Shounen - ai povídky

                                   Vzpomínka

   Je krásný západ slunce a červánky probleskuji mračny,  které tvoří úchvatné útvary. Slunce se už pomalu koupe v moři a poslední červánky líbají zemi. Nemohu se na ně vynadívat, ale je mi strašně smutno. Dívám se a vzpomínám na minulý rok, kdy tu se mnou byl Hiei. Hiei jediný člověk, který ví čím jsem  byl dříve a který mi rozumí.

    Je  to stejný jako by to bylo včera. Nevím proč jsem se vracel sem na místo kde mám tak krásný a zároveň smutný vzpomínky. Ale něco mně sem táhlo a musel jsem sem jet.  Tady jsme tehdy seděli a tamhle Hiei stavěl hrad a já mu pomáhal.

    Je teplý sluneční den a my jsme byli vyčerpaní po společném dovádění v moři. Ležíme vedle sebe na písku a hledíme  na oblaka, která se v dálce převalují sem a tam. Zvedám se na lokti a dívám se na jeho tvář, kterou znám tak dlouho a kterou miluji. Ale neříkám to nahlas i když bych to chtěl vykřičet na celé kolo. Odpočívá. Vypadá tak klidně a spokojeně a já natahuji pomalu ruku k jeho tváři. Otevírá oči a  povídám“Co kdybychom postavili hrad“ a srdce mi bláznivě tluče.
    „Hrad“ a zamračí se .“Co to je?“
    „Hrad z mokrého písku“.
    „To je blbina“,ale zvedne se  a já se dívám jak jde k moři. V písku zůstavají jeho otisky a mně je tak smutno. Tak hrozně smutno, ale zároveň jsem šťastný, že ho mohu vidět, být  s ním a slyšet jeho hlas.  Jdu pomalu za ním a pomáham mu stavět hrad.
   Občas se dotknu jeho rukou jak spolu bereme písek na stavbu a jsem v tu chvílí tak šťastný.

  Zvednu hlavu a slzy mi tečou, když vzpomínám na tohle štěstí. Přecházím ke stromu, kde se vše změnilo. Přejíždím pomalu po jeho kmeni a chce se mi utéct a nikdy se  sem nevracet. Na místo jeho neštěstí. Jejich  rozlučky...

   Hrad byl hotov a my unavení. Hiei už taky nemohl a tak jsme si šli  sednout k blízkému stromu. Seděli jsme a dívali na nádherný západ slunce a jeho červánky jak probleskuji mračny. Hiei se jen tiše dívá  a pomalu  zavírá  oči. Určitě ho ten den vyčerpal a já se dívám na jeho tvář , tělo na něho celého a moje srdce bláznivě šeptá o něčem bláznivém. Pomalu opět natahuji ruku a dotýkám se jeho vlasu a vychutnávám ten dotek. Tak vzácný dotek. Pokračuj dál šeptá to moje bláznivé srdce a rozum zůstáva někde vzadu umlčen tepem bouřící se krve.
   Skláním k němu hlavu a líbám ho  na ústa  a zároveň šeptám“Miluji tě..lásko“
Ale vše je přerušeno a Hiei s divokým výkřikem se mi vytrhava  a křičí „Co to děláš!“
   „Miluji tě..“ ale slova zůstanou viset v tichu , když vidím jeho obličej.
   „Neeeeee..“ křičí a prchá.
   „Počkej!“ a natahuji ruku za prchající postavou.

  Tady se vše odehralo. Jak já ten strom nenávidím a zároveň miluji. Tady vše začalo  a zároveň skončilo. Přejíždím ještě jednou jeho dřevo a  klesám na zem s bolestí v srdci. Buším pěsti do písku a šeptám „Hiei..“ Už mi nic nezbývá.
    Čísí ruce mně obejmou zezadu a šeptají mi do ucha se smutkem“Promiň. Miluji tě Kuramo.“  Bere moji hlavu do rukou, jemně setře slzy a políbí mně.
  
Konec