Shounen - ai povídky

Zimní sny

Skalnaté setkání - 1

„Shane, počkej na mě!“

Shane, vysoký muž se špinavě blond vlasy, se zastaví. Otočí se za volajícím. Šedé oči lehce zachmuřené, v ruce drží papíry.

„Cheve, co se děje? Kde máš hlášení?“

Chev se uculí, přistoupí k němu a vtiskne mu polibek, který skončí někde na bradě. Lidé na chodbě je s neřízeným pobavením pozorují. Nikdy by neřekli, že se pan Antarktida dovede takhle rozšoupnout.

„Hlášení? To už má šéf na stole. Jsme k němu předvolání.“

„Nepovídej.“ Ještě víc se zamračí. Ucítí na čele dotek prstu. Pohlédne od usměvavé roztoužené tváře černovlasého muže. „Jak to děláš, že už to má na stole?“ Vráska na čele se mu vyhladí. Co má s ním dělat?

„Mám sekretáře. Měl by sis ho pořídit,“ pokrčí lehce rameny Chev.

„Cheve, to je přísně tajné!“ vykřikne šokovaně Shane. Jak to, že mu ty jeho přestupky procházejí?

Chev si zívne. Před ústa si dá decentně hřbet ruky. „Max je naprosto spolehlivý. Kdyby ne, už by dávno čichal bahno londýnských uliček a on to dobře ví. Nakonec Aiko s ním hodí. Neříkej, že není prověřená!“ vyjádří svůj údiv. „Jestli chceš, mohu ti ho půjčit, ale jedině pod podmínkou, že se konečně necháš svést na ten karnevalový ples. Kostým si můžeš vybrat. Co za Davida? Kyj ti osobně pořídím!“

„Nebudu ze sebe někde dělat šaška! S tím nepočítej. Už jsem ti své mínění řekl, obzvláště o karnevalech.“

„Nedá se nic dělat, budeš si muset hlášení dál psát sám. Samozřejmě jen s hlášením,“ šeptá mu do ucha. „S tím ostatním ti rád pomohu. Andreo, jsi krásná jak ranní zora. Došla ti ta skromná kytice?“

„Cheve, tu skromnou kytici jsem musela rozdělit do tří váz. Nepočítej s tím, že se za tebe budu přimlouvat, když chceš dovolenou. Běžte dovnitř. Šéf netrpělivě krmí rybičky. Víš, Cheve, místo kytek bys nemusel podporovat jeho maniakální touhu vlastnit žraloky…“

Shane je poslouchá, zaťuká. Má dost jejich flirtování. Má Andreu rád, ale co je moc to je moc. Otevře dveře.

„Agent Shane Draven a Chevalier la Varrene se hlásí do služby! Tady moje hlášení z minulé akce.“ Položí ho na stůl. Za sebou si uvědomuje nesouhlasný pohled Cheva.

„Výborně.“ Zdá se, že se buď pohádali, pomyslí si všemocný šéf MI5, nebo se Shane konečně vzpamatoval ze své lásky k tomu ničemovi. I když ty rybičky dělají čest jeho pracovně. „Zavři dveře, Cheve.“

„Dobrý den, jak se vede poslednímu přírůstku a co žralok?“

„Vede se mu výborně, ale měl byste si vzít příklad z agenta Dravena.“

„Ano šéfe.“

„Pane, jaký bude další úkol? Mohu připomenout, že jsme se vrátili před třemi dny z dost nebezpečné akce? Agent Chevalier si potřebuje odpočinout. Přece jen nevydrží tolik co já,“ dovolí si rýpnout.

Tak nic. Stále je zamilovaný. Na Chevalierovi nevidí známky únavy, na rozdíl od Shana, jenže ten je díky svým novým schopnostem naprosto nevyčerpatelný. Zadívá se mu do skoro průzračných očí. Jak to La Varenne  dokáže snést? I on má co dělat, aby se dokázal do nich podívat.

„Pane, Shane, má pravdu!“ Chytne se toho ihned Chev. Na akci jdou city stranou a ještě s ním nebyl v soukromí a on se tak rád s ním miluje v limuzíně. Dokonce si jednu kvůli tomu koupil. Snad to stihnou vyřídit do hodiny, kdy má jeho řidič přikázáno zaparkovat před sídlem jejich agentury.

„Vy mlčte!“ Vstane z křesla, což je jev tak řídký, že jen málo lidí se může pochlubit, že ho vidělo stát. „Je to spíš soukromého rázu.“

„Soukromého rázu?“ pronesou oba najednou. V hlavě jim zavíří možnosti. Unesli jeho matku, chybí mu nějaká ryba nebo se zamiloval, ale co potom Andrea? Podívají se na sebe. Mají odstranit sekretářku svého šéfa? Moc se jim do toho nechce, ale samozřejmě udělají to.

„Ano. Moji nadřízení, i já mám La Varenne svoje nadřízené, mi tuto akci nepovolili, přesto…“

„Co je to za úkol?“

Šéf přejde ke stolu, kde se vrší složky. Vyndá jednu, otevře a na stole položí dvě velké lesklé fotografie.

Tichý hvizd. „Ty jo, z které agentury jsou? Najmu je na své sídlo. Jsou kouzelní ne,“ drcne loktem do Shane, který je napjatě pozoruje. Vtiskuje každý rys do paměti, aby je kdykoliv, kdekoliv poznal.

Shane hledí na dva muže. Černovlasý se naklání k světlovlasému blonďákovi. Barvu očí jim není vidět, přesto ho zarazí dokonalost tváří a těl. Jsou vyfotografování náhodou, usoudí.

„Cheve, oni nejsou modely.“

„Ne?!“ protáhne se mu obličej. „Vypadají tak. Hned bych je zaangažoval na módní molo.“

„Kdo je to, pane?“

„To právě nevím. Záhadní dva cizinci. Máte pravdu, přitahují pozornost jako můry, přesto si je málokdo pamatuje. Jsou jak krásný obraz, který ve vás zanechá dojem, ale jakmile je spustíte z očí, nevíte, že jste ho viděli. Je to náhodně pořízená fotografie na letišti. Něco mi na nich nesedí.“

„Pane, odkdy se zabýváte dvěma cizinci? Jsou jen hezcí, nic víc. Cheve… Cheve, vstávej!“

„No jo. Jsou bohatí.“

„Cože?“

„Poslední model Armaniho a věřte, stojí celý majlant.“ Píchne do černovlasého muže v ležérním obleku. Ten druhý jakbysmet, i když je ve sportovním.

„Mělo by hračka zjistit, kdo si může dovolit koupit poslední modely oděvů od známých návrhářů. Musí být známí. Herci? Obchodnicí?“

„Víme, že cestovali s americkým pasem.“

„Američané.“

„Rád bych věděl o nich víc.“

„Proč, pane? Podle Cheva, jsou to jen bohatí floutci.“ Stojí na svém Shane.

Šéf se na něj ohromeně podívá. Dokonce i Chev zneklidní. Je nějak tvrdohlavý. Proč?

„Shane Dravene…“

„Dobře, ti muž jsou nebezpeční na sto procent.“

„To poznáte z fotografie?“

„Jo. Dokonce, i když jsou přímo focení, nejsou vidět oči, jen rysy, které se dají snadno změnit. Vlastně nevíme, jak vypadají nic. Pasy mohly být falešné. Pane, proč je chcete sledovat?“

„Na tom letišti někdo zemřel. O čtyři hodiny později. Velmi prudký neobvyklý jed. Místní patolog usoudil na zástavu, ale my jsme si to prověřili našimi odborníky.“

„Oh.“ Na náhodu tu nikdo nevěří.

„Vy myslíte, že mají s tím něco společného?“

„Nevím, ale zajímají mě. Jinak necestovali spolu. Setkali se v Heathrow a pokračovali dál spolu.“

„Ale i tak, kromě jmen nic o nich nevíme. Bohatí lidé.“

Šéf se na ně vážně dívá. „Prověříte to?“

„Ano. Hned zítra odletíme do New Yorku.“

„Výborně. Můžete jít. Tohle půjde z vaší dovolené.“

„Ano, pane.“

„Ne!“

„Cheve,“ hlesne bezmocně Shane, když Chev položí obě ruce na psací stůl a nakloní se  k šéfovi. „Naše dovolená nepůjde na akci soukromého rázu. Bereme sebou lyže, pokud to má být soukromá akce!“

„Cože?“

„Bereme si lyže. Je zima a v Americe je nejlepší prašan na světě.“

Shane se šéfem na něj zůstanou civět. Nač lyže v New Yorku? Chev se pohrdlivě usměje. „Jinak to neberu.“

„No, když chcete tam lyžovat, klidně.“

„Výborně. Shane, jdeme. Užijeme si pořádnou dovolenou.“ Dveře se v klidu zavřou. „Andreo, nějakou dobu nás neuvidíte, co chcete přivézt z hor?“

Andrea, která ví, že se chystají do New Yorku, překvapeně zamrká. „Sníh?“ řekne pobaveně. Tam sotva. Možná jedině umělý a za výlohou obchodního domu.

„Máte ho mít.“ Vyjde z kanceláře. Andrea se podívá na Shana. Vypadají normálně, dokonce i Chevalier, ale co ty poznámky o dovolené a sněhu? Vždyť mají jet na akci. Pravda čistě neoficiální, ale to je vše. Zajímalo by ji, zda jim šéf řekl všechno.

Ten mezitím v kanceláři si přisune fotografie k sobě. Chvilku je studuje. Neobvyklí. Kdo nebo čím jsou? Jeho zdroj mu tvrdil, ať je nechá prověřit. Když mu to nabídl, byl vyděšený. Schová je do složek. Musí tohle vyšetřit, ale bojí se o své agenty. Ne, dohlédnou na sebe a Shane má pozoruhodné schopností. Najde je, i kdyby se schovávali v podzemce.

„Cheve, stůj! Teď mi řekneš, co jsi myslel těmi lyžemi. Nehodlám se s tebou někde flakát. Jedeme na akci!“ tiše mu říká. Chev se rozhlédne, chytne ho za ruku a zatáhne do nejbližší místnosti. Muž u počítače vstane a vyjde ven. Za dveřmi se postaví do pozoru.

„Co chceš dělat?“ optá se podezřívavě Shane.

„Vysvětlit ti, proč bereme sebou ty lyže. Skalnaté hory v Coloradu mají jedny z nejlepších sjezdovek na světě.“

„Jsou na druhém konci Ameriky.“

„Ano vím,“ říká Chev, který si celou dobu prohlíží pohybující se Shanova ústa. Najednou se k němu přitiskne a začne ho líbat. „Později,“ zamumlá, když pronikne do jeho úst a začne ho divoce líbat. Shane si slabě povzdechne, ale připojí se k Chevovi, dokonce zjistí, že mu někde v koutku mysli vytanulo, že je tu pohodlné křeslo.

„Půjdeme, mám pro tebe vhodnější prostředí.“

„Ano?“ odpoví omámeně, ale hned se na to vzpamatuje. „Cheve, nejsem tvůj objekt k experimentování.“

„O nic nepůjde, jen výměnu tělních tekutin za účelem uvolnění stresu. Přece nechceš, abych v letadle řval.“

„Ne.“ Nesnáší jeho fňukání, že je tam plno lidí. Taky nesnáší to jeho věčné vydírání. Jak není po jeho, začne se chovat jak rozmazlený šlechtický spratek.

„Výborně.“ Vyjdou ven. „Děkuji, Gipsy.“

„Není za co, Cheve.“

Shane zamračeně pozoruje Cheva. Koho v téhle budově nepodplatil, i když zdá se mu, že někteří to dělají dobrovolně. Jak to jenom dělá? Přemýšlí, když se zastaví u limuzíny. Neví, kde a kdy si oblékl bundu a ani, jak se zde ocitl. Posadí se na černé sedadlo. Chev zatím otevře příruční bar s oblíbenými nápoji.

„Na tebe!“ zamilovaně na něj pohlédne. Fascinoval ho od první chvíle, kdy spolu letěli letadlem. On coby nájemný zabiják Fox, on agent, který ho měl chytit. Málem ho zabil, ale nakonec se shodli, že nejlepší bude, když se podvolí své touze. Musel ho trochu přemlouvat, ale stálo to za to.

Cink.

„Cheve, proč tohle děláš?“

„Pro tvé a moje choutky.“

„Mě z toho vynechej, ano!“

„Shane, Shane, proč se s tím nesmíříš? Budu tě rozmalovat, cokoliv si řekneš, dostaneš to. Nechápu, proč ještě bydlíš v tom malém zaplivaném kamrlíku, kde ani není pořádná vana. Dobře chápu, že potřebuješ mít svůj prostor, ale u mě by ti bylo lépe.“

„Mám svůj byt rád,“ namítne. Upije jiskřivých bublinek. Odloží skleničku. V těsném prostoru auta si uvědomuje Cheva, jeho blízkost a vůní i to, jak na něj působí. Měl ho zabít, když měl možnost. Jeho klid od té doby je vniveč. Ale popravdě nedokázal by to udělat.

„Já vím.“ Odloží skleničku, klekne si na podlahu tiše vrnícího auta. Rukama sklouzne po látce kalhot. Jemně mu roztáhne nohy. Políbí ho do klína. Zaslechne slabý povzdech, který ho vynese do výšin. S úsměvem začne zápolit s kalhotami.

„Shane ty sis dal udělat pás cudnosti?“

Shane s úšklebkem se dívá na jeho zápas. Vzdá to? Kdepak, Chev se nikdy nevzdává. „Ne, jenom jsem si řekl, že bych ti mohl osvěžit milování.“

Chev zvedne hlavu k šedým pobaveným očím. Jiskří smíchem. To tedy ne! Otočí se, chvilku hrabe se v baru a vytáhne štíhlý nůž.

„Agent, který nedovede rozepnout kalhoty? Možná bych se o tom měl zmínit šéfovi. Tvé schopností zdá se rezivějí.“

Chev se rozesměje. Jeho touha nevychládá, ale naopak. Sedne si mu na klín. „Když to nejde takhle, tak tohle půjde. Jen nevím, jak budeš vysvětlovat tu skvrnu na kalhotách své pračce.“

„Neboj, ta to snese.“ Donutí ho sesednout, stáhne si kalhoty. Lepší tohle než… Co to dělá? Chev místo, aby pokračoval, vezme kalhoty. Podrobně zkoumá zapínání. Shane si odkašle. To už přestává všechno. Když už je naštvaný, že ho nejdříve vzruší, potom opustí, trhne sebou pod náhlým výkřikem.

„Mám to!“

Shane zavře oči. Chev právě vynalezl atomovou bombu. Bohužel už nemá chuť. Omyl má. Pootevře oči a pohlédne do rozesmátých kouzelných olivových očí.

„Budeme se milovat!“ oznámí mu se vší arogantností vysoké šlechty.

„Myslíš?“

„Shane. Já to chci, ty to chceš, kde jako vidíš překážku? Jen se podívej, jak ti dychtivě stojí. Je k pomilování. Nádhera!“ zamumlá, když ho vezme do svého objetí. Shanovi se v tu chvílí z hlavy vykouří jakákoliv námitka.

Limuzína po hodině tiše zastaví před velkým domem, v kterém bydlí jen bohatí. Řidič hluchý i němý vyčkává. Je velkoryse placený za mlčenlivost a on se toho drží. Už jednou v minulosti si pustil držku na špacír. Od té chvíle by o něj nezavadil ani pes. S tímhle hrabětem dostal příležitost. I když někdy má nutkání vše vyklopit novinářům, zadrží ho jedna návštěva slumu. Už tam nechce skončit. Má rád svůj příjemný malý byt s výhledem do parku a perskou pouliční kočkou.

„Rafaeli, nebudeme tě nějaký čas potřebovat. Udělej si dovolenou.“

„Ano, pane La Varrene.“ Zvědavě se zadívá na muže, který jde vedle jeho zaměstnavatele. Jednou mu pohlédl do očí, týden se třásl jako sulc. Možná i to mě brzdí, pomyslí si, když jede zaparkovat auto.

„A jak se mám dostat domů?“

„Domu? Aha ty myslíš, ten starý ošklivý byt. Kdeže, dnes přespíš tady. Potřebuješ si odpočinout a nechal jsem připravit svého kuchaře tu nejlepší dobrůtku. Krevetky na másle. Tak co?“

Shane se na něj nevrle podívá. Jak ho vždy odkáže umluvit? Ví, až moc dobře, že je nemá pouze rád, ale doslova je zbožňuje.

Kdyby to nebylo jídlo, nejspíš bych na ty krevety žárlil, myslí si Chev, když vidí nadšený pohled.

„Cheve, až tě jednou najdou bradou vzhůru, nemusíš vraha hledat daleko.“

„Shane!“ vykřikne pohoršeně, zatímco se špatně utajenou pýchou si ho vede dovnitř. Jeho největší trofej i láska. Bohužel Shane nevidí, že si s ním může dělat, co chce. Možná je to jenom dobře, pomyslí si ve výtahu. Takhle vím, že není se mnou kvůli jeho jmění. Otevře dveře, začichá nad vůní, která se rozlévá z kuchyně.

„Pane La Varrene, je to připravené, chcete servírovat?“

„Samozřejmě.“ Odebere bundu Shanovi a pověsí na věšák do skříně.

„Neboj se. Je naprosto oddaný.“

„To už jsi říkal minule a předminule a říkáš to o svých všech zaměstnancích. Ještě tě nikdo nezradil?“

„Ale ano. Zradil.“ Podivně se usměje. Shane si povzdechne. Moc dobře tuší, co takové lidi potkalo a vsadí se, že jejich nástupci to vědí taky. Možná někdy je lepší nevědět, na druhou stranu zrádce je zrádce.

„Tak proč lyže?“

„Nechutnají ti?“

„Chutnají skvěle, takže tvoje tajemství?“ Loupe krevetky, šťáva stéká po prstech a on si je olizuje. Dobře ví, jak to působí na Chvea. Jako červený hadr na býka, ale neokáže odolat, aby ho neškádlil. K tomu výborné vychlazené bílé víno.

Chev zapomíná jíst, jen pozoruje Shana. Proč mě ještě neomrzel, zrovna pomyslí, když si všimne, jak si vezme prst do úst a lehce ho saje.

„Šťáva… Je skvělá!“

Kuchař rudý až za ušima se vytratí. V kuchyni se začne ovívat zástěrou. Tohle skončí jen jedním možným způsobem. Bude se muset vytratit.

„Takže?“

„Co jít do vedlejší místnosti?“

„Až mi řekneš proč lyže?“

„Nerad lyžuješ?“

„Dobře víš, že rád a jsem lepší.“

„To tedy ne! Já jsem lepší. Tak dobře. Ten světlovlasý měl na sobě oděv, který je určen pro lyžování.“

Shane zůstane s krevetou v ruce a otevřenou pusou. „Jen proto?“

„JO. Kdybys věděl, tak ten kdo si vezme tohle oblečení, pak určitě jede na lyže. Proto jedeme na lyže, a jelikož jeli do New Yorku, jeli do Skalistých hor. Vsadím se, že šéfovi to došlo. Jestliže jsou to Američané a já dám na to krk, pak jeli na sto procent do Vail v Coloradu, kde je asi tak osm metrů sypkého prašanu, který se zvedá do výšky dvou metrů.“

„Přeháníš.“

„Možná trošku, ale prostě Shane,“ nakloní se nad stůl, vezme ho ruku, slízne šťávu z prstů, „my tam musíme jet a okusit ten sníh. Budeme se mít tam jako v bavlnce.“

„A co akce?“ Shanovi po zádech z Cheva a jeho jazyku přebíhá příjemné mrazení. Těší se na to, až půjdou do ložnice, ale neřekne mu to. Miluje toho arogantního zmetka.

„Ta? Ta se přitom vyřeší! Potřebuješ odpočinek! Příliš pracuješ a agentura toho zneužívá. Shane, musíš se naučit jim říct - Ne.“

Kuchař rychle dováže zástěru, nechá na lince čepici a vytratí se. Zajde za svou přítelkyní. Dostal chuť na sex, ale copak při nich to bývá jinak?

„Odešel.“

„Ano, je řádně vycvičený. Tak půjdeme, ale nejdřív ti řeknu, co s tebou budu dělat.“

„Hm,“ zamručí.

„Pomalu tě svléknu a rukama prozkoumám tělo, potom tě vezmu do úst, až budeš křičet rozkoší a nakonec tě pomiluji. Potom nás čeká vana, postel…“

„Dost!“ vyprskne se smíchem Shane. Otevře dveře do ložnice. „Takže bude něco nebo budeš ještě vypočítávat, co se mnou budeš dělat, agente La Varrene.“

Chev k němu přiskočí. Zavrčí. „Zbožňuji, když mi říkáš agente!“ Dostrká ho do postele. „Vynecháme první bod!“ prohlásí suverénně.

Telefon.

„Ať jde k čertu!“ Mobil ustane, když se rozezvoní druhý. Shane vyštrachá z kalhot mobil, zapne ho. Chev bez rozpaku mu stahuje kalhoty.

„Pane?“

„Pojedete do Denveru. Tam nevím. Co se tam děje?“

„Nic pane. Agent La Varrene se rozhodl si hrát na medvěda.“

„Aha. Nic nechci vědět.“ Mobil ztichne.

„Vrrmrrr.“ Medvěd? Jo sedí to přesně, když ucítí jemné kousnutí na stehně.

„Medvěd?“ zamumlá šéf v kanceláři. „Jakpak se to asi hraje? Musí se těch dvou optat. Aspoň jednou budou v rozpacích.“

Druhý den brzy ráno nasedli do letadla do New Yorku. Zabalené lyže, Chev elegantní kufr, Shane má něco mezi námořním pytlem a batohem. Jdou vedle sebe, různě oblečení, ale přesto nikdo nepochybuje, že patří k sobě. Před letištní budovou se rozloučili s Maxem, který dostal příkazy. Chev pro změnu dostal tašku s notebookem a se slovy, že by měl se starat o své firmy. „Nechci si hledat novou práci,“ prohlásil suverénně s notebookem v rukou.

Shane v klidu naslouchá, jak Max vytýká svému zaměstnavateli další dovolenou. „Pane Shane, řekněte mu něco!“

„Proč já?“

„Maxi, přeháníš to. Nech Shana na pokoji. Vyřídím to v letadle.“

„Dobře. Pane Shane, prosím dohlédněte na něj, aby to učinil.“

Shane se pomalu usměje. „Maxi, velmi rád.“ Chev se zarazí a nedůvěřivě pohlédne do tváře svému partnerovi. Myslí to vážně nebo to jen tak dělá?“

O hodinu a půl.

„Miláčku… Ehm, ty jsi to myslel vážně.“

„Miláčku naprosto!“ Na klíně mu přistane těžký notebook. „Až budeš pracovat, neruš mě ano.“ Spokojeně si lehne, přitáhne deku a usne. Chev nevěřícně na něj zírá. Těšil se jak… Otevře notebook. S těžkým srdcem začne pracovat. Když je se Shanem, zapomíná na vše. Možná by si mohli dát pauzu. Trochu být od sebe, ale když on má rád jeho přítomnost a to nejen v posteli.

Pracuje skoro celou cestu přes oceán. V New Yorku zavře notebook. Shane, který celou dobu spal jako andílek - podle Cheva, vystoupí a přesednout na let do Denveru.

„Cheve.“

„Ano lásko. Udělám, co chceš.“

„Můžeš. Pro tebe to je maličkost.“ Chev se rozzáří. V duchu přemýšlí, co bude žádat. I kdyby měl unést… ohromeně se zadívá na notebook v klíně.

„Děláš si legraci.“

„Dobrou noc.“ Políbí ho lehce na rty a sklopí sedadlo. Chev má chuť mrsknout notebookem o okénko. Kašle na to. Bude spát. Má dost pracování. Sklopí sedadlo, chytí Shana za ruku a za chvilku spí. Shane se zavrtí, když ucítí, že ho vzal za ruku. Měl by pracovat, ale nakonec toho nechá. Před Denverem se probudí. Chev s notebookem v klíně pracuje.

„Celou dobu jsem dřel jako kůň.“

„Lháři.“ Políbí ho na rty. „Jak chceš zjistit, zda tu jsou? Nebo kde se ubytovali? Stejně šéf se zbláznil.“

„Shane slyšel jsi o něco o štěstí, náhodě, Fortuně?“

„Dost vrtkavá paní, na můj vkus. Udělám to po svém.“

„Jak?“

Shane vyhlédne ven na přistávací dráhy. Jsou všude stejné. Jen budovy se liší. „Projdu se po městě. Oni dva jsou jiní. Najdu je.“

„Když myslíš,“ zapochybuje Chev, ale zamrazí ho z tónu Shanova hlasu. Zní z něho touha i potěšení z lovu. Zná to, je to jako droga. Mlčky zaklapne notebook. Bude se procházet s ním.

Hotel v Denveru

Zaklepání. Černovlasý muž s chladnýma šedýma očima se otočí. Automaticky sáhne po zbrani, když si uvědomí, že je v hotelu. Přesto po špičkách přejde ke dveřím. Tlumeně se optá. „Kdo je tam?“

„Skřítek.“

Na tváři muže zahraje úsměv. Otevře dokořán dveře.

„Ahoj, miláčku.“ Ve dveřích stojí dlouhovlasý světlovlasý muž s nádhernýma očima v barvě hořců. V ruce drží růží, kterou otáčí. „Dostane skřítek polibek?“ Oči rozzářeny.

„Jen v případě, že skřítek nebude stát ve dveřích.“ Dveře se zavřou, růže spadne na zem a Raven je přitisknut ke dveřím. Kai se k němu přitiskne. Líbá ho, až oba ztrácí dech.

„Tak co, skřítku, bylo to důkladně?“

„Skřítek by snesl klidně delší péči. Stýskalo se mi. Dlouho jsme se neviděli.“

„Mě taky. Nechápu, že teď po Vánocích se roztrhl pytel se zakázkami.“ Sebere růží a přidá ji ke kytici na stole. „Růže jsou moje odbornost.“ Polibek na odhalený krk ho vzruší.

„Kdepak,“ oponuje mu Raven s úsměvem. „Ty jsi odborník na kytice, růži zvládnu i já.“

„Já vím.“

Raven se posadí na pohovku. „Víš, já si myslím, že právě o Vánocích všechno vyvře na povrch. Proto tolik lidi si přeje vidět ty druhé mrtvé. Na druhé straně máme práci.“

„Tu budeme mít vždy.“ Kai si k Ravenovi přisedne. Položí si hlavu do klína, zatímco svalnaté dlouhé tělo se uvolněně položí. Dívá se vzhůru do modrých očí. Vzpomíná na den, kdy je poprvé uviděl. Otevřely se a Raven ho málem uškrtil. Proklínal a chtěl se ho zbavit. Místo toho mu dal poslední injekci a zachránil ho ze spáru nejen smrti, ale i rozdivočelého hlídače. Chvilku přemýšlí, jak se jmenoval. Nevzpomene si.

„Na co myslíš?“ Bříšky prstů něžně laskají milovanou tvář. Zradil ho, ale přesto dokázal mu dopustit a dát druhou šanci. K tomu ho přivedl k tak tajné organizaci, že snad ani Vatikán o ní neví.

„Na naše setkání. O tom, jak jsem uviděl prvně tvé oči. Byl jsi krásný, když jsem tě ošetřil. Rafaelův anděl jsem pomyslel, ale možná, že jsem se spletl. Jsi daleko krásnější.“ Udiveně pozoruje, jak jeho tváře nachoví, uhýbá očima. Tak to je Mylady a on je jeho Kardinalem. Když se to dozvěděl, považoval to velmi podařený vtip. 

„Budeš tu pracovat?“

„Ano. Mám zakázku, ale po ní chci týden lyžovat.“

„V pořádku. Je to trochu nebezpečné, že jsme pohromadě.“

„Vadí ti to, Kardinale?“ pošeptá mu do ucha a lehounce kousne. Kai se vzruší. „Máš na mně zničující účinek. Asi jako jaderná bomba. Co s tím chceš udělat?“

Raven natáhne ruku a lehounce přejíždí svetr, níž a níž, až doputuje ke klínu. Rukou přes kalhoty jemně zatlačí.

„Ouvej to bolí!“ předstírá Kai bolest.

„Pak se pan doktor Raven musí podívat, co pacientu chybí, ale má podezření na příliš mnoho vzrušení.“

„Pane doktore, budu nesmírně rád, když moji nebezpečnou chorobu prozkoumáte. Mám se svléknout?“

„Když budete tak hodný. Zatím vás budu pozorovat.“ Oběma jiskři v očích touhou i hrou. Rty se usmívají, chlad v očích se vytratil.

Kai se zvedne, stáhne si měkoučký šedý svetr. Raven si olízne rty. Už se těší, až bude cítit Kaiovu pokožku na své, dotýkat se ho. Sundá si tmavomodrý rolák s postranním zapínáním u krku.

„Pane doktore, proč se svlékáte?!“

„Protože je mi vedro. Snad vám to nebude vadit.“

„Ne, ale je to tak neočekávané, ale jestliže vyřešíte můj problém, budu nesmírně rád. V rámci možnosti, prosím, postarejte se o mě.“

„Nebojte se, dostane se vám té nejlepší péče, jakou jsem schopen zajistit. Určitě si nebudete stěžovat.“

„Nevím, jak poděkovat. Nikdy jsem nepotřeboval této pomoci, ale od vás si nechám poradit.“

„Ano. Tak proč stojíte. Kalhoty dolu!“

„Rozkaz!“ Kai si hbitě stáhne kalhoty, potom ponožky a zůstane jen v boxerkách, které objímají jeho mužství. Přešlápne z nohy na nohu. I Raven se svlékne a on hltá jeho nádhernou postavu a vzrušení. Na rozdíl od něj si stáhl všechno.

„Pane doktore, já se před vámi stydím!“

Raven se neovládne a rozchechtá se.

Kai se uraženě otočí, ale i jemu koutky úst cukají do úsměvu, ale zatím se drží. Ucítí chtivé ruce na zádech. Polibky, které ho vzruší, Má pocit, že pokožka je citlivější, až skoro bolí.

Raven zajede rukama za gumu boxerek, stáhne je. Pomaličku, až se objeví Kaiův spíš velký než malý problém. „Tak vidíte, jak to bylo lehké. Teď ukažte, co vás trápí.“

„Tady pane doktore. Vidíte to. Ne a ne přestat. Jsem z toho zoufalý!“

Raven si přidřepne, zvědavě se dívá na vztyčený úd. Dotkne se ho prstem. „Opravdu, tohle je velký a krásný problém.“

„Krásný? Ale, doktore!“

„Ach ano.“ Podle hry si odkašle. Ponoří se do jeho problému. „Víte, je opravdu hezký a velký a já znám jeho příčinu.“

„Ano?“ Kai vloží do hlasu příslušnou dávku úžasu. „Poslouchám. Dám vám cokoliv!“

„Opravdu? Ach ano. Je to jenom překrvení. Toho se zbavíte tím, že si ho budete usilovně třít a myslet na krásné věci.“

„Nechápu.“ Svraští čelo úsilím. „Doktore, prosím, vyřešte to za mě. Není to snad problém?“

„Och samozřejmě, že ne. Uvidíte, hned se budete cítit lépe.“ Vezme ho do ruky a sevře v dlani. Kai trochu ucukne, jak ji má chladnější, ale za chvilku cítí, že spíš ještě narostl. Raven zatím druhou rukou hýčká varlata. Jemně je nadzvedává a mne.

„Pane doktore, to bolí ještě víc. Jste lhář!“

„Chvilku strpení.“ Najednou Kai ucítí jazyk, rukou vklouzne do blond vlasů a přitiskne si Ravenovu hlavu více ke klínu. Pohne bedry. Miluje to.

„Ano doktore to je ono. To je božské!“ Raven ucítí první kapku, olízne ji a stiskne úd víc. Saje ho, když ucítí cukání, vypustí ho z dlaně a nechá na sebe dopadat mléčnou tekutinou. Rukou přejíždí vlhký stále ochablejší penis.

„Vidíte je po problému,“ když ho spustí do jemných kučeravých chloupků.

„Máte problém, a pane doktore, co když se mi to stane ještě?“

„Přijdete za mnou. Vidíte, jak hezky jsem ten problémy vyřešil.“ Zvedne se. V klíně se mu tyčí mohutný úd.

„Bože! Vy máte stejný problém!“

„Ach ano, to se při tomhle povolání stává dost často.“

„To je strašné. Víte co, já vám pomohu. Za odměnu, že jste mně zachránil.“

„Jistě proč ne.“ Kai Ravena dostrká k pohovce, kde ho donutí sednout. Roztáhne mu nohy a klekne si mezi ně.

„Jsem rád, že se mohu vám, doktore, takto odměnit. Pokusím se vaší léčebnou metodu napodobit.“ Raven se rozesměje. Kde jen Kai ty nápady bere, ale přizpůsobil se, protože on s nimi začal. Horkými telefony, až skončili předstíráním, že jsou někým jiným.

Kai sevře Ravenn úd v ruce. Potěšeně vnímá jeho délku a štíhlost. Líbí se mu více než jeho. Taková blbost, pomyslí si, když ho olízne a jazykem zakmitá po špičce údu. Odměnou mu je slabý povzdech a ruka ve vlasech, která mu je čechrá. Raven zvrátil hlavu a dívá se do stropu. Naslouchá svému tělu, tomu jak v něm koluje vzrušení i spirála touhy, která chce vytrhnout, ale on to nedovolí a najednou je po všem.

Křičel, sténal, ani o tom neví.

„Pane doktore, jste v pořádku?“

„Naprosto. Děkuji.“

„To jsem rád.“ Vtiskne polibek na ochablé mužství, položí mu hlavu do klína. „Miluji tě, Ravene.“

Polibek ve vlasech. „Taky a jdeme do vany.“

Oba se vrátí zpod sprchy zabalení do tlustých županů. Stojí u okna s kávou, kterou si nechali donést. Dívají se na vzdálené vrcholky hor. Jsou k sobě přitisknutí a jejich stíny splývají. Odloží šálky, rty se dotknou a prohloubí se v polibku. Župany spadnou na zem. Něžné dvě bílé hromádky tvoří kontrast oproti koberci. Dva stíny splynou v jeden, postel zavrže.

„K čemu nám byly dva pokoje?“

„Dekorum, Ravene.“

„K čemu, moje lásko.“ Hlava spočine na široké hrudi. Na prstě se zaleskne zlatý prsten. Uvnitř je diamant, ale o tom vědí jen oni a klenotník.

„Nevím sám. Spí.“

„Ano. Zítra máme hodně práce.“

„Ano.“ Dva stíny usnou navzájem propletení. Ráno se jedna postava opatrně vyplíží do studené postele. O hodinku se sejdou dole v hale hotelu. Snídaně se stolem ukrytým za velkou okrasnou dřevinou.

„Víš, Ravene, zhýčkal jsi mě. Rozmazlil. I kdyby to byl šéfkuchař pětihvězdičkového hotelu, skráně měl ozdobeny vavříny ze známých soutěží, stejně bych dal přednost tvému jídlu.“

„Je to výborné, Kai. Směle to můžeš sníst.“

„Není to tvoje.“

„Netrucuj jako dítě. Potom se půjdeme podívat do města.“

„Práce?“

„Ano, ale nemusíš se mnou chodit.“

„Půjdu. Rád s tebou dělám, ale jsme spíš samotáři, že.“

„To ano.“

Beethoven devátá.

„Ano?“

„Jistě. Beo? Běž k čertu! Máme dovolenou. I my ji potřebujeme a nešmíruj nebo tě zažaluji.“

V lase hrozba, ale oči se usmívají. Raven se na něj se zalíbením dívá. Je nádherný, když se zlobí, ale nemyslí to vážně. Telefon je odpojen. Šedé oči se zadívají na svého manžela. „Nedá si pokoje a nedá.“

„Navrhuji pořádnou dovolenou!“

Kai se začervená. „Byl jsi proti ní.“

„Já vím, ale najednou chci jet lyžovat, naslouchat větru ve vlasech, vidět tvoji postavu na sjezdovce, jak elegantně sjíždí dolu. Chci tě na vleku objímat a vyhrát závod!“ dokončí se zářivým úsměvem.

„Tak to se ještě uvidí, kdo vyhraje. A teď jdeme.“  Kai mimoděk pomůže Ravenovi do bundy. Nevšimne si pohledu ostatních. Šepot, který vzápětí propukne nahlas.

Vyjdou ven. Procházejí se po městě, když Kai zahlédne velký plakát s nápisem Módní přehlídka.

„Co kdybychom se tam šli podívat?“ nenavrhuje to kvůli sobě, ale kvůli Ravenovi, který tyhle věci miluje.

„Půjdeme, protože ho musím zabít.“

„Koho?“ nechápe Kai.

„Toho návrháře. Zřejmě něco navrhl špatně. Nebo rozčilil nějakou modelku.“

„Dobře. Pomohu ti vybrat místo. Půjdeme to místo omrknout. Podle průvodce je to patnáct mil. Takže Taxi!“

„Amfiteátr v červených skalách.“

„Jasně šéfe!“ Z černého obličeje zazáří bílý chrup. Oba usednou na zadní sedadla.

Kai chvilku přemýšlí. „Nezdá se ti, že tam bude zima? Přehlídka venku? Blázen ten návrhář.“

„Ó kdepak,“ vmísí se do rozhovoru taxikář. „Můj bratranec tam dělá. Teplo jako u maminky doma.“

„To jsem rád, ale i tak. Uvidíme.“

„Jasně.“ Až k amfiteátru mlčí. „Počkáte tu?“

„Jasně jak chcete.“ Oba vystoupí a rozhlédnou se. Zachmuří se. Bílo. Pozorují ruch na pódiu. Zdá se, že nemohou to do zítřka stihnout. Vtiskávají si do paměti jednotlivé momenty okolí. Procházejí se a zároveň ostře sledují všechno, co jim může pomoci.

„Jak to chceš udělat?“

„Nevím, ale něco vymyslíme ano.“

„Můžete jet,“ řeknou v taxíku. Oba si pomyslí - mnoho lidi. Někdo by si mohl je zapamatovat. Nešikovné místo.

„Vy budete předvádět, že.“

„Cože? Oh ne,“ zamítne nápad Kai, kterému to dojde. Ještě tak. V hotelu sedí a dumají, jak na to. Na internetu najedou na stránky s mnoha fotkami z různých akcí.

„Mnoho lidi, ale bude tam, to víme. Puška?“

Raven zvedne hlavu. „Ne, jed.“

„Dobře.“ Má to promyšlené, vidí to na jeho postoji i v klidných očích.

„Co budeme do té doby dělat?“

„Vyzkoušíme pro změnu můj pokoj ve stylu ala Doc Holliday.“

„Na co čekáme?“ vyrazí do sousedního pokoje.