Sněhový labyrint
3.
Ráno se Štefan probudí s očekáváním, že tu Andrej nebude. Posadí se, ale vedle něj skutečně nikdo není. Vyskočí a chce přistoupit k oknu, aby zjistil, zda je na parkovišti Andrejovo auto. Potom si všimne teplákové bundy. Není jeho. Uleví se mu tak, že se posadí na postel. Na chvilku ho napadlo, že odešel. Je tu. Lehne si. Neuvěřitelná noc. Pak zaslechne rachot a vzpomene si na pokojskou.
„Cholera!“ kleje, když se souká do kalhot. Vykoukne ven, ale nikde nikdo, jen venku stojí vozík. Opatrně vyjde a tiše zavře dveře. Jako zloděj ve vlastním domě se plíží do svého apartmánu. Rychle seběhne schody a dojde do svého pokoje. Vykoukne ven. Vyrábí zrovna kvádry, které pokládá na sebe. Rosničky se tentokrát strefily a slušně nasněžilo. Zavrtí hlavou: Labyrint. Koho kdy by to napadlo, ale vsadí se, že nejednoho z turistů napadne to vyzkoušet. Sám bude prvním, kdo tam vleze. Chce vědět, jaké tajemství se bude uvnitř skrývat, i když odtud bude to krásně vidět, ale vsadí se, že má něco v záloze. Je plný překvapení.
Seběhne dolů k Andrejovi. Chce ho obejmout, když se zarazí, protože nijak na jeho příchod nereaguje. Zmateně ho pozdraví. „Ahoj.“
„Ahoj. Pracuji.“
Štefan okamžitě pochopí odmítnutí. To byla jenom ta noc? Nic víc? Sex pro tělesnou úlevu? Je pravdou, že to bylo, ale on nějak před usnutím předpokládal, že by mohlo být i něco víc. Jistě je to trochu náhle, ale měli by toho využít.
„Vypadá to dobře,“ hlesne nakonec.
„Jo. Předloni jsem to postavil na zahradě dětem. Byly z toho nadšené. Celou dobu se tam honili. Tadeáš jednou ze vzteku přelezl jednu zeď, ale nebylo mu to nic platné. Kdo byl první ve středu, získal sladkou odměnu. Většinou si to rozdělili.“
„Chci jít dovnitř jako první.“
„Jistě.“ Shýbne se a nabere lopatou sníh.
Štefan se na něj mlčky dívá. „Musím na nějakou dobu odjet.“
Andrej přestane dělat a podívá se mu do očí.
„Pracovně.“
„Dobře.“
„Jestli se do té doby nevrátím, potom to uzavřeš. Chci být uvnitř první a zahájit jeho provoz. Opravdu ten nápad je geniální.“ Byl to jenom sex? A chtěl něco víc? On, já? K čertu, nevyzná se v tom. Potřebuje zmizet.
„Děkuji.“
„Marta má moje číslo, tak mi zavolá.“ Nadechne se. „Ta noc byla nádherná.“
Andrej trochu ztuhne, potom jenom souhlasně přikývne. Skloní se ke kvádru, ale v duchu je na cestě do Bratislavy. Takže žádná noc nebude. Nepřijde. No nezblázní se. Postaví na místo další kvádr, když přestane pracovat. Vytáhne mobil.
„Ahoj, mami.“
„Andy, co se stalo? Proč voláš?“
„Ale jen ti chci oznámit, že mi přišla odpověď z univerzity. Musím udělat zkoušky, ale snad to zvládnu.“ Andrej se odmlčí stejně jako jeho mamka.
„To je skvělá zpráva. Kam jdeš?“
Andrej se usměje. „Novinařina.“
„Počkej, ale nesnášíš to?!“ ozve se nejistě.
„No ano, ale moc nic neumím a v tom už mám nějakou praxi.“
„Dobře a teď vybal, proč voláš.“
Andrej skousne ret. Celý rozhovor byl jen záminkou. „Někoho jsem potkal.“
„No to je skvěle! Prosím, počkejte chvilku, ano. Děkuji. Tak povídej a kdy ho přivedeš do Košic?“
„Ale mami, teprve jsme se potkali.“
„Kdyby nebyl něčím výjimečným, pak mi nevoláš. Jaký je, kolik mu je. Vyklop to nebo tam přijedu a budu tě strašit.“
„Ne to ne. Je starší než já…“
„Jako by to vadilo…“
„Je majitelem penzionu…“
„No né…!“
„Spali jsme spolu…“
„Není to rychlé…?“
„No a teď odjíždí do Bratislavy…“
„To je mi líto…“
„Jenže nechci, aby odjel, víš. Co mám dělat?! Co když mě má dost?“
„Blbost drahoušku. Tebe musí mít každý rád. Prostě na něj tam počkej. Uvidíš, že to nic není.“
„Myslíš?“
„Určitě. Podívej se. Jsi slavný, jsi hezký, jsi rozumný, docela movitý, sex máš taky určitě rád, tedy pokud jsi po mně, tak se ničeho neboj. Byl by to osel, kdyby tě opustil. Věř zkušenému.“
„No jo…“
„Poslouchej, a kdyby tě opustil, tak ho někam kopni a najdi si jiného.“
„Nechci jiného,“ řekne zarytě.
„To bude v pořádku, uvidíš. Teď hezky schovej mobil a běž se s ním rozloučit. Rozhodně ho nenech na pochybách, jak ti na něm záleží, je to jasné. Utři si oči a pusu. Pa.“
„Pa.“ Zvedne se, když uvidí odjíždět auto. Mávne za ním, ale to zmizí. Zakleje. Měl být rychlejším. Kopne do kvádru, když si uvědomí, že ten za nic nemůže. Postaví ten nejlepší labyrint s překvapením. Bude v něm první…
Štefan pochopí, že nic víc z něj nedostane. Musí jet. Chtěl by se s ním rozloučit jako milenec, ne jako náhodný… neví, jak to vyjádřit.
„Marto, budu v Bratislavě.“
„Opět?“ udiveně se na něj podívá. V zimě odtud skoro nos nevystrčí a teď dvě cesty za sebou.
„Ano. Kdyby něco, kontakt na mě máte.“
„Jistě. Zvládneme to tu, pane Štefane.“ Ten přikývne. Vyjde nahoru. Ráno si představoval trochu jinak a noc taky. Byla lepší než jeho představy, ovšem probuzení bylo jako studená sprcha. Zabalí si pár věci, ale hlavně si vezme notebook. Rozhlédne se, zda má všechno. Sejde dolů k autu. Ještě zaváhá, ale potom vytáhne mobil.
„Mami, jedu k vám.“
„Dobře. Kdy přijedeš?“
„Za pár hodin. Netuším, jaké budou silnice.“
„Stalo se něco?“
Štefan zaváhá. „Ne. Práce.“
„Dobře.“ Schová mobil a vyjede pomalu z doliny. Za několik hodin, kdy se stavil dvakrát na benzínce, se zastaví před domem, kde bydlí jeho rodiče s o deset let mladším bráškou.
„Ahoj, brácho!“
„Čau, co tu děláš?“
„Ahoj, Branko. To víš práce.“
„No jo. Nic jiného tě odtamtud nevyžene.“ Rozčileně klepne holemi do podlahy. „A já tu musím s tímhle chodit. Sakra!“
„No tak, měsíc a půl a můžeš přijet.“
„A mohl bych vzít kamarády?“
Štefan přimhouří oči. Nerad ze sebe dělá charitativní organizaci. „Když se ti vejdou na pokoj,“ řekne neutrálně.
Branko se rozesměje. „To raději pojedu sám.“
„Kde je mamka a otec?“
„Má noční a mamka šla nakoupit.“
„Skvělé.“ Podívá se, kolik je hodin. Musí za Adamem. Chce to vyřídit ihned. „Hele, musím se někde stavit, ale za dvě hodinky tu budu.“
„Jasně.“ Štefan mu zcuchá vlasy, načež se Branko zaškaredí. Štefan, ale už je venku. Seběhne schody a nastoupí do auta.
„Adame, kde jsi?“ zavolá rovnou.
„Na služebně.“
„Budu tam za deset – patnáct minut.“
„Ok.“ Adam se podívá udiveně na telefon. Tomu se říká rychlost. Když po něm chtěl tu pitomost, myslel, že žertuje, ale on to myslí vážně. Zvedne telefon. „Alexandr?“
„Jo, co je? Nemám čas, mám tu pár dívčin, co berou víc, než my dva dohromady.“
„Jasně. Hele, Alojz Jablonický.“ Je zvědavý na reakci.
Ihned se ozve. „Och, co je s ním?“
„Nemáš tam ty dívčiny?“ nadhodí opatrně. Alexandr je značně výbušný…
„Neser mě! Leží mi v žaludku jak hovno!“ zaječí.
Zkazily ho, pomyslí si. Býval tak slušný.
„Co je s ním?“ už řekne o něco klidněji.
„Přesně nevím, ale jede sem Zmije a rád by s tebou a se mnou něco probral.“
„Zmije se vrací?“
Adama nedůvěřivý tón pobaví. „No ne, ale zřejmě se tam nahoře nudí.“ Chechot.
„Fajn za deset minut tam budu. Jestli tam nebude, můžeš se pomodlit k panence Marii.“
Adam se ušklíbne a zavěsí. Sám je zvědavý, co Štefan vymyslel. Zmije, jo to mu sedí dokonale. Za chvilku zvedne telefon. Prej, že má na vrátnici návštěvu. Tak to tam sedí nějaký ňouma, pomyslí si, co nezná Zmiji. Bože, ta dnešní mládež. Zvedne zadek ze židle a dojde si pro něj.
„Sakra, co je to za mládě?!“ vzteká se Štefan. „Musel jsem ho doslova prosit na kolenou, aby tě zavolal.“
„Klídek… Alexi!“ ten si je prohlédne.
„Ty jsi fakt tu? Hele…“
„Co v klidu si o tom promluvit někde jinde?“ navrhne Štefan. Zamíří do svého bývalé kanceláře. Tam se bez okolku posadí za stůl. „Alojz Jablonický.“
„To hovno mi leží v žaludku,“ řekne nevybíravě Alexandr. „Dostat ho, tak bych byl strašně rád, ale ten hajzl je prostě neprůstřelný. Za točení porna ho nemůžeme zapásnout. Za fotky ne. Říká se, že má tajný archív, ale dostat se k němu. Kripl!“
„Nemůžeš se ve výrazech mírnit?“
„Budu se snažit, tak co máš? Zdržuješ mě.“
„Ok.“ Usměje se. „Ten zmetek má pravděpodobně něco co chci. Ne, on má to určitě a já to chci. Takže chci po vás, abyste mi s ním pomohli.“
„Tvoje fotky nebo tvýho bráchy?“ optá se Alexandr.
„Ne. Mého známého.“
„Jméno?“
Štefan zaváhá. „Andrej Juhas, ale nechci, aby se to jméno někde objevilo. Takže jak to z něj vytřískat?“
„Má peníze,“ ozve se Adam. „Jestli je v té sbírce, pochybuji, že ti to vydá. Je odolnější než komunistická plechovka.“
„Já mám jeden nápad. Mám známou, která by se klidně u něj nechala nafotit.“
„Takový fotek má!“
„Jo, jenže tahle vypadá něco pod patnáct s průkazem pětadvacítky.“
„E? Jak se jmenuje?“
„Neznáš ji, nešlape chodník. Běhá ve vyšších sférách.“
„No a co s ní?“ optá se netrpělivě Alexandr. Zamačká papír a snaží se trefit do koše.
„Ona nafotí fotky, my vytáhneme, že je ji pod patnáct a máme ho.“
Oba na něj zírají. „To neprojde.“ Štefan otevře notebook a chvilku čeká. Oba dva si stoupnou za ním na záda.
„Fíhate! Pěknj svalovec.“
„Nečum do cizích věcí!“ zavrčí a otevře jednu složku. Potom se na obrazovce objeví polonahá holka. Oba zůstanou civět. „Kolik, že jí je?“ optá se nedůvěřivě. I Adam zírá. „To není možné. Kecáš, týhle může být tak maximálně patnáct, i když ty kozy…“
„To čumíte, co? Je jí regulérně dvacet pět. Na tohle utáhne i žížalu. Tak co?“
„No já nevím.“
„Udělá to pro mě.“
„Kdo co pro tebe neudělá! Fajn, pokud to udělá, měli bychom ho v kapse. Rád bych ho tu měl a ždímal jako hadr!“ Ruce nevědomky svírá v pěst.
„Dobře. Tak já jdu a mohu se spolehnout na to, že nikde o tom nepadne ani slovo?“
„Absolutně ne, protože jakmile k němu budeme mít přístup, na sto procent zjistíme něco nelegálního. Bože, to bude svátek. Já se snad půjdu vožrat jako prase.“
„Decentně, Alexi.“
„Ok. Mějte se. Jdu zpovídat moje kočičky.“ Oba se na sebe podívají.
„Jsi fakt Zmije. Jak jsi ji ulovil? Bože, ta má kozy, ale tvář neviňátka. Půjde po ní, jako štika po návnadě.“
„To přesně chci.“ Zaklapne notebook. „Musím poděkovat, že mi pomůžeš.“
„Co mám s tebou dělat! Pojď nebo tě ten strašák nepustí z budovy.“ Vyjdou ven. Štefan zamává na Adama. Potom vyjede k jednomu luxusnímu domu. Jen doufá, že tam nikoho nebude mít. Na recepci si ji nechá zavolat. Mladík se dívá podezřívavě, ale nakonec zavolá. Za pět minut z výtahu vyběhne malá tak sto šedesát centimetrů blonďatá dívka. Obejme ho. Pokaždé má pocit, že objímá dítě, nebýt těch prsou, tak…
„Miláčku! Tedy jsi opálenej a voníš horami. Myslíš, že bys měl pro mě místečko? Potřebuji čerstvý vzduch a sluníčko. Do ciziny se mi nechce.“
Nesnáší dělat charitu, ale tentokrát… „Proč ne. Potřebuji s tebou mluvit.“
„Oh. Pojď dál. Dneska přijde trochu později.“ Zavrtí zadečkem v krátké sukénce. Mladíkovi div nevypadnou oči z důlku. Štefan se pousměje.
„Jsi jedinej chlap, na kterého nepůsobím.“ Zaveze ho do posledního patra, kde jsou jen dva byty. Posadí ho do ultramoderní pohodlné pohovky. Sama za chvilku nese pití. „Nejspíš řídíš.“ Podá mu sodovku.
„Znáš mě dobře.“
„Tak co po mně potřebuješ?“ ukáže mu jedno ňadro i s bradavkou.
„Tebe.“
„Neříkej, že jsi přesedlal, ale jestli chceš!“ zatřese rameny a je polonahá.
„Jsi hezká jako dřív. Potřebuji něco jiného.“
„Tak jo.“ Ramínka u šatu nechá spadlé a upije ze skleničky. „Smažu svůj dluh vůči tobě?“
„Ano.“
Denisa se zadívá na strop, potom přikývne. „Tak povídej.“
„Mám známého, kterého bohužel vyfotil jeden fotograf. Jmenuje se Alojz Jablonický.“ Vida, zná ho. Svět je malý. „Chci po něm ty fotky. Ovšem je to jeho tajná sbírka, o které všichni vědí, ale nikdo asi neví, co vše tam má. Chtěl bych, abys mi ho pomohla dostat.“
„Nefotím už.“
„No tak.“
„Hm,“ zabručí. „Kdo je ten známý? Tvůj objev? Zamiloval ses do něj?“
Štefan ví, že i přes to co provádí, někde v srdci stále čeká na bílého prince. Jenže realita je jiná a pak strašně ráda čte zamilované romány.
Váhá, potom přikývne. „Nejspíš jo.“ Jak jinak vysvětlit všechno co dělá?
Denisa tiše sedí, mlčí, potom se upraví. Upije šampaňské. Potom se rozpustile zasměje. „Takže mám předstírat Lolitu?“
„Kde jsi to sebrala?“
„Představ si, že umím číst. Hm, zítra bude stačit?“
„Tak rychle?“ užasne.
„Rychle?“ pohodí blond kadeřemi. „Myslíš, že to mám odložit na příští rok?“
„Ne, to ne, Beruško.“
„Beruško. Už mě málokdo tak osloví. Jo, vzpomínky. Dobře. Jakmile budou fotky, zavolám. Sehraju to dobře, uvidíš.“
„Jsem tvým dlužníkem.“
Na povrch dívky vyplave tvrdost. „Můj dluh je smazán a teď běž. Musím si to promyslet.“
„Díky moc. Je smazán,“ potvrdí ji. Stejně má pocit, že jejich pouto i přesto bude trvat dál. Sjede do přízemí. Vzpomíná si, jak na ni narazil v jednom průchodu, kde špatně odhadla dva týpky. Nechtěli jen sex, ale i něco tvrdšího. Nejspíš by tam zůstala ležet. Dostal ji z toho, zavolal záchranku a byl při ní. Nemusel, ale i tehdy ho dostala svou tvářičkou. Až trochu později ji lépe pochopil, ale tehdy si myslel, že zachraňuje dívenku. Když se uzdravila, zavolala mu a řekla, že je jeho dlužníkem a kdyby něco potřeboval, ať ji zavolá. Několikrát málem to udělal, ale teď je rád, že ji má.
Unavený dojede domů. Vejde dovnitř a začichá. Bryndzové halušky? Ty miluje a obzvlášť, když je udělá jeho maminka. Tiše se připlíží do kuchyně.
„Kuš! Za chvilku budou.“
„Díky moc. Jsem unavený. Bráška volá?“
„Jo má holku.“ Štefan si vynadá od tupcu. Mělo ho napadnout, že když chtěl někoho přivézt, že to bude jeho holka, ale on v něm stále vidí ještě dítě.
„Tak to je novina. Nějak rychle, ne?“
„V tomto období se věci dějí velmi rychle. A co ty?“
Štefan se zakření. „Asi je to v rodině. Právě na tom pracuji.“
Maminka přestane míchat v hrnci. „Jako vážně?“
„Ano, ale zatím je to ve hvězdách.“ Snad to vše klapne, ale nechce, aby Andrej potom měl pocit, že mu něco dluží. To nechce.
„To je skvělé! Musíš nám ho představit.“
„Pokusím se. Mám hlad.“
„Hned to bude.“ Štefan se usměje, ale potom zvážní. Dokáže to Denisa?
Druhý den vstane brzy ráno, i když ví, že zbytečně. Beruška nevstává před polednem. Může jenom čekat a on to nesnáší. K druhé hodině chodí po bytě jako tygr v kleci. Brácha i přes zlomenou nohu vypadl. Doma je jenom otec, který ho podezřívavě pozoruje zpoza novin.
„Posaď se. Děláš na nějakém případu?“
„Jak víš?“
Pokrčení ramen. „Vždy, jsi to dělal. Mamka povídala, že někoho máš.“
„Ano. Vadí ti to?“
Pečlivé odložení novin. „Dobře víš, že ne. Kdo to je?“
„Jeden kluk.“
Úsměv. „Já vím, že to není holka, ale kdo to je? Nějaké jméno snad má?“ říká lehce ironickým tónem.
„Juraj Juhás.“
Udivený pohled. „Ten? Neměl jsi ho na zdi? To tě stále nepřešlo?“
„Ale ne. Mám ho na penzionu. Pracuje pro mě. Staví nádherné sněhové sochy. Podívej se.“ Vytáhne mobil, kde má jeho práci. „To dělá pro děti, ale u mě doma staví labyrint s nějakým překvapením.“ Otec se jeho nadšení usmívá. Je jak malé dítě, když mu pyšně ukazuje práci Andreje.
„Je hezký. Zvláštní oči.“
„Jo.“
„Copak?“
„Nic. Nevím, jak si u něho stojím,“ pronese pochmurně, když zazvoní mobil. Hmátne po něm. Jedním mrknutím zjistí, že volá Beruška. Čekal ji k večeru, ale teď? „Ano?“
„Mám to. Takže přijeď ke mně domů a jdeme za ním.“
„Jasně. Jsem na cestě. Jsi poklad.“
„Já to vím.“ Ticho. Takže co teď? Cítí jak srdce mu buší a tělem koluje adrenalin. Jak to z něj dostat? Nejlépe plnou moci. Bude hodný a zlý policajt. Otec zvědavě se dívá na syna. Ta tvrdá linka kolem rtů se mu nelíbí. Zas něco provede, co se nemá.
„Adame, jdeme na to. Za chvilku budu před bytem toho Jablonického.“
„Jasně, mám vzít sebou co?“
Štefan se ušklíbne. „Jenom Alexandra. Zahrajeme si dobrý a zlý policajt. Musím z něj vytřískat všechny papíry, aniž do toho zatáhnu celou mašinérii. Co s ním potom uděláte, je mi jedno. Klidně ho předhoďte krokodýlům.“
„Rozkaz!“
„Musím jít. Ahoj, tati.“
„Ahoj!“ řekne docela zbytečně, protože už je mimo. Vezme noviny. Snad nebudou na prvním místě, ale nemyslí. Je docela zvědavý na ten jeho objev.
Štefan zatím dojede pro Berušku. Čeká ho v hale a flirtuje s tím mladíkem, co byl tu včera. Chudák buď je zřejmě nový, nebo neví, co si má myslet.
„Ahoj!“
Štefan zavře oči. Tohle je fakt zlý sen. Svetřík, z kterých se derou velká prsa, krátká sukénka, vysoké kozačky, ale takové dětské. Vlasy má v copu se stužkou. Nakloní se. Není namalovaná nebo je? Jak to dělá?
„Geny, můj milej zlatej.“
„Tak jdeme. Občanku stále máš?“
„Jasně. Proč bych ji vracela?“ řekne dotčeně. „Nezabasneš mě, že ne?“
„Ne, ale…“
„No jo. Budu hodná.“ Zaparkují před starším domem, kde má byt. Ateliér je někde jinde. Tady provádí ehm ty věci, které by neměl, aspoň mu to během cesty řekla Beruška alias Denisa.
„Ahoj.“
„Kristova noho!“
„Hele, neřekl jsi, že tu bude mravnostní,“ ohradí se naštvaně Denisa. „Víš, že je nemím v lásce!“
„Ty… vy mě znáte?“
„Brouku, znám každého z vašeho oddělní. To je profesionalita. Musím si dávat bacha. Obrátila jsem se na vás s žádosti. Nechápu, co jsem to udělala, ale ten muž mi dělal strašné věci,“ řekne najednou plačtivě. V očích se jí objeví slzy. Štefan zavrtí v duchu hlavou. Měla by se živit jako herečka.
„Jdeme nebo ji uvěřím,“ zabručí Alexandr, který tentokrát spolkne sprostá slova. Vejdou dovnitř. Vyjedou nahoru. Adam zazvoní.
„Je to nelegální,“ zašeptá ještě předtím.
„Zamkni se a zavoň. Chci ty fotky!“
„Já taky,“ přikývne Denisa. „Je to fakt úchyl. Divnej. Nedivila bych se, kdyby měl doma sbírku mladých kočiček. Chtěl po mně občanku. Tak jsem mu dala ehm jinou.“
„Kolik jich máš?“
„Jsem profesionál. Několik.“
„Já se z tebe zblázním. O ničem nevím.“ Adam nakonec zazvoní. „Policie!“ Ticho a potom kroky. Alexandr zakroutí hlavou a potom udeří ramenem do dveří.
„Nejsou moc solidní. Policie! Všichni zůstaňte na místech.“
Ve dveřích se objeví dlouhovlasý hubený shrbený muž v tričku a plandavých kalhotách.
„Pánové…“ potom se zarazí, když uvidí holku, která mu pózovala před dvěma hodinami. Zamžiká, podívá se na jednotlivé účastníky.
„Zatýkám vás pro podezření ze soulože s nezletilou dívkou a dělání fotografii nezletilé dívky. Vše se zabavuje, až do odvolání.“
„Cože? Ona je přece zletilá!“
„Podle naší dokumentace je nezletilá. Za měsíc ji bude patnáct.“
„Cože?“
Všichni by ho politovali, když se do toho vloží Denisa. „Osahával mě a fotil a nutil mě dělat různé věci. Bylo to strašné. Stydím se. Prosím, nechci, aby někdo viděl. Byla jsem tak strašně hloupá. Ježíš Mária, otec mě zabije. Prosím, prosím.“
„Dělala to dobrovolně!“ zaječí. Zatěká z postavy na postavu.
Alex se usměje. „Je nezletilá. Tím to hasne.“
„Zatraceně! Ta holka lže! Jen se podívejte na její cecky!“ zavřeští znovu. Alex ho pevně drží.
„Některé mají je velké, ale občanka říká něco jiného. Jdeme.“ Na rukou zacvaknou želízka. Štefan se neklidně rozhlédne. Kde by to mohlo být?
„No tak, Alexi, co kdybychom…“
„Ani náhodou. Je můj a já se vsadím, že tu najdu další věci.“
„On je strašný. Já chci zpět ty fotografie!“ začne Denisa.
„Budou zabaveny jako důkazní materiál.“
„Ale já to nechci!“
„Podívejte se, já je vrátím a smažeme to ne?“ optá se nadějně. „Nenajdete je.“
„Myslíš? Jdeme!“ smykne jím, až se předkloní.
„Počkejte, budu spolupracovat. Jsem jen fotograf. Mohu říct různé věci.“
„Ale… Tak zajdeme na stanici a popovídáme si co a jak.“
„Hele, jestli mě tam někdo uvidí, je po spolupráci.“
Adam přikývne. To má tedy pravdu.
„Já chci fotky,“ fňukne Denisa. „Prosím.“
„Dám, dám, jen mě nezavírejte.“
„Tak dobře. Vyklop, co víš.“ Alojz s povzdechem se posadí za stůl. Nechápe, jak se mohl nechat nachytat tou blonďatou potvorou, ale zisk z jejich fotek by byl velký. Jenže mají ho už v hrsti. Raději spolupráce než basa. Byl naivní, když uvěřil té holce, ale když vypadala tak nevinně.
„Nejdřív ale vrátíš fotky.“
„Samozřejmě.“ jde do vedlejší místnosti. Podá jim obálku, potom DVD.
„Tímhle mě fotil!“ Denisa ukáže na jeden fotoaparát. Alojz si povzdechne. Byl naivní. Dostala ho na celé čáře. Štefan vymaže vše, co se v něm nacházelo. Teď zbývá ještě jedna věc.
„Tvůj archív.“
„Cože?“
„Tvůj archív.“
„Nevím, o čem mluvíte. Vše co mám je tady a v ateliéru, ale ten jste taky zajistili, že? Nic víc. Nevím, o čem to mluvíte.“ Očima těká z jednoho na druhého. Štefan si v duchu povzdechne.
„Deniso, běž pryč.“
„Tak jo. Děkuji moc za pomoc. Bála jsme se, co by s nimi mohl ten úchyl udělat. Měli byste ho zavřít. Moc děkuji.“ Odejde. V duchu si myslí, že zas musí pryč a zrovna, když to začalo být zajímavé. Zavře dveře, potom se podívá na fotky. Parádní. Je dobrej, ocení ho. Ovšem některé dá pryč. Schová je do batůžku s postavou herce. Tak a jde se. Dluh je splacený. Doufám, že mu to dá, pomyslí si na Štefana a toho neznámého.
„Tak kde je archív?“ Štefan ho popadne pod krkem. Bude prostě zlej policajt.
„Ni… nikde. Přece… Au!“
„Ale ano. Můžete do vedlejší místnosti?“
„Jistě, ale nech z něj něco, Zmije.“
„Zmije?! Pomoc, nen… au! To bolí! Řeknu vše, všecičko.“
„Škoda. Tak kde to je?“
„Dole!“ zachraptí.
„Kde dole?“
Alojz zaváhá, když si představí, že se budou hrabat v jeho drahocennostech. Štefan se usměje a jednu mu vrazí.
„V bytě pode mnou.“
„Jdeme. Klíče nebo ti vyrazíme dveře.“
„Tady… zažaluju tě!“
„Ale můžeš. Nevím, komu budou věřit víc. Penzionovanému policistovi, který odešel bez poskvrnky do důchodu nebo pornokráli.“
„Nejsem král! Tady.“ Otevře dveře a vejdou dovnitř.
„A do prdele!“ vyjeknou v údivu, protože místo tapet jsou zdi polepeny obrovskými plakáty s postavami v těch nejobscénnějších pozicích, na jaké jde jen pomyslet. Zřetelné záběry se střídají s akcemi od dvou aktérů až po to, že těžko se vyznat, kolik jich tam je.
„Hnus.“
„Cože? Jaký hnus! To je…“
„Hnus. Chci jednu složku.“
„Jednu složku?“ Alojz si oddechne.
„Ano.“ Nakloní se k němu a pošeptá: „Andrej Juhas.“
„Ten? Nic zajímavého… au Pojďte.“ Odvede je vedle a oni jsou ohromeni obrovskou kartotékou.
„Kde to vyrobil?“
„Známej. Stalo mě to pořádné prachy.“ Vyhledá J. Otevře šuplík a chvilku se přehrabuje. Najednou je odstrčen.
„Podívám se sám.“ Má v tom pořádek, pomyslí si Štefan, který se do toho vložil. Vytahuje jednotlivé složky, zatímco Alojz brečí a naříká nad tím, že mu tam udělá bordel. Štefan systematicky třídí. Potom vstane, shrne to do jedné obálky. Potom se vydá podél zdi.
„Tam není!“ zařve, ale Štefan se zastaví nad jedním obličejem. S rozmyslem se pokusí to sundat, ale nejde to. „Nůž.“
„Ježíš, ty bastarde svinskej. Kéž by tě peklo pohltilo.“ S brekem se dívá, jak kočičí oči mizí ze stěny. „Tak hotovo, je váš.“
„Díky, Zmije. Máš všechno?“ Všichni se otočí k Alojzovi.
„To je vše! Přísahám!“
„Ještě něco. Proč?“
„Co já vím?! Nevím! Jen mi to zadali, nic víc nevím. Hele, dal jsem vám, co jste chtěli.“
„Ne, tak úplně,“ řekne sladce Alexandr, „ty hovno!“
Alojz přestane brečet. „Co ještě chcete?“ optá se strachem. „Budu si stěžovat.“
„Můžeš,“ ujistí ho. „Pokud se na to vzmůžeš. „Jdeme.“
Štefan pohodí obálku na přední sedadlo. Denisa někam zmizela. Je rád, že mu pomohla. Nějaká kytka by možná přišla vhod. Dojede domů, když zazvoní telefon.
Udiveně ho zvedne. Adam. Něco potřebuje?
„Ahoj.“
„Ahoj, hele, odvezli jsme kamaráda na stanici. Najednou si na ledacos vzpomněl.“ Štefan se usměje. Čeká, co z něj vypadne. „Dokonalá pastička a začal zpívat, že chlapci z mravnostního měli co dělat. Nechali mě s ním chvilku o samotě.“
„Co říkal?“ vpadne mu netrpělivě.
„Zajímavé věci, ale ty chceš asi vědět jenom o tom mladíkovi. Takže dostal objednávku od nějakého Zdena. Byl v té databázi taky. Důkladně jsme si ji prohlédli. Člověče, ten porušil tolik zákonů, že by to stačilo na doživotí, kdyby to bylo možné. Jo, ten Zdeno taky lyžuje. Hádám, že to byl on, ale podle slov Alojzíka, tak to prásknul mu jeho fotr.“
„Cože?“
„Jo. Neví vše, ale prostě na popud těch dvou to nafotil. Našli přitažlivého prostituta, který si zahrál prostě na to, jak ho obdivuje a no skončili spolu v posteli. Ale potom si přizvali dalšího. Ten parchant chtěl zajímavější fotky. Jenže Andrej už byl napůl namol, takže netušil, co se děje. Dělali si s ním, co chtěli. Všechny fotky jsou jasné čisté, prostě super pornografie. S tímhle by byl vyřízený asi každý. Měl doma dokonce programy, v kterých je upravoval. Fakt někdy na zblití.“
„Proč otec?“
„A co já vím? Netuším. Takže tak za čtrnáct dní jsme u tebe. Jo kamarádi z mravnostního děkují za tip. Máš u nich velké plus a kdybys něco potřeboval, stačí zavolat.“
Štefan se smutně zakření. „Díky moc a pa.“
„Jasně. Měj se.“ Štefan vystoupí z auta, ale obálku nechá uvnitř, jen ji dobře schová. Bude tu v bezpečí. Musí si rozmyslet, jestli si ji prohlédne nebo ne. Vyjde nahoru, kde to krásně voní. Nechce přemýšlet o špíně tohohle světa. Jednou bude doma.
Druhý den, skoro až k polednímu odjede. Zastaví se u domu, kde Andrej bydlí, ale je prázdný. Jen vidí na zahradě pobíhat děti. Usměje se a jede nahoru domů. Těší se, jak to tam pokročilo i na Andreje. Složku stále neotevřel a netuší, zda ji otevře. Důležité je to, že ji má.
Zaparkuje před penzionem a s vděčností pomyslí na strýčka. Vystoupí a jde dovnitř.
„Jak bylo, Marto?“
„Jste tu brzy, pane Štefane. V pořádku. To bude labyrint? Milý mladík.“
„Ano. Hodlám do něj vlézt jako první.“ Je zvědavý, co najde na konci. „Andrej je u labyrintu?“
„Ano.“ Štefan přikývne a obálku odnese nahoru, kde ji schová do trezoru. Posadí se. Znají se tak krátce a tolik se toho stalo. Jsem nějak unavený, pomyslí si, když se mu zavřou oči. V noci se probudí. Ani nemusí se dívat z okna, aby si uvědomil, že je tam tma jak v pytli. Tuhle noc nikam nejde. Musí si pár věcí rozmyslit. Muselo být mu hrozně, když oba dva před ním stáli s těmi fotkami. Zákaz lyžování! Ne, počkat. Tam něco nehraje. Jeho otec by nechtěl, aby skončil. Vytočí opět svého přítele.
„Jurajko…“
„Je půlnoc!“
„Stejně se díváš na lyžování někde kde…“
„Alpy, blbče. Co je?“
„Hele, otec Andreje…“
„Co je s ním?“
„Jak reagoval na Andrejovo odstoupení?“
„Zkolaboval,“ zní rychlá odpověď. „Byl mimo. Řval tak, že by se ani děvka nestyděla za ty výrazy. Prostě byl nepříčetný. Dokonce Andreje před novináři uhodil. Ta fotka se stáhla, ale já ji mám. Bylo to hnusný a vedlo to až k rozvodu. Co teď dělá, netuším.“
„Aha.“
„Co se děje?“
„Nic, moc děkuju.“ Odloží mobil. Před ním se začíná rýsovat nepěkný obrázek. Ale proč to jeho otec udělal? Proč to zadal Zdenovi a nakonec zřejmě Zdeno toho využil jinak, než jeho otec chtěl. Pomoci fotek se zbavil konkurence. To Andrejův otec neplánoval, proto byl vzteky bez sebe. Ale co chtěl? Nejspíš se to nikdy nedozví, ale rozhodně to začal. Zajímalo by ho, zda Andrej o roli svého otce ví. Má divné tušení, že ne.
Když se ráno probudí, uvědomí si dvě věci. Že spal v křesle a za druhé, že si musí rozmyslet, co udělá s těmi materiály.
„Podívám se do nich. Musím vědět, kvůli čemu se stáhnul, proč tak vyvádí,“ šeptá sám pro sebe. „Zvědavost je hrozná věc,“ doplní s balíčkem v ruce. Je dost těžký. Trhanými pohyby zničí obal a vysype obsah na stůl. Negativy, CD, fotky, snad je to vše. Podívá se na jednu z nich. Ohrne nos a na čele se mu udělá hluboká vráska. Není divu, že ho Andrej poslechl. Vsadí se, že to není ani kvůli tomu, že je s chlapem, jako co ty fotky představuji. Prohlíží jednu za druhou. Čím dál se mračí. Potom to vše shrne na jednu hromadu a schová do obálky.
Vykloní se ven. Jako vždy je u labyrintu. „Andreji, můžeš na slovíčko?“
Zezdola se zvedne udivená hlava a zapátrá kolem sebe, než ho napadne se podívat nahoru. Usměje se, rád, že ho vidí. Zakřičí: „Hned!“ Odloží lopatu a ztratí se za rohem. Za chvilku otevírá dveře. S úsměvem vejde dovnitř. Zavře dveře.
„Včera jsi nepřišel, ale vrátil ses. Proč?“
„Práce. Prosím tě, posaď se. Chci s tebou o něčem mluvit.“ Pohled mu padne na obálku. Je na nich krásný, ale…
Andrej na něj pátravě se zadívá. Když sem přijížděl, netušil, že získá milence, ale konečně je jakž takž spokojený. Kdyby nad ním nevisela hrozba, tak by byl šťastný. Když se vzdal závodění, nechtěl toho moc. Zalézt někam a lízat si rány. Věděl, že mu Zdeno závidí, ale až natolik, že tohle udělal, to si nemyslel. Byl to pro něj šok. Postupně, když se dostal z nejhoršího, uvědomil si, že mu chybí lyžování. O pár měsíců později pochopil, že chce přítele, ale bál se. Teď, když se to tak vezme, ho má a je šťastný, i když musí si přiznat, že neví, jak se má chovat. Taky se bojí dát to najevo a na veřejnosti. Jestli by ty fotky vyplavaly na povrch, zničily by vše, co teď získal. Minulost se nedá vrátit, ale nerad by ztratil, co našel.
Štefan se na něj zahledí. Vybaví si, jak sjížděl svah. Nádhera, elegance, dravost. Jsou milenci, ale zůstanou i po tomhle? Jak se k jejich vztahu vůbec staví? Chce to vůbec nebo jen občasný sex? „Chtěl bych, abys po dokončení labyrintu vedl jako král karnevalový průvod na lyžích.“
Andrej ztuhne. „Ne.“ Nemůže se postavit na lyže. Někdy se mu zdá, že na nich stojí, potom spadne a nemůže vstát. Zapomněl, jak se lyžuje. Potom se budí s mokrým čelem.
Tušil to. Jedním pohybem přisune obálku.
Andrej zírá na obálku. Je mu divně. Jak jejich vztah vidí on? „Chceš mě vydírat?“ napadne ho jako první.
Proč to bolí? Má o něm tak nízké mínění? Ale čím jsou? Jenom náhodnými milenci. Chce víc. Možná duši, čert ví. „Otevři to.“
Andrej otevře obálku, povytáhne jednu fotografii a schová. „Co chceš?“
„Nic. Jsou tvé. Je tam všechno co jsem našel.“
Andrej nevěřícně na něj hledí. „Vše?“ optá se hluše a olízne si rty. „Vše?“ zopakuje ještě tišeji. Nemůže tomu uvěřit. Má před sebou svou noční můru.
„Pokud mi řekl pravdu, potom vše. Docela tomu věřím.“
„Jak?“
Štefan pokrčí rameny. Nechce se mu zmiňovat o své kariéře policisty. Někteří lidé je nemají rádi. „To je jedno, ne? Jsou tvoje.“
„Kolik toho víš?“
„Dost.“ Jen jedno neví. Proč to otec udělal, ale to se už nedozví, protože ptát se ho na to nebude a je to jedno. „Můžeš už lyžovat. Pojedeš jako král hor?“
To Andreje přesvědčí, že ví vše. Zřejmě i viděl fotografie. Proto za ním v noci nepřišel? Hnusí se mu?
„Byl bych rád tě viděl na svahu. Vrátíš se k lyžování?“
Svoboda? Neví. „Nevím. Bojím se.“
„Jestli někdo zkusí něco, tak ho…“
„Co? Zlikviduješ ho?“ Andrej se pousměje. Překvapí ho tmavý pohled a vráska na čele. Z prostého přikývnutí ho zamrazí.
„Pojedeš? Prosím. Chci tě opět vidět na lyžích, jak s větrem ve vlasech sjíždíš svah.“
Andrej se zadívá na balíček. Chuť opět sjet se v něm vzedme jako touha po tomhle divném člověku. Přikývne stejně jednoduše jako on. „Kde je kotel?“
Štefan se usměje. „Zavedu tě k němu.“ Jde po schodech dolů ke kotlům. Jeden menší otevře a jen se dívá, jak obsah hoří. Nakrčí nos nad smradem, ale co. Otočí se k Andrejovi, který se dívá do plamenů. Netuší, co v nich vidí? Svobodu? Touhu? Nejisté přešlápnutí ho překvapí stejně jako další slova. „Ehm nechceš se večer u mě stavit?“
Zavře dvířka. Netuší, co z toho všeho vznikne. Netouží po vděku. „Nechci vděk. Půjdeme.“
Andrej nechápavě na něj zírá, potom ho zastaví. Drží ho za ruku a touha se v něm vzmáhá jako mořský příboj. „To není vděk. Chci tě hned teď.“ Obejme ho.
Štefan pod rukama cítí vláčné tělo, lákavé rty jsou pootevřené a zvoucí. K čertu se vším! Strhne mu košili. Hrdelní Andrejův smích ho vzruší k nepříčetnosti. Klekne si na podlahu a stáhne mu kalhoty. Vezme ho do svého tepla. Ucítí ruku ve svých vlasech. Výkřik a výron semene ho ujistí, že ho uspokojil. Potěší ho to. Podívá se na něj. Kdy se do něj zamiloval? U soch, nebo u toho plakátu s kočičíma očima potaženým závojem opojné touhy nebo ještě dřív?
„Tohle se vyrovná té nejprudší sjezdovce,“ řekne spokojeně Andrej
Štefan překvapeně zvedne oči. „Opravdu?“
„Zkus to někdy!“ Přitiskne se k němu ještě víc, aby dal najevo, že plápolá víc než všechny kotle kolem nich.
Začátek. Konec. Zde nic neexistuje. Jen vítr, sníh, rychlost a adrenalin. Život. Tam dole na něj čeká ještě větší. Létat se dá nejen na sjezdovce. Otočí se za ostatními, kteří jsou v kostýmech na svahu. Mávne a odpíchne. Prudký svah pod ním utíká jako o život a on se blíží k někomu, kdo mu dal vše. Svobodu, lásku, úctu… Vše.
Štefan dole se dívá, jak sjíždí muž v černém plášti jako pán hor. Odráží se od bílého sněhu. Usmívá se, protože nikdo jiný nemůže být tak nádherný na lyžích. „A je celý můj,“ řekne si sám pro sebe. Kdo by řekl, že díky zastavení, sněhové kouli, získá celý svět.
Konec
