2. 9. 2014
Jezero - 2.
Zimní sny 2014
Rhys pohladí hebké vlasy. Vždy je takové má, když se vidí. Políbí ho na rty, vyhladí mu vrásku. „Co je, miláčku?“ osloví ho něžně. S ním mu není nic divného.
„Nastane zima, nebudeme se moci vidět.“
„Proč?“ nechápe Rhys. Neviděl ho přes měsíc a svou touhu mu dal dnes najevo hned třikrát.
„Jezero zamrzne. Záleží, jak velká bude zima. Někdy je tak třeskutá, že jezero se dá pohodlně překročit, ale jindy jsou nezamrzlé pruhy vody.“
„Celá zima. Nebudu tě moci vidět.“ Je otřesen. „Pak za tebou zajedu.“
„Nemůžeš. Víš to.“
V Rhysových očích se objeví bolest. Políbí ho do dlaně. „Vím, ale víš, jaké bude pro mě utrpení tě nevidět a vědět, že by stačilo nasednout na koně a objet jezero?“
„Uvidíme, jak zamrzne jezero. Pokud bude celé zamrzlé, potom sem přijedu.“
„Jak?“
„To je tajemství,“ řekne s úsměvem Edmond. Vstane a obleče se. Rhys ho z postele pozoruje. Je mu tak líto, že odchází, ale i tak ví, že oba dva musí jít. V tom se zamračí. Dělá mu problémy Hannah. Vlastně neví, co s tím dělat.
„Uvidíme se. Co je ti?“
„Nic, jen manželka mého bratra, nechce se mi o tom mluvit.“
„Dobře. Miluji tě, Rhysi.“
„Já tebe víc, lásko.“ Vyprovodí ho zavinutý do deky. Pozoruje, jak nasedá do člunu. Chvilku ho sleduje ze zápraží a potom vejde dovnitř. Obleče se a stejně vyrazí na protější břeh. Ukotví loď. S nelibostí pozoruje slabý škraloup ledu. Netuší, co chce udělat, ale věří mu. Vejde do teplého domu. Služebnictvo není, jen ve velkém šátku zavinutá Hannah.
„Kde jsi byl?“
„Co je ti potom?“
„Na jezeře? A co dítě? O to se postará kdo?“
Rhys kouká jak tele na nová vrata. „Jaké dítě?“
„Naše? A nedělej, že jsi to nebyl! Kdo asi by to mohl být?“
Rhys se rozesměje. „No, jestli hledáš otce pro svého parchanta, pak mě klidně vynech.“
„Tak to ne! Vezmeš si mě!“
„Má milá, sotva. Nevezmu a dost! Nebo tě mám z domu vyprovodit?“
Hannah se nadechne, ale nechá toho být.
„A jídlo na stůl. Mám hlad. Bude to?!“ zařve na ní. Ta drzost! On a otcem jejího bastarda. Bůhví s kým ho má.
„Jen počkej!“
„Nevyhrožuj mi!“ zasyčí nevěřícně. Musí být v pěkné bryndě. Určitě pravého potce zná a podle odhadu, že hledá nějakého chlapa, pak to znamená, že je ženatý. Odfrkne si. To tak. Aby mu nasadilo kukaččí vejce do jeho hnízda. Nají se.
V noci ucítí vedle sebe tělo a ruku v klíně. Dítě ne dítě, shodí ji z postele. „Vypadni!“
„To ti nedaruju!“
„Hele, jestli si tě nechce vzít, mohu s tím něco udělat, ale já otcem tvého dítěte nebudu a bratr už je dlouho po smrti. O zázračném početí ti nikdo neuvěří, takže který dobrák ti ho udělal?“
„Běž do hajzlu!“ zavřeští a vypadne. Práskne dveřmi. Stiskne rty. Musí ho donutit k tomu, aby si ji vzal. Rhys chvilku přemýšlí, že ji řekne, že je ženatý, ale pak to zavrhne. Nechce svůj druhý život sem tahat. Kdyby došlo na lámání chleba, vytasí se s tím. Bože, je rád, že je od své manželky pryč a teď druhá. Nesnáší ženské. Proč jsou jen tak umíněné? Kdyby tak mohl navždy být s Edmondem. Vklouzne pod peřinu a udělá se po čtvrté. „Stýská se mi,“ zamumlá a zahrabá se pod peřinu, protože už začíná být zima. Za chvilku spí.
Takhle to jde skoro měsíc. On je mrzutý, že nevidí svého miláčka a k tomu Hannah a její pohled. Určitě něco kuje, ale nechává to být. Buď donutí toho zmetka, aby si ji vzal, nebo odejde. Často stává na břehu a sleduje jezero, jak pomalu se potahuje ledem. Vůbec si nevšímá, že ho sledují nenávistné ženské oči.
Jednoho dne před ním stane malý chlapec. Natáhne ruku v gestu starém jak svět.
„Copak?“ optá se Rhys.
„Mám pro vás vzkaz, ale až zaplatíte.“
Rhys váhá, ale potom mu dá dva měďáky. Líbí se mu jeho oči. Jsou podobné Edmondovým. „Tak co mi máš říct?“
„Zítra večer. Na stejném místě.“
Rhys je zmatený. Klučina uteče i s dvěma měďáky. Pak mu to dojde. Edmond. Určitě ten vzkaz je od něj, ale jak se chce dostat přes zamrzlé jezero? Civí na lesklou plochu, z které vítr odvál veškerý sníh. Nebýt zimy, zdálo by se, že může s lodí vyjet. Udělá krok a stoupne si na ledovou plochu. Neprobořila se pod ním. Zadívá se směrem k ostrovu. Odtud je to jenom kousek. Udělá to. Obrátí se a nejednou se dívá do očí Hanny. Zamrazí ho, ale mine ji jako by byla vzduch.
Edmond se nadechne. Už je to nějaký pátek, co byl na ledě. Jako kluk jezdil po něm často, ale čím mu bylo víc, tím méně času na to bylo. Zadívá se na nové brusle. Potom si je přiváže k botám. Postaví se na led, odrazí se. Vítr se mu opře do tváře. Jede stále kupředu, ale jeho očí pročesávají led. Má strach z černých míst, kde je voda a ne led. Najednou zastaví. Tam je. Objede nebezpečné místo. Uvědomí si, že nebude moci jet za noci. Mohl by snadno do té pasti spadnout. Už tam je! Ostrov a na něm ráj. Jen aby dostal jeho vzkaz.
Zastaví. Je unavený nezvyklou činnosti, kterou neprovozoval několik let.
„Edmonde!“
„Rhysi, počkej. Jen si je sundám.“ Dřepne si a odvazuje brusle. Je spokojený, protože tu jízdu za láskou vydržely.
„Co je to?“ nechápavě se ptá Rhys.
„Brusle.“ Ukáže mu naostřené železa s řemínky. „Připevním si je a jedu. Nebyl jsem si jistý, jestli mě led unese, ale měl jsem štěstí. Neznáš to?“
„Nikdy jsem to neviděl.“
„Jako děti jsme se proháněli po jezeře neustále, ale teď na to není čas.“ Zamilovaně k němu přijde, políbí ho.
„Jsi blázínek, ale jsem tomu vděčný.“ Odtáhne ho do srubu, kde plápolá oheň. Pomůže mu ze šatu. Ve světle plamenu se dívá na jeho nádhernou postavu. Pohladí ji. Kousek po kousku zkoumá jejich rysy. Edmond se opře o pevné tělo. Je mu blaženě.
„Miluji tě. Budu jezdit tak ještě dva měsíce. Vždy v neděli, ale v poledne. Nemohu se vrátit za noci.“
„Proč? Rád bych, kdybys mohl zůstat se mnou.“
„Na jezeře jsou černá místa. To jsou místa bez ledu. Musím je vidět. Nechci tě ztratit.“
„Já taky ne.“ Políbí ho a obejme. Klesnou na postel. „Tolik jsi mi chyběl. Nejspíš se udělám ještě dřív, než se do tebe dostanu.“
Edmond nic neřekne a vezme ho do úst. Rhys pod jeho zkušeným lízáním vystříkne. Po hrátkách spolu leží.
„Odejdeš?“
„Ne. Chci aspoň jednu noc ležet vedle tebe.“
Edmond si položí hlavu na širokou hruď. Poslouchá tlukot srdce. Zatouží, aby tahle chvilka trvala věčně.
„Je to zázrak. Ty brusle,“ vysvětlí mu. „Naučím se to taky. Proč nevidím nikoho na jezeře?“
„Jezero je nebezpečné?“ pokrčí rameny.
„Ale ty jsi přijel.“
„Protože tě miluji a chci být s tebou. Vždy s tebou budu. Nikdo mi tě nevezme. Ten měsíc bez tebe byl prokletím. Proč se musíme schovávat?“
„Nevím, ale něco s tím udělám.“
„Ne,“ odmítne rázně jeho návrh Edmond. „Náš osud je takový. Musím zůstat s maminkou. Mnoho mi dala.“
„Byla by s námi.“
Edmond sklopí hlavu. Sen. „Víš, že je to nemožné.“
Rhys se nadechne, ale potom ho políbí. Přitiskne se k němu.
„Lituješ, že jsi mě potkal?“ ozve se zničehonic Edmond.
„Jak tě to mohlo napadnout?! Jsi mým světlem! Sakra, kdybych mohl, unesl bych tě, ale máš pravdu, nikde bychom nebyli šťastní. Vždy by se někdo našel, kdo by záviděl. Přesto uvažuji o tom, že ti nabídnu místo lodivoda.“
„Cože?“
„Přestěhoval by ses do města. Byli bychom víc spolu. Maminku bys mohl vzít sebou. A my dva bychom spolu trávili více času.“
Edmond přemýšlí. Vypadá to dobře. „Navrhnu to mamince.“
„Dobře. Máme času, kolik budeme jenom chtít.“ Obejme ještě víc svou lásku. Ze začátku si myslel, že bude jenom s ním spát, ale ani neví, kdy se do něj zamiloval. Nedokáže si představit, že by s ním nebyl. Líbí se mu na něm všechno. Od jeho fyzických předností, až po to, jak se stará o svou slepou matku. Kdyby byl žena, okamžitě by se rozvedl.
Pozdě v noci vedle sebe usnou. Ráno se loučí. Rhys sleduje, jak se rozjede po jezeře. Je užaslý, když vidí, jak se rychle vzdaluje. Potřese hlavou. Tohle je skutečné umění a on se vrátí do svého domu. Už se nemůže dočkat neděle. Bude tu na něj čekat. Na břehu narazí na Hannah. Mine ji, jako by neexistovala.
„Počkej. Naposled ti navrhuju, aby sis mě vzal. Klidně můžeš mít vedle mě někoho jiného, ale potřebuju…“
„Ne! Už jsem ti nabídl pomoc. Kdo je to?“
Hannah sevře rty. „Jak chceš. Ale budeš toho litovat!“ obrátí se a odchází. Rhys potřese hlavou. Nechápe ji. Jde ke svému domu, když uvidí přicházet kněze. Zastaví se. Má nějaké tušení, že jde za ním.
„Dobrý den, otče.“
„I tobě synu. Chtěl bych si s tebou promluvit.“
„Jistě, otče, ale nestůjme zde na mrazu.“ Pokyne mu rukou k domu.
„Rád. Mrzne, že i jezero zamrzlo. Málokdy se to vidí. Dej Bůh, aby už bylo jaro.“
Ano mrzne, ale i tak se mohu vidět se svou láskou. Až přijde obleva, bude nenávidět jezero i počasí.
„Synu, máme tu problém.“
„Mluvíte o Hannah?“
„Jistě. Je v outěžku. Měl bys udělat správnou věc.“
„Otče, rád bych, ale už jsem ženatý. Nemohu si ji vzít a k tomu není to moje dítě.“
„Cože? Ale u zpovědí mi tvrdila, že je to tvoje. Lhala mi snad? Při zpovědí?“
„Otče je to žena a potřebuje pro své dítě otce. Vybrala si mě, jen nechápu proč. Přisahám při bibli, že jsem s ní nic neměl. Je to žena mého bratra!“ zdůrazní. „Poskytl jsem jí přístřešek a neposlal jsem ji k rodině, i když jsem mohl, protože mému bratru nedala dítě.“
„To je jiná, ale v tom případě, kdo je otcem jejího dítěte?“
„Nevím. Nabídl jsem ji pomoc, že zatlačím na jejího svůdce, ale nechce mi říct, kdo to je.“
„Chápu. V tom případě tu marním čas. Ale rád bych tě varoval, že vypraví nepěkné věci, že jsi sodomita.“
V Rhysovi hrkne. „Cože? Otče Samueli, mám dvě děti, manželku. Jak mohu být sodomitou? To snad už přehání!“
Otec Samuel přikyvuje. „Jistě, teď už vidím celou pravdu. Nebojte se, její slova nedopadnou na úrodnou půdu.“
„Děkuji vám, otče. Nechápu, proč tohle dělá. Chápu, že se bojí o budoucnost, ale házet na mě takovou špínu! Kdybych mohl, prodal bych to tu, ale takhle musím pendlovat mezi dvěma domovy. Je to náročné. Jestliže chcete, pošlete posly a optejte se na Rhyse Connora.“
„Ne, synu. Věřím ti. To Evin proradný jazyk mi našeptal zlé věci. V tvých očích vidím čistotu.“
„Děkuji vám, otče. S Hannah si zkusím ještě promluvit.“
„Jsi moudrý, Rhysi Connere a máš dobré srdce. Nechť tvému řemeslu i domu požehná Bůh.“
„Děkuji vám, otče.“ Otec Samuel odejde. Rhys zachmuřeně sedí. Musí se přestat vídat. Aspoň na nějakou dobu. Vypadá to, že se něčeho domákla, ale jak? Vždyť si dával takový pozor. Musí s ní něco provést, ale co? Čeká, až přijde domu. Nikdy se nestaral, co dělá nebo kde je. Hlavně když byl dům uklízen a viděl ji ve stánku prodávat ryby. Neměl být tak lhostejný.
„Přišla jsi. Byla jsi za svým milencem?“
„Pořád lepší než ty s tím chlapem. Vezmeš si mě nebo ne? Mohu…“
„Hannah mám ženu a dvě děti. Něco se ti v hlavě popletlo. Pochybuji, že by někdo tvým povídačkám uvěřil.“ Obličej Hannah kamení.
„Cože?!“
„Už jsem řekl. Nemohu si tě vzít. Svou paní mám rád. Minulý měsíc jsem za ní jel. Máš to marné, vzdej to. Teď mi řekni, kdo tě svedl. Možná s tím něco…“
„Lžeš! Lžeš! Nevěřím ti!“
„Je mi jedno, čemu věříš, ale je to tak. Nepodaří se ti to. Takže…“ Hannah uteče do svého pokoje. Tam se svalí na postel. Pak se posadí. V očích jí jiskří zlobné ohníčky. Ona mu ukáže. To on lže, ne ona. Je pravdou, že dítě je někoho jiného, ale jak mohla vědět, že je ženatý? Jak?! Jak?!
Otevře dveře. Rhys tam není. Teple se obleče a vyjde ven. Na rtech má škodolibý úsměv.
Rhys s bušícím srdcem v neděli jde po ledě. Je nápadný ví to, ale nemůže odolat. Hannah se stáhla do ústraní a skoro ji nevidí, za což je rád. Má hodně práce, i když nevyplouvá, ale chytají ryby pod ledem. Doufá, že brzy zima skončí, ale podle místních to ještě bude nějaký pátek trvat.
Tam je! Z dálky vidí postavu, jak se k němu žene. Nechápe tu rychlost, ale i jistou ladnost. Najednou vyjekne, protože vidí, jak upadl. Rozeběhne se k němu, ale už vidí, jak si stoupá a rozjíždí se opět. Oddechne si, ale srdce se mu v tu chvíli zastavilo.
„Edmonde!“
Edmond se zastaví. Tvář se mu rozzáří a on vyjede mu naproti. Rhys ho zachytí do náruče. Políbí ho. Je šťastný, že ho vidí.
„Půjdeme. Za chvilku mi bude zima.“
„Je to zázrak,“ prohlásí, když vidí, jak opatrně kráčí k boudě. Na nohou má boty s želízky, které jsou připevněny napevno.
„To ano. Napadlo mě to, když jsem si je jednou nasazoval. Pohyb je daleko rychlejší. Brr zima. Rhysi, stalo se něco? Vypadáš ustaraně.“
„Ano. Nebudeme se moci vidět.“
„Jak to?“ Rhys otevře dveře. Rychle zatopí. Nechce se mu líčit, co se stalo, ale nakonec se do toho pustí. „Je mi to tak líto. Až to vyřeším, potom se zase uvidíme.“
„Má to vůbec cenu, Rhysi, když spolu nemůžeme být?“
„Proč to říkáš? Jistěže má. Jak takhle můžeš myslet? Jen kvůli hloupé ženské? Jakmile se oženíš, nikoho nic nenapadne.“
Edmond se na něj dívá. Je tak krásný, tak nádherný. Tolik by s ním chtěl být. Vstane, objeme ho. „Chci se milovat,“ zachraptí. Rhys přestane mluvit. Edmond má pravdu. Řeční tu místo, aby mu dokázal, jak moc ho miluje.
Pozdě odpoledne se dívá, jak jede po ledu. Na jazyku má hořkou příchuť. Jejich milování nebylo tak šťastné jako předchozí. Hannah do něho vnesla chuť strachu. Nedovolí ji, aby zničila jejich lásku. Příliš dlouho strádal, než aby teď zahodil, co našel.
Otočí se od ostrova lásky a jde k břehu. Očekává na břehu Hannah, ale není tam. Pokrčí rameny. Je to jen dobře, že ji nevidí, protože jim lomcuje vztek, že by ji nejraději uškrtil.
Edmond s větrem ve tvářích se přibližuje pomalu k domovu. Už jenom kousek a bude doma. Zastaví se, dívá se na dům. Měl by ho opustit? Jít za Rhysem, tak jak mu to nabídl? Na jaře se ožení. Už je všechno dohodnuto. Kdyby měl na výběr, nejraději by zůstal s Rhysem. Tolik ho miluje a rozumí si s ním. Má tušení, ne ví to, že si už s nikým tak nebude rozumět. Někdy jim stačilo jen, že mlčeli a přesto věděli, na co ten druhý myslí. A sex! Jak mohl bez něho žít?
Maminka. Rozjede se za ní s úsměvem na rtech. Tak rád by ji řekl, že si někoho našel. Ne Bětku, ale člověka, kterého skutečně miluje.
Najednou s děsem v očích zamává rukama. Cítí, jak padá. Chladnokrevně se snaží něčeho zachytit. To se mu podaří. Drží se okraje ledu. Ještě kousek a vytáhne se. Neuvažuje, co se stalo a jak to, že je obklopen vodou. Snaží se jen dostat z ledového sevření.
„Je mi líto, chlapče, ale dostal jsem zaplaceno.“ Vzhlédne k vousatému obličeji. Zalapá po dechu, prsty se zaryji do ledu, ale muž ho strká pod vodu.
„Mami!“ zavolá, ale ví, že nemůže nic udělat. Ještě než polkne vodu, pochopí, že už nikdy Rhyse neuvidí. Z posledních sil vtáhne ruce k světlu. Snaží se něčeho chytit, ale nahmatá prázdno.
Beatrice udělá krok s nataženou rukou. Někde tam volá její syn. Rozhlédne se, ale už nic neslyší. Přesto se vydá na led. Ví, že jel na projížďku. Není tomu ráda, ale ví, že když byl malý, byla to jeho velká záliba.
„Stůjte tam! Už ani krok!“
„Proboha! Nedělejte to!“ Neví, co, ale její syn potřebuje pomoc. „Pomoc!“ rozeběhne se klopýtavě ke břehu. Upadne, ale vstane znovu.
Mužský obličej lhostejně se otočí k díře, kterou pracně vysekal. Vytáhne ruku. Zahlédne ještě obličej. Postaví se, natáhne si na ruku teplou rukavici. Jistým krokem vyrazí ke koni.
Beatrice zatím doběhne k nejbližším sousedům. Zabuší na dveře. „Edmond, jezero, prosím!“
„Beatrice, počkej!“ Soused s dvěma syny se rozeběhne k jezeru. Doběhnou tam. Nevěřícně zírají na ruku křečovitě zatnutou do ledu. Pospíší si k němu. Ruku přimrzlou k ledu násilím odpojí. Neví, zda slyší praskot kostí nebo ledu. Vytáhnou ho, ale hned poznají, že je konec. Pokleknou na led a pokřižují se. Pracně mu zatlačí oči.
„Edmonde! Edmonde! Ozvi se!“ volá Beatrice, která šla za nimi.
„Beatrice, nechoď sem. Je tu díra!“
„Jaká díra? To není možné! Edmond by nikdy… Ten muž! Vrahu!“ pochopí celou pravdu. Potácivě jde k mužům, když ji soused vezme za ruku a dovede k Edmondovu tělu. Klesne na kolena, uchopí do náruče zledovatělé tělo. „Edmonde! Ne!“ vykřikne k nebi. Soused se syny stojí vedle ní. Hlavy sklopené.
Rhys jde po tržišti, když ztuhne. Otočí se k ženě, která si povídá s jinou ženou.
„Prosím vás, teď jste říkala, mluvila jste o Edmondovi?“
„Jistě. Něco chcete?“
„Edmond z protějšího břehu?“
„Jistě. Utopil se. Spadl do díry. Povídá se, že ho někdo pod vodu strčil, ale věřte si tomu, kdo by co z toho měl? Nikdo. Ale je divné, co dělala díra blízko jejich domu. Edmond byl zkušeným rybářem a hezkým,“ dodá. „Ale je mi líto Beatrice. Prodává hospodářství. Bez Edmonda ho neutáhne.“
„Nedivím se. I když by se mohla vdát.“
„Kdo by chtěl slepou ženskou, i když s majetkem?“
Rhys na nic dalšího nečeká, rozeběhne se k domovu, osedlá koně, vyvede ho a pak se zarazí. Vletí do domu, rozrazí dveře od pokoje Hannah. Popadne ji.
„Vypadni! Ven z domu!“
„Nech mě!“
„Vypadni nebo se neznám! Vypadni! Zařve!“ Smýkne ji, i když je už v pokročilém stupni těhotenství. „Nikdo jí nepomůže! Jestli ji někdo pomůže, může jít s ní.“ Nikdo ze služebnictva se nehne. Rhys ji vystrčí do sněhu, hodí za ni velký šátek. „Zmiz mi z očí a nikdy se tu neukazuj! Bude to!“
„Ty parchante!“
„Ty vražednice!“ odsekne. Nikdo jiný o jejich vztahu nevěděl než ona. „Jestli se vrátím a najdu tě tu, neručím za sebe. Zmiz a nevracej, se radím ti!“ Naskočí na koně, vezme otěže a pobídne ho k cvalu. Jede zběsile, až nakonec vyčepraný kůň zpomalí sám od sebe. Dojede na protější břeh. Rhysovy oči se zalijí slzami, když si vybaví Edmonda, jak jel po ledě. Jako by se vznášel nad hladinou. Teď je mrtvý. Bože, proč?!
„Proč?!“ vykřikne. Dojede k hospodářství. Vzpomínky na ně útočí. Tudy spolu šli, tady ho políbil a v tamté stodole se prvně milovali. Bylo to jako zjevení.
Seskočí z koně, vstoupí dovnitř. Rozhlédne se. Otočí se. Za ním se sekerou v ruce stojí starší chlápek se zarputilým výrazem ve tváři. „Kdo jste?“ spustí.
„Rhys Conner. Znal jsem Edmonda.“
„Aha. Poslední dobou se tu ochomýtají divní lidé.“
„Kdo je to, Thomasi?“
„Rhys Conner.“
„Madam, znal jsem Edmonda.“
„Och. Ano, vyprávěl mi o vás. To je v pořádku, Thomasi. Můžeš jít. Děkuji ti.“ Posadí se na židli. Proč tu jste?“
„Postarám se o vás.“
Beatrice vzhlédne k hlasu plného bolestí. „Dobře. Byl nechtěné dítě, ale když se narodil, zamilovala jsem si ho. Všichni říkají, že je synem barona. Ne, není. Je synem jeho bratra, kterého baron nechal zavraždit v kostele.“
„Třetí lavice?“
„Někdo vám to řekl? Tam jsem se zachránila. Ano. Milovala jsem ho, ale byl to parchant, který obskočil každou, kterou mohl. Tehdy jsem ho obrala o vše cenné. Tohle hospodářství mi dlužil. Bolí to, moc to bolí,“ začne naříkat. Rhys k ní přistoupí a obejme.
„Tolik to bolí.“
„Já vím. Mě taky.“ Ještě dlouho jsou takhle v objetí, až Beatrice usne. Rhys vyjde ven. Zahledí se na plochu jezera. Nakonec mu vzalo to nejcennější, co našel. Jak mu ho dalo, tak si i vzalo. Nenávidí je i miluje. Zamrká, mávne rukou před očima, ale v dálce jasně vidí postavu, která letí po hladině jako pták. Udělá krok k Černému jezeru, když se stáhne. Otočí se od přízraku, který ho vábí dál a dál. Udělá další krok k chalupě, kde Edmond žil. Ví, co musí udělat, protože takhle by to udělal Edmond. Vejde dovnitř. Čekající přízrak se rozjede po ledové ploše, až se ztratí.
Komentáře
Přehled komentářů
Mrkla jsem se nejdřív na komentáře a když čtu, že povídka smutně končí, tak ji raději číst nebudu. Stačí mi neveselé věci v reálu. Pardon.
Re: ...
(Broskynka, 6. 9. 2014 12:43)Robíš chybu. Nielenže sama seba ochudobníš o skvelý príbeh, navyše ešte aj nedoceníš prácu autora, ktorý do nej vložil kus seba a svojho času. Keď už sa rozhodneš príbeh nečítať, myslím, že by si si to mala nechať pre seba ... Aspoň mňa by určite zamrzelo, keby som pod svojou poviedkou našla tvoj komentár.
Re: Re: ...
(Suzy, 6. 9. 2014 16:59)
Já myslím, že Amater není žádná psychicky labilní autorka začátečnice, aby můj komentář, i když se jí třeba nemusí líbit, nedokázala strávit.
Ano, třeba se o něco ochuzuji, ale proč bych nemohla napsat, že příběh se smutným koncem nechci číst. Přečetla jsem takových spousty, některé byly krásné, ale po jejich přečtení jsem se necítila dobře. Proč bych se do toho měla nutit - jen abych tu jako většina napsala „krásné, smutné“ ?
A to si představ, že jsem i tak nevděčná a drzá, že jsem tu i Amater napsala, že mám největší radost, když píše realky, že ty fantazy, které tu jsou asi v polovině, mě už moc neberou. Fantasy jsem začínala, ale čím jsem starší, tím víc vyhledávám ty příběhy skutečnosti blízké, přesto s happyendem. Třeba Panenky, ač mají, dle mého, místy dost posmutnělou atmosféru (a končí krásně) se mě hodně dotýkají. Ale to většina zdejších reálek.
Amater je vyspělá, vypsaná autorka, jejíchž povídky nemají klesající tendenci, ani nejsou stejné jako u 150 jiných autorek (zahlédnou se na školní chodbě - 5 odstavců pwp - a miluju tě), přesto když se rozhodnu některou nečíst, má věc.
Možná lepší to nekomentovat. Budiž.
Re: Re: Re: ...
(Broskynka, 7. 9. 2014 10:26)
Možno máš pravdu, možno sa len ja - psychicky labilná autorka začiatočníčka - teším na reakciu čitateľov a prikladám jej zbytočnú váhu. A možno len ja potrebujem čas od času povzbudiť (aj keď len krátkym ohodnotením "krásne"). Ja viem, že Amater píše už dlho a kritiku (aj keď tvoj komentár samozrejme nebola nijaká kritika) dokáže stráviť.
Nechcela som ti prikazovať, čo sa ti má páčiť a čomu máš dávať prednosť, čo máš čítať alebo nečítať... a je mi ľúto, že to tak vyznelo. Len sa mi táto poviedka fakt páčila...
A povedať, ktorý žáner máš najradšej nepovažujem za nevďačné ani drzé. Ja mám tiež najradšej šťastné konce a tiež mám po smutnej poviedke niekedy zvláštny pocit, ale nikdy (či už tu alebo v nejakej klasickej knihe) som sa najskôr nepozrela na koniec, aby som sa rozhodla, či dám príbehu šancu.
To je ale v konečnom dôsledku jedno. Ospravedlňujem sa ti, ak som sa ťa mojím komentárom dotkla. Možno som sa mojou radou mala riadiť sama a radšej nepísať nič...
Ale aspoň sa zhodneme na tom, že má Amater talent, a že jej príbehom nechýba originalita.
Takže ešte raz prepáč. :)
...
(Keiro, 7. 9. 2014 1:09)
Ach.. Po dlouhé době jsem se rozhodla něco přečíst a narazím na povídku se smutným koncem. I když.. Řekla bych, že nikdy neměli moc šancí být spolu.
Nějak se mi povídka do Zimních snů nehodí, ale přesto je hezká. Děkuji
nenávidím to
(sisi/ctenar, 4. 9. 2014 17:30)alespoň tady by to tak nemělo být... alespoň tady.
:-(
(Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz), 3. 9. 2014 18:01)proč to muselo skončit smutně? :-( tu Hannah bych stáhla z kůže fakt že jo!!! doufám, že příští povídka ze Zimních snů dopadne dobře :-)
...
(Suzy, 5. 9. 2014 1:14)