2. 9. 2014
Jezero - 1.
Zimní sny 2014
Podzimní krajinou se rozléhá zvuk zvonu. Zblízka i z daleka kráčí ke kostelu místní lidí. Od blízkého jezera kráčí vysoký muž, do jehož rámě je zavěšená starší žena. Naklání se k ní a něco vypráví. Žena se usmívá. Jakmile je uvidí, začnou si lidí špitat. Oba dva, muž i žena, si toho nevšímají, ignorují pomlouvačné jazyky svých sousedů. Dobře vědí, co si mezi sebou říkají. Bastard, děvka, co roztáhla nohy baronovi. Ale nikdo se to neodváže jim to říct do očí a tak žijí klidným životem.
„Ede, tam jako vždy, ano,“ řekne žena zralé krásy. Za mladá musela být velmi krásná.
„Jistě, maminko,“ přikývne muž po jejím boku. Zavede ji do kostela do třetí lavice. Místní už vědí, že tam nemají sedat a tak překvapeně hledí na vysokého muže, který se tam rozvaluje. Popravdě jsou tak v šoku, že ho tam vidí, protože mezi ně nepatří, ale taky jeho cizokrajným oděvem.
Ed odhodlaně k němu přistoupí. „Omlouvám se, cizinče, ale zde sedí vždy moje matka. Byl byste tak laskav a uvolnil zde místo?“ Ed se zajíkne pod černým nekompromisním pohledem. Je to jako by ho svlékl. Otřese se. Kdo to je?
„Myslím…“ začne cizinec a potom pohlédne na ženu, která stojí za tím mladým drzounem. „Chápu, prosím.“ Posune se o jedno místo dál. Edmond je nucen se posadit vedle něho. Nechce, aby vedle toho cizince seděla jeho matka. Tentokrát se nezaposlouchá do kázání, ale má co dělat, aby neutekl. Střídavě ho polévá horko i zima. Jako by byl nemocný. Pomaloučku si uvolní šňůrku u svého nejlepšího kabátce, který si bere jen do kostela.
„Je ti něco, Edmonde?“ optá se tiše jeho maminka.
„Ne, neboj se, jen se mi zdá, že je tu tepleji, než obvykle.“
„Dobře.“ Položí mu dlaň na ruku. Když je už skoro konec, zvednou se a začnou zpívat Zdrávas Mária. Cizinec se překvapeně zadívá vedle sebe. Ten mladík i žena mají krásný hlas a na rozdíl od ostatních umí držet notu. Musí přiznat, že zvlášť ten chlapec je moc pěkný. Hnědé sčesané vlasy dozadu dávají vyniknout pěkným rysům. Jako by nebyl z chalupy. Modré oči jsou klidné a něžné. Líbí se mu, jak se stará o svou matku. Je rozkošný, pomyslí si ještě jednou, než si uvědomí, že je konec bohoslužby.
Kněz všem udělí požehnání. Místní se pomalu rozcházejí. Jen málokdo zůstává a to jen proto, aby pozdravili a poslechli si novinky od příbuzných.
„Děkuji vám.“
„Není za co. Jmenuji se Rhys a jedu do Bernie převzít majetek.“ Neví, proč to vykládá, ale ten mladík se mu moc líbí.
„Chápu. V tom případě šťastnou cestu bez nehod.“ Touží utéct stejně jako s ním zůstat. Najednou ucítí jemný tlak. „Musíme jít. Nashledanou.“
Rhys se za nimi dívá, potom se rozhlédne. Chce vědět o zajímavé dvojici víc. Nu což, největší drbna, stejně jako na celém světě, je kněz. Místní už odešli, proto přistoupí ke knězi.
„Nepatřím mezi vaše ovečky, ale rád bych přispěl menším dárkem.“ Hodí do kasičky trochu peněz.
„Děkujeme, je tolik potřebných, mladý muži. Odkud jste?“
„Z daleka, ale jedu převzít po svém bratrovi loď a majetek.“
„V tom případě jste bratr Connera Rybáře? Tak jsme mu říkali.“
„Přesně tak.“
„To jen uklidní město. Všichni dostávají na ten majetek zálusk, ale měl byste si pospíšit.“
„Jistě, ale chtěl jsem se, otče optat na dvojici, která seděla vedle mě. Zaujala mě.“
„Ach Edmond a Beatrice.“
„Krásná jména.“
„To ano,“ přisvědčí živě kněz. „Sám jsem ho křtil. Mají menší hospodářství na břehu jezera. Edmond taky vyplouvá na jezero, ale má jen malou loďku. Když má větší úlovek než jindy, pak mi neopomene donést pár ryb. Beatrice minulý rok na podzim oslepla. Edmond se o ní stará, ale pořád do něj hučím, aby se oženil. Měl by to daleko snazší, ale nechce o tom slyšet. Přitom by si mohl vybírat. Každá by ho tu chtěla.“
„Jistě.“ Zajímavé. Otec nikde, což znamená, že zřejmě je to bastard.
„A co otec?“
„Beatrice vždy byla sama,“ řekne rezervovaně. „Potřebujete ještě něco?“
„Ne, děkuji. Omlouvám se, že jsem vás zdržel od povinnosti.“ Vyjde ven. Venku už je jenom jeho kůň. Nasedne na něj. Cestou přemýšlí o svém novém majetku, o tom mladíkovi a taky o tom, co udělá. Nijak se mu majetek nechtělo převzít, ale po tomto setkání je jiné. Pravda, že má svůj vlastní statek, takže by tenhle nepotřeboval. Možná by se mohl tu delší dobu zdržet.
Objede velké jezero, až dorazí do města, které nad jezerem ční jak babylonská věž. Staví se na radnici a prokáže se listem. Musí čekat, až zavolají písaře, který jediný umí číst. Ten potvrdí, že je pravý. Jeden z členů radnice ho zavede k jeho majetku. Zadívá se na opravdu velkou loď, která je připoutaná u mola.
„Váš bratr byl velmi zvláštní.“
„Ano, to ano. Miloval lodě.“
„Proč tedy…“
„Netuším. Samozřejmě, že majetek převezmu. Doufám, že chvilku počkáte, než zjistím, jaký je rozsah majetku.“
„Jistěže. Všechno vede správce. Conner neměl potomků, ale zůstala po něm vdova.“ V hlase se ozve napjatý tón.
Rhys o tom ví, ale proč ten napjatý tón? Bojí se snad, že vdovu z domu vyhodí nebo pošle nazpět k rodině? U nich to tak nechodí. No uvidí, koho si to jeho bratr vybral. „Děkuji za doprovod. Půjdu si odpočinout. Cesta sem byla daleka a jsem unavený.“
„Jedete sem nalehko.“
„Ano, ale nejdřív jsem chtěl zjistit hodnotu majetku.“ Teď lže, ale komu co ej po tom, co udělá? Ví přesně, jako má a zná všechny bratrovy plány. I když byli od sebe daleko, vždy byli v písemném styku.
„Chápu. Budeme vás brzy čekat na radnici.“
„Hned jak budu moci, dostavím se.“ Chvilku hledí za radním, potom se otočí k jezeru. Tam na druhé straně bydlí ten mladík. Usměje se. Je blázen, ale co! V jejich rodině nikdy žádní spořádání občané nebyli a nejspíš ani nebudou. Najednou něco ucítí, otočí se k pěknému výstavnímu dvoupatrové budově. Něco se tam pohnulo. Zřejmě už vědí, že tu je. Půjde se představit.
Edmond zatím doprovodí svou maminku do domu. Posadí ji venku na lavici, kterou udělal speciálně pro ni. I když nevidí, ví, co je před ní. Široká plocha jezera.
„Měl by sis najít ženu,“ zčistajasna prohodí, když před ní postaví kus chleba se sýrem a mléko. Dobře si uvědomuje, že si žijí blahobytně.
„Nelíbí se mi žádná.“
„To přece nevadí. Posaď se. Jednou si budeš muset vybrat.“
Edmond se zakaboní. Ví, proč nechce mít ženu, ale taky dobře ví, že jednou se bude muset podvolit, ať chce nebo ne. „Která dohazovačka za tebou byla?“
„Brigitta,“ řekne upřímně.
„Vím, koho zastupuje a upřímně řečeno, raději bych si vzal někoho jiného.“
„Nelíbí se ti?“ Vzpomíná si na Sionu coby příjemné děvče. Změnila se snad?
„Vůbec ne. Její oči, nevím sám, poohlédnu se po nějaké, dobře?“ Políbí maminku na tvář. „Není ti zima?“ optá se starostlivě. „Nemám přinést šál?“
„Vůbec ne. Běž už.“ Zamračí se, protože je naprosto bezmocná. Kdyby se mohla aspoň pohybovat. Sotva se naučila, kde co je. Jediné co zvládá, je opravit sítě, ale už přemýšlela, že by zvládla plést košíky. Později se o tom Edmondovi zmíní. Naslouchá zvukům hospodářství i toho co zrovna její syn dělá. Nechtěné dítě, jenž se stalo pro ni požehnáním. Zažene myšlenky na minulost. Zvedne se a opatrně vezme nádobí. Donese je dovnitř. Nechce Edmonda rušit v práci.
Týden uběhne jako nic a opět nastane neděle. Edmond se svátečně vystrojí. Pomůže i mamince a vyrazí opět do kostela. Je zvědavý, zda ten cizince tam bude, i když podle oděvu byl z daleka. Určitě už je pryč. Celou dobu ho měl v hlavě. Po nocích vzpomínal na jeho úsměv, černé oči, vybavoval si každou podrobnost. Vejde do kostela. Jako vždy každý jim uhýbá z cesty. Je mu to jedno. Málem, že nepřestane dýchat, když v třetí lavici uzří toho cizince. Vypadá to… Vřelý úsměv ho skoro porazí. Usadí se vedle něho částečně kvůli mamince, částečně kvůli sobě. Opět se ho skoro moci dotýkat.
„Vítejte.“
„Buď vítán, cizinče.“
„Rhys, Conner,“ představí se, rád, že dostal tu šanci. Očekává taky.
„Edmond a moje maminka Beatrice.“
„Těší mě.“ Pohodlně se usadí. Vnímá každou částečkou toho mladíka. Je snad ještě hezčí než dřív. Přemýšlí, jak by se s ním seznámil lépe, ale nic ho nenapadá.
Edmondovi je jako poprvé střídavě horko i zima. Nejraději by se toho cizince dotkl. Dobře ví, co se s ním děje, ale přál by si, aby zůstalo po starém. Když odzpívají, vezme maminku za ruku a snaží se ji odtáhnout z kostela, že ji skoro povalí. Zamumlá slova na rozloučenou.
Rhys za ním zklamaně hledí. Potom se podrbá ve vlasech. Jel sem dneska speciálně kvůli němu. Vyjde ven, nasadí klobouk s perem, nasedne na koně a vyrazí na dalekou cestu, pak ale úmyslně stočí koně a jede směrem k jezeru. Podle jejich informací, tam mají menší hospodářství.
„Takže zde,“ zamumlá si pro sebe. Uvažuje, co dál. Jsou už tam nebo byl moc rychlý?
„Zabloudil jste?“
„Zřejmě. Ještě se tu tak dobře nevyznám. Zdědil jsem nějaký majetek naproti v Bernie.“
„Aha. To musíte se otočit a jet kolem jezera. Bohužel přímější cesta nevede.“
„Děkuji za pomoc. Krásný majetek.“
„Patří mamince.“
To Rhysa ještě víc udiví. Bude si muset zjistit o nich víc a to jedině zjistí v krčmě. Za knězem už nechce jít. Dobrý otec by mohl něco čuchat a on nemá rád dlouhé prsty církve ve svých správách. Otočí koně.
Edmond se za ním dívá. Co tu dělal a proč mu lhal? Každý, kdo je tu déle než jeden den, se tu vyzná. Cesta vede kolem jezera a nahoře odbočuje. Potom se ozve jejich pýcha, tři kravičky.
„Zvládnu to, běž. Ten muž je hodný.“
„Hodný?“ Podle něj je to vlk v rouše beránčím. Nevěří mu. Proč by někdo z Bernie jel na mši do jejich malého kostelíka? Ne, ten muž má něco za lubem. Jenže co?
„Pojedeš potom na ryby?“
„Rád bych.“
„Dobře. Něco napletu. Mohla bych potom to zanést na trh.“ Ucítí pohlazení po tváři.
„Já to tam zanesu nebo víš co? Přemýšlel jsem, že bych koupil oslíka a káru bych nechal udělat. Daří se nám dobře, a pokud bude dobrý výlov, pak bychom to mohli zvládnout.“
„Jak myslíš. Tohle je tvůj majetek, Edmonde.“
„Ne, tvůj, maminko. Tak připravím…“
„Ne, zkusím to sama. Už jsi moc dlouho mě obskakoval.“
Edmond se zadívá na maminku, potom ji jemně pohladí rukou, čímž dá ji najevo, že souhlasí. Jde se podívat za kravičkami. Kolem projde vesnický chlapec. Vyžene je a přidá je k ostatním. Dívá se, jak je žene na úrodnou louku. Jejich požehnání. Nebýt jich, pak by se měli daleko hůř. Doma se převlékne do starých kalhot a haleny. Vezme ještě na sebe vestu a klobouk. Sváteční oblečení schová do truhly. Odváže loďku a vyjede na Černé jezero. Odkud je název to už si nikdo nepamatuje.
„Co to bude, vašnosti?“ přispěchá k Rhysovi krčmář.
„Pivo.“
„Hned to bude.“ Rhys opravdu nečeká dlouho a před ním přistane dřevěný korbel s pivem. Zaplatí, sedí a jen do něj civí. Kdyby tu někoho znal.
„Almužničku…“
„Vypadni!“ zařve krčmář vztekle. „Kolikrát ti říkám, že nemáš otravovat pány!“
„Nechte ho tu. Nalijte mu jedno pivo.“
„Děkuji, vašnosto. Nožičky už mi neslouží jako kdysi a tenhle pacholek by si pro krejcar nechal vrtat koleno.“
„Neposlouchejte ho. V hlavě to nemá v pořádku.“
Odfrknutí. Rhyse to pobaví a upře pohled na snového známého. Krčmář má pravdu, protože chlapík je postrojen všelijak. K tomu nijak vábně nevoní, ale možná by z něj mohl něco vytáhnout.
„Ty tu každého asi znáš, co?“ spustí.
„No jasně! Co chcete vědět?“ zamne prsty. Rhys se pousměje.
„Jen maličkost. Co víš o Edmondovi a Beatrice. Žijí…“
„Každý je zná. Prý roztáhla nohy baronovi, ale neodsuzuji ji. Polepšila si. Předtím měla jen hezkou tvářičku a teď? Musela být dobrá, ale baron se k Edmondovi nehlásí. Je to dobrej kluk. Občas mi nechá rybičku. Před časem oslepla. Edmond se o Beatrice stará. Všechny by ho chtěly dostat. Je to pěknej majetek, pane. Máte na něj zálusk?“
„Možná.“ Položí před něj měďák. Ze stolu zmizí kouzlem. Na majetek kašle, ale zajímá ho Edmond. Líbí se mu a k tomu má nějakou předtuchu, že on taky. Jistě církev tyto vztahy zakazuje, ale když se o tom nemluví, nechává to být. Jen by ztrácela ovečky a tím bohatství. Pochybuje, že se víc dozví.
Edmond na jezeře zatím vytahuje sítě. Když skončí, loďka je plná ryb. Ještě dnes zanese pár otci Anselmovi, zbytek zítra prodá na trhu. Takový úlovek už dlouho neměl. Chvilku ještě sedí a dívá se na jezerní plochu. Mimoděk zvedne oči k obloze, pak se rozhlédne. Bouřka nebude. Nakonec vezme vesla a ponoří je do vody. Nikdo mimo něj na jezeře není, i když z dálky často vidí velkou plachetnici Connera rybáře, který zásobuje okolí rybami.
Brzy zastaví u malého mola.
„Edmonde? Jsi to ty?“
„Ano, mami. Mám krásný úlovek.“
„To je moc dobře. Něco vyudíme na zimu. Mám pocit, že letos bude krutá a jezero zamrzne.“
„Určitě. Něco donesu otci Anselmovi.“
„Dobře. Nebuď tam dlouho. Slunce zapadá brzy. Připravím zatím rybu.“
„Buď opatrná.“
Smích. „Neboj se.“ Edmond vybere pět velkých krásných ryb, které zavěsí na klacek. Svižně vykročí ke kostelu.
„Otče Anselmo! Něco vám nesu!“ zakřičí.
„Zde synu. Ó ty jsi byl na jezeře! Nebojíš se? Jsou krásné. Jdi laskavý, že si na mě vzpomeneš.“
„Výborný úlovek. Pro vás. Ne, nebojím se. Jezero mi vždy řekne, kdy přijde bouře,“ řekne lehce.
„To je dar od Boha, važ si ho.“
Edmond sklopí hlavu. „Jistě, otče. Budu muset jít. Maminka na mě čeká.“
„Jen běž. V noci vylézají roztodivná zvířata a Simon mi povídal, že mu vlk roztrhal ovci. Dávej na sebe pozor.“
„To je špatné,“ řekne zachmuřeně Edmond. „Jen aby nezaútočili na kravičky. Je to naše obživa.“
„Už jsem to říkal starostovi. Od zítřka bude s chlapcem chodit zkušený muž.“
„To je dobrá zpráva. Děkujeme. Nashledanou.“
„Bůh ti žehnej, Edmonde. Pozdravuj Beatrici.“
„Budu.“ Svižným krokem vyrazí k domovu. Sotva se přiblíží k dojmu, cítí vůni smažených ryb. Rozhlédne se po jezeře. Teď je černé jako temnota a při bouřkách, které, když chytí loď na hladině, tak ji dostane. Možná proto nikdo na jezero nejezdí. Jenže on ví, kdy bude bouře. Začichá. Vypadá to na déšť.
„Bude pršet.“
„Sedni si. Stalo se něco? Zdržel ses.“
„Nic, jen vlci opět vystrkují zuby, povídal otec Anselmo.“
„To není dobré. Bojím se o kravky a samozřejmě Pedra. I když má sebou psy, přece jenom vlci jsou šelmy líté. “
„Někdo bude s ním chodit na pastvu.“ Pustí se do ryby. Je výborně upečená a chleba čerstvý. Spokojeně se zadívá na svůj domov. Zkusí si zde představit nějakou dívku, jak se otáčí u pece, ale nejde to dobře. Zato jasně vidí Rhysa jak sedí naproti s talířem před sebou. Zčervená. Potřese hlavou nad svým nápadem. Jde spát, protože ráno musí velmi brzy vstát.
Ráno nadhodí si nůši na zádech, maminka mu obtočí kolem krku šálu. Ještě za tmy vyrazí směrem k městu. S úsvitem stane u trhu. Zaplatí poplatek a vejde dovnitř. No jistě, stánek s rybami od Connera Rybáře už jsou tu. Bude muset dát levněji, jinak to neprodá, ale i tak vydělá.
Rhys, zpozoruje známou postavu. Zajásá. Je tady. Dychtivě si ho prohlíží. Je nádherný. Hnědé vlasy pečlivě učesané, ostré rysy přitahuji ženy. Zavrtí hlavou. Ani nemusí je zlevňovat. Dívky a paní si rády připlatí, když je obslouží tak pěkný mladík. Popravdě…
„Dejte mi tuhle, tuhle a tuhle,“ ukazuje prstem na ryby. Taky si může dovolit malou rozmařilost a koupit rybičky u mladíka, který ho přitahuje. Je snad na tom něco špatného?
Edmond zvedne hlavu. To je přece Rhys! Co tu dělá?
„Jistě.“ Zarazí se, protože je nemá kam dát.
Rhys se rozesměje. „Hned se vrátím s košíkem.“ Mohl by koupit všechny ryby, ale k čertu, to on nechce. Chce ho pozorovat, těšit se z jeho úsměvu. Byl by ovšem raději, kdyby se mohl těšit z toho, že ho má ve své ložnici. Úplně ho svrbí prsty, aby se mohl dotýkat vlasů, těla, hladit ho a svírat ho pevně v pažích. Už dlouho žádný muž na něj tak nezapůsobil.
„Dej mi košík,“ poruší Elizabeth, manželce jeho bratra. Je dost hezká a milá, ale popravdě možná by bylo lepší, kdyby za pultem stál mladík. Ovšem musel by být stejně hezký jako Edmond. Po nějakém se poohlédne. Edmondovy ryby, i když jsou krapet levnější, se prodávají daleko rychleji.
„Tak zde.“ Postaví košík, ryby do něj sklouznou.
„Děkuji. Čerstvé ryby! Paní, dámy, mám tu čerstvé ryby! Přijďte si je prohlédnout! Kapři, pstruzi, štiky! Čerstvé ryby!“
Rhys si odnese pyšně košík ryb. Je mu dobře. Nechá si ho sloužícím odnést do domu. Večer si je nechá připravit. Stojí tak, aby na něj viděl. Brzy Edmond nemá co prodávat. Zabalí nůši, přepočítá peníze a schová je do váčku, který si zavěsí na krk. Nadhodí si nůši a vyrazí. Rhys se zadívá na oblohu, pak se rozhodne. Opustí stánek, čímž překvapí Elizabeth. Ta ho chce zavolat zpět, ale Rhys už je pryč. Osedlá koně, nasedne a vyjede pomalým skoro lenivým krokem. Edmond jelikož jde pěšky, se moc daleko nemohl dostat. Tam je a je sám. Blázen. Vždyť by ho někdo mohl přepadnout. Sice v království je klid, ale lupiči jsou zde vždy. Doprovodí ho až do domu a seřve za to, že jde sám. Měl počkat na ostatní trhovce.
„Neměl byste chodit sám! Je to nebezpečné. Pojedu s vámi.“
„To nemusíte!“ zadívá se vzhůru na sedícího Rhyse. „Proč jste kupoval moje ryby?“
Rhys s rozmyslem odpoví. „Nemohu od hezkého mladíka koupit pár ryb?“
Edmond se zardí.
„Opravdu, příště počkej na ostatní.“
„Není třeba,“ ale popravdě je rád, za to, že má doprovod. Koukne se na něj. Je úžasný. Opět ho rozechvívá horko i zima. Neví, co říct, jak se chovat.
„Jsi lehkomyslný a vsadím se, že sám vyjíždíš na jezero.“
„Jistěže. Málokdo na něj vyjíždí, ale já vím, kdy přijde bouře. Jezero mi to vždy řekne.“
„Chápu.“ Hodil by se mu, ale pochybuje, že by opustil maminku a hospodářství, byť maličké. Natáhne ruku, pohladí ho po tváři. „Líbíš se mi.“ Ví, že to nikde nebude vykládat, ani při zpovědí. S tím výrazem nevěřícnosti je ještě krásnější než před chvíli. Nakloní se k němu, vdechne pach ryb, i Edovu. Kupodivu se mu líbí. Jemně ho políbí.
Edmond ucukne.
„Půjdeme?“ zeptá se jako by se nic nestalo.
„Ty…“ Edmond netuší, co by na to řekl Jeho první polibek a od muže. Líbil se mu.
„Já? Líbíš se mi? Nečeká tě matka?“
Edmond přikývne. Musí za ní jít. Potřebuje si tu celou situaci rozmyslet. Rhys se po něm dívá. Je ticho, což mu vyhovuje, protože takhle si může rozmyslet další krok. Chce ho a dostane, ale rozhodně nemíní použít násilí. Mohl by, ale k čemu by to bylo? Chce mít milence, ne ztuhlou loutku, která jen trpně přijímá jeho hlazení.
„To uteklo,“ řekne Rhys, když dorazí k jezeru, odkud je vidět Edmondův dům.
„To ano,“ přikývne rozpačitě Edmond. Nechce se mu domů, touží zůstat s Rhysem, ale povinnost zavolá. „Musím jít.“
„Já vím. Přijedu, mohu?“ vyhoupne se do sedla, vezme otěže. „Mohu?“ naléhá dál.
„Ano,“ řekne omámeně Edmond.
Rhys se usměje, natáhne se, pohladí ho po tváři. „Krásný.“
Edmond zčervená. Neodhodlá se říct to stejné, i když by rád. Ještě chvilku pozoruje, jak se Rhys vzdaluje. Pak jde k mamince. Posadí se do kuchyně. Cítí neklid a ví proč. Matka očekává, že se ožení, ale on nijak po tom netouží. Chtěl by být raději s Rhysem. Co má dělat?
„Je ti něco, synáčku?“
„Nic, mami. Prodal jsem dobře, přestože tam byl nový majitel lodě Vánek.“
„Ach, slyšela jsem to. Prý Conner Rybář zemřel. Je mi líto jeho ženy, že neměli dítě, ale prý ten nový majitel je slušný člověk.“
„Je.“ A hezký. „Půjdu se podívat na loď.“
„Dobře.“
Edmond ví, že loď je v pořádku, ale potřebuje si roztřídit myšlenky. Dosud jeho život byl nalinkovaný, ale teď když poznal Rhysa, cítí, že se změnil. Netuší ještě jak, neví, co s tím bude dělat, ale taky už není sám. Pak potřese hlavou. Přemýšlí o hloupostech místo, aby pracoval. Jde uložit peníze do skrýše. Zastaví se až večer v posteli. Zívne. Je unavený, ale myšlenky se mu točí kolem Rhyse. Představuje si, kde by se ho rád dotýkal.
„Krásný…“ řekl. Není to pravda. On si to nemysli, ale Rhys je moc hezký. Usměje se, zavře oči a usne.
Třetí den, když seká dříví na zimu, uslyší koně. Zvedne hlavu. Rhys. Odloží sekeru.
„Zdravím. Nechť Bůh požehná tvé rodině i domu.“
„Taky.“
„Máš hezký kus země.“
„Ano a snadný přístup k jezeru. Lidé se ho bojí, ale já ne.“ Co tu dělá? „Za chvilku bude zima a jezero se potáhne ledem. Nebudeme moci vyjíždět na ryby.“
„Ale stále se dá lovit ne?“ uváže koně k ohradě.
„To ano, ale není to bezpečné. Sekám dříví na zimu.“ Nadává si, protože cítí, že je nervózní. Opět ho střídavě polévá horko i zima. Proč na něj má takový účinek?
„Jsi ještě hezčí než dřív. Jak to děláš?“
„Cože?“
„Proč jsi tak hezký, Edmonde? Zapadl jsi mi do srdce,“ řekne vážně Rhys. Celé dny nemohl o ničem jiném přemýšlet než o tom, jak se s Edmondem miluje.
Edmond pootočí hlavu k jezeru, pak se na Rhyse zadívá. Je tu vlastně co řešit? „Ty mě taky.“
Rhys se potěšeně usměje. „Chceš pomoct?“
„Ne, ještě pár polen a budu končit.“ Rhys se opře o strom a dívá se, jak pracuje. Nemůže se vynadívat na svalnaté ruce, na to jak se účelně pohybuje.
„Kde je tvá matka? Je slepá, že?“
„Ano. Ztratila zrak nedávno. Plete doma košíky. Naučila se to docela dobře. Je ráda, že může nějak přispět. Nečinnost ji ubíjela. A tvá?“
„Zemřela při porodu. Otec se znovu oženil, ale zahynuli. S bratrem jsme se rozdělili.“
„Tak proč zde zůstáváš?“ Vezme nůši, naloží ji dřevem. Potom jde je složit. I když by si raději povídal s Rhysem, tohle má přednost.
„Hádej,“ zašeptá těsně u něho. Dlouhé ruce se ovinou kolem Edmondova. „Udělej to později. Co kdybychom se pomilovali?“ šeptá mu svůdně dál. „Působíš na mě, že nemohu na nic jiného myslet.“ Nadechne se Edmonodvy vůně. Vzruší ho to ještě víc, než když se díval, jak seká dřevo.
„Já… Nevím, kde,“ řekne rozpačitě. Doma to nejde, ale zadívá se na malý seník. Postaví nůši a vymaní se z Rhysovy náruče. „Počkej tady.“ Vejde do domu, odkud vezme deku. Políbí mamku na tvář. Pocítí provinění, že jde se s Rhysem milovat, místo toho, aby splnil její přání a našel si dívku. „Pojď.“ Vede ho do přístřešku, kde jsou krávy ustájené na zimu a seno nahoře. Vyleze po řebříku a rozestře deku. „Nic moc, ale…“
„Je to ráj,“zašeptá Rhys. Vášnivě Edmonda políbí. Tváře mu drží v rukou a líbí, jako by šlo o život. „Kvůli tobě jsem tu zůstal. Občas budu muset odjet, ale vždy se vrátím, rozumíš.“
„A když se nevrátíš?“ optá se ho Edmond bez dechu. Všechny nenaplněné sny se vlily do pocitů, kterými ho Rhys zahrnuje.
„Pak budu mrtvý,“ řekne klidně. Pohladí ho a přitiskne se k němu ještě úžeji. „Svlékni se. Chci tě vidě, jako když tě Pán Bůh stvořil.“
„Pak ty taky.“
„Až po tobě.“ Poodstoupí a v šeru se snaží zachytit co nejvíc. Nemůže uvěřit, že je tak dokonalý. Štíhlý dlouhých údů a k tomu nádherná tvář i vlas. Splněné sny. Pohladí ho po hrudi, zastaví se na bradavkách. Nepříliš jemně je zmáčkne. Je nedočkavý, jako by to byl jeho první.
„To bolí.“
„Promiň, jsem nedočkavý.“ Nakloní se k lákavému cíli a vezme ji do úst. Jemně ji odměňuje za bolest.
„To je hezké.“
„Já vím.“ Rychle se svleče. Objeví se dvě jizvy. Jedna na paži, druhá na stehně, ale pro Edmonda je to úžasný pocit. Prohlížejí si svá těla. Edmond se s úžasem dívá na vztyčený velký penis. Je vzrušený a trčí z chlupů dopředu. I koule jsou větší než jeho. Oproti němu je o dost menší, ale možná delší. Klidně natáhne ruku a vezme ho do ruky. Přimhouří oči. Tohle chtěl udělat. Přesně jak si to dělává sám. Pohne ji. Rhys slastně zasténá.
„V pořádku?“
„Včera jsem si představoval, jak ho bereš, laskáš, jak podebíráš koule a potom si ho dáš do pusy. Dneska jsem se kvůli tomu vykoupal. Nechtěl jsem jet za tebou špinavý.“
„Já ne.“
„Nevadí mi to,“ řekne rychle Rhys.
„Příště se vykoupu,“ ujistí ho. Poklekne a vezme ho do úst.
„Když nechceš, nemusíš.“
„Já se rád koupu, tedy plavu,“ vysvětlí mu v přestávce mezi kouřením údu. Vůbec mu nevadí, co dělá, spíš naopak ho to vzrušuje víc a víc. Ucítí kapičku a slízne ji. Neví, co má očekávat a trochu nasládlo hořká chuť ho překvapí. Začne si s ním hrát. Rhys sténá slasti. Ruku má v Edmondových vlasech. Zřejmě mluvil pravdu, protože je nemá mastné. Líbí se mu vykoupaní čistí muži, i když to jak je zpocený, má taky něco do sebe.
Zavrčí, vystříkne úlevou. Na chvilku visí v prázdnu. Nechce se mu slétnout dolu, ale orgasmus opadá. Zadívá se na Edmonda, který si stírá jeho šťávu. Políbí ho na tvář. Strčí do něj, až si lehne a roztáhne mu nohy. Spokojeně se na něj dívá. Přesně takhle si to vysnil. Lehne si mezi jeho nohy a foukne do chloupků. Edmond se na něj překvapeně podívá, ale když ho vezme mezi rty a saje ho, slastně přivře oči. Nechává se o sebe pečovat, až najednou v něm všechno vybuchne a stříká do úst. Je v šoku, když vidí, jak z něho saje semeno, ale je mu tak dobře, že to nechává být. Chvilku leží na zádech, nechává se hýčkat rukama, ale pak se přetočí na břicho, jako když byl malý a pozoroval v trávě nějakého brouka. Teď, ale nic nepozoruje, jen přemýšlí o celé situaci.
„Líbilo se mi to,“ nakonec řekne. Natočí hlavu, aby viděl co na to Rhys.
Rhys ho potěšeně políbí na záda. „Mě taky. Jsi krásný.“ Hladí ho po zádech. Drobnými pohyby směřuje k zadku. Nejdřív rozprostře prsty na kříž. Potom ji sune dolu, až skončí na vyšpuleném zadku. Má ho takový, že slintá blahem. Malý, tvrdý. Takové má nejraději. Prstem sklouzne níž. Pomalu, aby ho nevylekal. Určitě je to jeho první styk. Zpočátku rukou vůbec nehýbe, jen ji nechává ležet na oblinách, i když jeho mužství se probouzí opět k životu.
Edmond napjatě očekává, co udělá. Nic z toho si nijak nepředstavoval. Když se dotkne prst jeho konečníku, prudce otočí hlavu, ale klidný pohled a úsměv ho uklidní. „Co to děláš?“
„Jen tě zkoumám. Chci poznat každý centimetr tvé pokožky.“
„Aha.“ Otočí hlavu, aby se nemusel na něj dívat a červenat se. Nedočkavě přemýšlí, co udělá dál.
Prst zatlačí na konečník, dráždí okolí. Jemně ho masíruje, až špička pronikne dovnitř.
„Tohle…“
„Nevzrušuje tě to? Chtěl bych být uvnitř. Dovolíš mi to?“
Edmond chvilku přemýšlí, ale sex s Rhysem byl tak úžasný. Přikývne. „Chci.“
Rhys přitlačí ještě víc, až prstem vklouzne dovnitř. Pohybuje se v něm. Edmond v tom poznává, jak když mu zajížděl do pusy. Polkne, když si představí tam Rhysův úd. Má strach, ale na druhé straně se v něm svírá všechno nedočkavostí, aby tam byl.
„Uděláme to pomaličku. Nejsi zvyklý.“
„Bude to bolet?“
„Možná trochu,“ připustí. Očekává zamítnutí, ale to nepřichází. V duchu se na sebe zlobí, že si nevzal nějakou mast. Mohl mu to ulehčit, ale nepředpokládal, že zajdou tak daleko. Přesto nechce přestat. Vyhoupne se nad něj a zamíří si to k jeho připravené dírce. Zatlačí. Pomalu. Nechce ho znásilnit, ale chce, aby se stal jeho milencem. Po chvilce se zasune do vstřícného tepla. Zaúpí slasti. Zůstává, dokud neucítí, že se tělo uvolnilo. Pak se začne pohybovat. Zdá se mu, že přiráží jen chvilku, když se do něj udělá. Leží na něm a vnímá jeho mladé tělo. Líbá ho za uchem. Pak z něj vystoupí.
„Ani to nebolelo.“
Rhys ho políbí. Má tak svůdná ústa. Pohladí ho po tváři. Něco v Edmonodvi ho nutí, aby byl ohleduplný. „To jsem rád.“
Edmond se otočí na záda. Hledí na dřevěný strop. Zničehonic spustí. „Matka chce, abych se oženil.“
Rhys ho s úsměvem pozoruje. Dotkne se vlasů. „Tak to udělej.“
Edmond zavře oči. „Tobě by to nevadilo?“
„Ne. Sám jsem ženatý. Mám dvě děti. To stačí. Splnil jsem povinnost. Co teď dělám, je moje věc. Líbíš se mi, vzrušuješ moje smysly na hranici možnosti.“
Edmond se k němu otočí. „Jak se můžeš milovat s ženou?“
„Zavřu oči a představuji si to, jak to dělám s nějakým krásným mladíkem. Popravdě nijak moc se s ní nemiluji. Mám potomky, víc nechci.“
Edmond nad tím přemýšlí, potom přikývne. „Dobře. Kdy se setkáme?“ Snaží se, aby to neznělo dychtivě, ale touží opět se milovat.
Rhys se potěšeně usměje. Bude mu jedno, jestli doma bude mít ženskou, protože dobře bude vědět, že ho nikdy od něj nedovede. „Nevím. Rád bych sem jezdil, ale bojím se, co by si lidé pomysleli.“
„Myslíš? Máš pravdu. Víš co?“ napadne ho jiná věc. „Uprostřed jezera je ostrov. Není nijak velký, ale mohli bychom se tam scházet. Je tam polorozpadlý srub. Musel by se trochu opravit, ale snad by to nevadilo. Chci se s tebou milovat.“
„Opravím to tam. Najdu si tě kdekoliv.“ Přitáhne si Edmondovy rty ke svým. Vášnivě ho políbí. Polibek vystřídá záchvěv touhy a najednou Edmond zjišťuje, že se nad svým milencem vznáší. Dívá se do jeho tváře. Je stažená rozkoší stejně jako jeho. S výkřikem ho políbí. Leží na něm a cítí v sobě tepat Rhysův úd. Posadí se, nadzvedne se, až skoro vyklouzne a opět na něj dosedne. Lehce cítí vzrušení, ale spíš nad tím, že s ním je, že je v něm. Chce vidět jeho tvář, když vyvrcholí. „Miluji tě,“ zašeptá mu do úst, když do něj vystříkne. Zůstává na něm sedět a vnímá dozvuky jeho i své slasti.
„Já taky.“ Oba se navzájem pozorují s plným porozuměním. Líbají se, leží si v náručí a naslouchají neúprosnému času. Ještě dlouho hledí směrem, kde Rhys zjistil. Vejde do místnosti.
„Kde jsi byl? Bála jsem se.“
„Promiň. Nějak jsem přestal vnímat čas. Na jaře se ožením.“
„Cože?! Opravdu? Která?“ vyhrkne.
„Bětka.“
„To je moc hodná holka. Vybral sis dobře.“
„Jsem rád, že jsi spokojená, mami.“ Posadí se s klidným tělem. V duchu je s Rhysem. Společně s ním jede cestu do města. Je zvědavý, zda tu zchátralou boudu opraví, ale kde by se jinde mohli scházet? Nikoho nic nenapadne a oni dva si budou moci ukrást chvilky štěstí ze svého života.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
