Shounen - ai povídky

Zimní sny

Alpské setkání

Ethan se otočí ke svému partnerovi. Spí. Ráno měl ještě honičku a musel zajet k Hansenovic ovci a tak balil on. Jen doufá, že zabalil správně, ale Max mu mezi tím, co se oblékal, jasně vysvětlil, co má vzít a co nemá. Popravdě přidal tam džíny.

Vzpomene si, jak je spolu kupovali. Kdyby to nebylo na veřejností, zřejmě by ho popadl a umiloval k smrti. To udělal o hodinu později. Max si na ně ještě nezvykl, ale vypadá v nich krásně. Povzdechne si.

„Nechce se ti tam?“

„Blázníš? Samozřejmě, že chce. Jen jsem si vzpomněl na nákup.“

„Jaký?“ Max se narovná a usměje se na letušku.

„Hele, nesvádějí mi ji.“

„No tak Amine, mohu snad být milý a zdvořilý ne. Tak jaký nákup?“

„Džíny.“

Max zamrká. Džíny? A pak mu to dojde. Amine nikdy nedělá jen tak. Jestliže si na ně vzpomněl, pak nemá čisté svědomí. „Ty jsi je zabalil.“

„Jak to víš?“ optá se udivený Ethan. „Nic jsem neřekl.“

„Ale znám tě,“ uculí se. „Proč jsi je zabalil? Ještě o nás řeknou, že jsme divní.“

„Hloupost.“

„Něco k pití?“

„Ano, džus prosím.“ Letuška s úsměvem jim podá ve dvou sklenicích džus. „Tohle nebylo.“

„To tedy nebylo a tloustne se potom.“

„Co s tím pořád máš?“ zlobí se Max. „Jsem náhodou štíhlý jako proutek a ty taky.“

Ethan se rozesměje a mezi smíchem se snaží zklidnit. „Do proutku máme daleko.“

„Zajímán mě, co nám Eva dohodila.“

„Rozhodně to bude chic,“ povzdechne si Ethan. Po několika letech konečně společná dovolená. Eva dodržela slovo a jednoho dne zavolala.

„Ethane, miláčku, mám pro vás v Alpách rozkošný útulný hotýlek. Ta akorát pro vás dva.“

„Mami, nemáme čas,“ začal se okamžitě bránit.

„Hloupost. Amine, nezlob mě a někam Maxe vezmi. Nechápu, jak s takovým jezevcem může žít. Marto, dones mi ten černý zápisník. Vypadnete oba dva z toho města. Bubiho vám Hansen ohlídá a v hotelu mají telefon. Můžete mu volat i třikrát denně. Má Hansen telefon?“ Rozesmál se. To je celá Eva. Něco naplánuje a potom jen tak náhodou se optá, zda všichni mají to, co mají mít.

„To je jedno. Může volat od vás z domu. Stejně potřebujete zalít kytky. Takže… Děkuji ti, Marto. Hned to bude  aaa tady to mám. Malý švýcarský hotýlek Edelweiss vysoko v Alpách. Objednala jsem pro vás apartmá.“

„Mami!“

„Už jsem tam volala. Majitel je v pořádku a má kouzelný hlas s takovým divným přízvukem. No to je jedno. Můžete se tam procházet a prý by tam měl být už sníh. Takže za týden letíte.“

„To je brzy!“ Max naproti němu s novinami se jenom smál. Mizera jeden.

„Není a je to můj dárek k Vánocům. Tak a teď povídej jak se má Bubi a ty dvě zlobidla. Jsou nádherní a máte už nějaké fotografie?“

„Máme, ale…“

„Tak jak to, že je ještě nemám na stole? Amine, jsi ošklivý na svou starou matkou.“

„Odkdy jsi stará?“ zasmál se.

„Kdo je tu starý?“ zaslechne z dálky otce. „Musím jít. Tvého otce jsem vytáhla do divadla. Sluší mu to jako před čtyřiceti lety. Pappa a pozdravuj Maxe.“

„Tak co chtěla?“

„Za týden letíme do hotýlku ve švýcarských Alpách. Edelweiss, hezké jméno nemyslíš?“

„Ale to je brzy!“ vykřikl a složil noviny. „To přehnala.“

„Zkus to Evě vysvětlit.“ Oba se rozesmáli. Evě nikdo nikdy nic nedokáže vysvětlit. Kolem ní se točil svět a oni taky.

„Musím říct, že se bojím toho výletu. A k tomu apartmá. Co si o nás pomyslí?“

Ethan se zamyslí. Z toho má taky strach. V městečku jsou vážení lidé. Nemají strach, ale teď budou v cizím prostředí. Majitel, hosté. Co, když se to dozvědí, co potom. Neměl souhlasit. Položí ruku na Maxovu. Je opravdu ustaraný.

„Vyměníme pokoje a majiteli řekneme, že se matka spletla.“

Maxovi se uleví. „Eva blázen?“ řekne skepticky, ale už s malým úsměvem. „Nechci se tě dotknout, ale někdy tak vypadá.“

„Já vím, ale ona to myslí dobře. Prostě na našem vztahu nevidí nic špatného a neuvědomuje si, že ostatní to špatně přijímají.“

„Tajil jsem to celý život,“ zašeptá Max a napije se džusu. „Tedy dokud jsem nepotkal roztomilého podivného francouzského starostu a nezamiloval se.“

„A stejně ti trvalo skoro dva roky, než ses k něčemu odhodlal.“

„Přistáváme…,“ další slova zanikla v hluku, který ostatní cestující začanou vydávat. Max se přes Ethana nakloní k okénku a pozoruje přistání na Ženevském letišti.

„Někdo nás tam prý bude čekat.“

„Myslela na vše,“ řekne Max a narovná se. „To je moje druhá cesta letadlem.“

„A ta první?“

„Z Berlína do Paříže. Úplný luxus. Moje první dovolená. Kdybych věděl, jak skončí.“

„Nejel bys tam?“

„To ne. Jel. Rozhodně a pak potkalo mě tam štěstí.“ Dosednutí a trhnutí. Potlesk. „Člověk by neměl létat.“

„Pitomost.“ Vezmou kabáty, klobouky a vysednou. Dojdou pro zavazadla a za chvilku čekají v hale. Rozhlížejí se, zda neuvidí ceduli s svými jmény. Nikde. Znepokojeně se na sebe podívají.

„Pane Drake! Pane Drake!“

Podívají se na sebe a potom se otočí za hlasem. Vysoký štíhlý hnědovlasý muž. Udýchaně se rozhlíží kolem sebe. Potom zašátrá v bundě s límcem z kožešiny a vytáhne papír, který před sebe rozloží. Podívají se na sebe a začnou se usmívat.

„Dobrý den, máte to obráceně.“

Kosťa se mrkne na ceduli a otočí ji správně. „Děkuji moc.“ Dál se rozhlíží, když mu to dojde. „Nejste náhodou pan Ethan Drake a Maxmilian Sartre?“

„Ano. Těší mě.“ Ethan mu podá ruku.

Kosťa se rozesměje. „Vítejte ve Švýcarsku. Omlouvám se, musíte tu už nějakou dobu čekat. Moje jméno je Konstantin Petrovič Zajavgincev.“

„Jenom trochu. Rus?“ Oba se dívají do nádherných čokoládových očí. Nikdy takové neviděli. Jsou jak teplá tmavá čokoláda.

Kosťa s širokým úsměvem zmuchlá papír. „Tak nějak, ale už mám švýcarské občanství. Prosím, pojďte za mou a nelekněte se. Miláček nevypadá nic moc, ale je spolehlivý.“ Pomůže jim se zavazadly, hlavně s lyžemi, které se objevily na jejich prahu jako by víla luskla prstíky. Určitě Eva, i když zapírala, jak mohla. Ale taky možná otec, který udělá, co chce Eva.

Venku rozpačitě hledí na dodávku, která vypadá spíš jako z dob první světové než dnešních aut, ale jejich Texas džíp není o moc starší. Překvapeně zírají, jak naskládá zavazadla dovnitř. Krásně se tam vejdou. Posadí se za řidiče. Zdá se, že někdo šikovný to předělal, aby to majitelům vyhovovalo.

„Prosím dovnitř. Z které části Německa jste?“

„Severní Anglie!“

Kosťa se k nim překvapeně obrátí. „Umíte perfektně německy, omlouvám se, nenapadlo mě to, ale nasedejte. Tady ještě není taková zima jako u nás. Už leží sníh, máte štěstí,“ mrkne na ně vesele. „Není tam moc zajímavostí, ale hlavně klid, krásná příroda k procházkám a samozřejmě skvělé lyžování. Doufám, že nejste vysazení na kulinářství? Vařím já nebo Armin Vormen,ale dá se to jíst.“

„Němec a Rus?“

Odfrknutí. „Ty předsudky války. No ano. Dali jsme se po válce dohromady. Zbloudilé duše bez domova,“ pronese smutněji.

„To znám,“ prohlásí velmi procítěně Max.

„Válka vám zničila domov?“

„Dalo by se říct.“

Ethan mlčí. Proč se Max tak rozpovídal? Vždyť si slíbili, že budou mlčet, ale je pravda, že od té doby, co napsali své vzpomínky, jsou oba otevřenější, schopnější mluvit o válečných letech.

„Francie.“

„Aha nic lehkého.“

„A vy?“

Kosťa se zadívá dopředu. Armin ho varoval, aby toho příliš nepovídal. Letos se viděli s Káti poprvé. Nádherné setkání, které skončilo povídáním. Armin s jejím mužem Kaarlem bloudili po Paříži a oni si zatím povídali. Káti byla s Arminem moc spokojena. Chyba lávky nadšena. Celou dobu mu děkovala za záchranu života. Armin byl z toho rozpačitý a brumlal, že to nic nebylo, ale i Kaarl prohlásil, že by to každý neudělal. Utekl od nich.

On zas pro změnu Kaarlovi děkoval za život Káti a Káti vynadal, že tolik riskovala život. Nakonec oba od nich utekli. Dívali si do očí, objali se a drželi v objetí. Byli rádi, že žijí, že se setkali.

„Já? Nezajímavá historka. Podívejte se, vidíte Mont Blanc, nejvyšší hora ve Švýcarsku. Jste tu poprvé?“

„Ano jsme. Řekli jsme si, že potřebujeme dovolenou a na podzim máme nejméně práce, že Amine.“

„Amine? To je francouzské jméno. Máte snad francouzské rodiče?“

„Maminku.“

Kosťa zaváhá. „Paní Eva?“

„Ano.“ Všichni se usmějí.

„Je… nezapomenutelná,“ pronese se smíchem lehounce Kosťa.

Ethan zpozorní. „Ano?“

Kosťa se začne smát. „Promiňte, ale jak objednávala hotel, vylíčila nám, co všechno jíte, jak se máme chovat a…“

Ethan začne brunátnět, ale Max spíš usmívat víc a víc.

„…a nešlo ji odmítnout. Hlavně říct: Ne. Je neuvěřitelná. Mluvila s námi jako královna. Není jí, že ne?“

„Já ji zastřelím! Není. Bože, být jí, tak Anglie chodí oblečená po francouzsku,“ zabručí Ethan.“

„Ale no tak, aspoň víme, že to nezařizovala její služebná.“

„To by ještě chybělo! To snad by bylo ještě horší,“ zabručí nerad. „Ne to ne, ale Eva je Eva. Proč mám takovou matku?!“

Max s Kosťou zvážní.

 „Omluvám se, zapomněl jsem.“ Mimoděk pohladí Maxovou ruku. On svou ztratil ve válce.

„To nic.“ V autě nastane ticho a jenom se dívají na kouzelnou kopcovitou krajinu pokrytou lesy a louky. Na loukách jsou vidět stáda krav a v jednotlivých údolích malebné vesničky vystřižené jako z románu minulého století.

„Máte pravdu, je tu krásně.“

„Ano. Válka se tudy neprohnala, ale převáděčství se věnovalo dost lidi.“

„Ano, tady byl klid. A jak je teď?“

„Válka se odrazil i tady, ale jde to. Jenom lidé tolik necestují jako dříve, ale Armin i já věříme, že se to vzpamatuje. Podle něj Alpy se stanou nejnavštěvovanějším místem v Evropě, co se týče lyžování, ale povídá, že i pěší turistika ožije. Uvidíme, zatím to vypadá normálně. Plno nemáme, ale ani ostatní hotely. Po válce nejsou peníze a nejhůř je na tom jídlo, i když poslední roky jsou dobré.“

„To ano, i v Anglii je to stejné. Dokonce jsme teď dostali makarony z Itálie.“

„Makarony, tak je vám udělám.“

„Já je mám moc rád,“ prohlásí ihned Max. „V mládí jsem jedl hlavně brambory, to víte statek, proto italské makarony byly pro mě skoro novinka.“

„Chápu. Ještě půlhodinka a budeme tam. Momentálně hotel má jen dva páry. Jeden se věnuje pěší turistice, ale zítra odjíždí a třetí - mladý pár - se věnuje lyžování, také odjíždí. Sportovci, ale nedaleko hotelu je sjezdovka s vlekem a také středisko, kde se dá pobavit.“

„Pivo?“ toužebně se optá Max.

„Pivnice jak vystřižená z Bavorska,“ mrkne na něj do zrcátka. Ten toužebný hlas. Jako Francouz by měl tíhnout k vínu, ale kdo ví. Každý člověk je jiný. On si navykl na víno. Má je opravdu rád. „Můžete tam jezdit do restaurace nebo jíst s námi. Snídani dostanete u nás. Ostatní se domluvíte s Arminem. Podívejte se, tam je náš hotel  Edelweiss.“

„Protěž.“

„Ano. Opravdu umíte výborně německy.“

„Před válkou jsem pobýval v okolí Mnichova a Max zase je z Porýní,“ vymýšlí si Ethan, protože se mu nechce mlčet. Řidič se mu moc líbí a i Maxovi. Je to na něm vidět. Má opravdu překrásné oči. Trochu melancholické, ale krásné. Určitě toho zažil víc, než na sebe prozradil.

„Jsme tu.“ Vystoupí z auta a pomůže hostům. „Armine hosté!“ zakřičí na celou budovu. Ethan s Maxem si ji důkladně prohlédnou. Je velká. Přízemí, druhé, třetí patro a nahoře podkroví. „Chtěl bych to podkroví,“ zašeptá Max. Ethan přikývne. Určitě je odtamtud nádherný výhled. Je vidět kousek balkonu s křesílky a určitě stolem pro ranní snídani nebo večerní dívání na hvězdy. Budova je bílé omítnutá s barevnými záclonami a za nimi vykukují květiny. Je tu krásně. Pohlédnou vzhůru na zasněžené svahy. Skoro začínají za hotelem. Uvědomí si, že stojí na sněhu. V Ženevě ještě nebyl.

„Půjde lyžovat?“ vrhnou se na pomoc tomu štíhlému mladíkovi.

„Ale ano, včera mi volal Armin, že se lyžuje skvělé. On sice ne…“

„Dobrý den. Jmenuji se Armin Vormen. Vítejte u nás na Edelweiss. Doufám, že se vám tu bude líbit.“

Všichni se otočí k staršímu muži s hůlkou. Ethan si musí přiznat, že čekal naprosto někoho jiného. Někoho, kdo by se věkem blížil Kosťovi a ne muže skoro o patnáct let staršího. Přesto je v něm něco podmaňujícího.

Armin nenápadně sklouzne pohledem ke Kosťovi, který mu pošle za zády hostů polibek. Tiše ho pokárá, ale ten se rozpustile zašklebí. Potom si prohlédne hosty, ale pouze na tak dlouho, aby je neurazil. „Prosím, pojďte dál. Ukážu vám pokoj a dohodneme se na dalším.“

Ethan se zadívá na Maxe. Tak to ne. Pokoj? Takže přece jenom Eva nelhala. Změní to. Ale důvod odmítnutí pokoje? Už to má. Eva. Vejdou dovnitř. Obyčejná dřevěná podlaha, ale zelené květiny, teplo, pult s očíslovanými skříňkami na stěně. Dveře vedoucí do kanceláře. Skleněné dveře vedoucí do jídelny s prostřenými stoly. Líbí se mu tady. Eva se opravdu překonala a ten klid! Uvědomí si skoro posvátné ticho. Z dálky se jenom ozývá moderní taneční písnička. Pohlédne na Maxe.

„Líbí se ti tu?“

Max přikývne. „Ano. Právě jsem si říkal, že Eva se překonala.“

„Takže máte společný pokoj. Dal jsem vám náš novomanželský… Něco v nepořádku?“ zarazí se, když pohlédne do kamenných tváří hostů. Spletl se? Bože, to snad ne. „Paní Eva, povídala, že mám dát jeden pokoj…?“ pokoj se vytratí do ticha.

„My se omlouváme, ale matinka si zažertovala. Ona to dost často dělá. Dva pokoje.“

„Aha, no ano dobře, to půjde, ale nejsou připravené. Nečekali jsme to. Kosťo!“ zvolá s omluvným pohledem na hosty.

„Armine, co je?“

„Pánové si přejí dva pokoje.“

„Ale paní Eva… Aha dva pokoje. Omluvte mě.“ Vyběhne po schodech nahoru.

„Hned to bude. Velmi se omlouváme za chybu. Zřejmě jsme madam nepochopili.“

„Šlo by dát ty v podkroví?“

„Bohužel tam jsou jen dva pokoje, ale ty jsou právě manželské. Připravili jsme vám s výhledem, ale to nevadí. Až začne sezóna, bude tu plno. Vždy se někdo bere v zimě.“

„To je škoda.“

Všichni se odmlčí. Armin s lítosti přisune k nim návštěvní knihu. Oba se tam podepíšou. Lítostivě pomyslí na to, že zase nic. Už si myslel, že budou stejní jako oni, ale ne. Mohli by si klidně popovídat o různých věcech.

„Budete tu chtít snídat?“

„Určitě a myslím, že i večeřet.“

„Výborně. Jestli chcete, mohu vám na svah připravovat svačiny. Někteří hosté jsou tak vášnivými lyžaři, že se ani nevracejí sem dolů, ale jedí přímo nahoře. Nahoře máme malou horskou boudu, kde si můžete jídlo nechat i usednout, popřípadě schovat se před nepřízní počasí. Ale samozřejmě můžete i jet na jiné svahy. Jak vám bude to vyhovovat.“

Kosťa zatím smutně nahoře otevírá okna. Ví, že Armin se těšil, že by si mohl popovídat s někým, jako jsou oni. Musí být velmi zklamán, ale večer ho potěší. Rychle převlékne peřiny v obou pokojích. Vezme z horního pokoje krabici s bonbony a položí je na stůl. Zavře okna, uhladí pokrývky, pokývá hlavou. Je to perfektní.

Seběhne dolu. „Armine, hotovo. Prosím pojďte za mnou.“ Vede je nahoru. „Kufry vám donesu za chvílí. Je trochu chladno, ale nechal jsem vyvětrat. Nechcete trochu posvačit?“

„Velmi rádi a nevadí nám to. Jsme zvyklí.“ Vyjdou nahoru. Kosťa jde před nimi. „Šest a sedm jsou vaše pokoje. Ať se vám u nás líbí.“ Nechá je tam být a seběhne pro zavazadla. „Armine?“ přiklekne k němu a podívá se mu do tváře. Pohladí ji. Jsou spolu už tak dlouho. „Je mi líto.“

Armin pokrčí rameny. „Nemohu mít vše, ale těšil jsem, že budu hostit zde lidi, kteří jsou podobní nám.“ Povzdechne si. „Jak je na univerzitě?“

Kosťová tvář se rozzáří. „Perfektně. Děcka se učí, mám skoro tolik studentek, co studentů. Skvělé.“

„To jsem rád.“ Rukou mu rozcuchá vlasy. „Těšil jsem se na tebe.“

„Já taky. Vynesu kufry nahoru a připravím nějaké pohoštění.“ Vyhlédne ven. „Za chvilku bude tma. Optám se, zda nechtějí rovnou večeři.“

„Uděláš dobře. Půjdu do kuchyně, mám na sporáku hrnec.“ Vstane, když Kosťa si ho přitáhne a vášnivě políbí. Položí mu hlavu na rameno. „Stýskalo se mi tolik. Jsem rád, že jsem zpět.“ Armin ho obejme. Někdy má strach, že si tam najde nějakou ženu a jeho starého mrzáka opustí, ale vypadá to, že to co vzniklo u Leningradu násilím, se přetvořilo do něčeho silnějšího. Miluje ho.

„Chci si s tebou potom večerem o něčem pohovořit.“

„O čem?“ odtáhne se od něj.

„Uvidíš a nechci slyšet NE.“ Vtiskne mu další polibek na rty a odejde, nebo by ho zatáhl rovnou do ložnice.

Armin se za ním nechápavě dívá. Potom se obrátí a jde do kuchyně. Všechno už připravil, ale zatím to nechal být, protože nevěděl, kdy přijedou. Miláček je sice spolehlivé auto, ale občas velmi nevyzpytatelné.

Kosťa zatím donese nahoru zavazadla. Zaťuká na dveře. Nikdo se neozývá, proto zaklepe na druhé. Že by odešli? Ethan přestane líbat Maxe, otevře okno a vykloní se ven.

„Dále,“ řekne Max.

„Nesu kufry,“ řekne trochu zmateně Kosťa, když vidí Ethana vyklánět se z okna. Kdyby se díval víc vzhůru, chápal by to, ale dolu? „Nevím, které jsou koho, tak…“

„To je v pořádku, rozdělíme si je. Děkujeme.“

„Ano. Ehm Armin se ptá, zda nechcete rovnou večeřet. Dnes na sjezdovku už není.“

Ethan se zadívá tázavě na Maxe. „Dáme si. Určitě ano.“

Kosťová tvář se rozzáří. Přikývne. Seběhne dolu, vkročí do kuchyně, kde ihned obejme Armina kolem pasu. Políbí ho vzadu na krk. „Chyběl jsi mi.“

„Kolikrát to budeš opakovat?“

„Nemohu?“

„Můžeš, ale musím to dodělat.“

„Tessinský hrnec? Mňam. Víš, co mám rád. Hmm, pekl jsi briošky?“

„Od sousedky. Tohle nezvládám, ale snad jim to bude chutnat. Podle přízvuku a to jak vystupují, to je vyšší šlechta.“

„A kdo dnes může cestovat do ciziny? Zbohatlicí na válce a kdo má peníze.“

„Chceš jet taky někam? K moři? Mohli bychom do Itálie.“

„Proč? Nemůžeme si dovolit rozhazovat, i když se nám daří dobře,“ připustí rozpačitě Kosťa. „Když si vzpomenu na Leningrad, na to jak jsme žili, tenhle život je něco jiného. Jsem rád, že Káti se odtamtud dostala. A má hodného muže. Miluje ho.“

„Hmm. Odeslal jsi ji ten dopis?“

„Ano a představ si to, staneme se strejdy. To bude legrace no né?“

„V budoucnu určitě. Tak je to skoro hotové. Ochutnej to.“ Vezme kousek masa, pofouká a dá mu to k ústům.

„Trochu majoránky.“ Natáhne ruku k dóze a dosype. Armin zamíchá v kotlíku. „Nikdo nebude jiný večeřet?“

„Ne. Oba páry se vydaly dolu do restaurace. To víš, zábava, ale taky se šli rozloučit se známými ze svahu i vycházek.“

„Přijede někdo?“

„Až příští týden. Celá rodina.“

„Oj! To bude křiku, ale je to dobře. Možná ještě přijede někdo. Chtělo by to inzerci. Pořádnou.“

„Už jsem podal, tak uvidíme. Hotovo. Zavolej je a říkali něco? Líbí se jim tu?“ optá se dychtivě.

„Určitě ano. Jeden se vykláněl z okna, jako by tam byl ukrytý poklad,“ směje se. „Jsou zvláštní. Hlavně ten plavovlasý. Připomíná mi Němce. Jako by nebyl Francouzem.“

„Jen kvůli tomu, že je plavovlasý? Hloupost.“

„Ne, podívej se pořádně, Já… Vždyť válka skončila. Voní to parádně. Mám hlad jak vlk. Jdu je vyhnat z pelechu,“ říká se smíchem.

Ethan zatím nahoře povalil Maxe na postel pod záminkou vyzkoušení měkkosti matrací. Úplně ho pod svým tělem přikoval. „Hmm jsi ta nejlepší postel.“

„Tak si zvykej, protože teď s tebou nebudu.“

„Sakra!“ uvolní ho. „Nesnáším to.“

„Mohli jsme spát spolu. Hostitelům by to nevadilo.“

„Myslíš?“

„Na sto procent.“

Ťuk.Ťuk. „Večeře,“ zaslechnou. Vstanou. Na to zaslechnou tišší Ťuk. Ťuk. „Večeře.“ Málem se zasmějí, protože to bylo u vedlejších dveří. Ethan otevře dveře a vykloní hlavu. Nikdo tam není. Mávne na Maxe. Vyjdou. U večeře jsou obsluhování Kosťou. Max se optá na recept.

Kosťa se jen v duchu podiví nad tím, že se ptá, ale slíbí jim, že recept napíše. V kuchyni zatím Armin přichystá svíčku, zhasne světlo a připraví dva talíře.

„Pro mě?“

„Ne, pro kočku?“ řekne s úsměvem Armin. „Polibek nebude?“

„Až po večeři,“ řekne Kosťa se smíchem. Odnese ke stolu ještě košík s dalším chlebem. Je rád, že jim chutná. Nakonec sklidí a donese pudink.

„Co je to?“ optá se Ethan.

„Pudink, ale z podmáslí. Je to typický švýcarský moučník. Dobrou chuť.“

Ethan s Maxem se najedí, dají si ještě sklenku vína a jdou nahoru spát. Armin s Kosťou mezi tím v kuchyni při svíčce jedí.  Kosťa vypráví jaké je to na univerzitě, o jednom žákovi, který je opravdu šikovný a zajímá se o historii. Vypráví, jak se město rozrostlo, zaplnilo se obchody, a jak rychle se mění móda.

Armin pro změnu vypráví, co se děje tady. Oba si uvědomují, že žijí oddělenými světy, ale nemohou jinak. Kosťa se rozhodl pro historii a Armin ho v tom podporoval. Byl nesmírně šťastný, když přebíral diplom i titul. Nikdy v životě nebyl pyšnější. Dokonce ani ne na své vlastní dětí, i když je má nesmírně rád. Jezdí za ním, ale poslední dobou už ne tak jako dřív.

„Uklidím to.“

„Půjdu dolu přiložit. Jinak nám hosté umrznou.“

„Tak ty umyj a já přiložím.“ Políbí Armina na rty.

Armin nerad přikývne, ale dnes ho noha trochu bolí. Takové divné cukání. Snad nepřijde bouřka, pomyslí si a mimoděk si přetře nohu. Válečný dárek, povzdechne si. Ještě, že ji vůbec má. I tak by řekl, že má tam kus železa.

Kosťa zatím dole přihodí pod kotel. Bude teplo. Chvilku se dívá, jak oheň stravuje brikety. Zavře dvířka a vyjde nahoru. V kuchyni je zhasnuto, proto zamíří do společné ložnice v přízemí. S úsměvem a láskou vstoupí dovnitř. Obejme Armina kolem pasu, vdechuje jeho vůní. Zavírá štěstím oči. Když ho hledal, váhal, později se bál, ale rozhodl se s ním žít. Káti se ho ptala, zda je šťastný. Nic neřekl, jen jí stiskl ruku. Doufá, že to pochopila, že šťastnější nemůže být.

„Copak je?“ Armin se opře o Kosťu.

„Namasírují ti nohu. Sedni si.“ Dostrká ho do pohodlného křesla, ale nejdřív z něj stáhne kalhoty. Přitáhne si taburet a na kolena si položí Arminovu nohu. Armin mu podá mastičku, kterou vzal z nočního stolku. Pohodlně se opře. Místností zavane kafr.

„Měli bychom přijmout paní Annie.“

Armin se narovná. To je to, co chtěl projednat? „Proč, Zvládám to.“ 

„A já se vzdám místa na univerzitě,“ pokračuje dál.

„To ne!“ Sundá nohu z klína. Sedí na křesle a nevěřícně pozoruje Kosťu. „Vždyť ses tolik nadřel a to vše kolem toho. To nedovolím!“

„Sedni si a dej sem nohu.“

Armin nerad uposlechne. Rozhodně mu nedovolí zašít se v tomhle hotelu. Musí být tam, na univerzitě, kde je váženým člověkem. Nedovolí mu zahodit to, na co se tolik nadřel. Jak tohle vůbec mohl navrhnout? Tolik učení, tolik starostí a v jednom okamžiku pryč. Ne.

Kosťa ho pozoruje. Zřetelně vidí, co si myslí. Nedovolí to, ale on to i potřebuje a pak, chce tu být, i když se mu bude po univerzitním životě stýskat.

„Je na čase, abych něco publikoval.“

Armin přestane o všem přemítat. „Publikovat? Co? Nechápu.“

„Ano. Univerzita si může dovolit hledat jiné profesory. Začíná být to nejen módní, ale i nutnosti. Chce mít věhlasné, známé profesory, kteří mají jméno v zahraničí.“

„Ale jsi jedním z nejlepších!“ namítne, sám bývalý učitel. „Co víc chtějí?“

Kosťa pokrčí rameny. Taková je realita. Jako publikující profesor, má větší šanci na místo. Možná kruté, ale docela je chápe. Po válce nebylo mnoho lidi, ve víru války se ztratilo tolik životů a najednou přichází mladší generace, nabitá energii. Měl už dávno se o to zajímat, ale v tomhle trochu zaspal. Spíš těžce. Už mu bylo naznačeno, že by byla vhodná nějaká odborná publikace.  

Armin těžce přemýšlí, zatímco Kosťovy ruce mu uvolňují svaly. Zavrní blahem. „Víš, co budeš psát?“

„Jen napůl. Chci si to ještě nechat uležet v hlavě. Mám na to tak rok dva. Proto tu i chci zůstat. Dokonce jsem přemýšlel o nějaké bližší univerzitě.“

„To ne! V Ženevě je nejlepší, ale jsou to divné požadavky, ale na druhou stranu budu rád. Publikace. To ti vydají?“

„Musí, jinak je to k ničemu,“ zachmuří se. Neopatrně stiskne sval v okolí jizvy. Armin zasykne bolestí.

„Promiň, nedával jsem pozor.“ Políbí zjizvenou nohu. „Lepší?“

„O moc. Už je to dobrý. Možná přijde bouřka. Uvidíme. Půjdeme spát?“

„Ne, budeme ponocovat,“ odpoví s úsměvem. Kosťa vstane, zajde do koupelny. V dřívější budově to bylo jinak, ale za kamínky, které ukořistil ve Varšavě, to tu přestavěli, takže každý pokoj má vlastní koupelnu.

„Ručníky!“

„Co?“

„Zapomněl jsem jim dát ručníky. Tak nějak mě to vytočilo. Snad ještě budou vzhůru.“

„Jistě jen běž.“ Kosťa vyrazí k velké skříní, odkud vezme čisté ručníky. Dva velké, dva menší a dva maličké. Ostatní věcí tam jsou. Zaslechne smích hostí, kteří už tu jsou ubytování. Tak se vrátili, ale nechce je vidět. Má pocit, že ta starší paní po něm divně kouká. Nemá takové pohledy rád. Vyběhne po schodech nahoru. Zaklepe na dveře. Ticho. Pokrčí rameny. Možná sešel do společenské místnosti pro nějakou knihu. Zkusí otevřít dveře. Jde to snadno. Musí jim říct, aby si zamykali. Ne, všichni hosté jsou slušní, a když se někdy vrátí z městečka, spletou si snadno číslo dveří. Rozvěsí ručníky, uhladí je.

Zavře za sebou. Smích utichl. Výborně, zašli do svých pokojů. Zaťuká na vedlejší dveře. Zaslechne hlasitý smích. Zamrká, proto zaklepe zřetelněji.

„Jsem lechtivý!“ směje se polo svlečený Max. Brání se, ale všetečné prsty z něj stahují oblečení, až lítá kolem.

„Já vím, miláčku,“ zavrní mu do ucha Ethan, který to nemohl vydržet a rozhodl se Maxe zatáhnout do svých sítí. Musel si přiznat, že mu moc práce to nedalo. Oba po sobě toužili.

Najednou Max ztuhne a zadívá se na dveře. Opět.

„Mohu dál? Nesu ručníky do koupelny. Omlouvám se, ale zapomněl jsem.“

Max se divoce kolem sebe rozhlédne, vyklouzne zpod Ethana, převalí se a s žuhnutím spadne za postel. Ethan prokleje veškeré ručníky i zapomnětlivost na světě. Co ho má rušit, ale uzná, že bez ručníků se neobejdou.

„Pojďte dál.“ Otevře mu dveře. Kosťa málem uskočí před jeho rozzlobeným pohledem. Mimoděk zaregistruje zválenou postel.

„Omlouvám se, že jsem vás vyrušil ze spánku.“ Nezdá se mu to sice, ale co může vědět. Upraví ručníky, vyjde z koupelny, když si všimne tmavohnědého svetru na podlaze. Pohlédne na Ethana, který je oblečený. Chce ho zvednout, ale raději toho nechá. Za dveřmi si otře čelo. Takhle nenávistný pohled snad ani neviděl u Němců!

„To bylo o fous,“ zamumlá vykukující Max za postelí. „Je pryč?“

„Snad vidíš. Merde!“ zakleje svoji oblíbenou francouzskou nadávku. Posadí se na postel, zvedne svetr, který hodí na křeslo. Došlo mu to? Nevypadal na to, ale kdo ví. Nic mu nedošlo, přesvědčí sám sebe.

„Armine, já si myslím, že přece jen něco spolu mají,“ řekne udýchaný Kosťa, hned za dveřmi, ale s těmi slovy se mu všechno vykouří, když uvidí Armina v posteli s odkrytým nahým hrudníkem. Rychle se svleče a vklouzne k němu pod pokrývky.  

„Kdopak co s kým má?“

„Ehm, to je jedno. Tohle je lákavější a odlož tu nudnou knihu.“

Armin pomaličku ji odkládá, zatímco Kosťovy ruce mu bloudí po hrudníku, laskají, dotýkají se ho uctivě i chtivě. Je mu dobře. Nikdy by neřekl, že jeho první láska bude i poslední. Přitáhne si ho do náruče, aby vzápětí se dotkl rtů a pohltil je. Líbají se, třou se o sebe. Je jim teplo, proto odhodí pokrývku.

„Miluji tě,“ řekne rusky Kosťa. Armin přivře oči, když mu sklouzne rty po hrudníku níž, až se dotkne údu. Nejdřív se jen ho jemně dotýká jazykem, líže, hraje, ale za chvilku ho pohltí. Když se mu zdá, že je připravený, zvedne se, vezme mastičku, natře si otvor i Arminův úd a pomalu ho do sebe zasouvá. Trochu to bolí, ale nakonec dosedne. Zavrtí se, aby pronikl úplně celý. Arminovy ruce se dotknou jeho údu i varlat. Hladí ho, zatímco Kosťovy ruce bloudí po jeho hrudníku a hlavně po bradavkách. Najednou se skloní a začne ho líbat.

Arminova ruka se natáhne a dotkne se zadku, hladí ho, až sjede k otvoru. Chvilku ho dráždí.

„Ty chceš brzy skončit?“ optá se udýchaný Kosťa. Kvůli Arminově noze se skoro jinak nemilují, ale on je rád nad ním, určuje tempo a přitom je závislý na Arminovi. Začne se pohybovat, zatímco Armin mu přejíždí úd rukou. Najednou zasténá a vyvrcholí. Dosedne, aby pozoroval, jak jeho semeno dopadá na Arminovo tělo, ale potom se začne opět nadzvedávat a Armin mu pomáhá.

„Už budu,“ zaslechne slova, na které čeká. Dosedne, zavrtí se a ucítí, jak mu v těle pulzuje úd. Oddechuje. Pak se skloní a políbí ho na rty. „Miluji tě.“

„Já tebe taky. Moc.“ Dotkne se rtů. Kosťa se zvedne. Má pocit, že má z nohou rosol. Roztřeseně dojde do koupelny, kde vezme ručník. Utře se, přejde k Arminovi, kterého vlhkým ručníkem i jazykem suší. Odnese ho na radiátor a lehne si vedle něj. Přitulí se mu do náruče.

„Můžeme to dělat na boku.“

„Já vím, ale není to taková slast. Mně to nevadí. Až budeme staří, budeme to dělat na boku. Chce se mi spát. Ráno jsem vstával brzy, nevadí ti to?“

„Ne. Kosťo, jsem rád, že tu budeš.“

„Já taky,“ zazní odpověď a tiché pochrupávání hned na to. Armin se usměje. Je to jako vždycky. Pomiluji se a už by jen spal. Zívne, přitáhne pokrývku, aby jim bylo teplo, a stulí se k svému milenci. Někdy si říká, zda ho k sobě měl připoutat, ale tehdy u Leningradu mohl být kdykoliv mrtvý a později, poddal se jeho dotekům i své touze po lásce, ale i chtíči. Chtěl tehdy tak moc ho držet v náručí, milovat se s ním, že nepřemýšlel o tom, kým jsou i kolik jim je let. Bylo mu to jedno a Fridrich nic na to neřekl. Vzpomene si na starého pána. Mohl by přijet, teď když je po žních a na statku není tolik práce. Mohl by si volně s ním popovídat.

Políbí Kosťu do vlasů. Usne s myšlenkou, že ho miluje.

Ráno se probudí, ale nechá ho spát. Včera měl krušný den. Připraví jídelní stoly, když dovnitř vejde rozesmátý Ethan s Maxem. Armin si vzpomene, že Kosťa povídal, že něco spolu mají. Prohlédne si je důkladněji. Ten plavovlasý, kdyby nebyl Angličan, řekl by, že by mohl být tváři na náborovém plakátu pro SS. Dokonalý. Lžou? I to jeho držení těla. Určitě byl ve vojsku. Zachmuří se. Nechce mít žádné problémy. I když skončila válka, rány jsou stále čerstvé a je dost těch, kteří se ukrývají.

„Dobrý den. Přejete si smaženici nebo volské oka? Mám i teplé briošky.“

„Máme hlad jako vlk. Dejte to tu celé.“ Posadí se vedle sebe. Armin se zarazí. Měl Kosťa pravdu? Proč to… Vždyť se taky schovávají. Začne se usmívat. Takže si budou hrát na schovávanou a oni taky.

„Něco se stalo?“

„Ne. Hloupé myšlenky.“

„Je nádherný den.“

„Ano. Připravím vám na svah jídlo. Jestli chcete jet prudší svahy, Kosťa vás zaveze do St. Moritz nebo někam jinam.“

„Kdepak, naposled jsem lyžoval před válkou. Budu rád, když z nich nespadnu,“ zasměje se. I Max se usmívá. Armin radostně hledí, jak do sebe jídlo nahážou. Je rád, když hostům chutná. Nesnáší, když se v jídle nimrají. Mezitím, co se oblékají nahoře, jim připraví svačiny, které dá do tašky.

„Pojďte, ukážu, kudy se dát.“ Vyjde ven s hůlkou v ruce. Ukáže jim na svah. Není to daleko.

„Kolik?“

„Jeden kilometr,“ trochu posměšně zabručí. Když sem přišel, také mu dělaly problémy vzdáleností, ale díky tomu není úplný mrzák odkázaný jen na auto nebo pomoc. Musel chodit pěšky, protože po válce nebylo nic, natož auto. No auto bylo, ale benzín nikoliv.

Ethan zaúpí. Max posměšně vyprskne smíchy. „To máš za tu sedavou práci.“ Nadhodí si lyže a vyrazí. Ještě se otočí a pokyne Arminovi. Ten zaleze do hotelu.

„Bylo tu báječně, co myslíš, Arnolde?“

„Dokonale Diano. A pan Vormen. Právě si říkáme, že příští rok přijedeme dřív. Je škoda, že musíme odjet, ale povinností volají. Zůstaneme tu příště déle a přijedeme později, co ty na to?“ nadšeně obejme svojí o dost mladší ženu a políbí.

„Samozřejmě. Je tu nádherně a k tomu krásné pokoje s překrásným výhledem. I v létě tu nemusí být špatně.“

„Děkujeme, jsme rádi, že se vám tu líbilo. Budeme rádi, když opětovně přijedete. Prosím, tady vizitka a malá upomínka.“ Podává jim vyřezávaný květ protěže, které jednou udělal jen tak z legrace Kosťa. Odvezl si je tehdejší americký pár, který se zde stavil. Byli nadšení, že budou mít skutečnou památku na Švýcarsko i hotel. Od té doby, to dávají hostům jako upomínku. Lidi jsou tím kupodivu okouzlení.

„To je krása. Děkujeme.“

„Není za co. Snídani?“

„Ano děkujeme a jste výborný kuchař,“ povídá Arnold, když se usadí za sněhobílý ubrus. Za deset minut se i objeví starší pár, který na celé kolo zívá a ihned se omlouvá, že museli si poslední večer na tak krásném místě prostě užít. Mezi stoly se rozproudí konverzace, kde byli, co zažili a kam pojedou. Oba páry se shodly, že s tak milými hostiteli se snad nesetkali.

„Rozhodně vás doporučím svým známým,“ zahalasí Arnold. „Včera někdo přijel?“

„Ano, ale už jsou na svazích,“ řekne usměvavý Armin, zatímco doufá, že nevzbudí Kosťu, protože chce, aby se vyspal před cestou na letiště. Většinou se stará o vše sám, ale někdy cítí, že ho to vzmáhá. Možná, že má pravdu s najmutím další síly. Hlavně na vaření a úklid. Ví, že Annie by si ráda přivydělala. Ví o nich, ale nevadí ji to. Nemá nikoho na světě, protože všechny ztratila ve válce.

„Půjdeme ještě na procházku a potom se rozloučíme.“ Oba páry vyrazí ven, nadšení jiskřivým počasím. Litují, že musí odjet, když je tak hezky. Armin je vyprovodí pohledem. Vrátí se dovnitř, uklidí stoly, nově prostře. V kuchyni je umyje, uskládá a udělá čaj. Posadí se, protože se cítí unavený.

Dopije čaj a zaposlouchá se. Klid. Vždy toužil mít hotýlek. Kdysi si myslel, že ho bude vést se svou ženou, ale rozvedli se, když zjistil, že si našla náhradu. Byla to dobrá žena, ale nemohl ji milovat. Nikdy ne jako Kosťu. Bude ho muset vzbudit. Potichounku přejde do ložnice. Ve dveřích se zastaví a zahledí se na spícího Kosťu. Je celý odkrytý. Musí mu být zima, proto přes něj přetáhne pokrývku.

Napůl si lehne vedle něj. Vezme knihu, do které se začte. Je rád, za ty chvíle, kdy mohou být spolu. Zajímalo by ho, zda tamti dva cítí to stejné. Nebo možná se taky plete a mezi nimi je jenom přátelství. Něco jako mezi ním a Fridrichem.

Oknem do pokoje proudí sluneční svit, který vše rozjasňuje svou přítomností.

Armin olízne prst, aby přetočil stránku, když se Kosťa pohne. Pokrývka opět sleze dolu. Nemá sílu ji vrátit na místo, proto okouzleně sleduje sluneční paprsky, které osvěcují nahé tělo. Vzpomene si na moment, kdy se nad ním vznášel jak anděl. Pohledem ho laská, hladí, zkoumá každý sval bezchybného těla. Pro něj je, přestože i na něm válka zanechala své jizvy. Spustí knihu do klína a dál ho pozoruje, když se Kosťa obrátí a protáhne.

„Dobré ráno,“ zabrumlá.

„Dobré ráno, ospalče,“ odvětí Armin, skloní se nad ním i přes bolavou nohu a políbí na rty.

„Krásný polibek od krásného prince.“

„Kdybys nemluvil. Bohužel musíš odvézt ty dva páry.“

„Já vím. Půjdu se vykoupat, odvezu je, a jak na pegasových křídlech přiletím za tebou, můj princi.“ Zvedne se na čtyři a jemně ho začne líbat. Zasténá, když zaslechnou hlasy obou párů.

„Cholera!“ zavrčí nadávku, kterou pochytil v Polsku.

„Nenadávej a mazej. Taky musím vstát.“

„Zaspal jsem, promiň.“

„Nezlob mě, Konstantine Petroviči. Potřeboval jsi to jako sůl. Já se vyspím, ale ty jsi nespal a teď nebudeš taky, protože určitě pojedeš i v noci.“

„Pojedu,“ přizná pravdivě. „Budu dávat pozor. Chci být u tebe.“

„Dobře.“ O hodinu později naloží do Miláčka kufry, lyže, oba páry a rozjede se směr Ženeva. Někdy lituje, že letiště nejsou blíže, ale mezinárodní je jen jedno. Šlápne do toho, protože nechce být daleko od Armina.

Armin osamí. Je mu těžko u srdce, jako pokaždé, když odjíždí. Tolik věcí se může stát po cestě… Ne nic se nestane.

„Armine, nesu jablkový závin, dáte si?“

„Rádi, ale Kosťa už odjel. Pojď dál, Annie.“

„Vrátí se snad, ne.“

„Večer.“

„Jeho cestě, požehnej, Pane náš. Nechť se mu vše zlé vyhýbá. Co potřebuješ?“

„Napadlo mě, víš, nechceš u nás pracovat?“

Annie málem upustí mísu. Usedne. „Ráda, ale jsi si jistý?“

„Určitě. Nejsem už nejmladší a Kosťa bude teď tady než na univerzitě.“

„Něco se stalo?“ zamračí se, načež rázně vstane s mísou v náručí, kterou položí na kuchyňskou linku.

„Kdepak, ale žádají po něm, aby vydal nějakou knihu.“

„Ježíš Mária! On bude slavný. To už je, Panenko Maria. Tak to jo, ráda pomohu.“

„Samozřejmě to nebude zadarmo,“ ujišťuje ji.

„Eh ráda bych řekla, že to budu dělat zadarmo, ale šikne se mi každý peníz. Chalupa potřebuje vyspravit. Nemám nikoho.“

„Pomůžeme ti. Tak dohodnuto?“

„Samozřejmě. Kolik teď máš hostí?“

„Jen dva muže, ale vypadá to, že budou spíš celý den na svahu. Budou tu jenom oni celý týden a kus.“

„Panečku. Dobře. Přijdu večer a něco ukuchtím, zatím nepotřebuješ nic?“

„Ne všechno mám. Jenom jde o vaření, a kdybychom měli plno.“

„Jasně. I tak jsem ráda. Jak nemám co dělat… nějak to na mě padá,“ tiše řekne s pohledem upřeným do dálky.

„Někdy jsou takové dny.“ Zahledí se směrem k horám. Nějak mu vklouznou do mysli jeho dva hosté.

„Hej, kdo tvrdil, že neumí lyžovat!“

„Já to netušil! Jedeme, Amine!“ vykřikne rozzářený Max, odpíchne se a spustí se. Mrazivý vítr se mu opře do tváře. Na nic nemyslí, jen jak se dostat dolů dřív než Amine. Ten v těsném závěsu za ním. Užívají si svobody, volného pohybu. Dole se zastaví a pohlédnou vzhůru. Rozumí si beze slov. Sjedou k vleku, který je vyveze vzhůru. Nahoře je opravdu bouda, v které si nechali svačinu. Znovu se spustí dolů s větrem ve tvářích a sluncem nad hlavami. Letí jako šipky dolů, aniž by se o cokoliv starali. A tak jezdí, až se jim přihlásí žaludek o potravu. Usednou před srubem na lavičku, rozdělají sáčky a přivítají i láhev s teplým pitím. Najedí se, jen aby za hodinku už letěli dolů a nahoru. Baví je to. K večeru, když už nevidí na cestu, sundají s lítostí lyže.

„Nádhera, Maxi, jiné slovo nemám.“

„Já taky ne. Myslím, že dnes budu spát jak zabitý.“

„To já taky.“ Šlapou cestu k hotelu. Kolem projedou sáně tažené koněm.

„Já je chci taky!“ zvolá Max s rukou nataženou za sáněmi.

„Maxi, víš, jak by se tu krásně vyjímal Bubi? Černá a bílá. K tomu rolničky.“

„Zvlášť v sáních, že.“ Oba se usmějí. „A víš co, já bych zapřáhl i ty dvě kopie Bubiho a udělal ruskou trojku. To by byl pohled.“

„To ano. Jak se asi má?“

„Chceš mu zavolat? Už vidím, jak Hansen leze oknem do zahrady a volá. „Bubi, máš tu telefon! Ten se přiloudá k telefonu, čichne k tomu, odfrkne, proč ho ruší, když to není k snědku a odejde.“

Max se zasměje. Přesný popis. Hotel, toť pohled úžasný.“

„Oáza klidu, míru odpočinku, horkého vína, teplé postele, horké koupele, milé společnosti jednoho kapitána…“

„Majora.“

„Dobře, kapitána.“ Dojdou za pošťuchování, jestli je kapitán nebo major, k hotelu. V kůlně schovají lyže a vejdou dovnitř. Přivitá jej teplo, velký krb ve společenské místnosti a vůně něčeho dobrého. Rozhodně je nezajímá, co to je, protože snědí cokoliv.

„Jak bylo nahoře?“

„Ráj!“

„Bolavé nohy,“ odpoví sušeji Max. „Myslím, že zítra zůstanu tady a budu hrát šachy. Zatím jdu nahoru se převléci, vykoupat. Mám hlad jako vlk, tak připravte býka k jídlu.“

„A mně vlka i s čenichem!“ Oba se smějí, zatímco jdou po schodech nahoru. V kuchyni se zatím otáčí Annie. Prý chce ukázat, co umí, a že hostům bude chutnat. Ethanovi i Aminovi chutnalo, ale oči se jim zavíraly únavou. Vyšli nahoru, když se vrátil Kosťa. Dostal vynadáno, že si po cestě neodpočinul.

Kosťa opřený o zárubeň naslouchá lamentování Armina. Když má toho dost, přijde k němu a něžně ho políbí na rty. Nezlob se. Chtěl jsem být s tebou.“

Armin ho obejme, když ztuhne. Kosťa otočí hlavou. Zírá na ohromeného Maxe.

Max ztuhne, když vidí své hostitelé v důvěrném objetí.

„Potřebujete něco?“ Arminovy ruce neochotně pustí Kosťu.

„Ne… dě… děkujeme,“ dostane ze sebe Max. Vyběhne nahoru, práskne dveřmi. Má pocit, že tohle neviděl ještě. „Amine, oni jsou.“

„Ano?“ Ethan vyjde s ručníkem kolem boku.

„Oni jsou stejní.“

„Jak stejní? Nechápu.“

„No jako my.“

Ethan vůbec ničemu nerozumí.

„Víš, oni jako ti dva… jako my dva…“ rozkládá zoufale rukama.

Zaklepání. Max zaleze pod postel. Má přitom divný pocit. Ethan, který stále nic nechápe, rychle obleče župan. „Dále!“

„Myslím, že něco musíme vysvětlit, že Kosťo.“

„Je to na tobě, Armine.“ Klidně ho pohladí po ruce a políbí tvář. „Budu dolu u kotle.“

Ethan na ně kouká a potom začne se smát. „Chápu. Proto tak koktal.“

Max to nevydrží a vystrčí hlavu zpod postele. „Nekoktám, abys věděl, jen to bylo divné.“ Vyleze, opráší si kolena. „No co, nikoho jiného než tebe a sebe jsem neviděl, tak co.“

Armin je překvapný objevením Maxe. Čekal ho v koupelně, ale pod postelí? Klidně upře pohled na Ethana. „Myslím, že je všechno jasné, ale ještě jedno, vy jste byl vojákem, že. Omlouvám se, ale nikde to nebudu šířit.“

„Ano.“

Armin zvažuje. Je to jejich věc. „Mám vám připravit původní pokoj?“

„Velmi rádi. Je tu pěkně, ale jsme zvykli být spolu.“

„V pořádku, víte, zdá se mi, že paní Eva vám zřejmě zapomněla povědět spoustu věcí. Asi přepokládala pár věcí,“ říká váhavým hlasem, „ale dovolila si objednat vám celý hotel jen pro vás. Po dobu vaší návštěvy sem nikdo nepřijede. Myslím, že říkala, že se máte cítit jako doma,“ řekne trochu omluvným tónem. „Já omlouvám se, ale musím se podívat dolu.“ Skoro zdrhne, protože má pocit, že Ethan se na něj vrhne.

„Telefon! Já chci telefon. Tohle přepískla! Copak mi je patnáct?!“

Max k němu přejde, objeme. „Amine, co bys řekl, kdybychom vyzkoušeli určitě velkou postel nahoře?“

Ethan se k němu otočí, zarazí se a potom rozesměje. Eva je dokonale prokoukla, ale konečně mohou začít prázdniny, jak se patří a k tomu nemusí se hlídat na každém kroku. A pak hostitelé jsou velmi roztomilí.

Kosťa zvedne hlavu od knihy. Tázavě se podívá na Armina.

„Kosťo, můžeš připravit to velké apartmá v třetím?!“

Ten s úsměvem srazí podpatky. „Rozkaz!“

 Konec