14. 2. 2013
Den a Noc
2.
Zimní sny 5.
Samuel taky rázně položí skleničku. Světlo nikdy neunikne Temnotě, měl bys to vědět, neznámý. Jde za ním. Netuší, že ho zpovzdálí sleduje ustaraný i nadšený Joachim. Jen doufá, že se neřítí do maléru. Toalety? Má jít za nimi nebo ne? Uvědomuje si Světlo, co se může stát nebo ne? Má rád Samuela, ale ten nezná slovo Ne. Pro něj to neexistuje. Možná proto mu žádný vztah nevydržel nebo proto, že není moc doma. Někdy je velmi sobecký. Já já. Kolikrát mu říkal, aby bral v úvahu jiné lidi než je on sám, ale to by mohl přenést skálu holýma rukama. Ne, nechá to být. Má sám dost starosti. Otočí se, ale událost nevytěsní z hlavy tak úplně, jak by si přál.
Únik, ale na jak dlouho? Karel se zadívá do zrcadla, potom si uvědomí, že tyhle toalety jsou dělané pro více lidí. Takže to není zakladatelův dům. Možná nějaký dům, který se na takové příležitosti pronajímá? Ozve se spláchnutí, vyjde kostým nějakého ptáka. Hezké, ocení, ale ta jeho je daleko hezčí. Zahlédne stolek s židlí. Odpočine si tu, protože spíš to vypadá jak nějaká luxusní odpočívárna a tady aspoň bude v klidu. Vejde další osoba, ale opět jen nějaká maska. Ani se mu nechce přemýšlet z toho, co se tu děje. Neměl sem jezdit, ale nebýt jeho přítele…
Další otevření dveří. Maska medvěda zmizí, jako by někdo mávl kouzelným proutkem.
„Nikdy se přede mnou neschováš,“ ozve se známý hlas u jeho ucha.
Karel otevře oči. „Tohle je obtěžování. Podám na vás žalobu,“ procedí mezi zuby. Chce se zvednout, ale nad ním jako černý stín stojí neznámý. Nechce se prát, proto mu nic jiného nezbývá než dál sedět.
„Na masku?“
„Proč ne? Umím si zjistit věcí.“
Jak asi vypadají jeho rty? Ne on to ví, ale nezná jejich strukturu, barvu, měkkost. Chce je vidět. Omyl, touží poznat ho celého. Zasměje se.
„Co je tu k smíchu?“ optá se zvědavě i dotčeně Karel.
„Nic, jen si říkám, jak asi mohu daleko zajít. Co myslíš?“
„Zajít?“
„Jistě. Máš manželku?“
Karel vytřeští oči. To zrovna. „Nemám.“
„Milenku?“
„To je drzost!“
„Tak přítele?“
„Vypadněte!“ Chce se zvednout, odstrčit ho, ale připadá si slabý jako mimino.
„Proč? Tak máš nebo ne?“
„Nechte mě být!“ řekne zoufale. K čertu, přítele? Jistěže chce mít přítele, ale prostě nějak na to hledání nemá čas. „Nemám přítele,“ procedí. Snad už ho nechá být.
„A koho upřednostňujete? Muže nebo ženy?“
Má lhát? Zalže. „Ženy.“
Smích ho vzruší i vyděsí. Pozná, že se mu lež moc nepovedla. Je to snad kvůli masce nebo proč? „Lžeš roztomile. Takže muži. To je skvěle.“
„Hele,“ opře se mu do hrudníku a rukama mu projede elektrický náboj, až ucukne. „Nechte mě být.“ Copak se neumí bránit? Sakra, jako malý chodil na karate. Opře se mu do hrudi důkladněji a tentokrát se mu povede ho odstrčit. Vstane, ale je zadýchaný jak po maratonu. Temnota se nad ním tyčí, pohlcuje ho. Obrátí se, chce odejít, dveře se otevřou, dovnitř nakoukne hlava, ale ihned se stáhne, když vidí, jak tmavá maska chytá bílou za ruku.
„Nadzvedni si masku a já tě pustím,“ šeptá svůdný hlas.
„Lžete,“ řekne chladný. Třese se vzteky, ponížením i touhou, která v něm vzbuzuje pevně tisknoucí se ruka.
„Ne. Přisahám.“
Nepřisahej, jednej… Kde jen to slyšel? Televize? Kino? Divadlo? Čert to vem. Proč mu jenom věří, když si nadzvedává masku. Samuel opojně čeká, až se objeví rty. Přesně jsou takové, jak myslel, když vidí rty stvořené k líbání. Líbí se mu. Rychle si nadzvedne masku, udělá krok a dotkne se těch odmítavých rtů.
Karel v šoku se na nic nevzmůže. Vnímá pouze lačnost dobývacích rtů. V hlavě vymeteno, srdce bije jako šílené.
Chci víc!
Odtrhne se od něj s vypětím vůle. Chce ho udeřit, ale stáhne si masku, otevře dveře a vypadne. Samuel se za ním okouzleně dívá. Jak si myslel. Rty stvořené k líbání, k tomu aby se rozmazlovaly a přinutily se usmívat. To všechno hravě zvládne. Stáhne si masku, pousměje se. Už dlouho ho nic tak nezaujalo. Vyjde ven, rozhlédne se kolem. Aha, jeho Den si chce hrát na schovávanou. Dneska má na to čas, ale jakmile skončí ples, už žádné hraní. Jde ho hledat a čím dál víc se mračí, když ji nenachází. Nakonec jde k šatně.
„Prosím, vás bílá maska už odešla?“
„Ano, asi před půlhodinou, pane,“ odpoví muž. Zvědavě se zadívá na temnou masku. Nádhera, pomysli si uctivě. Něco podobného by jeho přítelkyně taky chtěla mít, ale vsadí se, že by tohle stálo víc než jeho půlroční plat.
„Odešel,“ procedí vztekle mezi zuby.
„Stalo se něco?“ optá se ho Joachim. Už nějakou čtvrthodinu pozoruje, jak Samuel proplouvá mezi hosty a evidentně někoho hledá. Dokonce se začalo o tom šuškat, protože každý viděl, že bílá maska odešla. Jak trefně poznamenala jedna kočka, odešlo slunce, tma zůstala.
„Ale nic.“
„Tady máš.“ Podá mu skleničku s alkoholem, kterou sebral z tácu procházejícího číšníka. „Odešel.“
„Já vím, kurva!“ zasyčí sprostě, že Joachim vytřeští oči nejen nad slovy, ale i tónem. Bože, on je totálně vykolejený. Co se tam stalo? „Mizím.“
„Samuele, počkej! Nemůžeš jen tak zmizet. Mysli na kariéru. Aspoň počkej do jedné. Potom tě sám odvezu. No tak. Tamten byl nikdo, ale tebe zrovna jmenovali. Měj rozum,“ povídá dost splašeně a o překot. Ježíš, co se tam stalo, že tak vyvádí.
„Tak dobrá do jedné a dej sem to pití!“ vytrhne mu skleničku z pití a mrzutě ho vypije. Kdo to jen mohl být? „Představil se ti?“ optá se. Nemusí vysvětlovat, koho tím míní. Pro oba je to jasné.
„Je mi líto, ale ne. Proč?“
„Chci ho najít, nic víc.“ Zaplatí mu za to, že ho tu nechal.
„Aha. To nebude tak složité.“
Samuel pookřeje. „Myslíš?“
„Určitě a teď pojď dovnitř.“ Zatáhne ho dovnitř zmatený z celé situace. V takovém rozpoložení ho nezažil a že se přátelí spoustu let. Joachim si oddechne, když vidí, jak se baví s ostatními. Vypadá to, že se vzpamatoval. Když spolu odjíždějí, Sam prohodí.
„Najdu ho, Joachime. Je přece moje Světlo, ne?“
Joachim s děsem přikývne. Už zase to já a přivlastňování. Snad se z toho dostane, když převezme nové místo. Musí tomu věřit.
Karel v bílém plášti sebou praští v hotelu na postel. V hlavě prázdno. Jen ví, že utekl před tmou. Hrdina, co nedokáže zvládnout obyčejný polibek. Jenže tu bouři, co v něm vyvolal, byla příliš. „Nečekal jsem to, tím to bude,“ zabručí. Sundá si masku, dotkne se rtů. Stále má pocit, že ty rty jsou na nich, že ho líbají, dobývají se dovnitř. Cítí jazyk, všechno. Zavře oči. „Chci víc,“ zamumlá. Otevře oči. Ano, chtěl by víc. Posadí se. Jenže utekl. „Co když je to tím, že nikoho nemám?“ Jeho logické myšlení se zamyslelo, potom se oči spokojeně rozzářily. Pomoc je jediná. Někoho si musí najít. Když konečně rozvázal svůj problém, spokojeně se svlékne, osprchuje se a zaleze do postele. Ještě se zadívá na masku, která leží ledabyle přes křeslo. Nevzdá se jí, to už ví. Jednou za čas si může menší rozmar dovolit a Jirka by mu to stejně nedovolil. Navýsost spokojen o hodinu později usne. Ráno zabalí a už ve dvanáct hodin letí zpět do Prahy.
Porada. Nenávidí je, ale jsou důležité a jeho šéf představí mu nového šéfa. Když to říkal, tvářil se tajuplně a on si říkal, k čemu se ptát, vyzvídat, když ho stejně pozná. V závěru už ho po večírku v maskách nic nemůže překvapit. Ve výtahu se překontroluje. Jede úplně nahoru, odkud je pěkný výhled na zahradu, ale taky je tam největší zasedací místnost. Jeho šéf ho mohl představit dřív než ostatním. Přece jen bude jeho pravá ruka. Nebo ne? Pánbů ví, čemu nový šéf dává přednost. Jediné co se dozvěděl, tak to je, že umí plynně česky. Předminulý ředitel ho vůbec neuměl, tak mu ještě nadstandardně dělal tlumočníka, ale nebylo to dlouho.
Zaklepe. Snad není poslední. Nebyla by to dobrá vizitka, když je tu nový šéf. Je první. Aspoň to.
„Karle, pojď sem. Tohle je nový šéf oddělení pro střední Evropu, pan Samuel Boratňanský. Tohle je moje pravá i levá ruka Karel Meller.“
Karel mu podá ruku. „Dobrý den.“ Jaký asi bude? Zdá se mu příliš mladý.
„Samuel Boratňanský, jak nás David představil. Vřele mi vás doporučil.“ Čím to je, že jeho rysy mu připadají tak povědomé? Ale od té doby, co mu utekl Den, vidí je snad v každé souměrnější tváři, i když ty rty…
„Co jste říkal? Omlouvám se, ale zamyslel jsem.“
Bože, roztržitý šéf, to je katastrofa! Zavyje v duchu Karel, ale popravdě má co dělat, aby se soustředil, protože ten hlas mu někoho připomíná.
„Jen jsem říkal, že vyřeší jakýkoliv problém. Stačí mu zadat a v mžiku je to hotové.“
Karel si kysele pomyslí, že to mžikem, až zas tak není.
„Už jsem o vás v Mnichově slyšel.“
„Děkuji.“ Snad se mě nezbaví. Je ve firmě přes pět let a práce ho celkem baví, i když některé okamžiky by nejraději vyškrtl. Jako maškarní večírek.
„Rád bych, kdybyste mě provedl po firmě, nevadí vám to, Davide?“
„Jistěže ne. Nikdo se zde lépe nevyzná.“
Prohlídka firmy? Co ho zavést do skartovacího? V duchu s eušklíbne, ale vzápětí si uvědomí, že tenhle nový šéf se nedá jen tak opít rohlíkem. Bude určitě tvrdý. No uvidí se, ale když chce prohlídku, tak ho provede.
„Jsem vám k dispozici. Budete něco potřebovat?“
„Prozatímní kancelář s počítačem, telefonem…,“ zarazí ho, že pan Meller mlčí.
„Už je připravená.“
David se rozesměje a plácne Samuela po zádech. „Co jsem ti říkal? Je nejlepší a dovede vytáhnout ze všech to nejlepší. Málokdy se mýlí.“
Tak na to nemohu nic říct, protože cokoliv řeknu, by mohlo být považováno, že se vyhloubá, pomyslí si Karel. Ozve se ťukot, vejde první osoba. Za ní další a další. Všichni zasednou. V čele je jejich šéf, po pravici nový a za nimi stojí Karel. Na chvilku vyjde a dá příkazy sekretářce, aby donesla občerstvení. Netuší, jak dlouho to bude trvat, ale hádá, že hodinu na sto procent.
Vrátí se a posadí se po levici, ale mimo stůl. Samuel udiveně vzhlédne, ale jelikož David Vadina mlčí, tak nic neříká. Později se ho bude muset na to vyptat. Karel sleduje všechny, ale nikdo si nevšímá jeho, ale hlavně sleduje nového šéfa. Jeho řeč je jasná, ví o problémech, s kterými se potýkají. Vytyčuje směr, kterým půjdou. Odchyluje se od toho, co připravovali s Davidem, ale kvůli tomu tady je. Vyřešit problémy, zvýšit zisky firmy.
Jedna a půl hodiny, to docela jde, pomyslí si Karel, když skončí. Vstane jako první.
„Myslíte, že byste mě teď mohl provést firmou?“ ozve se u jeho ucha. Zatrne mu, jak mu to připomnělo mnichovský večírek. Ten hlas, ta přítomnost i vůně… Mohl by to být on? Ne, odmítne to rázem. A pak včera se konečně dokopal k tomu podat si pár inzerátů. Dneska přijde domů, svalí se k počítači, projede je a potom si zahraje Guild war. Kdyby nehrál, zblázní se, ale takhle relaxuje. Nemůže se dočkat, až bude dost silný, aby začal důkladně obchodovat. Rozdrtí to tam na mašírku.
„Samozřejmě. Jen si uložím věci a hned jsem tady.“ Rychle se vzdálí, protože jeho přítomnost je na jeho soustředěnost jako jed.
„Takhle pospíchat ho vidím poprvé. Zřejmě jste na něj zapůsobil.“
Samuel si pomyslí své, ale tenhle záhadný pan Meller ho fascinuje. „Proč neseděl u stolu?“
„Nepatří mezi řídící pracovníky,“ vysvětlí mu s úsměvem. „Jeho talent spočívá, jak bych to řekl, v chodu firmy.“
„Nerozumím.“
„Všichni tihle co tu byli, prošli jeho detekčním sítem, jak tomu říkám.“
„Takže vybírá pracovníky?“ Nějak divné.
„Nejen to, on doporučuje, vyhazuje… Já jsem tu jen taková loutka. Jestli ho necháte nebo ne, je to na vás, ale věřte, ubude vám hodně starosti a můžete se věnovat plánům, jak firmě přinést zisky.“
„Uvidím sám.“
„Jistě. Tak už čeká.“
„Děkuji.“ Jde za Mellerem. Něčím ho odrazuje, ale zároveň přitahuje. O hodinu, v kanceláři, si nerad přizná, že David Vadina měl pravdu. Ten chlap je neskutečný a jeho paměť úžasná. Ovšem rozhodně ho nenechá dělat si, co chce. Otočí křeslo k oknu s výhledem na zahradu a rybníček. Někdo se dole prochází, ale jemu je to jedno. Je na čase se pustit do pár věcí a první je ta, že zjistí pana tajemného.
O dvacet minut mu zvoní telefon. Zvedne ho. „Samueli, víš, co jsi mi poslal za email?“
„Nic jsem ti neposílal.“
„Ne? Zajdi za psychiatrem. Právě jsi mi poslal email s dotazem, za co jsem byl v masce.“
„Kurva…“
„To jsi vyjádřil úžasně. Pokud vím, stál jsem vedle tebe nebo snad se rozdvojuju a budu pobíhat po večírku za bílého prince? Neblázní. Seber se.“
„Neblázním. Chci ho najít.“
„Tak jen doufám, že jsi tím emailem ze sebe neudělal hlupáka. Pošli aspoň ještě ženám dotaz, protože každého trkne, že hledáš svůj protějšek. Drby jsou velmi ošklivá záležitost.“
„Díky.“
„Jasně a hele, ber na něj ohledy. Může být ženatý nebo mít přítele.“
Samuel se zarazí. Přítele? Ženatý? Rozvede se nebo se s dotyčným rozejde, ale to už neřekne, protože ví, jak to Joachim nesnáší. „Dobrá, tak ho nechám.“
Joachim na druhém konci tak nějak pochybuje, ale co má s ním dělat? Jen doufá, že konečně pořádně narazí. „Tak dobře, měj se a jak to tam jde?“
„Počasí nic moc, akorát mám tu jednoho chlápka, který je Richellieu.“
Joachim zamrká, když mu to dojde. „Neříkej, že máš ve firmě šedou eminenci.“ Směje se o sto šest.
„Nesměj se nebo přestaneš být mým kamarádem. Je to tak. Je vážný a neusměje se. Paměť má jako slon a prostě ten typ, který nesnáším. Rozhodně ho zde nenechám vládnout.“
„Dobrý vtip. Tak si to užij Ludvíku.“ Odloží telefon. Přesně takový typ by potřeboval. Někoho, kdo mu pořádně zamotá hlavu, ale sám bude na zemi. Zábava skončila, musí jít pracovat.
„Vida první email,“ zamumlá, když vzápětí zaúpí. Joachim měl pravdu. Dotyčný napsal masku, ovšem s dodatkem, že žádné světlo nezná, co by hořelo jasněji než slunce. Vtipálek. Ihned rozešle další emaily. Snad to přestane.
V deset večer s hlavou na stole podřimuje a přemýšlí, jak je život nespravedlivý. Pojede do svého pronajatého pokoje a bude to. Vezme kabát, vyjde ven. Obrazovku nechá svítit. Po chvilce se počítač sám vypne.
Telefon. „Mami, co chceš?“
„Poslala jsem ti seznam hostí a byla jsem za ledovou královnu.“
„Já vím, za co jsi byla.“ Hlava ho bolí čím dál víc.
„Jen ti odpovídám na dotaz. Našel jsi už to světlo?“
Samuel zaúpí. Nakonec to vzdá. „Je to kvůli masce, myslel jsem, že bych si mohl vyrazit do Benátek. Dva by měli větší šanci vyhrát, ne?“ Chabá výmluva, ale lepší tohle než vysvětlovat, že líbal cizího chlapa.
„Ty a Benátky?“
„No a?“
„Nic. Je to divné. Tak se měj.“ Telefon oněmí. Za chvilku už se přehrabuje v neceséru a hledá prášek. Nakonec jeden zapadlý vyhrabe. Konečně ho snad hlava přestane bolet. Zapije vodou a jde pod sprchu. V hlavě ho stále straší bílý plášť, světlo a rty, které ochutnal. V noci se probouzí zpocený, s bušícím srdcem a roztoužený. Takhle se vůbec nevyspí. Možná by našel ještě prášek na spaní, uvažuje pod další sprchou.
Děsné, pomyslí si, když zavírá vodu. V tom zaslechne mobil. Nejdřív chce ho nechat, ale ten vytrvale zvoní. Naštvaně k němu jde. Chce ho vypnout, když v posledním okamžiku zahlédne jméno.
„Joachime?!“
„Tak jsem si říkal, že ještě nebudeš spát. Máš to okopírované v emailu a mám u tebe luxusní večeři, je to jasné!“
„Jasně. Můžeš, co chceš.“ Nahý jde otevřít notebook. Posadí se, jak je. Jednou rukou si utírá vlasy, druhou zírá na obrazovku. Nikdy si na rychlost internetu nestěžoval, ale teď by ji popohnal bičem.
„Konečně,“ zamumlá nespokojeně. Ihned si stáhne to do počítače. Otevře. Bylo tam dost lidi, co zná, ale když některé vyřadí, zbudou… Může to udělat? Neztrapní se, ale když chce zjistit, kdo to byl. Jak to jen provést? Vytírá si ucho, když pokrčí rameny. Nikdy nebyl na takové hrátky. Jednoduše rozešle dotaz, kdo byl Den. Kdo asi tak ví, že byl Temnotou? Moc lidi ne. Odhodí ručník, dojde do kuchyně pro džus. Za chvilku už škrtá, porovnává. Dost se to ztenčilo. Ty co dobře zná, vyhodil taky, takže zbylo jen deset jmen. Nebo má snad napsat osobně Karolyn, zda neví, kdo byl v té masce? Jistě by mu to řekla. Je to ženská a ty milují intriky. Než odešle všem pozvánky, napíše dlouhý dopis Karolyn. Zná se s ní, tak by to neměl být problém. Jen aby to věděla. Opře se do židle, když si uvědomí, že sedí u počítače nahý. Je blázen a pozdní hodina už taky pokročila. Musí jít spát nebo bude zítra vejrat Mellerovi do tváře jako sůva. Nejspíš si o něm pomyslí, že je povaleč. Potom potřese hlavou. Blbé myšlenky. Co je komu potom, jak budu vypadat?! Přesto jde spát.
„Tak jaký je nový šéf?“ volá Jirka Karlovi. Sedí doma se sáčkem brambůrek a dívá se na televizi. Je mu lépe a je spokojený.
„Mladý dynamický, prostě na svém místě. Ovšem zda splní Zakladatelovy očekávaní, to je otázka.“
„Určitě je. Hele a má přítelkyní?“
„Jirko, dost.“ Přidrží si telefon na rameni a otevře dveře.
„Přišel jsi domů?“
„Jo a jsem šíleně unavený. Musel jsem mu ukázat celý podnik.“ Skopne boty, jednou nohou je srovná. Vejde do obýváku, aniž rozsvítí, pohodí tašku na gauč a jde do ložnice. Zatáhne žaluzie.
„I ten svůj kamrlík? Měl bys mít lepší.“
„Jsem tam spokojený a pak odtamtud je na všechna pracoviště stejná vzdálenost. Je ti lépe?“ V ponožkách přejde do kuchyně. Otevře lednici. Sklouzne po potravinách. Vytáhne sáček s nakrájenou zeleninou, dresing a sýr.
„Jo je, zrovna se dívám na pravou blondýnu jedničku.“
„Tu starou rachotinu?“ usmívá se. Je rád, že je mu lépe.
„Jo a co ty? Našel sis někoho? Hele, přestaň si dělat ten odporný salát a běž k počítači. Probereme to.“
Ach jo. Měl vědět, že mu to neměl říct, ale v slabém okamžiku, kdy Jirkovi bylo špatně, to vybreptl, aby ho potěšil. „Dobrá, ale salát si udělám. Mám hlad.“
„Tak dobře. Jak vypadá ten tvůj šéf? Povídej? Je černovlasý?“
„Není. Je blond s delšími vlasy, drahé obleky a tmavohnědé oči.“ Zneklidňující.
Hvizd. „Tedy to musí být kus a jistě vysportovaná postava, že jo.“
„Jo.“
„Už tam jsi? Z toho se nevyvlečeš.“
Rád bych, ale asi to nepůjde. Posadí se k počítači, zatímco pomalu chroupe salát a dívá se, jak se načítá Linux. „Tak jsem tam. Jdu na to.“ Po chvilce brumlání odpoví. „Sex, sex, sex… Hele, jsou na seznamkách nějací normální chlapi, co nemyslí jen na jedno? Nejde mi jen o sex.“
„No jo, ale tím to začíná.“
Karel mlčí. „My ne.“
Na druhém konci je ticho. Jirka zkoumá brambůrku. „Ano, my ne.“ Potom se nadechne. „Ale to neznamená, že by to nemohlo fungovat.“
Karel se zamračí, vypne počítač. „Nechci.“
„Já vím,“ řekne Jirka. „Ok, něco vymyslím.“
Karel se usměje. „Budu muset končit, jsem opravdu unavený.“
„Dobrá. Líbí se ti, že?“
„Kdo?“
„Ten tvůj šéf,“ ozve se smíchem a potom je slyšet jen vyzváněcí tón. Karel si povzdechne. Nenapravitelný romantik, ale tak nějak to k němu patří. Kdyby řekl slovo, vrátil by se k němu, ale má pocit, že Jirka to nechce, že za nimi uzavřel kapitolu. Nikdy nenašel odvahu se optat proč. Bylo jim tak fajn. Odloží mobil, protře oči. Půjde si lehnout do normální postele. Nechce opět únavou usnout na gauči.
Samuel si protře oči, protáhne se. Cítí se dobře. Takže další den v práci. Ještě týden a David odejde ze svého postu. Nejspíš se připraví nějaký večírek. Potom bude šéfem on. Za necelou hodinu v autě jede do práce. Má puštěnou hudbu a plánuje si, co vše udělá. Do té doby taky musí najít Den, protože potom už na to nebude čas. Bude rád, když si lehne do postele.
Zaparkuje a vyjede do své kanceláře. Uvědomí si, že ještě nemá sekretářku, ale na stole leží jeho pracovní rozvrh. Překvapeně to čte. Kdo to udělal? Nejspíš Davidova sekretářka. Měl by ji poděkovat, protože včera na to nějak pozapomněl. Popravdě od té toho večírku pořád na něco zapomíná. Jestli chce to zvládnout, musí ho najít.
„Dobré ráno. Jaký byl první den?“
„Výborné. Musím poděkovat vaší sekretářce za rozvrh. Včera jsem na to pozapomněl.“
„Ach, tak to byl Karel.“
Samuel ztuhne. Opět on. „On mi dělá sekretářku?“
„I tohle svede. Mám pocit, že nějakou dobu ji skutečně dělal. Než vám najde nějakou přijatelnou, tak bude vám ji dělat. Máte snad něco proti tomu?“
„Ne, jen mě to překvapilo.“
„To ano. To on dokáže. Nebojte se, vybere vám přesně takovou, s kterou budete spokojen.“
Samuel v duchu zavrtí hlavou. Co ten chlap tu vlastně dělá? „Zajdu za ním a co jste říkal večírku?“
„Večírku?“
„V Mnichově.“ Dotaz mu neposílal, protože je starý a nějak pochybuje, že by on byl zrovna jeho sladké nevinné Světlo.
„Tam? Musím se popravdě přiznat, že jsem tam nebyl. Neholduju takovým zábavám, proto jsem se omluvil. Poslal jsem tam někoho jiného. Hezká kancelář, ale budu muset jít. Pěkný den a kdyby něco, obraťte se na mě nebo na pana Mellera.“
Samuel vstane. Se zlou předtuchou se optá. „A kdo tam byl?“
„Karel Meller. Myslím, že se mu tam nechtělo, ale nakonec jel. Stalo se tam něco?“
„Ne. Nic. Děkuji.“ On tam byl? Že by? Ne… Nemožné. Přesto za ním zajde. Vyjde z kanceláře. Za hodinu má mít schůzku s oddělením pro obchod, potom s reklamou. Pak oběd.
„Prosím vás, kde má kancelář pan Meller?“ obrátí se k jedné z žen, která kolem prochází s nějakými papíry. Když si tak vybavuje, zdá se, že ho provedl všude kromě jednoho místa a to své kanceláře.
„Musíte rovně, potom zahnete a opět zahnete. V koutě je palma. Tam ho najdete.“
„Děkuji.“ Rozhlíží se po příjemném prostředí. Tohle muselo něco stát, i zahrada. Projektovalo se tak už od začátku? Ale co byl v jiných budovách firmy, tak reprezentační byly pouze prostory pro návštěvníky.
Uvidí palmu, potom dveře bez vizitky. To je ono? Zaklepe.
„Dále.“
Vejde dovnitř. Překvapí ho kamrlík s malou knihovnou a pořadačem. Ani okno tu nemá. „Dobrý den, je vše v pořádku?“
„Ano. Ohledně té sekretářky…“
„Ihned vám nějakou najdu. Myslel jsem, že byste mohl mít paní Svobodovou, ale spíš potřebujete někoho jiného.“
„Ne, bude mi stačit ona.“
„Ale…“
„Stačí mi ona.“
Karel se zamračí. Paní Svobodová je plně kvalifikovaná sekretářka, ale pochybuje, že jemu bude vyhovovat, ale je to šéf. „Dobře.“
„Výborně. Děkuji za rozvrh.“ Přistoupí k pracovnímu stolu. Najednou jeho oči se zadívají na velkou fotografii, kde je s nějakým mužem. Jsou někde v přírodě, smějí se a ten druhý ho nadšeně objímá. Takže je gay a má přítele. Karel se zadívá na Jirku, ale mlčí, nic nevysvětluje. Jeho sexuální orientace je jen jeho věc, nikoho jiného a jestli se bude chtít navážet, něco mu řekne.
„Není za co,“ zabručí.
„Jak se vám líbilo v Mnichově?“
Karel lehce strne. Proč se ptá? Určitě tam byl, ale někdo takový jako on na večírek zapomene, sotva odtamtud vyjde. Tak proč se ptá? „Hezky, i když maškarní nemusím.“
„Jistě.“ Ta jeho ztuhlost… Nebude se ptát.
Jestli se zeptá za, co byl… Odešel. Sesune se do křesla. Rukou si zamne tvář. Sakra, co to mělo znamenat? Co když to byla Temnota? Hodil by se na to a dovedl by si představit, jak se za svou kořistí plíží tmou oděný do černého. Křídlatý netvor, který jedním smrtícím pohybem uchopí nic netušící oběť a zardousí ji. Otřese se.
Bude pracovat jako nic.
Samuel mezitím dojde do kanceláře, vezme podklady, které se tam nějakým zázračným způsobem objevili. Po obědě zasedne k počítači. Má chvilku čas, tak se mrkne na emaily. Po hodině zklamaně se dívá dolů do neutěšené zahrady. V létě tu bude hezky… „Nikdo to není,“ zašeptá automaticky. Vezme telefon.
„Ahoj, Joachime.“
„Ajaja, tak povídej. Mám na tebe deset minut.“
„No co je? Nikdo z nich to není.“
„Cože, A došly ti všechny emaily?“
„Došly.“
„No tak se tam vetřel někdo cizí nebo nebyl na seznamu nebo jsi někde udělal chybu.“ Joachim se šklebí. To má za to, že je takový…
„Nedělám chyby, Joachime. Ne, byl to někdo z firmy.“
„Dobrá dobrá, byl. Bavil jsem se s ním, takže věděl o určitých věcech. Co chceš dělat?“
„Mám na to pět dní, abych ho našel.“
„Měl bys to pustit z hlavy,“ navrhne mu tiše už bez úsměvu.
„Nejde to. Nějak ve mně uvízl. Měj se a pozdravuj malou a velkou.“
„Jasně. Měj se.“ Civí na mobil, dokud mu na rameno nedopadne ruka jeho šéfa.
„Půjdeme ne?“
„Jo,“ hlesne a uvědomí si. Samuel se zamiloval a zřejmě o tom neví. Zamilovaný Samuel, tak to je síla, ale jak mu pomoci?
„Joachime, máš slovo.“
„Promiňte, řeším jeden případ. Hned to bude.“ Začne mluvit, ale okrajově je u svého přítele.
Karel je rád, že den skončil. Protáhne se, zahledí na Jirku. Právě mu volali, že je opět v nemocnici. Zdá se, že to zlepšení bylo jen přechodné. Oba dva si přeji, aby se už rozhodlo, i když on doufá, že to bude tím lepším směrem, Jirka naopak tíhne ke skepticismu. Ta houpačka nahoru dolu už je unavuje. Zítra za ním zajde.
Vezme si tašku, notebook a vyrazí z kanceláře domů. Řídí klidně provozem, který už není velký. Protože má ještě povinnosti sekretářky, tak se krapet déle zdržel, ale co doma? Jednu dobu uvažoval, že si pořídí kočku, protože je méně náročná než pes, ale pak si uvědomil, že stejně by byla celé dny doma sama a co s rybičkami? Vytáhne je z vody a zemřou ti. Ani přitulit se k nim nemůže a jsou studené. Jistě přítel by to vyřešil, ale čím déle pročítá emaily ze seznamky, tím víc je znechucený. Odpověď typu sex za bydlení není, co by chtěl a ještě k tomu je to mírnější. Některé jsou opravdu… přímé. Nemá prostě štěstí.
Doma se rozvalí na gauči, zapne televizi. Chvilku se tupě dívá, než mu dojde, že je to nějaký historický film s maškarním plesem. Podívá se, co to je za film. Tři mušketýři.
Proč se ho ptal? Co chtěl? Zakloní hlavu, modré oči se dívají na strop. Vybavuje si každý detail a pak ztuhne. On byl Temnota. Ty rty, ten hlas, přestože byl zkreslený, ale ten tón, ta rozhodnost, i jistá posměvačnost. Polkne a zašeptá. „Do prdele.“ Vypne televizi. Mlčky se dívá na tmavou obrazovku. Nesmí zjistit, že tou bílou maskou byl on. Zvedne se a jde do pracovny. Dívá se na masku na zdi, kterou si ponechal stejně jako i zbytek kostýmu. Natáhne ruku, sundá ji a přiloží k tváři. S pocitem neštěstí se dívá, jak se mění na někoho jiného.
Rty, touha vášeň a pocit bezmocnosti. Spalující touha s přáním dokončit to. Takové jsou masky? Prudce ji vrátí, kam patří. Srdce mu buší, rty jsou citlivé, jako by se líbal.
„Nikdy se to nesmí dozvědět,“ řekne do ticha pokoje. Vyjde ven, zavře dveře, opře se o ně. Proč jen si nechával tu masku? Proč? Nemá odvahu ji zničit, stejně jako jít k Temnotě a říct ji, že chce být pohlcen. „Za všechno může on.“ Vytočí číslo. Vůbec si neuvědomuje, že normální lidé už spí.
„Adam Vanin,“ ozve se okamžitě.
„Proč jste udělal mé dvojče?“
„Netuším, ale patříte k sobě,“ ozve se hlas.
Aspoň nic nezapírá, hořce si pomyslí Karel. Zavěsí. Adam se udiveně podívá na telefon. Takže měl pravdu. Temnota se Světlem se setkali. Někdy se mu to stává nebo je to maskami, skrz něž se dívá na jejich majitele? Možná.
„Nikdy to nezjistí,“ přisahá si Karel Meller. Uvolní se. Nikdo netuší, že on se skrýval pod maskou Dne.
Firemní večírek. Musí tam být, i když se mu nechce, protože doposud nenašel Den. Dokonce i u pana Vanina pohořel. Mlčel hůř než hrob. Podle Joachima začíná tím být nebezpečně posedlý. Taky říkal, že jestli chce ho najít, ať zkusí soukromé očko. Tak nějak si nedokáže to představit, že by šel za detektivem a řekl, že chce někoho najít, ale nakonec to asi udělá, protože zítra už bude oficiálně šéfem téhle pobočky a později půjde ještě dál. V té době nebude mít na nic čas, pokud chce to udělat, jak si to plánoval před tou katastrofou. Od té doby je na tom stále čím dál hůř. Netuší, zda je to tím, že mu utekl nebo se v něm probudila zvědavost, kdo to byl. Sám se v tom nevyzná a i když to konzultoval s Joachimem - podle něj taky nemá tušení, i když divně se usmíval, když přikyvoval jeho slovům. Čert ho vem a to si říká přítel.
Konečně dorazil na tu slávu. Vypadá to, že se to už docela rozběhlo. Jde k Davidovi, který se usmívá jak sluníčko. Není se co divit. Podle jeho slov bude vstávat v deset, pokud nepůjde na ryby, potom se nají a bude dělat něco na zahrádce. Jednou mu řekl, že rád pěstuje skalničky. Pak řekl, že má už toho tlaku dost, že je rád, že to vydržel tak dlouho. On ne. On chce jít dál a dál a dosáhnout místa ředitele pro Evropu. Pak se uvidí.
„Gratuluji. Malý dárek na rozloučenou.“ Podá mu krabici, v níž jsou potřeby na rybaření.
„Děkuji moc.“ Odloží ho k dalším dárkům. „Běžte se bavit, než usednete na pomyslný trůn,“ vyzve ho dobrácky. V ruce má skleničku a je vidět, že to není první.
„Jistě.“ Stejně jako předtím stojí osamoceně u švédského stolu a vybírá si, co chce. Zvedne hlavu a zarazí se, když uvidí Mellera, který si nabírá zrovna kuřecí křídla nebo co to je. Zatají se v něm dech, když si vybaví talíř, který mělo Světlo. Taky tam bylo kuře. Má je rád, Je to on nebo není? Zjistí to jen jedním způsobem a ten zrovna není příliš vhodný.
Problém je, že od té doby, co se dozvěděl, že byl v Mnichově, ho myšlenka na to, že by to mohl být on, straší. Jednou si říká, že je to on, podruhé zas to odmítá. Připadá si jako na laně. Nahoru dolu. Dneska se té nejistoty zbaví. Je šéfem, tak ho může kdykoliv vyhodit. David by s tím nesouhlasil, ale kašle na firmu. Jen si musí vyčíhnout náležitý okamžik.
Dívá se na mě jako šelma na svou kořist. Mrazí ho z toho a v hlavě se ozývá varování. Vypadá to, že se k něčemu chystá. Je napjatý, aniž si uvědomí, že je to zvláštní, že to na něm pozná. Bude muset se ho stranit. Ihned se přesune úplně někam jinam. Celý večer si hlídá záda, ale po půlnoci, už značně unavený ho začne pálit oko. Jde na toalety do druhého patra, kde bude mít klid. Ihned vyndá pouzdro, opatrně vyndá čočku a ponoří do roztoku. Možná je to tím, že mu tam něco spadlo. Je tak soustředěný, že si nevšimne, že se dveře otevřou a v nich stojí temný stín. Nechá čočku v roztoku a vypláchne oko. Zadívá se do zrcadla, potom si uvědomí, že za ním stojí jeho šéf. Ztuhne.
„Nosíte čočky?“
„Asi mi tam něco spadlo,“ vysvětlí s bušícím srdcem. Ihned si uvědomí, že tu jsou jenom oni dva a teď sklouzl na jeho rty. Opět cítí polibek, který ho rozhodil v Mnichově. Musí zmizet, než si uvědomí, že ta bílá maska byl on. „Potřebujete něco?“ optá se ze zvyku, ale ihned mu dojde, že na tohle se neměl ptát. Ten dravčí úsměv se mu pranic nelíbí. Cítí se jak svačinka podávána lvovi na stříbrném podnosu.
„No ano. To potřebuju.“ Přistoupí k němu o krok blíž. Karel potlačí chuť ustoupit. Tím by dal najevo, že se ho bojí, ale zrovna teď to je přesně, co cítí. „Mám takové nutkání, že mi něco tajíte.“
„Já? Ne. Mohu to dokončit?“ Hlas se mu na moment zadrhne, když si uvědomí stejnou vůní. To ho přesvědčí, že on je opravdu Temnota. Kdyby ho někdo slyšel, asi by řval o pomoc, ale takhle nemůže nic dělat.
„Za chvilku. Jen si spolu něco vyjasníme.“
„Ano? Co?“ To úsilí udržet se a neutéct stojí tolik sil. Nikdy by nevěřil, že člověk může jen ze stání být rozklepaný jako sulc.
„Maličkost. Mám takový pocit, že jsme něco začali v Mnichově a nedokončili.“
„Ano? Nevím co. Neviděl jsem tam vás.“
Riskuji, ale raději budu riskovat, než být na stejné houpačce jako ty dva týdny. Chci konečně klid. „Tohle.“
Karel nevyhnutelně čeká na polibek. Ví, že to chce udělat, ale on nesmí dát najevo žádnou reakci. Obrnil se, ale dotek jeho obranu rozmetal na všechny strany. Opět se cítí jako uprostřed tornáda. Ticho a kolem řev touhy, která přehlušovala naprosto všechno.
„Jsi to ty. Světlo. Bílá maska z Mnichova. Proč jsi o tom mlčel?“ říká radostně.
Seber se. „Proč bych to měl říkat? Mohu to dokončit?“
Samuel ho ohromeně poslouchá a pak se mu vybaví fotografie. „Ty máš přítele.“ Karel mlčí. „Chápu. Omlouvám se.“ otočí se jak obrtlíku a odejde. Dveře neklapnou, ale zavřou se s ohlušujícím rámusem. Karel se opře o umyvadlo, zadívá se do zrcadla. Oko je trochu červené, všimne si.
Mlčení znamená ano, ale taky může jít o nemohoucnost odpovědět nebo o pud sebezáchovy. Dotkne se rtů. Toužím po něm, ale je to šéf, je to šelma. Netouží mít doma šelmu, co si myslí, že je sama na světě a ostatní jsou jen poskoci. Je rád, že odešel, ale do zrcadla se nepodívá. Jsou lživá, ale někdy až moc upřímná.
Nandá čočku, sejde dolu. Netuší, jak dlouho tam byl, ale večírek pomalu skomírá. Odejde. Zahlédne Samuela. Stojí sám, prohlíží si ho. Nestačilo mu to, pomyslí si s mrazením. Nepřesvědčil ho? Ne, určitě mu dá pokoj. Jen doufá, že ho nebude chtít vyhodit. Zvykl si tady na tuhle práci, i když je časově náročná.
Bude to opravdu chtít si sehnat nějakého přítele, protože pokud přijde na to, že lhal, nezachrání ho nikdo.
Myslel jsem si, že přítel by to vyřešil. Moje chyba. Čtrnáct dní a jsem na prášky z celé situace. Jeho vůně, oči mě pronásledují na každém kroku. Natahuji uši, zda neuslyším jeho kroky, zda nezachytím jeho vůní a jeho hlas mě přenáší do jiných rozměrů.
Chce to dovolenou nebo se přiznat, ale vzdát se?
Karel zaťuká, s těmi myšlenkami, tužkou o spis. Všechno klape a opatření, které přijali, jim zvýšily tržby, ale na rozdíl od Davida, pan Boratňanský chce expandovat. Nenásilně zlikvidovat konkurenci. Věří, že se mu to povede. V práci je skoro stejně tak dlouho jako on a pečlivě sleduje, aby neodcházeli společně. Ještě to zvládá, když je den nebo jsou s ostatními zaměstnanci, ale v noci nebo večer si vůbec nedůvěřuje.
Nejhorší je, že Jirka, který je opět doma ho popichuje, aby to udělal. Je rád, že nakonec se z toho dostal, i když úplně vyhráno nemá, ale řádně to oslavili. Neměl mu to říkat, ale prostě má vůči němu slabost. Už nemyslí si, že by se dali spolu dohromady, ale dát se dohromady se Samuelem? Co když tamto bylo jen prostě zvědavost najít někoho, kdo mu utekl? Co když to byla jen taková hra. Nebo je zvyklý mít poměr se zaměstnanci. Malé rozptýlení po celodenním namáhavém dnu. Malá bezvýznamná myšička na hraní. Zvládl by to, než by odešel na vyšší post? Malá epizodka v jeho životě.
Zvládne to?
Zakloní hlavu, zkoumá strop. Netuší, ale roste v něm chuť si s ním něco začít. Jaké by to bylo, kdyby to neskončilo jen u polibku, ale zašlo dál? Pomalé svlékání nebo divoké? Má rád mazlení před nebo po? Nebo vůbec ne?
Povzdechne si. Potom vytáhne masku, kterou si sem přinesl. Netuší vlastně proč, ale přiloží si ji k tváři. Pak se zvedne. S ní to všechno začalo, s ní to všechno skončí. Ví, že kromě strážných už zde nikdo není a tak jde k šéfově kanceláři. I on ještě pracuje.
Malý románek.
Zvládne to?
Netuší.
Otevře dveře, aniž by zaklepal. Samuel vzhlédne, potom se mu rozšíří oči, dech se zadrhne, když v přítmí zahlédne bílou masku a mužskou postavu. Nadzvedne se, ale vzápětí se posadí. Ví, kdo se skrývá za ní, ale co tu chce?
Karel k němu přistoupí. Má strach jako nikdy v životě. Ještě nikdy nesebral tolik odvahy. Není nijaký žádný hrdina, taky není žádným dobyvatelem. Pomalu si sundá masku a položí ji před Samuela. Snad pochopí, ale pokud odmítne, ztrapní se jak nikdy v životě.
„Takže jsi to byl ty.“
Karel mlčky přikývne. Co na to se dá říct?
„Proč tu jsi? Máš přítele.“ Jeho rozhodnutí o tom, že ho získá, i kdyby byl ženatý anebo měl přítele, se rozplynulo. Pohladí masku. Je stejně nádherná jako jeho. Zvedne k němu oči. Od večírku zjistil jedno. Práce je skvělý prostředek, jak na některé věci zapomenout. Má nebo ne? K čertu je tady! Rozhodnutý urvat si aspoň chvilku vstane, obejme ho, ale dotek v něm vyvolá touhu po něčem víc a začne ho líbat, ale i to je mu brzo málo a svršky lítají všemi směry, až je Karel jen v košili a stáhnutých kalhotách. Je mu jedno, zda to chce nebo ne. Když se, ale zadívá na jeho penis, usměje se. Rozhodně chce to co on a touží po něm. Sevře ho, pak ho pohltí.
Karel slastně přivře oči. Fantazie, které si promítal v posteli, se staly skutečnosti. Ani si neuvědomil, jak po tom toužil a tak zakrátko vyvrcholí. Podá svému šéfovi kapesník a pomyslí si, jak je to celé absurdní, protože zatímco se upravuje, klesne před ním na kolena a rozepne mu kalhoty. Touží po tom, aby tyhle fantazie nikdy neskončily, i kdyby měly trvat jen krátce. Tentokrát vše hodí za hlavu. S pocitem, že slyší Jirku, jak mu přikazuje, že si to má užít, mu ho vykouří. Olízne si rty, pak se postaví. Podívá se na sebe. Stydím se, ohromeně uvažuje, když si přitahuje košili k tělu, ale Samuel mu ji chce úplně sundat.
„Jsem rád, že ses rozhodl.“
Rozhodl se on nebo ta maska? K čertu se vším. „Možná.“ Když on to může brát tak klidně, proč ne on?
„Možná? V tom případě bych se měl postarat, aby ses rozhodl definitivně.“
„Co když ne?“
„To zvládnu,“ holedbá se. „Končíš?“
„Ano.“ Netuší v jakém směru, ale má pravdu. Jedna kapitola je skončena.
„A ten přítel?“
Karel se pousměje. Má lhát? Jirka zastává názor, že lhaní ve vztahu nikdy není úplně cool. „Dávný.“
„Výborně. Pojedeme ke mně.“ Mlsně si ho prohlédne. Jen je škoda, že je pondělí. „Víš, mohl jsi přijít v pátek.“
Karel si zapíná košili a udiveně na něj pohlédne. „A důvod mého špatného rozhodnutí?“ Nenechá se jim manipulovat.
„Že máme moc málo času, protože zítra je úterý, ale o víkendu…“
„Musím zařídit pár věci.“
Samuel se usměje. No jistě, jako vždy, ale on to změní. Stačí prostě být dost přesvědčující a to on umí. „Určitě. Pomohu ti v tom.“
Karlovi se na tom něco nezdá, ale přikývne. Najednou ho políbí. Uvědomí si, že má přítele, i když na krátko, ale k čertu, žije se jen jednou. Oplatí mu to.
„To se mi líbí, pane Světlo.“ Karel se upraví. Zahledí se na masku, vezme ji do ruky. Nebýt jí, nikdy by se neocitl v téhle podivné pozici. Nasadí si ji.
„Máš ještě svou?“ optá se tlumeně.
„Mám, ale napadlo mě, co si vyrazit na víkend do Benátek? Platím to.“
„Mám své peníze.“
„Jistě. Berte to, pane Mellere, jako pracovní cestu. Masku si doma nezapomeňte.“ Samuel se pousměje. Takhle se na něj musí. Zvládne to. Měl tehdy pravdu, že k němu bude perfektně pasovat. Jen kdyby nebyl tak tvrdohlavý, ale zas na druhou stranu možná to ho přitahuje.
„Nemám rád pracovní cesty.“
„Tak si na ně zvykněte. Uvažuji, že z vás udělám svého tajemníka.“
„A paní Svobodová?“
„Někam ji přeřadím.“
Karel si povzdechne. Udělal chybu, jenže už nemůže z rozjetého vlaku vyskočit. Nejspíš by si polámal všechny hnáty. Tenhle vztah vypadá na jeden velký boj. Sice Samuel má pozici šéfa, ale… „Samueli.“
Ten se zastaví. Nemůže tomu uvěřit, že mu řekl jménem. Zní to hříšně.
„Myslím, že zůstanu tam, kde jsem.“
Samuel se k němu obrátí. „V pořádku, ale nemyslí si, že pokaždé ustoupím.“ Bude mu muset tohle rozhodnutí nějak vynahradit a on přesně ví jak. „Tak si říkám, že se krásně k sobě hodíme. Jako Den a Noc. Je zima, potřebujeme se zahřát. Vím přesně jakým způsobem.“
„Taky si říkám.“ Neměl do toho jít, ale jak se říká: Nebezpečné věci člověka přitahuji. Jeho přitahuje prostě Temnota. Jen nesmí před ní utíkat.
„Jsem rád, že máme na věci stejný názor,“ prohlásí Samuel, když mu otevírá dvířka svého vozu. Temné auto, temný vnitřek. Zachvěje se. Nesmí utíkat. Posadí se a rozsvítí se malé světýlko. Usměje se a položí ruku na Samuelovo stehno. Auto tiše vyjede z podzemní garáže.
Itálie
„Pane, fotografie.“ Muž v šedém obleku se ukloní. V natažené ruce drží stříbrný tácek s fotografiemi.
„Ukažte.“ Posadí se, skleničku s vínem odloží na ebenový stolek. Otevře obálku stříbrným nožem. Strne, když uvidí dvě masky. Černou a bílou se zrcadly, v nichž se odráží jejich duše touhy. Polkne, fotografie spadnou na stolek. Zakloní hlavu, černé oči se zadívají na strop s freskou Venuše.
„Mám tě. Jednou ses musel vynořit. Teď jen tě najít.“ Opatrně je sebere a začne je prohlížet. Něco tak nádherně starobylého by stvořilo jen pár umělců, ale dát dohromady dvě masky, které k sobě možná budou patřit, to umí jen jeden muž.
Adam.
Konec
