Shounen - ai povídky

Zimní sny

Krkonošské setkání

Sněží. Sněží. Sněží. Kdy to přestane, pomyslí si Ondra za oknem budovy. Vyhlíží ven. Krakonoš se letos rozhodl nadělit ne sníh, ale doslova lavinu sněhu. V ruce drží hrnek s nápisem I Love You. Zabavil ho Tomášovi, který se jen podivil, kde se u něj vzal. Je velký a momentálně díky horkému čaji krásně hřeje nejen do rukou. Čeká, až Miluška sejme všechny balíky. Nějak ji to nejde.

„Co je?“ Obrátí se k ní. Modrou bundu se žlutou trubkou má rozepnutou, protože je teplo. V myšlenkách ovšem dlí u Tomáše. Rád by ho přestěhoval k sobě, ale zatím o tom nechce slyšet. Samozřejmě po Novém roce se to rozneslo, že spolu něco mají. Každý na něj zírá jak na mucholapku, která ulovila nejžádoucnějšího partnera v okruhu dvě stě kilometrů. Zachránci si naopak pochvalují Tomášův výběr.

„Mám to! Špatně polepený balík.“

„Perfektně.“

„Co Tomáš?“

„Co s ním má být?“ řekne neutrálně a napije se. Mimoděk pohlédne k přepážce. Zastaví se, v duchu obdivně hvízdne. Tohle je opravdu krásný materiál, když zahlédne vysokého černovlasého chlapa a vedle něj blond muže. Jsou nádherní, i když… Udělá krok, aby si je prohlédl lépe. Jsou pryč. Hned jde k přepážce.

„Kdo to byl?“

„Co já vím? Nějací Angličané,“ ukáže na hromádku pohledů s anglickou adresou. Jedna je kupodivu do Česka. Prohlíží si je. Zasněžené scénky Sněžky, Obřího dolu a dalších pamětihodností, momentálně schovaných pod tlustou vrstvou sněhu.

„Co dnes budeš vařit?“

„Kuskus s kuřetem a rozinkami,“ odpoví automaticky.  

„Ondro, hotovo, můžeš zmizet. Hezký víkend!“

„Díky bohu, svatý patrone Dalmacie,“ zarecituje svůj nejoblíbenější muzikál.

„Počkej, jak se to dělá?“

„Zítra ti trochu přinesu, pokud zbude,“ ušklíbne se při představě, že nic nezbude. „Pa holky, a ať vám to utíká!“ zvolá. Vypadne ven, nasedne do svého auta, když zaregistruje ty dva. Jsou opravdu krásní, ale popravdě Tomáš je daleko hezčí. Možná by mohl vyjet nahoru, i když v tomhle sněhu, by nikdo neměl jezdit. Vyrazí k domovu. Pomalu se soustředěným pohledem. Má strach, ale kontroluje ho. Kolikrát se mu stalo, že dostal smyk. Jednou ho museli tahat z hromady sněhu, ale to už je dávno.

Dojede domu, kde by na něj měl čekat Tomáš, ale ten bude nahoře. Vzpomene si na ty dva cizince. Co kdyby někoho na večer pozval. Popravdě nudí se a je víkend. Jenže koho?

Odněkud se vyřítí bílé klubko s mohutným štěkotem.

„Čertíku, sedni si!“

„Haf!“

„Tomu se říká výchova, Tomáši?“ Slíbil mu, že mu pomůže s výcvikem, ale výsledky buď nejsou, nebo Čertík je prostě tupé zvíře. Ne, kdepak. Čertík je velmi chytrý pes, zažene tu hanebnou představu, že jejich pes je obyčejné zvíře. On je Čertík, nejchytřejší pes na světě. „Uhni se nebo nedostaneš žrádlo!“ zahartusí jak stará babka Mladovic. V létě k tomu za ním mává holi. V zimě křičí z okna, že je ji zima. Co na tom, že ji nikdo nerozumí, protože zapomíná zubní protézu, ale co. „No né, on uhnul!“ vynese tašky s nákupem. Udělá báječný kuskus a doveze ho nahoru Tomášovi rovnou do náruče.

„Halo! Halo!“

Ondra se otočí. Nějaké auto.  Dost slabé do horského terénu, ohodnotí je jedním mrknutím. Co tady dělá? Položí tašky na práh a jde k nim. Poznává ty dva cizince, ale myslel, že neumějí česky. Nebo Angličan taky zná české: Halo? Zastaví se před nimi.

„Prosím vás, hotel Start.“

„Ve Mlýně?“

„Ano. Museli jsme špatně odbočit.“

Ondra nechápe, jak mohli špatně odbočit, přece to není Praha, kde se člověk opravdu ztratí! „Musíte dolu.“

„Děkujeme. Chtěli jsme se projet a…,“ rozpačitě se začne usmívat. „Vy to tu znáte, že.“

„Narodil jsem se. Proč?“

„Ne nic. Děkujeme moc.“

„Nashledanou.“ Ondra se zájem i se skřípajícími zuby se dívá, jak otáčejí auto. Řídí ten druhý černovlasý. Není zvyklý na sníh, usoudí po chvilce, ale to není zvyklá půlka republiky.  Ruka z okénka. Taky jim zamává.  Vedle něj sedí Čertík, který se zájmem se dívá za autem. Potom se rozpomene na tašky a vyřítí se k nim. Něco moc dobrého v nich je!

„Fuj, Čertíku!“ Opět se mu připomene slíbená Tomášova výchova. To je výchova naprd. Otevře dveře. Napůl čeká, že ho Tomáš přivítá, ale není tam. Je mu nějak teskno. Bude vařit, než přijde ze služby. Je víkend, nikam nemusí. Jestli se nic nestane, pak mají dva dny pro sebe, ale jestli se něco posere, potom nejspíš toho, co to spáchá, uškrtí.

Uklidí nákup, dá granule se zbytky masa pro Čertíka. Vypadá, že nejedl týden, když se do nich pustí, až granule lítají po okolí. Bude z něj velká černá bestie. Měl by s ním dojet ke všem lesníkům a představit ho, kdyby některý z nich na něj náhodou narazil v lesích. Tomáš s tím bude muset něco udělat. No, mohl by ho začít vozit v autě na pochůzky. Pookřeje tou myšlenkou. Špatný nápad to není.

Vytáhne sáček s kuskusem a dvě stejné skleničky. Návody říkají, že se to musí dělat nad párou, ale podle něj je to blbost. Může se to i uvařit. Jednou z nudy začal bádat, kolik to potřebuje vody. Nakonec zjistil, že dvě skleničky a do jedné se dá o trochu víc vody než kuskusu. Když se začne vařit, hodí se to tam, trochu másla a bingo je to dokonale. Ne řídké, ne spečené, prostě nádherně sypké. Ještě než začne vařit kuskus, dá do trouby péci kuřátko. Rozinky, cibulku nakrájet, osmažit, kuskus, dát to dohromady. Hotovo. Teď už jenom chybí Tomáš. Má to, zavolá mu.

Vytočí číslo na boudu horské stráže.

„Rozina.“

„Ahoj, je tam někde Tomáš?“

Rozina mrkne po osazenstvu. Zjevně se nudí. Tomáš už dávno vypadl, ale… „Pustím ho jedině, když nám uděláš bábovku nebo koláč.“

„Cože?! To je vydírání!“

„Není. Tak co?! Nejlépe tvarohovou buchtu nebo koláčky s povidly. Ty já rád. Ondro?“

Ondra zaskřípe zuby. Už chce říct ano, když zaslechne klíče. „Víš, Rozino, ty sprostý vydřiduchu, nedostaneš nic!“ třískne telefonem. Rozina se udiveně kouká na sluchátko. Lítostivě ho položí na vidlici. Nebude domácí koláč a on na něj má tak strašnou chuť. Bude muset to zkusit přes Tomáše.

Celý plech… Zasní se.

„Co je ti?“ optá se udiveně Tomáš. Na řasách se mu třpytí sníh. Oklepe se, když si ho Tomáš k sobě přitiskne. Pomalu se otáčejí do rytmu neviditelné melodie. Hledí mu do šedých očí a přeje si, aby tu s ním byl napořád.

„Rozina mě naštval, ale nechci o něm mluvit.“ Políbí ho na rty. Mazlí se s nimi, až jim oběma dochází dech. Objímá, vdechuje vůní horských výšek i sněhu.

Tomáš se pousměje. „Chtěl koláč?“

„Za tvoje propuštění. Copak jsem nějaká pekárna a horská služba vězení? Ne! Sundej si tu bundu.“ Pomůže mu ji svléknout a vede ho dovnitř do místnosti s krbem. Usadí ho na pohovku, vezme tlustou deku, kterou mu přikryje nohy. Tomáš pobaveně se dívá, jak kolem něj lítá. Musí přiznat, že se mu to zalíbilo a pod dekou je mu opravdu teploučko. Zívne. Je na nohou přes patnáct hodin, kvůli tomu přívalu sněhu. Nakonec Rozina usoudil, že se nic nestane, proto ho pustil domu se slovy, že chce koláč. Ondra má pravdu, je to vydřiduch. Loudit na něm a ještě na Ondrovi.

Dívá se na záda svého milence. Nejdřív s ním nic nechtěl mít, ale neví, jak a byl v jeho pasti. Teď už si nedokáže představit jiný život, i když stěhovat se sem nehodlá. Přece jen…

„Bude ti teploučko. Máš rád kuskus?“

„Miluji ho. V Kanadě jsem ho dost často jedl a nejen tam.“ Vzpomene si na svůj divoký dobrodružný život.

„Závidím.“

„Není co,“ tiše řekne Tomáš. Pořád vidí své přátele, i známé… Minulost.

„Tady něco dobrého na zub.“ Položí mu do klína podnos s miskou, z které se kouří. Tomáš hledí na misku s kuskusem. Je toho jak pro rotu a ne pro jednoho člověka. „Dobrou chuť,“ řekne s polibkem na rty. „Ještě donesu sobě. Řekneš mi, jak bylo nahoře.“

„Ano.“ Pustí se od kuskusu. Výborné jako vždy. Tímhle tempem ztloustnu, povzdechne si. Ondra si k němu přisedne. Chvilku mlčky jedí.

„Nebylo celkem nic. Žádná nehoda, kromě vyprošťování aut. Někteří lidé neumí jezdit. To u tebe bylo určitě zajímavěji.“

„Ani ne. Balíky trochu povolily, ale stejně jich je dost. Jen to sněžení… Bojím se o pár lidí, ale ti vědí, co jsou hory.“ Čímž uzavře i svoje téma. Mlčky dojedí kuskus. Tomáš ho vylíže do poslední drobné kuličky. Chvilku sedí s miskami v rukou. Je jim dobře. Nepotřebují spolu mluvit. Ondra vezme od něj misku. Odloží je na podlahu a přitulí se k Tomášovi. Hledí do plamenů v krbu.

„Byl bych rád…,“ odmlčí se. Copak má cenu říkat něco víc, když cítí z Tomáše nesouhlas? Nemá. „Napadlo mě, že bych Čertíka bral sebou na pochůzky.“

„Dobře uděláš.“

„Lehni si.“

„Zneužívám tě,“ řekne lehce Tomáš.

„Zlobíš mě. Lehni si!“ řekne trochu výhrůžným tónem.

„A když neudělám?“

„Potom tě pomiluji,“ řekne lehounce a zardí se. I Tomáš zčervená. Už nějakou dobu cítí tlak v rozkroku. Váhavě natáhne ruku k Ondrově obličeji. Pohladí ji. Stále ještě ho něco uvnitř něj udivuje, že souhlasil a možná ještě víc, že dokáže tyhle pocity opětovat. Myslel, že už nedokáže nikoho milovat a najednou je tu Ondra. Vtrhl do jeho života jako tornádo, které se kolem něj točilo a točilo. Nešlo odmítnout, co mu nabízel. A on zjistil, že je rád, že jeho nabídku přijal.

Ondra přivře oči pod tím jemným gestem. Nikdy by neřekl, že dovede být tolik vnímavý, ale když se milují, je jako bouře, která se mu zrcadlí v očích. V Tomášových očích se čtverácky zajiskří, udělá si pohodlí a dá si hlavu do Ondrova klína.

„Hodný chlapec.“

„Opravdu? To jsem rád,“ klidně řekne. Zavrtí hlavou. Na Ondrově tváři ztuhne úsměv. Pátravě se zadívá na Tomáše. Je klidný. Dělá to naschvál nebo ne? Někdy neví, jestli je dokonalý svůdce nebo nevinný anděl, který nic netuší.

„Tomáši?“

„Ano? To jídlo bylo výborné. Dal bych si malý zákusek, myslím.“

„Ano?“

„Jistě?“ opět se lehce zavrtí. V duchu spokojeně zaregistruje, že má úspěch. Ondra nic neřekne, ale když mu víská vlasy, jeho ruka putuje po obličeji, hladí je, dráždí citlivé místečka na krku, vklouzává dál a dál.

„Tam už nejsou vlasy.“

„Ne?“

„Ne.“

„Mně to nevadí,“ tiše řekne Ondra, který se nad ním nakloní a začne ho líbat. Zasténá. Ta slast, kterou může pít z hříšných i přísných rtů. Odtrhne se do něj, rukou přejede napuchlé rty. Tomáš se usmívá, v očích napjaté očekávání.

Ondra sleze z pohovky, klekne si k němu. Rukou pomalu odhrnuje pokrývku, která zahaluje Tomáše. Pomaličku odkrývá kousek po kousku tělo, které před ním volně leží s očekáváním slasti. Tomáš přivírá oči, aby neviděl Ondrův pohled. Zachvěje se předtuchou. Chtěl by už vnímat bouři, která se rozpoutá, ale zatím ucítí lehounký sotva vnímatelný dotek.

Svetr musí dolu, potom košile, plánuje si divoce Ondra, ale snaží se ovládat. Někdy má pocit, jako teď, že je Tomáš křehký, ale když se k němu přitiskne, je zas pevný jako skála. Tomáš se lehce nadzvedne, aby mu pomohl stáhnout svetr, ale jinak mu nepomáhá. Nechá se hýčkat, jenom zrychleně dýchá. Tyhle pocit nezažíval tolik let a teď po nich prahne. Natáhne ruku, aby se ho dotkl a mohl ukotvit svoje pocity. Jako by zrovna Ondra, který ho vtahuje do víru vášně, mohl zastavit jeho zmatené pocity.

„Miluji tě,“ šeptá Ondra, když rukama přejíždí pevné Tomášovo tělo. Hladí ho po jizvách, líbá něžně na hrudi, olízne bradavky, které se pod jeho péči vztyčí. Touží ho uspokojit. Jeho touha, jako by se vytrácela do nenávratna.

„Pane učiteli, myslím, že potřebují nutně další lekce.“

„Víš, že tě rád učím,“ ale dávno už nepotřebuje jeho lekce. Naopak on sám se učí od Tomáše. Pomalu svlékne mu seprané trenýrky, pohladí ho po údu. Fascinuje ho do první chvíle, kdy ho viděl. Bože, tolik po něm toužil, ale ta touha se časem zvyšuje, nezmenšuje. Je šťastný, že může udělat, aby byl spokojený. Vyrovná se to štěstí, když vyvrcholí. Očima ho hýčká i rukama, které ho spokojeně hladí po pokožce.

„Líbí se ti to?“

„Hmm,“ zamručí slastně Tomáš. Nemá náladu na nějaké otázky. Chtěl by cítit Ondru vedle sebe, dotýkat jeho pokožky, někoho držet v náručí, usnout s ním. Později si spolu lehnou, nechce, aby se přerušila slast, kterou mu dává. Uvědomí si, že se mu napne tělo a vyvrcholí.

„Víc!“ zapulzuje v jeho myšlenkách, ale za chvilku opět cítí všechno to, co ho váže k tomuto světu. Spokojeně se zahledí do zelených očí Ondry. Hladí ho a pozoruje mírně udivenou tvář. Zrudne.

„Musí ti být zima.“

„Ano velká, ale deka mě nezahřeje,“ nabídne se. Proč ne. Má rád, když se k němu tiskne, šeptá blázniviny nebo ho přemlouvá k tomu, aby s ním bydlel. Je mu k smíchu s jeho nápady, že ušetří nájem, vodu, elektřinu, jídlo… ještě chybí důvod, že ušetří za praní svých trenýrek.

Ondra se hbitě svlékne. Tomášovy oči napůl skryté za vějířky černých řas pohlédnou na Ondrův úd. Stojí pyšně, ale podle něj potřebuje víc lásky. Políbí ho na rty. Je mu tolik dobře.

„Nemusíš,“ zašeptá Ondra, který pochopí, co chce udělat. „Mohu se sám…“

Tomáš mu přitiskne prst na rty, který Ondra políbí. „Já…,“ nechce říkat: Děkuji. Má vůči Tomášovi takové smíšené pocity. K tomu on ho svedl. Zavzdychá, když ucítí velkou, ale příjemnou ruku, která se ho mazlivě dotýká.

Jako sedmnáctiletý, když vyvrcholil za pár minut.

Přitiskne se k Tomášovi, který se usmívá. „Jsem packal.“

„Kdeže, to já se spíš neudržel. Lehni si.“

„Pan doktor Ondra Král promluvil?“

„Ano. Vzal sis prášky?“ Podle provinile tváře zase na to zapomněl. „Víš dobře, že je brát musíš.“ Vyčítá mu to, ale ve skutečnosti na ně málokdy zapomene. Jen, když je unavený. Vstane, vytáhne prášky z kapsy a donese ještě velkou sklenici čaje. Tomáš zachumlaný v modrobílé dece se dívá do oranžovo červených plamínků v krbu. Nikdy se takhle dobře neměl a líbí se mu tu. Ondra trošičku zatřese Tomášem, který upadl do polodřímoty. Automaticky si vezme léky a lehne si.

„Jsem nějaký ospalý.“

„Tak lež. Něco uvařím, i když jsem nekoupil… A jeje. Na chvilku odjedu, ale hned přijedu. Neboj se.“ Vtiskne na rozespalé něžné rty polibek. Nahý před ním stojí a dívá se, jak spí. Kdyby se mohl takhle na něj dívat věčně.  S teskným pohledem se obleče. Kdyby mohl zůstat, ale zapomněl něco doručit.

„Jo, co není v mozku, musí být v pneumatikách,“ zamumlá si s klapnutím dveří. Pořád sněží, ale má pocit, že už to není tak husté. Možná by měl vzbudit Tomáše. Ne, potřebuje spát, jak nejvíc to půjde. Kdyby něco, Rozina ví, kde ho hledat a telefon má také.

Nasedne do auta. Podiví se, kde je černá koule neboli Čertík. Potom si vzpomene na starou podložku v kuchyni. Určitě na ní spí jak zabitý. Nastartuje auto, když se zadívá na žlutou velkou obálku. Jak ji mohl přehlédnout a nedoručit, nechápe.

Vyjede opatrně na silnici. Cestou za sebou zahlédne pluh. Silničáři se snaží, ale i tak je to letos katastrofa. Jenže to říkají všichni každý rok. Od lidi až po silničáře a každý rok se to nějak zvládne. A stejně za sníh jsou všichni rádi, protože mají obživu. Být bez sněhu, to je pohroma. Vzpomíná si, kdy byli odkázání jen na sníh a neměli umělý. Mohli se klouzat po blátě. Když tak uvažuje, mohli by s Tomášem vyjet na běžky nebo jít pořádně zalyžovat. Uvažuje, kdy vlastně lyžoval. Ohromeně si přizná, že asi dvakrát za celou zimu.

Zaparkuje před hotelem, kam zapomněl doručit dopis. Rozhlédne se kolem sebe. Všude auta s lyžemi na střeše nebo boxy. Rodiny i jednotlivci v kombinézách. Barevný mumraj s pořádným křikem i vážnými nedočkavými tvářemi.

„Ahoj!“

„Nazdar, Milane. Jak jde?“

„Jde to. Co tu stojíš s ohromeným obličejem jako medvídek Pú. Já jdu na vlek. Mám tam službu.“ Tvář se mu zkřiví.

„Ehm, jen jsem si uvědomil, že od začátku zimy jsem byl lyžovat dvakrát.“

„To jako fakt?“

„Jo. Znáš to. Kovářová kobyla…“

„Chodí bosa. Přijď k nám. Budeš mít to zadara.“

„Díky. Využiju toho. Musím něco doručit,“ zamává obálkou.

„Bereš už i melouchy?“ Začne se nezřízeně smát.

„Jo, tak se měj.“ Vykročí, když se mu o bundu rozprskne sněhová koule. Otočí se směrem, odkud přiletěla. Uvidí pár výrostků, kteří se bombardují koulemi. Zdá se, že některé město je bez sněhu. Před vstupem do hotelu oklepe si boty, načež ho skoro nějaké dítě porazí. Zavře oči. Město pro něj není. Má rád svoji klidnou samotu zásobenou svíčkami v případě výpadku elektřiny.

„Ahoj.“

„Ahoj, co nám neseš?“ Katuška s milou tváři, ale unavenou na něj pohlédne. „Není nějak moc dlouho na doručení?“

„Neznáš, že pošťák je vždy ve službě? Tady to máš. Je to obyčejný dopis. Pojedu.“

„Tak se měj,“ rozloučí se s ním recepční Kateřina Malinovská.

„Hele, poslouchej. Nemáte tu nějaké dva Angličany?“ Překvapí ho skelný pohled Katušky. Vždyť většinou je nadšena, že mají hosty z ciziny, tak proč najednou ten kyselý obličej?

„Jo, máme. Ale podle jména je jeden z nich Čech jak poleno. Tam je,“ pokyne mu. „To je ten menší. Blonďák.“ Ondra si ho se zájmem prohlíží.

„Jacku! Jacku! Kde jsi?!“

Vysoká černovlasá postava se zvedne z křesla. Ondra se mimoděk uchechtne, ale fascinovaně zírá, jak ten kluk skočí k tomu černovlasému, obejme ho a začne líbat. „Stýskalo se mi,“ slyší až sem. Podívá se na Katušku. Celé okolí se na ně se zájmem dívá. Jako v Zoo na exotické papoušky.

„Neušil jsem, že jsou…,“ nedořekne. „Viděl jsem je na poště.“

„Dobrý den. Děkujeme za navigaci,“ pronese ten nižší blonďák. „Já jsem Vašek a tohle je Jack. Jsme z Anglie. Líbí se nám tu moc a víte co?“

Ondra najednou zjistí, že drží vizitku.

„Přijeďte k nám na oplátku do našeho penzionu. Je tam krásně. Máme i netové stránky v češtině. Půjdeme lyžovat.“ Katuška bezmocně přikývne. Osamí.

„Chápeš.“

„Ano. Chovají se jako každý jiný pár.“ Ne, decentně jako on s Tomášem. Nedrží se za ruku, nepolíbí ho veřejně. Možná by si měl z nich vzít příklad. Líbilo se mu, jak dávali najevo, že jsou spolu.

„NO ano, ale někteří hosté jsou tím pohoršeni. Naštěstí, pozítří odjíždějí. Už si jedna maminka stěžovala, že kazí mládež, protože její synáček viděl, jak se líbají a hned se ptal co a jak.“

Ondra se dívá na vizitku. Nakonec ji schová do peněženky. Mít tu možnost někde být, neschovávat se. Jaké by to bylo, kdyby na něj necivěli, nešuškali si za zády? Kdyby on nebyl pošťák a Tomáš záchranář… Možná by se i museli odstěhovat.

„Nechápu, že se nemohou chovat decentně.“

„Jako já, že,“ tiše řekne. Dál už ji neposlouchá. Vyjde ven, kde se rozhlédne, zda je neuvidí. Jsou pryč. Sněžit přestalo. Lidi vyrazí na svahy i na běžecké stezky. Není sluníčko, ale to jim nebude vadit. Tomáš za chvilku bude muset nahoru. Pořád ve službě. Vzít si tak dovolenou, zajet za sluncem, i když u nich je taky nádherně. Obzvlášť, když slunce svítí nahoře na hřebenech. To potom se dá i spálit, ale dnes už slunce nebude.

V autě si vzpomene na přátelský pár. Chovají se cizinci jinak než Češi? Jsou odvážnější? Nic nepředstírají, nebo je to díky okolí, v jakém vyrůstají? Jsou venku tolerantnější, než lidé tady? Čte na netu různé články a někdy mu to přeloží Tomáš, když něco neví. Všechno ukazuje, že všude jsou lidé stejní, ale potom se objeví něco podobného a jeho domněnky jsou v pytli.

Dojede domu, zamkne auto, zkontroluje okolí. Vypadá, že vše je v pořádku. Otevře dveře, vyhekne, jak je poražený ohromnou kouli, která se začne válet ve sněhu. Chvilku na něj hledí, když si uvědomí, že stojí v otevřených dveřích, kterými uniká teplo. Rychle je zavře. Čertík chvilku hledí na zavřené dveře, potom se rozhlédne kolem sebe. S vyplazeným jazykem se rozeběhne do lesa. Matně si vzpomene, že mu někdo říkal, že tam nesmí. Ve sněhu zůstávají velké ťapoty.

Ondra tichounce vstoupí do kuchyně. Připraví obložené chleby Tomášovi do práce, zadělá na těsto. Snad stihne to upéci. Začíná mít dojem, že se mu s Tomášem nějak rodina rozrostla, ale nevadí mu to. Vylije těsto na pekáč, otevře meruňkový kompot.

Bude jim to chutnat. Za chvilku se kuchyni rozlije vůně buchty s meruňkami.

Přejde do obývacího pokoje. Vezme knihu, s kterou usedne na krajíček pohovky, ale nejdřív přitáhne deku přes Tomáše, která sklouzla z ramene a odhalila ho. Spí, i když se mu něco zdá, pomyslí si při bližším zkoumání Tomášova obličeje.

Miluje ho. Otevře dobrodružnou knihu. Někdy lituje, že si nemůže přečíst něco zajímavého s muži, ale anglicky nebo německy ještě neumí tak dobře. Německy už vůbec ne. Bude to muset přežít, pomyslí si, když se pohrouží do tajemného příběhu o Jantarové komnatě. Pomyslí si, že je škoda, že hlavní hrdinové nejsou milenci.

Bzzz. Je to tu, ale nejdřív se přesvědčí.

„Ano.“

„Tomáš tam je?“

„Hned ho pošlu.“

„Perfektní zdá se, že se ztratili nějací dva lyžaři.“

„Kde?“

„Nevíme, ale volali až z Anglie, abychom je okamžitě našli.“

„Cože?“

„Hej, nevybavujte se tam!“ zaslechne z dálky a nějaký lomoz. „Dopovíš mi to, Radečku, nebo ti nepřinesu faktury!“

„Nemusíš, ale zavolej za hodinku. To bude… no jo!“ Ticho.

„Něco se stalo?“ ozve se ode dveří.

Musí mít nějaký sedmý smysl na tyhle volání, napadne Ondru. „Dva lyžaři, myslím, že to bude ten pár z Anglie.“ Hltá jeho postavu zabalenou jen v dece. Vypadá v ní úžasně a ty bosé nohy, které z ní vykukují.

„Budu muset jít.“

„Já vím. Připravil jsem ti chleby a něco dobrého pro ty mizery. Ať je najdete.“ Za deset minut políbí oblečeného Tomáše na rty. Upraví mu šálu na krku, do ruky vloží otevřenou dózu s ještě teplou buchtou.

„Budou mít radost. Děkuji.“

„Není za co.“ Otevře dveře a stojí v nich, dokud se auto neztratí z dohledu. Zavře za sebou. Je tu smutno, proto se vrátí k rozečtené knize. Pohrouží se do ní, ale uvědomuje si, že je tu divně prázdno. Nakonec ji zaklapne. Podívá se na hodinky. Zavolá nahoru.

„Radku?“

„To je dobrota. Ten tvůj se má jak v ráji. Hele, nechceš si mě vzít?“

„Ani náhodou.“ Je rád, že jim chutná, ale někdy má pocit, že kdyby jim předložil otruby, taky by to snědli. Mohl by to jednou vyzkoušet. „Tak povídej.“

„NO, nejdřív volala do hotelu. Jasně tam nic nevěděli. Chudáci ženské na recepci. Prý je otravovala půlhodiny. Nakonec sehnali někoho, kdo uměl perfektně anglicky. To víš, holky jsou němčinářky, bože to je dobrota. Já mu fakt závidím!“

„Hele, jíst můžeš potom.“ Zaslechne mlaskavé zvuky. Co tam dělá? V mysli ho začínají napadat všelijaké věci.

„Jasně. Vylezlo z ní, že shání svého vnuka s manželem,“ vyprskne smíchy, ale jemu moc ne. Oni se vzali? Ani neví, že něco takového ve Velké Británii existuje.

Ondra to přejde. „A dál?“

„NO klidně ji vysvětlili, že zřejmě někde se baví, ale ta bába to nesežrala. Začala je otravovat. Nevím jak, ale našla naše číslo a volala nám.“

„Uch.“

„No jo. Rozina z ní byl na mrtvici. Po patnácti minutách to vzdal. Osobně si myslím, že už nechtěl mluvit anglicky.“

„Takže jen proto vás postavil na nohy?“

„Ne, úplně. Ono se zdá, že se fakt někde ztratili. Ověřil si to na boudě.“

„Aha. Nedojeli do další, proto. Díky a dobré chutnání.“

„Balada ta buchta. Čau!“

Ondra pověsí telefonní sluchátko, protáhne se. Něco uvaří, ale najednou se mu nechce. Přede do obývacího pokoje, kde si lehne pod stejnou dekou jako Tomáš. Ještě po něm voní. Kdy se asi vrátí? K tomu za chvilku bude tma. Vyhlédne ven.

Usnul jsem, když ho něco vzbudí. Venku je tma jak v pytli. Zvedne se, když si uvědomí štěkot. Hmm Čertík! Zapomněl na něj. Vyjde ven a zve ho dovnitř.

Co mu je? Podiví se, protože na něj skáče, štěká. Jde za ním, že tam má nějakou hračku. Nic.

„Co je ti Čertíku?“

„Haf! Haf!“

„Jdeš domu? Je noc? Ne, tak si zůstaň.“ Za chvilku to zkusí opět. Čertík se za ním dívá. Proč je pán divnej? Potom se ohlédne k lesu. Začne běžet ve svých vlastních stopách.  Je už vyšlapáno, proto jde mu to snadno. Běží, seč mu síly stačí, když dorazí k dvěma postavám. Stojí a nemohou se hnout dál.

„Hele, pes.“

„Jo, ale nemohu dál. Ani tam ani sem. Tohle byla chyba Jacku.“ Jack nic neříká. Rozhodli se oba, že sjedou z trasy. Zdála být se v pořádku, ale nějakým způsobem zabloudili. Jeli níž a níž, ale kde jsou? Vašek s popraskanými rty pohladí psa. Přečte si štítek, když skoro Čertíkovi vleze do tlamy.

„Čertík se jmenuje.“

„NO a? Jsem unavený. Víš, co půjdeme v jeho stopách.“

„Ještě je vidět,“ zachmuří se Vašek. Nakloní se k Čertíkovi. „Dovedeš nás někam?“

„Haf!“ Čertík udělá kolečko. Čeká, že za ním půjdou. Je to stejná hra jakou hrál si se svým pánem. Je přísný, ale jemu se ty hry líbí. Vždy dostane nějakou dobrou pochoutku, když to udělá správně.

Jack s Vaškem se pohnou. Jack uvažuje, zda to byl dobrý nápad sem přijet. Vašek ho k tomu přemluvil, že si zalyžují a uvidí české hory v zimě. Popravdě moc dlouho ho přemlouvat nemusel. Rivie nebyla nadšena, ale dala se přemluvit a pak v zimě je tam mrtvo. Zamluvili si pokoj v tomhle pěkném hotýlku. Není jako jejich, ale to není žádný. Trochu ho překvapila rezervovanost lidi. Koukají se na ně jak na opice v ZOO. Vašek si z toho nic nedělal, ale on to poznal z pohledu recepčních, že budou rádi, když se jich zbaví.

„Haf!“

„My už dál nemůžeme,“ zašeptá mu Vašek. Jsou už několik hodin na nohou a nejsou zvyklí. K tomu ta šílená tma.

Vytáhne kapesník, který mu spadne na zem. Zvedne ho a vysmrká se.

„V pořádku, Vašíku?“

„Ne, Jacku. Mám pocit, že neudělám krok.“ Papírový kapesník spadne na zem. Když ho chce zvednout, Čertík chytne kapesník a zmizí s ním.

„Hele, pes fetišista. Co budeme dělat?“

„Jdeme, co by.“ Vyrazí kupředu. Snaží se zahlédnout stopy, ale měsíc nesvítí. Nevidí nic, kromě bělostí sněhu, a když se pohnou kupředu, stopy lyží, zakryjí stopy psa. Začarovaný bludný kruh, ale nemají odvahu jít pěšky. Sníh je čerstvý a vypadá, že má pořádných pár čísel. Ne, on je hluboký utvrdí se pohledem na stromy. Měli se vrátit po svých stopách, ale místo toho se rozhodli jako nováčci jít kupředu.

„Světlo!“ Zvolá chraptivě Jack. Neví, jak dlouho jsou v tom zatraceném lese. Nikdy by neřekl, že Česko má tak velké lesy. Vždy se mu zdály maličké.

„Hej, je tam někdo?!“ ozve se halekání.

„Tady,“ zakřičí, ale má spíš pocit, že vydal jen skřehot.

„Tady,“ zakřičí Jack. Ožijí. Zaslechnou štěkot.

„Tak jste tady.“

Jack s Vaškem uhnou hlavami, jak je ozáří svítilna.

„Ztratili jste rozum? Jak jste to… to je jedno.“

„Děkujeme. Sami nevíme. Příště už budeme opatrnější.“

„To doufám. Můžete jít?“

„Moc ne. Únava.“

„Je to daleko. Uvidíme, zda tu bude signál.“ Zkusí Rozinu. Nic. Radka. Nakonec zkusí Tomáše. Slabý…

„Tomáši, mám je.“

„Kde?“

„Za naším domem, asi pět šest kilometrů, ale jsou vyřízení díky sněhu.“

„Dostaneme se tam sáněmi?“

„Nevím, ale vrtulníkem určitě ne.“

„Ale můžete to zkusit. Nedaleko je lesní cesta od traktoru. Znáš ji ne. Budu tam čekat.“

„Fajn. Chlapi, máme je.“

„Počkáte tu na mně ano. Přivedu pomoc. Hlavně neusnout.“

„Jen potřebujeme si odpočinout.

„V pořádku a příště…“ Poučí se. Ví to. I on jednou to udělal, ale dostal se z toho sám, ale vyčerpaný, až hrůza. Dva dny neudělal krok. Nejhorší je, že se celou dobu točil dokolečka. Odbočí k nedaleké stezce.

„Čertíku, pojď se mnou.“

Čertík radostně zaštěká. „Víš, zajímalo by mě, co tě to vlastně učí,“ povídá k němu. Čertík vesel zaštěká. Neví, co mu povídá. On si jen rád hraje. Za půlhodiny narazí na stezku. Zastaví se. Měli by se tu objevit doby dup. Čertík vedle něj leží ve sněhu.

„Za chvilku tu budou,“ ozve se Jack.

„Co kdybychom…“

„Ne.“

„Máš pravdu.“ Ještě by zabloudili, ale dál by cokoliv za trochu světla. Ten les ve tmě je slušně strašidelný.

„Nespí, Vašíku. Podívej se světla.“

„Už jsme tu.“ Ondra s baterkou připevněnou na čepicí si je prohlíží. „Tomáši, zavez je k nám. Odpočinou si a já na ně dohlednu.“

„Ondro?!“

„Ale no tak. Je vám něco?“

„Tomáši,“ zapraská ve vysílačce. „Nahoru…“

„Hned to bude.“ Jack s Vaškem si sundají lyže a vlezou do přívěsu. Málem se úlevou rozbrečí.

„Dojedeš tam?“

„Bez problému. Dej je do hostinského pokoje. A jeď nahoru, vypadá to vážně.“

„Ano.“ Za chvilku je Ondra ztratí z dohledu. Otočí se a stejnou cestou s Čertíkem jedou, když zazní výstřel. Ztuhne. Nemůže se hnout, když si uvědomí, že někdo po něm střílel.

„Idiote, chceš mě zabít?!“ zvolá. Sesune se na zem. Začne se panicky ohmatávat. V pořádku. Málem se rozbrečí. Vstane.

„To jsi ty?“

„Bože, pane Malinský vy jste mě vylekal. Co to vyvádíte?“

„Promiň mi to, ale myslel jsem, že jsi pytlák.“

„Cože? V téhle zimě?“

„Jo. Našel jsem pár zvířat, ale střílel jsem po něčem jiném.“

„Čertíku!“ Kolem se prožene černobílá koule. „To je můj pes. Tak pytláci?“

„Přesně tak. Nějak začínají řádit. Myslí si, že když je hodně sněhu, že nebudeme pátrat, ale to je omyl. Dostanu je parchanty.“

„Jasně. Hodně štěstí a prosím, kdybyste náhodou zahlédli tuhle mizernou černou kupku,“ kývne směrem k psovi, „tak ji nechte žít.“

„Neboj se. Nevěděl jsem, že sis konečně pořídil psa.“

„Dostal jsem ho k Vánocům. Bude z něj příšera.“

Smích. „Už je. Tak jdu na lov a promiň mi to.“

Ondra přikývne, ale zachmuří se. Kdyby se trefil… Je mu špatně přitom pomyšlení. Copak neviděl baterku? Rozhodně dřív jedná a potom se ptá, ale pytláci umí být bezohlední, to říkají všichni. Jen ať ho polapí a vsadí za katr.

Dorazí k domu. Svítí se tam. Sundá lyže a uklidí je do kůlny. Vejde do domu, jako by se nic nestalo. Zarazí se, když nic nezaslechne.

Jde do obýváku.

„Tak se k nim přidej. Tomy, jak jsi na tom?!“

„Jde to, ale nevím na jak dlouho.“

„Kdo jste?“ optá se, ale má podivné tušení. Prohlíží si vysokého hubeného muže s puškou v ruce. Na očích má brýle, neoholený.

„Kamarád se zranil, ošetřuje si ránu. Máte pěknej dům.“

„Děkuji, postavil ho otec.“ Pohlédne na Vaška s Jackem. Sedí jako by spolkli pravítko. „Proč máte zbraň? Nechcete zavolat sanitku?“ vsadí se, že Malinskej do něj našil pár broku. Dobře mu tak.

„Zbraň? To je jen rekvizita, že jo Tomy.“

„Jasňačka.“

„Jsou to pytláci.“ Ozve se Vašek. Tiskne k sobě ruce a je nervózní.

„Hele, drž hubu!“ zavrčí dlouhán. „Tomy, dělej!“

„Nechce se to zastavit. Kurva, pomoz mi to ovázat. Zasranej myslivec!“

Ondra si pomyslí, že to oni mohli být tím vážným důvodem, proč odvolali Tomáše.

„Jestli chcete, pomohu mu. Mám zdravotnický kurz.“

Dlouhán zvažuje. „Dělej!“

„Jasně. Chci, abyste vypadli.“

„Dobře, dobře. Jestli se o něco pokusíš, našiju to do těch panáčku. Je to jasné.“

„Jasné,“ skřípe zuby Ondra. Bůhví, co tu dělají, ale život je důležitější. Pomůže Tomymu obvázat ruku. Je cítí potem, prvně usoudí. Smrdí jako tchoř, pomyslí si vzápětí, načež jsou po ošetření svázání. Zdá se, že seberou všechno. Bezmocně se dívá, jak plundrují všechno, co se dá pobrat. Jak se sem dostali? Auto… našli klíčky. Bezmocně sleduje, jak vše mizí. Počítač, televize, přehrávač, jídlo z kuchyně. Brečel by. Telefon je vyrván ze zásuvky. Je z toho unavený. Když si představí, čeho se dotýkají ty špinavé pazoury…

„Neodpráskneme je?“

„Ne. Mizíme. Máme dost věci a za to maso, co máme… Zacvaká nám slušně.“ Vypadnou z domu.

„Byli tu schování,“ ozve se Vašík a zacloumá pouty. Zaskřípe zuby. Parchanti. „Z tohohle se jen tak lehce nedostaneme.“

„To ne.“ Nastane ticho. „Kurva!“ dovolí si zařvat. Začne se plazit k ohni. Svázali je, ale ne k sobě. Pitomci, pomyslí si, když se doplazí ke krbu. Má tam nůž na třísky. Vyhrabe ho a začne se řezat do ruky. Kleje jak dlaždič, ale za chvilku je provaz přeřezán i na nohou. Osvobodí Jacka s Vaškem.

„Dobrý?“

„Jo.“ Vytáhnou mobily, které měli schované pod svetry na šňůrce a nabídnou mu je.

„Jak?“

„Volejte. Jinak mám pocit, že jsem je viděl v hotelu. Vašku?“

„Jo motali se tam kolem kuchyně. Vedu hotel, tak jsem byl zvědavý, jak je to tady.“

„Tomáši?“ Nic. Zakleje. Vyjde do druhého patra. Vyzkouší druhý mobil.

„Tomáši?“

„Ondro, co je?“

„Právě nás přepadli pytláci. Nahlas to ostatním. Hledáte je ne?“

„JO. Jsi v pořádku?“

„Já ano… prosím…,“ přeruší se signál. zakleje.

„Jste v pořádku?“ optá se Jacka s Vaškem.

„Ano. Půjdeme do kuchyně. Snad je brzy chytnou.“

„Je nám líto, ale byli jsme v posteli, když najednou se objevili. Nahnali nás do obýváku. Jeden byl zraněný. Mám pocit, že ta krev byla všude. Je mi líto s tímhle,“ udělá rukou kruh po místnosti, kde byly drahé přístroje.

„To je dobrý. Jestli chcete, ne nemohu vás ani odvézt do hotelu.“

„Stejně odjíždíme. Všichni se dívají na nás divně. Nemám rád to kvůli Jackovi,“ říká zamračený Vašek.

„Já vím, omlouvám se, ale nejsme tu zvyklí na jiné lidí.“

„Pitomost! Omlouvám se já.“ Konvice zapíská. „Ani se mi nechce spát a tobě Jacku? Jsi v pořádku? Uhodil ho, víte.“

„Jsem Ondra.“

„Jack alias Hastings a já Vašek.“

„Pašík.“

„Umíte krásně česky.“

„Aby neuměl, dřel jsem to s ním hodně dlouho, že pane profesore.“ Oba se usmějí, ale zvadnou, když si uvědomí situaci. Melodie.

„Chytli jsme je, ale věci jsou zabaveny policii. Jsi v pořádku?“

„Jo, ale je to tu jako po bitvě. Přijedeš?“

„Ano. Za patnáct minut.“

„Přítel tu bude za patnáct minut. Chcete si lehnout?“

„Rádi a nebude ti to vadit? Jsme unavení.“

„Kdeže. Víte, pokud tu chcete delší dobu zůstat, můžete zůstat u mě. Místa mám dost, protože sestra nepřijede,“ nabídne jim ubytování.

„No, původně jsme měli být tady delší dobu, ale zvážíme to. Děkujeme.“

„Není za co.“ Je mu do breku a oba to poznají. Odejdou do ložnice.

„Kruci! Je mi to tak líto,“ zamumlá Jack, když si přitáhne Vašíka do náruče.

„Mě taky.“ Oba si lehnou, ale nemohou usnout. Tisknou se k sobě. Je už jim lépe, ale uvažují, zda mohli něco udělat. Vstanou, když zaslechnou další hlas. Ulehnou.

„Ondro.“

„Já… Tomáši… oni…,“ koktá, zatímco pláče. Obejme ho. „Bylo to hnusné. Jak to brali, hrabali, dotýkali se těmi hnusnými packami a já byl bezmocný. Nemohl jsem nic dělat. Ještě dobře, že Čertík zůstal venku. Co ho to učíš? Bože, jak mohli? Zabít je. Potkal jsem Malinovského. Střílel po mně…,“ vykládá páté přes deváté. Brečí jak malý. Tomáš ho položí na pohovku, přinese prášek. Ondra ho poslušně spolkne. Zatímco Tomáš ho drží v náručí, Ondra povídá, co se stalo, ale stále tišším hlasem. Nakonec usne.

Tomáš ho hladí. Zabil by ty dva výtečníky, kdyby mu v tom Rozina nezabránil. Měli štěstí, protože najeli do sněhu a nemohli se dostat. Byli tak pitomí, že zavolali odtahovku, ale ta už to věděla. Pátral po nich celý kraj. Když zahlédli číslo, tak zavolali policii a police je. Viděl je už v poutech. Na korbě viděl dva srnce a nějaké menší zvířata. K tomu pár věcí od Ondry.

Pohladí ho po vlasech a odejde za těmi dvěma muži. „Spíte?“ zašeptá. On by nespal být na jejich místě.

„Ne.“ Tomáš rozsvítí.

„Záchranář,“ konstatují při červené bundě. Jack vypadá nadšeně.

„Ano. Jste v pořádku?“

„Ano, ale bylo to hnusné, že Vašku.“

Vašek se k němu nakloní a obejme. Se samozřejmostí ho políbí. „Ano, ale zvládli jsme to. Jacka uhodili, parchanti. Doufám, že ej zavřou, až zčernají.“

Tomáš zírá na jejich chování. Nevadí mi to, je to tak přirozené, zjistí překvapeně.

„Nechám vás spát.“

„Já jsem Jack on Vašek. Mohu se optat, proč jste nás hledali? Hotel?“

„Tomáš. Kdepak na stanici volala nějaká ženská…“

„Rivie!“ vykřiknou společně. „To je moje babička.“

„Aha... Nenechala se odbýt, že prý ji vždy voláte ve stejnou dobu.“

„To je pravda. Musíme jí poděkovat.“

Tomáš na ně chvilku se dívá. Vzpomene si na Ondru. Bude lepší, když bude s někým, protože on musí do služby. „Jestli chcete, zůstaňte tu, jak dlouho budete chtít.“ Zavře dveře a sejde dolu k Ondrovi. Vezme si prášky a ulehne vedle něj.

„Nejsou milí, Jacku?“

„Jsou a moc. Líbí se mi tu, ale Rivie se opět ukázala. Je skvělá!“

„Ano, to je. I přes to, co se tu stalo? Co uděláme?“ Přitulí se k pevnému Jackovu tělu.

„Nevím. Uvidíme zítra, ale nebude ti vadit, když tě zneužijí?“

„Vůbec ne, ale nechápu, že máš chuť.“

„Možná právě proto,“ řekne tiše a přitiskne se blíž k Vašíkovi.

Ráno se Ondra probudí do slunečného dne. S mohutným zíváním se protáhne.

Tomáš přitiskne si prst ke rtům. „Ano. To je skvělé. Děkujeme.“ Zaklapne mobil

„Dnes ty věci přivezou.“

„To je dobře, Tomáši. Byl to zlý sen.“ Přistoupí k němu a políbí ho na rty. „Miluji tě můj princi.“ Obejme ho kolem pasu.

„Dobrý den, nerušíme?“ Dovnitř obýváku nakoukne Vaškova hnědá hlava. V očích jiskřičky. Jack ho za zády tahá, aby je nechal na pokoji. „Víte, Jestli můžeme, tak rádi zůstaneme.“

„Ano.“ Ondra v tu chvílí by je poslal k čertu.

„Ondro, já se přestěhuji sem. Postupně, ano.“ Políbí ho na rty. Ondra blaženě zavrní, když se Jackovi konečně podaří Vaška odtáhnout ze dveří.

„Kolikrát ti mám říkat, že se nešmíruje.“

„Ale Jacku, já je mám rád, ale tebe víc. Víš, co? Dej mi pusu, ať jim nemusím závidět.“ Přitulí se k němu.  Jack ochotně mu vyhoví.

Konec