1. 11. 2014
Olympiáda
1.
Zimní sny
Z auta vystoupí starší muž. Zavře dveře a zadívá se na velkou budovu, která vypadá jako skladiště. I prostředí je, jako by byl někde v docích, ale před budovou stojí několik pěkných aut včetně červeného sporťáku. Jde ke dveřím. Zahlédne kameru. Hlídá si to tu. Je jenom otázka zda přijme úhlavního nepřítele do svého stanu. U dveří pohlédne na bronzovou tabulku s nápisem Pět hvězd.
„Tak pojďme do lví jámy, Kendale,“ zabručí sám pro sebe. Vejde dovnitř. No jo, hlídač.
„Dobrý den, přejete si?“
„Mám schůzku s panem Rhysem Larssonem. Kendal Blacksoon.“ Tedy pokud budu mít to štěstí a dostanu se k němu, pomyslí si. Jenže nikoho jiného tak dobrého nezná a potřebuje ho. On ne, ale jeho svěřenec a kvůli němu tu je.
„Jistě. Druhé patro.“ Kendal si povzdechne, ale vypraví se určitým směrem. Sakra, kéž by měl jinou možnost! Ale nikdo lepší než Rhys není. Pokud on nic neodkáže, potom už nikdo. Stane před dveřmi s ceduli ředitel Rhys Larsson. Zaťuká.
„Dále.“
Uh, sekretářku nemá, podiví se mimoděk. Vejde dovnitř. Vypadá stejně jako jeho otec.
„Blacksoon!“
Zní to jako nadávka a možná i má být, kdo ví. „Dobrý den.“ Dlouho přemýšlel, jak se má chovat, ale nakonec zvolil toto. Zdvořilost a jako by se neznali. „Děkuji, že jste mě přijal.“
Rhys ho studuje. Proč tu je? Řekl by, že potom co se stalo, se mu bude vyhýbat jako čert kříži. Vypadá to, že bude muset začít. Rozhodně nemíní být zdvořilý. Původně ho nechtěl tu vůbec vidět, ale nakonec zvítězila jeho prokletá zvědavost. „Takže?“
„Rád bych vám přednesl návrh.“
„Ano? Jaký?“ Sakra co po něm chce?
Má i rysy své matky, ale vypadá jako jeho otec Alexander. Černovlasý, uhrančivé oči, perfektní postava tanečníka. „Rád bych si vás najal.“ Smích ho vůbec nepřekvapí.
„Zbláznil jste se?“
„Ne. Chci si vás najmout, protože jste nejlepší.“
K čertu, začíná ho jeho zdvořilost srát. „Do prdele, přestaň s tím konečně. Odmítám.“
„Zaplatím.“
„Nezajímá mě to!“
Kendal se zatvrdí. Nevzdá to, když se dostal už tak daleko. „Nejde o mě.“
To vzbudí Rhysovu zvědavost. „Ano?“
„Jde o mého svěřence.“
„Svěřence? Bože, toho chudáka upřímně lituji. Vás za trenéra bych nechtěl. Nedoporučil bych vás ani nejhoršímu nepříteli.“
„Ani když se jedná o olympiádu?“
Rhys se zarazí. Přimhouří oči.
„Mám vynikajícího žáka. Je dokonalý, až na maličkost.“
Smích. „Kruté, co? Po tolika letech je tu možnost nejdůležitější výhry a uniká ti.“ Přestane mu vykat.
„Od dob Axela máme tu bruslaře, co může všechny strčit do kapsy.“
Rhys ho studuje. „No a?“ Zajímá ho to, ale přiznat? Nikdy.
Kendal málem, že nevypění. Nechápe to, nebo co? „Můžeme mít zlato! My, Norové, můžeme mít zlato v disciplíně, která se nám díky rusům a dalším, vyhýbá. Můžeme je porazit.“
„Asi ne, když tu jsi.“
Kendal zkrotne. „Ne. Proto tu jsem. Potřebuju pomoct.“
„A já jsem jediný… Tak to je dobrý fór. Jak dlouho jsme se neviděli?“
„Dvacet let.“
„Jo přesně tak. Zkazil jsi mi život a teď mám ti pomáhat? Zapomeň na to!“
Kendal se na židli zavrtí. „Je to obchod. Nemá s námi nic společného.“
„Nemá s námi nic společného?“ odsekává jednotlivá slova. „Zajímavé, ale nepravdivé. Má všechno. Mám učit tvého žáka. Tak jako jsi učil mě ty?“
„To bylo jiné. Nemůžeš na to zapomenout?“ povolí od zdvořilosti, ale původní úmysl opět nabere navrch. Měl vědět, že je to zbytečné a bude sem tahat minulost. Nedá se nic dělat, musí na to jinak a najít někoho jiného. „Tak dobrá. Najdu někoho jiného. Jsou lepší.“
Rhys se zamračí. Někdo lepší než on? Nikdo takový není. Ne, v Norsku. Chce snad jít do ciziny? Kam? Ke komu? Zlato! To vše se mu mihne v jedné sekundě a skoro proti své vůli zvolá. „Počkej!“
Mám ho? Co za to musím ale dát? Duši? Klidně. „Ano?“
„Oč se jedná?“
Mám mu to říct nebo ne? Už dost bylo lži. Možná jednou to vyjde. „Můj svěřenec, Edmond Hansen, je opravdu výborný krasobruslař. Vynikající skokan. Zvládá i čtverný skok. Jeho povinná jízda je snem každého trenéra. Ale má jednu vadu. Jeho volná jízda je mrtvá.“
„Nechápu.“ Rhyse to mimoděk zaujme. Čtverné skoky? Dokonalý bruslař a mrtvý?
„Ano. Jeho vyjádření je mrtvé.“
„Předpokládám, že chodil do tanečních, balet a podobně?“
„Jistěže. Je u mě od sedmi let.“
„Dlouho a letos… Nejdete nějak pozdě?“
„On choreografii má a podle mě excelentní, ale prostě ten jeho projev… Je hrozný,“ dodá nešťastně. „Kvůli tomu pořád je nějak v pozadí. Jestli letos konečně neprorazí, je konec.“
„Kolik mu je?“
„Dvacet jedna. Na olympiádu se dostal, ale je to jen tak,“ přizná nerad.
„Takže co já mám s ním udělat?“
„Jsi dobrý. Ne, jsi nejlepší v oboru. Nejen v Norsku, ale po světě. Tvoje taneční umění je prodchnuté city. Potřebují, abys mu to předal. Naučil ho to,“ vysvětluje naléhavě.
Rhys si dovolí usmát. „To nejde naučit.“
„Já vím, ale podle mě má v sobě nějakou blokaci. Myslím, že když bude s tebou, potom by mohl něco pochytit.“
Rhys vstane, přejde k velkému oknu. Zadívá se ven. Co má dělat? Možnost aby Norsko získalo zlato, je velké lákadlo, ale má pomáhat svému nepříteli? Proč by to měl dělat?
„Mám tu nahrávku jeho tance.“ Kendal vstane, položí disk na stůl. „Jen se na to mrkni. Nic víc nechci. A tady je moje číslo. Vím, že je to těžké, ale skutečně potřebuji tvou pomoc. Věřím, že bys z něho mohl něco vytřískat. Něco, co já nemohl. Nashledanou.“
Rhys ho nechá odejít. Ještě dlouhou dobu se dívá z okna na moře, pak se obrátí ke stolu. Vezme disk, otáčí ho mezi prsty, potom vsune ho do počítače. Nakloní se, když se ozve hudba. Černý jestřáb sestřelen? Poklesne mu brada. Jenom tohle zatančit je nesmírně těžké. Na ledě se objeví postava.
„Do prdele!“ pronese svou oblíbenou nadávku. Poposedne. Uchvátí ho, potom, ale mrazivě pochopí, proč sem Kendal přišel. Dokonalost vyjádření bez citů. Je to jako by led nechtěl roztát na Sahaře. Nechá video dojet. Konec. Disk se vysune. Zhoupne se na křesle. Co má dělat? Má zapomenout na nepřátelství?
„Rhysi… Je ti něco?“ ozve se tichý hlas štíhlé dívky v trikotu.
Rhys pohlédne ke dveřím. Vrátí se na Zem. Má hodiny, které musí odučit. Není čas na staré nepřátelství nebo uvažování o novém žáku. „Ne. Už jdu. Promiň.“ Nechá všeho a jde do tanečního sálu.
Kendal zatím dorazí ke stadionu. Vsadí se, že Edmond už tam bude. Měl pravdu, když na parkovišti uvidí jeho žluté auto. Vejde dovnitř. Na ledě není jen on, ale i ostatní. Samozřejmě Edmond značně vyčnívá. Není to výškou, ale prostě stylem a dokonalostí pohybu. Vypadá jako by pánem ledu, povzdechne si. Posadí se a dívá se, jak skáče. Zavrtí hlavou, když skočí čtverák. Musí se dostat na olympiádu, ale jak z něj dostat něco víc? Je jak rampouch. I ten jeho úsměv studí víc než led. Povzdechne si.
Edmond zvedne oči. Kendal, jeho trenér. Mysli se mu mihne nápad, že se usměje, ale na tváří vyjde jen podivný škleb. Zamíří si to k lavičkám. Kendal sejde dolů.
„Neměl bys trénovat.“
„Já vím, ale nemohu jinak, chybí mi to. Je to jako droga.“ Kendal netuší, co na to říct. „Kde jsi byl?“ optá se ho vážně. Na rtech se mu objeví prchavý úsměv. „Dostal jsem opět ten jeden z dopisů.“
„Cože? Už zase? Kolik jich je?“
„Spousta,“ pokrčí rameny. „Nevadí mi. Jsou obdivné. „Miluji tě H. Věrná H. nebo Tvá obdivovatelka H.“
„Není to normální. Měl bys to ukázat policii.“
„Ale ne. Nechci. Jsou to neškodné dopisy od obdivovatelky. Tak kde jsi byl?“
„U jednoho známého. Za chvilku ti začne škola.“
Edmond se zamračí. „Nechci tam jít. Nudí mě. Chci bruslit.“ Rozjede se a jen tak skočí trojitý rtittberg.“
„A mazej do školy!“ zařve Kendal. V duchu nadává. Od té doby, co začal trénovat, tak spíš své svěřence honí na led, ale u něj je to opačně. Edmonda musí honit do školy.
„Tak dobrá. Už jdu!“ Prudce zastaví před svým trenérem. Otevře dvířka u hrazení. Zamíří si to do šatny. „Spokojený?“ optá se venku u svého auta.
„Jo, a koukej se učit. Zlomíš si nohu nebo se něco stane a co potom?“
Edmond se zamyslí. „Zemřu?“ Kendal v duchu zakleje. „Ale ne, budu překladatelem. Jazyky mi jdou. Nebo bych mohl trénovat. Co myslíte?“
Pomoz těm ubožákům, pomyslí si značně nelichotivě Kendal. Ten by z nich sedřel kůži. Ne, dokud nezíská trochu lidskosti, tak ho bude od toho odrazovat. „No, nevím. Musíš se těm děckám věnovat dvacet čtyři hodin denně a pak máš k tomu ještě daleko.“
„Pravda. Tak jedu. Pozdravuj ostatní.“
„Budu.“ Kendalovi se podivně ulehčí, když je pryč. Edmond je sice vynikající krasobruslař, ale složitá postava. Jako by se mu něco zlého stalo, ale co? Rodina ho podporuje, ve škole problémy nemá, dívku taky ne. Sakra, čím to je, že je takový? Zamíří si to nazpět na stadion.
Edmond bez úsměvu zaparkuje na parkovišti univerzity. Chvilku sedí a bez zájmu pozoruje spolužáky. Potom zvrátí hlavu. „Proč jenom jsem tak divný?“ zamumlá sám pro sebe. Najednou zaslechne zaťukání.
„Tak, šampióne, to chceš prosedět první hodinu?“
„Ne, díky, Larsi.“ Jeho nejlepší a dalo by se říct skoro jediný přítel. Nechápe, proč zrovna on. Usměvavý, vždy ochotný, samá legrace. Střapaté vlasy a nepravidelný obličej, ale jeho oči jsou hřejivé a plné tepla. Už zaslechl, že jim říkají Led a Oheň. Zamilovaný do něj není. Vlastně do nikoho. Přiznat na rovinu, stále ještě je panic a je mu to jedno.
„První hodina řečtiny a chceš Athénu zmeškat?“
„Ne, to ne. Baví mě.“
„Výborně. Podle mě jsi dřív… Ahoj, Lenny, Davide, Edith,“ zdraví mezi výkladem, že Edmond dřív musel být Řek nebo Říman, jinak tu jeho vášeň pro řečtinu a latinu nechápe.
„Jo, a byl jsem sparťan.“
Plácnutí se zarazí o vypracované svalstvo. „No jasně! Chlapi pro chlapy. Ahoj, hele, co večer se stavit v klubu? Jo fajn! Super. No nezašel bys taky? A co jízda?“
„Jde to dobře, ale Kendalovi se něco nelíbí. Dneska ráno dokonce nebyl na stadionu.“
„Prosím tě, možná zaspal. Nebo se mu nechtělo?“
„Ne ne, jsou přípravky. Už se závodí. Musím se připravit na sezónu. Vždy je tam jako první. Nikdy za celou dobu, co mě trénuje, nechyběl. No asi dvakrát, ale to byl vážně nemocný. Teď byl někde. Poznám to na něm.“
„Hele, určitě ti to řekne. Neměl by žádné starosti. Tak se loučíme! Měj se… Jo, co menší nákup? No tak, nemůžeš jen bruslit, ale trochu žít. Vánoce se blíží!“
„Uvidím. Zatím.“
Lars zavrtí hlavou. Dva roky a je stejný. Když ho viděl, přisahal, že z té jeho skořápky vyhrabe toho druhého. Jenže zatím se to nedaří, ale jednou uvidí v jeho očích smích. Jednou určitě.
Edmond po hodině sedí a zírá ven. Nechce se mu nikam jít. Rád by šel na led, ale nemůže tam. Vidět ho Kendal, nejspíš by ho přetrhl.
„Já věděl, že tu budeš chytat švestky! Jdeme!“
Lars se smíchem na rtech ho vytáhne z lavice. Vleče ho sebou jako hadrového panáka. „Budeš jediný archivář, co bude mít větší svaly než hřbet knihy!“
„No tak dost! Jdu do tělocvičny!“
„Dámy, zde tento chlápek, právě prohlásil, že potřebuje cvičit. Jistě vám pomůže odtáhnout všechno, co nakoupíte! Jdeme!“
Edmond má pocit, že je ve vleku něčeho silnějšího. Zamračí se, ale na Larse to nepůsobí.
„Nevšímejte si jeho miny! Chystá se na olympiádu a právě chce porušit trenérův zákaz. Takže pomůžeme splnit trenérův příkaz a zabránit Edmondovu zabití!“
„Larsi!“ snaží se zaprotestovat.
Lars se k němu nakloní. „Hele, potřebuju helfnout. Vidíš tu nádhernou hnědovlásku? Mám na ni zálusk. Jenže nechtěla jít nikam sama. Takže… Děláš mi křoví!“ skoro rozjařeně zvolá.
„Křo… Křoví?“ vykoktá Edmond. Lars měl už bláznivé nápady, ale aby dělal křoví, to ještě ne. „Ježíš a co mám dělat?“
„Nosit jim bágly, co jiného. Já ji budu obskakovat. Jestli se ti některá líbí, tak můžeš jít do toho taky. Tak co? Maličkost pro tebe.“
„No… Tak dobře!“ Bože ty psí oči. Měl by říct, ne, ale jsou tak velké… „Nech toho!“ vykřikne, když ho jeho kamarád obejme. Pocítí teplo. Je mu dobře.
„Díky, máš to u mě. Tak, děvčata, jdeme! Šampión, mistr Norska, Evropy, chybí jen olympiáda a světa, vám bude nosit ty hezké tašky, které dostanete v obchodech. Kdo může se pochlubit takovým doprovodem, jaký tvoříme?“
Lars je jak ebola. Nakažlivá a smrtelná, pomyslí si trochu skelnatým mozek o tři hodiny později. Stojí před nějakým butikem a v ruce má už osm tašek. Je zvědavý, kam dá ty ostatní. Má pocit, že víc se mu do rukou nevejde. Zívne, protože nakupování je nuda. Otočí se, protože zaslechne smích. Netuší, proč upoutal jeho pozornost. Sleduje skupinku, pak polkne. Sevře ucha tašek pevněji. Ten muž… Je kouzelný. Černé vlasy, výrazné rysy a postava je prostě dokonalá. Pružná, souměrná, ne mohutná a tvář je určitě laskavá. Do očí nevidí, ale určitě je má tmavé. Netuší, proč si to myslí, ale má pocit, jako by se nacházel v bublině, kdy je schopen vnímat jen jedno. Jeho. Udělá krok, další…
„Hej, kam jdeš?“ ozve se u Edmondova ucha protivný hlas.
„Nech mě!“
„Počkej!“
Výkřik Edmonda vzpamatuje. Otočí se k Larsovi. S údivem zjistí, že je dobrých deset metru od dveří butiku, aniž by věděl, jak se odtamtud dostal. Zavrtí hlavou.
„Stalo se něco?“
„Ne, promiň. Další tašky?“
Lars se rozesměje. „Rozhlédni se.“ Edmond to udělá, ale nic zajímavého nevidí. „Rabat, sleva až 60%. Jsou výprodeje. Půjdeme k autu a potom se vrátíme.“
„Díky bohu. Už jsem si myslel, že další ucha budu muset vzít mezi zuby.“
Lars se rozesměje. „Víš, moc děkuji, že jsi se mnou šel. Záleží mi na ní.“
„Dobrá, dobrá.“ A já viděl zhmotněný sen, tak jsme dva. Zahřeje ho ta myšlenka. Ještě teď má pocit, že mu tělem přebíhají studené a horké vlny. Jako by byl nemocný, což je pitomost. Nemůže si dovolit být nemocný. Ne, teď, kdy se připravuje na závody.
Cestou k autu i zpět k dívkám se rozhlíží, zda neuvidí neznámého. Jen mámení, usoudí se zamračenou tváři Edmond. Napůl ucha naslouchá ostatním a závistivě se dívá, jak si dopřávají velký kopec zmrzliny. Jeho jeden kopeček je už snědený. Moc dobře ví, že sice potřebuje sílu, ale nepotřebuje být tlustý. Čím lehčí, tím výš vyskočí. Jednoduchá, ale vražedná matematika.
Večer se doplazí domu. Je vycucnutý. Pustí si hudbu. Poprvé v životě se mu nechce nic dělat. Dokonce ani bruslit. Najednou se ozve telefon. Trenér? Podiví se. Vezme.
„Edmond.“
„Zítra po škole někam zajedeme. Počkáš na mě u školy, dobře?“
Edmond přikývne, pak si uvědomí, že trenér čeká na souhlas. „Jistě.“
„Výborně.“ Edmond udiveně se zadívá na telefon, jako by mu mohl dát vysvětlení, ale ten mlčí. Někam pojedou? Kam?
Rhys večer po skončení hodin, sedí ve své kanceláři. V ruce otáčí diskem. Právě se vrátil z menšího nákupu z místního nákupního střediska. Mnoho krámů na jedné ploše, jak říká. Problém je, že tam bylo zároveň mnoho lidí na jedné ploše, mezi nimi samozřejmě jeho známí. Chytli ho a nepustili. Před klubem a zábavou ho zachránil útěk. Teď tu sedí a přemýšlí, co má udělat s Kendalovou nabídkou. Povzdechne si.
„Máš moc měkké srdce, Rhysi,“ zabručí sám pro sebe. Vezme mobil, vytočí číslo.
„Kendal Blacksoon, přejete si?“
„Vezmu to. Zítra ve tři u mě ve škole.“
Kendal se usměje. „Budu tvým dlužníkem.“
„Vyberu si to,“ ujistí ho. „Ať už pomohu nebo ne.“
„Ale budeš se snažit?“
„Chceš mě urazit?“
Kendal v posteli s výkresy jízd zavrtí hlavou. „Ne, ale napadlo mě, že by ses mohl pomstit.“
„Nejsem prase, abych se mstil na cizích!“ vyjede rozčileně
„Promiň, nepřemýšlí mi to.“
„Koukám a ještě stále si to mohu rozmyslit.“
„Dobrá. Díky, ale jedno…“
„Co zase?!“ zavrčí Rhys. Jak s ním mluví delší dobu, popadá ho záchvat zaškrtit ho.
„Jsou předzávody. Chci, abys mi do týdne řekl, zda můžeš s ním něco udělat nebo ne.“
Rhys málem, že nezamáčkne dovnitř mobilu tlačítko se zavěšením hovoru. „Parchant svinskej!“ řekne. Už chce zavolat, že to odvolává, ale potom si vybaví jízdu toho mladíka, jeho vzhled, ladnost, i když krapet studenou.
Edmond, to jméno se mi líbí, pomysli před usnutím doma, v nejhořejším patře školy. Opravdu hezké, takové známé…
„Omlouvám se, zdrželi mě.“
„Nasedej!“ Edmond se svalí na přední sedadlo. Tašku si dá k nohám a zapne pás. Trenér je značně nervózní, pomyslí si. Málokdy ho tak vidí. Většinou je až ledově klidný. Přímo řekne, co děláš špatně, ale taky stejně tak řekne, když děláš pokroky. Vlastně spíš chválí. Většinou ty mladší nebo začátečníky.
„Nové jízdy?“ zpozorní, když zahlédne známé desky. Pro Kendala jsou životem. Alfou i omegou, tedy kromě jeho žáků.
„Ano. Pracuji na jedné pro tebe, pokud neskončíš…“
„Už zase? Čtveráky mi zajistí místo.“
Kendalovi rupnou nervy. Nechápe to. Nikdo jiný ho neodkáže vytočit jako Edmond se svým egem. Je oprávněné, ale… „Jen si nefandí. Čtverák není vše a zvládají ho všichni top bruslaři. Takže milej zlatej, potřebuješ víc. Proto tě teď vezu k jednomu známému. Místo odpoledního bruslení budeš s ním. Nechci nic slyšet nebo stáhnu tvou nominaci na olympiádu. Nejsi nijak výjimečný!“
„To je fuk!“
„Sakra, Edmonde…“ Uklidní se. Křikem u něj nic nedokáže, to už zjistil, když k němu přišel. Naopak ještě víc se zatvrdil. „Dobrá. Chci, abys vyhrál. Myslím, že i ty chceš stát na nejvyšším stupínku. Ano nebo ne?“ Nečeká, co mu řekne. „Potřebuješ něco, co ti nemohu dát.“
„Co?“
„Tanec. Musí se v tom zlepšit. Balet tě naučil hodně, ale chci, abys k tomu vystoupení přidal i živost, proto tě vezu k nejlepšímu světovému tanečníku. Pozorně ho sleduj.“
„Živost?“
Hurá! Vykřikne v duchu Kendal. Poslouchá. „Ano. Balet je nádherný, ale většinou se mi zdá, že tam někdo umírá a podobně. Na příští rok,“ musí dát najevo, že s ním počítá, „chci, abys tančil bolero nebo tango, něco jiného než teď. Proto tě tam vezu. Rhys je velmi vytížený a dalo mi práce ho přemluvit, aby ti dal pár lekci.“ Snad mu dá i něco víc.
„Bolero? Viděl jsem nedávno, jak na něj tančili Torvillová s Deanem. Úžasná synchronizace! Rád bych je zajezdil,“ pronese klidnějším hlasem.
„Dobrá. Proto tě k němu posílám. Je opravdu výjimečný.“ Mrkne na hezkou tvář svého svěřence. Je zvláštní, že nemá dívku. „Tak jsme tady. Skoro… Jdeme pozdě.“ Snad jim to promine. Vystoupí z auta a zamíří opět ke kukani. Polkne, když zahlédne známá záda. Rhys. Sakra, je nemilosrdný!
„Rhysi!“ zvolá mimoděk. „Pane Larssone!“ zvolá a utíká za ním těžce supíc. „Prosím, počkejte!“
Rhys se otočí. „Měli jste šanci. Když neumí přijít přesně, pak…“ Je úžasný. To video byla prachsprostá příšernost. Kde je půvab tváře, chlad oči? Kde? Počkat. Kde jsem ho viděl? Zatřese mimoděk hlavou. Ne, takovou tvář by si pamatoval. Ta se vtiskne do paměti a neopustí ji. Přesto je mu známá. Tak strašně povědomá, až z toho mrazí.
„Je to moje chyba. Tedy zdrželi mě ve škole. Nešlo se z toho vymluvit. Proto jedu pozdě. Prosím, neviňte z toho mého trenéra.“ Je omračující. Nikdy…Je mu povědomý. Má to! Viděl ho v nákupním středisku, ale je tu ještě něco víc. Chce se mu stulit do náruče, aby ho držel a nepouštěl. Nikdy. Přejede si paže. Ví, že je to podvědomý pohyb, ale má pocit, že je mu zima i horko zároveň. Proč?!
„Dobrá. Pojďte.“ Zatouží vyhodit Kendala a zůstat s Edmondem sám. Popadnout ho a nikdy už nepustit. Sevřít v náručí, hýčkat ho a chovat ho. Zamknout do pokoje a nepustit ho. Ne, aby ho nikdo neviděl, ale aby ho uchránil od světa. „Blbost,“ zabručí nezřetelně.
Zavede je do pracovny. „Posaďte se. Máte štěstí, protože tenhle podzim jsem chtěl mít volnější, proto nic nemám dojednaného, kromě pár maličkostí. Dva týdny mohu panu Edmondovi dávat lekce.“
„Stačí Edmond, pane…“
„Rhysi?“
Kendal se dívá z jednoho na druhého. Nechápe to. Kdyby tu nebyl, bylo by to stejné.
„Děkuji. Tady trenér mi povídal, že příští rok bych tančil na Bolero. Je to velká pocta. Povídal…“
Jsem tu ještě nebo jsem odešel, přemýšlí dál Kendal.
„…že potřebuji trochu víc živosti. Myslíš si, že bys mě to mohl naučit, jsem zvyklý dřít s baletu a samozřejmě trénovat.“
„No ano, ale tanec je o něčem jiném.“
„Chápu, pak budu tancovat. Jestli je to nutné, přeruším školu.“
„Ne, stačí, když budeš docházet sem odpoledne a večery. Nemusí to být každý den. Vím, že každý má svůj soukromý život. Učení, dívky…“
„To je v pohodě. Jsem sám.“
Opravdu, co tu dělám? Kendal se ošije. Neměl by hovor vést on?
„Trenére, opravdu mě nebudete potřebovat?“
„Jistěže ne.“ Konečně mohl něco říct.
„Výborně. My dva si to vyříkáme mezi sebou. Máš sebou něco, nebo budeš chtít půjčit?“
Edmond se usměje. Kendal je v šoku. Jen ten úsměv by mu vynesl třetí místo. „Rád bych se podíval na pár hodin. Zítra bych začal. Vyhovuje ti to, tedy pokud nebudu překážet.“
„Jistěže ne.“ Rhys se zadívá na Kendala. Nechápe, co tu ještě dělá. Měl už dávno vypadnout.
„No já půjdu, vlastně…“
„Vezmu si taxík. Budu v pohodě a rodičům zavolám.“
Chci se s ním milovat. Kdekoliv, kdykoliv, jakkoliv. Patří ke mně. Otřese jim to. Nikdy takto o svých partnerech neuvažoval. Edmond najednou to ukázal jinak. Musí zjistit co na to Edmond. Už dávno zjistil, že neopětované city jsou jen vězeňskou kouli na noze. Musí hořet a mít pevný základ. Pak nevyprchá. Jenže zatím spíš všechny vztahy vyvanuly, jak přišly všední dny. Nechce to.
„Zavolej mi, jak ti to jde.“
„Jistěže a děkuji. Budu se snažit. Ráno bych přece jen zašel na stadion.“
„Budu tam.“
„Podřizuješ tréninku celý svůj život?“ optá se zvědavě Rhys.
„Naprosto. Nedokážu bez bruslí žít. Je to jako droga. Dosud byly pro mě prioritou jedna.“
„Ano?“
„Uvidíme. Musím trénovat. Vím to do okamžiku, kdy jsem viděl bruslit lidi. Nedokázal jsem myslet na nic jiného. Mám štěstí, že mohu bruslit.“
„Štěstí?“ nechápe Edmonda, ale v očích mu září pevná vůle a odhodlání.
„No a ano, co kdybych se narodil v Africe?“ Rhys se začne smát. Edmond se pousměje, jak ho Rhysův smích zaplaví. Jako teplá vlna, která se zakusuje do jeho hlavy a rozpouští krystalky ledu. Líbí se mu to.
„Výborně. V tom máš pravdu. Tohle je sál. Dneska tu nacvičujeme jednu choreografii. Po skončení bych tě provedl školou.“
„Děkuji.“ Posadí se do kouta na žíněnku. Sleduje Rhyse. Jeho ladné údy, skvělou postavu. Je vidět že má u ostatních přirozenou autoritu a každý se snaží plnit to, co mu řekne. Nemusí křičet, stačí jen někdy naznačit. Po dobré půlhodině mu dojde, že se nedívá na tanec, ale jenom na Rhyse.
Zadívá se na strop. To není normální, pomyslí si Edmond.
Zřejmě ho nudím, povzdechne si v tu chvíli Rhys. Pak si vybaví jeho jízdu. Taky není žádná sláva. Mohl by dát trochu živosti, tepla do té své jízdy. A on to má za úkol. Popravdě, když ho tam vidí sedět, připadá mu to jako herkulovský úkol.
„Konec! Šlo vám to. Tak zítra ve stejnou hodinu, pak máte volno a potom opět tady. Rozchod!“ zvolá žertovně. Jde ke svému hostu. Cítí, že je zpocený a normálně šel by do sprchy. Je čarovný, když k němu Edmond vzhlédne. Zatouží si ho k sobě přitáhnout a ponořit se do jeho úst. Líbat ho, až by v jeho náručí vrněl blahem. „Tak jdeme.“
Edmond vstane, zachytí Rhysovu vůní. Je mu jedno, že je cítit potem, chce se s ním milovat. Místo toho poslušně za ním ťapká a obdivuje pevný zadek v teplákách. Najednou sebou trhne. Netuší, kde je, ale ten výkřik v něm rezonuje.
„Stůj, ty káčo! Chceš si natáhnout vazy!“ zakřičí Rhys, který zastaví u otevřených dveří jednoho z menších sálů. Běží k tanečnici u tyče, zachytí ji v posledním okamžiku. „Diano, co to vyvádíš?! Když neumíš na ně dohlédnout, nedělej to.“
„Rhysi, promiň.“
„Sakra, neomlouvej se. To je mi naprd. Tedy ji. Dávej větší pozor. Dobrý?“
„Jo, děkuji.“
„Super a ty ji ukaž, jak to má udělat.“ Otočí se k Edmondovi, který stojí u dveří a vážně se na něj dívá. Oba dva se vážně pozorují. Budou spolu. Je to jejich osud. Vždy byl. Přesto mu nechá svobodnou vůli. Láska nesmí začínat nátlakem.
„Půjdeme? Tak to je všechno. Líbilo se ti to?“
Ty ses mi líbil. Vlastně nevím, kde jsme to byli. Viděl jsem jen tebe, slyšet tvůj hlas, ale nevím, co říkal. Je to jedno. „Ano. Je to krásná škola. Zítra tu budu přesně.“ Ani jedna minuta nazmar!
„Jistě. Těším se.“ Jde ho vyprovodit. Dívá se, jak volá. Otáčí se. Hltá jeho rysy, jeho ústa, které něco říkají. Je mu jedno co. Chce slyšet jedno: „Rhysi.“
„Rhysi!“ zaslechne volání. Na okamžik má pocit, že je to Edmond, ale ten už nastupuje do taxíku. Vrátí se zpět do školy. Má pocit, že dneska bude dlouhá noc.
„Co potřebuješ?“ optá se Irvinga, který tu dělá všechno možné.
„Táhne sem. Na co ses tak dlouho díval a kdo to je?“
Rhys má chuť odseknout, že nikdo, že nemusí se zajímat, ale Irving je prostě kamarád. „Edmond, krasobruslař.“
„Chceš se dát na zimní sporty?“
„Ne, potřebuje průpravu.“ Nechce říct, proč sem přišel, protože se mu zdá, že je to blbost. Že pod chladnou slupkou není ledový kráter, ale sopka. Jenže jízda… je jak bez života. Jako by v Edmondově těle byli dva různí lidé.
„Aha. Tak dobrá. Mám ho pouštět normálně?“
„Jo. Asi tak čtrnáct dní bude docházet každé odpoledne. Potom má závody.“
„Závody?“
„Sahá po zlatě.“
V Irvingově tváři se objeví úžas. Zlato je jedno, aby se o něm mluvilo, zvláště letos.„Olympiáda?“ řekne posvátně.
Rhys se zadívá na konec chodby. „Jo.“ Dál už nic neříká a jde k výtahu, který ho vyveze do jeho apartmánu. Sedne s překříženýma nohama do velké pohodlné lenošky a dívá se na rozsvícené město. Tam někde je. Pak si povzdechne. Jak má Kendalův úkol splnit? Neměl to brát… Neměl…
