Shounen - ai povídky

                       Závod

    „Hiei! Nestalo se ti něco?“ V hlase Kuramy zní strach.
   „Ale ne jen mně škrábli. Jen doufám, že se nic nestalo Sněžné víle.“ Oba dva pohlednou k boxu. Spokojené zafrkaní je uklidní, ale stejně otevřou dvířka dokořán. Uvnitř boxu stojí sněhově bílý kůň. Natáhne k nim hlavu a začne je šacovat. Oba se usmějí. Hledá své dvě největší dobroty. Cukr a mrkev. Kurama nosí cukr a Hiei mrkev.
  „Hledá svou dobrotu. Ne dnes nic nebude. Už je pozdě“ říká ke kobylce. „Až zítra“ směje se Kurama, když vidí její uražené otočení. Mám rád jeho smích uvědomuje si Hiei. Je tady o tolik šťastnější než ve městě a taky uvolněnější. Začne hladit kobylku po šíjí dlouhými pohyby. Kurama pozoruje jeho pohyby a touží, aby Hiei ho tak hladil po těle. Polkne, zavře oči a představuje si jak ho Hiei hladí.
  „Je ti něco Kuramo?“ ozve se u něho jeho hlas zrovna, když se dostal v představě k jeho rtům na svém těle.
  „Ne jen jsi mně vyděsil. Určitě to byla banda Togura. Snaží se nám zabránit v závodě. Pojď ošetřím ti ránu.“ Hiei zabručí, že je to jen škrábnutí.
  „Ošetřím tě a konec. Zítra ten závod vyhrajeme už jen proto, abychom Togura naštvali.“
  „Tak jo. To už je důvod pro, který bych byl i ochoten leda cos obětovat.“ Oba jdou vedle sebe do kuchyně domu. Kurama jde pro lékárničku.
  „Sundej si vršek“ prohodí dozadu k Hieiovi zatímco se hrabe v lékárničce. Hiei si pomyslí, že na tak malé škrábnutí nestojí se svlékat, ale nakonec Kuramu poslechne a stáhne si tričko. Kurama se otočí a hladově se zadívá na jeho poloobnažené tělo. Ten si zatím prohlíží ránu a ničeho si nevšímá. Posadí se na stoličku a natáhne  ruku s malým škrábancem na předloktí. Kurama k němu přistoupí a stoupne si mezi jeho nohy. Vytáhne vatu, dezinfekční vodu a náplast. Soustřeď se a nepřemýšlej o něm o tom jak je blízko, o tom jak tě jeho blízkost vzrušuje. Soustředěně mu ošetřuje ránu. Hiei k němu zatím nenápadně skloní hlavu a vdechuje jeho vůní. Buší ti srdce Kuramo. Proč asi. Z toho malého škrábnutí nebo ze mně? Zatočí se mu hlava z té vůně. Nejsou to růže. Je to něco jiného.
  „Tak a je to hotovo“ řekne sevřeným hlasem Kurama, poodstoupí od Hieie  s bušícím srdcem dívá se na své dílo.
  „Jako vždy perfektní!“ Vezme tričko do ruky a záváha. Nakonec si ho neobleče a vstane ze stoličky. „Půjdu spát. Zítra je ten závod a my musíme vyhrát.“
  “Počkej! Co se tam vlastně stalo?“
  „Nemohl jsem spát a uvědomil jsem si, že jsem dlouho neviděl toho psa s hlídačem. Hodí kolem mého okna pravidelně. Tak jsem šel se za ním podívat. Spal a pes taky. Myslím, že dostali nějaké uspávadlo. A pak jsem uslyšel toho plížícího člověka. Opravdu byla to hračka.“
 „Hmm to musel udělat nějaký stájník. Zítra zjistíme kdo to byl.“
 „Tak to jsem zvědavý jak to chceš zjistit?“
 „Jednoduše. Bude pryč. Nebude tady chtít dále zůstávat. Hlídači dám příkaz, že jídlo bude si dělat sám. Tolik starosti. Ještě dobře, že jsi tady.“
  „Jsem rád, že se ji nic nestalo. Dobrou noc, Kuramo. “ Kurama přikývne a Hiei zmizí do svého bytu u stájí. Kurama si povzdechne a z kuchyně vyjde do své ložnice. Nalije si sklenku a stoupne si k oknu. Úplněk svým svitem ozařuje komplex budov jeho závodních stájí.
  Je to podivné, zamyslí se, ale ve dvaceti se stal podivnou shodou okolností majitelem prosperujících závodních stájí. Odkázal mu to vzdálený strýček o kterém doposud nic nevěděl. Mohl odmítnout a chvilku o tom i uvažoval a nakonec přijal. Bude z Tokia pryč a bude mít čas na experimenty. S rodinou se loučil těžce a zvlášť s maminkou, ale nakonec si uvědomil, že musí z domu pryč i kvůli němu. Viděl to jasně. Opuštěné místo s pár koňmi a nic víc. Prostě idyla.
   A zatím tady našel prosperující stáje s mnoha závazky, mnoha koňmi a ještě více závistivcy včetně Togura majitele jiných stáji. Jediný světlý bod je Hiei. Taky docela klid, ticho samota a koně. Musel si přiznat, že se do nich zamiloval. Jistě kytky budou na druhým místě hned za Hieiem a koně na třetím.
  Hiei. Objevil se zčista jasna jako blesk z modré letní oblohy A co s ním je? A proč je tady zašitý? Vše mu vysvětlil a provedl ho celým komplexem. Hieiovi se líbily prostorné louky a lesy. Trochu méně koně. Pamatuje si jak sedl na prvního z nich a nedal se dokud se to nenaučil. Těch jeho modřin, ale dneska je jezdcem s licencí a zítra pojede jeho nejcennějšího koně.
  Nevím jak dlouho to vydržím, když je tady u mně tak nablízku. Vídám ho každý den u koni jak jezdí a často jen tak volně. Je tak jiný. Oba jsme se tady změnili. Jenže chtěl jsem ho už dřív a co je tady chci ho stále víc a víc. Představuji si ho stále víc a víc u sebe v ložnici v těsném objetí jak se se mnou miluje. S jeho rukama, jeho rty... zakroutí hlavou. Pryč ty myšlenky. Musím se soustředit na zítřek, na závod. Hiei jako žokej. Tak divné. Tak prapodivné. Všichni kdo ho viděli tak svým očím nevěřili. Ťukali si na čelo, ale Hiei je přesvědčil. Nerozumím tomu proč to dělá, proč tu zůstává, ale je rád, že ho tady má. Jeho který zná jeho minulost a kterého miluje. Ještě chvilku tak stojí se svými myšlenkami a dívá se na úplněk.
  „Musím vyhrát zašeptá“ sedící postava na parapetu. Černé vlasy s bílou kštici oblečený do černých kalhot. Dívá se na ránu, kterou mu ošetřil Kurama. Má svůj vlastní soukromý důvod proč chce vyhrát. Ne kvůli Togurovi, ne pro prestiž stáje, ale pro sladkou odměnu. Zítra.  Dívá se na stejný úplněk jako Kurama a pak si jde lehnout. Mohl by spát v hlavní budově kde Kurama. Tolikrát mu to navrhoval, ale ještě ne.  Kurama jediný jeho opravdový přítel, kterého má a on pořád váhá jestli to má změnit. Ale už nemůže dál to přátelství udržovat. Je čas to změnit a ten závod bude milníkem. Zívne a zavře všechny tří oči.
  Ráno se probudí s ranní mlhou a poslouchají ty všechny zvuky, které znamenají, že stáje se probudily. Řinčení kbelíků, vrzání koleček, nadávání stájníků, klapot a frkání koní.
  „Dobré ráno Hiei. Co dělá rána?“ Zeptá se Kurama Hieie, kterého potká u stájí.
  „Kuramo“ přikývne. „Je zahojena. Jako vždy.“ Podívají se na sebe s úsměvem a vyrazí ke stájím. Je ještě šero, ale Sněžná víla je očekává a dobývá se jim do kapes. Hiei vytáhne mrkev a Kurama dvě kostky cukru. Natáhnou ruce a dotknou se. Oběma projede elektrický náboj a rozpačitě na sebe se podívají. Sněžná víla se na ně dívá svýma moudrýma očima,  na nic nečeká a delikátně, ale rychle slízne cukr a mrkev.
  „Je krásná.“ Oba se ji dotýkají, dívají se na sebe přes její hřbet a myslí na závod, i když každý z jiného důvodu.
  „Tak pojedeme , ne?“ zeptá se Hiei.
  „Jedeme. Pojedeš se mnou nebo s ní?“ zeptá se trochu napjatě Kurama.
  „S ní. Kdyby něco.“ Kurama přikývne.
  „Tak se uvidíme na závodišti.“
  Cestou se nic neobvyklého nestalo, a jak Hiei se Sněžnou vílou, tak Kurama dorazí v pohodě na Tokijské závodiště. Kurama zaparkoval auto na parkovišti pro majitele koní a vyrazí ke stájím, kde zrovna Hiei vyvádí Sněžnou vílu z pojízdného boxu. Pátravě se na ni zadívá. Je trochu nervózní, ale jinak v pořádku.
  „Cesta byla perfektní, Kuramo.“
  „Tak to je dobře. Ale i tak si musíme dát pozor na ostatní majitele a hlavně na Togura. Je v tom hodně peněz.“ Oba se dívají na černý kamión z kterého vyvádějí dva pěkné hnědáky.
  „Vypadají dobře. Budou tě chtít dostat tak ze sebe nedělej hrdinu a nenech se hlavně vy provokovat.“
  „Nejsem malé děcko.  Vím to a nedělej si starosti. Dnes nám oběma jde o mnoho. Jak mně tak Sněžné víle. Uvidíš nic nezanedbáme a vydáme ze sebe maximum. Jsi nějak nervózní . Takového jsem tě snad ještě neviděl. Ani na Turnaji černých umění.“
  „Je v tom hodně peněz a kdyby Sněžná víla nebyla na ten závod přihlášena vykašlal bych se na to“ řekne prudce. Přece nepřizná, že má strach o ně oba a hlavně o Hieie. „Promiň to ta atmosféra. Musím se ukázat v lóži pro majitele koní a stájí a udělat pár podobných blbostí. Telefon máš ne?“
  „Kuramo klid. Všechno dobře dopadne. „ Uklidňuje Kuramu Hiei. Než by použil ten ďáblův vynález tak to si raději ukousne jazyk. Když mu ho Kurama dával naučil ho jak ho používat, ale dělá to nerad. Není nad osobní kontakt.
  „Díky Hiei. Uvidíme se v padoku. „ Hiei přikývne, chytne Sněžnou vílu za uzdečku a odvádí ji pryč s jedním z jeho stájníků. Dnes je nějak Hiei divný, pomyslí si Kurama, ale otočí se rozhodným krokem jde k lóžím. Hiei má rád Vílu a vše dopadne dobře.
  Tam se představí jako majitel Sněžné víly a majitel stájí Tří zelených palouků. Všichni jsou vzrušení novou a hlavně nezkušenou tváří ve svém středu. Muži ho podceňuji a zhýčkané ženy oceňuji zase jeho štíhlé tělo a krásnou tvář. Kurama se v pohodě vyhýbá oběma. Čeká na čtvrtý závod o pohár Sakury. Je to prestižní závod na tří míle a vyhrát ho to je sen každého majitele i trenéra. Stojí u zábradlí a dívá se na druhý závod. Vyhrává valach s jménem Mys naděje ze stáje...
  „Dobré odpoledne“ ozve se za ním a on se otočí, aby se podíval kdo ho oslovil. Dívá se do tváře krásné černovlásky s pěknou postavou v červeném kostýmku. „Vy jste nový majitel, že ano, Tří zelených palouků. Skvostné stáje plné nádherných koní.“ V hlase se ji ozývá nadšení i lehká závist. „Taky máte tu rozkošnou klisničku Sněžnou vílu.“
  „Ano. Nedávno jsem je zdědil po svém strýčkovi o kterém jsem dlouho neslyšel“ odpoví zdvořile Kurama.
  „Je to velká zodpovědnost“ Odmlčí se „ Váš strýc mi slíbil prodat Sněžnou vílu a já bych ráda ji koupila. Je nádherná a bude vhodná pro chov.“
  „Je mi líto, ale pochybuji, že strýc by Vám Sněžnou vílu prodal.“
  „Jistě. Víte on mi to nejen slíbil, ale dokonce dal písemně takže..“ a vytahuje papír z kabelky. Zářivě se na něho usmívá. Kurama se ji zadívá do očí. Tak studené a vypočítavé oči snad ještě neviděl. Kurama se jemně usměje.
  „Víte strýc Vám nemohl dát ten papír z toho důvodu, že Sněžná víla byl jeho dar pro mně, když přijmu stáje a tu kobylku jsme pojmenoval já. Takže pokud chcete tak můj právník se spojí s vaším, ale na Vašem místě bych si moc naděje nedělal. A teď promiňte, ale čekají mně v padoku.“ Kurama zanechá na balkóně zkoprnělou černovlásku  stát a odchází do padoku za Hieiem a Sněžnou vílou, která je voděna v kruhu ostatních koní čekající na závod. Hiei se zatím převlekl do rajtek a košile s holínkami. V ruce má bičík a podpaží čepici.
  „Nejsi nervózní Hiei?“ když vidí jeho postoj.
  „Možná trochu, ale spíš jsem vzrušený. Je to divné. Možná proto, že mi o tolik jde. „ Přizná nerad Hiei, ale to už k němu stájník vede Vílu. Kurama sepne ruce a vyhazuje ho nahoru. Hiei by se tam snadno dostal sám, ale proč na sebe upozorňovat a on to dělá rád.
  „Tedy Hiei tebe vidět jako žokeje, no kdo by si to pomyslel“ ozve se za nimi známý hlas. Kurama se otočí a za ním stojí Shizuru bez obvyklé cigarety v ruce.
  „Jak jsi se sem dostala?“ vyhrknou jednohlasně.
  „Řekla jsem, že jsem tvoje manželka, Kuramo.“ Klidně pronese a Kurama se zakucká. „Dělám si legraci. Shizuru si prohlíží všechny tři. „Sluší Vám to kluci . Ještě dobře, že tvůj strýček si vzal tak střízlivé barvy. Vidět Hiei v růžové nebo bílé barvě asi bych to nepřežila.“ Všichni se zahledí na košili s barvami jeho stáji. Má pravdu uvědomí si, jak Hiei tak Kurama. Hiei trochu pobledne, když se rozhlédne po ostatních jezdci a uvidí u některých ty šílené barvy. Černá se třemi zelenými pruhy Hieiovi sluší. Hiei se zašklebí rozpaky jak si ho prohlížejí.
  „Yusuke a Kuwabara jsou tady taky?“
  „Co tě napadá Hiei. Kazuma se koní bojí a tak fandí Vám od televize, lenoch jeden“ uleví si. „Musela jsem sem dojet sama. A Yusuke? Tak toho asi Keiko od sebe nepustí.“ Hiei nechápavě zvedne obočí.
  „Proč?“
  „Protože jsou novomanželé ty trdlo. Hele Kuramo viděla jsme tě v lóži s nějakou černovláskou.“ Hiei zbledne ještě více než pomyšlení na růžovou barvu na svém dresu.
  „Ani se neptej. Snažila se mi tvrdit, že ji strýc slíbil prodat Sněžnou vílu. Dokonce na mně začala mávat nějakým papírem. Ale Sněžná víla je moje.“ Všichni se na ní zadívají. Ta pohodí hlavou Jako já jsem tu nejkrásnější a jsem královna. Cink. Zvon.
   „Hodně štěstí Hiei!“
  „Nakopej všem zadek a ukaž jim záda“ řekne Shizuru svým vlastním způsobem. Hiei pobídne vílu a odkluše s ní k startovacím boxům. Na sedle a na zádech má připichlou velkou 4.
  „To číslo je skoro větší než samotný Hiei“ pronese nelítostně Shizuru. Kurama vyprskne smíchy. Shizuru se do něho zavěsí.
  „Tak mi ukaž slasti bohatého majitele závodních koní. A varuji tě: Nic nevynech.“
  „Tvoje přání je mi rozkazem o královno“ pronese žertem Kurama a zarazí se, když uvidí tu černovlásku z lóže s Togurou. Mávají na sebe a zřejmě i křičí.. „Hele ta černovláska byla od Togury. Ten mi taky začíná lézt na nervy. Nebudeme si kazit den , ne. A víš co asi tě budu zvát pravidelně. Mám pocit, že jsem tady lovnou zvěří.“Shizuru se na něho podívá. Ani se nedivím pomyslí si, když se podívá na postarší majitele koní a vedle nich mladé holky.
   Hiei zatím kluše k startovacím boxům a zdraví se s ostatními jezdci. Zařadí se do boxů a podívá se koho má po ruce. Na levé straně jednoho z hnědáků Togury a po pravé straně černou kobylku s mladým jezdcem po boku. Ne, že bych byl nějaký mazák, ale Kurama mu ukázal závody na videu a má dva závody za sebou takže ví už co a jak.
  „Musíme vyhrát, Sněžná vílo“ promluví na kobylku a ta při svém jménu našpicuje svoje uši. „Jestli vyhrajeme tak dostaneš kopec mrkve a cukru a já sladkou odměnu.“ Kobylka zafrká.“ Ne tu odměnu bys nechtěla. Ta je pro mně. Pro tebe je ta mrkev.“ Zvon a závod je odstartován.
  Hiei vyrazí uprostřed polí koní a nehrne se nijak dopředu. Víla potřebuje trochu čas, aby se rozehřála. Popustí ji na poslední čtvrt míle možná trochu dřív podle situace. Půda ji vyhovuje takže by to měla být hračka. Jen kdyby se ten zatracený hnědák na ni tak nelepil. Je z něho nervózní. Trochu ji přitáhne a zůstávají dost hluboko v polí jedoucích koní. Hiei zakleje. Možná měli vyrazit dopředu, aby se ho zbavili. Ne udělali dobře, když vidí jak hnědák narazí do černého koně s bílými punčoškami a s číslem 1. Zavrávorá, ale udrží se na nohou. Jenže rychlost je pryč a on se propadá až na konec. Ještě slyší vzteklé zaklení jeho jezdce. Půl míle a hotovo.
  Hiei hodnotí situaci. Jsme na konci hlavního pole a před námi jsou skoro všichni. Vepředu ti dva hnědáci od Togura. Úplně vepředu je nějaký šedák a je vidět, že je spíš sprintér. Zřejmě má táhnout svého kolegu ze stáje a utahat ostatní. Takové šílené tempo. Cítí, že Sněžná víla by ráda vyrazila a v duchu ji domlouvá. Bez problému uběhnou další milí a pole koní se roztahuje. Musíme se dostat do čela uvědomí si Hiei, pobídne Vílu a vyrazí. Ta zafuní. Konečně může dokázat co umí. Předbíhá jednoho unaveného koně za druhým a v polovině závodu je za kopyty vedoucích koní. Tempo se už dávno zpomalilo a už není tak šílené jako na začátku. Jezdci i koně vyčkávají na poslední míli. Jeden z hnědáků Togura asi ztratil podkovu a jezdec koně zastavuje. Togura bude zuřit a lituje už předem jezdce. Dostane asi co proto.
  Hiei opět bleskurychle zvažuje situaci. Vedoucí šedák už dávno odpadl a zvolnil skoro do kroku. Je to tak jak jsem si myslel. Na jeho místo nastoupila nenápadná hnědka s bílou punčoškou na zadní noze. Vypadá vytrvale. Počkat kde je druhý hnědák, když ucítí drcnutí loktem. Tak už to vím, pomyslí si. Začíná poslední míle.
  Sněžná víla se zachvěla, ale rytmus si drží.  Výborně! vykřikne v duchu Hiei.  Nechce nic použít.  Kurama ho před tím výslovně varoval. Není s tím spokojen, ale myslí, že musí vyhrát. Budu ji asi muset pustit dřív, když ucítí švihnutí bičíku. Otočí hlavu a za ním ten mizerný hnědák se svým jezdcem. Zubí se. Hiei se zarazí a najednou neví co dělat. Má ho nechat nebo mu to oplatit.  Ne, někdo by ho měl naučit, že to se nedělá. Zváží situaci. Hnědák je krapet větší než Víla, ale ona je šikovnější a věří ji.  Přitáhne ji uzdu. Sněžná víla neochotně zpomalí a Hiei se nalepí na toho hnědáka. Oba zavrávorají a ostatní jezdci nadávají co to proboha vyvádějí. Snaží se od nich dostat pryč.  Hiei tlačí na hnědáka a ten musí změnit svoji dráhu, ale původního úmyslu se nevzdává a snaží se pořád Hieie shodit. Hiei se taky nevzdává a vytrvale ho zatlačuje.
  Kurama se Shizuru na tribuně pozorují co tam Hiei vyvádí.
  „On se zbláznil. Jasně jsem mu říkal, ať to nedělá. Počkej až budeme doma já mu dám“ mumlá si Kurama s očima přilepenými na dalekohledu. Shizuru s omluvným úsměvem sebere staršímu pánovi dalekohled a zaměří ho na Hieie. Oba se nemůžou od toho odtrhnout.
  „I když neuspěly moje pokusy, Sněžná víla nevyhraje. Je moc hluboko v poli. Víš Kuramo měl bys mi Tři zelené palouky prodat a nechat to být“ řekne za ním tvrdý hlas. Kurama se otočí. Za ním stojí Togura.
  „Já věřím svému jezdci a Sněžné víle, tak zmiz a nepočítej, že moje stáje dostaneš“ odsekne vztekle Kurama, že ho vyrušil z podívané. Togura pokrčí rameny.
  „Jak myslíš, ale nestěžuj si potom. Vždy se může stát menší nehoda. „ Nasadí si černé brýle a od kráčí s černovláskou po svém boku pryč. Kurama sevře dalekohled, ale otočí se a za chvilku je opět ponořen do závodu. Shizuru si ničeho nevšimne a celou dobu pozoruje Sněžnou vílu. Jako jediný bílý kůň v závodě  je dobře vidět.
  „Měl bys ji přebarvit. Je moc nápadná“ prohodí ke Kuramovi.
  „Nápadná, ale krásná“ podotkne. Shizuru pokrčí rameny. Co na to říct.
  Tak a mám tě zmetku a při tlačí hnědáka na bílé břevna lemující dráhu. Jezdec zavyje bolestí jak mu dřevo trhá holínku tenkou jak papír a s ní i nohu. Hiei  se zašklebí a potom si všimne, že mu chybí jen asi tři čtvrtě míle a on je úplně v vzadu. Ne! vykřikne a před očima se mu rozplývá jeho sladká odměna.
  „Je to na tobě holka moje“ nechá jezdce i hnědáka být a pobídne Sněžnou vílu. Ta se vyčítavě nadechne a zrychlí. Letí jako vítr a teprve teď vydává ze sebe veškerou sílu, kterou v sobě má. Míjí jednoho unaveného koně za druhým. Hiei je celou bytostí soustředěný na cíl a celou svou duší ji pobízí. V duchu prosí i kvílí. Možná.., když vidí před sebou kopyta posledního koně.
  Tribuna s úžasem sleduje let bílého koně a jeho jezdce. Jsou ticho, v rukách mačkají svoje tikety  a bez dechu sledují napínavý závod.
  Zadek koně.  Ano to je ono a vnímá už první diváky a vzdálenou cílovou čáru. Šíje vedoucího koně.  Ještě chvilku holka a máš na dosah tu mrkev a cukr. Slyší jak pod ním se napínají svaly Víly. Její dravost a soutěživost a za každou cenu předehnat toho koně před ní. Ona má být první. Ji to místo náleží. Hnědka vedle nich nepovoluje. Hiei leží na šíji Víly  a vyjíždí ji nohama i rukama, celou svou duší ji pobízí k většímu výkonu. Doslova ji tlačí do cílové čáry. Už slyší  burácení diváků. Jejich jásot a hvízdot. Cílová páska. Vedle Sněžné víly do cílové rovinky vjíždí hnědka Ztracená šance. Oba pomalu zastavuji koně a poslouchají s napětím kdo vlastně zvítězil. Jezdec na hnědce přikluše k Hieiovi a podá mu ruku. Hiei poučen ji přijme.
  „Nádherný finiš. Příště se potkáme znova.“ Jezdec odkluše stranou, ale oba tam chodí a poslouchají kdo vyhrál. Hiei přikývne. Určitě se uvidí. Líbilo se mu to. Bylo to krotší než  jeho boje s démony nebo práce detektiva Světa duchu, ale rozhodně stejně uspokojující.
  „Kdo,ale vyhrál?“ ptají se zmatení sázkaři. Všichni jsou otočení k velké obrazovce. Všichni s napětím očekávají výsledky závodu.
  Kurama a Shizuru na nic nečekají a z tribuny pospíchají za Hieiem. Na tabuli zatím snímek po snímku se promítá poslední metry obou koní. Krok po kroku snímají jejich let. Diváci si vychutnávají opět nádherný finiš dvou kobylek.
  „Vítěz letošního závodu o pohár Sakury je Sněžná víla s Jezdcem Hiei Jaganashi ze stáje Tři zelené palouky.  Majitelem je pan Schuichi Minamino.“ Všichni se podívají na zmrzlý snímek cílové čáry. Je jasně vidět jak cílem probíhá první Sněžná víla. Doslova o svůj bílý nos.
  Hiei se skloní k Sněžné víle. „ Je to tvoje zásluha.“ Ta si odfrkne. „Já vím mrkev a cukříček. Máš to mít.“
  „Hiei cos to vyváděl?! Málem jsme dostali se Shizuru infarkt.“
  „Mně nepočítej. Není to můj kůň. „ Kurama se na ni rozčíleně podívá. Ta pokrčí rameny a raději se odklidí z dohledu. Kurama se nadechuje k další litanii, když k nim pospíchají pořadatele. Sněžná víla je odváděná na čestné místo a dostává růžový karafiátový věnec s květy Sakury. Víla jim není moc nadšená, ale pozornosti příjíma jako by byla na to zvyklá od dětství. Kurama je ještě zamračený a Hiei se usmívá. Kuramovi dají do ruky uzdu a oba se jdou fotit. Sněžná víla se hrdě postaví a Hiei z ničeho nic skloní hlavu ke Kuramovi.
  „Přijď dnes večer ke mně!“ Kurama k němu zvedne hlavu jestli porozuměl dobře.  Hiei přikývne a dal sedí na Víle a nechává se fotografovat.
  Všichni jsou nadšení Sněžnou vílou, jejím majitelem a nádherným závodem. Kurama to musí poslouchat na večírku celé odpoledne pořádaného pro majitele vítězných koní. K večeru s myšlenkou co mu Hiei proboha chce se nenápadně vytratí z rautu. Nasedne do svého auta a vyjede. Řídí rychle a s přehledem. Měl by vytahat  Hiei za uši za ten závod, ale má takovou radost, že ho vyhráli a ukázali Togurovi zač je toho loket, že ani mu moc vyčítat nebude. Jistě bude chtít vědět co se tam stalo. Nejraději by s ním dělal jiné věci, ale to není možné. Sevře volant pevněji do rukou a zabočí na příjezdovou cestu k domu. Jeho domov. Je krásný, ale pořád mu schází jedna maličkost a tou je Hiei.
  Zaparkuje před domem a vyběhne do ložnice. Shodí ze sebe šaty a osprchuje se. Za chvilku stojí před šatníkem a rozmýšlí si co si vzít. Košile a kalhoty to bude stačit. Proč chce, aby k němu přišel? pořád mu vrtá hlavou.
  Vyjde z domu a staví se v kuchyni pro cukr. Musí ještě zajít za Vílou a poděkovat ji za závod. Rychlým krokem přejde ke stájím a otevře dveře. Koně tiše stojí ve svých boxech jak jsou připravení ke spánku. Občas některý z nich zafrká jak se mu něco zdá.  Tady jsou ty nejcennější koně ze stáji. Chlouba jeho strýčka. Jde dozadu  k nejbezpečnějšímu boxu kde stojí Sněžná víla. Cestou mine hlídače se psem. Musím ho odvolat anebo raději ne, když si vzpomene na slova Togury na závodišti. Otevře box a strne. Sněžná víla je obklopená mrkví a ve žlabu má hromadu cukru. Oni se všichni zbláznili, zděsí se Kurama. Vždyť může onemocnět anebo ji být špatně. Tak to ne to nepůjde. Vše musí jít pryč. Sněžná víla to vycítí a postaví se na obranu své vydřené odměny. Rozkročí se a vycení své zuby. Uši sklopené, oči se ji blýskají. Kurama ji tak nikdy neviděl.
  „Tak dobře. Ale až ti bude špatně budeš si za to mohla sama. „ Víla vítězoslavně zařehtá a začne šťouchat do Kuramy. Jemně mu naznačuje, že chce ten cukr co má schovaný v kapse. Ten kůň je maniak. Za sebou uslyší psa a hlídače. Ten když uvidí majitele stáji zase odkráčí zpět. Kurama s úsměvem vycouvá z boxu. Ten kůň je nemožný stejně jako Hiei. Oba se k sobě dokonale hodí.
  S úsměvem vstoupí do Hieiova bytu a zarazí se, když nikoho nevidí. Nalije si sklenku a napadne ho jestli není v ložnici a neslyší ho. Sice je to divné, ale má důvod se porozhlédnout jak Hiei bydlí. Určitě nespí. Postel je rozestlaná, ale Kurama má pocit, že Hiei v ní nespí. Rozhlédne se a v koutě pokoje uvidí další pokrývky na zemi. Staré zvyky. Přejde k oknu a podívá se ven. Úplněk pomalu ustupuje. Podívá se na louky. Hiei ten pohled musí mít rád. Upije ze sklenky a zamyšleně  sní za krouží. Stojím tady v jeho ložnici a čekám. Kdyby to tak bylo...
  „Jdeš pozdě, Kuramo!“ Kurama se otočí a vytřeští oči na nahého Hieie jen s ručníkem v ruce jak si utírá vlasy. Vše co mu chtěl říct najednou přestalo být důležité a ani neví proč by to měl říkat. Hiei zatím stojí s ručníkem v ruce a pobaveně pozoruje šokovaného Kuramu. Tím, že ho tady našel , ve své ložnici, mu dost to ulehčil. Přejde k posteli a rozsvítí lampičku. Světlo ještě víc ozáří jeho tělo. Kurama polkne a ruka se mu zachvěje. Klidně  beze studu přejde ke Kuramovi a stoupne si těsně k němu. Kurama si ho dychtivě prohlíží.
  „Co to piješ?“ Vezme mu skleničku z ruky a upije. „Nechápu jak to můžete pít?“
  „Není to o nic horší než co piji démoni“ řekne Kurama, který teprve teď našel hlas. „Neoblékneš se?“
  „Proč? Ty to chceš?“ ozve se chraptivým tónem Hiei. Ani náhodou, pomyslí si Kurama.
  „Proč jsi chtěl, abych přišel?“
  „A jo. Hned ti to řeknu a posaď se“ vybídne ho Hiei a ukáže na rozestlanou postel. Kurama polkne a nejprve se podívá na postel a potom na Hieie. Posadí se opatrně na okraj postele.Hiei k němu přistoupí, vezme skleničku z ruky a odloží ji na parapet. Kurama má pocit jako by mu vzal jeho poslední ochranu. Najednou neví kam s očima a ani s rukama.
  „Tak co jsi chtěl?“ optá se podruhé a odkašle si. Má tak vyprahlé hrdlo a rty. Olízne si je. Hiei fascinovaně pozoruje jeho špičku jazyka jak si přejíždí rty. Přistoupí si k němu a stoupne si mu mezi nohy. Dotkne se jeho hrudi a lehkým dotykem ho svalí na postel. Kurama za lapá po dechu. O tom celou dobu snil, ale nikdy by neuvěřil, že se mu to splní. Jestli je to sen ať se nikdy neprobudí. Trochu se posune dál od Hieie a Hiei se usměje. Vypadá tak rozkošně a jestli chce utéct tak, tak to utíká dost divným způsobem. Hiei se vyhoupne za ním na postel a posadí se mu na stehno. Jedním kolenem se dotýká jeho rozkroku a celou svou váhou je mu na stehně. Kurama cítí jeho koleno a teplo hieiova těla přes látku kalhot a vzruší se. Podívá se do jeho oči. Ten se k němu skloní a začne ho líbat. Kurama zasténá. Hiei se odtrhne od jeho úst a soustředěně mu začne rozepínat košili.
  „Jsi moje sladká odměna za závod“ říká lehce chraptivým hlasem Hiei. „Už jsem déle nemohl předstírat k tobě přátelství, když cítím toto. Chci tě Kuramo. Dneska se budeme milovat.“ Hiei si vzdychne, když mu odhrne košili z jeho štíhlého těla. Skloní hlavu a vezme jednu jeho bradavku do úst. Jemně si s ní hraje dokud není tvrdá. Kurama vzdychne rozkoší, ale přece jen ze sebe dostane.
  „Co kdybych nechtěl?“ Hiei se zarazí a zvedne hlavu.
  „A nechceš?“ Ruku mu položí na druhou a sevře ji mezi prsty.
  „Chci. Dělej si co chceš jen nepřestávej!“ vykřikne rozkoši.
  „Tak to jsem chtěl slyšet“ zamumlá Hiei a vytáhne košili z kalhot. Položí mu ruku na kalhoty a jemně s ní začne pohybovat. Pozoruje Kuramu jak má zavřené oči slasti a jak z jeho úst vyházejí steny. Oba jsou vzrušení. Hiei Kuramu rychle svlékne a dívá se na jeho štíhlé tělo. Je tak krásný, bleskne mu hlavou. Kurama se posune ještě dál.
  „Utíkáš?“ řekne laškovně Hiei. „Víš že neutečeš. Není kam. Jen do moje náruče. „ Začne ho líbat. Kurama mu odpovídá. Oba o tom dlouho snili. Líbat ho, hladit, cítít jeho vůni, jeho tělo mít ve svých rukách.
  Hiei zatím sklouzl mezi jeho nohy a dotkne se jeho údu. Skloní svoji hlavu a olízne ho po celé délce. Kurama zatne svoje ruce do pokrývky a zasténá.Hieiova ústa dole, jeho jazyk, ruce jak ho dráždí. Leží a snaží se zachytit každý jeho pohyb každý svůj pocit. Když Hiei ho přestane sát a zvedne mu nohy  má pocit ztráty, ale hned jim projede vzrušení z toho co chce udělat. Konečně mu bude patřit, ne budou si patřit navzájem. Čeká bolest, ale spíš cítí nepříjemný tlak a  trochu pálení.  Hiei proniká do Kuramy pomalu a vychutnává si to. Dívá se do jeho obličeje, ale vidí jen touhu. Skloní se a políbí ho. Je tam celý. Oba vyčkávají a Hiei mazlivě přejíždí jeho tělo a svými rty jeho obličej. Je šťastný.
  „Mohu? Ani nevíš jak se mi to líbí. Být v tobě to je ...“ a zarazí se jak mu dojdou slova.
  „Vím, protože cítím to samé. Skončí to. „ Hieiovi se za bleskne v očích a začne se v něm pohybovat. Nejdřív pomalu a skoro  vždy vyklouzne, ale nevydrží to dlouho a zrychlí až oba vykřiknou. Hiei  si lehne na Kurama a ten se uvolní. Obejme Hieie. Ten se chce odtáhnout, ale Kurama ho zadrží.
  „Ne ještě zůstaň.“ Je to tak příjemné mít na sobě Hieie. Kdyby to tak mohlo zůstat navždy. Hiei přikývne a začne ho líbat. Hraje si s jeho rty a jazykem. Proniká do něho jako dřív pronikal do jeho těla.
  „Dokonale“ zašeptá mu do nich.  Kurama mu svýma rukama přejíždí po zádech. Nakonec z něho vyklouzne a lehne si vedle Kuramy. Ten se zvedne a chce jít do koupelny, když si vzpomene na ručník. Najde ho válet u okna. Zvedne ho. Je ještě cítí po Hieiovi. Přivoní k němu. Utře se a potom přejde k Hieiovi. Ten se na něho zvědavě dívá co chce dělat.  Zrudne, když ho Kurama utře a přitom ho líbá. Odhodí ručník a přitáhne pokrývku.
  „Spal jsi někdy vůbec v té posteli?“
  „Ne je na mně moc měkká.“
  „Tak to se musíme přestěhovat na ty pokrývky v tom koutě.“
  „Nebuď blázen Kuramo! Na tyhle věci je lepší postel.“
  „Na tyhle věcí? Co tím myslíš?“ Kurama dělá ze sebe nevědomého a rukou přejíždí po hieiově těle.
  „Ty dobře víš“ zaprská Hiei a všímá si Kuramovy ruky. Chvilku mlčí a oba uvažují.
  „Bylo to dokonalé. Vždycky jsem o tom snil. Líbilo se mi to. Přestěhuješ se ke mně?“ Hiei váhá. Jestli to udělá tak jejich vztah oficiálně potvrdí.
  „Jestli to udělám tak víš co to bude znamenat.“
  „Vím a aspoň mně přestanou uhánět ty ženské.“
  „Já to tušil, že v tom bude háček.  Ale ano zachráním tě ubohý Kuramo ze spáru těch ženských a přestěhuji se k tobě. Doufám, že máš velkou postel.“
  „Až do dneška se mi zdála dost velká, ale po dnešním večeru nevím. Musíš ji vyzkoušet a ocenit.“
  „Hned teď“ zablýskne se mu v očích.
  „Nechce se mi strojit a vůbec cítím, že jsi připraven na druhé kolo stejně jako já.“ Za chvilku ze sebe dostane.
  „Hiei?“
  „Ano.“
  „Kde ses to naučil?“
  „To je tajemství. Snad nejsi nespokojený?“
  „Být víc spokojený...ach..tak .. a nepřestávej..“ Konečně mlčí si řekne Hiei a pokračuje v tom co začal večer.
  Ráno se oba probudí vedle sebe. Políbí se.
  „Dobré ráno, Hiei.“
  „Dobré ráno. Jaká byla noc?“ dodá automaticky. Kurama se rozesměje.
  „Co je?“ řekne uraženě Hiei. „Jen jsme se slušně zeptal na to jakou jsi měl noc. Co je na tom špatného?“
  „Ach Hiei. Nic na tom není špatného. Byla dokonalá. Ale musím se tě zeptat. Co se stalo na tom závodě?“
  „Hnědák od Togura se mně snažil dostat tak jsem ho zatlačil na břevna“ pokrčí rameny Hiei. „Ztratil jsem hlavu“ přizná a na jeden prst si naviji kuramovu kadeř.
  „Tak to jo. Příště nebuď tak horkokrevný.“
  „Kuramo jsem ohnivý démon.“
  „To je fakt.  Je to vidět na mém těle. A ještě něco chceš tady zůstat? Myslím jako závodit a tak podobně.“ Kurama se začervená.  Hiei se zamyslí a vstane.
  „Nikdy bych to asi neřekl, ale baví mně to. „ Kurama se šťastně usměje.
  „Dáme si sprchu a potom tě seznámím s povinnostmi majitele koní a stájí. Pak si dáme vyjížďku na koních a vezmeme sebou pikniko...“
 „Prrr Kuramo!“ Ten přestane vypočítávat. „Sprcha fajn, vyjížďka fajn, ale majitel ani náhodou.“
  „Ale...“
  „Ne to není nic pro mně. Řekněme, že mně uspokojuje jezdit koně a samozřejmě majitele taky“ zarazí se nad výrazem Kuramy. Kurama zrudne, vezme polštář a hodí ho po Hieiovi. Vylítne z postele a od dveří zakřičí.
 „Sprosťáku!“
 „Kuramo! Co jsem zase špatně řekl!?“ ale to už mluví do zavřených dveří.
  
Konec