12. 10. 2014
Chrámové jezírko -2
Zimní sny
„Kapitáne Forbesi, mohu se optat, kde jste byl?“
„Pane majore, omlouvám se, ale řidič rikši mě vyhodil někde do škarpy. Naštěstí mě našel jeden z účastníků večírku a vzal mě k sobě domu. Byl jsem opilý,“ přizná pravdu.
„Dva dny domácího vězení.“
Edmond se nakloní. „Kvůli vám,“ zašeptá. Major zrudne.
„Čtyři dny!“
„Ano, pane majore!“
„A nedochvilnost se nebude trpět!“
„Ano, pane. Je to naposledy, pane!“ Čtyři dny. Stálo to za to. Klidně by se válel ve škarpě celý život, pokud by to skončilo tak příjemně jako dnes.
„A běžte se převléknout!“ vyštěkne Perry. Podezřívavě se zadívá na svého milence. Později ho doma navštíví. Včera to neměl snadné. Jeho snoubenka Hannah naléhá na to, aby se už konečně vzali, když je po válce. On samozřejmě zůstane u armády.
Edmond jde na ubytovnu. Už uvažoval, že si sežene nějaké bydlení, ale popravdě netuší, jak dlouho tu zůstane. Mohl by klidně hodně dlouho. Pak si vybaví bruslení. Sevře ruce, když si vybaví, že slíbil, že se do dvou let vrátí. Ale neslučuje se to s jeho zaujetím pro Ogata Kórine. Chvilku to jméno válí na jazyku. Líbí se mu.
„Tak co chceš?“ zavrčí nerad. „Všechno nemůžeš mít. Ježíš, práce!“ Rychle se převlékne a vyrazí do práce. Večer sedí u sebe doma a stále řeší neřešitelné, jak skloubit bruslení a jeho stále zřejmější vášeň pro Japonce. Měl by být jeho nepřítelem, ale… Vezme si kabát a vyjde ven. Úplně zapomene, že za ním přijde Kenneth.
Ten chvilku buší na dveře, pak vztekle odejde. Pak znejistí. Co když se mu něco stalo? Jde na velitelství, ale dozorčí služba mu nahlásí, že odešel v pořádku. Naštve se.
Edmond zatím prochází městem. Tak zvláštní architektura, pomyslí si jako vždy. Pochybuje, že najde dům, kde se milovali, ale nechce, aby to skončilo jen tou jednou noci. Chce je mít do konce života. Mávne na projíždějící rikšu. Ta zastaví. Žertem řekne.
„Zavezte mě k Ogata Kórine.“
Rikša po chvilce zatočí. Edmond znejistí. Sakra, kam ho veze? Po půlhodině zastaví před velkou bránou. Jsou někde na okraji Tokia a on netuší kde. Zadívá se na bránu. Co teď?
„Posádka.“ První slovo, které se v japonštině naučil. Ještě se vykloní z rikši a zadívá se na kousek domu ohrazeného zdi. Mohl by tam žít on? Je pravda, že pokud byl na večírku, pak je to někdo významný. Kým vlastně je?
Doma zauvažuje, koho se na to optat. Druhý den je v šoku, když dostane pozvánku na večírek. Je v angličtině, a když ji dočte, pochopí. Má pocit, že je rudější než rak. Ogata Kórine.
„Kapitáne Forbesi?“
„Pane majore, dostal jsem pozvánku, ale mám domácí vězení.“ Které včera nedodržel, pomyslí si. Je v koncích.
„Ano vím. Mám ji taky. Samozřejmě neodmítneme. Vypadá to, že je to někdo důležitý.“
„Jistě.“ Edmondovi se ulehčí. Vypadá to, že i jiní dostali pozvánku. Samozřejmě v slušnosti a navázání lepších vztahů je záhodno to přijmout, zvlášť když tam jde jeho nadřízený a ten to určitě už konzultoval s ještě vyššími veliteli.
Perry se rozhlédne, ale nikdo zde kromě nich není. Přitiskne se k němu, obejme. „Byl jsem u tebe, nebyl jsi tam!“
Edmond si na to matně vybaví. „Omlouvám se, ale zapomněl jsem. Raději mě pusť, co kdyby nás někdo viděl?“
„Sakra! Tak dobře!“ nakloní se a než stihne Edmond uhnout, políbí ho. Vyrazí ven. Edmond se posadí, zírá na pozvánku. Nadechne se. Přesně ví, jak ten večer skončí a chce to. Na Kena kašle. Je to jako by pil vodu a whisky. Kórine mu stoupne do mozku a zaplaví ho, ale Ken ne. Jen se napije, aby na chvilku uhasil žízeň. Zadívá se na pozvánku. Pozítří. Do té doby to nevydrží!
Pozítří v uniformě stojí před stejným domem, jako předevčírem. Takže zná ho každý?
„Tak jdeme dovnitř?“ optá se Ken, který přijel hned za ním. Nakloní se k němu, „Něco se stalo?“
„Co by se mělo stát?“
„Nic, jen mám pocit, že se mi vyhýbáš. Víš, že armádní hodnosti půjdou dolů?“
Edmond pokrčí rameny. Stejně nechce zůstat v armádě. „Chci odejít, ale může to ublížit tobě?“
„Možná. Nevím. Jdeme dovnitř. Bože, to vypadá jako hrad!“
„Asi někdo významný, ale máš pravdu. Je to hrad.“
„Slyšel jsem, že byl námořním kapitánem. Potápěl naše lodi.“
Edmond strne. Dobře si vybavuje dvě letadla, která na ně zaútočila, když jeli k Jiwo Jimě. Nebýt toho, že se náhodou strefila do munice a nebýt tehdy Kena, jeho tělem se nejspíš krmí rybičky. Ovládne nenávist a vejde dovnitř. Hned u vchodu je vítá Ogata Kórine.
„Dobrý večer, pane majore Perry, kapitáne Forbesi. Těší mě, že vás mohu uvítat na dnešní večer.“
Pod dojmem hlasu a jeho přítomnosti Edmond roztaje. Úplně zapomene na zvěrstva, které viděl ve válce. Je tu jenom on.
Kórine se zahledí na muže, kvůli kterému uspořádal tenhle večírek. Bylo mu jasné, že nemůže pozvat samotného kapitána, proto pozval i jeho nadřízené. „Omlouvám se, že to není tak bohaté jako u vás, ale jsme po válce. Prosím, pojďte dál.“ Zařadí se za ně a obdivuje ztepilou postavu v uniformě. Chtěl by zakončit večírek milováním, ale netuší zatím jak to zařídit. Uvidí se.
Kapitán s majorem se posadí ke svému vlastnímu stolečku. Jsou dost daleko od hostitele, ale Edmond na něj dobře vidí. Povzdechne si. Raději by s ním byl sám. Kdykoliv se zadívá na hostitele, uvědomí si, jak ho dostal. Neměl by. Sice je po válce, ale jsou to nepřátelé. Kvůli nim šel do války a bojoval. Dokonce opustil své milované bruslení. Po večeři se zvedne a jde ven. Kašle na kabát. Vyjde na verandu a zadívá se na rybníček. Omámeně jde k němu. Led. Váhavě si stoupne. Je mu jedno, zda se to smí nebo ne. Uvědomí si, že je hladký jako jeho stadion a za druhé, že je prťavý, ale je mu to jedno. Odrazí se, sklouzne a opět. Ještě jednou a zvedne nohu do holubičky. Zasměje se.
„Je zima, Forbesi-san.“
Edmond se otočí. Za ním stojí hostitel se sloužícím, která má v ruce jeho kabát. Kórine má přes sebe přehozený plášť nebo co to je.
„Není mi zima. Miluji bruslení. Až odejdu z armády, vyhraju olympiádu.“
„Já vím, že odjedete, Forbes-san, ale doufám, že to nebude zítra?“
„Ne, nebude.“ S lítosti se zadívá na jezírko. Jde k hostiteli.
„Kde jsi byl?“ zasyčí na něj Ken.
„Venku. Hostitel měl zřejmě starosti, že mu něco odnesu ze zahrady,“ řekne ironicky. „Nesnáším tu jejich hudbu. Je to, jako by skřípaly zrezivělé dveře.“
„To já taky ne. Dneska večer bychom mohli skončit u tebe, co ty na to?“
Edmond váhá. Neví, jak odpovědět. Poté, co se seznámil s tím Japoncem, je to jiné. Nijak ho neláká být s Kenem.
„Tak ne?“
Edmond pod vlivem jeho naléhání přitaká. „Dobrá.“
„Skvěle.“
Edmond je mrzutý. Zase slíbili něco, co by nejraději vzal zpět. Zadívá se na hostitele. Je úžasný a sex s ním je jak zjevení. Povzdechne si.
„Kam jdeš?“
„Na toaletu,“ řekne. Chce být pryč. Chce odtud a nerozhodovat se mezi Kenem a Kórinem. Přál by si mít stejný život, jako před narukováním. Samozřejmě, že mu lhal, ale musí přemýšlet a to tam nemůže. Kdyby nebylo války, kdyby nebylo mnoho…
„Pane…“
„Nemůžete mě nechat?!“ vyjede zle.
„Omlouvám se, ale nechtěl jsem, abyste zde zbytečně zabloudil. Válka…“
„Jo válka a vy jste ji prohráli! Jste nepřátele!“ otočí se a odchází. Po pár krocích se zastaví. Ogata Kórine se za ním dívá. Může toho hodně, ale válku a pocity z ní pramenící nemůže jen tak nechat vymazat.
„Nemohu, takhle nemohu žít. Chci ho,“ zašeptá. Začne brečet. Neví, co má dělat. Tolik po něm touží. Jako by ho všechno zradilo. Srdce, rozum, ale především tělo. Touží po jeho dotycích. Vrátí se k stojícímu muži, obejme ho a začne líbat. Přitiskne ho ke zdi.
Kórine neuvažuje nad tím, proč to udělal. Ví jedno. Chce to. Rukama vklouzne mezi jejich těla, rozepne pásek, kalhoty. Dostane Edmondův penis na svobodu. Zarazí se, potom vezme ho za ruku a dotáhne o pár kroků dál. Otevře dveře. Pracovna. Klesnou na podlahu. Kórine neváhá a pohltí penis do rtů.
„Ano, ano! Víc! Prosím!“ šeptá zuřivě. Chce jim být pohlcen, touží po něm, přeje si zapomenout, kým jsou. „Už jsem!“ vykřikne. Malátně leží na podlaze. Je mu to jedno. Tělem procházejí vlny z orgasmu. Proč zrovna on? Proč to nemůže být Ken, nebo někdo jiný. Posadí se. Je polosvlečený, zatímco jeho hostitel vypadá jako ze škatulky. Nevadí mu to.
„Čemu se směješ?“
„Jak vypadáme. Uděláš se do mě?“ otočí se na čtyři a vystrčí zadek.
Kórine neváhá. Sice má pocit, že tím přijde do pekla, ale je mu to jedno. Rychle se svleče a ukáže vypracovanou postavu. Pohladí vystrčené obliny. Jsou tak pevné, tak úžasně, že je to, jako by pro něj připravili královskou hostinu. Užije si ji. Nemusí si ho honit, protož je připravený k akci. Zatlačí na dírku, ale ta nepovolí. Už se chce odsunout, když Edmond prudce trhne dozadu. Svěrač povolí.
„Chvilku!“ zachrčí. Hlavu mu skloněnou. Rukávem si otře slzy. Pomalu cítí, že se to uklidňuje. Teď je v takové pozici, jakou si přál. „Můžeš!“ řekne. Napjatě čeká na první pohyb. Uleví se mu, když ho z něj vyjede a opět zajede. „Takhle to má být,“ zašeptá si sám pro sebe. Po tomhle celou dobu toužil.
Kórine ho obšťastňuje skoro bezmyšlenkovitě. Přál by si v tom dokonalém zadku zůstat navěky. Miluje to. „Už budu.“
„Do mě!“ zachraptí Edmond. Chce si sebou kus Kórineho odnést. Až bude doma, strčí si dovnitř prsty a bude si celé milování představovat. Kórine, protože to sám chce, mu jeho přání vyplní a stříká do Edmondova těla.
„Tak je po všem,“ zamumlá nerad Edmond.
„Ano. Musíme se vrátit.“ Nešťastně z něj vystoupí. Edmond si sáhne na zadek. Je spokojený. Celou dobu bude vědět, že v něm byl. „Otřu…“
„Ne.“
„Ale…“
„Chci si tě odnést domu, aspoň kousek. Půjdeme?“ Obleče se. Kórine váhavě přikývne. „Já první. Proč jenom nemůžeme být svobodni, Kórine?“
„Nevím.“
„Může za to doba.“ Nakloní se k němu a políbí rty. „Jako bych potkal osud.“ Zamračí se, otevře dveře a vyjde. Spěchá do místnosti. Posadí se ke svému stolku a vezme saké. Napije se.
„Kdes tak dlouho byl?“
„Kene, chceš snad vyprávět, co jsem dělal na záchodě?“
Ken zrudne. „Ne, promiň, jen, že to dlouho trvalo.“
Edmond se usměje. To ano a přál by si, aby to trvalo ještě déle. Nechá si nalít další kalíšek saké. „Některé věci trvají déle.“
„Och, hodně piješ,“ napomene ho.
„A dá se tu dělat něco jiného?“ opět si nechá dolít. Ken ho zamračeně sleduje, ale už to nekomentuje. Nakonec se musí nechat omluvit a vezme Edmonda. Dotáhne ho k rikši a nechá ho odvézt do domu. Praští s ním na postel, pak si povzdechne. Z dnešní noci nic nebude, ale nemůže ho nechat takhle. Svleče ho, ale pak se zarazí. Otočí ho na břicho, zajede rukou k zadku.
„Tak takhle to je. Tak takhle dopadl tvůj záchod. Omrdal tě tam někdo? Kdo to byl? No počkej!“ svleče si kalhoty, vezme do ruky penis a začne si ho honit.
Edmond něco zamumlá, chce se otočit, ale Ken si ho přidrží. Když se do něj začne cpát, Edmond vystřízliví, ale je slabý jako moucha.
„Co…“
„To co jsi dneska dovolil. Kolik jich bylo? No? Tak máš mě dost, co? Počkej, jen si taky vrznu, ty kurvo!“
„Ne… Au!“ ale proti Kenovi nic nevzmůže. Ten si ho bezohledně bere, až se vystříká. „Tak. Čau a rozmyslí si, co chceš!“ Nechá Edmonda v pokoji. Ten ještě chvilku tak leží a snaží se vzpamatovat. Nakonec se potácivě dostane do malé koupelny. Umyje se. Pak si sedne na postel a začne brečet. Nakonec usne. Druhý den ledově zvedne oči, když uvidí Kena. Ten se jen ušklíbne. Děvka, pomyslí si nelichotivě o svém milenci. Sedí na židli, práci má na stole, ale nechává ji být. Najednou vstoupí dovnitř dozorčí s velkou krabici v náručí.
„Něco nesu.“
„Pro mě?“
„Ne, pro Santa Clause. Byl u toho lístek. Bohužel jsme museli to otevřít. Zda tam není bomba.“ Vyčkává.
„No a,“ optá se otráveně Edmond, „byla?“
„Ne. Popravdě jsem to snad v životě neviděl. No, viděl, ale ne tady.“ Položí krabici na stůl. Najednou zvědavý Edmond ji otevře. Oči se mu rozzáří. Brusle a ne jakékoliv, ale přímo krasobruslařské. Polaská je.
„Jak tak koukám, tak ti to patří.“
„Jo, ale netuším, kde je vyzkoušet.“ Taky, kdo mu je poslal. Ken? Na usmířenou? Nějak o tom pochybuje.
„V Tokiu? To tedy fakt netuším. Musím jít. Tak si hezky zabruslete,“ řekne krapet posměšně. Edmondovi je to fuk. Hledí na ně a vzpomíná, jak každý den jezdil na stadion a bruslil. Padal, vstával a opět padal. Někdy měl pocit, že nevstane, ale opět se zvedl a rozjel se s pocitem, že může vše, že proto se narodil. Ale kdo je poslal, mudruje.
„Hele, nejsme poslíčci,“ ozve se najednou stejný hlas jako předtím. Na stůl přistane obálka. Obálka je zavřená a Edmondovi se divným způsobem ulehčí. Rychle ji otevře. Udiveně hledí na pár slov. Pak se zvedne, nechá brusle na pokoji a vyrazí na zpravodajské.
„Ahoj,“ nakoukne dovnitř. Za stolem sedí půvabná brunetka a živě telefonuje.
„Ahoj, co je?“
„Netušíš co to je?“ Ví dobře, že umí japonsky, a jelikož umí jazyk, bude vědět něco víc. Položí před ní papírek.
„Jo, to je chrám. Hele, můžeš přijít později?“
Chrám? Co tam? Má to nějakou souvislost s bruslemi? Najednou ho napadne, otočí se ve dveřích a optá se. „A má ten chrám nějaké jezero?“
Brunetka se na něj shovívavě zadívá. „Každý chrám má jezírko. Ne, určitě ne.“ Zvedne oči k stropu.
Takže je tam jezírko. Hm, zkusí to. Po skončení práce najde rikšu a ukáže muži adresu. Na kolenou veze krabici. Netuší, kde to je a jedou dost dlouho, až se zastaví před velkou bránou.
„Počkat?“
„Ano.“ Dost mu zaplatí. Ví, že na něj počká. Jde k bráně. Je zavřená, proto zabuší. Netuší, co má očekávat, ale už chce odejít, když se otevřou. Zrozpačití, když uvidí mnicha.
„Ano?“
Angličtina ho překvapí. Nadhodí krabici, snaží se vydolovat papírek, krabice mu spadne, otevře se. Ukážou se brusle.
„Pan Forbes?“
Edmonda to překvapí. „Ano.“
„Prosím, pojďte dál.“ Pozve ho dál. „Nemáme ve zvyku zde přijímat někoho, ale jste výjimka, jelikož nás o to někdo požádal. Zde. Můžete tu být do setmění.“
Edmond zírá na jezírko. Ne, nějaký rybníček pro dvě žáby, ale je to velké jezero a zamrzlé. Posadí se na krabici, vytáhne brusle. Potom vzhledne ke kamennému obličeji. „Děkuji. Celou válku mi to chybělo. Bylo to jako bych žil na poloviční srdce.“ Obličej mnicha změkne.
„Buďte opatrný.“
„Prosím, kdo?“
„Můžete tu jezdit, ale prosím ukončete jízdu opět zde.“ Odejde, aniž by mu cokoliv řekl, ale Edmondovi je to jedno. Nakonec se rozcvičí. V první chvíli má strach, že zrezivěl, ale všechno co se naučil, ozve. Jako by neměl přestávku. Odrazí se. Široce se usměje na okolní svět. To je jeho život, jeho svět, jeho láska, která nezklame.
„Tak to je ten, co ti učaroval? Je to nepřítel,“ pronese japonsky mnich k muži na verandě.
„Ano. Vím to a vím to, že náš společný život je nemožný. Víš, bratře, mám pocit, že ho znám ne roky, ale staletí. Je mým osudem, který se nikdy nenaplní.“
„To je mi líto. Vypadá jako list stromu hnaný srdcem. Jeho přirozenosti je led. Vždy bys ses o něj dělil s bruslemi a jiskřivou chladnou plochou.“
„Nevadí mi to. Vždy by se ke mně vrátil.“
„Chápu. Bruslí opravdu nádherně.“
„Ano.“ Oba ještě stojí dlouho a dívají se. Málem, že nepřestanou dýchat, když skočí jednoduchého axla, potom rittbergera. Neznají názvy skoků, ale udivuje je. Ogata Kórine je pyšný tak, jako by on sám bruslil.
„Musím jít.“
„Já vím. Prosím…“ KJórine nedořekne své přání.
Mnich se usměje. „Dokud, bude počasí přát, může přicházet. Řeknu mu to.“
„Děkuji. Tak moc bych si přál…“
„Ano. Běž už.“ Oba se pohledem rozloučí. Mnich sestoupí k jezírku. Čeká. Edmond ho koutkem oka zahlédne při piruetě. Srdce se mu potáhne ledovým závojem. Musí jít. Půvabně k němu dojede.
„Zdřevěněl jsem. Ani dvojitý skoro nedokážu. Já…“
„Dokud počasí bude přát, můžete přijet.“
„Děkuji, já moc děkuji. Proč?“
„Některé věci s válkou, s nepřátelstvím nemají nic společného. Pro mě to byl zážitek. Čistá krása. Bylo by škoda něco takového zahodit. Myslím, že toto místo jednoho bruslicího Američana unese.“
Edmondovi to připomene Kórina. Polkne. On? Proč? Zeptá se ho. Vezme brusle a odchází za doprovodu mnicha k bráně.
Hluboce se ukloní. „Děkuji. Poděkujte i tomu, kdo se za mě přimluvil.“
„Šťastnou cestu.“
„Zvláštní lidé. Nemilosrdní a na druhé straně povolí, aby mohl cvičit.“ Zahlédne svou rikšu. Nasedne a nadiktuje mu adresu ubytovny. Když vysedne, zaplatí, uvidí policii. Zachmuří se. Co tu dělá? Chce kolem nich projít, když ho zastaví dotaz.
„Kapitán Edmond Forbes?“
„Ano?“
„Jste zatčen pro veřejné pobuřování.“
„Pro co?!“ Málem, že mu nespadne brada na zem.
„Veřejné pobuřování. Jdete s námi.“
„Ehm, tak počkejte! O ničem nevím!“
„Máme zatykač, takže buď s námi půjdete dobrovolně, nebo po zlém,“ odtuší jeden z policistů.
„Dobrá, jde. To se musí vyjasnit!“ řekne rozčileně. Nasedne do auta a vyrazí. Nechápe, co se tu děje. Nechápe, ani když mu všechno vezmou. Pochopí to další den, když stojí před velitelem. Zločin. Homosexualita. Začne se bránit, že je to volovina, ale kolem srdce má studený kruh. Ještě víc, když na konci mu oznámí deportaci do Spojených státu za účelem vyšetření.
Ani neví, jak se dostal zpět do cely. V hlavě mu víří, kdo to zařídil. Ken? Musel to být někdo vlivný, ale kdo? Pak mu to dojde. Už nikdy neuvidí Ogata Kórine. Má zaplatit za nevinné potěšení v jeho společnosti? Rád by zaplatil, ale ne tímto způsobem.
Za týden už stojí na palubě lodi a je veden jako šílený, do kajuty. Všechno mu je zabaveno. Zachází se s ním slušně, ale jemu je to jedno. Odjíždí ze země, kde by rád zůstal. Až teprve skoro v půlce oceánu dostane strach. Vůbec netuší, co bude dál. Nakonec se dozvěděl, co se stalo. Nebyl v tom Ken, ani zpravodajská služba, byla to jednoduše Kenova snoubenka. Párkrát ji viděl. Zřejmě ji došla trpělivost a prostě se rozhodla ho odstranit. Povedlo se jí to perfektně. Jelikož měla dost známých, včetně otce generála, byla to pro ni hračka. A jeho vezou do nějakého sanatoria. Byl by raději, kdyby ho pustili, ale nějakým záhadným způsobem si vzali do hlavy, že ho napraví. Snaží se dát během převozu do sanatoria, soukromého, podle toho pozná, že za tím může být i jeho rodina, dohromady.
„Co vám to připomíná?“ suchý doktorův hlas mu drnčí už třetí den v hlavě.
„Ptáka.“
„Aha, dobře a co tohle?“
„Co kdybyste mě pustili? Nejsem šílený.“
„Je to nemoc, pane Forbesi. Vyléčíme vás.“
Nikdy si nemyslel, že je to nemoc. „Myslím, že to není nemoc,“ namítne.
„Jistě, určitě, to víte, že ano.“
Edmond se vzteká. Večer mu přibyly jedny prášky navíc. Po měsíci stojí v županu u okna. Výhled je moc hezký, ale ty mříže to kazí. Jako by byl nebezpečný. Nejhorší je, že je bez energie. Už odkývá, co chtějí vědět.
„Pan Forbesi, někoho zde máte.“
Edmond nadějně zvedne hlavu. Kórine?! Pak si vynadá. Ten nikdy nepřijde. Pochybuje, že se vůbec po něm ptal.
„Pojďte za mnou.“ Vede ho do pracovny ředitele ústavu.
„Mami.“
„Stůj, Edmonde.“
„Ale mami…“
„Podepiš laskavě zde papíry.“
„Co je to?“ optá se opatrně.
„Vydědění a už nejsi naším synem.“
Edmond ztuhne.
„Dokud zde budeš, pobyt bude placen. Tohle je o mlčenlivosti. Prostě nebudeš nikde roztrubovat, kým jsi. Pokud budeš dělat problémy, tyhle zdi se ti stanou domovem. Nebo nějaký jiný ústav, ne tak přepychový.“
Edmond vezme pero, ale potom je odloží. Jeho rodina je mocná. Nejspíš mají z něj obavy, ale to by nemuseli. „Ne.“
„Cože?“
„Neudělám to. Tedy udělám, pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“
„Dostanete mne odtud a budu dostávat menší rentu, než se postavím na vlastní nohy.“ Musí něco mít, protože hodlá se odtud dostat…
„Sbohem. Ono jde to i nějak jinak.“
„Počkej!“
Hannah Forbesová se zastaví.
„Potřebuju jen do začátku. Chci vyhrát tu olympiádu, prosím.“ Posadí se, protože dveře se zavřou a on osamí. Vzápětí vejde dovnitř zřízenec. Odvádí ho zpět. Edmond nevesele si pomyslí, co bude asi teď. Na bruslení může zapomenout. Vlastně může zapomenout na vše. Celý jeho život kvůli žárlivé milence šel do prdele. Zasměje se tomu, ale je to nevesele a hořké.
„Můžete jít.“
„Cože?“
Doktor Black zaklapne desky, zadívá se na mladého muže. „Jste volný. Můžete jít.“
„Aha. Já jistě, děkuji.“
„Mnoho štěstí, a jestli budete brát předepsané léky, uvidíte, že se to zlepší a časem si založíte rodinu.“
„Ano. Já děkuji moc.“ Najednou se mu odtud nechce. Zde znal všechno, ale tam venku je mnoho neznámého. Co tam bude dělat? Co?
„A docházejte za doktorem Larsenem. Pravidelnost. Uvidíte, že všechno bude lepší.“
„Ano.“ Jde na svůj pokoj. Vytáhne uniformu. Už na ní nemá nárok, ale jiné věci tu nemá. Zkouší ji zapnout. S hrůzou zjišťuje, že ztloustnul nejméně o čtyři čísla. Nechápe to. Jídlo je dobré, ale nepřežíral se. Léky? Musí se optat. Když přijde sestra, optá se jí na to.
„Ježíš, je to možné, ale neznám je. Jestli mi to dáte, přešiju vám knoflíky,“ slituje se.
„Děkuji.“ Večer přemýšlí, kam jet. Nejspíš za rodinou. Přece jen má tam nějaké věci, které patří jemu. Druhý den ráno stojí na zástavce. Sedí a čeká na autobus. Koupí si jízdenku. Po dvou dnech cesty stojí před velkým domem. Má pocit, že už nemůže jít předním vchodem a tak jde zadním. Měl pravdu.
„Tak tě pustili? Vypadáš strašně.“
„To ty léky. Podle doktora jsem už v pořádku.“ Měl štěstí. Nevzrušil se při pohledu na chlapce. Někteří tam jsou déle než on. Cynicky si tehdy pomyslel, že ty léky zabírají anebo je to tím, že jediného koho chce, je Kórine.
„Chápu. Ale taky chápej nás. Potřebujeme pokračovatele rodu, ne někoho, kdo je toho neschopný.“ V očích má lítost.
„Já rozumím. Neviním vás z toho. Jen bych rád si vzal pár krámů, co jsem tu měl a fotografie.“
„Rozumím.“
Vede ho nahoru na půdu. Vezme vaky, postupně snese krabice.
Hannah si povzdechne. „Řekni Jacksonovi, aby tě vzal, kam budeš chtít.“
„Jasně. Děkuji moc.“ Vynese to ven ke garáži.
„Pane Edmonde.“
„Jenom Edmond. Nic ti neřekli?“
„Jo, máme nového pana. Kam chcete, abych vás dovezl?“
„Děkuji, Jacksone. K panu Curtisovi domu.“
„Jistě. Ne, dopředu ne. Dozadu. Vždy jste se ke mně choval mile.“ Edmond sedí, vzadu vychutnává si jízdu. Neměl tehdy odcházet. Tolik našel, tolik ztratil.
„Jak bylo ve válce, pane Edmonde?“
„Svinsky, Jacksone. Neměl jsem tam chodit. Ale Japonsko je milá země. Myslím, že jednou budeme spojenci.“
„Myslíte?“
„Určitě. Jejich kultura je velmi zvláštní, těžko pochopitelná.“
„Chápu. Líbilo se vám tam.“
„Moc. Děkuji. Pomůžete mi?“ Nedodržel slib dva roky, přesto pokusí se o návrat. Snad mu pomůže, a pokud ne, je to jen další člověk, který se na něj vykašlal. Zazvoní.
„Edmonde! Co tu děláš?“
Edmond zvedne obličej a pevně se zadívá na známý obličej svého trenéra. „Jsem tu později. Moje rodina se mě zřekla, musím pracovat, ale chci dokázat ji vyhrát. Pomůžete mi?“
Curtis si ho prohlédne. Jiskřivý mladík je pryč. Váhá.
„Shodím, nebojte se. To ty prášky.“
„Prášky?“
„Jo. Jsem homosexuál,“ řekne na rovinu. Bude lepší, když to o něm bude vědět. Ticho. „Vezmete mě zpět nebo vyhodíte jako všichni?“
„Ach jo. Nedokážeš to. Budeš se dřít zbytečně.“
„Děkuji. Nebudu. Zvládnu to. Vím to. Neříkal jste, že mám talent? Nebo to bylo kvůli mé rodině?“
„Jistěže máš,“ ohradí se. „Tak dobrá, ale mám i jiné bruslaře kromě tebe. Nemohu se ti plně věnovat.“
„Nebudete muset. Jenom potřebuju dohled.“
„Ty prášky musíš vyhodit. Jestli máš tam hormonální, tak ty mohou za tvůj vzhled.“
„Mám,“ přikývne. „Nemohl jsem se na to zeptat. Být tam déle, zcvokl bych se.“
„Máš kde bydlet?“
„Ne, zatím ne, ale něco si najdu. Mám něco na účtu.“
„Dobrá. Na týden tě ubytuju u sebe, ale musíš si mezitím něco najít. To, kým jsi, už nechci slyšet. Prostě to nevím, ok.“
„Ok.“ Přikývne.
„Kdo to je?“ optá se Curtise muž. Kývne směrem k muži, který právě skočil trojitý salchow. „Trojitý salchow?“ chce se ujistit. „Kvůli němu jsi mě sem pozval?“
„Edmond Forbes. Chci, abys ho dostal do národní reprezentace. Nevykládej mi, že to nejde!“
„No… je dobrý.“ Posadí se. „Ale to není vše.“
Curtis přikývne. Před očima mu vyvstane dny, roky, kdy se Edmond dřel víc než ostatní. Teprve až zvládl trojité skoky, za ním přišel. Tlustý mladý muž byl pryč. Místo něho zůstal jen tvrdý muž se zahořklým výrazem ve tváři.
„Jak se dostanu do národní reprezentace?“ optal se na rovinu.
„Vyhraj mistrovství USA,“ tehdy odpověděl bez lítosti.
„To už není možné. Tak jak jinak? Půjde to?“
„Nevím.“ Dřel jako kůň. Nechtěl mu nic slibovat, ale napsal svému dobrému příteli ze Svazu. Teď tu spolu sedí a dívají se, jak tančí na Labutí jezero. Nechápe proč zrovna tohle a téma je dost morbidní, ale bude se líbit. Začal taky chodit, jak mu říkal před odchodem do války, na balet. Pomohlo mu to nesmírně. Ani netušil, že tolik.
„Je úžasný.“
„Ano je. Je ve vrcholné formě. Musíme porazit rusy.“
„Uvidím. Nic mu neslibuj.“
„Jasně, díky, že jsi přijel.“ Oba dva sedí a dívají se na něj. Najednou starší muž si povzdechne. „Je neuvěřitelný. Je jako umírající labuť. Sakra, jsem na měkko.“
„Já taky. Bez nadsázky musím se ti přiznat, že je to můj nejlepší žák. Nikdy už nebudu mít nikoho tak nadaného. Je výtečným skokanem, ale taky umí projevit své pocity. Máš pravdu, je jak Odetta nebo Odilie?“ Oba přejde mráz.
Edmond dokončí piruetu a pak zamává nahoru k trenérovi, pak skočí.
„Ok, uvidím, co se dá dělat. Bylo by to škoda. Jsi had, Thomasi.“
Ten se ušklíbne. „Snažím se. Znáš mě.“
„No právě a proto jsem sem neměl jezdit.“
O dva týdny později zavolá dolu na jiskřivou plochu. „Edmonde!“
Edmond půvabně k němu dojede. Zastaví, vezme ručník a utře zpocený obličej. „Jedeš.“ Edmond zkamení. „Jeden z reprezentantů si zlomil klíční kost. Nenastoupí. Jdeš místo něj, ale pamatuj si. Nikdy se nezmíníš, kým jsi. Nesmí to do éterů.“
„Jasně. Vynasnažím se, ale co mé záznamy v nemocnici?“
„Pak doufej, že nečtou sportovní rubriku a pak olympijský vítěz má na ně nárok, ale až po vítězství, pamatuj. Do té doby jsi nula.“
„Ano.“
„Jo, Edmonde, očekávám zlato.“
„Bude,“ řekne tvrdě Edmond. Chce je vyhrát. Chce dokázat své bývalé rodině, že udělali chybu, ale hlavně chce to kvůli své lásce v Japonsku. Stále má před očima jeho tvář, tělo, úsměv. Slyší jeho vášnivý šepot v chladných i horkých nocích. Už dávno pochopil, že nikoho jiného nechce. Netouží po náhražkách.
Teď, v tuto chvíli se musí soustředit na olympiádu v Itálii. Pak se usměje. Sen se mu splnil, pojede ne Olympiádě!
Ve čtvrtek 26. ledna nervózně stojí se svými kolegy na stadionu v italské Cortině. Sleduje rychlobruslaře Guido Caroliho jak nese oheň. Vykřikne, když upadne a uleví se mu, když se zvedne a donese oheň. Rozhlíží se kolem sebe. Zahlédne Japonskou vlajku. Rozbuší se mu srdce, podívá se na diváky. Moc dobře ví, že je to sen, že tam není. Od toho večírku o něm nic neví. Dnes tu stojí pro něj. Chce mu dát odměnu za tehdejší možnost bruslit v chrámu. Musel to být on, nikdo jiný. Neviděl ho, ale určitě se díval. Tahle jízda bude pro něj. Možná se bude dívat v televizi. Je to první olympiáda, která se přenáší do světa. Možná ho uvidí, ale on jeho ne. Vyhraje.
„Klid,“ nabádá ho Curtis. Když k němu tehdy přišel obtloustlý mladík s nateklým obličejem od léků, nevěřil mu, že to dokáže. Zmýlil se. Jeho první olympiáda a snad ne poslední.
„Jsem klidný,“ řekne Edmond celý v černém. Procvičuje si svaly, třepe rukama.
„Dobrá. Pamatuj si…“
„Edmond Forbes, Spojené státy americké!“
Edmond se nadechne, vyjde a zadívá se vzhůru na oblohu. Postaví se doprostřed a překříží ruce. Zklidní dech, srdce. Snaží se zachytit první tóny. Povinný tanec. Zaslechne první tóny Vivaldiho Zimu. Rozpřáhne ruce a s úsměvem se rozjede. Nastane ticho. Trojitý Salchow. Výbuch tleskání. První od šampionátu. Další trojité skoky.
Edmond je jak v bublině. Všechno se do něj odráží. Zakončí jízdu, ukloní se. Udiveně se rozhlédne, pak zamíří si to k trenérovi. Tázavě na něj pohlédne.
„Perfektní.“
„To jsem rád.“ Je druhý. Trochu ho to zklame, ale zítra to dokáže. Jeho tanec labutě je perfektní. Vybral si alternativní konec, kdy on přemůže Rudovouse a zlomí prokletí. To, že pro něj má to jiný význam, je mu jedno. Curtis to odsouhlasil. Byl překvapen výběrem, ale nakonec kývl. Večer na pokoji si promítá jednotlivé skoky, figury, až spokojeně usne.
Druhý den, opět v černém kostýmu stojí na ledě. Očekává hudbu. Je tu. Zabalí ho do své náruče. Diváci, i porota užasle hledí. Když skonči, začnou tleskat jak zběsilí.
Edmond zamává, hluboce se ukloní. Cítí, že to dokázal. Popravdě na začátku si vůbec nevěřil. Jede k svému trenérovi. „Dobrý?“
„Úžasné, Edmonde.“
„Doufám.“ Posadí se a napjatě čekají na výsledky. Skoro čistý. Ještě čekají, ale už vědí výsledek. Je první. Edmond se skoro zhroutí, ale potom ho ovládne čistý pocit rozkoše. Obejme svého trenéra. Ten ho poklepe po rameni. I on se konečně dočkal zlata.
„Jak se cítíte? Jaké to je?“ ptají se ho novináři.
„Fantasticky. Je to náš splněný sen.“
„To je,“ přitaká Curtis, který jde za ním.
„Pro koho je medaile? Věnujete ji někomu?“
„Ne. Zůstane u mě, ale díky jednomu výjimečnému člověku ji mám. Proto myslím, že je dobře, když ji dostane on.“
„Kdo je to? Žije? Jméno?“
„Bohužel je mrtvý. Je to japonský malíř. Ogata Kórine.“
„Chápeme. Studujete umění? Ovlivnil vás?“
„Dřív ano, ale od války se věnuji jen bruslení. Ano, nalézám v jeho díle inspiraci.“
„A co budoucnost?“
„Hodlám vyhrát, co se dá.“
„Promiňte, je unavený,“ vmísí se do toho Curtis.
„Jistě. Spojené státy se těší z dalšího zlata a to krasobruslení mužů a to od úplného nováčka, outsidera, Edmonda Forbese! Doufám, že nezůstane jen u něj a svou sbírku rozšíří o další medaile. Podrobnější interview později. Hotovo. Odvysíláno?“
„Ano.“
„Bude to v celém městě?“
„Japonský malíř?“
„Proč ne? Válka je za námi. Doufám. Tak jo, co chceš teď dělat?“
„Odpočinout a potom…“ Zamyslí se nad tím. „Vyhraju, co se dá. Pomůžete mi?“
„Ne…“ zasměje se. „Určitě ti pomohu.“
„Děkuji.“ Večer stojí u okna, dívá se na zasněžené vrcholky hor. Je slavný. Může si ledacos dovolit, mnoho ale ne. Jedno může udělat. Jet do Japonska. Chce vidět Ogata Kórine, i kdyby to bylo z dálky. Ráno to řekne trenérovi.
„Ty ses zbláznil!“ skoro křičí Curtis u snídaně.
„Ne. Musím tam jet. Aspoň krátce, prosím.“
„Sakra, co se mě prosíš, prostě to udělej. Chodíš k doktorovi?“
„Jo, nechávám si předepisovat prášky, které vyhazují. Nikdo se nic nedozví.“
„Dobrá a tvá rodina?“
„Která? Nemám žádnou. Prostě náhodná shoda jmen.“
„Dobrá, ale musíš brzy zpátky. Jsi národní hrdina a odjet před závěrečným ceremoniálem, to nejde. Musíš do té doby zůstat.“
„Dobrá. Zůstanu.“
„Je nádherný, překrásný,“ řekne si Kórine. Vlastní jako jeden z mala televizi. Podle něj by ji měli mít v každé domácnosti. Dívá se, jak tančí. Umírající labuť, sakra. Proč takhle to muselo dopadnout? Když ho po bruslení v chrámu neviděl týden, zapátral. Zmizel, jako by nikdy neexistoval. Nechtěl k němu a k sobě přitahovat pozornost, proto dál po něm nepátral. Musí získat nějaké fotografie. Ani teď, po tolika letech nedokáže na ty dvě zázračné noci zapomenout. Rád by věděl, co se stalo. Pár věcí nakonec zjistil, ale ne vše.
Zvedne se a jde do pracovny. Posadí se za stolek, hledí na něj, potom vytáhne obálku, dopisní papír. Vloží do ní fotografii, zalepí a úhledně napíše adresu. Snad mu to dojde. Pokud ne, pokud bude jeho dopis ignorovat, nic se neděje, ale přál by si setkat s Miláčkem ještě jednou a optat se ho tentokrát, co mezi nimi bylo.
V letadle, kdy je léto, si Edmond vybaví, rozhovor, který se udál v zimě. Samozřejmě, že nemohl odletět hned po skončení her. Čekaly ho povinnosti, rozhovory. Měl nutkání odjet, ale pořád do toho něco přicházelo, až se postavil na zadní. Curtis povolil. Někdy má pocit, že by nebyl rád, kdyby odletěl, ale on už nemůže dál. Sáhne pod sako, odkud vytáhne náprsní tašku. Otevře ji. Fotografie, která k němu doputovala až skoro po půlroce. Od té chvíle neměl stání. Musel ho opět vidět.
Tokio. Změnilo se od té doby, co tu nebyl. Ubytuje se v hotelu a místo rikši si vezme taxík. Svírá papírek s adresou. Najednou stojí u známé brány. Možná se měl nechat ohlásit? Co když nebude doma? Odhodlaně zazvoní a uvidí. Místo zvonku nakonec zabuší. Cítí, jak mu srdce prudce bije. Jako by běželo nebo byl na ledě. Ruce se mu třesou.
„Ano?“
„Pan Ogata Kórine?“
Muž, zřejmě sluha na něj mlčky se dívá, pak zavře dveře. Edmond netuší, co si o tom má myslet. Za chvilku se opět otevřou dveře. V nich stojí mladý muž.
„Přejete si?“ optá se ne zcela dobrou angličtinou.
„Pan Ogata Kórine?“
„Není přítomen.“
„Aha, kdy bych mohl ho navštívit? Seznámili jsme se za války, dlouho jsem ho neviděl.“
„Je mi líto, ale nemůžete. Omluvte mě.“
Edmond stojí a přemýšlí, co to má znamenat. Zamračí se, jak usilovně přemýšlí. Otočí se, nadiktuje adresu chrámu, kde bruslil. Jedou dlouho, ale nakonec stojí před stejnou bránou, jako v zimě. Čeká, ale věří, že tu najde odpovědí. Má štěstí. Bránu mu otevře stejný muž jako tehdy v zimě.
„Dobrý den, pane Forbesi. Gratuluji k výhře. Splnil jste si sen.“
„Ano, Víte, vůbec netuším, jak se jmenujete.“
„Je jméno důležité?“
„Nevím, ale vy víte, kdo mi zařídil zde bruslení.“
„Ano vím, můj bratr.“
„Tak bratr,“ hlesne. Pravda je mu podobný. Proč si to tehdy neuvědomil?
Mnich se uměje. „Ano. Miloval vás, víte to?“
„Nikdy mi to neřekl. Kde je?“ Kolem srdce se mu vytvoří ledový kruh strachu.
„Zemřel.“ Vede ho k lavičce na terase. „Posaďte se. Tady jste bruslil a odtamtud se na vás díval. Povídal, že jste jako labuť. Tančil jste na to, že?“
„Ano. Nevěděl jsem to. Když jsem odtud odjel, zatkli mě pro mou sexuální orientaci. Zavřeli do sanatoria a odvezli do Států. Nemohl jsem ho nijak kontaktovat. Pak jsem neměl, jak se sem dostat, tak jsem se zaměřil na bruslení. Zemřel… Jak?“ optá se tiše.
„Na lodi. Byl za války kapitánem, to víte. Nová vláda ho jmenovala opět kapitánem nové lodi. Máme omezený počet lodi, vojáků, ale nechali nám něco. Na lodi před měsícem vypukl požár. Zachránil loď i námořníky, ale sám zemřel. Je mi to líto.“ Položí ruku na Edmondovu. Ten bez studu pláče.
„Miloval jsem ho. Vrátil jsem se, abych mu to mohl říct. Měl jsem přijet v zimě. Chtěl jsem! Tak moc!“
„Věděl to, určitě.“
„Poslal mi tuhle fotografii. Opět sám.“
„Viděl jsem ho, bratře, z lodě. Bruslil na vodě. Je to hloupost, ale viděl jsem ho. Létal jako pták a mával mi. Měl jsem sto chutí skočit za ním. Miluji ho, co mám dělat? Neozval se mi.“
„Čekat.“
„Já vím. Budu čekat. Jednou přijde čas, kdy budeme spolu. Půjdu. Ta nová loď mi dělá starosti.“
Odešel navždy a on plakal. Teď tu pláče tenhle cizinec. Obejme ho, aby ho utěšil. Takhle by si to bratr přál.
Komentáře
Přehled komentářů
Krasny pribeh a zas se spatnym koncem, ale ten ho dela tak krasnym...
Kawaiiiiii ^^
(Widlicka, 20. 10. 2014 11:13)
Překrásné <3
Ten smutný konec mě hrozně překvapil, už jsem doufala, že budou spolu, a ... nic. Ale i přes ten konec, je to stále nádherný příběh, díky
to je
(Pavla, 12. 10. 2014 17:56)tak krásné,ale taky jsem nezvládla ten konec,brečím jako želva
,,,,,,
(katka , 12. 10. 2014 14:45)myslela jsem si že jsem připravena na smutný konec ale stejně brečím moc pěkné jen smutné
:"(
(Vlarisa, 13. 11. 2014 17:35)