Shounen - ai povídky

Zimní sny

Pyrenejské setkání

Beaugard Lang a Yvo Wolfstein

Monitor osvětluje namodralým světlem místnost v prvním patře domu. Sklání se k němu muž, který sebou občas trhne, když zaslechne šramot. Na rtech mu, ale pohrává lehce cynický úsměv. Zelené oči s radostným svitem zkoumají došlé emaily. Cítí, že je už úplně zdráv, poté co ho kněžky skoro dostaly.

„Vikomt se vrací,“ zašeptá neviditelným sběratelům. Už má dost si hrát na Ochránce, který musí dodržovat to a tamto, alespoň podle Yva. Když si na něj vzpomene, tvář spustí cynický úsměv a nahradí ho vřelý. Před chvílí opustil po špičkách společnou ložnici, aby znovu otevřel svoji bývalou identitu. Dnes měl Yvo na sobě jeho oblíbenou saténovou zástěrku s krajkou a velkou mašli, kterou strašně rád rozvazuje. A ty nohy v punčochách, když se s nimi mazlil, by asi vyřídily každého. Ale jemu s jídlem roste chuť, proto zkoumá další a další možnosti svůdného prádla. Pro změnu ho potom Yvo připoutal kravatou. Neví proč zrovna jí, když má bílé chlupaté nebo saténem potažené pouta. Vždy přitom vrní, že mu Yvo začal říkat kočičko. Mňau.

„Soustřeď se a nenech se rozptylovat,“ poručí si, ale do mysli se mu vkrádá postava Yva v jiném ještě skvělejším oblečení.

Prohlíží si nabídky. Upoutá ho jediná. Stříbrné dýky. A jsou ve Francii na jihu. Je zima, mohl by vytáhnout Yva na lyžovačku. Dlouho nikde nebyli. Jsou tu zalezlí jako medvědi v zimě.

Okamžitě odpoví kladně, že získá stříbrné dýky. Pro toho sběratele už několikrát pracoval. Na sběratele je to slušný chlap. Zdá se, že jsou na nějakém podivném středověkém hradě. Nějak se k tomu hradu musí dostat. Je blízko v podhůří, tak to bude hračka. Najede na jiné stránky. Hledá, zda v blízkosti hradu je nějaké lyžařské centrum. Je. Zamne rukama. To je ono. Cítí, jak v něm začíná adrenalin prudčeji kolovat. Miluje vzrušení.

Teď hrad.

„Soukromý?!“ skoro vykřikne údivem. „No, je to vzácnost, ale o to pikantnější. Nikdo tam nebude, snad jedině nějací lidé, kteří budou hrad hlídat. Beau dobudeš hrad. Jen objevit, kde by to mohli schovávat. Pche, určitě to bude v nějaké vitríně. Mohl by tam ukořistit nějaký pěkný obraz do sídla Ochránce. Trochu oživit sbírku pěkným středověkým obrazem. Jen, aby tam měli originály,“ myslí i říká zároveň.

Zavře počítač. Cítí, že je vzrušený z toho, že se opět objevil Vikomt a s ním hledaný muž Interpolem a neví čím ještě. Vstane. Ví, co teď bude. Přeběhne do ložnice, sundá si župan, aby hned vklouzl do postele. Otočí se k Yvovi. Má chuť a proč ne. Přitiskne se k němu. Spí na boku, něžně mu odtáhne nohu, aby se dostal k zadku. Políbí ho na ucho, ale hned na to sáhne na stolek, vezme tubu krému a namaže se. Snadno do něj vklouzne.

Probudí se?

Spí jak andílek, kterým není. Po rukou ucítí punčochy. Hm je to vzrušující, když po nich přejíždí rukou. Zelené oči se přivírají blahem. Zaslechne slabé zasténání. Přestane, aby se podíval, zda je vzhůru. Spí.

Pokračuje v pohybech. Je mu dobře, zasténá a vyvrcholí. Napjaté tělo poleví. Zavře oči. Neskutečně dobře. Je to lepší než vzrušení z krádeže. Vlastně nejlepší by bylo oboje najednou, ale nemůže mít všechno.

Ani si neuvědomí a spí. Ráno se probudí s polibkem na rtech.  „Yvo,“ zašeptá, zatímco ruce se automaticky obtočí kolem Yvova krku. „Dobré ráno.“

„Tobě taky. Snídaně. V noci jsi dostal chuť?“

„Už to tak bude. Poslouchej, na něco jsem přišel.“

„Na copak můj vrabčáček přišel?“ Políbí ho na rozespalé rty. „Ale žádné akce!“

„Ale no tak Yvo, proč nemohu? Nemám žádnou radost na tom světě.“ Otevře zelené oči. Yvovi připomínají zelený mech, tak jsou tmavozelené. „Ale, co bys řekl na to, kdybychom si vyrazili na lyžovačku do Pyrenejí?“

„Proč ne do Alp nebo na Himaláje?“ podiví se.

Beau divoce přemýšlí, jak z toho ven. „Mají slevy,“ přizná se nerad, načež se Yvo rozesměje. Beau je bohatý jako Rothschild a skoupější než Skot. Jediné na čem nešetří je zlodějské nářadí a hadříky, co mu kupuje. Vlastně ještě jedno. Svůj žaludek – na tom taky nešetří.

Domem se ozve štěkot. „Phantome!“ zvolají naráz. Yvo vyklouzne z Beauovy náruče. Seběhne dolu, aby pustil jejich nejhezčí dárek ven. Phantome okamžitě, jako by věděl, co po něm chtějí, se rozeběhne k sousedovi na zahradu. Začne tam štěkat, že by vzbudil i mrtvého. Paní Simona bude určitě nadšena. Yvo spokojeně zavře dveře. Hodný kluk, pomyslí si o psovi. Lyžovat do hor. Proč ne? Zapátrá po náramku. Pořád ještě je dole v trezoru. Zaslechne kroky a uvidí Beaua jen v županu. Zívá, ale jde statečně dál.

„Mám hlad, Yvo.“

„Připravím snídani. Můžeš se zatím vykoupat.“

„Dobře a co to lyžování?“

„Pojedu rád, ale tahat se s tím náramkem…“

„Yvo, snad se z tebe nestal pecivál!“

„Po skoro sto letech života…,“ naznačí, načež raději zmizí v kuchyni. Beau na něj ohromeně hledí. Sto let života. Ví, že jakmile se stane člověk Ochráncem, čas se pro něj změní, ale uvědomit si to tak naplno. „Budu stále mladý,“ zašeptá a podívá se na sebe do zrcadla v předsíni. Stále stejný. Žádné vrásky, žádné nemoci. A pak z ničeho nic zahyne někde pod cizíma rukama. Potřese hlavou, nesmí takhle přemýšlet.

Při sprchování přemýšlí o Yvových slovech, ale i o tom, že by opravdu rád si někam vyjel. Pořád v Paříži, pořád jezdit mezi dvěma domy. Co je to za život? Bude nekompromisní, když to bude říkat Yvovi.

Beau vrazí do kuchyně. „Pojedeme tam!“

„Ano.“

Beau se zastaví v rozletu. Celou dobu si chystal argumenty. Žádné nebyly. Sakra, vzal mu vítr z plachet. „Vezmeš si zástěrku, černou a bílou.“

„Ano.“

„Yvo, nejsi nemocný?“

„Nejsem, ale máš pravdu. Měli bychom vypadnout. Možná náramek se rozhodne změnit majitele.“

„Brrr, doufám, že ne. Nechci někomu sloužit, i když ty Yvo, mohli by mít…,“ zarazí se pod Yvovým přísným pohledem. „Mám to v krvi,“ zamumlá nezřetelně při myšlence bohatého majitele náramku.

Yvo nic neřekne. Výchova je výchova, ale rád si někam vyjede. Za ním cinkne a on se otočí k toustovači. Na stole už trůní čerstvě vymačkaná šťáva z pomerančů. Vzpomene si na válku, ale odsune vzpomínku zpátky do šuplíčku zapomenutých vzpomínek. Položí do košíčku další dva tousty. Zkoumavě přejede Beaua. Bude to stačit? Musí. Všechno položí na stůl a sedne si naproti svému vrabčáčkovi. Už tak nevypadá. Černé vlasy sčesané dozadu, v uších je zřetelně vidět červená náušnice.

Beau natáhne ruku k ošatce. Vezme toust, na který si namaže štědrou dávku džemu. Ukousne, až to křupne. „Mňam,“ zamumlá.

„Pojedeme autem?“

Beau si vzpomene na svůj cíl. Jistě lyžovat je fajn, pomilovat Yva je fajn, ale taky je fajn něco pěkného ukrást. Už má pocit, že jeho umění rezaví a k tomu má pár věciček, které by si rád vyzkoušel, a dnešní detektory na letištích jsou stále lepší.

„Bude to nejlepší. Vezmeme tvoje auto.“

„Dobře. Začnu ihned balit a vezmeme sebou Phantoma?“ Najednou ho napadne.

„Uch, do hotelu psi nesmí a Phantome je…“

„Jen to dořekni. Nevychovaný. Kdybys dovolil, dal bych mu výcvik.“

„Nechci mít z něho loutku. Sedni, lehni, pusť… Podplatíme je. Pojede.“

„Dobře.“ V hlavě se mu začne rojit, co je potřeba zařídit. Uvědomí si, že nemá lyže. „Beau máš lyže?“

„Jo mám,“ mrkne se po něm, zda se nechce vyptávat jak to, že je má. Potřeboval se jednou dostat k zasněžené vilce. Nedaleko byla běžecká trasa. Tehdy si pořídil a naučil se lyžovat. Loupež byla úspěšná.

„Já nemám. Zajedu je koupit, proto můžeš zabalit.“

Beau přestane jíst. „Řekl jsi zabalit?“

Yvo se vyděsí. „Ne, jen jsem se přeřekl. Nic nemusíš dělat.“ Při představě, že by se hrabal ve skříních, je mu špatně. Zabalit to by zvládl, ale potom ten nepořádek…

„Ale já umím balit. Zvládnu to. Často létám do zahraničí. Létal jsem,“ zabručí nespokojeně.

„Opravdu nemusíš.“ Nebude mu říkat, že to raději udělá sám. „Víš co,“ napadne ho spásná myšlenka. V duchu se pochválí za ten geniální nápad. „Můžeš mi zabalit nějaké ty věci.“

„Opravdu mohu je vybrat? Tak to jo. Něco hezkého zabalím.“

Yvo si oddechne. Vsadí se, že nad tím stráví většinu času, takže stihne nakoupit, zabalit a naskládat kufry do auta. Taky by měl koupit box na lyže.

„Mám pocit, že vezmu tu flanderskou zástěrku. Nemohu si pomoci, ale ta stuha… je prostě nádherná, stejně jako materiál. Uvažoval jsem, že ti dám udělat korzet.“

„To ne!“ Stejně udělá, co chce, ale námitku vznést může.

„Jak chceš.“ Beau už přemýšlí jak mu vzít míry. Hm možná nějaký, který nosí korpulentní dámy a pak strašně rád by ho do toho navlekl, aby vykukovaly vzrušené bradavky, a olemuje to krajkou, aby zakrývaly je trochu, ale neúplně. Nějaká lehounká krajka, ale trochu tvrdá, aby ho dráždila…

Yvo se otřese, když vidí jeho nepřítomný pohled. Kam na ty nápady chodí?

„Jdu nakoupit.“

„Jjj…,“ nezřetelně zamumlá Beau. Když dojí, všimne si, že Yvo nikde není. Vzpomene si, že povídal něco o nákupech. Vyběhne nahoru, zapne počítač a najede na různé stránky s prádlem. Nic vyhovujícího. Jednoduše to někomu zadá. Peněz má dost, a když ukradne stříbrné dýky… Zaplatí jimi ten pěkný kousek prádélka. Mohl by to udělat v tmavomodré barvě. Trochu do černá a k tomu punčochy, podvazky, a nějaké průsvitné negližé. Sada, to bude nejlepší. Negližé orámované něčím hebkým. Labutěnkou? Uvidí. Taky by mohl koupit těžké zimní negližé s kožešinou. Hebké na dotek. S pásečkem, aby potom ho mohl přivázat.

„Bude show, Beau.“ Až přijede z krádeže, vrhne se na to celým svým srdcem. Optá se v tom krámku, kde nakupuje, zda o něčem nevědí. Yvo bude vypadat hříšně, ale teď musí vybrat něco z toho, co tu má. Možná by mohl vzít všechny věci. To ne, Yvo by mu to nedovolil.

„Jsem tu. Koupil jsem si jak běžky, tak i sjezdovky.“

„Výborně. V čem se cítíš pohodlněji?“ optá se a ukáže dvoje negližé. Narůžovělé, ale těsné a bílé volné.

„Bílé.“

„Dobře. Opálíš se tam a budeš v něm vypadat nádherně. Ještě se rozhoduju, zda mám vzít celé punčochy nebo…“

„Ne!“

„Jak ne? Mám je rád. Jsou na tobě sexy.“

Yvo se otřese. Sexy? „Tím chci říct celé ne. Nějak mi nevyhovují,“ zamumlá. Nemá rád žádné, ale říct mu to je zbytečné.

„Proč jsi to neřekl dřív? Budu kupovat jenom ty samodržící s krajkou na stehnech. Vypadá to moc krásně. Ještě přemýšlím o podvazcích. Yvo?“ Kam mohl zmizet?

Yvo neví, co by na to řekl. Ušklíbne se. Vezme sebou jedny pouta. Má rád, když ho může mučit, až začne prosit, aby mu to udělal. To jak se svíjí pod jeho doteky, ho vzrušuje víc než cokoliv jiného. Samozřejmě Beau ho vzrušuje celý. Je to až podivné, že mu dovolí tolik.

K večeru jsou zabalení, aniž Yvo ví, že v kufru auta jsou speciální kufříky s pomůckami, které Beau hodlá použít na hradě, kdyby byly potřeba.

Beau přemýšlí o tom, že určitě bude muset jít na hrad několikrát. Na zadním sedadle v pelíšku spí Phantome. Vedle něj Beau s Robin, které nemohli doma ponechat samotné.

„Jsem unavený,“ řekne  Beau. „Jdu spát, prosím tě, nebuď mě.“

„A z čehopak jsi unavený? Vždyť jsi nic nedělal.“ Řídí klidně, na zápěstí se mu zlatě mihotá velký egyptský náramek.

„Jak nic?“ Sklopí sedadlo, ale tak, aby nepřekážel Phantomovi. „Musel jsem vybrat, co budeš nosit. Víš, kolik mi dalo přemýšlení, zda vzít dvoje černé punčochy nebo jedny černé a druhé bílé? Ne, nevíš, tak laskavě mlč. Jdu spát.“

Poslední argument. „Ochránci nepotřebují spát.“

„Já rád spím. Buď ticho. Phantome spí. Ještě ho probudíš.“ Zavrčí na Yva, lehne si s hlavou otočenou k řidiči. Zavře oči. „Dívám se na tebe.“

„Já vím,“ tichounce řekne Yvo. Usměje se. Kdo by to řekl, že se všechno, takhle podivně vyvine, když Beau přišel ukrást náramek bohyně Isis do muzea.

Jede celou noc, aniž se Phantom nebo Beau vzbudili. Ráno zaparkuje na odpočívadle. V dálce jsou vidět zasněžené hory. Vystoupí a prohlédne si je. Těší se, až bude surfovat z jejich svahu dolu. Nakoukne dovnitř. Spí. Půjde koupit koblihy a kávu. Dveře pro jistotu zavře na klíč. Co kdyby chtěli Beaua i s Phantomem ukrást? Neodpustil by si to.

Po deseti minutách položí sáčky na střechu auta. Otevře dveře, naskládá na palubní desku sáčky.

„Vstávej!“

„Coc… co… Už jsme tady?“

„Skoro. Stavil jsem něco koupit a Phantom bude chtít proběhnout.“

„Je už velký pes,“ když se vzadu někdo protáhne a strčí k nim hlavu. Očichává je. Beau vyleze, aby mu otevřel dvířka. Stojí a pozoruje, jak očichává keříky, občas k některému ucvrkne. Zahledí se směrem k horám. Tam někde je starý nádherný hrad. S bránou, cimbuřím, zdmi okolo budov. A v tom hradě nespí čarokrásná princezna, ale stříbrné dýky. Taky, co by dělal s princeznou, když už má prince. Problém bude, jak se vytratit, tak aby to Yvo nezjistil. Jedině v noci, stejně jako posledně. To znamená pořádně ho utahat.

Ve dne na sjezdovce, večer v posteli, a když bude spinkat jako andílek, vyjede na lup. Ráno se vrátí tiše do postýlky, aby ho přivítal polibkem. Bude muset tuhle náročnou práci zvládnout.

Posadí se do auta, vezme bagetu. Povzdechne si. Dřív by to snědl s olíznutím, ale teď je tak zhýčkaný Yvovou péči, že nechápe, jak tohle mohl jíst. Nakonec si vezme donuts politý čokoládou. Tohle se aspoň dá jíst.

„Už dlouho jsem nelyžoval. Naposled asi tak před dvaceti lety a to jen proto, že dotyčný jel s náramkem na hory. Dělal jsem mu strážce.

„Já zas se potřeboval dostat k jedné malé věcičce.“

„Jak jinak. Co to bylo?“

„Pistole. Přesněji řečeno první vyrobený derringer.“

„Aha.“

„Potřeboval jsem lyže, tak jsem se naučil lyžovat. Nedaleko totiž bylo lyžařské středisko. Hned zrána jsem vyrazil, v poledne jsem ji měl u sebe v batůžku a druhý den ráno už ho měl dotyčný u sebe v trezoru. Nejsem dobrý?“ Má pocit, že u něj sedí maminka s tatínkem a vyprávějí mu o úspěšné loupeži.

Yvo mlčí.  Co se dá na to říct.

Nakrmí Phantoma, počkají, až dojí, ještě ucvrkne pod nějaký strom a vyjedou. Beau mlčí, spíš se rozhlíží. Měli by kolem hradu jet.

„To je krása!“

Yvo stočí oči k hradu. „Ano to je. Patří Řádu.“

„Jakému?“

„Jenom Řádu. Jednou jsem měl s nimi, co do činění. Určitě tu informací máš taky v hlavě.“

„Ne. Mám je jen do vraždy Vladislava. Tvoje nemám.“

Yvo si oddechne. Ještě, že tak. Myslel, že má i jeho vzpomínky a zkušeností. O některých by raději mlčel. Díky bohu.

„Ale mám tu poznámku rytíře Godfrieda o tom hradě.“ Udiveně se hrabe v paměti. Nechápe, jak tohle dokáže. „Hrad Řádu, který doprovázel poutníky na svatá místa.“

„Ano.“

„Co se stalo?“

„Celkem nic. Náramek se nějakým způsobem dostal k nim, ale ihned ho vrátili.“

„Cože?“

„Přesně tak. Byl jsem v šoku, když se u mě zastavil starší muž s bystrýma očima. Držel náramek v rukou a ptal se, zda ho nepostrádám. Vůbec jsem netušil, že je na hradě. Zrovna jsem po něm pátral, kam zmizel. Poděkoval jsem. Odešel, jak přišel. O trochu později jsem viděl jeho fotografii v novinách. Známý knihovník filantrop s miliony na kontě zemřel stářím v posteli. Snažím se jim neplést do života. Jsou zvláštní.“ Až moc na jeho vkus.

„Aha.“ To mi stejně nezbrání v tom, abych získal, co chci, pomyslí si Beau, ale to se už přiblíží k lyžařskému středisku.

„Jak vlastně vypadá ten náš hotel?“ napadne Yva.

„Malý, rodinný,“ zabručí Beau myšlenkami někde jinde. Bude muset to nějak zařídit. To co mu řekl Yvo, je strašně podivné. K tomu ten jeho tón hlasu. Byl v něm respekt, ale ten Yvo nezná. Tedy myslel si to, že nikoho nerespektuje.

„Jsme tady.“

„Opravdu malý hotel,“ ironický řekne Yvo. Vystoupí před pětihvězdičkovým hotelem, nad jehož vchodem je nejméně půltuctu vlajek. Slevy? Ani náhodou. Za tenhle hotel zaplatí majlant. Yvo se natáhne k Phantomovi a připevní mu vodítko na diamantový obojek, který nedávno Beau ukradl. Patřil nějakému slavnému psu nějakého anglického vévody. Dokonce o tom byla zmínka v televizi.

Vysednou. Vezmou Phantoma na vodítko. Chová se docela dobře, pomyslí oba. Vejdou dovnitř a směle jdou k recepci.

„Dobrý den, máme tu rezervaci na jméno Yvo Wolfstein.“ Yvo nechá mluvit Beaua. Dobře ví, že si psa všimli. Je zvědavý, jak tohle hodlá zvládnout.

Yvo se k němu otočí. Použil jeho pravé jméno. Proč? Beau ho ignoruje.

„Ano je to v pořádku, ale ten pes…“

„Bude potichu. Je vycvičen,“ lže, jako když tiskne. „Co malý poplatek, že může být s námi?“

„Moment, prosím.“ Zajde dozadu, kam není vidět. Po chvilce vyjde s jiným mužem, tentokrát bez uniformy, ale v perfektním obleku.

„Dobrý den. Je mi velmi líto, ale psi do hotelu nesmí.“

„Rozhodli jsme se přítelem narychlo, myslím, že vám to nebude dělat obtíže.“

„Mohl bych navrhnout maličkost?“

„Ano?“

„Nedaleko je hotel pro pejsky. Co kdybyste… Já se omlouvám, ale je to kvůli hostům. Někteří jsou alergici.“

„Aha. Je to daleko?“

„Ne. Pablo vás tam dovede. Postarají se o něho, můžete si ho kdykoliv vyzvednout a bude mít si s kým hrát. Majitele znám, miluje psy.“ Zrak mu spočine na psisku neurčité rasy a potom na obojku. Zapřemýšlí, zda to jsou diamanty nebo ne.

„Výborně. Yvo, zařiď to tady s nimi a já zatím dojdu ubytovat naše strašidlo, ano.“

„Samozřejmě.“

„Děkujeme.“ Beau nic neřekne a odjede s Pablem ven. Yvo pohlédne tvrdě řediteli do očí. Ten zcela pochopí, že na obojku jsou diamanty. Usměje se uklidňujícím úsměvem. Yvo mu to oplatí.  

„Mám zavazadla v autě.“

„Ano, pane. Přejete si speciální služby?“

„Ne, zatím se tu rozhlédneme. Jen, jaké jsou nejlepší svahy v okolí?“ Ředitelová tvář se rozzáří. Začne nadšeně vykládat, co nesmějí propásnout. Za nimi drkotá vozík s hotelovým poslíčkem. Naloží lyže, zavazadla. Yvo se zamračí, když si všimne černých kufříků ze speciální kůže. Nápadně připomíná Beauovy kufry, ale proč tu je? On sem ho nedával. Optá se ho, až přijde.

Hotelová služba ho zavede do pokoje. Yvo si vše prohlédne. Je to krásný pokoj s velkou posteli. „Postavte to a můžete jít.“ Vezme peněženku, z které vyndá deset eur.

„Přejte si ještě něco?“

„Ne, děkuji.“ Zamíří si to k oknu, z kterého je opravdu nádherný výhled na hrad. Hledí na něj. Řád, který je stejně starý jako oni  - Ochránci.

Desmond a Lucien

„Desmonde, jsem první!“ zavolá mladík na krásném hnědákovi. Za ním na vraníkovi jede svalnatý muž v bílém lehkém plášti i přes zimu, která panuje. Rozzářeně na něj hledí. Před velkou hradní bránou sesednou. Desmond před ní poklekne. S krátkou modlitbou v srdci se pokřižuje. Vzhlédne k znaku Řádu. Vedle něj stojí Lucien. Čeká na Desmonda, až vstane, aby mohli přejít most. Kopyta koní opět temně zabuší na mostě. Vejdou dovnitř.

„Jaká byl projížďka, Otče?“ Desmondovi se uklání menší shrbený, ale čilý bělovlasý muž.

„Nádherná Merwine. Sion je kůň hodný králů.“

„To ano, ale i Priam je skvělý kůň.“

„Prohrál jsem, takže souhlasím. Děje se něco?“

„Sháněl vás Benedikt.“

Desmond se zamračí. Proč? Hodí Merwinovi uzdu, otočí se k Lucienovi, kterého vášnivě políbí. „Počkáš na mě?“

„Ano, ale chtěl bych jít s tebou.“

Desmondovu tváří přejede lítost. „Nemůžeš, je mi líto, ale jednou se mnou půjdeš a já budu rád.“ Odpoutá se od něj, zatímco Lucien za ním smutně hledí. Co musí udělat, aby se dostal, kam má zakázáno vstoupit. Proč jsou tak nekompromisní? Nevadí jim, že s jejich otcem představeným spí, ale už jim vadí, když navštíví hroby. V tomto případě pro něj udělali výjimku a to jen proto, že je tam pohřben. Jde k ubytovnám. Proč Desmonde, mi nic neřekneš? Nechceš nebo nemůžeš? Vím, že toužíš po tom stejném jako já. Tak proč musíme ještě trpět? Stačí slůvko a já to udělám. Zamračí se.

Může pouze čekat.

Desmond pospíchá tmavými chodbami ke své pracovně. Pokývnutím pozdraví novice, kteří před ní stojí. Vzpomene si na svoji službu zde. Tehdy hlídal otce Austina. Možná je to už zbytečné, napadne ho. Otevře dveře.

„Benedikte, co se děje?“

„Našli jsme je, jak sis přál.“ Pokyne ke stolu, kde trůní černá kazeta. Desmond dychtivě k ní přistoupí.

„Naposled jsem je viděl na fotografii asi před padesáti lety v New Yorku s nápisem Rituální dýky.“ Otevře ji a zahledí se na smrtelný stříbrný svit.

„Opravdu dokážou usmrtit démony?“

„Ne, démony ne, ale ty co je loví, ano. Nevím o nich všechno. Jen náhodou jsem je objevil.“ Já ne, ale mi nepřátele je objevili. Natáhne ruku, ale ucukne jí. Co když, ale už nemá svoje síly, měly by být neškodné. Vezme jednu do ruky. Nic mu nedělá, ale je to pro něj nepříjemný pocit. Otočí se k Benediktovi, ten ustoupí, udělá krok a vyrazí mu dýku z ruky. Ta dopadne neškodně na podlahu.

„Co je?“ optá se bledého Benedikta, který vypadá, že je mu špatně.

„Vaše oči,“ řekne s upřeným pohledem na podlahu. „Jakoby…,“ začne zvracet. „Peklo… oh bože… omlouvám se.“ Utře si rukávem ústa, oči ještě vytřeštěné zážitkem. Přivře je. Cítil hrůzu.  

Desmond přemýšlí, že on cítil pouze nepříjemný pocit, nic víc. Zavře kazetu, kterou uloží do skříně ke kříži s rubínem. Na krátko se kámen rozhoří, aby vzápětí uhasl. Reaguje na dýky? Přejde k Benediktovi. Přisedne. Zápach zvratků ignoruje. „Jsi v pořádku?“

„Ano. Nic strašnějšího jsem neviděl. Jako by se přede mnou otevřely všechny hrůzy pekla. Jak jste to mohl vydržet?“

„Musel jsem. Nic jiného nezbývalo.“

„A to jen kvůli němu. Vůbec neví…“

„Tak to není. On tam byl. Nepamatuje si to, ale někde uvnitř si to neustále připomíná.“

„Omlouvám se. Co s nimi chcete udělat?“

„Zítra je odnesu k ostatkům do katakomb. Budou navždy pohřbeny a budeme je hlídat pečlivěji než cokoliv jiného.“

„Souhlasím,“ odpoví Benedikt. Vstane. „Hned to uklidím.“ Je mu trapně se podívat do očí Desmonda.

Desmond vyplňuje papíry, když si všimne data. Je to půlroku, co získal bílý plášť a s ním odpovědnost za hlídání posvátných míst země. Nevděčná práce, pomyslí si.

„Dnes oznámil příjezd bratr Sirius.“

„Výborně, aspoň nějaká zábava. Myslím, že v mé době to bylo jednodušší.“ Benedikt sedí před ním. Je uklízeno, ale místnosti se ještě vznáší pach. Pootevřou okno.

„Opravdu?“

„Ano. Když si to tak vezmu, měl bych začít cvičit s mečem. Nechci zlenivět. Na mě je to pohodlná doba.“ Oba se na sebe usmějí. „Dřív to byla náhoda, když jsme někoho z Řádu potkali. Dnes stačí zvednout telefon.“

„Těším se jak malý. Co myslíš, že Sirius bude vyprávět?“

„Nevím, ale je výborným vypravěčem. Přijíždí z Ruska.“

„Ano, tam si nemusíme dělat starosti. I se Saharou, ale starostí dělají mi pralesy. I kdybychom koupili Brazílii, tak to nepomůže.“

„Musíme doufat. Pár věci se nám podařilo.“

„Ano. Půjdu. Mám ještě pár povinností a za to se omlouvám.“

Desmond je rád, protože může potichu zmizet k Lucienovi. Musí se nudit ve svém pokoji, ale nemůže mu říct o vstupu do řádu. Vzpomene si na Lucienovy rodiče. Byli v šoku. Nejdřív z toho, že je syn gay a potom z toho, že on je velmistrem Řádu. Snažili se být nenápadní, ale vyzvídali jako o život, zda není vůdcem nějaké sekty, která jejich syna zotročila.  I tak má pocit, že si je nezískal. Pokaždé, když přijede k nim na návštěvu, protože Lucien na tom tvá, dívají se na něj jako na cizince. Mají pravdu, ale s tím nic nemůže udělat, i když by rád.

Upraví si bílý plášť, vyjde na chodbu, která vede k léčitelským místnostem. Zastaví se, protože uslyší řinkot. Uvědomí si, že jsou to meče. Tělem proběhne vzrušení, ale i strach, že si něco udělají. Dnešní lidé nejsou stavěni pro meče. Přeběhne na nádvoří.

„Stát!“Prohlédne si situaci. Dva muži, značně udýchání, spolu bojují. „Co se děje?“

„Zdravíme, otče,“ schýlí pokorně hlavu. „Jenom jsme si tady řekli s Antoniem, že bychom mohli vyzkoušet, jaké to bylo…“

„Mohli jste si ublížit! I já jsem začínal s dřevěným. Odkud jsou?“ Vezme jeden meč do ruky. Mlaskne. Není vůbec ošetřený. Poodstoupí, napřáhne ho. Je zvláštní držet meč po takové době. Je správně vyvážený, uznale pokývá hlavu a máchne. Udělá sekvenci kroků, kterou cvičil už jako dítě.

„Otče, my bychom, víte, naučte to nás!“

„Cože?“

„Chceme se učit bojovat.“

Desmond pohlédne do dvou tváří. Nejsou mladí, mají něco už za sebou. Určitě vojáci. Vlastně, ale proč ne?

„Není to snadné.“

„Zabíjeli jsme, oba dva.“ V očích se objeví tvrdý svit. „Něco umíme, ale rádi bychom uměli víc, že jo, Antonio?“ Ten mlčky s úklonou přikývne.

„Dobře, zítra začínáme, ale postarejte se o cvičné meče a ještě něco, našel by se někdo, kdo se vyzná v ošetřování mečů?“

Zavrtění hlavou. „Pak se o to postarám já. Kde jste je vzali?“

Oba se zardí. „Ve společenské místnosti.“ Udělají krok vzad.

Desmond se radostně otočí, když ucítí zvláštní auru. Přikročí k matnému stínu. Obejme velkou hlavu. „Henri, vítej. Copak jsi dělal, pane vlků?“

Henri se přetočí na záda. Jiskřivýma očima se dívá do šedých Desmondových.

„Pomohu ti nebo se upracuješ,“ zazní za ním sladký hlas. Desmond zvedne hlavu a vpije se do modrozelených hlubin. Moře, dálky, láska, to vše představuje Lucien. Když ho vidí, zapomíná dýchat, zapomíná na vše kromě něj. Otočí se k dvěma provinilcům.

„Snesete zbraně z celého hradu.“

„Cože?“

Desmond se ušklíbne, zatímco Henriho drbe na břichu. Nádvořím je slyšet zřetelné temné mručení. Těch zbraní na hradě je nesmírné množství. Jenže meč není jen o umění jim vládnout, ale i o svalech, ošetření. Musí pracovat, jestli si chtějí vysloužit stříbrný kříž.

Dál si jich nevšímá a věnuje se pouze Henrimu. Neopustil ho, ani když přestal být lovcem pro Pána všeho zla. Není s ním pokaždé, ale navštěvuje ho. Dhekru už nikdy neviděl, ale vzpomíná na ni. Jednou by mohl sepsat, co se mu stalo, ale jak bratřím vypráví o svých toulkách po Evropě, má pocit, že to někdo ťuká do počítače.

Při počítačích se zachmuří. Dělají mu problém. Potřeboval by tajemníka znalých těchhle věcí. Henri jako by pochopil, že oba jsou mimo, přetočí se. Pozoruje je jiskřivýma očima. Se zábleskem v očích vstane, protáhne se.

„Potěš pánbů,“ zašeptá Desmond, který rychle pochopí, co Henri chce udělat. Najednou skočí k Merwinovi. Naprosto se zhmotní. Když to udělal poprvé, všechny vyděsil. Podle reakce ostatních zda se, že je vyděsí podruhé.

„Už zase?“

„Jo. Půjdeme. Hrad bude vzhůru nohama.“ Oba se rychle vzdálí do Lucienovy komnaty.

„Večer si budou stěžovat na Henriho.“

„K čertu s nimi! Potřebují vědět, že je něco mezi nebem a zemi. Já bych měl malý návrh.“

„Ano?“ řekne s úsměvem Lucien.

„Budeme se milovat dlouho a dlouho a ty budeš spát jako andílek.“ Pramínek vlasu si navine na prst. „Miluji tě.“

„Já tebe taky.“ Oba zajdou do budovy. Celou dobu ignorují výkřiky děsů, které se vznáší hradem a odráží od kamenných zdí. Lucien si vzpomene, že městečkem začínají vznikat fámy, že se tu mučí cizí vojáky. „Víš, že vznikají fámy, že tu USA mučí své vězně? S tichým souhlasem francouzské vlády.“

„Pche. Nezájem.“ Dostrká ho k posteli, až si Lucien sedne. „Proč mi vykládáš takové věci, když chci jen jedno.“

Lucien se položí na velkou postel, kterou sem dal donést Desmond. Aspoň on si to myslí, protože v ostatních pokojích jsou malé.

Desmond stejně jako před sedmi sty lety, se ho dotýká s bušícím srdcem. Objíždí kontury tváře, jemně se dotýká víček, hrdla, rtů. Vtiskává si jeho zastřený pohled do srdce. Ještě stále nemůže uvěřit, že se mu to splnilo. Celou dobu doufal, že budou spolu. To ho drželo u země. Díky tomu vydržel se nezbláznit a po staletí lovit démony. Sen, že opět pohlédne do zelenomodrých očí. Skloní se ke rtům. Chce ho líbat jemně, s něhou, ale jako vždy vášeň mu to nedovolí. Vpíjejí se do sebe, strhávají ze sebe oblečení, aby pocítili pokožku i touhu toho druhého. Na chvilku se nazí zastaví, jen aby se k sobě hladově přitiskli.

Spočívají na lůžku na kožešinách jako kdysi. Jen místo ohně jim svítí do očí elektrická lampička. Poslouchají vzdálené výkřiky.

„Jsou méně časté,“ promluví Lucien. Zívne si. Opravdu ho Desmond utahal jako kotě. „Dnes tu nezůstaneš, že.“ Vadí mu ty příchody a odchody. Chtěl by, aby s ním mohl žít, ale neví, co proto musí udělat. Myšlenku, která ho občas napadne, odsouvá, protože neví, jak by Desmond reagoval a co když ho naopak od něj odežene?

Desmond vstane, obleče se a posadí se na okraj lůžka. Pozoruje Luciena s kožešinou u těla. Nádherný kontrast, který vyvolává v něm chuť zůstat, ale dnes přijede nejen bratr Sirius, ale i Gregory. Bude tam muset být.

Rychle vyjde z pokoje, aby si to nerozmyslel. Venku praští do zdi. Výkřiky utichly. Henri se zřejmě nasytil zábavy. Večer možná bude ležet u krbu ve společenské místnosti a zívat únavou.

Vyjde ven, zrovna když do hradu vejde Sirius. Přivitá ho. Jdou do společenské místnosti. Cítí vůní jídla, z kterého dostane hlad.

„Vítejte všichni při tabuli, prosím jezte a ty bratře Gregory i ty Siriusi budete vyprávět. Prosím pijte, jezte, až do rána.“ Posadí se na vyvýšeně křeslo. Vzpomene si na tabuli tehdy a teď. Jaký rozdíl i jaká rozmanitost oproti dřívějšku. Tehdy vládlo stolu maso s chlebem a vínem, ale teď různé pochoutky s cizokrajným ovocem, které tehdy nešlo dovézt. Vzpomíná si, jak mu vyprávěli o banánech a granátových jablek. Naslouchal s ústy otevřenými, jako by nic zajímavějšího neexistovalo. Ale pro něj dítě severu to tak bylo. O hodně později je okusil. Považoval to za nejlepší jídlo v životě.

Nádobí je uklízeno, bratři se rozsadí do různých koutů místnosti. Za celá staletí se nezměnila. Někteří usednou k šachům, jiní jen se posadí. Uprostřed je křeslo, do kterého se usadí jako první Gregory. Viděl je, že losují, kdo půjde první.

Za okny vládne Paní temnota a vyprávění začíná. Mluví dobře, když povídá o zvycích, které panují u jednoho indiánského kmene v hloubi pralesa.

Hrad

„Beau, kam se chystáš?“

„Merde!“ zakleje rozkošně. Otočí se k Yvovi, který stojí ve dveřích. Klidně pozoruje Beua oblečeného do černého.

„Na sjezdovku. Nemohu spát,“ řekne rozpačitě.

„Lžeš! Kam jdeš?“ Tuší to, ale chce, aby mu to potvrdil.

Beau to vzdá. „No co. Jeden pán chce jednu rozkošnou věcičku. Stříbrné dýky. Nic víc.“

„A ty jsou na hradě.“

„Ano. Půjdeš se mnou?“ Pozoruje ho, jak nenuceně stojí ve dveřích na sobě pouze černé krajkové punčochy.

„Nemám nic na sebe.“

„Vzal jsem ti taky. Tak co?“ řekne vzrušeně.

Yvo k němu přistoupí. Nechce, aby tam šel. „Beau, to je Řád.“

„Co má být? Jednoduše tam vejdeme, prohledáme ho a bude to.“

„Jsou některá místa, kam nechodíme, chápeš? Dokonce ani my ne.“

„Neříkej, že jsou nesmrtelní.“

Yvo si povzdechne. Co má s ním dělat? „Nejsou, ale je to velmi starý Řád. Najdi si jiný artefakt.“

„Ne,“ odpoví umíněně. „Slíbil jsem to a slovo dodržím.“

„Pak půjdu s tebou.“ Začne se hrabat v taškách. Vytáhne oblečení, které dostal k svátku. To ještě Beau doufal, že z něj vychová zloděje. Bohužel moc se mu to nedaří. Obleče se. Sjedou dolu, projdou luxusní halou. Venku se nadechnou mrazivého vzduchu.

Beau si musí natlouci, přemítá Yvo. Ale já s ním budu, aby si příliš neublížil. Vyjedou k hradu. Zaparkují nedaleko, obejdou příkop s vodou.

„Jako ve středověku,“ zamumlá Beau tiše. Potom už se odmlčí. Proběhnou most, obejdou hrad z druhé strany. Beau vytáhne kotvu s lanem a hodí ji. Zatahá. Pohlédne k hvězdnaté pokrývce, která visí přímo nad ním. Slušně vysoká, ale už tam šplhá. Yvo ho s úsměvem pozoruje. Je to darebák, ale miluje ho. Vyšplhá se za ním, přehodí lano na druhou stranu. Chvilku čekají, jestli se neozve poplach. Zdá se, že na hradě je živo, ale jinak ticho. Nevšímají si dalších budov.

„Víš kam jít?“

„Ne, ale to nevadí. Osobně bych to dal do hlavní… Nádhera,“ tichounce si šeptá, spíš myslí při pohledu na sochy, skvostné gobelíny. Stály by za hřích a mohl by vylepšit jejich domov. Yvo vedle něj klidně jde. Na rozdíl od Beaua si nevšímá pokladů, které tu jsou volně dostupné. Otevírají jedny dveře za druhými. Rychle a tiše, prohledají zásuvky, ale nic.

Najednou uvidí stráž. Beau vystartuje k strážným, kteří na zemi leží dříve, než se vzpamatují. Yvo stačí zachytit mladého zrzavého muže do náruče. Opře ho o zeď.

Lucien, který přece jen nemůže usnout, se dívá oknem na měsíc. Slibuje mu za radu království, když zahlédne na zdi dva stíny. Nemůže tomu uvěřit, co vidí. Přehodí přes sebe košili, nasouká do kalhot a vyběhne do mrazivého dne. Běží po chodbách k hlavní místnosti. Prudce je otevře.

„Desmonde!“

Ostatní se zvednou s nevolí ve tvářích, že přerušil vyprávění.

„Luciene, co je?“ Desmond se k němu rozeběhne.

Lucien se podívá po ostatních. Vidí jen klidné pohledy. Nikomu nevadím, pomyslí si šťastně, i když na pár tvářích najde rozmrzelost. „Někdo vyšplhal na zeď a teď je někde tady. Dvě postavy. Já…“

Desmond se k ostatním otočí. „Vyřídím to. Naslouchejte a potom mi to vyprávějte.“ Zavře velké dveře.

„Do pracovny!“

„Proč tam?“

„Stříbrné dýky nebo kříž. Určitě to chtějí uloupit.“ Rozběhnou se po chodbách. Ozvěna od jejích nohou se rozléhá po hradě. Už z dálky vidí dvě těla na podlaze. Lucien se k nim skloní. S ulehčením si uvědomí, že jsou v pořádku.

Desmond zatím rozrazí dveře. Přejede pohledem místnost. Dva muži. Jeden menší černovlasý, druhý světlovlasý. Bez masek. Proč se nezahalili, když si všimne kukel.

„Dobrý večer, pánové!“

„Merde!“ Desmond zaslechne toho menšího. Druhý svalnatější nic nedělá, jen je pozoruje. Řekl by, že se nudil, dokud je neuviděl. Okamžitě pochopí, že tohle nejsou lidé. Jsou moc rychlí, když vidí jejich otočení ke dveřím, ale on stále má zbytky svých schopností. Jsou nepatrné, ale pořád je rychlejší než jakýkoliv smrtelník.

„Já mu to říkal, víte,“ ozve se Yvo k Lucienovi, který s otevřenou pusou hledí na zápas, který se rozpoutal mezi zlodějem a Desmondem. Nestačí je registrovat, tak jsou rychlí.

„Cože?“

„Nic. Jmenuji se Yvo a jsem Ochráncem Isisová náramku. Uhněte,“ zatáhne ho do kouta a vyhnou se dvěma tělům, které zuřivě bojují.

„Lucien.“

„Člen Řádu?“

„Ne.“

„Proč?“

„Cože no, protože… já nevím.“

„Aha. Uhněte se.“ Převalí ho a zalehne, aby ho chránil. Yvo s Lucienem mají pocit, že je zavalila hora, když na ně spadnou dvě těla. Ale brzy se ulehčí, když z nich obě postavy se zvednou, připravení k další bitvě.

„Měli by přestat. A chystáte se do něj vstoupit, ne.“

„Nevím.“

„Aha. No je to úctyhodný Řád. Dopo… uhněte,“ zařve Yvo. Začíná mít toho plné zuby. „Mám toho dost!“ Yvo je od sebe oderve. „Beau klid nebo tě prohodím oknem!“

„Kdo jste?“ osopí se na ně Desmond s krvavým pramínkem u rtu, ale ani Beau nevypadá lépe. Nenávistně, ale i s úctou na sebe hledí.

„Yvo, kdo jsou? To není člověk! Mohl jsi mi to říct!“

„Já ti to říkal, že jsou zvláštní, ale jako vždy jsi nechtěl poslouchat, co ti říkám.“

„Ale ne takhle!“ obviňuje Yva.

Desmond je pozoruje. Ten mladší je zřejmě zloděj, ale ten starší by klidně mohl být rytířem Řádu. Nejen postavou, ale i klidem. Trochu připomíná bratra Fabiena, který pocházel z Německa.

„Proč jste tu?! Kradete?!“

„Jen jsme šli okolo.“ Yvo se uchechtne. Beau bude zapírat, i kdyby ho přistihli s dýkami v rukou. „Máte hezký hrad, proto jsem si řekl, že ho navštívím. Nádherné věci. Všechny na svých místech!“ zdůrazní.

„Nelžete, tohle je důkaz, že jste přišli krást. Odporné. Proč to chcete?“ Posune doprostřed stolu kazetu, která se mimoděk otevře.

„Sběratel, omlouváme se, ale máte dobré hlídače,“ pokyne k Lucienovi, který se zardí a uhne očima. Náhoda.

„To nejsou dýky, které patří na svět. Zůstanou tady.“ Jenže Beau se nechce vzdát.

„Ne.“

„Beau dost!“

„Ne, já je chci.“

„Beau, některé věci nepatří na zem,“ snaží se mu vysvětlit Yvo.

„Ale jsou, jako náramek!“ vyhrne mu rukáv.

„Nevím nic o náramcích, ale nedovolím vám vzít dýky, které dokážou usmrtit lovce.“

„Co dokážou?“

Desmond si odfrkne. „To jste zloděj, že nevíte, co kradete? Ukážu vám to. Luciene, nedívej se, vy tak ne, pane.“ Obrátí se k Yvovi, ale ten zavrtí hlavou.

„Já už viděl peklo,“ namítne tiše s rezignovaným tónem.

„Pak se dívejte.“ Vezme do ruky dýku. Beau se snaží vyhnout něčemu, čemu nerozumí, ale vrazí do široké hrudě. Chce se otočit, ale nemůže, chce uhnout očima, ale nemůže. Je přikovaný rukama k pevnému tělu, ale očí spočívají na šedých bouřkových očích muže v bílém plášti. Žaludek se mu vzedme, když ho Yvo otočí k sobě.

„Pane, stačí to. Pochopil to.“

Nic. Lucien se k němu vrhne, stiskne ho a šeptá uklidňující slůvka. Natáhne se pro dýku, kterou mu z ruky vypáčí. Desmond zavře oči. „Bolí to, Luciene. Stejně jako na začátku, bolí to. Málem mě tehdy těmi dýkami zabili. Nebýt Angeliky, Dhekry a Henriho, nejsem tu. Tolik to bolí,“ šeptá mu do vlasů.

„Já vím. Prosím zůstaňte tu,“ požádá je Desmond, když vidí, že odcházejí.

„Proč?“ Otřesený Beau mlčí.

„Potřebujeme vědět, kdo chce ty dýky. Jsou nebezpečné a já málem pod nimi zahynul. Nebýt pár přátel, nejspíš by mě zabili.“

Beau si povzdechne. „Omlouvám se.“

„Omluva se přijímá.“ Desmond je zkoumavě přejíždí pohledem. Cítí, že jsou jiní než smrtelnicí, ale taky se velmi milují, když vidí toho velkého muže, jak se stará o mladšího. Pocítí k nim sympatie. Někdy by rád s nimi popovídal, ale hlavně slyšel jejich vyprávění.

„Pane, připomínáte mi mého přítele Fabiena. Narodil se v Braniborsku.“

„Muž jménem Robert Kraveski,“ ozve se z ničeho nic Beau.

„Znáte ho?“

„Ano. Sbírá dýky. Párkrát jsem pro něj pracoval. Je velmi seriózní na sběratele, dobře platí.“

„Výborně, ověříme si to.“ Zaváhá, ale proč ne. Někdy při výjimečné situaci je to dovoleno.

„Ignáciusi, chci vstoupit do Řádu jako Lucius. Mohu?“

Desmond má pocit, že se mu nedostává dech. „Ano, vítej u nás.“

„To je vše?“ podiví se Beau.

„Ano. Nechcete se zúčastnit dnešního vyprávění?“ otočí se k zlodějům, kteří podle výrazu ve tvářích ničemu nerozumí. Jejích vyprávění bude určitě poučné i dobrodružné.

„Velmi rádi,“ řekne nadšeně Yvo. „Už je to dvacet let, co jsem tu byl naposled.“

„To jsi mi neřekl,“ prudce vyjede Beau.

„Ne, neřekl, ale neptal ses. Vy musíte být nový otec představený. Jsem Ochránce náramku bohyně Isis. Beau taky.“

„Není ochránce jen jeden?“ Desmond si vzpomene na vyprávění i svoji zkušenost.

„Ano, ale bohyně povolila.“

Desmond přikývne. „Bojoval jsem s vaším rytířem Godfriedem. Uměl se ohánět mečem. Málem mě dostal, ale Angelika mě odvezla do bezpečí. Později jsem ho už neviděl.“

Beau zůstane na něj civět. Copak je nesmrtelný? Pozoruje ho, jak ukrývá dýky. Vsadí se, že zítra už je tady nenajde. Co má odpovědět Kraveskýmu? Takové fiasko. Hned první lup a nepovedený. K tomu vyhodil tolik zbytečných peněz na dovolenou, když si mohli sedět doma v klidu a pohodě.

Yvo, zpozoruje rozmrzelost v Beuaově tváři. Co se asi mu nelíbí? Nebo že by plánoval se o to pokusit znovu? Snad není tak hloupý, i když jeho vášeň pro krádeže je silná. Bude ho muset zaměstnat nejen na svahu, ale i v posteli. Vyčerpat, aby neměl myšlenky na to jít sem krást podruhé. Podruhé by otec představený nemusel být tak shovívavý.

„Prosím, pojďte dál a vy bratře Luciusi, se přestěhujte do cely na hradě.“

Lucien se zachmuří. „Budeš mi pořád říkat bratře?“

„Ano, vítej mezi námi.“ Má pocit, že tísnivý tlak na srdci povolil. Konečně mohou být spolu. Vede své hosty z minulostí i přítomností do hlavní místnosti, kde budou naslouchat příběhům. Je velmi zvědavý, co budou vyprávět. Beau možná o krádežích a ten druhý, Yvo… uvidí se. Je velmi zvědavý, ale taky šťastný. Je rád, že přišli krást, možná díky tomu se k nim Lucien přidal. Je šťastný. Všechny sny, které snil, se splnily.

Konec