Ledové plošiny
3.
Hannah sedí v křesle. Nohu přes nohu, v poklidu upijí svůj oblíbený čaj. „Zpravodajství. Krasobruslení,“ přikáže. Protější stěna se rozzáří. Už nějakou dobu netuší, kde Edmond je, ale to nevadí. Jeho láska k ledu je silnější a on se opět vynoří. A tehdy udeří. Tentokrát už smrtelně. Nehodlá celý život se vláčet s tím, že to nedokázala. Jen nechápe, jak mohl to přežít. Nejspíš nějaký faktor, s kterým nepočítala.
„A teď nejnovější zprávy z tiskovky uspořádané panem Edmondem Iskrym.“
Pohoda je pryč. Hannah se narovná, předkloní. V rukou svírá hrníček. Očima paralyzuje obrazovku. V hlavě ji víří slovo Tiskovka. Proč? Co chce oznámit? Chce se stáhnout z krasobruslení? Ne, nevěří tomu. Jeho láska k ledu je stejně velká jako její nenávist k němu. Je to on!
„Dobrý den, rád vás poznávám.“
Řekl něco důležitého? Ne, ještě ne. Oddechne si a vynadá si za to, že byla nepozorná.
„Důvod? Chci předvést něco nového na Mistrovství kontinentů.“
„Co to bude?“
Thomas se zadívá na dotyčného. „Je to nová show. Spojení starého s novým. Připomínka kořenů krasobruslení, kdy člověk zvládl maximálně jednu otočku.“
„Cože?!“ Šum.
Hannah je v šoku. Show? Odchází ze světa krasobruslení? To nesmí!
„Ano, proto jsem požádal pana Laselského o vyrobení bruslí bez antigravitačního pohonu. Ovšem nadál budu jezdit na plošinách a účastnit se závodů.“
„Není možné! To…“ Všechny oči novinářů se otočí k Rhysovi. Ten si odkašle.
„Ano, plošiny byly skutečně vyjmuty z výběru. Ovšem nahradí se novou koncepci a tím i novými arénami. Uvidíte, ničeho nebudete litovat. Plošiny vám přijdou fádní,“ usměje se, čímž naprosto všechny okouzlí.
„Takže tak,“ zamumlá Hannah. Nerozumí tomu. Jedině… No ano! Má to. Edmond nepoznal, že mu někdo ukládá o život. Proč by jinak vkročil opět na plošiny? K tomu začíná spolupracovat a Arena Dream.
„Takže můžeme předpokládat, že pan Edmond Iskry bude vašim novým zkušebním?“
Rhys polkne překvapení. Usměje se. „Zatím jsme ve stádiu domluv. Nemohu nic samozřejmě prozradit, ale uvažujeme o tom.“
Edmond se zatváří překvapeně. Tohle nečekal.
„A co vy pane Laselský? Už jste je začal vyrábět?“
Ozve se hluboký hlas. „Ano. Musím přiznat, je to pro mě výzva. Nikdy jsem si nemyslel, že bych něco vyrobil tak jednoduchého. Sám jsem zvědavý, jak si povedou. Koncepce je staré brusle s novými materiály.“
„Chápeme.“
„To je vše. Děkuji za vaši pozornost,“ ukončí tiskovku Thomas. Edmond, Rhys a zbytek se zvednou.
Hannah zírá na další zprávy. „Vypnout. Show?! Já mu ukážu show! Bude v mém podání a bude pěkně ostrá!“ zachechtá se, natáhne rukou a mrští hrníček o zeď. Nevzrušeně sleduje, jak čaj stéká po zdi. Obrátí se, vejde do druhé místnosti, kde tráví veškerý svůj čas. Na jedné stěně je velký holografický portrét Edmonda Iskryho. Posadí se, nasadí si brýle a její ruce se začnou nořit do tajů kybernetiky.
Najednou zařve, strhne si brýle. Tře si ruce, jako by popáleny. Obličej zkřivený nenávisti. Nechápe, jak je to možné, ale přístup k Arena Dream ji byl odepřen. Už chce zavolat svého informátora, když v poslední chvíli se zarazí. Přemýšlí, proč tomu tak je? Není to celé hra? Pomalu vstane, zadívá se na Edmonda.
„Jsem trpělivá, ale zas tolik ne. Zabiju tě.“ Vyjde z místnosti. Musí do nemocnice, kde má službu. Při službě je úsečná, čímž všechny udiví. Nikoho si nevšímá. V soukromém zápisníku črtá možnosti jak zabít Edmonda. Později je vytřídí.
„Je to za námi. Pane Laselský děkuji.“
„Není za co, mladíku. Mám v autě jedny brusle. Jsou jen obyčejné nahrubo stlučené, ale potřebujete je už, ne?“
„Jej, to jsem rád! Samozřejmě.“ Doprovází ho k autu. Dobře ví, že kolem něj je neprostupná stěna strážců. Dokonce by řekl, že někteří jsou z armády, tím pádem vylepšení.
„Tak tady jsou.“ Laselský vytáhne krabici. Edmond ji hned otevře. Vydechne údivem. „Zrekonstruoval jsem je přesně podle bruslí z roku 2020. Jen jsem udělal je z dnešních materiálů.“
„Jsou těžší.“
„To ano.“
„Děkuji moc. Ty druhé…“ nadhodí.
„Už se dělají. Budou v pořádku. Dohodli jsme se s Arena Dream, že i kolem nich bude pár ochránců, ale ne tolik. Jen, aby dotyčného to neznepokojilo. Rozhodně jsem na tu jízdu zvědavější než moje kočka.“ Zasměje se. Pyšně podává krabici. „Jsou jen na cvičení. Bylo by dobré mi říct barvu kostýmu, ať mohu sladit barvu.“
Edmond si vybaví jízdu svých předchůdců. Ještě před odjezdem si je prohlížel do nejmenších podrobností. „Černé. To já taky. Děkuji moc.“ Laselský se zatváří nad výběrem barvy překvapeně, ale pak přikývne. Edmond převezme krabici s bruslemi. Už se nemůže dočkat, až se na ně postaví. „Nashledanou.“
„Jedeme na stadion,“ připomene zamračený Thomas.
Edmond přikývne, ale ještě se otočí po Rhysovi. Má chuť s ním odjet a milovat se, ale dokud toho zmetka nechytí, bude držet půst. Pak se otočí. Jestli je někdo sleduje, nesmí se dozvědět o jeho vztahu k Rhysovi. Nesmí ho ohrozit za žádnou cenu.
„Je ti něco?“
„Ne, jen o tom celém přemýšlím. Bojím se,“ řekne Edmond v autě. „Mám strach, že se to nepovede a já zemřu.“
„To je hloupost!“ rozčilí se Thomas. „Měl by ses soustředit na jízdu.“
„Já vím, ale…“
„Zamiloval ses.“
Edmond vážně přikývne. Nemá cenu lhát. „Jo. Vezmeš si Beatrici?“ otočí se k Thomasovi. „Má tě ráda.“
Thomas zastaví auto před stadionem. Už z dálky vidí pár ochomýtajících novinářů. I když je jiná doba, tohle se nikdy nezmění, oba pomyslí. „Myslíš?“
„To bych řekl. Jestli si ji nevezmeš, tak…“
„Nevyhrožuj. Začínám si myslet, že vy dva máte pravdu.“ Očima spočine na sousedním autě. Moc dobře ví, že tam sedí ochranka. „Jdeme, ať to máme za sebou. Máš na to jen dva měsíce. Budeš muset sebou hodit. Dřív takové jízdy pilovali daleko déle.“
„Proto mám tebe.“ Vysednou a jdou směrem ke stadionu. U vchodu zapózují pro novináře a odpovědí na pár otázek. Vědí, že za bránu stadionu se nedostanou.
„Thomasi, jak mohli jezdit?!“ naříká o patnáct minut později. Drží se hrazení a rukou si masíruje zadek.
„Já ti to říkal,“ pronese pochmurně Thomas. Před sebou má diář a prstem načrtne, co by měl. „Makej, když sis to vymyslel.“ Pousměje se, protože se zrovna opět zvedl z ledu. Kouká na led jak na nepřítele, pomyslí si Thomas. Možná má pravdu. Doposud všechno dělaly za něj brusle. O hodinu později se nevěřícně dívá, jak plynule jezdí. Sem tam, pozadu, dokonce malý skok. Zavrtí hlavou. Má talent, že by ho mohl rozdávat a ještě by mu zbylo tolik, že by se tím zadusil. Jo, když někdo dostane do vínku talent, zůstane mu.
„Tedy je to něco jiného,“ řekne udýchaný Edmond. „Ukaž?“
„Jezdí,“ doporučí mu vztekle Thomas. Na rozdíl od jeho svěřence mu to naprosto nejde. Přece jen je zvyklý na něco jiného a nezná figury a co je možné a co ne. K tomu ten pitomý program je naprosto neschopný.
„Hele, mám to!“ zvolá nadšeně Edmond téhož dne, ale značně k večeru. Nemůže se nabažit jízdy na obyčejných bruslích.
„Skvělé, mně ne!“ odsekne Thomas. Pípnutí ho opět upozorní na hodinu. Sakra, jsou tu už moc dlouho. „Alou domu!“ Všechno schová. Musí vypnout nebo se zblázní.
„Ale…“
„Řekl jsem domu!“ zavyje, jako mnohokrát předtím. Ta jeho vášeň pro bruslení ho jednou zabije. Skoro už zabila, pomyslí s mrazením. Najednou se otočí, ale nikoho nevidí. Zamračí se, protože měl pocit, že ho právě někdo zabil.
Na ochozu stojí žena. Bylo pro ni snadné se sem dostat. Stačil průkaz z nemocnice. Hračka. Rty se jí zkřiví a půvabné tváře zamračí. Zírá na Thomase. Nemá nic proti němu, ale je překážkou k Edmondovi. Pak jí zrak ulpí na dalších mužích. Hlídaný? Strážci nebo čumilové? Novináři? Omyl, strážci, když uvidí, jak vstanou s Edmondovým odchodem do zákulisí. Celou dobu ho sleduje, dokud její objekt nezmizí v šatnách. Jak ho zabít, když je hlídán jak nějaký prezident? Okamžitě v duchu škrtne pár nápadů, které dostala v nemocnici. Stále má nějaké v záloze, ale musí si je promyslet. Ale proč je hlídaný? Tuší někdo něco? Sevře pěsti. Dneska svou touhu neukojí, ale jednoho dne bude sledovat jeho pohřeb. V ten den si koupí něco krásného a drahého. Něco skvostného. Něco rudého jako krev. Otočí se a odchází.
„Hotový. Jak to šlo?“ optá se trenéra s ručníkem kolem boku.
Thomas sedí a pozoruje ho. „Bídně. Rozhodně ne tak jak tobě,“ řekne mrzutě. „Nechci opakovat jízdy předchůdců, k tomu hudba. Už jsi ji zvažoval?“
„Hvězdný sen, od Patiase. Není nádherná?“
„Od něj? Pravda, poslední dobou je na řebříčku. Uvědomuješ si, jak máme málo času? Nebo…“ zaváhá. Tohle ho nenapadlo. „Je to jen naoko? Jen, abyste ho chytli?“
Edmond se zarazí. Zvažuje. Nechat toho, až ho chytí? Thomase překvapí mlčení. Měl pravdu? Edmond vyjde ze sprchy. Prohrábne si vlasy. „Sám nevím. Je to něco jiného. Je to výzva. Já… ne,“ řekne rázně. „Chci to dotáhnout do konce.“
„I na úkor své jízdy na mistrovství?“
Sen zvítězit. Jeden krok k tomu, aby se mohl zúčastnit vysněného závodu Universum. Jestliže tam nevyhraje, potom má bídnou naději na to, aby vyhrál tenhle závod a čím je starší, tím má menší šance.
„Zvaž to. Obě dvě jízdy nezvládneš. Jednu nebo druhou budeš muset ošidit. Uvědomil sis to vůbec?“
„Ne,“ přizná těžce Edmond. Pak se rozhodne. Tenhle rok ne, ale bude mít šanci v dalším.
„Tak…“
„Další rok.“ Posadí se. „Sám nevím. Chci mít pohár doma, ale zároveň mě i to staré bruslení přitahuje. Možná, co kdybych… To nepůjde. Pro závody jsou regule.“
Thomas přikývne. I jeho to napadlo, ale pravidla jsou pravidla. „Možnost tu je.“
„Jaká?“
„Jen se kvalifikovat. To zvládneš, ovšem bude ti chybět pohár z mistrovství. Tak co? Zvládneš to?“
Edmond se usměje. „Zvládnu. S tvou a Rhysovou pomoci zvládnu.“
„Pane, vše v pořádku?“ Do místnosti nakoukne hlava jednoho ze strážců.
„Ano.“
Dovnitř vejde statný strážce. Na obličeji má brýle, kde se promítá okolí. „Na stadionu bylo několik lidi. Už je prověřujeme.“
„Fanoušci.“
„Možná, pane Iskry, ale tyhle nehody mají většinou na svědomí právě fanoušci.“
„Dobře, dělejte svou práci, ale vše mi oznamte.“
„Děkuji.“ Edmond se doobleče. S Thomasem vyrazí ke svému bytu. Uvnitř se rozhlédne. Brzy bude zde bydlet sám. Pak se otočí. Strážce. Nehnutě se dívá, jak zatahuje okna.
„Je to nutné?“ optá se. Do očí mu nevidí, ale dobře ví, že ty jeho brýle vidí i přes zeď.
„Ano, ale je to nedostatečná ochrana. Mí lidé už vyhodnocují střelecké pozice.“
Edmonda zamrazí. Jsou důkladní. Až nepříjemně.
„Jak jsem pochopil, někdo se vás snaží dostat. Mým úkolem je tomu zabránit.“ Muž se odmlčí. Očekává námitky. Každý je má, když jim začnou zasahovat do soukromí.
„Já vím. Děkuji. Doufám, že to nebude dlouho trvat. Jestli chcete, můžete se ubytovat v hostinském pokoji.“
Muž se usměje. Čekal větší válku, i když Roman mu nakázal, že nemá poslouchat, ale i tak spolupráce s hlídanou osobou je vždy snadnější a lepší, když jim jde na ruku. Často právě to je krůček k tomu, aby ho zachránili. „Bude to lepší, pane Iskry.“
Edmond přikývne. Cítí k němu důvěru. „Dobře. Bylo by možné, kdybyste tu byl jen vy?“
„Není problém. Jsem najat do doby, než ho chytíme.“
„Snad to bude brzy. Jak to šlo s těmi lidmi?“
„Máme nadějnou stopu. Je to žena. Neznáme zatím její totožnost. Skutečnou.“
Edmonda to zaujme. „To je tak snadno…“ Najednou se strážce pohne a odstrčí Edmonda. Edmond zaječí, ale pak uslyší menší prásk.
„Nedýchejte. V pořádku, jen střela. Nic jedovatého. Ano, co se stalo? Chápu, podcenili jsme ho. Zajistěte nejbližší okolí. Mám zavolat policii?“
Šokovaný Edmond přikývne. Napůl pochopí, že se ptal někoho vzdáleného.
„Budete chtít, abych tu zůstal?“
„Jistě. Ježíš, opravdu mě chtějí zabít!“ vykřikne hystericky.
Muž se na něj překvapeně zadívá. Nechápe jeho poznámku. Přece kdyby ho nechtěli zabít, proč by najímal jeho jednotku? „Čisto. Můžete vstát.“ Podává mu ruku. Chápe jeho strach, proto trpělivě stojí s vztaženou rukou. Edmond se jí chytí. Uklidní ho to. Posadí se. Věděl, že tehdy někdo zmanipuloval plošiny, ale tohle bylo až moc blízko.
„Zabila jsem ho nebo ne?“ přemýšlí Hannah. Stiskne tlačítko u zbraně. Ta začne pípat. Odběhne, ale ještě se ohlédne po zbrani, kterou tu zanechala. Silný žár ji roztaví. Než z ní něco vydolují, stopy budou smazané. Vlastně, nejsou tu žádné stopy, pomyslí si. Beze spěchu sejde o patro níž. Otevře klíčem a usedne do křesla k nemocnému. Natáhne ruku a zkontroluje přístroje. Ta žena ji nezajímá. Mohla by jí zabít, ale k čemu? Ona jen touží po Edmondově krvi.
Přistoupí k oknu. Pohlédne dolu. Světla. Policie. Nic nezjistí. Jsou to hlupáci. Ovšem ti druzí ne. To je skvělé vycvičená jednotka a nesmírně drahá. Říká se, že pokud jejich klient zahyne, vrátí všechny peníze. Dosud se to nestalo. Ti budou oříšek. Přímý útok na Edmonda si už nebude moci dovolit, ale vzdát se? Byl to risk, který nevyšel, ale budou tu ještě další šance. Nikdy se nevzdá!
Musí na to jinak. Musí oklikou. Tak jako s plošinami. Ty jsou teď hlídané, Edmond je hlídaný taky. Co není? Stadion? Ale jak by tam mohla nastražit léčku? Jistě mohla by vyhodit stadion do vzduchu, ale to ne. Ona nad ním vyhraje. Musí to být něco jiného. Něco, kam člověk může dát malé zařízení, jedovatou látku… Kostým? Ten ještě nebyl oznámen.
Myslí, Hannah, mysli! zuřivě přemýšlí. Jak na to? Co minulá? Plošiny, Edmond, stadion, bruslení, led, slova ji napadají jedno na druhém. Nakonec unavená pustí televizi, než ji přijde vystřídat někdo jiný. Opět si pustí krasobruslení. Záznam. Přestane dýchat a nadává si. Celou dobu to měla před očima. Brusle. Ty jsou jak stvořeny pro to, aby zabily svého majitele. Dokonce je to taková třešnička na dortu. Teď už vědí, že ho někdo chce zabít, ale brusle… začne se smát. Nadšeně, rozzářeně. Konečně našla způsob. Je geniální.
„Edmonde!“ Do bytu vpadne Rhys. „Jsi v pořádku?“
„Jsem jen unavený a konečně asi všem došlo, že mě fakt chtějí zabít. Včetně mě. Tohle je kapitán Samanth Mitchell. Vyšetřuje to. Právě jsem ho žádal, aby nic neproniklo do sdělovacích prostředků.“
„Kapitáne?“
„Byl bych raději, kdyby to bylo v sdělovacích prostředcích. Musím se omluvit za to, že nikdo nevěřil, že to nebyla nehoda, ale opravdu se nic nenašlo. Vyšetřoval jsem ten případ, skutečně,“ dušuje se. „Ovšem jestli je to stejný muž, pak je nejen zběhlý v počítačích, ale taky v zacházení s puškou.“ Mrkne se na svůj protějšek. Moc dobře zná tyhle strážce. Nejelitnější skupina, jaká kdy byla stvořená a patří mezi ně ti nejlepší. Klidně může spát, když tenhle tu je. Vsadí se, že je deset kroků před ním. I teď jistě komunikuje s ostatními členy.
„Našli jsme zbraň. Pozůstatky,“ dodá klidným hlasem strážce.
„Profesionál?“
„Ne. Ten by tam nenechal nic,“ odmítne v klidu strážce. „Ale vyzná se. Máme to pod dohledem.“ Zadívá se na kapitána. Půjde mu na ruku nebo ne? Ale z jeho pohledu soudí, že ano. Ne proto, že by jim to chtěl hodit na krk, ale spíš z toho, že má omezené prostředky.
„Mohl bych vzít zbytky zbraně do naší laborky.“
„Mí muži vám je donesou. Samozřejmě projedeme to i naším týmem.“
„Jistěže. Nechcete ochrannou vazbu?“ nabídne Edmondovi kapitán policie.
„Ne, musím trénovat.“
Rhys přikývne. Tušil to. „Jamesi, prosím tě, dohlédneš na Edmonda.“
James se usměje. „Platíš mě, starouši, ale myslím, že pro pana Edmonda by bylo dobré, kdyby si vzal prášek a šel spát. Nevím, jak to ve sportu chodí, ale v našem povolání čistá hlava je základ úspěchu.“
Edmond se na něj zadívá. Líbí se mi, přizná si. A taky má pravdu. Potřebuje být fit. Jde do ložnice. Nečeká ovšem, že za ním půjde i Rhys. Zavře dveře, potom se přitulí k Rhysovi.
„To nic, jenom to na tebe dopadlo.“ A na mě taky. Když slyšel, co se stalo, zastavilo se v něm srdce. Úleva, že se Edmondovi nic nestalo, byla neskutečná.
„Já vím. Jde spíš o to, že on opravdu jde po mně.“
„To je tím, že použil něco osobnějšího.“
Edmond se posadí.
„Kde máš prášky?“
„Nic nemám. Žádné léky. Nemohu je brát. Musím nějak usnout. Co kdybys, nejde to? Myslíš, že nás pozoruje?“ Otřese se. Vždy ten byt považoval za bezpečný a najednou zjistí, že je to iluze.
„To by James nahlásil. Neboj se, je nejlepší.“ Pousměje se. „Budu se mu muset nějak odvděčit.“
„Jdu spát.“ Svlékne se. Rhys hltá jeho dokonalé tělo. „Zítra mě budou bolet svaly,“ říká jen tak mimochodem. „Je to zajímavé a velmi mě to baví. Když jsem dnes bruslil, zvažoval jsem, že bych odešel z krasobruslení.“ Rhyse to udiví. Vždyť si ho nedovede jinak představit než na ledě. „Ale abych si to mohl dovolit, nejdřív musím vyhrát kde co.“ Otočí se k svému milenci. Má zkusit ho přemluvit, aby tu zůstal? Pak si připomene všechny ty, co jsou uvnitř.
Nahý si lehne pod pokrývku. Zavře oči, ale pak je otevře. Nemůže spát. Rhys to pozná a tak si k němu lehne na pokrývku. Zaváhá, ale potom vklouzne rukou…
„Chceš mě?“ Zasténá, jak mu sevře úd chladnější ruka. Nemůže tomu uvěřit, ale na dotek zareaguje.
„Pst, uslyší tě!“ Rhysovy oči se smějí, ale uvnitř je úžasně spokojený.
„Kašlu na to!“ zavrčí, ale stiskne k sobě pevně rty. Odhrne pokrývku a rozvalí se. Nechá se obdivovat tmavýma očima a nenechavýma rukama. Rhys je šťastný. Nepřemýšlí o ničem krom toho, jak Edmonda ukojit. Ruce vezmou úd do své péče a na pootevřené rty se přitisknou druhé. Líbají se, až jim dochází dech.
„Čas.“ Zašeptané slovo Rhyse překvapí. Přestane Edmonda líbat a ruku nahradí rty. Edmondovi vyklouzne zasténání, které ihned zdusí. Bože, ta slast. Tolik mu chyběl a jsou to jen tři dny, co s ním byl v posteli. Je jak droga, které se nemůže nabažit. Rychle se na něm stal závislým, ale absolutně netouží to změnit. Najednou se vzepne. Cítí, jak ho zaplavuje štěstí a příjemná malátnost. Zívne.
Rhys přestane, položí se a dívá se na ukojeného Edmonda. Vypadá to, že konečně bude moci spát. Je rád.
„Rhysi?“
„Hm.“
„Jsi lepší než nějaká pilulka.“
Rhys se tiše zasměje. Něžně ho políbí na rty. „Dobrou noc.“ Přikryje ho. Tělo se stulí na bok. Rhys se zvedne a hořce přemýšlí, kdo asi pomůže jemu. No, zbude to zase na ruce. Ale i tak to stálo za to.
„Usnul.“ Přetře si najednou unavenou tvář, jak uvidí místo, kde se zaryla střela. Už je pryč v laborce, ale připomíná mu to, že jeho Miláček je ohrožen.
„To jsem rád. Byl docela v šoku na to, že věděl, že jeho život je ohrožen.“
„Znáš to, Jamesi. Bylo to vzdálené a najednou je tu někdo blízko, potvrdila se mu jeho domněnka. To otřese každým. Dávej na něj pozor. Kapitán už tu není?“
James zavrtí hlavou. „Dohlíží na tu zbraň. Musí to být někdo zkušený. Někdo, kdo buď je v ozbrojených složkách, nebo byl. Nelíbí se mi to.“
„Já vím, ale musí přežít.“
„Přežije, neboj se. Ten dotyčný je… Počkej?“ tiše naslouchám slovům vzdáleného operátora na základně. Tvář se mu protahuje do nevěřícného výrazu a pak se objeví uspokojení.
„Co je?“ dožaduje se šeptem nervózní Rhys.
„Možná JI máme.“
„JI?“ Rhys je v šoku.
„Jo. Mám ve svých řadách jednoho blbouna. Je dobrý na chování jak oběti, tak naopak. Naznačil nám, že v tomto případě by dotyčný mohl být poblíž pana Iskryho. Prý ne pořád, ale musí nějak přiživovat nenávist. Podle něj je to nenávist, nic jiného v tom není.“
„Ehm, no…“ Neví, co říct. „Není to krapet za silné?“
„Ne. Vyloučil jakýkoliv jiný motiv, už z důvodu, že peníze a sex v tom nejsou.“
„Beatrici taky?“
„Tu vyloučil hned, jak ji viděl. Požádal nás, abychom zdokumentovali všechny, kteří jsou od něj na půl kilometrů. Myslel jsem, že ho zabiju.“ Rhys se tlumeně rozesměje a posadí se do židle. Přitom se ohlédne o oknu. „Je v pořádku. Nikdo už nebude střílet. Všechny střelecké pozice jsou zajištěny. Ale ten zmetek, upřímně nemám ho rád, jak má pravdu, prostě se trefí na devadesát procent, což je dost vysoké číslo. Většinou operujeme s deseti nebo dvaceti. Sejmuli jsme všechny. Myslím, že operátorka Kissy měla co dělat a zabíjela ho všemi možnými způsoby, co zná. Nakonec nám vyplivlo jedno jméno.“
„Jaké?“ optá se živě.
„Hannah Janet.“
Rhys kouká. „Ženská?“
„Jo. I mě to překvapilo, ale vychází to. Budeme ji hlídat.“
„To je blbost, ale dobrá a nikdo jiný neexistuje?“
„Jistěže ano, hlídáme všechny. Nechci nic říkat, ale ty něco máš s mým klientem?“
„Já jsem tvůj klient, on ne. Co je ti potom? Tak dobře, jo. Stačí?“ Ví, že stejně by to z něj vypáčil. „A pokud se to někdo dozví, tak můžeš si…“
„Nevyhrožuj, nejsem drbna. I tak se to dozví.“
„Ne, teď. Mizím a ty se mi o Miláčka postarej,“ zdůrazní předzdívku.
James sklouzne k Rhysově klínu. Pousměje se. Ale na druhou stranu je rád, že jeho přítel si někoho konečně našel. Vlastně, když si to vybaví, mluvil o tom pořád. Ale ta dotyčná ho naštvala. Ovšem, jak se dokázala odtamtud tak rychle dostat? Jde k oknu, klidně odhrne záclonu. V těch bytech by se mohl schovávat kdokoliv. Ví, že nyní dům je kontrolovaný, ale jak mohla uniknout? Něco ho napadne. Musí ji dostat za každou cenu.
„Robe?“
„Ano.“
„Ta místnost s bruslemi je hlídaná?“
„Kamerami a jedním člověkem, ale jinak ne.“
„Dobrá. Okamžitě tam běž a nainstaluje po obvodu zdi kamerový kabel.“
„To bude drahé.“
„Arena Dream to ráda zaplatí. Dotyčný nesmí mít o tom tušení.“
„Chápu,“ skočí mu do řeči Rob. „Musí vyřadit z provozu první linku kamer a téhle si nesmí všimnout. Ok, provedu to.“
James sundá brýle. Nehybné oči se stočí na přidělený pokoj. Půjde si na krátko zdřímnout. Pokud nebude chtít vyhodit celý barák, bude v bezpečí.
Hannah vzrušeně se napojí na bezpečnostní systém firmy Jaselský & syn. Ucítí vlhko mezi nohama. Vzrušení jí protéká jako droga. Ví, že se udělá. Vzrušuje ji nejen, že dělá věc, kterou by neměla, ale je tak blízko Edmondovy smrti.
James, který sedí na stadionu, ztuhne, jak k němu dorazí zpráva z operačního. Je tu. Pospíšila si. Zřejmě už nemůže déle vydržet. Chyba. Druhá. První byla ta, že neměla střílet. Měla zůstat skrytá. Začala být neopatrná. Blboun říká, že touha začala převládat a první neúspěšný pokus narušil její rovnováhu. Nechápe lidi, kteří žijí jen pro touhu.
Zadívá se na mladíka, co bruslí. Je úžasný. Nedaleko skáčou do výšky, ale tahle jízda je víc vzrušující, je to něco jiného. Nezaslouží si bezdůvodně zemřít. Tak jako mnoho jiných, proto tu je.
„Indy, budeš hlídat Edmonda.“
„Objevil se?“ ozve se mu hluboký hlas.
„Ano. Jedu na místo činu. Vypadá to, že skočila na léčku.“
„Žena, Jamesi? Trochu neobvyklé ne?“
„Možná. Zajímá mě, kým byla, než se stala sestrou. Není to její pravé jméno.“
„Ok, zajmu se tím.“ Velký muž se stejnými brýlemi jako má James, se přesune ze severní části blíž k hrazení stadionu. Klidně se dívá na bruslícího mladíka.
James se zvedne, spěchá k východu. U auta se zarazí. Polkne. „Arnie? Hlídej Edmonda.“ Odezva žádná, ale moc dobře ví, že jeho příkaz zůstane splněn. Uklidněn vyrazí k firmě, která vyrábí brusle.
Hannah se uvolní. Největší vzrušení opadlo. V klidu zkoumá své možnosti. Toho strážce bylo tak snadné zlikvidovat. Trochu ji zklamalo, že se nemohla dostat do systému z dálky. To je tak, když firmy šetří, pomyslí si. Po chvilce je napojena. Na druhé straně je výhoda, když jsou systémy zastaralé. Nahraje záznam a pustí ho do kamer. Hotovo. Přitiskne si ruku ke kapse na hrudi. Je tam. Její cesta ke spokojenosti. Bezstarostně jde do místnosti, kde se vyrábí brusle. Moc dobře ví, že kromě ní, jsou tu ještě dvě další osoby. Majitel, Jaselský, a jedna žena. Předpokládá, že je to strážce. Kašle na ni. Zastaví se před místnosti. Je to tady. Zaváhá. Ti muži, kteří hlídají Edmonda, nejsou zrovna blbí. Nemá se vrátit? Na druhé straně, kdy bude mít možnost ho opět zabít? Chce pocítit opět to vzrušení, jaké zažila, když visel z plošiny. Má to doma a pouští si ho. Je to nejlepší pilulka na spánek. Orgasmus, který se neustále opakuje. Dokonalé uspokojení.
Ruka stiskne kliku, když se zarazí. Kamera. Odfrkne si. Jednodušší snad neviděla. Je to zastaralý systém. Přemýšlí, jak na ní, ale nakonec jen ji sklopí do úhlu, který bude zaznamenávat podlahu. Rozhlédne se ještě víc. Vida další dvě. Jedna ji neohrožuje vůbec, druhé se šikovně vyhne. Jen musí projít dovnitř. Stiskne kliku a otevře dveře.
Muž na vzdáleném konci skoro přestane dýchat. Usmívá se. Má ji. Tisíc a jeden pohyb je zaznamenáván kamerovým kabelem, který šikovně umístil kolem místnosti. Musel narychlo shánět tmavohnědý, ale našel ho. Příště bude požadovat, aby mohl měnit barvy. Zaznamenává každý pochyb. Už jenom to, že tu je, ji dostane do potíží. Přihlíží, jak se prochází mezi bruslemi a hledá ty pravé. Není jich mnoho, protože firma vyrábí jen pro vrcholové sportovce a nejsou zrovna levné. Nevěřícně zavrtí hlavou. Je úžasná, připustí s tichým obdivem, když sleduje, jak rozbaluje miniaturní vercajk. Bere přesně brusle, které jsou pro pana Iskryho. Všechny jsou označeny, takže ji stačilo přečíst si cedulku.
Mám tě! Konečně budu spát klidně, pomyslí si Hannah. Jásá jako nikdy v životě. Cítí se snad ještě lépe, než při pohledu na to, jak visel z plošiny. Příprava je sladký dortík, pomyslí si, když navrtává podpatek, plní ho, zalepuje směsi, která se rozpustí při doteku s ledem. V ostrém světle zkoumá, zda nic není poznat.
„Výborná práce,“ dovolí si zašeptat.
„Tomu věřím. Byl bych rád, kdybyste brusle odložila na stůl. Mířím na vás. Šance na útěk jsou nulové.“
Hannah je ztuhlá. V šoku sotva vnímá, co ji sytý hlas říká. Dostali ji. Ji, která si tolik nechala na tom záležet. Neměl je podceňovat! Prkenně se otočí. Oči jí spočinou na zbrani. Ruka, která se nechvěje. Muž, který měl sedět na stadionu. Usměje se.
„Zabij ho!“ řekne a pustí brusle. Je konec, ale muž, který ji vše naučil, splní její příkaz. Nemilovala ho, vyměnila se za znalosti. Vodila si ho jako psíka a taky tak skončí. Jen je škoda, že odřízla ho od své komunikace. Mohl ji varovat.
Muž na stadionu se narovná. Vytasí zbraň, namíří ji na Edmonda, který zrovna dělá piruetu. Nevnímá ladnost, ani sílu figury, pouze v mozku má příkaz ženy, kterou miluje.
„Je konec,“ řekne James.
„To je pravda. Je konec,“ řekne klidně Hannah. „Skončíme oba dva, jenže já budu žít, on ne!“ začne se smát.
James ztuhne. Konečně pochopí, co znamenalo: „Zabij ho!“ „Indiano, hlídej Edmonda!“ přikáže. Ticho ho překvapí. Vzápětí si uvědomí jedno. Zradil. „Kurva!“ zavyje, ale je bezmocný. Nemůže nic dělat, když se uklidní. Arnie. Jeho předtucha se opět vyplnila. Ale zvládne to proti jednomu z nich?
Hannah protivník udiví. Měl by šílet, vydávat rozkazy, ale najednou je klidný. Proč? Nepovedlo se to? To není možné! Indiana je perfektní zabiják. Bez smyslu povinnosti. Dalo mu práci se dostat do elitního týmu Black Hawk, který vede James. To je on. Neměla je podceňovat.
Indy namíří zbraň a vystřelí. V tu chvílí se před Edmondem objeví muž v černém obleku. Zaštítí Edmonda. Kolem nich zapraská.
„Nevím, jak dlouho vydrží!“ zvolá ustaraně.
Edmond v šoku spadne. Arnie ho zalehne. „Musíme pryč, hned. Vstaneš?“
„Jo.“ Oba se postaví. Mezi tím štít odrazí dvě střely.
„Uhni se! Štít má omezenou životnost!“ řve Indy. Nechápe, odkud se ten chlap tam vzal.
„Ani náhodou! Nech toho!“ řve nepříčetně. Stadion je v chaosu. Edmond stojí za Arniem. Oba jsou stejně vysocí. Pochopí, že kdyby jen kousek uhnul, hned by to schytal.
„Uhni!“ zařve opět Indy, zatímco střílí.
„Konec!“ zašeptá ustaraně Arnie. Koutkem oka zpozoruje dalšího z týmu, který netuší, co se děje. Dokonce vypadá jako by spal. Zakleje, protože kvůli štítu nemůže použít vysílačku. Najednou ucítí paže kolem těla a začne se hýbat dozadu. Pochopí, že Edmond couvá z ledové plochy. „Nech mě!“ přikáže tomu bláznovi.
„Ne! Už jsme u východu. Teď!“ Oba upadnou, jak štít praskne a on dostane kulku do obleku.
„Doktor! Sanitka!“ řve Edmond a táhne ho za hrazení.
„Kašli na to! Je neprůstřelný, do určitě míry. Uff, musíme pryč. Nehýbej se!“ přikazuje. Spojí se Jamesem. „Indy se zbláznil. Střílí. Pokud ještě chceš využít mých služeb, hejbni se!“
„Já vím, už jsem dal příkaz. Edmond?“ optá se nevzrušený hlas.
„Dobrý, ale měli jsme na kahánku Nevím, ale myslím, že chlapům něco přimíchal. Chovají se divně. Tedy nedělají vůbec nic.“
„Dobrá, dokážete se odtamtud… Do prdele, ženská!“ Arnie se zachechtá, když uslyší dvě rány, jekot a potom šustění. „Má, měla páru. Ta ho musí nenávidět. Už jsem na cestě.“
„Bylo by fajn. Už je tu policie. Díky bohu aspoň jednou včas. Fíha! Mají odstřelovače. Sakra, je mi Indyho líto.“
„Nemusí, nepatří mezi nás.“
„No jo. Mají ho,“ řekne smutně Arnie. Neznal ho, protože je jednou ze dvou osob, která pracuje naprosto mimo skupinu. Zná ho jen James. O té druhé ví jen náhodou, ale kolik jich má ještě v záloze? „Jste v pořádku?“ zeptá se Edmonda.
„Jsem. Děkuji.“
„Není za co. Jo, bruslíte parádně. Jsem Arnie. Líbí se mi spíš to, co jste jezdil teď. Náročné,“ klidně konverzuje, zatímco sleduje, jak se k nim blíží poldové. „Musím jít. Snad neměla nějakou další zálohu. Jo, díky za život.“ Odplíží se. Edmond se rozhlédne, ale už ho nevidí. Opatrně vstane a pohlédne na led, kde leží zhroucená postava.
„Není mrtvý, jen omráčený,“ zaslechne hrubší hlas kapitána.
„Tak to jsem rád. Děkuji.“
Kapitán se usměje. „Nějak jsem měl tušení, tak jsem vyslal sem pár hlídek.“
„Se střelcem?“ Hystericky se zasměje.
Kapitán se nevybíravě ušklíbne. „Náhoda? Jste v pořádku?“
„Jsem a děkuji moc.“
„Tentokrát jsme odvedli pěknou práci,“ pochválí se a dívá, jak zatím jeho lidi jdou po ledu. Když jeden spadne, povzdechne si.
„Edmonde! Edmonde!“
„Thomasi! Tady!“ zamává rukou.
Thomas se posadí. Díky bohu, je v pořádku. Beatrice by ho přetrhla jak hada, kdyby se mu něco stalo. Had? Had?? Had! To je ono. To přesně bude ono. Málem, že neotevře pomůcky, pak se ale vzpamatuje. Začne se prodírat k Edmondovi. Koutkem oka zmerčí novináře.
„To je můj trenér,“ řekne kapitánovi.
„V pořádku.“ Nechá ho pustit.
Edmond obejme Thomase. „Jsem rád, že jsi v pořádku.“
„Jo, a já ještě víc. Měl by ses připravit. Jsou tu novináři a za chvíli tu bude Rhys.“
Edmond se usměje. „Zorganizuj na zítra tiskovku. Kapitáne, myslíte, že byste mě mohl odtud dostat?“
„Jistě.“ Vede ho pryč. V šatně sleduje, jak se zhroutí. Celý se třese. Diví se, že se nezhroutil už dřív. „Nechcete vodu?“ nabídne.
„Rád. Dneska už trénovat nebudu.“
„Byla by to blbost.“ Podá mu láhev s vodou.
„Edmonde!“
„Rhysi!“ pustí vodu a obejme ho. „Bál jsem se. Šíleně jsem se bál.“ Rhys ho hladí po vlasech. Kapitán očima bloudí po stropě. „Je konec?“
„Volal James. Mají ji. Je konec.“
„To je moc dobře. Moc dobře. Budeme už spolu?“
Rhys ho sevře ještě víc. „Budeme.“
Nad obrovskou halou se vznáší kukaň s komentátorem. Je vzrušený stejně jako diváci. „Dámy a pánové, ano, konečně opět po skoro roce uvidíme Ledové plošiny. Pan Edmond Iskry, jediný krasobruslař, který kdy je vyzkoušel, se na ně opět postaví. Tentokrát, ale nepředbíhejme události. Na Mistrovství, kdy se je pokusil pokořit poprvé, spadl. Tentokrát se o to pokouší opět. Podaří se mu to? Ach, ano, jsem vzrušený jak nikdy, jsou tu! Ledové plošiny v celé své kráse!“
Plocha stadionu se rozdělí a na různé ledové čtverce, které se vznesou do různých výšek. U hrazení se objeví postava v černočerveném kostýmu. Na tváři má masku. Pohlédne nahoru.
„Pánové, dámy, Edmond Isykry a jeho show. Zvládne nejen tuto ukázku starého krasobruslařského umění, ale i svou další jízdu? Musím přiznat, jsem zvědavý. Nynější a starší jízdy se odlišují v mnoha ohledech. Největší je v skocích. Zatímco dneska můžeme udělat salta, před léty byl vrcholným skokem čtverný.“
Na velkých obrazovkách se objeví Edmond.
Ten čeká na správný okamžik. Nadechne se, odrazí a stoupne na led. Vyjede.
V hledišti sedí Beatrice, trenér a Rhys. Jsou rozčilení, ale důvěřuji Edmondovu umění. Najednou se Beatrice předkloní k Thomasovi.
„Jsem těhotná.“
„Co, och… Cože?!“ vyjekne a zadívá se ji na břicho.
„Neřvi. Jo.“
„A to mi musíš oznámit teď?“
„Jo. Sleduj Edmonda.“
Thomas netuší co dělat. Nejraději by ji přizabil. Ještě ráno se s ní divoce miloval, aniž bral ohled na její stav.
„Takže budeme strýčci?“ zeptá se širokým úsměvem Rhys.
„Jo. Sleduj Edmonda,“ doporučí mu nevzrušená Beatrice. Rhys s Thomasem se zadívají na plochu. Nejobtížnější úsek. Stačí, aby se zpozdil pár vteřin, a nic mu nepomůže. Thomas se dokonce zadívá na hodinky.
Edmond drobnými krůčky se rozjede přes největší plochu. Drobné krůčky střídají další, otáčky, dozadu. Hala se ponoří do ticha. Všichni zvažují, zda tančí na hudbu nebo jen hudba doprovází jeho kroky. Skok, pirueta na kraji další plošiny, která se zvedá nahoru. Skoky a dolů. Opět jízda s kroky, že člověk vážně uvažuje, zda je to v lidských silách.
Rhys přikývne. Jako by někdo neviditelný čekal právě na to, z výšin se spustí drobné nadýchané vločky. Edmond zvedne hlavu, aniž by přestal tančit a usměje se. Obrazovka ihned přenese tento šťastný úsměv na obrazovky.
Ticho.
„Pánové, dámy, myslím, že tohle nechce jen potlesk! To chce… Pomoc!“ Moderátor se příliš předkloní a začne padat. Kukaň za ním. „To bylo o fous,“ vydechne. „Chci to vidět znovu,“ řekne. Halou zní potlesk. Lidí vstávají ve stoje. „A máme, ano, zde je zkrácený záznam nejlepších míst. Jeden střihač se vyjádřil o jízdě, že je to pohyb hada. Tak se podíváme, zda měl pravdu. Ta jízda je bezchybná.“ Všichni sledují, jak střihač kreslí. Nakonec když to propojí, vznikne had, který se vlní. Úžas a další potlesk.
Edmond na plošině zasypáván vločkami mává a děkuje. Plošiny pomalu klesají. Edmond se otočí k Rhysovi, Thomasovi a sestře.
„Dobrá práce,“ přivitá ho trenér. „Přece jen v tom poznali hada.“
„Pochyboval jsem, ale díky. Víš co?“
„Ne, ne!“ zamítá, ale kapituluje pod Edmondovým pohledem. „Tak dobře, ale zvládneš to?“
„Baví mě to. Jdeme.“
„Tak pánové, show skončila a pan Iskry odchází. Můžeme ho směle nazvat: Pokořitel plošin. A Jako první závodník nastupuje Yurij Stěpanovič.“
Edmond se posadí na lavičku. Pohlédne na brusle. Jsou to jiné, ale na základě toho i dodaných záznamů z mistrovství Hannah odsoudili na doživotí. Netuší, kde je, ani se po ní neshání, ale viděl ji a vybavuje si, že u něj seděla v nemocnici. Nechápe, proč ho nezabila tam. Zažene myšlenky na minulost. Stiskne Rhysovu ruku. Sedí vedle něj všichni, které má rád. Konečně začal žít a led přestal být pro něj… Nadzvedne se. Zamrká.
Na ledové ploše stadionu stojí Rhys, ale přece svírá jeho ruku. A teď je tam On. Jak může být dole, když tu je? Ne, je to jen iluze. Mávají mu, kynou a pak se ztrácí. Usměje se. Jen iluze. Jenže on nechce iluzi, chce realitu, která ho bude svírat v náruči každou noc.
„Musím se připravit na další jízdu.“
„Jakou sis zvolil?“ zeptá se dychtivě Rhys.
„Uvidíš.“ Odchází.
„Jakou?“ dožaduje se odpovědi. Jak všechno se mu hned donese, tak tohle z nich nevydoloval.
„A teď nastoupí, i když před chvílí jsme ho viděli v náročné show na ledových plošinách, pan Edmond Iskry, Pokořitel plošiny. Jeho aréna je starověký chrám. Jak už víte, Arena dream přidali další arény, takže teď je výběr velký a mám novinku. Teď mi byla oznámená. Koncem roku na mistrovství se chystá další arény. Vypadá to, že pan Rhys van Aidan, vyšel ze své ulity a opět nás pocti svým uměním.“ Najednou světlo zaostří na Rhyse. Ten vstane a zamává.
„Ano tam je. Černý oblek. Doneslo se mi z tajných kuloárů, že je to pocta někomu, kdo mu zachránil život. A už je to tu. Hudba z Black Hawks!“
Arnie nadzvedne obočí. Panečku, tak mu je věnována tahle jízda. Usměje se.
Hannah ztuhle se dívá na obrazovku. Vyskočí, smete vše ze stolu. „Pokořitel plošin?! Neeeeeee!“ Něco ji udeří a ona se ponoří do černé prázdnoty. Dvě ženy v uniformách se k ní postaví.
„Myslím, že se opravdu zbláznila.“
„Doktor!“ ozve se druhá. Hlídají bezvládné tělo. Potom se zadívají na sportovní jízdu. „Je hezký. Prý ho chtěla zabít.“
„Už nezabije nikdy nic,“ řekne druhá a pokyne doktorovi a ošetřovateli. „Má doživotí.“
„Vítězem Mistrovství Kontinentů se stává Evgenij Alexej Barsil.
Na druhém místě se umístil Marian Laszhl.
Na třetím místě se umístil pan Edmond Iskry. Tímto postupují do boje o titul Universum za půl roku na měsíci. Už teď vím, že to bude nezapomenutelné.“
Edmond zvedne skleničku. Jemné cinknutí o druhou. Stojí na terase u svého bytu, pod ním osvětlené město. Upije. „Je to konec? Co další životy?“ zeptá se Rhyse.
„Nevím, záleží na tom? Není důležitý tenhle?“ Rhys odloží skleničku a dotkne se ramene. Župan pomalu sklouzne k nohám.
„Tady?“
„Proč ne? Chci dostihnout ty roky, kdy jsem se k tobě bál přijít. Osud? Reinkarnace? Čert to vem! Důležitá je tato chvíle a to, že mohu být s tebou. Nikdy jsem si nic víc nepřál.“ Nakloní se, políbí Miláčka. Konečně má pocit, že se za nimi zavřely dveře.
Konec
