6. 9. 2014
Kluziště
1.
Zimní sny 2014
V přítmí stáje se ozývá tichý hvízdot, který po chvilce umlkne a potom přejde v příjemný hlas, který tiše zpívá. Mladík urostlé postavy s vlasy hnědými a modrýma očima se usmívá a pravidelnými tahy hřebelcuje koně, aby se leskl jako zrcadlo. Vlasy má sčesané za uši, takže zvýrazňují jeho rysy. Vedle něho visí kabát a čepice.
„Tak vidíš, Miky, jsi teď krásný.“ Odpovědí je mu pouze odfrknutí. Mladík se přesune do vedlejšího boxu, kde stojí bujný černý hřebec, který i přes ranní hodinu neklidně tančí. „Stůj, ty přerostlé hovado! Kdo tě má zkrášlit, když tancuješ jak splašenej? Bude to?“ řekne přísným klidným hlasem. Ví, že to na koně nejlépe platí. Vraník se zklidní, ale otočí se na svého mučitele. „Dobrá, já vím, co se ti honí hlavou. Chceš se projet, ale nikdo na tebe nesmí. Moc tě krmí ovsem.“ Vezme hřeben do ruky a začne mu česat i tak dokonalou hřívu.
„Hej, markýz se vrací! Slyšíte?“ Desmond vykoukne z boxu stejně jako další dvě hlavy.
„Cože?“
„Markýz Bradbury se vrací!“ křikne na ně hlavní stájník. „Musíme to tady dát do pucu.“
„To je sláva. Takže válka v Evropě se skončila, co?“
„Jojo, nejspíš jo. Proč by se jinak vracel? Bože, bude tu zase veselo.“
„Zdrží se v Londýně!“ prohodí Desmond.
„Blbost.“
„Dobrá a jak víš, že přijede? Co mu venkov může dát? Nic. V Londýně je více zábavy a pak vrcholí plesová sezóna.“
„Hej, jak to víš?“ houkne jeden stájník, který češe ocas hnědákovi.
„No, včera si o tom povídali ženské v kuchyni.“
„Ty tak něco vědí!“ prohodí opovržlivě Michael.
„Ticho! Hleďte si koní a pak, ony vědí, protože na rozdíl od nás tam jezdí. Jak to děláš?“ vlepí pohlavek tomu, co česal ocas.
„Hej, potřebuju statného chlapíka! Ty, pojď se mnou!“
„Pane Devilshi, markýz skutečně přijede?“
„Ano, přijede,“ potvrdí starší muž v dokonalém obleku. „Bude to.“
„Hej, k čemu ti bude?“
„Potřebuju ho k obnově kluziště.“
„Kluziště?“ vyhrkne Desmond. „Co je to?“
„Neříkej, že jsi nikdy nebruslil?“ řekne udiveně vrchní stájník Thomas.
„Ne. Nikdy jsem to neviděl,“ připustí Desmond. Je zvědavý, co to bude, ale je možné, že je to nějaká zábava šlechty.
„Tak běž. Aspoň se poučíš! Hej, do práce a neflákat se! Pan markýz miluje koně. Nesmí být na nich poskvrnka!“
„Jako by byla,“ zabručí stájník, kterému před chvilkou přistál pohlavek, i když už mu je třicet.
Desmond vyjde ven do světla. Přimhouří oči.
„Tak jdeme. Musíme ho dát do pořádku. Pán velmi rád bruslí. Vzpomínám si, když dostal k desátým narozeninám od pana Rhyse brusle. Nadchly ho. Tu zimu bruslil na jezírku. Byli jsme úplně bez sebe, když se pod ním led prolomil. Zachránil se, ale odnesl to pořádným nachlazením. Všichni jsme se modlili, aby to přežil. Tehdy paní Marie nechala postavit první kluziště. Dnes je třikrát tak velké. Určitě zase bude chtít bruslit. Možná dokonce uspořádá zde bál.“
„Bál?“
„Jistě. To máme spoustu práce, ale nejdřív ho musíme udělat. Tak tady to je!“ Desmond pozná, že jsou za stájemi, v části zahrady, kam nikdy nešel. Před nimi je volná plocha bez ničeho. Zamne si rukama. Zima. „Musíme opravit hrazení, vyčisti plochu a nalít vodu. Potom musíme uhladit nerovnosti, aby bylo jako sklo. Připravit ohřívárny a domky, kde si nazují brusle. Kde jste byli?“
„Omlouváme se, ale paní Margaret nás nechtěla pustit.“
„Promluvím si s ní. Kluziště musí být připraveno.“
„Ano, pane Devilshi.“
Markýz z Bradbury se právě nelibě mračí. Prohrál tisíc guineů, ale to mu nedělá tolik starosti jako to, že venku na ně čeká mama. Určitě bude do něj hučet, jak to, že nebyl u Almacků. Co ji má říct? Že ty předváděné husičky nesnáší a raději prohraje peníze s pěkným mladíkem? Kdyby ho tolik nerozptyloval, tak by vyhrál, ale pěkná tvářička, jiskrné oči, udělaly zkrátka to, že bude muset sejít a pozdravit maman.
„Whisky.“
„Ano, pane.“
Markýz na odvahu to do sebe kopne. Při cestě z klubu pokyne pár přátelům. Někteří se po něm otočí. Nejen to, že je mocný, bohatý, ale některé oko se zájem spočine na jeho dokonalé sportovní postavě. Jen krejčí ví, jak je nemožné na jeho široká ramena a úzký pas ušitý perfektně padnoucí kabát.
„Máma, dobrý večer.“
„To bylo času. Čekám tu už deset minut,“ řekne klidně, ale ledově starší žena v bílých šatech, dlouhým teplým kabátem. V rukou drží vějíř a váček na drobnosti. Tmavohnědé vlasy vyčesané do složitého účesu má protknuté slavnými Bradburovskými smaragdy.
„Já vím, maman. Omlouvám se, ale tvůj vzkaz mě zastihl uprostřed karet.“
„Omluva se přijímá. Jeďte!“ křikne. Kočár trhne a rozjede se. „A nech té odporné francouzštiny. Je to zženštilé.“
„Ano.“ Je zvědavý, co mu bude chtít. Nevypadá to, že by mu přednášela, jak je důležité, aby jejich rod měl potomka. I tak málem, že nezbořila Bradbury kvůli tomu, že narukoval, ale chtěl tam doprovázet svého přítele Ethana, vikomta z Devonu. Hořekovala, že ti zatracení Francouzi ho někde zastřelí. Válku přežil celkem dobře na rozdíl od jeho přítele. Ten skončil na vozíčku a sedí ve svém paláci za staženými záclonami. On z války má jen noční můry. Dopadl dobře.
„Takže, kterou sis vybral?“
Alexandr markýz Bradbury si povzdechne. „Maman, žádnou. Dobře víš, že mě nudí.“
„Nudí, nudí!“ odfrkne si. „Máš si najít dívku, která ti porodí dědice, ne světačku. Jako by ti bylo šestnáct. Najdeš si milenku a bude to. Dělá to tak každý chlap, včetně tvého drahého otce.“
Alexandr se na ni udiveně podívá. Netušil, že to matka ví, ale na druhou stranu, Londýn je plný klevet a otec se nijak netajil, že dává přednost zkušeným ženám. Najednou dostane nápad. „Zítra odjíždím na Bradbury.“
„Cože? V žádném případě! Opovaž se, Alexandře! Plesová sezóna vrcholí a ty chceš odjet na venkov? Ani nápad.“
„Musím tam ledacos zařídit. Za týden jsem zpátky.“
„Týden?!“
Alexandr přikývne. „Určitě. Déle se v té pustině nehodlám zdržet.“ Jistěže hodlá. Aspoň do doby, kdy bude končit plesová sezóna. Pak bude volný jako pták.
„Možná to bude lepší na chvilku z Londýna zmizet.“
Alexandr přimhouří oči. Smír? Nemožné. „Děje se něco?“
„Ale dneska jsem zaslechla klevety týkající se tebe.“
Alexandr strne. „Ano?“ Jenom jeho matka může ignorovat výhrůžný tón.
Odfrknutí. „Představ si, že někdo začal roztrušovat, že sis něco zadal s…“ rozpačití. „No víš…“
„To nevím, maman.“ I když to tuší, ale kdo by to mohl prásknout? Byl tak opatrný.
Markýza se začne ovívat, jak je najednou zrůžovělá. „No, dáváš přednost chlapcům.“
Alexandr se donutí rozesmát. „Kdo to proboha roznáší? Nemají dost klevet? Proboha já a chlapci! Nesnáším je!“ Něco jiného jsou mladicí, ale kdo to roznáší? Někdo snad něco řekl?
„Věděl jsem, že je to hloupost. Taky jsem tě hned hájila,“ řekne spokojeně.
„Opravdu, dneska si mě pobavila. Já a chlapci…“ Usměje se, ale v duchu si dělá plán, jak zjistit, kdo je zdrojem pomluv.
Ještě ten den odešle vzkaz, že přijede na panství. Popravdě bude rád, když z Londýna vypadne. Až příliš mu to připomíná Paříž s jeho neřestmi. Povolné krásné ženy, večírky a samozřejmě i krásní mladicí. Snad někdo odtamtud?
Druhý den u Timesu při snídaní k němu vpadne Adrian, hrabě z Marchu. Září. Hned se posadí ke snídani a nadzvedává zvědavě poklopy, dokud nenajde koláčky. Hned se do nich pustí. Alexandr ho udiveně pozoruje.
„Jedeme k Tattersals. Mám pár tipů na nádherné plnokrevníky.“
„Odjíždím na své panství a přestaň se cpát koláčky.“
„Cože? Jak to, že to nevím? V tom případě musíš mě vzít. Věděl jsem, že ti je kuchařka udělá, proto jsem tu tak časně. Nikdo je lépe neumí udělat. Jeden den. Potřebuji poradit.“
Alexandr si povzdechne, složí noviny. „Tak dobře.“
„Juhú! Výborně. Tak se obleč.“
„Snad mě necháš dojíst snídani,“ nadzvedne obočí.
„Oh, bože. Pan dokonalý.“ Rozhlédne se po pokoji. „Co ti chybí?“
Dost, pomyslí si Alexandr, ale nejvíc mu chybí někdo do postele. Někdo, kdo by ho potěšil a náruč, v které by zapomněl na strasti války. „Víš co? Půjdeme.“
„Díky. Víš co? Co kdybychom si dali závod?“
Faetony? Nemá na to náladu. „Odmítám! Jedeme v kočáře.“
„Tak dobře.“ Dosáhl svého. Ještě vezme zbylé dva koláčky. Budou se hodit. Alexandr si ho už dál nevšímá. Zvedne se a jde se převléct do vhodnějšího úboru.
„Pane, už mám vše zabaleno. Kdy odjíždíme?“ optá se ho sluha šeredný jako noc jménem Joseph. Alexandr si ho kvůli tomu speciálně vybral. Maman sice naříkala, ale nezlomila ho. Nepotřebuje vidět každý den mladíka, který by mu připomínal, že si nemůže dovolit všechno.
Za chvilku jedou do slavné aukční síně. Když dorazí, vezmou katalogy, prohlížejí a dívají se po ostatních zájemcích.
„Je tu dost známých tváři,“ podotkne Alexander.
„Všichni čekají na ty dva hřebce.“
„Hm,“ broukne Alexander. Jeho zaujal Silver. Nenápadný šedák. Podle rodokmenu by mohl být dobrý.
„Silver,“ vyhlásí dražitel. Potom začne hlásit jeho rodokmen. Alexander se dívá, jak ho stájník předvádí. V duchu si ho souhlasně odkývá. Je dobře, že sem jel.
„Sto guineů? Je to hřebec po slavné…“ opět pokračuje, jen aby ho vyšrouboval výš. Alexander si povzdechne. Copak ostatní nevidí kvalitu? Není nijak hezký, ale určitě se dá na něj spolehnout. Najednou zvedne ruku.
„Sto padesát guienů. Dá někdo víc?“ rozhlédne se, ale jak se zdá zájem není. „Silvera koupil markýz z Bradbury.“ V hale se ozve šum. Alexander se ušklíbne. A má ho v kapse.
„Není nijak hezký?“
„Ve Francii jsem se naučil spoléhat ne na krásu, i když ve faetonu jistě je víc žádána krása, ale na vlastnosti. Rodiče jsou vytrvalci a on bude taky. Je to skvělý kůň. Už se těším, až se s ním projedu.“ Sleduje, jak se snaží získat oba dva hřebce. Jsou nádherní, ale ze strany otce jeho předci nebyli tak úspěšní. Ovšem v kočáře se budou vyjímat parádně.
„Jdeme to zapít!“ řekne zničeně hrabě z Marchu. „Jsem zničený.“
„Máš to marný. York má daleko víc peněz,“ řekne účastně Alexandr. Ještě vyřídí svou koupi a jdou zapít do jednoho z mnoha hospod, které jsou tu právě pro tuto příležitost. Zapít jak úspěch, tak i prohru a obrat prodávající o penízky.
„Co kdybychom se večer stavili u madam?“
„Ne. Jedu na panství.“
„Zapomněl jsem. Podívej se na tamtu koketku. Je docela hezká.“ Alexandr se zadívá na nakrucující dívku. Nijak ho to neláká, ale přiznat to nemůže. Zívne si. „Jedu domu. Je tu nuda.“ Vstane, zapotácí se. Měli tu slušné víno a on toho vypil přespříliš.
„Cože?! To nemyslíš vážně?“
Alexander mávne rukou. „Tak si tu zůstaň.“ Některý známý ho jistě odveze. V kočáře zvadne. Přemýšlí o svém údělu, že nemůže mít tolik volnosti, kolik by chtěl. Chápe maman, ale zatraceně, copak nemá dost jiných příbuzných, včetně dvou sester? Odjede na panství. Dlouho tam nebyl. Nostalgicky vzpomene na krásné dny na Bradbury.
„Pane, jsme doma,“ probudí ho tichý hlas.
Alexander zamžourá. „Dobrá.“ Vysedne a jde nahoru. Jeho sluha Joseph na něj netrpělivě čeká. Pomůže mu se svlékáním.
„Ještě něco, pane?“
„Ne, můžete jít,“ propustí ho ledabylým mávnutím. Přejde ke stolku, kde stojí karafa. Nalije si burbonu. Upije. Ruka sklouzne ke klínu, pohladí penis. Zaúpí. Moc pil a teď je zbytečné se o cokoliv pokoušet.
Druhý den v jedenáct u snídaně, čte si Timesy, když vejde dovnitř sluha. Tiše položí tácek s pozvánkou. Alexander po ní sáhne, protože ho zajímá, proč ho sluha přinesl zvlášť. Pozvánka. Zaúpí. Sestra pořádá malé soáre, což znamená, že to bude něco velkého. Vsadí se, že s maman zase připravili další pokus ho chytit do sítí, takže tam budou okouzlující žabky bez kapky fantazie. Zachmuřeně přemýšlí, jak se z toho vyvléknout, když dovnitř vpluje v modrých šatech maman.
„Ne, že nepřijdeš. Tvá sestra potřebuje podporu.“
Potřebuje houby, ale to neřekne. „Ano, maman.“
„Alexandře, kolikrát ti mám říkat, že nesnáším, když na mě mluvíš francouzsky.“
Právě proto to dělám, pomyslí si neuctivě Alexander. „Dobře, ale pozítří odjedu na panství.“
„Ale jistě, drahoušku. Prý jsi včera byl u Tattersals?“
„Byl jsem tam z Marchem. Koupil jsem jednoho koně. Vypadá slibně.“
„Výborně. Uvidíme se večer. Mám ještě pár pochůzek a Alexandře, ne že tam nebudeš.“
Zatraceně, proč se mu musí plést do života. Zítra vstane brzy a vyrazí dřív, než vstane maman a něco ošklivého ji napadne.
Večer, když skončí soáre, měl pravdu jako vždy, že to byla předváděcí akce žabek, odolá zajít k madam Geraldin. Možná by měla tam nějaký nový přírůstek, ale to by zase zůstal další den v Londýně a nakonec by maman dosáhla svého.
„Dobrý večer, bavil jste se, pane?“ optá se Joseph mírně.
„Ano, Josephe. Zítra mě vzbuďte v osm, ne v sedm. Ihned odjíždíme na panství.“
Joseph nedá na sobě nic znát. „Ano, pane.“ Alexandr ho propustí. Opět se postaví k oknu, ale ani tentokrát se mu nechce postavit. Zavrčí, odhodí sklenku. Kašle na všechno. Přece to musí jít. Černé oči zoufale upírá ke stropu.
Druhý den málem, že Josepha nevyhodí, ale nakonec nasedne do kočáru. Se zívnutím i přes nepohodlné podmínky usne. V duchu zalituje, že na panství nevede železnice. Druhý den na večer dorazí do zámku.
„Pane, nečekali jsme vás tak pozdě!“ řekne ustaraně Devilsh. „Ihned probudím…“
„Nechte to být. Bude mi stačit něco studeného. Jsem unaven.“ Odloží klobouk, stáhne rukavici. „Nezměnilo se to tu,“ podotkne. Když byl malý, zdál se mu zámek obrovský.
„Ale, pane markýzi, to nejde.“
„Vy si poradíte.“
„Ano, pane.“ Odspěchá. Zaklepe na dveře kuchařky.
„Co je?!“ houkne na něj v županu s čepečkem na hlavě. „Hoří snad?“
„Ne, pan markýz…“
„Proč to neřekneš hned!“ vyrazí tak jak je do kuchyně. „Něco mám schovaného v troubě. Och bože, určitě si zvykl na jiné lahůdky, než mu mohu dát. Říká se, že ve Francii vaří daleko lépe.“
„Paní Grantová, my jsme nad nimi vyhráli a pan markýz vaše jídlo miluje.“
„To je pravda,“ rozplyne se kuchařka, ale pak se vzpamatuje. Naservíruje na tác tenké nařezané plátky šunky, sýra, k tomu přidá maso z krůty, kterou má na pekáči. Naaranžuje, aby to lahodilo oku. Udělá tousty, protože čerstvý chleba nemá. Pohoštění přikryje ubrouskem a přidá ještě džbán ovocné šťávy. V duchu si libuje, že byla prozíravá, že ji připravila.
„Jste poklad, paní Grantová.“
„No jo, hlavně, aby panu markýzi chutnalo.“ Devislh odnese tác do ranního salónku.
„Paní Grantová se překonala. Vyřiďte ji poděkování.“
„Jistě, pane. Jestli mohu být tak smělý, připravili jsme kluziště.“ Vždy se rád díval, jak jejich pán bruslí.
„Kluziště?“ optá se pobaveně. Je to už dlouho, co na něm byl. „Výborně. Zítra si zabruslím. Ten nový kůň Silver, dorazil?“
„Ano, pane. Dneska ráno ho přivedli. Už je ustájen. Stará se o něj Desmond.“
„Desmond?“
„Nový chlapec, pane. John odešel.“
„Oh, už? Zapomínám, jak čas utíká.“
„Ano, pane. Mohu vědět, jak dlouho se zdržíte?“
„To netuším. Mám pocit, že je tu hodně práce. Ať za mnou zítra se staví správce Curtis.“
„Jistě. Už jsem mu to oznámil, že náš navštívíte.“
„Výborně. Ráno v devět vyrazím na projížďku. Chci vyzkoušet toho nového koně, potom přijmu Curtise.“
„Ano, pane.“
„Večer si zabruslím. Pozítří bych mohl udělat menší soáre. Pro mládež připravte i možnost si zabruslit. Výběr hostí nechám na vás. Nemám tušení, kdo je přítomen.“
„Ano, pane.“
„To zatím bude vše. Můžete jít. Obslouží mě Joseph.“
„Jsme rádi, že jste se v pořádku vrátil, pane. Vítejte zpět na panství.“
„Taky jsem tu rád.“
Pan Devilsh se ukloní a odejde. Alexander si povzdechne. Nedělá rád soáre, ale dobře si uvědomuje, že musí nejbližší sousedy pozvat. Bude to nuda, ale jednou to přetrpí. Hlavně, aby ho nezačali zvát na ty jejich venkovské dýchánky. Napadne ho, že by mohl pozvat pár přátel z Londýna. „Zítra,“ zabručí, když vstane od stolu. Protáhne se. Usne, jako když ho hodí do vody.
Druhý den v jezdeckém sejde ke stájím. Už z dálky vidí Silvera. Vypadá bujně. Potom se zaměří na postavu, která stojí vedle jeho nového přírůstku. Strne. Obdivně sleduje vyšší postavu v teplém kabátě. Zřejmě něco Silverovi řekl, protože kůň se uklidnil. Každým krokem se ho zmocňuje větší a větší vzrušení. Nemůže se vynadívat na ladnost pochybu a jeho fantazie víří, až zůstane stát na jasné představě. Hnědé vlasy sčesané za ušima, modré oči, výrazné rysy. Když stane před stájníkem, je omráčený, protože jeho představa je totožná s tím, co vidí.
„Dobr…rý den, pane. Silver se moc těší na projížďku,“ řekne ohromený Desmond. Jeho tělem projíždějí stejné pocity, jako když byl nedávno nemocný. Horko zima a černý markýzův pohled v něm vyvolává něco zasutého. Mimoděk pohladí koně po hřívě.
Nehlaď ho! Hlaď mě! Skoro vykřikne markýz.
„Pane, markýzi, vítejte na panství,“ ozve se hlavní stájník.
Markýz se pracně otočí. Je rozzloben, ale ovládne se. Ten dobrý muž za nic nemůže. To jen, že jeho sny se právě zhmotnily. „I já jsem tu rád. Odpoledne navštívím stáje.“
„Ano, pane. Máme pár přírůstku, které váš potěší. Pěkný kůň. Nechcete doprovod?“ optá se ustaraně, ale pak se zalekne.
„Vlastně proč ne? Chtěl bych koně vyzkoušet, co dokáže. Umí jezdit?“
„Jako ďábel, pane markýzi. Desmonde, osedlej Cesara. Letos je tu nadbytek lišek, pane,“ navrhne s rozzářenýma očima.
„Proč ne?“ dívá se na Desmonda Alexander. Krásné jméno, ale dal by mu jiné. Miláček. Je nadšený, že s ním pojede. „Určitě. Uvidím, jak tu zůstanu a zda by se ke mně pár sousedů nepřidalo.“
„Ano, pane. Oznámím to v psinci.“
„Výborně.“ Vyhoupne se na Silvera, vezme do ruky otěže. Měl pravdu, řekne si spokojeně, ale zároveň sleduje vrata stáje. Už je tu. Desmond nadšeně se vyhoupne na Cesara. Párkrát na něm jel a má ladný krok a je dost rychlý, i když Bella by podle něj byla vhodnější.
Alexander vyrazí. Desmond za ním.
„Konečně se koně trochu protáhnou,“ zamumlá hlavní stájník. „Do práce!“ houkne na podřízené. Vyrazí směrem k psinci oznámit Thomasovi, že pan Alexander zde zůstane delší dobu.
Alexander jede plným tryskem, ale pak zpomalí. Počká, až ho Desmond dojede.
„Rychleji to neumíš?“ Je čarokrásný. Velké modré oči a ty rysy. Cítí, jak se v něm vzmáhá touha.
„Já ano, ale kůň ne,“ odsekne. „Omlouvám se. K Silverovi by byla vhodnější Bella.“
„Pak zítra pojedeš na Belle.“
„Ano, pane.“ Markýz je krásný. Nikdy nikoho takového neviděl. Už dávno ví, že se mu líbí muži, ale snažil se to potlačit. Co mu jiného zbývá? Vždyť by to byla ostuda a pak trestá se to vězením. Minule o tom dokonce kázali v kostele. Nechápal proč a potom to slyšel, že načapali dva chlapy spolu. Vzrušilo ho to, ale zároveň varovalo. Přece jenom musí se postarat o sestru.
Ach, jak se na mě dívá. Mohl by být… Bylo by to rozkošné pohltit jeho rty, dotknout se těla, proniknout do něj, sát z něj vášeň. Je krásný a něco mu říká, že mu perfektně padne, ale jak to zjistit? Zamyslí se a nesleduje cestu. Najednou se Silver vzepne, markýz se sice snaží udržet v sedle, ale spadne. Zasténá.
„Chyť Silvera!“ poručí mu, zatímco zuby zatíná bolestí. Vsadí se, že má zlomenou ruku. Je to ostuda. Zahlédne králíka. Humorně pomyslí, že teď skutečně nemusí do Londýna. Maman se vztekne.
Desmond na něj nejistě pohlédne, ale potom ho poslechne a vydá se za prchajícím koněm. Netuší, jak ho na Cesarovi dohoní, ale Silver sám zpomalí.
„Díky bohu a teď hezky půjdeš se mnou. Jsi ostuda všech koní. Leknout se králíčka a pan markýz z tebe spadl.“ Otočí koně a vrací se k místu nehody. Něco se mu stalo, když vidí, jak se plouží a ruku tiskne k sobě.
„Myslím, že na koně se s tou rukou nedostanu. Není tu blízko nějaký srub?“
„Ano, je. Nechcete to přesto zkusit?“
„Ne!“ Odmítne úsečně. Už vidí ty úšklebky za jeho zády. Markýz co neumí jezdit na koni. Cha, to nedovolí.
„Pak tudy.“ Sesedne a vede oba koně určeným směrem. „Je tam čisto a uklízeno. Pan Davilsh nás proháněl, aby všechno bylo připraveno. Zvládnete to?“ optá se tiše.
Alexander přikývne. Momentálně je mu jedno, jak se k němu chová, hlavně, když za chvilku bude mít klid. Dojdou k srubu. Desmond uváže koně, otevře dveře. Vejdou dovnitř. Dřevo je připravené. Rozdělá oheň.
Alexandr se zatím posadí, ruku natáhne před sebe. Bolí to jako sto čertu. Doslova cítí, jak to pod kabátem pulzuje.
Desmond zatím vytáhne věci k léčení, které jsou v každém srubu na panství. Sám je sem dal, když je dovezl od lékaře. Sáhne na ruku.
„Au!“ zařve Alxeander.
„Nemáte to zlomené. Mám dojít na panství…“
„Ne! Nikdo nesmí vědět, co se mi stalo.“
„Proč, Vždy… Omlouvám se.“ Přemýšlí jak na to. „Nedaleko žije babka kořenářka. Mohl bych ji sem dovézt.“
„Výborně. Tak už jeďte!“ zahromuje na něj. Jen ať vypadne a jeho nechá na pokoji. Chce být sám a přemýšlet o tom, jaké je nemehlo. Takhle se ztrapnit před Desmondem a to přemýšlel, zda by se nechal svést. Je žalostný. Opatrně, ale před očima se mu tmí, stáhne si kabát. Uklidní ho, že nevidí krev, ale vzhled není ideální. Posadí se, dívá se do ohně.
Desmond zatím dojede pro babku kořenářku. Vysadí ji do sedla. I tak babka má hrůzu v očích a objímá ho kolem pasu, že div nespadne. Je rád, když dojedou.
„Vedu ji, pane.“
„Mathylda, pane markýzi. Tak ukažte.“ Vůbec ho nešetří. Desmond ji obdivuje, On má z markýze posvátnou hrůzu. „Máte kliku, je to jenom naražené, ale i tak by to chtělo klid. Tady mám nějakou mastičku. Mažte si ji.“
„To jsem rád. Děkuji a ani slovo o tom, že jste mě ošetřovala.“
„Samozřejmě. Mathylda umí mlčet. No, tak já zase půjdu.“ Ošije se. Má si říct o zaplacení? Ale je to pán panství. Vyjde ven. Povzdechne si. I když koní se děsí, nazpátek bude muset jít pěšky. Odhodlaně vykročí, když ji zastaví hlas toho chlapce Desmonda. Je to dobrý kluk.
„Počkejte, Zde, za ošetření.“ Vtiskne ji do dlaně pár drobných. „Víc nemám.“
„Mladíku, to je, tak jo. Kdyby něco přijď. Jak se má sestra?“ optá se. „Je jí trochu lépe?“
„Stále stejně, ale nepředpokládáme, že se uzdraví.“
„Vyřiď ji pozdravy.“
Alexander za dveřmi mu naslouchá. Sestra a zdá se, postižená. Že by se to dalo nějak využít? Když hlasy umlknou, rychle se posadí.
„Nikomu nic neřekneš, je to jasné?!“
„Ano, pane markýzi.“
„Stačí Alexander.“
„To ne, pane,“ odmítne rázně. Své místo zná. Jen nechápe, proč mu to navrhl. „Chcete tu počkat na sáně nebo jít?“
„Jít?“ Ne, líbí se mu, jak tam stojí. Vlastně, kdyby se nestala ta nehoda, mohli by tady skončit. Místo to není špatné. Jistě není to jeho postel s hedvábnými pokrývkami, ale možná je to lepší. „Pojď sem. Sedni si.“ Dotkne se jeho stehna a pohladí ho.
Desmond zrudne a bojuje s návaly zimu i horka. Fascinovaně zírá na velkou ruku, která ho hladí. Cítí vzrušení.
Je můj, řekne si v duchu Alexander. To jak reaguje i to, že… Věděl to! Jásá a koupe se v přívalech slasti.
„To se nesmí!“ vyhrkne, odsune se.
„Proč ne? Pojď sem!“ poručí mu. „Klekni si.“ Líbí se mu, jak mu může přikazovat, ale raději by byl, kdyby to dělal dobrovolně.
Desmond váhá, ale markýz ho láká jako světlo můru. Udělá, co markýz chce.
„Proč se to nesmí?“
„Je to zakázáno a trestá se to a říkali to v kostele,“ vyhrkne. Sleduje ruku, která se k němu blíží. Teď se ho dotkne. Zavře oči.
„Líbí se ti to. Mě taky.“
„Cože?!“
„Líbíš se mi. Moc.“ Nakloní se a políbí ho na rty. Prodlévá na nich, ale k ničemu ho nenutí. Dobře ví, že je to jeho první dotek muže v sexuálním smyslu. „Krásný, jsi moc krásný. Chci tě mít. Milovat s tebou. Než se mi zahojí ruka, rozmysli si to. Nechci tě nutit násilím, ani tím, že jsem tvůj pán. Musí to být dobrovolně, dobře?“
„A…Ano! Pojedeme?“ optá se rozpačitě.
„Pokud se dostanu na koně.“ Desmond se rychle zvedne. Chce být z jeho dosahu, ale hlavně i pryč od pocitů, které ho zavalují. Markýz a on. Bože, proč?
Pomůže mu do sedla. Jede za ním, obdivuje jeho široká záda i to, jak jistě sedí v sedle. Není vůbec znát, že by něco měl s rukou. Je rád, když skončí ve stájích u koní.
„Stalo se něco? Markýz nevypadá spokojeně.“
„Pane, ne, jen Cesar Silverovi nestačil. Myslím, že byl kvůli tomu mrzutý.“ O ruce se hlavnímu stájníkovi nezmíní.
„Povídal to. Chce Bellu. To je tvůj návrh?“
„Ano, pane. Myslím, že mu bude stačit.“
„Hm, hřebec a klisna. Uvidíme. Zítra osedláš Bellu.“
„Ano, pane.“ Pochybuje. Osobně si myslí, že pan markýz bude chtít zůstat doma. Jenže co on? Co má dělat? Co když se to provalí? O čem to uvažuju?! Zasténá do koňské hřívy. „Chci poznat milování, Cesare.“ Touží po jeho dotecích a polibcích ještě víc. Když si vybaví, jak ho líbal… „Co mám dělat?!“ zasténá nahlas, ale brzy ho práce plně pohltí.
Odpoledne jde za sestrou, která bydlí u příbuzných. Musí jim platit, ale aspoň není odkázána na nějaký podezřelý ústav.
„Beatrice, víš, že nemusíš pracovat!“
Hnědovlasá dívka ležící v posteli a obklopená vlnou se zardí. „Vím, ale chci ti trochu pomoct a pak nemusím myslet na to, že jsem nemohoucí. Jak ses měl a co markýz? Popiš mi ho. Jak vypadá, co nosí. Viděl jsi ho?“
„Jel jsem s ním na projížďku,“ pochlubí se. „Já na Cesarovi a markýz na svém novém koni Silverovi. Umí jezdit jak Bůh.“
„Určitě ne tak dobře jako ty,“ usmívá se, zatímco její ruce pracuji na vlněném šálu s pestrobarevnými květinami. Pozdě večer, když dá svou výplatu příbuzným, jde opět k zámku. Je osvětlený a vypadá jako z pohádky, myslí si. Za kterým oknem asi je? Uvažuje. Zastaví se a dívá se na osvětlená okna. Tamto nebo snad tamto?
Markýz v té době zrovna stojí u okna, jednu ruku spuštěnou a druhou si přejíždí penis. Vybavuje si každou minutu jejich setkání. Uleví se, mu když vystříkne. Ještě si ho líně přejíždí, odloží župan a vleze nahý do postele. Zavře oči. Představí si vedle Desmond, pokorně čekajícího, až mu zajede do dírky. Přesně. Zasténá a usměje se. Podruhé za sebou. To se mu už nestalo dost dlouho.
„Pane, neměl byste s tou rukou hýbat!“
„Jdu!“ zatne zuby Alexander. Nemůže přece nechat svého Miláčka čekat. Miláček. Jak příhodné pro něj jméno! Je stejné rozkošné, jako je Desmond. Přiléhá mu, jako bude on. Tolik po něm touží. „Večer se projedeme na bruslích. Nemohu to odříct a už vůbec nikdo se nesmí dozvědět, že jsem zraněný! Je to jasné!“ přikáže svému komorníkovi Josephovi.
„Ano, pane. Jak si přejete.“
„Jestli někde uslyším špitnutí, půjdete tam, odkud jsem vás vytáhl.“
„Nemusíte mi to, pane, říkat.“
„Promiň. Ta ruka mě bolí.“ Vyjde z místnosti v jezdeckém. Už se těší, až ho opět uvidí. S tou rukou se na moc nevzmůže, ale mohl by ho aspoň políbit. Pohled na Desmonda veškerou bolest zažene. S jeho pomocí se vyhoupne na koně. Zadívá se na Bellu. Vypadá dobře. Vyjede tryskem, ale brzy zpomalí.
„Pojď sem! Nechci na tebe křičet. Dobrý kůň.“
„Děkuji. Mám ji rád. Je mírná, ale rychlá.“ Pátravě se zadívá na pobledlého markýze. Vypadá to, že ho to bolí.
„Dneska večer bude bruslení. Chci tě tam mít.“
„Ale…“
„Řeknu to panu Devilshovi.“ Je kouzelný. Markýz může na něm nechat oči.
Desmond si uvědomí jeho pohled a opět ho poleje střídavě horko i chlad. Ty jeho tmavé oči ho nenechají v klidu. Co má mu říct? Má mu podlehnout? Rád by zakusil milování s ním, ale bojí se. Co když je nachytají?
„Mlčíš. Něco řekni.“
„Nevím, co pane.“
„Ach jo,“ povzdechne si. „Co mi říct Alexandře?“
„A… Alexandře!“
„Skvělé. Když budeme sami, budeš mi tak říkat?“ I přes bolest se k němu nakloní. „Budeš?“
„A…Ano,“ přikývne očarován jeho vůní, přítomnosti. Když ho políbí, nebrání se. Všechno se v něm sevře touhou.
„Au! Zatracená ruka. Ani tě nemohu důkladně políbit. Víš, co? Jedeme do toho srubu.“ Pobídne koně. Desmondovi nic jiného nezbývá než ho poslechnout. Uvážou koně, vejdou dovnitř. Desmond rozdělá oheň, když ucítí markýzovy ruce. Strne.
„Jsem tvůj první? Nebo jsi někoho měl?“
Desmond zavrtí hlavou. Ucítí ruku ve vlasech. Vyděsí se, i vzruší ho to.
„Budu tě učit.“
„Ale…“
Alaxander ho donutí vstát. Položí mu ruku na tvář. „Nelíbím se ti?“ optá se jemně. Všechno v něm řve touhou po vyvrcholení. „Mně se moc líbíš.“
„Ale, co když… Tohle se nemá dělat.“
Alexandr se usměje. „Ochráním tě. Nikdo nikdy nezjistí náš pravý vztah.“
Desmond si myslí něco jiného, ale je pohlcený čarovným hlasem i okouzlující markýzovou osobnosti. „Co mám dělat?“ optá se přiškrceným hlasem.
„Pro začátek mě líbej!“ přikáže. Sám se dotkne těch vábných rtů. Hříšných i něžných, prostě dokonale stvořených k polibkům. Brzy mu nestačí dotek a donutí ho je otevřít. Se zastenáním vklouzne dovnitř a začne souboj jazyku. Desmond si ani neuvědomí, že se o markýze otírá a dává mu najevo, že po něm touží.
„Vidíš, jak jsem z tebe vzrušený?“ vezme mu ruku a položí na kalhoty v místě, kde se jasně rýsuje boule. Desmond zvědavě jako kotě ji tam drží a potom začne pohybovat.
„Ne, nebo se udělám!“
„Já, co mám dělat?“ optá se ho podruhé a důvěřivě zvedne oči.
Alexander v slastné předtuše přivře oči. Mohl by? „Rozepni kalhoty. Přesně tak.“
„Je… velký,“ řekne s úžasem Desmond. Bez rozpaku ho vezme do ruky. „Je sametový a….“ a neví, jak dál. Mimoděk se po něm začne pochybovat rukou. „To je ono,“ povzbudí ho Alexander. Už se těší, až ho vezme do úst. „Dáš si ho do úst?“
„Cože?“ zadívá se na úd ve svých rukou. Dobře si uvědomuje, že i on je vzrušený. „To se dělá?“
Alexander přikývne. „Ano a já pak vezmu tvůj. Na oplátku.“ Už se těší, až se o svého Miláčka postará. Ano, bude mu říkat Miláček, protože to je nejpřiléhavější název pro něj.
„Tak dobře.“ Klekne si. Zkoumavě ho prohlédne a potom skloní se k němu. Váhavě ho vezme do úst.
„Ach, to je ono!“
Desmonda to potěší. Zasune si ho víc, potom ho vysune a zase zasune. Rukou sevře kořen pyje. Začne pravidelně ho kouřit.
„Jsi skvělý. Už budu, už…“ Moc dlouho jsem nevydržel, ale copak to jde? Je nezkušený a přece ho tak rychle dovedl k vrcholu, jako by to byl nezkušenější londýnský prostitut.
Desmond ucítí semeno a uhne hlavou. Na tvář mu dopadá sprška semene. Chce si je otřít, když je zadržen pevnou rukou. Zvedne se. Markýz se na něj zadívá tím svým vědoucím pohledem, nakloní se k jeho potřísněné tváři a začne ho olizovat.
„To… se dělá?“
„Můžeš, ale nemusíš.“ Rukou se dotkne rýsující se boule v Desmondových kalhotách. „Stáhni si je, Miláčku,“ řeknu mu ucha a něžně do něj kousne. „Koupeš se. Voníš jak louka v létě.“
„Ano, pravidelně,“ přizná se. Stáhne si kalhoty. Stydlivě stojí před markýzem. Připadá si nepatřičně, ale vzrušuje ho to. Rukama se snaží zakrýt klín.
Alexander je rozpojí, roztáhne, aby viděl lépe na Desmondův poklad. Líbí se mu, jak klopí oči a stydí se. Zvedne mu hlavu a políbí ho. „Líbí se mi. Je krásný stejně jako ty. Dokážu ti to.“ Poklekne, když je zadržen.
„Já to nechci,“ řekne. „Připadá mi to divné,“ řekne červenajíc se.
„Ale mně se to líbí. Chci to. Bude se ti to líbit, uvidíš, když ne, tak mi to řekneš,“ navrhne mu. Tak nezkušený, tak rozkošný, ale něco mu říká, že bude divokým náročným milencem, který si bude umět říct, když to bude chtít. Čeká na svolení. Musí na něj pomalu. Nechce mít pod sebou tuhé prkno, které trpně lituje.
„Dobrá.“ Zavře oči. Markýz nelení, klidně si před ním poklekne a vezme ho do úst. Po chvilce si uvědomí, že se mu to líbí. Rozhodne se, že o svého Miláčka takto bude pečovat každý den.
Desmond zasténá slasti. Nemůže uvěřit, že před ním klečí samotný markýz a k tomu má v puse jeho penis. Otevře oči. Opět zasténá. Málem ucukne, když markýzovy prsty se dostanou k jeho dírce a dotýkají se ho tam. Má pocit, že je rudější než vařený rak, ale přináší mu to rozkoš.
„Já…“ než stihne cokoliv dalšího říct, s výkřikem vyvrcholí.
„Sladké, nahořklé, chutná mi.“
„To nemůžete!“ vykřikne s děsem v očích. Nejraději by se propadl pod zem, když vidí, jak se markýz usmívá a stírá si z koutku úst semeno. Jeho semeno! Bože, tohle je hříšné!
„Proč ne? Copak někdo zakazuje dělat příjemné věci? Chtěl bych tě svléknout a dotýkat se tě, milovat se s tebou.“ Zvedne se, zdravou rukou ho obejme. Je o tolik menší než on, ale vyhovuje mu to. „Líbilo se ti to?“ ucítí nezřetelné přikývnutí. „To jsem rád, Desmonde, protože mně se to líbilo moc.“ Políbí ho. Trochu ho donutí, aby cítil v něm své semeno. Desmond se už nebrání. V hlavě má takový chaos z toho všeho, že se na nic nevzmůže.
„Pojedeme?“ optá se váhavě. Chtěl by tu zůstat a zkoumat další taje Desmondova těla i jeho osobnosti, ale ví, že potřebuje čas.
„Ano.“ Najednou se usměje, až Alexander zůstane přihlouple civět. „Moc se mi to líbilo, ale mám v hlavě chaos. Bylo to úžasné, pane, ale neměl byste to mi dělat. Zvážím to.“
Alexander se usměje. „Jak chceš, ale věz, že si stejně udělám, co budu chtít.“
Desmond to ví, ale musel to říct. Nemohl jinak. Vyjde ven. Pomůže markýzi do sedla. Cítí se jinak a jinak se dotýká pánova těla. Má chuť je pohladit, přitulit se k němu, zapomenout na celý svět. Nepřemýšlí o tom, že by se markýz chtěl pobavit na jeho účet. Bere to tak, jak to Alexander říká. Zkusí to vyslovit nahlas, čímž Alexandra potěší, ale jemu se to zdá divné. Zamračeně to zkusí znovu a zase bez úspěchu.
„Jestli ti to vadí, můžeš mi říkat, jak budeš chtít.“
„Ano, pane,“ přitaká nadšeně. Alexander se rozesměje. Usmívá se ještě, když vjede na nádvoří.
„Příjemná projížďka, Devilshi. Hosté jsou pozvání?“
„Ano, pane. Je to narychlo, ale nikdo neodmítl.“
„Chceš říct, že si to nedovolili. Nevadí. Už se těším, až se opět projedu.“ Slabě si povzdechne. Bez Miláčka je mu smutno, ale večer ho uvidí. „Ať je dost obsluhy a nějací mladicí, aby obuli hosty.“
„Samozřejmě, pane. Budeme muset vzít si pomocníky, ale všechno bude k vaší plné spokojenosti.“
„Výborně.“ Už aby byl večer, pomyslí si, ale před ním je oběd a hora papírování. Ještě, že ta naražená ruka je levá. Uvidí Josepha. Aha mast a převléknutí. Když je v soukromých komnatách zasténá bolestí. Když byl s Miláčkem, zapomněl na všechno kromě vzájemné rozkoše.
Večer vyjde s ostatními k velkému kluzišti osvětlenému pochodněmi. Ohřívače jsou v každém stanu a podává se teplé nápoje. Zahlédne Miláčka. Než stihne kdokoliv zareagovat, pokyne mu.
„Pojď mi nandat brusle. Rád bruslím.“
„To víme, Bradbury, ale ne každý holduje tomu sportu, ale omladina si jistě dá říct,“ řekne jeden z hostí, značně korpulentní pán.
Alexander neposlouchá, ale sleduje Desmonda. Ten se neodvažuje mu podívat do očí, aby se neprozradil. Nakonec pochopí, jak se brusle nandají. Jde na místo. Napjatě sleduje hraběte. Vydechne úžasem.
„Vidíš to poprvé?“ optá se ho Thomas.
„Ano a líbí se mi to. Létají jako ptáci.“ Markýz létá jako pták, ostatní sice jezdí dobře, ale jeho pán je nejlepší. Obdivně sleduje, jako se rozjede proti němu a v posledním okamžiku, kdy se zdá, že se dostane z kluziště, zatočí. Desmond zachytí úsměv a malé mrknutí.
„Chtěl bych se to naučit.“
„To není nic pro nás. Tedy ještě tak děti. My musíme vydělávat.“
Desmond zesmutní. Nohy ho svrbí, jak touží se rozletět po ledě. Držel by se markýze za ruku a usmívali by se, a když by skončili, tak v jednom ze stanů… Zčervená při představách, které se mihnou v jeho mysli.
„Musím říct, markýzi, že něco podobného jsem ještě neviděl.“
„Je to pohodlné,“ pokrčí rameny markýz. „Nechce se mi chodit k rybníku.“
„Jistě, jistě. Úžasné.“
„Děkuji.“ Posadí se, zadívá se směrem k sloužícím, ale popravdě ho zajímá jen jeho Miláček. Kdyby měl svobodnou vůli, byli by nahoře v jeho pokoji a milovali se. Takhle tu musí šaškovat. Pozdě večer smutně se usmívá. Nudí se a stýská se mu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
