Třetí sen
Zima, že by psovi umrzla oháňka, ne-li něco horšího, pomyslí si mladý muž, který spěchá ulicí. Bože, chci slunce, tropický ráj, kde bude jen modrá obloha, nekonečné moře, koktejl v ruce, já na lehátku a kolem sada hezkých mužských, kteří tu budou jen pro mě. Jenže to jsou sny a on musí trčet ve městě, které jakoby pokryl smog. Je hnusně. Žádný nadějný paprsek, který by tou hnusotou pronikl a rozzářil to zatracené ráno. Vypadá to, že není devět hodin, ale přinejmenším šest hodin ráno. Ne, že by ho někdo v šest hodin ráno dostal z postele. To by nedokázala ani nejfajnovější grafická karta… Zarazí se a pohlédne vzhůru k oknům. Usměje se. Posune si na zádech tašku, aby mu nepřekážela, a nahne se k okraji chodníku. Do rukou v rukavicích vezme pořádnou porci našedlého sněhu. Uplácá jemnou kouli. Ne takovou, která by dovedla prorazit betonovou zeď nebo něčí lebku, ale takovou, která by držela pohromadě. Vzhlédne k oknům. Sice tam není, ale čert to vem. Je to tradice. Napřáhne se a hodí. Koule pomalu letí k oknu, když se otevírá…
„Bum!“
„A doprdele!“ zaskučí mladík, když vidí, že jeho koule přistála v něčím obličeji. Na tu dálku nevidí, jak se dotyčný tváří, ale on by rozhodně šťastný nebyl. Nejspíš by klel jako potkan a dotyčného zažaloval. Vezme nohy na ramena. Jedna mu uklouzne, ale udrží balanc. Rozeběhne se. Neslyší za sebou: „Stůj!“
Po chvilce zvolní, protože dorazí k baráku, u kterého chodník je spíš vhodný k bruslení než k chůzi. Oddechuje jak lokomotiva. Opatrně přejde nebezpečný úsek. Povzdechne si. Měl tam zůstat a omluvit se. Co když se mu něco stalo? Mohl tam být kamínek a vypíchnout mu oko. Kdo to taky byl? Za celá léta, co tudy chodí, nikdy se to okno neotevřelo. Tedy kromě léta. Možná se mu něco stalo, k čertu! Nemusel tu kouli házet, ale když neodolal. Byl to takový rituál. Ach jo. Měl by se omluvit. Jenže, co když to dá k soudu? Jak se bude bránit? „Nechtěl jsem vaše Jasnosti. Bylo to náhoda? Byl to takový rituál? Samozřejmě vše zaplatím.“ Myšlenky na peníze ho znejistí. Kruci, nemá jich moc. Ne poté, co se rozhodl konečně něco udělat s bývalým bytem po rodičích. Konečně ho odkoupil za těžké peníze, ale i tak si musel vzít úvěr. V zplesnivělé koupelně se nechtěl sprchovat. Zrušit ten úvěr?
Kolik asi tak soudní výlohy mohou stát? Kolik asi odškodné? Nestačila by bonboniéra? To je tím, že ho maminka vychovala…
„Ahoj. Kolik mohou stát soudní výlohy a odškodné?“
„Cože?“ ozve se z kanceláře. Židlička se nebezpečně nakloní. Do chodbičky se nakloní rusovlasá dlouhovlasá hlava s brýlemi na nose. Telefon.
„KO computer group. Přejete si?“ něco si zapíše.
„Jak to dokážeš, nechápu,“ prohodí na její adresu naklánějící se židle, telefonu a psaní.
„Praxe, Izi. Soudní výlohy? Co já vím? Mohou jít do milionů. Děje se něco?“
„Ale nic,“ zamumlá s představou zabaveného bytu a exekutory za dveřmi. „Seš si jistá?“
„No záleží na případu. Můj rozvod mě stál dvacet.“
„Tolik? Ježíš!“
„Neboj se. Hele, máš tam práci a ptal se po tobě šéf. Zřejmě něco potřebuje.“
Izák se zamračí. Když to potřebuje šéf, budou to hodiny navíc a zadarmo, ale je to dobrá práce a baví ho to. Vymění si boty, protože jsou všude koberce a zapadne do svého kumbálu, kde jsou rozložené počítače, různé kabely a podobné věci. Ihned jde k počítači, z kterého v noci stěhoval několik set gigabytů. Nechápe, co tam vše může mít, ale…
„Izáku, něco potřebuji,“ ozve se ode dveří.
Izi vzhlédne k počítači. „Co to bude?“ Povzdech zadrží.
„Potřebují, abys dojel na tuhle adresu a podíval se tam na počítač.“ Podává mu papírek s adresou.
„To ho nemohou přivézt sem?“ namítne, ale dobře ví, že je to už předem zamítnuto.
„Ne. Udělej s tím maximum a hned se vrať.“
„A co s tím je?“ zaječí, protože šéf už zmizel. Samozřejmě zbytečně. Takže to budou dvě cesty.
„Hele, Alice, vezmu si auto.“
„Jo jasně. Tady máš klíčky a nenabourej!“
„Nejsem jako někdo!“ vrátí ji její úšklebek. „Jo nevíš, kdo to jo?“ Ali ví vše. Od spodního prádla šéfa až po to kdo je kdo.
„Ukaž?“ Zkoumá adresu. Na tváři se jí objeví překvapení. „Neznám.“ Mračí se. Izi ji vytrhne papírek a jde. V duchu kleje jako dlaždič. Místo, aby pracoval, bude jezdit po nějakých jeho známých. A ještě nedostane zaplaceno. Tašku odhodí dozadu a nastaví GPS. Ta ulice je mu nějak povědomá, ale spíš přemýšlí, co má udělat s tou dnešní ranní katastrofou. Že ten dnešní rituál raději nevynechal! Potom si uvědomí, že ulice, kam má jet je velmi blízko a k tomu velmi známá. Zaúpí, když GPS nahlásí, že je u cíle. Podívá se na papírek, zdá se šéf neupsal.
„Do prdele práce!“ zamumlá. Co teď? Hlavu na volantu a dívá se na známé okno, známý plot a branku. Nejít tam, znamená vyhazov a on práci potřebuje. Chce jíst, pít, mít kam složit hlavu. Potom ho napadne spásná myšlenka. Otevře dveře a začne se hrabat v kufru. Asi před třemi roky jim dal šéf udělat trička mikiny a kšiltovky s logem jejich firmy. Jasně, že je nikdy nepoužil, ale teď se hodí.
„Kde jen může být?“ bručí nervózně. Potom nadzvedne pneumatiku. Vytáhne ji a přičichne. Nakrčí nos, ale je to jen na chvilku. A možná bude mít kliku a ten neznámý tam nebude. Nasadí si kšiltovku. Vypadá divně, ale čert to vem.
S bušícím srdcem jde ke dveřím. Nadechne se a zmáčkne zvonek. „Jen ať nepřijde! Jen ať nepřijde…“ modlí se.
„Kdo je to?“ ozve se mužský hlas.
Izákovi poklesne srdce do kalhot. Odkašle si. „KO computers group.“ Teď dostane knokaut on.
„Pojďte dál.“ Ozve se bzučák. Nenávistně na něj pohlédne. Kéž by nefungoval! Nebude to on! Zapřísahá se.
„Vítejte. Pojďte dál. Jste tu opravdu rychle.“
Je to on nebo ne? Zauvažuje, ale nedá na sobě nic znát, jen by si nejraději tu kšiltovku natáhl až na poklopec. Ale ten, kdo byl v okně, tak ten byl o dost starší.
„Snažíme se,“ zabručí. Je to on? Není? Pátravě se zadívá do tváře. Oči má v pořádku a nikde ani šrám. Kruci je to on nebo ne? Co když to byl někdo jiný a teď leží v nemocnici s otřesem mozku? Ježíš, ještě aby z toho platil alimenty na celý život! Jak to jenom vyzvědět?
Sundá si boty a v ponožkách si to zamíří za hostitelem. Vypadá v pořádku, ale dům je velký, mohl to být někdo jiný.
„Tak tady je. Dneska ráno jsem ho zapl a udělal bum.“
„Bum? Jako, že vybouchl?“ To by zažil poprvé v životě.
„Ne. Prostě černá obrazovka. Nic, nada, zero a já potřebuji dělat.“
Černá obrazovka? Jako v sci fi, pomyslí si. Jde ke skříni a vše zkontroluje i elektriku. Minule jedna paní neměla ho zapojený.
„To jsem kontroloval,“ řekne netrpělivě dotyčný. „Chyba je tam uvnitř.“
„Ve vnitřnostech?“
„Muž na něj se dívá, potom se rozesměje. „Přesně tak. Nechám vás tu a budu pracovat. Kdyby něco, zavolejte, jsem hned vedle.“
„Jasně.“
Posadí se do pohodlné židle. Zavrtí se. Úžasná a drahá, zauvažuje. Nenápadně se rozhlédne, zda ještě někoho uvidí. Našpicuje uši, ale kromě nějaké klasické hudby je ticho.
„Tak co ti je?“ zabrumlá. Stiskne tlačítko.
„Kruci!“ To bude grafika. Pojede pro kartu, vymění ji a bude to. Potom si bude muset koupit novou. Sama výkonná moderna ohodnotí počítač, obrazovku, větší než obvykle. Asi rád hraje, pomyslí si. Ale mluvil něco o práci. Po špičkách dojde vedle. Stojí u nějakého prkna. Malíř?
„Ehm…“
Nic.
„Ehm!“ pro jistotu zakašle.
„Nic.“
To ta hudba, usoudí. „Pane!“
„Ano?“
Má brýle… Ten ráno měl je taky? Možná oslepl? Bože, co to udělal? „Musím pro grafiku. Vyměním ji za naší erární. Potom to zkontroluju.“
„Skvělé. Jenom mi ho rychle zprovozněte.“
„Jistě.“ V chodbičce si nazuje boty, potom se zastaví a dívá se na botník. Rozhlédne se a podívá se do něj. Tak by mohl… Ehm… tak nic, když vidí samé boty a různé velikosti. To tam asi žije celá rodina, usoudí v autě. S úlevou sundá kšiltovku.
„Tak co je to, Izi?“
„Asi grafika. Vyměním a zjistím co a jak.“
„Skvělé. Dostaneš prémie.“
Které neuvidím, pomyslí si kysele. Vezme výkonnou kartu, která se hodí do počítače. Za chvilku opět zvoní před domem. Delší dobu čeká, než se ozve bzučák. V pokoji otevře počítač, vyčistí a nasadí kartu. Nic… Zamračí se, potom se neklidně podívá na harddisk.
„Kurva práce!“ zakleje sprostě. Copak jednou se nemůže posrat jen jedna věc? To musí jít všechno?
„Děje se něco? Je to něco vážného? Nutně ho potřebuji.“
„Ehm…“ Jak se doprčic oznamuje špatná zpráva? Tedy ne špatná ona je průserová! „K té kartě vybouchl i harddisk.“
„Cože?“
„Ehm jako jo. Data jsou v pr… Přestaňte! Já za to nemohu! Máte ho v záruce?“ Muž s ním zacloumá, že mu málem zacvakají čelisti.
„Ale já je potřebuji!“
„No jo, a máte zálohu?“
„Mám, ale ne na včerejšek. Byl jsem unavený a dlouho jsem pracoval…“
„To je mi líto,“ řekne účastně. Sám to zažil. Je to jako ztratit vlastní dítě a těch věcí, co člověk už nezíská nazpět.
„Dá se s tím něco udělat? Zaplatím.“
Izák se zarazí. „Netuším. Mohu to zkusit, ale to jde do desetitisíců!“
„To je mi putna. Chci je.“
„Tak jo.“ Vyndá ho a dá tam jiný.“ Zavře skříň a zapne počítač. Vnitřnosti začnou tiše vrčet. „Karta a harddisk. Moc se nestává, že kiksnou obě dvě věci najednou.“
„To je mi někde. Děkuji moc. Vyřiďte Simonovi velké díky. Jsem něco dlužen?“
Pár hodin času? Oko? Sněhovou kouli? „To si vyřiďte se šéfem.“ On má dost starosti. Kdo to asi ráno mohl být?
„Určitě se na to podíváte?“
„Určitě?“ ujišťuje ho. Couvá pozadu ke dveřím. jen ať mě nepozná. Sakra, proč musel tam strkat tu hlavu?
„Chci ty věci nazpět.“
„Jistě. Nebojte se.“
„Já vím, ale tolik hodin…“
To by mě zajímalo, zda je to jenom kvůli tomu. Nějak moc se o ta data bojí, ale možná to bylo něco důležitého.
„Ten projekt musí být do konce měsíce odevzdán. Je na to vyhlášená soutěž.“
„Nebojte se. Podívám se.“
„Děkuji moc. Řeknu to Simonovi.“
Což mi prémie stejně nepřinese. Povzdechne si a odpoutá se od chodníku. V zrcátku vidí ustaraného muže.
Jak vlastně vypadá? Vůbec to nepostřehl. Podívá se do zrcátka sám na sebe. Hnědé oči, neposlušné blond vlasy a strniště, protože se nestihl oholit. Nejspíš si něco nechá narůst a bude to. Kruci, možná je mrtvý! Ne to ne! Viděl ho, ale co se mohlo stát? Povzdechne si. V duchu už počítá, kolik dostane za byt. Takové dva melouny by snad dostal, ale co když to nebude stačit? A co když to zranění bude trvalé? Potom by platil doživotní rentu! Ne ne! Bude vše v pořádku. Že se nevrátil! Zatraceně.
„Tak Izi, je to v pořádku?“ zařve jejich šéf.
„Bohužel!“ Strčí nos do dveří. Vejít celý, asi by nevyšel. „Zkolabovala karta a harddisk. Chce, abych z toho něco vytáhl.“
„Tak to udělej a fofrem!“
Izák se podiví. Většinou… „A nemám to nechat…“
„Ani náhodou. Nebo to nezvládneš?“
„No snad… Já nevím.“ Proč oni? Mají na to specialisti. Jsou jen obyčejnou opravárenskou firmou.
„Tak se snaž.“
„A prémie budou?“ ozve se tiše.
„Jistě. Teď běž!“
Izák si povzdechne. Že si nenajde lepší kšeft, ale je to už jeho třetí a žádný nebyl skvělý. Prémie nebudou. Posadí se do židle a vzpomene si na příjemnou měkoučkou u toho chlápka. Vytáhne papírek se jménem. „Vladimír Orlovský.“
Jako nějaký autor nebo rus. Povzdechne si a zadívá se na harddisk, potom na to co ho tu čeká.
„Ten harddisk má přednost,“ ozve se ve dveřích.
„Ano, šéfe!“ A je to.
Zhoupne se na židli, uvědomí si žaludek. Zalomí rukama, až křupnou kosti. Oči mu zabloudí na krásného chlapa, který se skví na stěně před ním. Jako jedno z místa, které není něčím pokryto, jinak všude jsou police háčky, kabely součástky… Je krásný. Povzdechne si. Ve firmě si každý myslí, že si ho sem dal kvůli notebooku, který drží, ale on ví své. Rád si představuje, jak sedí na lehátku na pláži, před sebe modré moře, nebesky jasnou oblohu a nad ním se sklání takový chlápek s koktejlem v ruce. Je jen v šortkách a povídá: „Vaše pití, pane.“ On by řekl: „Chci jen tebe.“ A on by odpověděl. „Jak si přejete!“ Dnešním ránem se tento sen rozplynul jak kachna na obloze. Jestli si bude moci dovolit kuře, až ho po soudním procesu dotyčný vyždímá, potom to bude hodně.
Jenže, co, když je fakt zraněný? Dívá se na vrčící harddisk a počítač. Stahovat se ten program bude ještě dost dlouho. Měl by se najíst. Projede si vlasy. Kruci nechce ztratit vizi dovolené na Kanárech, ani svůj byt, ani přestavbu a nechce platit někomu do konce smrti alimenty. Není manželka! Co má dělat? Rozhlédne se kolem sebe. Měl by něco dělat, ale co?
„Jdu na oběd.“
„Jasně. Ještě jsi nejedl?“
„Ne,“ odpoví suše a vyjde ven. Neměl náladu. Práce a myšlenky jak jí jen chlebové tvrdé kůrky a zapijí vodou. Otřese se. Zastaví před nedalekou hospodou. Neměl by ty peníze ušetřit na ty alimenty? Natáhne ruku, chce otevřít dveře, potom se obrátí. Napůl jde, napůl běží k tomu domu. Vladimír Orlovský. Doufá, že to nebude Drákula! U nebezpečného domu sotva vybalancuje na zamrzlé kaluži, ale nespadne. Zazvoní.
„Kdo je to?“
Izák zaváhá, ale potom vidina chleba a vody ho donutí říct. „Izák z KO compu…“ nestačí doříct a branka se otevře. Vejde dovnitř.
„Máte to?“
„Ehm…“ Vzpomene si na rozbitý počítač. „Ještě ne.“
Muž zvadne. „Tak nic. Potřebujete něco?“
„Eh, no víte, já…“ Je hezký. Černovlasý, vysoký a má důlek na bradě. A nejhezčí modré oči jaké kdy viděl.
„Ano?“
Izák se kroutí. „Víte, já…“
Vladimír trpělivě stojí. „Zapomněl jste si něco?“
„Ne!“ vyrazí. Ježíš, to se nemůže vymáčknout. „No… víte… dnes ráno. Nic se nestalo?“
Vladimír na něj nechápavě se dívá. „Nerozumím. Ráno? Co by se mělo stát?“
Izák se nadechne. „Ta koule. Není někdo zraněný? Já se omlouvám, ale nechtěl jsem. Jenom jsem chtěla potěšit toho starého pána. Já nerad! Samozřejmě vše zaplatím!“
Vladimír nejdřív nechápavě ho pozoruje, až mu to dojde.
„Nechtěl jsem nikomu nic ublížit. Že se mu nic nestalo?! Prosím, řekněte, že ne.“
„Tak to jste vy? Ne nic se mi nestalo.“
Izák zrudne. „Ježíš, to jste… Moc se omlouvám. Že mě nezažalujete. Moc peněz nemám, ale dám…“
Vlad se rozesměje. „Klid. Nikoho nezažaluju, ale chtěl jsem s vámi mluvit. Utekl jste strašně rychle.“
„Nezažalujete?“ ujistí se. Co když se přeslechl?
Pobavený Vlad zavrtí hlavou.
„Fakt? Víte, plánuju jednou dovolenou v Karibiku a taky přestavbu a s těmi alimenty, které bych musel platit, to bych nezvládl a musel bych nejspíš prodat byt po rodičích. Opravdu ne? Já se velmi omlouvám.“
„To je v pořádku. Nikoho nebudu žalovat.“
„Ježíš díky! Nemohl jsem se soustředit. To mi spadl kámen ze srdce. Moc moc děkuji. Fakt!“
„Je to v pořádku.“
Izák se odmlčí. Je šťastný, že ho nezažaluje. Má na to přece právo! Rozpačitě stojí a netuší, jak se rozloučit.
„Nechcete dnes večer přijít? Chci vám něco vyprávět.“
„Ale já… To … nebudu rušit? Co rodina?“
„Rodina? Ach, té si nevšímejte. Přijdete? Moc mě zajímáte.“
Izák zrudne, protože kdyby… tak ta lichotka by se dala různě vykládat. „Já rád. Pokusím se s tím udělat maximum.“
„Tím mi splatíte tu ránu.“
Izák šťastně přikývne. „Musím běžet. Přijdu určitě.“
„Dobře.“
„Já děkuji, opravdu a nechtěl jsem. Mělo to být okno,“ dodá nešťastně.
„Už běžte,“ řekne se smíchem Vladimír. Dívá se, jak ten mladík jde pryč. Jen, aby se nenastydl, pomyslí, když vidí rozepnutý kabát. Už se zapíná, pomyslí znovu a uvědomí si lezavou zimu. Zavře dveře ověnčené věncem s velkou červenou mašli. Usmívá se. Je velmi rád, že ten mladík se našel. Potom se zamračí, když si uvědomí, že jeho včerejší práce je v hajzlu. Jenže nebylo tam jenom to. Některé soubory si do něj střádal léta. Nechtěl by o ně přijít. Copak práce! Ta se dá udělat za dva dny možná za méně, ale ty soubory… zastaví se u prkna, které je osvětleno jak velkým oknem bez záclony, tak lampou. Natáhne se k tužce.
Izák si cestou do práce pohvizduje, když si uvědomí velký hlad. Zastaví se před oblíbenou hospůdkou. Ještě má čas. Vejde dovnitř. Jídelníček je vybrakovaný, ale možná se ještě ta kachna najde.
„Co to bude, Izi,“ přivitá ho servírka s dětským obličejem, ale zkušenýma očima.
„Kachnu. Máš ji tam ještě?“
„Kachnu? No jedna čtvrtka se najde. Oslavuješ?“
Izi se šťastným úsměvem přikývne. Dalo by se to tak říct. Nebude soud a jemu zůstane vize sladké dovolené na Mallorce.
„Tak to gratuluji.“ Odejde, ale neopomene zavlnit boky. Ozi to ignoruje, jen se přiblblé usmívá. Telefon.
„Ali?“
„Kde seš? Šéf tě shání!“
„K čertu, nemohu se nažrat?“ vyjede, protože zrovna mu zakručí v žaludku.
„Nebuď sprostý a naklusej sem!“
Kachna… „Až se najím!“ vypne telefon a čeká. Nanejvýš zítra nebude muset do práce. Snad pro ajťáka se někde něco najde.
„Tak jedna kachnička s bramborovým knedlíkem. Houskový došel.“
„Miluji bramborový knedlík.“ Venku je ošklivě šedivě a smutno a zima, ale má tu kachnu a sen o jasně modré obloze. Servírka zavrtí hlavou, ale nechá ho být. Izi dojí, potom mu dojde, že kachna něco stojí a on je možná bez práce. Zítra by měl zajít na pracák! Co když nic nesežene? Z čeho zaplatí nájem? Oh, bože! Měl tu hloupou kachnu ignorovat a jít do práce. Taky by měl obvolat svých pár známých. Kolik asi bude brát v příští práci?
„Mám práci?“ vyhrkne v práci.
Alice vytřeští oči. „Ehm?“
„No šéf, zlobil se hodně? Mám ještě práci?“
Alice se usměje. „Nóooo…“
„Já to věděl!“ zaúpí. Je bez práce. „Sbalím si…“
„Dělám si legraci. Ještě tě nevyhodil, jen se ptá, jak ti to jde.“ Zavrtí nad tím hlavou. Je blázen, jestli si myslí, že by ho šéf vyhodil.
„Netuším! Nejsem vševědoucí.“ Má práci. Úleva. Zapadne do kumbálu. Raději bude pracovat nebo fakt o ni přijde. Skoro stáhnuto. Uvidí. I tak mu to bude trvat strašně dlouho. Obnovit soubory…
„Tak ahoj!“
„Hm…“
Alice nad ním zavrtí opět hlavou a pak si uvědomí, že od té doby co tu je, tak to dělá pořád. Neustále ji něčím překvapuje a to by neměl, protože pracuje s ním tři roky a něco? No nic. Na ni doma čeká přítel a možná dostane teplou večeři, tedy ona a potom nějaký sexík. Zajímalo by ji, zda Izi má nějakou holku. Žádná mu nikdy nevolala, žádnou tu neviděla…
„Romane?“ udiveně se dívá na svého přítele, který čeká před domem.
„To koukáš, co?“ obejme ji a políbí.
„Díky moc. Jsem unavená.“ Nastoupí k němu do auta. Chodí se jí to, protože představa se trmácet autobusem ještě patnáct minut není nijak lákává. Unaveně zavře oči.
„Někdo ještě u vás pracuje?“
„Jo. Izi. Měl by jít domů.“
„Hm. Je dobrej?“
„Jo je. Potřebuješ něco?“
Roman se usměje. „Ne, jen se ptám, kdybych náhodou něco potřeboval.“ Alice se usměje a pohladí ho po ruce. Miluje ho.
Izák se protáhne a oči mu padnou na jeho sexy symbol. Pořád nic. Nedaří se to z toho dostat, ale tuší, že už to skoro má. Měl by si něco zakousnout. Vstane, když zůstane stát.
„No do prdele!“ zařve. „Večeře!“ podívá se na hodinky. Čas, kdy normální lidi jedí, už dávno minul. Co teď? Zavolat mu? Nemá číslo! Musí se omluvit. Byl velmi velkorysý, že ho nezažaloval. Rychle popadne kabát, tašku a už sviští ulici k domu. Omluví se a půjde si do večerky něco koupit. Zazvoní. Nervózně přešlapuje a pokukuje po domu, který je tmavý jako tunel do…
„Pojďte dál!“ ozve se nakonec a on zaregistruje světlo z chodby. Vejde dovnitř.
„Já jsem se…“
„Jdete na večeři, ne? Nebudete stát venku, nebo ano?“
„Ale je skoro osm!“ vyrazí ze sebe zoufale.
„No a? Jen ji ohřeju. Pozval jsem vás nebo něco máte?“
„Ne, to ne!“ Vejde dovnitř a důkladně se rozhlédne. Příjemná předsíň s jedním kabátem. Nikdo tu není?
„Tak pojďte dál!“
Vladimír zauvažuje, kolik mu je. Vypadá hodně nesmělý, když ho vidí nakukovat opatrně do kuchyně. Vypadá jak vrabčák. Zarostlý, vlasy neupravené. Každý pramen je někde jinde. Potkat ho na ulici, nejspíš si k sobě přitiskne tašku s peněženkou. „Udělal jsem kuře a brambory.“
„Jej, to já rád!“ Izákovi se rozjasní tvář. „Ale nemusel jste si dělat škody. Stačil by mi chleba.“
„Pozval jsem vás a nevadilo by vám tykání?“
„Ehm…“ zrozpačití. Je to klient firmy. Může mu tykat?
„Vladimír. Někteří mi z legrace říkají Vlad Drákula.“
Izák polkne. Toho se bál. Určitě bude strašný. „Izák a jinak Izi.“ Přijme ruku. Je zvláštní. Teplá a příjemná. Líbí se mu. Otec říkával, že muž i žena se poznají podle stisku ruky. Asi tuší, co tím myslel. Zadívá se mu do tváře. Je skoro tak hezký jako jeho sexy kamarád v kumbále. Jenže je skutečný.
Vladimír se usmívá. Zajímalo by ho, proč ještě jeho ruku drží, i když on by měl… „Ohřeju to.“
„Mohu si odložit?“ optá se váhavě.
„Určitě. Jak to jde?“ vyhrkne.
„Skoro to bude. Měl bych na tom dělat, ne tady být,“ řekne rozpačitě.
„Ještě děláš?“ podiví se, i když on taky pracoval hodně dlouho. „Půjde něco z toho zachránit?“
„Myslím, že ano. Stáhnul jsem si šikovný program.“ Nějak pochybuje, že technickým termínům by rozuměl.
„To jsem rád.“
„Voní to,“ řekne nesměle. Kuchyň se mu líbí. Je velká, útulná. Vzpomene si na svou maličkou. Až ji zrenovuje, nebude o nic větší, ale modernější ano. „Mohu se zeptat, co děláte?“
„Děláš a jsem architekt.“
„Jej! To musí být náročné.“
„Někdy, ale jinak je to zábava. Hlavně, když navrhuješ něco, co tě baví.“
„To je pravda. Já se ještě jednou za tu kouli omlouvám.“ Vzápětí si vynadá, proč se o tom proboha zmiňoval. Může ho stále ještě zažalovat.
„Tady. Dobrou chuť a bylo to příjemné osvěžení. Aspoň mě to probudilo.“
Izi odloží příbor. „To jsem nechtěl. Opravdu.“
„Já vím. Chutná?“
Izi si hned vezme brambory a kuře. „Výborné! Opravdu. Já si většinou něco koupím.“
„Jste sám,“ ihned odhadne Vladimír.
Izi zčervená. Už nějakou dobu přemýšlí, že by si někoho našel, ale přijde doma, posadí se k netu a nějak odhodlání se ztrácí… Když on vlastně nikoho nepotřebuje. Všechno má, ale občas si říká, jaké by to bylo, kdyby někoho měl. Ale když tu tak spolu sedí, možná by to nebylo špatné. „Ano.“
„Tak tomu rozumím. Víno?“
„Ne, raději ne!“ řekne prudčeji, než by chtěl. „Na noc ne.“
„Právě, že na noc je nejlépe pít. Člověk se z toho vyspí.“ Vstane a dojde do lednice.
„Já fakt nechci!“ vyrazí prudce. „Omlouvám se!“ Je v domě hostitele a řve jak na lesy.
„V pořádku, naliju si sobě. Rád si dám večer po práci skleničku.“
Izi zrudne. „Aha.“
Vladimír se posadí. Není hezký to ne, ale nějakým divným způsobem se mu líbí. I on je sám, možná proto ho napadla tahle bláznivá večeře. Upije. „Jak jste se seznámil s Karlem?“
„S kým?“ podiví se a zapátrá v paměti, zda zná nějakého Karla. Jistě, ale to bylo na základce a od té doby nikdo takový není.
„Aha. Karel byl můj strýček. Ten pán, co jste po něm házel ty sněhové koule a kamínky.“
„Netušil jsem, že se tak jmenuje. Prosím, nepřipomínejte mi ty koule. Stydím se.“
„On byl rád. Za ně, víš,“ povysvětlí.
„Nerozumím.“
„Byl na kolečkovém křesle. Mohl otáčet jen hlavou.“
„Aha.“ Odloží příbor. „Jednou jsem tu šel a všiml jsem si za oknem staršího muže a další den taky.“ Usměje se. „Byl takovou stálici. Ovšem ne vždy v tom okně byl a jednou v létě jsem, no já nevím proč, zvedl kamínek, hodil a zamával. To mi opětoval, ale asi za půl roku se skoro nehnul, ale řekl bych, že se usmíval. Netušil jsem, že je na kolečkovém křesle. No a v zimě jsem házel sněhové koule. Já se snažil je nedělat tvrdé a vybíral jsem malé kamínky, opravdu!“
„Teta nadávala jak špaček, že musí okno pořád mýt. Strýček nic neříkal, jen se pokaždé usmíval.“
Izák se schoulí. „Omlouvám se, nechtěl jsem přidělávat starosti. Já to zaplatím.“
„Nech to být. Víš, že vstával tak brzy, jen aby mohl zaslechnout kamínek? Těšil se na to jak malý. Někdy nevstal, to potom jsem mu musel donést nějaký kamínek. Jeden měl na stolečku vedle postele.“
Izák netuší, co říct.
„Před měsícem zemřel.“
„Cože?! Oh ne! To je mi líto,“ zamumlá. Nemá takové situace rád. Nikdy netuší jak reagovat, ale je mu smutno. Taková tíseň v těle. Nikdy ho nepoznal, ale nějak se s ním skamarádil.
Vladimír se zvedne a za chvilku se vrátí s malou krabičkou. „Tohle je pro tebe, od něj. Prý máš na něj vzpomínat.“
„Ale to nemohu!“
„Opravdu?“
„To je…“ Otevře a zarazí se, když uvidí stříbrný náramek s nějakým černým kamenem. Vzhlédne k Vladimírovi.
„Přál si to, abys to dostal. Jestli chceš, mohu ti ukázat závěť.“
„Je to jistě drahé, to nejde.“ Odsune. Neví, co má dělat.
Vladimír ji tak nechá. „Nelíbí se ti?“
Izi se nadechne a přitáhne si ho k sobě. „Ne, tak to není, ale já mu mlátím do oken a on mi dá takhle drahou věc.“
„Možná ty kamínky a sněhové koule byly cennější než něco takového.“
„Děkuji. Připneš mi to?“ Vlad se natáhne a zapne uzávěr kolem štíhlého zápěstí. Projede jim impuls ho chytit a držet, ale místo toho se stáhne.
„Zůstaneš tu ještě chvilku?“ optá se, když skončí jídlo.
„Měl bych jít.“
„Chvilku.“
„Tak dobře.“ Neví, proč tu zůstává, místo aby šel do práce a dělal na tom vyhořelém harddisku. Jde za Vladimírem a obdivuje jeho postavu. Mimoděk se narovná, protože má pocit, že je pokroucen jak nějaký paragraf. Nechápe, proč tu zůstává! Je to jim nebo příběhem? Je mu ho líto. Netušil kým tím starý pán je, ale nakonec se z toho stal zvyk. Kamínek, sněhová koule, úsměv a zamávání. I on měl pocit, že svět je hezčí, když ho viděl za oknem. Tak nějak mu to dodalo síly. Už nemusí házet koule. Bude mi to chybět, uvědomí si.
„Chybí mi.“
„Taky jsem si to uvědomil. Muselo toho být.“
„To bylo. Posaď se.“ Ukáže na křeslo futuristického stylu.
„Je to tu tak starofuturistické,“ řekne.
„Tak jsem to chtěl. Zařizoval jsem to já. Prostě funkční s trochou nostalgie. Snad se to povedlo?“ V hlase mu zazní dychtivá otázka.
„Povedlo,“ přizná upřímně. Odkašle si. „Víte, mohl byste se podívat i na můj byt? Já vím, že to není asi váš obor, ale budu dělat přestavbu a no nějakou radu bych potřebovala. Na tyhle věci moc šikovný nejsem. Samozřejmě zaplatím.“ Snad nebude chtít hodně peněz.
Vladimír se usměje. „Proč ne.“
Izi se usměje. „Děkuji.“ Má se optat na peníze? Kolik asi takový architekt bere? Co když si to nebude moci dovolit? Jenže kuchyň a všechno v tom domě je tak vzdušné světlé a líbí se mu tu.
„Budu muset jít.“
Vladimír si uvědomí, že je zbytečné ho tu zdržovat, ale uvidí se při přestavbě…
„Ještě jednou moc děkuji.“
„Děkuji moc,“ odpoví mu stejně.
„Za co?“ nechápe Izi. On by měl děkovat, že neskončí za mřížemi. Ne on jemu. Když uváží, že mohl mít proraženou lebku…
Vladimír se pousměje. „Mohu se zeptat kolik ti je?“
„Dvacet pět,“ přizná. Nechápe, proč to potřebuje vědět.
Vlad překvapeně mlčí. Vypadá spíš na rozjizveného šestnáctiletého kluka než dospělého muže. Pro změnu neví, co má říct. „Kdyby něco, zavolejte a jestli chceš, tak v neděli se můžeme zajít podívat na ten byt.“
„Jej, to budu rád. Určitě zavolám.“ Zamává, potom se podívá do okna, kde čekal Vladimírův strýček Karel. Nemůže uvěřit tomu, že byl za to rád. Vzpomíná si jasně, jak jeho mávání ubývala. Nakonec jen kývl hlavou. Zesmutní a šourá se zpět do práce. Zívne, tak po cestě si ve večerce koupí energetický nápoj. Má pocit, že ve firemní ledničce už jsou všechny vybrakované. Posadí se k práci. Napije se a vzhlédne k plakátu.
„Jsi hezký, ale víš on je živý, ale oba dva jste vzdálení jako slunce. Je to k ničemu.“ Hodí do koše prázdnou plechovku.
„Mám to!“ zařve v tři hodiny ráno. V koši jsou už tři plechovky. Nemůže tomu uvěřit, ale právě stěhuje data na druhý harddisk. Podívá se na hodinky. Volat mu nebude, ale ráno s tím k němu zajde. Místo kamínků dostane tohle. Šťastně se usmívá, že se to povedlo. Možná se dokonce vznáší jako s Red bullem. Uchechtne se.
„Hotovo,“ zamumlá s bagetou v puse. Má hlad, že by řval. Má ještě dvě hodinky času. Možná by se měl podívat, zda jsou v pořádku. S napětím otevře počítač.
„Jsou tam!“ Neví, kolik toho se zachránilo, ale zřejmě dost. Už chce ho vypnout, když přepne do Windowsu. Určitě to používá. Zkontroluje to takhle taky… „Ech?“ jeho ruka na myši najede na soubor. Uvnitř sebe moc dobře ví, že by to neměl dělat, ale ta složka ho přitahuje magickou sílou. Padesát giga…
Muž v prádle.
Nahý muž se vztyčeným penisem.
Dva líbající kluci.
Nahý model s hodinkami na rukou.
Opět vyfocený rozkrok.
Jeho mozek automaticky zaregistrovává kvalitu fotografii, které jsou upraveny. Rychle to zavře, jak Pandořinu skříňku. Uvědomí si, že ho to vzrušilo a jeho ruka je v rozkroku. Rychle ji stáhne.
„Tedy, co já to stáhl?“ řekne nahlas. Se smíšenými pocity to otevře znovu a tentokrát druhou složku. Videa. Otočí se, jako by za ním někdo stál a tiše si to pustí. Zírá na gay porno. Tohle určitě není jeho. Bylo to na tom harddisku. Pak, ale to znamená…
Zavře počítač a vypne ho. Donese mu ta data a bude to. On je na kluky? Je to divné, usoudí. Pokývá hlavou. Fakt divné. Vůbec mu nedochází, že by se sám sebe mohl označit za divného, protože se mu taky líbí. Podívá se na hodinky. Za dvě hodinky vstává a jde do práce. Má vůbec smysl chodit domů? Přejede si strniště. Nechápe, proč nemůže růst pomalej. Opět se zadívá na harddisk. Ví o tom šéf? Zřejmě ne.
Jo donese mu to a vypadne. Bude to lepší. Vezme bundu, do ruky zabalený harddisk. Vyrazí ven. Otřese se zimou, která spolehlivě zažene všechny myšlenky na moře a obrázky. Ale když je u domu, opět si to připomene. Sklouzne očima k jmenovce a potom zazvoní. Chvilku čeká, když se ozve ochraptělý hlas.
„Ano?“
„Tady KO computer…“
„Máte?“
Izi si povzdechne. „Něco mám, ale netuším, zda všechno.“ To je fakt, pomyslí si. Opět světlo a postava ve dveřích. Je v pyžamu a županu. Spal. Je to logické, ihned si řekne. On by taky spal. Připomene si obrázek rozkroku. Jeho? Cizí?
„Tak tady to je.“
„Nepůjdete dál?“
„Ehm no víte…“
„Dělal jste na tom celou noc, že jo. Pojďte aspoň na kávu. Už i tak nepůjdu spát. Máte rád černou nebo s mlékem?“
„Černou.“ Co má dělat. Je to známý a klient firmy. Šéf jim neustále mlátí o hlavu, jak je důležité chování vůči zákazníkovi. On se snaží.
„Nainstalujete mi to?“
„Jistě.“ Přejde do známé pracovny. Nevidí monitor na fotky, ale velký monitor s fotkami a videi a to křeslo je pohodlné… K práci nebo… zažene myšlenky a rychle ho tam dá. S napětím stiskne tlačítko. Jemný hukot ho přesvědčí, že je všechno v pořádku. Usměje se. Je rád a ta noc za to stála.
„Tady. Děkuji moc.“
„Ehm není za co!“ Vezme kávu a najednou zírá na záda a zadek, jak je nachýlený nad počítačem. Upije a zakleje.
„Je horká. Máte ji rád studenou?“
„Ne, kdepak!“ sklouzne očima, mimo a rychle dopije kávu, i když tuší, že to ústní dutina odnese. Chce od něj vypadnout. Nechce ho už vidět. Takoví nejsou pro něj.
„Já už půjdu.“
„Děkuji moc.“ Otočí se a sleduje ho, jak pozpátku couvá. Je zrudlý a očima uhýbá, kam se dá. Sklouzne k počítači, potom k němu… „Pozor!“ Rozeběhne se.
Izi se otočí, chce chytit vázu, ale ta se rozbije a on se zapotácí.
„Držím tě.“ Izi si uvědomí hlas u ucha a taky pevné tělo. Vzhlédne k němu a dotkne se jeho rtů.
„Viděl jsi to?“
„Eh, cože? Eh… ježíš, že mě nezažalujete. Prosím! Já nerad. Musel jsem zjistit, zda to funguje. Nic jsem neviděl! Přisahám! Ježíš kolik je za to let?“
Vladimír ho pobaveně drží v náručí. Je úplně mimo, ale co… skloní se a políbí ho. Chuť kávy ho vzruší stejně jako tělo, které drží. Nikdy by neřekl, že bude někoho chytat. Odtrhne se od něj. Může se člověk zamilovat za dvě vteřiny? napadne ho pitomá otázka.
„Že mě nezažalujete? Že ne. A šéfovi to neřeknete!“ Je mu jedno, že ho drží, protože ještě se tak dobře necítil. Taky si nikdy neuvědomil, jak krásně voní muž, který vstane z postele. Nebo to je jinak? „Prosím.“
Vlad se k němu nakloní a zašeptá do ucha. „Jedině, když mě nezažaluješ, že tě ještě jednou políbím.“
„Chceš?“ optá se nedůvěřivě. „Já… Ehm ne. Ty…“ ale to už cítí ústa na svých. Ovine mu ruce kolem krku a mimoděk ho hladí. Je to příjemné, je to skvěle.
„Líbí se mi to.“
„Mě taky. Ach jo.“
„Copak?“
„Nic. Musím do práce.“
„Cože?!“
Izi se ošije. Asi to neměl říkat. „No mám tam práci.“
„Zavolám Simonovi.“
„Ne, prosím to! On by mě šéf vyhodil a já tu práci potřebuji. Já už půjdu.“
Vlad ho zadrží. Znamenalo to pro něj něco nebo nic? Vypadá vážně vyděšeně, i když netuší proč. „Zůstaň chvilku.“
„Já ehm, no… Raději půjdu. Děkuji za kávu.“
Vlad je zmatený. Nechápe jeho chování. „Chci s tebou chodit,“ prohlásí.
Izi se zastaví. Přemýšlí. „Je to divné.“
„Co je divné?“ Ježíš on je divný, ne on. Je z něho totálně mimo.
„Nevím. To celé. To se nestává.“
„Co se nestává?!“ Vladovi dochází trpělivost a to v rodině platí za velmi trpělivého, ale Izák ho vytáčí, protože není schopen ho pochopit. Rozhodně ani v jejich divné rodině, nikdo není tak zvláštní.
„No tohle? Všechno.“ Máchne kolem rukou. „Je to jako ve filmu. Jako nějaká Pretty women.“
Vlad na něj civí, když si vybaví film. „No rozhodně nejsi prostitut a co je divného, že chci s tebou chodit?“
„Nikdo nechtěl?“ přizná popravdě.
„Nechtěl?“
Izi se podrbe ve vlasech. „Nechtěl. Já půjdu.“
„Tak počkej!“
„Ano.“
„Ještě jsem nedostal odpověď.“ Tak tohle jsou nejdivnější námluvy jaké, kdy zažil. Až to bude vyprávět, nebudou mu věřit. On sám tomu nějak nemůže uvěřit.
„Aha. Vážně to chcete?“
Dělám chybu. Jednoduše mě nechce, jinak to není možné, ale proč by se nechal líbat, místo aby ho praštil? „Ano.“
Izi přešlápne. Ten muž se mu líbí do začátku. Ne to ne, do druhého začátku? Netuší. Od večeře? Když byl v kumbále, tak si říkal, že je lepší než na tom plakátu. Co má udělat?
Vlad ztrácí trpělivost. „Jestli tě nepřitahuji, pochopím to!“ řekne už trochu upjatě. Nebude se…
„To ne! Já jen… moc se mi líbíte. Opravdu.“ Ramena mu poklesnou, svraští obočí. „Nějak jsem si to představoval jinak.“
„Popravdě já taky. Je to jako policejní výslech.“
„Že ano!“ zvolá nadšeně. „Mělo by to být romantické. Kazím to, že jo.“
„Ehm popravdě asi ano.“
„Já vím. Na tom krachlo vždycky všechno. Víte, já nikdy nevím, jak se zachovat. Když někdo umře, když někdo slaví a nejvíc mě děsí, když někomu mám popřát. Chtěl bych říct něco hezkého místo: Hezké narozeniny. Něco vtipného. Jenže to neumím.“
Vlad přikývne. Potom k němu přistoupí a pohladí ho po tváři. Izi znejistí, ale potom ho obejme. „Krásně voníš. Nikdy jsem si neuvědomil, že i muž může krásně vonět.“
Vlad se usměje. Tak tohle byla sto procentní lichotka jak z romantického filmu. „Líbí se ti?“
„Moc. Je vzrušující. Ty jsi vzrušující.“ Je rád, že mu nevidí do tváře, protože jinak by asi byl rudý. „Mám vlastně dva sny.“
„Jaké?“
Izi přimhouří oči. Je mu tak dobře. „Jeden o svém bytě a přestavbě a druhý o modrém moři, modrém nebi a lehátku se mnou a koktejlem a krásnými muži vedle mě.“
„Hodně muži?“
Izi se do něj odtáhne. „Vždy jsem si myslel, že jich musí být hodně, ale možná by stačil jeden,“ řekne rozpačitě.
Je tak jiný. Jako by najednou získal sebejistotu. Nerozumí tomu. Je plný záhad, ale přitahuje ho, tak proč nezkusit. „Zkusíš to se mnou?“
„Já rád, ale musím opravdu jít. Aspoň se oholit.“
„Dobře.“ Přistoupí k němu a políbí. Musí se přiznat, že tohle byly ty nejdivnější námluvy, jaké zažil, ale možná budou poslední. Stojí ve dveřích, když uvidí se ho otočit, podívat k oknu a potom zakleje.
„Počkej!“ Z tváře si stírá studený sníh. „Já ti dám!“
„Já vím! A doprdele!“ zařve, když mu ujede noha a on spadne. Vlad se k němu opatrně rozeběhne.
„Stalo se něco?!“
„Ne!“ Hrabe se na nohy. „To je díky té kouli.“ Oba se podívají dolů na chodník, kde je kus zamrzlého chodníku. „Já jí děkuji.“
Izi se usměje. „Vlastně já taky. Jdi nebo nastydneš.“ Rychle ho políbí a odchází nebo by tam zůstal. Usmívá se, protože tak trochu lhal. Měl třetí sen, který nikdy nikomu neřekl, ale o kterém doufal, že se splní. Najít někoho, komu by nevadil. Možná je to Vlad Drákula. Byl by šťastný, kdyby byl. Jednou mu o něm řekne. Možná až budou hodně staří, řekne mu, že snil o někom, kdo by nahradil počítač a jeden plakát.
Konec
