Shounen - ai povídky

Zimní sny

Skandinávské setkání

Moře. Nekonečné barevné dálky, v kterých se mísí dobrodružství, touhy, sny i nebezpečí. Můžeš okamžikem získat vše a ve stejnou chvíli ztratit to nejcennější co máš. Život.

Přesto se po celá kola vypravují lidé na dřevěných konstrukcích, aby ho pokořili. Ve chvíli, kdy mají pocit, že panují nad mořem, ono je pohlcuje a duše námořníků odcházejí k císaři. Zpívají temné písně, které je provázejí na cestě bez návratu. Mají připomenout těm nahoře o tom, že moře je věčné a nepokořené, ale ti nahoře nevnímají varování. Dál se vypravují za bohatstvím moře. Chamtivé ruce drancují pobřeží stejně jako mořské hlubiny, které skýtají nekonečné poklady.

Ale čas a moře nejde oklamat. I ti, co s chtivými pařáty vyjíždějí na moře a jsou opatrní, mizí v mořských hlubinách.

Jedna z lodí, která vyjíždí na nepokořené moře je Jazz s kapitánem Krylem. Osamocená, hrdá s čarovným trupem i plachtami vyjíždí do různých krajin, kde nakupuje a prodává drahocenné zboží, které si mohou dovolit pouze mocní lidé. Vyprávějí se o ní legendy. Povídá se, že je samotným vyslancem mořského císaře, proto je nedotknutelná a všemocná. Kdo ji potkal, vypráví o jejím půvabu i moci děl. Málokterá loď se jí dotkla, málokterý kapitán stanul na její palubě. Hrdě pluje po mořích, jako by jí patřily. Ignoruje šeptání, že i na ní dojde chvíle, kdy se její trup rozlomí, naplní vodou a těla námořníků klesnou k perlovým podlahám císaře.

Povídají si a čekají na tuto událost, kdy se nevrátí do rodného přístavu, ale Jazz s pravidelností jejich sázky i úsměv smazuje.

„Kapitáne Kryle!“

„Zase něco?“ zabručí nevrle Kryl s knihou v ruce. Proč ho nenechají na chvilku vydechnout? Před pár chvílemi ho zavolali jen kvůli sirénám, které plavaly vedle lodi a před tím kvůli ježkům, které drhly loď, a jím se zdálo, že se prodřou dovnitř. Klepali se jak dobrý uleželý syrský sulc. Jako by byli na lodi poprvé. Vzpomene si na svoje hosty o dvě kajuty dál. Znovu je veze do Asyriánské země. Má to zapotřebí? Hlavně mu připomínají, že on je SÁM a oni jsou DVA.

Sice nehodlá strkat hlavu do svazku, ale rád by měl na palubě spřízněnou duši. Námořnicí jsou výborní chlapi, ale k jemným odstínům konverzace je neužije. Aspoň Jaroslav se dá použít k hraní Síní.

„Kapitáne!“

To bude něco vážného. Odloží knihu, upraví se a vyjde. Zůstane stát. Jak to, že si toho nevšiml? Vždyť ta divná záře zalévá celý obzor. Prodírá se všemi skulinkami a vše je zalito zelení. Je všude. Měsíce nejsou vidět a příď se do ní pomalu noří.

„Kapitáne, že je to jenom mlha.“

„Ale jistě, Jaroslave. Nic jiného to není.“

„Tohle nebude mlha, Kryle.“ Kryl zaúpí. U Kyrrovy zadnice, musel to říkat? Obrátí se ke svým hostům. Za nimi vykukuje nádherná hlava Nayfyy, hydry, kterou Dhar získal před jedním kolem. Za ní se chvějí černé křídla Tita. Určitě by rád uletěl, kdyby nebyli uprostřed neznámá.

„Taire, to je obyčejná mlha! Chápeš to?“

„Ale ano, je to obyčejná mlha, Taire. Nic jiného. Trochu podivná zelená mlha…,“ hlas Dhara zní tlumeně, jak je mlha stále víc tiskne do své chladné náruče. „Za chvilku z ní budeme pryč. Jen počkat, že.“

„Ano. Určitě. Nevím jak vám, ale připomíná mi to jednu legendu.“ Tair vzpomíná.

„Ano?“ ozvou se dychtivé hlasy. Přece jen je lepší znát nepřítele než o něm nic nevědět.

„Takže to bylo v době …“

„Taire, zkrať to, prosím.“

„Dhare, pro tebe všechno. Víte, já bych se něčeho chytnul.“ Všichni okamžitě lapnou jakoukoliv končetinu, která se naskytne. Zderič s čarovnou mušli u boku chytí Nayfuu, která po něm nelibě šlehne jazykem, ale ten se jí drží jako záchranného kruhu.

„Takže ta mlha… Nikdo se z ní už nevrátil. Všechno živé pohltila.“

„Ty idiote!“ zvolá Kryl a rád by ho něčím praštil, ale mlha je dokonale obklopila. Lepí se na vše. Proniká každou skulinou, nitkou.

„Řídne!“ ozve se výkřik zepředu. Je tlumený. Všichni si oddechnou. Pustí se, když mlha je ještě víc zdusí. Kryl s poslední myšlenkou ulehá a jen se podiví, proč nepoužil svých sil. Mohl ji odstranit malým kouzlem. Proč jen čekal?

„Blesk!“ stačí zaslechnout Taira, ale nic nevidí. „Musím ochránit loď,“ zašeptá při vztyčení bariéry. Narazí na jinou a uvědomí si, že je to Tairova, který udělal to stejné.

„Stačí to?“ kmitne mu myšlenka, když se dotkne paluby lodě, kterou zbožňuje.

Pobřeží Skandinávie

„Tosi, vysvětli mi, co tu jako děláme? Tu pohádku o pozorování polární záře ti nespolknu. Takže to vybal. Prosím.“

„Proč myslíš, že je to něco jiného? Podívej se, není úchvatná ve své jiskřivé kráse?“

„Ale ano, je. Pověz mi to, nedej se prosit.“ Patrik se k němu přitiskne. Pohladí ho po tváři, zadívá se do černých hlubokých očí. Každý by řekl krásný muž, který by mohl být ozdobou každé obálky módního časopisu nebo přehlídkového mola. Zatím je to obyčejný doktor, který se ulejvá ze svých povinností. Dnes ráno mu dal Tosi do ruky měsíční kámen cestovatelů. Na své ruce měl prstem se stejným kamenem. Nevysvětlil nic. Po cestě, když se nakrmili, v jednom městečku mu řekl, že jdou pozorovat polární září. Nevadí mu to, protože takhle jsou sami. Jenom oni dva bez přítomnosti rodiny, přátel, ostatních upírů. Miluje chvíle, kdy jsou jen oni dva.

Z moře k nim dolehne zpěv velryby. S úsměvem na sebe pohlédnou, Je to snad Ryann se svým druhem Lokim? Kdo ví?

„Jednou za čas se objeví podivná zelená mlha.“

„Hmmm a?“

„Nepřerušuj mě,“ odsekne Tostig, „nebo nebudu pokračovat. Ta zelená mlha se objevuje snad ve všech místech zeměkoule. Jedna z legend vypráví, že ji stvořili Atlantiďané k průzkumu.“

Patrik trpělivě poslouchá. Takže čekají na zelenou mlhu, ale proč jsou tu oni? Sice je stará, ale snad neškodná, nebo ne? „Proč o ní lidé nevědí? Přináší sebou zmar a chaos?“

„Moc čteš fantasy, ale tajíme to před lidmi stejně pečlivě jako naší existenci. A pak no - něco se jím dostalo do rukou. Záhadné artefakty většinou to pojmenovávají nebo je uctívají. Je pravdou, že něco přináší. Ankheton se staršími ji zkoumal. Co chceš říct?“

„Jen to, že ta stará mumie se cpe do všeho.“

Tostig se rozesměje. On sám Ankhetona chová v úctě, ale Patrik spíš jim pohrdá. Nesnáší ho. Možná za to trochu může sám, protože byli kdysi milenci, ale on to ještě nechápe. Nebo možná ano. Už by mu nedokázal být nevěrný, i když s přitažlivostí Ana… Možná by podlehl, ale ne vědomě. Jenže pro Patrika v tom není rozdíl.

„Podařilo se jim vyzkoumat, jak ji ovlivnit nebo spíš zjistit, kde se objeví.“

„Jak?“

„Nevím, neřekl mi.“

„Ta stará paprika mě začíná štvát.“

„Nech toho. Prostě má se objevit dnes tady na tomto místě. My máme počkat na to, co sebou přinese.“

„Přinese? Počkej, o tom ses nezmínil! Nebo ano?“

„Protože jsi mi nedal šanci to dopovědět. Podívej se. Vidíš, jak se mění polární záře?“

„Je zelená. To budou novinové články. Ufo aneb proč polární záře byla zelená!“ ušklíbne se, ale kolem srdce cítí strach. „Co sebou přinese?“

„To nikdy nevíme, ale není to pozemské. An… dobře. Nejstarší vyzkoumali, že mlha má schopnost se přesouvat do jiných rozměrů – nebo světů – můžeš si vybrat. Putuje, sbírá předměty, někdy dokonce i lidi, zvířata a přináší je na zem.“

„Takže takový velký program, který má za úkol vyhledat, lapit adresáta a donést balíček odesílateli,“ vpadne mu do řeči Patrik.

„Ve skutečnosti ano. Už je to tady. Co to asi bude?“ Stojí na útesu, voda se pod nimi tříští a oni hledí na zelenou mlhu, která se objevila. Převaluje se z jednoho místa na druhé a potom řídne. Pomalu se ztrácí, ale kam?

Možná je to program, napadne Patrika, když všechno se mu vykouří z hlavy a on zírá na dřevěnou nádhernou loď se splichlými zelenými plachtami. Podívají se po sobě.

„Kruci!“ zakleje Tostig. „Budeme potřebovat Ryanna.“ Oba vyrazí rychlostí k jeho domu. Snad tam bude. Není.

„Počkej, já mám nápad.“ Ohlédne se po svém druhovi. Z lesa vykoukne polární liška. Přicupitá k němu. Tostig přivolá vlka. Je rád, že zvířata se mezi sebou dovedou promluvit. Liška i vlk vyrazí na opačné strany. Oba se vydají zpět k lodi. Nikdo ji nesmí najít dřív než oni.

„Budeme tvrdit, že je to filmařská loď,“ uklidňuje Tosiho Patrik, který ji obdivně sleduje. „Na té lodi bych si dokázal představit Arwen, Aragorna, Legolase a další. Je jak vystřižená ze světa fantasy.“

„Ta loď může nám přinést smrt,“ tiše odpoví Tostig. „Pokud bude nepřátelská vůči nám, potom my ji máme za úkol zničit.“

„Už jsi někdy něco podobného dělal?“

„Jednou, ale někteří od nás se toho účastnili. Nejvíc práce má asi Wyare. Mlha má podivnou tendenci se objevovat právě v Americe. Hnula se. Pluje k nám. Jestli ji nezastavíme, roztříští se. Sakra, kde je Ryann, když ho potřebujeme?“

„Kdekoliv, i v Tichém oceánu. Neobjednáme si nějakou loď? Stačí rybářská bárka, ale proč nejdeme po vodě?“ podiví se Patrik. Tostig neodpoví.

„Běžíme!“ Vydají se na cestu, když zahlédnou koutkem oka vlka. Zastaví se. Vlk se rozeběhne. Za chvilku stanou před Ryannem. Sedí v křesle uprostřed divokých lesů a loupe jablko.

„Nevěřili byste, jaká je to dobrota. Proč mě sháníte? Poslouchal jsem zpěv a najednou přestane zpívat. Co je tak důležitého, že mně - obyčejného Vikinga potřebuje Světlo temnoty?“

„Ryanne, nepotřebuji tebe, ale tvoji loď. Kde je?“

Ryann pokrčí rameny, sní pomalu kousek jablka. Tostig klidně vyčkává. „Nedaleko. Je to vážné, co?“

„Moc. Něco k nám se doneslo z jiného světa a my to musíme zabít nebo poslat nazpět.“

Ryann ožije. „Loď?“ Vstane v upnutých kožených kalhotách, bílé košili, na které má vestu z nějaké kůže. Za pasem meč, ve vlasech bílou pásku. „Tak jdeme, co tu stojíte!“ Vyrazí ven směrem k lodi. Za chvilku stanou před velkou lodí, která vypadá jako tanker. Ryann rád převáží zásoby z místa na místo. Hlavně pro korporace, kterým vládnou upíři. Nalodí se.

Všichni pohromadě vejdou na můstek. „Tak co, Dromedáre!“ zakřičí na můstek, kde stojí muž v bílé čepici se zlatým znakem kotvy.

„Vikingu, jdeme ke dnu, nebo proč tu stojíme?“

„Kdepak, končí ti služba. Můžeš jít. Tady chlapci nám pomohou, ale nejdřív,“ přiblíží se k němu a dotkne se jeho krku. Klidně se napije. Tostig s Patrikem pozorují nepřítomný pohled dotyčného Dromedára.

„Kapitáne, mohu odejít? Je mi nějak divně.“

„Samozřejmě, že můžeš.“ Klidným pohledem vyprovází své zástupce. „Kde je loď?“

„Rovně, Sherlocku,“ řekne trochu pobaveně Tostig. Ryann vyrazí. Místnosti se rozezvučí jemná melodie vycházející z reproduktorů.

„To je Loki?“

Ryann se šťastným úsměvem se k němu otočí. „Ano. Zpívá nádherně. Krásněji, než leckterá operní pěvkyně. Nikdy toho nebudu litovat, že se stal mým druhem. To je ta loď?“

„Jestliže má zelené plachty, potom ano.“

„Za chvilku se roztříští o útesy. Zahákuji ji a odvezu dál od pobřeží. Za chvilku začne drhnout o písek.“ Zmáčkne pár knoflíku, zepředu se vysune jeřáb jako dlouhá ruka. Jede dál a dál, potom se z něj spustí hák. Trhnutí, loď se zastaví, chvilku stojí a potom začne couvat

„Ona umí plout pozpátku?“

„JO. Je to namáhavé pro motory, ale zvládne to. Naštěstí nemusíme takhle plout dlouho. Chtělo by to vysunout můstek.“ Po deseti minutách loď se s trhnutím zastaví. „Je krásná. Božská. Nejkrásnější loď jakou jsem kdy viděl a to jsem se plavil na mnoha lodích. Hele, za odměnu jdu s vámi.“ Vysunou rampu, která se dotkne lodě. Přejdou nad mořem na palubu. Najednou se uhnou, před zasyčením.

„Co to je?!“

„Nevím, ale je rychlý.“ Utíkají, když narazí do okřídleného koně, který se vzepne a sekne po nich kopyty. Najednou vzlétne, zastaví se a křídly vyvolá vzdušné proudy, které je zadržují na místě.

„Kýcho výra, co to sebou přinesla?!“

„Kdo?“

„Mlha!“ Tostig se naštve. Rychlostí blesku, popadne provaz, který obtočí kolem těla neznámého zvířete. Nesmírnou sílou utáhne provaz. Patrik s Ryannem odolávají vzdušným vírům křídel koně.

„Dost!“ Někdo vykřikne a oni se jen tak tak uhnou ohnivé kouli. Na podlaze paluby sedí muž. Je vidět, že je unavený. Černé dlouhé vlasy splývají na záda. Ruku drží před ústy, v očích nenávist.

„Co říkal?“ pošeptá Ryann Tostigovi. Ten pokrčí rameny.

„Já bych řekl, že dost, ale mohu se mýlit. Je moc krásný.“ Patrik si okouzleně prohlíží neznámého.

„Patriku,“ řekne pobaveně Tostig, který ignoruje syčení bezmocné hydry. „Myslím, že jsou unavení. Podívej se, vstávají další.“ Zajímalo by ho, jaké gesto míru, tihle lidé znají. Ten, co vyslal kouli, je strašně bledý a tamten ošlehaný od větru je zřejmě námořník.

„Kryle, v pořádku?“ zasípe Dhar. Posadí se. Ještě se mu motá hlava.

„Jo. Jen snad nemám kosti. Co vy?“

„Jde to, ale moje moc je pryč,“ povídá Tair. „Ta mlha ji zřejmě vysála nebo, já nevím. Kdo jsou? Neznám ani tu řeč, ani jejich oblečení. Bože, chce se mi zvracet!“ zamumlá, když ucítí houpání moře. S rukou před ústy se dopotácí k zábradlí lodě. Předkloní se. Má pocit, že právě si vyzvracel srdce. Otře si ústa. Otočí se a sesune se na podlahu.

Tostig si je prohlíží. „Zdá se, že jsou inteligentní a nejen tady někteří lidé nesnášejí moře. Zkusím spojení mysli.“ Opatrně se přiblíží k muži se zlatistými vlasy, které září i teď v noci. Mimoděk pohlédne k východu. Ještě mají čas, než vysvitne slunce. Potom se budou muset skrýt. Jde velmi opatrně, aby se ničeho nedotkl a neurazil je.

Dřepne si, aby byl na úrovní toho muže. Zarazí ho podivné šedé oči se stříbrným odleskem. Nikdy takové neviděl. Uvědomuje si krásu toho muže. Je krásnější než Ankheton. Zarazí se nad tím, přivře oči, aby se spojil. Jedna ze schopností, kterou získal na své cestě strážce.

„Dhare! Ne!“

Dhar zarazí Taira, který chce použít zbytek své moci na toho vetřelce. Dívá se do temných hlubin toho muže, který se k němu naklání. Zavírá oči. Je svým způsobem krásný, ale chladný jako zimní jitro. Co chce udělat? Trhne sebou, když se ho dotkne myšlenka. Umí sdílet myšlenky? Vždy myslel, že to zvládli jenom oni, Ailini. Zdá se, že i jiné národy to umí. Odpoví mu, když se Tostig zhroutí na zem. Nevidoucí oči se dívají na podlahu.

„Tosi!“ Patrik se mžikem přenese k němu. Uhodí Dhara.

„Dhare, Taire, my nejsme ve své zemi!“ Pronese nahlas Kryl, který vstal a s údivem si prohlíží neznámou oblohu s jedním bledým měsíc. Zmateně se posadí, po obličeji mu začnou stékat slzy, aniž si to uvědomuje.

Dhar pod Patrikovou ránou odletí na stočený provaz. Zaskučí bolesti, omdlí, když Tair vyšle ohnivou kouli. Má pocit, že ještě nikdy nebyl takhle na dně. Jedině hůř byl na tom po návštěvách Ayaté. Cítí, že dál nemůže. Nechci spát!, ale vyčerpané tělo se neptá a ukládá se k regeneračnímu spánku. Tair se tomu brání, ale ví, že nic nezmůže. Mohl by odněkud vzít energii, ale odkud? V tomto světě, není.

Patrik nastaví ohni záda. Má pocit, že se smaží zaživa.

Ryann ohromeně přihlíží tomu masakru. Co se to tu děje? Má je zabít? Ale jak, když ovládají oheň?

Kryl zvedne unaveně hlavu. Utře si slzy. Domu se už nedostane, proto musí se naučit žít v tomto podivném světě. Napřáhne ruce, imaginárně se dotkne toho posledního muže, který tam stojí. Zdá se, že je jiný než ostatní. Zformuluje, co chce. Musí to dokázat, přesto cítí, že energie ubývá.

Ryann klesne na kolena. V pozadí cítí zděšené kvílení Lokiho.

„Loki?“ zašeptá předtím, než upadne do bezvědomí.

Kryl klesne na kolena. Má pocit, že hlava mu praskne pod přívalem informací.

Patrik si zatím hojí záda. Vydává všechnu svou moc na to, aby se zahojil. V náručí drží Tosiho. Upírá na něj svůj pohled a modlí se, aby otevřel černé oči, usmál se a řekl: Vše bude v pořádku.

„Země?“ zašeptá popraskanými suchými rty Kryl. Nikdo mu neodpoví. Zavře oči. Snaží se zvládnout vše, co se dozvídá. Chci mít nazpět svojí síl! Prosím, proč se to stalo? V hlavě mu do toho víří neznámé úryvky řeči. Na chvilku má pocit, že bude klid, ale propukne to nanovo. Ostatní námořnicí se začínají probouzet. Jaroslav se kolem sebe zmateně rozhlíží, když uvidí kapitána na zemi, přejde k němu.

„Je vám dobře, kapitáne?“ naslouchá neznámým slovíčkům, která drtí mezi zuby. Mimoděk mu hladí záda.

„Už je to dobrý. Děkuji, Jaroslave. Shromáždí ostatní. Nic nedělejte.“ Posadí se, protože se navíc nezmůže.

Patrik cítí, že záda jsou z nejhoršího venku, ale je slabý jak moucha. „Tosi! Tosi! Probuď se!“ volá úpěnlivě. Má strach, že ho ztratil.

Kryl naslouchá úzkostí v hlase muže, který se sklání k černovlasému muži. Kdyby měl svoji moc, použil by ji k léčení, ale momentálně je rád, že žije.

„Kapitáne, posádka je shromážděná. Zdá se, že nikdo nechybí, ani není zraněný, ale jsou unavení.“

„Děkuji ti. Odveď posádku do kajut.“

„Ano kapitáne. Mohu dotaz. Kde to jsme?“

„Na Zemi. Víc sám nevím.“

Jaroslav schýlí hlavu. Váhavě se optá.  „Kapitáne, uvidíme své rodiny?“

„Nevím. Uvidíme.“ Dotkne se jeho ruky u boku. „Udělám proto vše.“

„Děkujeme. Chlapi, mizíme!“ Zavelí jim. Spíš než říznou chůzi připomíná to šouravé plížení starců do ložnice. Kryl ustaraně se na ně dívá. Teď bude muset vyřídit druhou věc.

„Hej!“ zarazí se, zda řekl to správně. Snad ano.

Patrik se zarazí nad slovem se silným přízvukem.

„Jsme kde?“ Zaraduje se. Vypadá to, že to pochopil. Patrik se k němu obrátí, ale stále drží Tostiga v náručí. Pohlédne na oblohu. Ještě mají čas.

„Na Zemi. Mlha vás sem přenesla.“

Kryl se to snaží strávit. Mlha to je ta zelená věc asi. „Mlha… zelená věc?“

„Asi ano. Odkud jste?“

„Asyrie. Já jsem Ailin, tohle Asyrian. Je u nás mnoho lidí.“

„Národů.“

„Ano. Unaven?“ zamumlá ještě nějaké slovo. „Spát?“

Patrik pohlédne na nebe. Budou muset. Jsou na severu, kde vládne většinou šedavý svit, ale občas vykoukne slunce. Je tma, kdy jsou noci dlouhé a dny krátké, ale neměli by na to sázet.

„Můžeme zůstat na tvé lodi? Ryanne, Tosi?“ zašeptá. Tváři mu proběhne úsměv, když zaregistruje jemný záchvěv víček. Žije. Zda se veškerou sílu potřebuje k tomu, aby se zregeneroval. Kdo ví, co mu ten mizera udělal.

„Na lodi vítát. Vítejte,“ najde správný tvar slova Kryl.

Patrik přikývne. Kryl udiveně hledí na spálená záda. Jeho by to položilo, ale tenhle člověk stojí, dokonce zvedne svého partnera a vede dovnitř lodi. Chce ho zadržet, když pochopí, že ho nese do kapitánské kajuty. Mávne nad tím rukou. Je mu to jedno. Hledí na hvězdy. Musí to být hvězdy, přesvědčuje se. Pátrá v paměti, jak se jmenují, ale získal jen slova. Znalosti nemá. Je rád, že může aspoň trochu mluvit. Dokonce vypadá, že vědí, co je zač ta podivná mlha. Chce se mi spát, pomyslí si. Usne. Občas sebou trhne, jak v hlavě se mu přemílají informace.

Ranní slunce ozáří scénu jako vystřiženou z hororu. Ryann se stihl přemístit na svoji loď, ale tiše skučí bolestí. Sluneční paprsky ozařují tři podivné cizince, které sem dopravila mlha.

Kryl pomalu otevře oči. Hledí do zlatého kotouče. Nehřeje příliš silně, ale připomene mu to jejich slunce. Po tváři se mu začnou koulet slzy. Stýská se mu po známých věcech. Když je měl, nevážil si jich, ale… Zaslechne syčení. Narovná se a přejde k hydře. Uvolní ji z provazů. Nakonec uvolní i Tita, který rozzuřeně začne švihat ocasem. Snaží se ho uklidnit, ale nedaří se mu to. Dokonce i hydra je neklidná a naštvaná.

„Nayfoo, tak co je?“

Nayfaa natáhne krk přes palubu. Upřeně si prohlíží vodu. Napne křídla. Zvedne do výšky krk a mohutně zasyčí.

Nelíbí se jí tu, ale mě taky ne, pomyslí Kryl. Půjde vzbudit ty cizince, ale nejdřív prohlédne Dhara s Tairem. Nejdřív přistoupí k Tairovi. Dotkne se krku. Uklidní ho, když ucítí pod prsty pravidelný tep. Zdá se, že spí. Přejde k Dharovi. Vyzkouší svoji moc. Vrací se pomalu. Určitě se spotřebovala při bariéře. Klečí u něj, zatímco přemýšlí, co udělat. Nechce vypotřebovat ty malé zásoby moci. Nikdy by neřekl, že se jejich síla může spotřebovat, ale zřejmě bez duchovní síly Matky se neobnoví.  

„Dhare!“ zatřese s ním. Většinou to funguje.

„Nech mě spát. U Démoniny paní, nejspíš jsem si polámal mozek,“ zaskučí. „Kryle, kde jsme?“

„Nejspíš v zemi zvané Země. Ti muži šli spát. Skoro jsme se navzájem pozabíjeli. Jsou obdivuhodní. Takový národ neznám, ale je to možná tím, že nejsme ve své zemi.“

Dhar se zaúpěním vstane. „Jak to?!“

„Nevím. Podívej se. Je to naše slunce? Kdekoliv jsem byl, jedno se neměnilo. Slunce, hvězdy a měsíce. Ale tady je jeden měsíc, jedno slunce, které slabounce hřeje. I moře je jiné. Mám strach.“

Dhar překvapeně hledí na Kryla. Myslel, že nemá strach z ničeho, dokonce ani z císaře moří, ale jak se zdá má opravdu strach.

„Chci se vrátit domu. Nechci zůstat zde.“

Dhar zamrká. Neuvědomil si, že se nemusí vrátit. Po čtyřech dojde k Tairovi. Namotá si na prst jeden černý pramen vlasů. Kryl má pravdu. Zde nemohou zůstat, ale jak se dostat domu?

„Jak se chceš vrátit? Já tu nemíním zůstat. Chci vidět naše nebe, zelený měsíc klidu i bílý jasně zářivý. Kryle, dostaň nás odtud.“

„Bude to záležet na nich. Vypadá to, že nás čekali, ale kým jsou, nevím. V noci, doufám, že je to noc jako u nás, jsem se pokusil naučit jejich jazyku. Snad to vyšlo. Jsem taky na dně s magií.“

Dhar si položí Tairovu hlavu do klína a víská mu vlasy. Dotýká se ho jemně konečky prstů. Uvědomuje si, že je mimo nebezpečí, ale chce pohlédnout do jeho černých očí, načerpat víru, že vše dobře dopadne. Zaslechne zasyčení. Zatahá za modrý hřeben Nayfyy. Je zneklidněna, nelíbí se jí tu, usoudí.

„Dobře. Nebudeme sílou plýtvat, stejně ji nepoužíváme. Máš nějaký plán?“

„Mám. Půjdeme vzbudit naše černé pasažéry. Představ si, že se usídlili v mé kajutě!“

Dhar se usměje. „Jaké to povážlivost, ó pane lodě!“

„Nedělej si legrací. Nechej ho na pokoji, neuteče ti a pojď se mnou. Dva budou větší mít váhu a otevři mysl. Naliju ti tu šílenou řeč. Mám pocit, že když ji mluvím, tak jako bych si trhal zuby!“

Dhar položí Tairovu hlavu na palubu Jazz. Tair i ze spánku nelibě zavrčí. Dhar si někdy říká, že mu to připomíná řev hladového bhyra. Přistoupí ke Krylovi, který se dotkne jeho ruky. Zavřou oči. Za chvilku Dhar zamrká.

„Máš pravdu, jako by mi lámali kosti. Ahoj.“

„Ahoj. Jdeme.“ Rázně vykročí ke kajutě. „Víš, co je dobré? Mají tu taky moře, i když ne tak veliké a krásné jako u nás.“

„Hm.“ To mě tak zajímá. Chci být nazpět ve světě, v kterém se vyznám, myslí si Dhar. Chci spočinout vedle Taira. Má těch dobrodružství plné zuby. Jako by nemohli zůstat ve svém útulném domku. Starali by se o sebe, nic nedělali. Tedy on by vyráběl luky. Občas by je navštívilo dráče a za ním jeho naštvaná matka. Zdá se, že je opravdu divoké nebo matka je příliš přísná.

Stanou v kajutě, podívají se na sebe. Spí v posteli, stuleni k sobě, jako by je nic jiného nezajímalo. V místnosti je šero. Kryl jde k oknu, roztáhne závěsy, když se ozve nelidský skřek. Dvě postavy vedle sebe se choulí a ta vyšší chrání tu menší dekou. Ze zad se mu kouří.

„Světlo!“ zachroptí.

Kryl rychle zatáhne závěs. Tostig se na ně zadívá s vražedným pohledem, načež upadne do spánku. Patrik se vyhrabe z deky. Zadívá se na ně, zaváhá, ale potom taky lehne.

Kryl s Tairem mají pocit, že jsou naprosto bezcharakterní blbí lumpové.

„Proč mám pocit, že náš rozhovor nezačal nejlépe?“ zamumlá Kryl s očima upřenýma na ty dva. „Spíte taky tak?“

„Cože?“

„No ty a Tair. Spíte taky tak?“

„E.. no asi ano a vůbec co je ti potom? Najdi si někoho!“ Povolí mu nervy. „Proč se vyptáváš na můj milostný život? Nemáš snad svůj?“

„Ne, ale začínám přehodnocovat,“ usměje se zářivě. Ale kdybych se  mohl na vás podívat… Au, nech toho. Prostě se mi to líbí.“

„Jako očumování? Nalij nějakého vína, pokud přežilo to tu srážku. Co myslíš, jak dlouho budou spát?“

„Klid, jen co se posilníme, vzbudíme je!“ Ze skříňky vytáhne víno v průzračné karafě. Dhar má pocit, že Kryl drží víno za neviditelné hrdlo. Nalije do tenkých broušených sklenic, kde je vidět jen stopka s okrajem.

„Můj nejlepší příteli, tohle je poslední dharranské víno, sebrané těsně předtím, než ostrov zmizel v moři. Znalci tvrdí, že toto víno postavilo na nohy Bhrranskou armádu, když zemřela. No asi ne, ale je výtečné. Na zdraví!“

Místnosti se nese jiskřivý zvuk od skleniček, při kterém obě postavy v posteli trhnou.

Dhar s Krylem se napijí. Vychutnávají skvělé víno. Skleničky postaví na stůl. Pohlédnou na sebe.

„Začneme normálně.“

„Ano. Vstávejte!“ zařve Dhar.

Krylk do toho tleskne. „Pohnuli se. Myslíš, že je to správné slovo?“

„Určitě je, a kdyby ne, je to jedno. Vstávat! Vstávat!“ Kryl se přidá se svým mohutným řvaním. Dovnitř strčí hlavu Nayfaa. Zasyčí. Když zařve společně Dhar s Krylem, poleká se.

„Zmiz, Nayfaa!“ Ta uraženě zasyčí, stáhne svou hlavu, překročí Taira a jde k Titovi. Zasyčí na něj. Ten sklopí hlavu. Nayfaa uraženě vzlétne, když spatří mohutné tělo ve vodě. Oči jí zajiskří nad myšlenkou skvělého obědu. Snese se dolu, když najednou zaváhá a klouzavým letem se vznese nad hory. Nemůže se na hory vynadívat. Sice malé, ale ona je miluje. Zaskřehotá radostí. Snese se na jednu horu. Otře se tělem o zledovatělý povrch. Spokojeně zamručí.  Není tu špatné, usoudí se švihem ocasu. Kus skály se odlomí, ale ona to ignoruje.

Tito se za ní vznese, ale potom se vrátí. Zadívá se směrem lodí, odkud se ozývají různé zvuky.

Dhar s Krylem vzali meče, kterými o sebe mlátí. Když mají pocit, že se pohnuli, zvýší tempo. Po dlouhé chvíli to vzdají.

Kryl zajde do kuchyně pro vodu. S těžkým srdcem ji vylije do své postele. Nic. Začnou lomozit, křičet dupat. Nic.

„To není možné!“ řeknou unaveně.

„Celý den k ničemu. Copak mohou tak tvrdě spát? Už ses vzbudil?“ otočí se k Tairovi, který se před chvilkou vzpamatoval a jde podle rámusu. Hádá, že jeden z hlasů patří jeho drahé polovičce. Chce říct, že by probudili mrtvé.

„Co tu řvete? Probudili byste i mrtvého. Bože, cítím se jako požehnaná mrtvola.“ Posadí se do křesla. „A víno žádné.“ Zívne. „Chce se mi spát. Co tu vlastně provádíte?“

„Chceme probudit černé pasažéry. Ale nedaří se nám!“

Tair si vzdychne, vytvoří ohnivou kouli.

„Co blázníš! Vždy zapálíš loď, pitomče,“ zařve Kryl.

„Pravda!“ Zamyslí se, když si vzpomene. Tleskne. Místnosti se ozve hrom s bleskem a spustí se voda.

„Zastav to!“

„Dobře.“ Mávne rukou a déšť přestane. „Nevzbudili se. Co kdybychom šli spát? Je tu nějaká tma.“ Chce odhrnout závěsy, když se jak Kryl, tak Dhar na něj vrhnou a zastaví. Na mokré podlaze se válí klubku svalů.

„Tedy v té trojce by nemuselo být špatné, co si to vyzkoušet?“ naznačí Kryl.

Dhar s Tairem se od něj rychle odsunou.

„Co tak koukáte? Nechcete si trochu osvěžit… Probudili se. Vstávají…,“ zírá na postel. Dhar s Tairem se okamžitě otočí k posteli.

Tostig zadrží Patrika, který se k nim chce vrhnout. „Jsme upíři. Noční lidé. Nesnášíme světlo! Chtěli jste nás zabít?!“

„U Kyrrovy chlupaté zadnice.“

„Démonino paní, ti jsou naštvaní.“

„Ne!“

„Ne?!“

„Ne, opravdu.“

„A co ten rámus? Víte, jak tím trpíme? Jsme citliví!“ zařve Patrik s očima podlitými krví. „Mám chuť poprvé někoho zabít.“

„Já taky.“ Dhar s Krylem překvapeně se na ně dívají. Zaradují se. Rozumí jim.

„A ještě se usmívají. Pusť mě, Tosi!“

„Ty mě pusť, Patriku.“ Oba se na sebe podívají. Jsou promoklí, vzteklí a oba se navzájem drží jako klíště. Vybuchnou v smích.  

„My jsme rádi, že rozumíme vám.“

„No ne oni mluví. Patriku, lásko, přineseš oblečení?“

„Ano.“ Klidně ho přede všemi políbí, vyběhne ven a skočí na Ryannovu loď. Najde ho v koutku kapitánské kajuty. Ihned ho začne léčit.

„Díky moc, ale zůstanu dnes doma. Potřebuji krev.“ Mátožně se vydá do podpalubí. Patrik pokrčí rameny. Tak by potřebovali se nakrmit, ale vydrží to. Z kajuty vezme oblečení, které jim sice příliš nepadne, ale je suché. Najednou zaváhá. Ale co, ať ta stará mumie, taky hýbne zadkem. Zvedne telefon.

„Ane, miláčku, co přijet k nám na sever?“

„Ee… kdo volá?“

„Snad jsem tě lišáčku nevzbudil? Hni sebou ty kostnatá mumie a přijeď sem si vylízat ten svůj průser!“ Třísk. Bože, ta úleva. Bude to dělat častěji.

„Už vím!“ Vykřikne na jihu Země Ankheton. „To byl Patrik.“ Vždy mu zvedne náladu, ale proč mu volal? Měl ho rovnou navštívit. Možná by mohli dokončit, to co minule načali. Ale ne, Tostig by se moc zlobil. Vstane a měkkým krokem šlemy přejde ke skříni. Co se asi na severu stalo? Na zápěstí si natáhne náramek s měsíčním kamenem. Ušklíbne se a kolem pasu si uváže jenom sněhobílou průsvitnou zástěru. Hladké dlouhé černé vlasy sepne zlatou čelenkou. Do uší naloží smaragdové náušnice, na paži zlatý náramek.

„Lásko, kvůli komu ses tak vyšvihl?“ Z hlasu krásné černovlasé ženy zní mráz.

„Florian, miláčku, jen si musím něco vyřídit na severu.“

„Zas ten Patrik co a Tosi! Stůj, Ankhetone! Takhle nikam nepůjdeš! Zas byl rychlejší,“ zamumlá si pro sebe. Usměje se a pohladí si vystouplé bříško. Neopustí ji.  Nejspíš chce udělat dojem.

„Kde jen může být?“ zamumlá Tostig při svlékání svršku. Je mu jedno, že má diváky. „Ručník nemáte?“

Kryl se zvedne a z vyřezávané truhly vezme ručník. Podá mu ji. Obdivně sklouzne po těle.

Tohle je moje!“ zasyčí Patrik, který pustí oblečení na zem a pomáhá v utírání zad. „Musíš se tu předvádět?“

„Nech toho.“

„Promiň. Víš, že tě miluji.“

Tři muži na ně zírají. „Jdu se převléci taky,“ prohlásí mokrý Tair. „Dhare, lásko půjdeš se mnou?“ provokuje Kryla i ty dva. Nezůstane jim nic dlužen.

„Ano.“

„Za půlhodiny tady!“

„Ano.“ Nerozumí tomu, ale je to jedno. Kryl vyjde na palubu. Nemusí vidět lásku mezi nimi. Vypadají jako jedno duše, jedno tělo. Oba dva. Jak Dhar s Tairem, tak ti cizinci. Pitomé přirovnání, ale jemu spíš dělá starosti, co bude teď? Chce domu. Chce vidět známou oblohu. Kolem srdce se mu rozprostře stesk jako temná peřina. Děsivá a těžká, která nedovoluje dýchat.

„Jsou krásné, ne?“

„Co?“ otočí se k muži, kterému vzal slova z hlavy.

„Hvězdy!“ Ryann ukáže na oblohu posetou jiskřivými body. „A tam, vidíte to je polární záře. Nejkrásnější co můžete zahlédnout na severu naší planety.“

„Nechci tu být.“

„Chápu. Půjdeme. Tostig se vám pokusí vysvětlit, co bude vědět. Není to moc složité?“

„Zvykám si.“

„Vy jste mágové?“

„Co je to?“

„Někdo kdo má určité síly.“

„Nerozumím. Mám výborné víno? Nechcete?“

„Je to k pití?“

„Ano.“

„Tak sem s ním. Konečně dobrá zpráva!“ Ryann ho plácne po zádech. Kryl se pod tím úderem zachvěje. Kdo by řekl, že bude tak silný. Vejdou do kajuty.

„Vítejte na zemi. Země je planeta. Chybí mi kreslící pomůcky,“ zamumlá Tostig. Patrik se pousměje. Rozvalí se na posteli, dívá se na Tostiga a líně si představuje, jak se budou milovat, až tenhle Anův výmysl vyřeší. Stejně, uvrtat ho do něčeho takového nebylo od té vykopávky hezké. Když se tak dívá na ty dva, hlavně na Kryla, jsou daleko krásnější než An. Až je uvidí, zezelená a možná spáchá sebevraždu. Mysli decentně zapátrá v okolí. Zdá se, že tu ještě není. Narazí na Siu a vlka. Způsobně čekají a hlídají pobřeží, jestli někdo nejde, ale zatím je klid, když pomine nějakou divnou modrou příšeru, která se hrabe v horách.

„Dobře, ale my chceme nazpět. Víte zelená mlha?“

Tostig zafuní. Bože, jak vysvětlit cizincům funkcí zelené mlhy? „Mlha stvořená lidmi.“

Ryann se ušklíbne nad způsobem vysvětlení.

„Jejím úkolem je hledat jiné světy, lapit tam divné věci a přinést.“

„Cože?“

„Ano.“

„Dobrý den!“ Zaslechnou. Ve dveřích stojí černovlasý překrásný muž. Usmívá se.

Patrik se mimoděk napřímí. I když ho nesnáší, je velkolepý. Sjede jeho suknici zdobenou zlatem, která toho zakrývá opravdu  - nic. Musel se tak vyšňořit? Trochu slušností by mu nezaškodilo.

Ankheton sklouzne po hostech. Zaregistruje jejich nádherné tváře. Ti musí pryč.  „Zelená mlha je něco, co přináší věci z jiných světů a odnáší nazpět. Stačí si počkat, až přijde i pro vás. Moje jméno je Ankheton – jeden ze starších“

„Jak dlouho?“

„Někdy hodinu, někdy týden, někdy celé věky.“

„Nikdy jsem o ní neslyšel.“

Ankheton líným krokem přejde k Tostigovi. „Tostigu, vítej i ty Patriku. Ryanne, jak se má Loki? Je to lidský vynález. Je připoutána k zemi a musí se sem vracet. Máte nádhernou loď. Bohužel je mi velmi líto, ale budeme muset jít. Mlha, zdá se vycítila, že přinesla něco, co sem nepatří. Půjdeme, drahoušci.“

„Cože?“

„Mlha sem jde. Bože, co ej na tom těžko pochopit? Patrik zavolal, že má chuť na mě místo tebe. Tak se nebudeme zdržovat, ne. Mám rád akci naplno.“

Nikdo nechápe, o čem to mluví.

„To není pravda! Překrucuješ to!“

„Opravdu?“ podiví se Ankheton. Najednou ztuhne. „Je tu. Přátelé pokud nechcete být přeneseni do jiného světa, potom mizíme.“

„Cože?“

Ankheton se přemístí na palubu. Ukáže rukou. V dálce se s polární září mihotá zelená barva. „Je tu. Jenom vidět je to zážitek. Musíme vás opustit.“

„Vrátíme se nazpět do naší země?“

„Nevím.“ Otočí se a s pomocí měsíčního kamene se přesune na pevninu. Znechuceně pohlédne na modré zvíře, které na něj zařve. Nayfaa se otočí k polární záři. Vzpomene si, že už jednou to cítila. Podívá se na loď. Natáhne krk a zařve. Vznese se a kolmo přistane na palubě.

„Já ji chci!“ pronese omámený Ankheton. To je zvíře, které budí respekt. Chvilku přemýšlí, že by použil svoje síly na jeho polapení, ale potom zavrhne. Nepatří do jeho světa. Patří někam do světa, který je jiný než ten jejich.

„Budeme se muset rozloučit. Rád bych vás poznal víc.“

Tostig s Patrikem se usmějí. Podívají se na sebe a elegantně se k nim přisunou. Dotknou se jich. Dhar s Tairem se jim omámeně dívají do očí. Proč si teprve teď všimli, že jsou nádherní? Nakloní hlavu.

Tostig s Patrikem se nahnou a přisají se k jejich krku. Životodárná krev jim proudí do těl. Po chvilce přestanou, olíznutím zahojí ranku a přemístí se k Ryannovi na loď.

Zelená mlha se blíží. Objímá loď, jako by uznávala svoji chybu.

Kryl fascinovaně jen zíral na to, co to cizinci dělají Tairovi a Dharovi. Vztyčí bariéru a vzápětí za ním i Dhar, který se vzpamatoval. Tair se otočí k lodi. Hák, který je poutal k obrovské lodi, se nad nimi vznáší. Mizí k té druhé beztvaré lodi.

„Sbohem!“ zašeptá Ryann a zaposlouchá se do zpěvu Lokiho. Je opět jiná než dřív. Připomíná zelené plachty překrásné lodě. Zajímalo by ho, zda je obarvila ta mlha. Ihned vycouvá, jak nejdál od mlhy. Rád by se podíval na cizí moře, ale nechtěl by tam zůstat. Snad se Kryl dostane pod hvězdy, které zná a které mu vyprávějí o dálkách, tak jak jemu.

„Sbohem. Jsou skvostní,“ prohodí Tostig k Ankhetonovi. Rád by je víc poznal, rozprávěl o cizích světech. Takhle jen viděl podivnou loď a lidi, kteří byli podobní jim.

„Nic moc,“ prohodí Ankheton. Je rád, že zmizí. Nejen, že byli hezčí než on, ale hlavně kvůli moci, kterou z nich cítil. Bylo v nich něco, čemu by ani oni nedokázali se postavit. Někdy by své předky zabil za jejich pokusy, ale nemůže to udělat. Stejně - co asi přitáhne příště?

„Ankhetone, ty žárlíš!“ pronese Patrik. „Tosi, chutnali báječně viď.“

„Ano máš, pravdu. Ane, promiň, ale chceme se vrátit domu. Sbohem!“ V mysli přivolají své druhy, rozloučí se s mlhou, která se pomalu vytrácí. Naposled se dotkne myšlenkami zlatovlasého muže.

„Počkej! Co ta trojka!“ Přece jsem se nešňořil… Jsou pryč a zas nic. Stejně by mu Florian dala, co proto, ale škádlit je může. Zachmuřeně pozoruje poslední zbytky mlhy. Nelíbí se mu, co přinesla tentokrát. Snad se objeví, až za hodně let.

„Prosím, chci být doma!“ zaprosí Kryl, který opět upadá do bezvědomí. Domu…

„Jsme doma,“ zašeptá, když otevře oči. Posadí se. Přístav. Jde k zábradlí, rukou si zastíní oči. Horké slunce ho zahřívá svými paprsky.

„Hej, kapitáne Kryle, ty nejsi po smrti?!“

„Proč bych měl být, Zigi?!“

„Já jen, že jsi byl prohlášen za mrtvého. Prý císař si pro tebe osobně přišel, ale jak tak koukám, hodně lidi se splete! Tak kde jsi byl? V Zargoze? Nebo snad v Try´ll?“

Ani jedno, ale jsem doma. Děkuji ti, Matko.

Konec