Dvojí záchrana
V kuchyni se i přes pozdní hodinu svítí. U dubového stolu sedí starší muž, který se mračí nad knihou. Vedle u moderního sporáku na plyn stojí mladší vysoký štíhlý muž. Na lince stojí dva hrnky a plechovka s čajem.
„Máme plno,“ prohodí spokojeným hlasem muž u knihy.
„To jsem rád,“ řekne mladší muž a upře neuvěřitelně hnědé oči na staršího. „Co příští týden? To je výborné, ale vůbec jsi mi o tom neřekl,“ postěžuje si. „Kávu nebo čaj?“
„Čaj.“ Pohladí si mimoděk bolavou nohu. „Hádej, kdo přijede?“
„Nevím,“ pokrčí rameny. „Armine, někdo důležitý?“
Armin zvedne od papíru hlavu. „Ano. Amin s Maxem.“
„To je nádhera! Chyběli mi, a i když si píšeme, není to ono. Chtěl bych poznat Bubiho. Fotografie jsou pěkné, ale skutečnost je úplná jiná.“
Armin přikývne a podívá se s láskou na Kosťu. Konvice začne nad ohněm nadskakovat. Štíhlá ruka zalije bylinkový čaj horkou vodou. Postaví dva velké hrnky v modré puntíky na stůl. „Právě jsem přemýšlel, víš, že bychom je mohli na jaře navštívit,“ pokračuje Amin. „Hned jak skončí sezóna, bychom mohli jet. Letošní je opravdu příznivá, máme pořád plno, proto bychom si to mohli dovolit.“
„Myslíš to vážně? Nedovedu si to nějak představit,“ prohodí tiše Kosťa. Pohladí Arminovu ruku. Před dvěma týdny se dostal z těžkého nachlazení. Celé dny u něj seděl a umíral strachy, že mu odejde. Teprve, až doktor Hadrian odsouhlasil, že je mimo nebezpečí, si dovolil spát. Od té doby v něm uvízl nepříjemný pocit strachu, že události nelze ovlivnit.
„Jestli nechceš, nemusíme nikam jezdit. Pochopí to, i když jsem o tom s nimi ještě nemluvil, ale víš, že by byli rádi, kdybychom přijeli.“
Kosťa přikývne. „Myslíš, že bude vhodné jim připravit opět stejné apartmá?“ navrhne. „Nebude jim to vadit?“
„Já bych připravil. Jsou to naší vážení hosté, nejlepší jaké máme. I kdybych měl na ten týden ztratit hosty, musí se tu cítit jako doma.“
Kosťa přikývne. Nakloní se k Arminovým rtům, které se usmívají. Miluje ho tolik, že nemůže tomu uvěřit. Políbí ho opět, rty prodlévá na jeho. Cítí, že v něm se zdvihá touha. Uslyší hluk. Podívají se směrem k recepci, co se tam děje. V očích tázavý zmatený výraz. Všichni hosté po náročných sjezdech jsou na pokojích. Kdo to jenom může být? Vstanou, Armin vezme do ruky hůl. Vyjdou ven. V hale stojí vysoký, trochu robustní muž. Právě dupe nohama, a zároveň sundává šálu. Jeho obličej je zachmuřený.
„Doktore Hadriane, co se děje?“
„Ahoj Kosťo, Armine.“ Potom se obrátí ke Kosťovi. „Potřebujeme pomoc.“
„Někdo se ztratil?“ Už byl několikrát na záchranných akcích. Nikdy to nebyla žádná legrace, zvláště že třikrát je našli pozdě.
„Ano. Svoláváme každého, kdo stojí na nohou. Zajišťuji zdravotnickou pomoc. Vzpomněl jsem si, že jsi dobrý a ledacos vydržíš. Promiň, Armine.“
„Ne, v pořádku. Kdo se ztratil?“
„Jeden Francouz. Pierre Michelin nebo tak nějak. Myslíme, že přecenil svoje síly. David neví, kam šel. Odpoutal se od společnosti a zřejmě ho chytila noc nebo přecenil svoje síly.“
„Hned přijdu.“
„Díky moc.“ Kosťa jde k nim do pokoje, kde se začne teple oblékat. Armin k němu dokulhá. V takových chvílích se nenávidí. Tak rád by pomohl. Pohladí Kosťu po vlasech.
„Prosím tě, dávej na sebe pozor.“
Kosťa ho políbí na rty. „Budu. Neboj se, musím se k tobě vrátit. Nemohu bez tebe žít. Když jsem tě našel ve válce, vrátím se. Přísahám.“
Armin přikývne. Podá mu rukavice z lišky. Už dávno to nejsou ty z Leningradu, které před léty dostal od své sestry Káti, ale jsou podobné - jen tentokrát z Finska. Letos Káti s manželem nemohli přijet kvůli malému, ale slíbili, že na příští rok přijedou.
„Hotovo.“ Polibkem se rozloučí s Arminem. „Dávej na sebe pozor.“ Venku vyndá lyže, nasedne k doktorovi, který ho vezme na shromáždiště. Armin se ještě dlouho dívá za autem. Potom zaleze nazpět do hotelu. Posadí se v kuchyni. Najednou je to tu bez Kosti prázdné. Chybí mu jeho přítomnost - hlas, vůně, prostě je tu chladno. Sejde opatrně dolu, přihodí brikety. Chvilku pozoruje oheň. Tohle většinou dělá Kosťa, aby nemusel dolů s tou nohou. Jednou se strašně rozčilil, když ho uviděl vléci se s vědrem plným briket. Vyjde nazpět do kuchyně. Dívá se ven do tmavé noci. Hodiny tiše odbijí hodinu duchů. Neusne. Bez něj, když je tam venku, plahočí se ve sněhu, aby někoho našel, nebude moci spát. Počká na něj.
Přitáhne si k sobě účetní knihu, podívá se na oba hrnky. Ten druhý tu stojí jako němý svědek toho, že tu před chvilkou někdo seděl. Ještě se z něj jemně vine proužek páry. Upije.
Natáhne ruku, aby si promasíroval krk. Podívá se ven. Svítá. Čaj je už dávno studený. Odsune židli, zaúpí, jak ztuhlá noha zaprotestuje. Jemnými pohyby rukou ji rozmasíruje. Když tu je, rád to dělá Kosťa. Jeho prsty se naučily, co má dělat a on to miluje. Povzdechne si, postaví konvici na oheň. Udělá kávu. Za chvilku jistě přijde Annie, která mu pomůže se snídani. Sotva na ni pomyslí, do kuchyně vejde statná žena v šátku, kabátě a teplých botách.
„Dej pánbů dobrý den. Slyšela jsem, co se v noci stalo. Nechť se všichni ve zdraví vrátí.“
„Taky doufám, Annie. Každý rok někteří přecení své síly.“
„To ano.“ Sklepe velký šátek, do kterého byla zachumlaná.
„Sněží?“
„Trochu. Snad najdou stopy. Udělám něco k jídlu.“
„Děkuji.“
„Měl bys jít spát, Armine. Kosťovi nepomůžeš v tom, že tu budeš čekat.“
Armin se zahledí ven. Už i on vidí velké vločky, které něžně poletují sem a tam. V srdci se mu rozhostí úzkost, kterou si nad účetní knihou nepřipouštěl. Hory jsou nebezpečné. Sice Kosťa vyrostl v chladné severské zemi, kde jsou teploty nižší než tady, ale hory jsou zrádné. Stačí malá nepozornost, uklouznutí nebo přecenění vlastních sil a je konec. Hory si vyberou svou daň. Otřese se.
„Pán bude bdít nad Kosťou, Armine. Neboj se.“
Armin přikývne. „Hosté za chvilku budou scházet dolu. Půjdu do recepce.“
Annie nesouhlasně mlaskne. Dělá špatně. Hory jsou hory a dělají si, co chtějí. Ví, že samotnému se žije špatně, obzvláště tady a po válce. Ty dva si zamilovala. Ví, že mají tajemství, zvláště Kosťa, ale je po válce. Taky jí dali možnost, aby neživořila ve své chalupě. Pomohli s domem, kde provedli nutné opravy.
Nakrájí silné plátky chleba, které rozloží do proutěného košíčku. Vzpomene si, jak si musela na chod hotelu zvykat. Nebylo lehké se naučit vařit pro hodně lidi. Zvedne hlavu, když zaslechne bouchnutí. Kdo by si pomyslel, že z baronova zámečku bude jednou hotel. Vzpomene si, že ho tu vidli přijíždět na podzim a na jaře. Dřív sem jezdili i děcka toho staršího, ale teď je už dlouho neviděla. Položí chléb v košíčkách na tác, přikryje je ubrousky. Košíčky rozmístí na stoly se sněhobílými ubrusy, na kterých jsou vyšité květy protěže. Líbí se jí to.
„Dobrý den,“ pozdraví ji pár s mohutným zívnutím. Těžce se posadí na židle.
Ti měli ještě spát, usoudí. „Co si budete přát?“
„Dvě kávy s mlékem.“
„Hned to bude.“ V důsledku toho, že hosté vstávají v různou dobu, nemohou připravit konvice dopředu, což někdy lituje. Ale za chvilku už jim servíruje kávu. Položí na stůl misky s džemem, talíře s uzenou domácí šunkou a smaženici.
„Všechno v pořádku?“ optá se Annie Armin. „Nepotřebuješ pomoct?“
„Ne. Jde to po jako po másle. Zatím vstal jen jeden pár. Zívají, že by spolkli stádo býků.“
„Děkuji moc.“ Zahledí se k vchodu. Co, když se mu něco stalo? Zkusí zavolat doktora. Možná bude něco vědět.
„Prosím, spojte mě s ordinací doktora Hadriana, číslo 325.“
Telefon vyzvání. Sevře rty. Nic.
„Tak co?“
Zavrtí hlavou. „U ostatních to bude stejně a k tomu začalo důkladně sněžit. Prosím tě, můžeš připravit něco na zahřátí? Hosté zřejmě nebudou chtít do toho počasí jít ven.“
„To je dobře. Bůh ho ochrání. Vrátí se ti, Armine.“
Armin v očích úzkost neodpoví.
„Něco se stalo?“ optá se zvědavě mohutný Němec.
„Včera v noci se ztratil Francouz z vedlejšího hotelu. Můj partner ho šel hledat. Bojím se, protože začalo sněžit. Doufejme, že ho včas najdou.“
„Nezodpovědní Francouzi. Musím říct, že ta vaše horská bouda je nefunkční. Hodně do ní táhne a taky chybí spoustu věci,“ začne vypočítávat, co vše tam chybí.
„Ihned to napravíme. Omlouváme se, ale kontrolovali jsme to minulý týden a bylo to v pořádku.“ V duchu Němce pošle někam. Chata je výborně zásobená a děravá rozhodně není. To by Kosťa nepřipustil.
„Teď není. Platím dost peněz, abych nemusel mrznout. Očekávám to nejlepší, ovšem tady…“
„Ano. Hned jak to bude možné, opravíme to.“
„To bych rád. Dneska to asi nebude možné, ale chci zas jezdit. Kvůli tomu tady jsem.“
„To je pravda,“ přidá se vysoká plnoštíhlá žena. „Je to tam hrozné. Tak strašně ubohé.“
Armin si pomyslí své, ale zřejmě tam bude muset Kosťa zajít kvůli opravám. Ne, bude mít toho plno, když se vrátí ze záchranné výpravy. Nemůže se pořád na něj spoléhat. Zajde tam sám. Není to nic těžkého a je to nedaleko. Takový kousek cesty ještě zvládne a nebude tolik přemýšlet o tom, kde je, nebo co se mu stalo.
„Zítra už to bude v pořádku,“ ujistí je. Dnes by nikdo neměl přijet ani odjet. Zajde tam, dokud je světlo, opraví tam, co je poškozeno, doplní zásoby. Aspoň to tam uvidí, jak to vypadá. Naposled tam byl s Kosťou v létě. Musí přiznat, že si to tam báječně užili. Kosťa trval na tom, že vyzkouší kavalec, zda není zpuchřelý. Po milování leželi, dívali se na sebe. Obdivoval světlo, které hrálo na kůži jeho milence. Hladil jej a porovnával svoje a jeho.
Zatřese hlavou. Musí tam jít. Udělá krok. Zvažuje, zda to zvládne, ale dnes je noha moc dobrá. Možná tou masáži, co si udělal ráno? Vejde do kuchyně.
„Annie, jdu nahoru na boudu.“
„Armine, opovaž se! Počkej na Kosťu.“
„Bude unavený tím pátráním, proto ho nechci zatěžovat takovou maličkosti. Pojedu. Venku už tak hustě nesněží a vezmu si sněžnice.“
Annie mlaskne. „Takový nerozum. Ty se svoji nohou! A ještě k tomu ten ďábelský vynález. Zůstaň doma, svět se kvůli tomu nezhroutí.“
„Ne. Kdyby Kosťa přišel, vysvětli mu, co se stalo, ano. Pojedu vlekem. Potom už je to nedaleko.“
„To jo, ale ne v tomto počasí. Jsi tvrdohlavý jako beran. Tak dobře,“ svolí, ale je vidět, že nesouhlasí.
„Díky.“ Z kumbálu vytáhne batoh, do kterého vloží různé věci. Přidá velký balík zápalek, nějaké nářadí, které nahoře není. Potom vytáhne sněžnice, které jsou pro něj pohodlnější. Kosťa je nechal pro něj speciálně vyrobit. Vezme je, batoh dá na záda, pečlivě se zahalí. Venku ještě stále jemně chumelí. Je bílo, ale zatím je viditelnost dobrá. Nandá si sněžnice. Když v nich poprvé vyšel, všichni z něj byli na větvi, ale brzy si zvykli. V pohodě dojde k vleku, kde ho uvidí Heinricha.
„Ahoj, můžeš mi pustit vlek?“
„Jasně moc lyžařů, kteří se hrnou na svah, není. Každého odrazuje sníh. Co tam chceš dělat?“ vyzvídá Heinrich, postarší majitel vleku.
„Jen něco opravím v boudě a vrátím se.“
„Nechám ho puštěný. Bude ti to trvat dlouho?“
„Ne. Díky moc. Hostům se nelíbí stav boudy, víš.“
Odfrknutí. „Zhýčkanci. Měj se. Jo víš, něco o pátrání?“
Armin zavrtí hlavou. Stísněně pomyslí na Kosťu. „Nevím. Kosťa je s nimi, bojím se o něj.“
Heinrich přikývne. „Můj mladej šel taky. Nelíbí se mi to. Nechť je ochraňuje Bůh.“ Armin přikývne. Nasedne na sedátko, které zmizí v bílé záplavě sněhu.
Postava zadupe, unaveně se opře o dveře. Je vyčerpaný protože nespal kus noci a skoro celý den, kdy hledali toho Francouze. Nakonec ho našli s pomoci Freddyho, což je speciálně vycvičený pes pro hledání ve sněhu. Jediný v tomto údolí, proto ho hýčkají. Nebýt jeho, je z Francouze zmrzlá mumie. Konečně doma. Naloží se do horké vany, vypije čaj, políbí Armina a zaleze do postele. Otevře dveře.
„Kosťo, jak to dopadlo?“
„Našel se,“ zamumlá. I přes teplé oblečení je promrzlý, k tomu má ztuhlý jazyk. Rozuměla mu? Co tu vůbec dělá, napadne ho. Začne si sundávat rukavice.
„Armin se ještě nevrátil. Jsem ráda, že hory tentokrát nežádaly svoji daň.“
„Cože?“ zastaví se uprostřed pohybu. „Nechápu, jak nevrátil?“ Má pocit, že špatně slyší nebo co se tu zatraceně děje? Kde je Armin? „Armine!“ Nic. V srdci pocítí hrůzu.
„Jel na boudu. Někdo si stěžoval, že je v nepořádku, ale už je to dlouho. Bojím se. Moc se bojím, že se mu něco stalo. Ten sníh přestal padat až teprve teď.“
„Doprdele! Jedu tam. Do naší boudy?“ ujistí se.
„Ano.“
Kosťa se rázně otočí, vyjde ven, vezme si lyže a chce vyrazit. Je rád, že přestalo sněžit, ale i tak leží nejméně deset centimetrů nového sněhu. Ještě dobře, že i …
„Baterku!“ Annie, v šátku přes hlavu za ním vyběhne. Podá mu baterku. „Za chvilku bude tma. O hotel se postarám. Hlavně ho najdi.“
Kosťa přikývne. Vyjede. Raději nepřemýšlí, co se stalo. Určitě ho najde v boudě. Dojede k vleku. „Heinrichu!“
„Co je? Kosťto… Ježíš, já zapomněl! Ještě se nevrátil?“
„Jo. Jedu nahoru ho hledat. Prosím tě, nech vlek v činnosti. Když tak oznam to doktorovi Hadrianovi. Díky moc.“
„Jasně.“ Podívá se na oblohu. Za chvilku se bude stmívat. Snad ho najde včas, ale Kosťa je dobrý. Byl mezi prvními, kteří našli toho Francouze. Aspoň mladej mu to tak povídal. Prej se vyzná v tom jak ošetřit zraněného. Jako by to nebyl profesor, ale horal. Zavrtí hlavou. Vrátí se dovnitř. Vytočí číslo a oznámí to doktorovi, který jadrně zakleje, ale hned připraví kufřík a vše potřebné. Heinrich se starostlivě podívá nahoru k horám. Dnes už nebude sněžit. Aspoň to.
Kosťa zatím nadává, ale v srdci má obavy o Armina. Nemůže ho ztratit, protože neví, co by si bez něj počal. Už od jejich osudného setkání v Leningradě, jeho život se točí kolem něj. Kvůli němu opustil Rusko, rodinu, vše co znal. Každou chvíli ho mohli chytit a postavit ke zdi. Jedni jako zrádce, druzí jako špióna. Našel ho. Netušil, proč pro něj je důležité ho najít, když vlastně mezi nimi nic nebylo, ale chtěl vědět, proč mu tehdy pomohl. Když ho uviděl, došlo mu to. Miluje ho. Jednoduché a složité zároveň. Odháněl ho od sebe, ale on trval na tom, že s ním zůstane.
Teď v zimě, opět by ho měl ztratit. Nedovolí to. Nemůže to tak být. Úzkostlivě pozoruje oblohu a hlavně nastupující tmu. Heinrich určitě zavolal doktora, ale najít ho musí on. Vyzná se tu, ale může se cokoliv stát. Je to už dlouho, co odešel. Snad bude v pořádku. Bože dej, prosím, ať je v pořádku!
Nemohu ho ztratit. Nemohu!
„Nemohu!“ Výkřik se odrazí od krajiny. Kde jsi, kde jsi? Nejraději by byl už nahoře, držel ho v náručí, spílal a zároveň hýčkal.
Vlek zpomalí, připraví se, sklouzne. S obavami v srdci, co nejrychleji pospíchá k srubu. Srdce mu vynechá - nesvítí se.
„Armine! Armine!“ Nic. Ozývá se nesnesitelné ticho. Jindy ho miluje, ale teď by raději slyšel klidný Arminův hlas. Klidně by mu mohl nadávat, cokoliv, jen aby ho slyšel. Zastaví se.
„Armine!“
No tak ozvi se, ozvi se. Možná spí. Jiskřička naděje mu vzplane v srdci. Unavil se, lehnul si a spí. Přesně tak. Hne se kupředu s pohledem upřeným k srubu. Je obyčejný dřevěný s roubenými klady. Tři okna se záclonkami, které společně pověsili v létě. Zastaví se přede dveřmi. Určitě tu je. Určitě, přesvědčuje se. Za chvilku ho sevře v náručí a vynadá mu, že sem šel. Potom ho políbí. Otevře dveře. Dýchne na něj mráz, až se mu zastaví srdce. Sevře kliku. Není tu, uvědomí si ihned. Nebyla by tu taková zima. Oheň nehoří. Přesto vstoupí dovnitř. Nic. Vyjde ven.
„Armine! Armine!“ řve na celé kolo, z očí mu tečou slzy, ale nestačí ani stéci dolů. Utře si je. „Armine! Armine! No tak Armine!“ Stále nic. Ticho, které mu leze na nervy, je stále horší. Chvěje se představami, co se může stát. Rozsvítí baterku, která vrhne kužel na sníh. Opíše velký půlkruh. Stopy kromě jeho nikde nejsou. „Zatracený sníh,“ zakleje. Neví, kam má jít. Možná je někde nedaleko, pomyslí si. Začne srub obcházet v kruzích. Jestli ho nenajde… Ví, co dokáže zima. Pomalu usíná v náručí bílé pokrývky, sladký spánek věčnosti. Potom nebude nic.
Snaží se ovládnout, ale uvědomí si, že baterka se mu třese. Určitě bude v pořádku. Určitě. Přece se vyzná v horách, ale oči vidí zasněženou postavu bez života. Zmrzlý kus klády jako v Leningradě. Smrt, která přichází tiše. Večer člověk usnul, ráno už nevstal. Smrt klidná a tichá jako matčin hlas. Ze začátku krutá, ke konci příjemná jako náruč.
„Ne! Armine! Armine!“ Nic. Žádná odezva. Budu pokračovat, dokud ho nenajdu. Jednou ho najdu. Celé tělo se mu chvěje v obavách o Armina. Nemůže ho ztratit, jeho ne!
„Armine! Armine!“ uvědomí si, že se hodně vzdálil hodně od srubu. Stále obchází v kruzích a doufá, že něco zahlédne. Světlo baterky pročesává okolní porost. Ticho. Ani vítr nevane, pouze jeho lyže vydávají tichý zvuk.
„Armine!“ Vzlykne. Nenajde ho včas. Nenajde. Už je to tak dlouho. Moc dlouho. Věčný spánek… „Armine!“ Baterka se zachvěje, blikne, ale světlo se ustálí na podivném kopečku. Kosťa se k němu divoce žene. Zastaví, shodí lyže z nohou a začne hrabat. Baterka někam zapadla, ale jemu je to jedno.
Je to on. Úleva, vzápětí nesmírný strach z toho, co najde. Dotkne se tváře. Ruce se v rukavicích chvějí. Zuby si je stáhne, dotkne se studeného krku. Vzlykne.
„Armine,“ tichounké zašeptání rozbije ticho. „Armine!! Ne!“ Drží ho v náručí, slzy se vpíjejí do studeného oděvu. Takhle si setkání nepředstavoval. Snažil se živit naději, přidával si, jak se setkají, políbí se, ale pod tím vším vězela krutá pravda. Bál se, ale někde v nitru věděl, že nestihne k němu včas dojít. Měl pravdu - přišel pozdě.
„Armine, lásko, co jsi to udělal? Proč jsi nepočkal? Proč?!“Vezme ho do náruče, sedne do sněhu. Je mu všechno jedno. Zůstane tu s ním dokonce. Nenechá ho samotného, jako nechával sestru, když šel shánět jídlo. Nenechá.
Hladí, líbá chladné tváře. „Blázínku, proč?“ Skutečnost… Kdyby nešel s doktorem, kdyby nehledal toho Francouze, potom by žil. Nestalo by se to. Našel by ho včas, ale on nebyl dost rychlý. Po hledání ještě se zdržel s ostatními, připil si na úspěšné hledání. Kdyby se nezdržoval, byl by doma rychleji, našel by ho včas. Je to jeho vina, kterou nikdy neodčiní. Ztratil ho kvůli takové pitomosti. Políbí ho na rty. Zarazí se. Chvějící rukou se dotkne rtů. Zdá se mu to nebo ne? Trhaně mu rozhrne oděv, rukou vklouzne dovnitř. Teplo. Zavrtí hlavou - zdá se mu to. Neblázní, okřikne se. Je to jen zdání, ale v srdci už hoří plamínek naděje. Uklidni se a přiloží ruku na srdce. Teplo, ale přesto necítí tep. Posune se ke krku. Snaží se zachytit puls. Nic.
Přesto vstane, vezme ho do náruče a jde k domku. Díky novému sněhu jde to těžce, proto ho vezme podpaží a táhne ho. Potom si vzpomene na sáňky, které jsou opřeny u srubu. Těžce se k nim probojuje. Nakonec je s nimi na cestě zpět. Vzpomene si na Leningrad, na mrtvé, které táhli k hrobům na sáňkách. Položí ho na ně. Ne, on musí žít. Není mrtvý jako tamti. Přežil celou válku, přežije teď.
Táhne ho vší silou, jaké je schopen. Předkloněn se probojovává ke srubu, který ho vítá jako domov. Zadýchán se u něj zastaví. Odpočívá, když si uvědomí, že nemůže si to dovolit. Vezme Armina dovnitř. Neví, zda ještě žije nebo ne, ale to brzy zjistí. Rozsvítí petrolejku, potom, ale rozdělá v krbu oheň. Zachmuřeně pozoruje malou hraničku dříví a briket. Chtěl to příští týden doplnit. Zvenku nanosí vodu v kbelíku, pečlivě zavře dveře. Vodu ihned začíná ohřívat. Obrátí se k Arminovi, který nehybně leží na kavalci. Vzpomene si, jak se ho něžně dotýkal, když tu spolu spali. Smáli se, líbali, jako by byli sami dva na světě. Rychle ho svleče a začne opatrně třít tělo. Zachmuřeně pozoruje nohy. Puchýře zatím nemá, ale mohou každým okamžikem vzniknout. Rychle je zabalí do teplého hadru, stejně tak ruce. Je živý? Může to být zbytkové teplo. Sáhne na krk.
Celé tělo ho zaplaví úleva, protože ucítil slabý tep, ale v stejném okamžiku si uvědomí, že není vyhráno. Stále ho může dostat podchlazení. Zabalí ho do deky, ale potom se rychle rozhodne. Svlékne se a vezme ho do náruče. Zadrkotá zuby.
„Jsi studený, Armine. Až se probudíš, vynadám ti za tvou zbrklost. Ale dostanu tě z toho. Nesmíš mi tu umřít. Na to tě příliš miluju.“ Obejme ho, aby ho zahříval celým tělem. Bojí se o nohy a ruce, protože ty to odnesly nejvíce, ale snad se mu je podaří zachránit. Mlčí, protože nemá co říct. Jen v duchu si opakuje jako litanii, že se musí probudit, že bude v pořádku. Po chvilce vyklouzne z pokrývek, přidá na oheň. Voda je už horká, ale nemá odvahu zatím Armina zahřívat horkými hadry. Podívá se na nohy. Puchýř. Sevře rty. Musí nohy nechat, jak jsou, přesto jemně začne masírovat nejdřív jednu, potom druhou. Po deseti minutách začne s rukama. Ty naštěstí nemají puchýře. Nejspíš si je zahříval vlastním tělem, ale i tak jsou silně prochladlé. Srub se pomalu vyhřívá.
„Armine! Slyšíš mě? Ozvi se, promluv.“
Nic. V místnosti je pouze slyšet tichý praskot ohně v krbu. Kosťa ho ještě silněji sevře. Ruce nakonec strčí pod paží. Je mu zima, ale musí to vydržet. Lidské teplo je na to nejlepší. Rukama přejíždí pokožku. Je teplá, ale ještě není vyhráno. Vzpomíná si na Leningrad, na svou rodinu, známé. Chybělo málo a i on se sestrou by zemřeli. Nebýt jeho, kapitána německé armády, skončili by jako další bezejmenní v hladové náruči ruské zimy. Zachránil je. On jeho zachrání teď.
„Armine, probuď se! Probuď, no tak. Spal jsi dost dlouho! Bude ráno!“ Nic. Ještě několikrát se zvedne, doplní palivo, překontroluje nohy i ruce. Zdají se mu ohebnější, citlivější, ale není si jistý. Další puchýře se netvoří, za což je rád. Nejdůležitější je, že žije. Jeho tělo je vláčné. Usmívá se, ale dobře ví, že po té nemoci, může být další nemoc tou poslední. Vklouzává nahý k němu a tiskne ho k sobě, aby mu předal své teplo.
Vzpomene si na jejich první milování. Armin ho držel, nic nedělal. On ležel vedle něj se sevřeným žaludkem a zaťatými zuby. Bál se ho, i toho co přijde. Později už ho přijímal klidně. Dokonce pocítil záchvěvy vzrušení, ale když s ním ulehl poprvé… Políbí ho na teplé rty.
„Armine! Armine, vstávej! Musíš být vzhůru. Vstávej, je to rozkaz! Kapitáne Armine Vormene, vstávej!“ zavelí řízným hlasem.
Armin se pohne, dokonce i něco chce říct. Kosťovi se rozzáří oči. Bude v pořádku. Bude. „Achtung! Aufstehen! – Pozor! Vztyk!“ Zařve na celou místnost. Na chvilku se mu promítne válečná léta, ale to je hned vystřídáno starosti o Armina.
Armin se pohne, pomalu otevře víčka. „Chci spát.“
„Ne! Vstávej! Jak se cítíš? Co nohy? Ruce? Bolí? Pálí nebo ne?“
„Co… Cože?“ nedokáže pobrat, co mu Kosťa říká, ale ten je radosti bez sebe, že je vzhůru, že promluvil. Teď hlavně nesmí spát. Musí být vzhůru. Políbí ho na čelo, na oči, víčka, nakonec na rty. Nikdy takhle šťastný nebyl. Na tvářích ho zaštípá sůl.
„Vstávej, prober se. No tak.“
„Kosťo?“
„Ano, to jsem já. Jak se cítíš?“
„Už chápu… Víš tehdy… jsi měl spokojený výraz ve tváři. Nechápal jsem to… spokojený… krásně se spalo.“
„No tak prober se, neusínej. Co nohy?“
„Nohy?“
„Cítíš je?“ podívá napjatě. Dej bože, aby byly pořádku.
„Au!“ V očích se mu objeví slzy. Bolí to. „Omrzliny?“
Kosťa přikývne. „Ano, ale cítíš je, to je důležité. Bude to v pořádku. Zabalíme je. Bude to dobré, uvidíš. Nemusíš se bát. Jen jeden malý puchýřek. Vyléčí se. Budeš opět skákat přes kaluže.“
„Já vím. V tom sněhu… nějak jsem sešel z cesty. Unavilo mě to.“ Teď, když s ním je Kosťa, bude všechno fajn. Natáhne ruku, pohladí, ale nic necítí, jen drobné svědění, pálení. Podívá se na červenou ruku. Klesne na pokrývku. Kosťa se jeho snaze usmívá. „Zachránil jsi mě. Opět.“
Kosťa jemně zvedne ruku, políbí ji. „Ty jsi mě zachránil. Opět.“
„Neměl jsem chodit, ale připadal jsem si tak zbytečně, tak… Přežil to?“
„Jo našli jsme ho. Bál jsem se. Nesmírně. Nevím, jak bych bez tebe žil. Slib mi, že už to neprovedeš. Prosím.“
„Slibuji. Chci trochu spát.“
„Dobře. Nejdřív se, ale pořádně napij. Do toho. Nemám alkohol, ale silný čaj ti taky pomůže. I když si vzpomínám, že je to lepší bez něj. Nevím sám.“ Nadzvedne mu hlavu, přistrčí hrnek. Armin se žíznivě napije. Po malých douškách vypije skoro celý hrnek.
Armin se podívá na jeho nahé tělo. Musí mu být zima. Odhrne pokrývku. Kosťa pod ní vklouzne. Políbí ho na rty.
„Když jsem tě držel v náručí, uvědomil jsem si, že je máš teplé.“ Dívá se do Arminových modrých očí.
„Slyšel jsem tě, víš. Ale tak nějak vzdáleně. Půjdu spát. Chci tolik spát. Chyběl jsi mi. Bál jsem se o tebe celou dobu.“
Kosťa se usmívá. „Co ruce? Nohy. Není ti nic? Opravdu?“
„Jsem v pořádku. Opravdu. Jen se prospím. Bylo to takové zvláštní. Chvilku jsem měl i přelud. Viděl jsem tě vedle sebe. Spal jsi ve sněhu. Měl jsi klidný obličej. Jako tehdy.“
Kosťa mu přitiskne prst na rty. „Nevzpomínej na to. Je to za námi. Miluji tě. Jsem rád, že jsem tě našel.“ Oči se mu zavřou, ruce obtočí kolem Arminova těla. Armin taky zavře oči, ale nemůže usnout. Celé tělo ho brní, jak se prokrvuje. Jedna noha strašně bolí. Přesto mu začíná být teplo, ale zároveň je i unavený. Všimne si hrnku. Napije se. Snaží se dostat z postele, když uklouzne. Kosťa se mrákotně probere.
„Co… co je? Armine?!“ Opatrně ho převalí na záda. „V pořádku?“
„Jo. Chtěl jsem se napít, promiň. Ta noha bolí. Co jí je?“
„Puchýř, ale podle mých zkušeností se to zahojí.“ Zívne, Pečlivě ho přikryje. Nahý se prochází v místnosti. Armin pozoruje jeho stále štíhlou postavu. Sleduje, jak připravuje čaj. Občas se zastaví, něco si mumlá. Hádá, že mu to trvá dvakrát tolik co jindy.
Kosťa nakonec vezme plechovou konvici, nalije do ní čaj. Ví, že za chvilku bude studený, ale s tím se nedá nic dělat. Přiloží na oheň.
Podá Arminovi velký hrnek. Unaveně, ale šťastně ho pozoruje, jak pije. Přejde k nohám postele, odhodí pokrývku. Stáhne hadr. Opatrně se dotkne puchýře.
„Bolí to.“
„Vím. Chvilku. Namasíruju to.“
„Ne. To bude v pořádku. Jsi unavený. Jak dlouho jsi nespal?“
Kosťa ho ignoruje. Jemně tře místa okolo rány. „Kdyby to bolelo, ihned řekni.“
„Jsi tvrdohlavý.“
Kosťa se pousměje. „To jsi zjistil brzy.“
Armin drží hrnek. Je rád, že se mu do rukou vrátila citlivost, i když se mu zdají ještě dost nemotorné. Pozoruje ho, jak je celou bytosti soustředěn na pohyby, které provádí. Je mu lépe, i když není to žádná sláva. Kosťa opatrně odloží nohu na postel, vezme hadr a zabalí mu ji. „Bude se muset na to podívat doktor.“ Zvedne se a zavrávorá. Opře se o stěnu. „Jsem unavený.“ Přistrčí stolek, položí na to konvici s čajem. „Nejspíš tě nezneužiju a potřeboval bys klid.“
„Můžeš, dovolím ti to rád. Lehni si, hned. Ke stěně.“
Kosťa přes něj přeleze. „Pusu na dobrou noc,“ sotva to dořekne, už spí. Armin se nad ním skloní, jemně ho políbí na teplé rty. Dívá se, jak klidě oddechuje s lehce pootevřenými rty. Nalije si další hrnek. Vypije to. Zachumlá se do pokrývek. Zavře oči. Po chvilce usne, ale první paprsky ho probudí. Zívne. Ihned se podívá na Kosťu. Spí tak klidně. Neměl sem na chatu chodit. Už nikdy nedovolí, aby ho ztratil. Nikdy, přísahá v duchu. Vstane, obleče se. Podívá se na nohu. Puchýř tam ještě je. Přikryje Kosťu, posadí se na židli tak, aby ho mohl pozorovat. Rád ho pozoruje, jak spí, převleká se, něco dělá, nebo jen stojí. Miluje ho. Ani za ta léta se toho moc nezměnilo. Pořád na něj má stejně zničující vliv jako u Leningradu.
Když to včera vzdal, lehl si a na chvilku se opět octil v krutých mrazech ruské zimy, která mu přinesla jeho největší štěstí. Schoulil se a čekal – na něj. Věděl, že přijde. Snažil se vydržet do okamžiku, kdy ho sevře do náruče. Zaslechl volání, ale jeho hlasivky nemohly odpovědět. Bylo to jako by ho volal z druhé vzdálené strany. Nevzdal to. Zachránil ho.
Dopajdá si udělat čaj, když zaslechne hluk. Uvědomí si, že je už skoro jedenáct a hosté se sjíždějí na lyže. Smích. Podívá se na Kosťu. Jen ať spí.
„Stále, vám říkám, že… Dobrý den.“ Rozpačitý úsměv jednoho z hostů. Je to nějaký Rakušan a fajn chlap. Je tu se snoubenkou na lyžích. Za dva dny odjedou, vybaví si zápis rezervace.
„Co je?“
Armin si uvědomí, že je to ten Němec, který vykládal, jak je srub v nepořádku. Už ho tu má. „Prosím vás, můžete zavřít?“ Dovnitř vejde ten rakouský pár a ještě ten Němec.
„Koukám, že to není opraveno a majitel se tu jen tak fláká. To jste to nemohl odkulhat?“ Rakouský pár se na sebe rozpačitě podívá.
Armin otevře ústa k odpovědi, když se pokrývka pohne, Kosťa vylítne a Němce přirazí ke zdi. „Ještě jednou mu řeknete kulhavec, tak vás zmlátím. Omluvíte se mu a hned!“ Praští ho na zem. „Zítra – ne, ještě dnes zmizíte.“
Němec se zvedne. Otře si rty. „Někomu takovému se nemusím omlouvat. Sbohem!“ Dveře třísknou.
„Prosím vás, nemohl byste se zahalit?“ ozve se nervózně Rakušan, který drží svou snoubenku v náručí.
„Promiňte.“ Strhne deku, do které se zabalí. „Omlouvám se, ale včera se tady Armin ztratil. Má kvůli tomu omrzliny. Jsem rád, že jsem ho včera našel.“
„Ježíš!“
„Podívám se na to. Jsem zdravotní sestrou. Byla jsem i ve válce.“
Armin s Kosťou si uvědomí, že buď musela být mladá, nebo dobře vypadá.
„Sandro…“
„Hansi, mlč.“ Klekne si, vezme nohu do ruky. „Výborně ošetřeno. Koukám, že se vyznáte, ale tohle není pro něj prostředí. Vlek je činný. Nechcete nějak pomoci?“
„Ne. Vezmu ho na sáňky. Včera jsem byl v pátrací skupině po jenom Francouzi a trochu jsem si zdříml. Omlouvám se.“ Kývne ke dveřím.
„Není za co. Jeho chování bylo hnusně arogantní. Nemám ráda takové lidi.“
„Půjdeme, ne?“ obrátí se k Arminovi. Ten přikývne. „Moc děkuji.“ Kosťa se teple obleče, zabalí Armina do suchého, které přes noc proschlo u kamen. Vezme lyže a sáňky, na kterých sedí. Vyjede. Za chvilku už je dole a Armin v péči doktora Hadriana.
Po ošetření, kdy málem v čekárně usnul, ho odveze do hotelu, kde už je čeká Annie, která se rozbrečí štěstím.
„Děkuji ti, bože, že jsi vyslyšel mé modlitby. Hned připravím pokoj.“ Drobnými krůčky jde před nimi. Otevře dveře do pokoje. Kosťa opatrně posadí Armina na postel.
„Annie, můžeš připravit prosím tě horký čaj, ale bez alkoholu.“
„Hned, božínku.“ Dveře se zavřou. Kosťa vezme Arminovou tvář do dlaní. Podívá se mu do očí. „Opět jsi mě zachránil. Kolikrát ještě?“
„Tentokrát…“ Polibek, který zavře rty. Kosťa mu položí hlavu do klína. „Ne. Vždy mě zachráníš. Bez tebe to tu nemá smysl. Zachraňuj mě i nadále ano.“
„Budu.“ Pohladí ho po vlasech. Budu. Určitě. Dokud tu budu, budeme se navzájem zachraňovat, protože tě miluji, protože jsi můj život. Bez tebe to tu nemá smysl.
Kosťa uvelebený v jeho klíně usne. Dveře se otevřou.
„Pss, Annie, usnul.“ Ta přikývne, položí konvici s čajem, s hrnky na stolek. Tiše za sebou zavře dveře. Armin jemně se probírá vlasy spícího muže. Vzpomínky mu sklouznou na doby, kdy hladil vlasy mladíka. Zasní se…
Konec
