Shounen - ai povídky

Zimní sny

Vánoční cesta

„Ahoj! Nejdeš do kavárny?“ vykřikne jeden kluk ze skupinky, která prochází kolem Richarda. Ten jim pokyne a usměje se. Kluci z jeho školy, posledního ročníku gymnázia.

„Kdepak nemohu. Někdy jindy.“

„Jeje kluci, Ríša má vánoční rande!“ vykřikne jeden z nich.

Ani nevíš jakou máš pravdu, pomyslí si Richard a pospíchá dál. Slyší ještě salvu smíchu ze skupinky a zajímalo by ho co zas probírají. V kapse bundy sevře jízdenku na vlak. Nastoupí do autobusu a dojede na vlakové nádraží. Vystoupí a podívá se na informační tabuli.

Osobní vlak číslo 13408 z Hlučína do Opavy, odjezd za pět minut. Jak dýchá, z úst mu vychází pára. Je zima a včera s rodinou oslavil skromné Vánoce. Musím jít, řekne si a usměje se. Vytáhne jízdenku a podívá se na ni. Jízdenka za někým koho dlouho neviděl. Rychlým krokem dojde k vlaku a nasedne, stáhne si rukavice a dívá se ven z okna. Je bílo a nádherně. Rozepne si bundu a čeká až se vlak rozjede. Přitiskne k sobě batoh s jídlem a dárkem.

přijedu za tebou

jsi blázen je to daleko

chci tě vidět

já taky

......

kdy

25.12

musím končit Ríšo těším se

já taky

Tento kontakt je offline.
   Zpráva bude doručena, jakmile kontakt přejde do stavu online.

Kdy to začalo?

Neví. Podle něho dávno. Nepamatuje si den, kdy uviděl kluka s hnědými vlasy, hubeného a hnědýma velkýma očima. Tento detail dřív jen přešel. Pro něho to byl nový kamarád. Neví proč, ale odsunul židli a posadil ho vedle sebe.

„Jmenuji se Leoš Vrbický.“ Richard se usměje.

„A já jsem Ríša Horák. Budeme kamarádi, jo.“

„Já díky.“

„Leoši, Ríšo ticho nebo vás rozsadím!“ Přísný hlas učitelky je zarazí. Podívají se na sebe a mrknou. Společné průšvihy, společné katastrofy, společné prázdniny, později kroužky. Všechno dělali spolu až někdo říkal, že jsou dvojčata.

Dvojčata jejich přezdívka na druhém stupni základní školy a první stěhování naštěstí ne přilíš daleko. Leoš dojížděl a už se neviděli tolik jako dřív, ale víkendy trávili střídavě u sebe.

Potom v devítce hádky rodičů Ríši. Jeho útěk k Leošovi, hrůza při slově rozvod. Nebýt Leoše nepřežil by to co následovalo.

Cílová stanice. Vytáhne papír s vytištěnými vlakovými spoji a uhladí ho jak se v kapse zmačkal. První etapa je za ním. Oprava teprve začíná jeho anabáze. Brali to slovo ve škole a jemu se moc líbí. Zvedne hlavu a na tvář mu dopadne vločka. První, druhá, začne sněžit. Zamračí se, ale vyhledá svůj vlak. Osobní vlak 3409 do Ostravy – Svínov. Nasedne a je mu zima. Nakonec vytáhne obloženou bagetu, colu a pustí se do jídla. Podívá se na hodinky, už by měli jet. Vykoukne ven.

Pět minut zpoždění. Nevadí. Počítal s tím a vlak v Ostravě stihne. Kousne do bagety a dívá se na špinavé nádraží a na sníh jak přikrývá peróny jemným popráškem bílého sněhu.

Ríšo opravdu přijedeš

to si piš, udělám to

jsi cvok

ty taky chci tě vidět

já taky

pamatuješ na ten den

jo utekl jsem

já taky

kdy přijedeš v kolik

v 25.12 v 18,42

budu čekat poznám tě Ríšo?

poznám já tebe Leoši?

poslal jsem ti fotky

jsou tak neosobní jak je to dlouho

dva roky. Musím jít rodiče..

já vím, Leoši. Dobrou noc

Tento kontakt je offline.
   Zpráva bude doručena, jakmile kontakt přejde do stavu online.

Konečně se vlak pohne. Jak vypadá, jak se má? Povídají si, jak můžou po ICQ, ale je to tak neosobní. Leoš má počítač, ale on musí chodit do internetové kavárny. Ještě, že mají mobil a můžou si psát SMS zprávy, kdy se mohou připojit, ale i tak Leoš to má doma přísné. Rodiče ho po smrti staršího bratra hlídají jako oko v hlavě a nechtějí ho nikam pustit. Proto taky on jede za ním. ICQ... co by si bez něho počali. Nejdřív si psali dopisy, ale než něco došlo. Jeden dopis za týden. Přesto spolu  si ještě piší, protože ty ukradené chvilky na počítači nestačí.

„Jízdenku.“

„Tady.“ Průvodčí ji vezme a prohlédne.

„Jedete daleko mladý muži.“

„Já vím. Stihneme vlak v Ostravě?“

„Ano. Tak šťastnou cestu.“ Ríša osamotní v kupé a dívá se ven. Není skoro vidět jak hustě sněží. Sněhové vločky přinášejí vzpomínky. Jedna vločka jedna vzpomínka a je jich tolik.

Oba šli na gymnázium. Neměli moc na výběr. Oba se učili ani dobře ani špatně. Nevěděli co budou dělat a z gymnázia šlo přejít na jinou školu. Byli rádi. Byli rádi, že jsou spolu, že mohou být dál. První rande. Spolužačky. Svěřování se s prvními zkušenostmi. První taneční Leoše a pak hodiny, kdy učil kroky Ríšu. Dny plné smíchu a starosti. Co vločka to vzpomínka. Špatná, krásná, ale tolik jich je.

Byly to krásné roky. Co si pamatuje, byli spolu a pak přišla katastrofa a zároveň neví jak to pojmenovat, poznání? Ano možná je to nejlepší slovo.

„Osobní vlak číslo 3409 právě přijel na první perón...“ zbytek hlášení zanikne v skřípu jak, vlak brzdí. Vyjde z vlaku a jde se podívat kdy mu jede další vlak. Dvacet minut zpoždění. Výluka a sníh padá stále hustěji. Podívá se na hodinky. Schůzka je domluvena a snad to stihne. Stačí půlhodinové zpoždění a je konec. Jde do bufetu a dá drobné za horký čaj. Má rád čaj. Podívá se do peněženky. Nemá sebou moc peněz, všechny úspory padly na jízdenku, ale to mu nevadí. Důležité je, že uvidí Leoše. Je zvědavý co řekne na jeho nohu. Neřekl mu to. Bál se, že by s ním nic nechtěl mít. Usrkne horkého čaje a teplo se mu rozlije v těle.

„Comenius 108 ...“ zvedne hlavu a poslouchá hlášení, že bude mít ještě pět minut zpoždění, kvůli odstraňování sněhu. Zachvěje se. Snad to není nic vážného. Podívá se na hodinky. Sevře v rukou plastikový kelímek od čaje. Taková zima. Trpělivě čeká a pokukuje po velkých hodinách v hale. Popohání očima ručičku a přemýšlí o tom jaké bude setkání. Stejné jako rozloučení?

„Comenius 108...“ popadne batoh a rychlým krokem spěchá k vlaku. Usedne do pohodlného vagónu s příjemnou hudbou. Nic jiného nejelo a on musí v Praze stihnout další vlak. Po chvilce vstane a stáhne ze sebe bundu. Batoh dá nahoru na poličku. Má před sebou čtyři hodiny jízdy. Vytáhne časopis a zas ho odloží. Rád se dívá na krajinu, jak za oknem ubíhá.

Rozloučení bylo tehdy tak podivné. Nechápali to a možná on nechápe ani teď. Ten den byl Leoš zamlklý a on ho chtěl rozveselit. Pozval ho do kina a on nakonec svolil. Ani si nepamatuje co dávali. Když se dozvěděl tu zprávu byl natolik v šoku, že nevěděl co dělat. Všechno ztratilo důležitost.

„Ríšo, stěhujeme se.“

„Fajn. Kam?“ nepřipustil si, že by to mohlo být někam absurdně daleko.

„Do Sokolova.“ Řekl tiše Leoš a díval se do země. Byl podzim a zrovna přestalo pršet. Stáli v temné uličce za kinem.

„Děláš si legraci.“

„Já nedělám. Otec byl tady propuštěný a nechtěl jsem ti to říct. Doufal jsem, že budu moci školu dokončit tady, ale nedovolili mi to. Zítra odjíždím.“ Ztuhl jsem. Můj nejlepší kamarád právě odjiždí někam, kam za nim nebudu moci.

„Kde je to?“

„Až u hranic s Německem. Otec dostal práci v Německu. Nevím přesně kde. Chci tu zůstat, slyšíš Ríšo.“ Přitiskl se k němu a vzlykal. „Nechci od tebe pryč.“ Objal ho kolem ramen a omráčeně poslouchal jak brečel. Nejraději by sám plakal. Nemohl.

A pak se to stalo. Nikdy by si nepomysleli, nikdy by je nenapadlo... bylo to výchovou, okolím, čím? Leoš ho objal a on ví, že nechtěl nic víc, ale zničeho nic pohnul hlavou a ucitil rty na svých. Ztuhli, ale pak tmou nebo tichem, které v uličce vládlo se políbili.

První polibek se svým přítelem. Měl by být zhnusen. Nebyl. Byl jen v šoku. Překvapený, že mu to nevadilo. Stejně jako Leoš.

„Teplouši!“ zaslechli hrubý hlas a došlo jim co ten dotyčný viděl. Dva kluky jak se k sobě tiskli. Dívali se do svých očí. Překvapení, šok, nevíra a zmatek. Otočili se a utíkali od sebe pryč.

Nerozloučil jsem se s nim. Druhý den ho už nezastihl. Byl pryč. Dva měsíce žádná zpráva a Leoš mu chyběl každou minutu. Nechápal tehdy co se stalo. Měl rád dívky a Leoš byl muž a přesto na to nemůže zapomenout. Nazval to Poznáním. Jak příhodné. Začal zkoumat sám sebe a pak mu přišlo číslo. Devitimístné číslo.

301259657

Nic víc. Jen číslo, ale on tušil kdo je napsal. Letěl do kavárny kde jak věděl měli ICQ.

Leoši ahoj

Ríšo

....

....

jak se máš

dobře a co ty?

Jde, to dostal jsem počítač.

máš se.

Honza je mrtvý

ne co se stalo...

nehoda proto jsem tak dlouho nepsal. Rodiče jsou v šoku, ale táta se drží. Mamka je na lécích

netušil jsem a ty

lépe chyběl jsi mně... nebyl nikdo

taky mně chybíš. Monika čeká

tví rodiče nejsou nadšeni.

nejsou chtějí, aby se vzali

musím, jít rodiče

počkej! Vykřikne, ale obrazovka jen ukazuje

Tento kontakt je offline.
   Zpráva bude doručena, jakmile kontakt přejde do stavu online.

Podívá se na hodinky. Mají zpoždění. Zastavují v Pardubicích. Je skoro v půlce cesty. Ještě tak daleko k cíli. Stojí a čekají. Proč čekáme? Nestihnu vlak. A venku čím dál víc sněží. Vytáhne další bagetu a podívá se na poslední v batohu. Vytáhne ještě jablko a začne jíst.

Konečně se hýbeme. Jestli nestihne.. vytáhne papír a uhladí ho. 14.16 jede vlak z hlavního do Chebu. Vytáhne mobil a začne vyťukávat zprávu nakonec přestane a vytočí číslo. Nemohou si ani moc volat, protože kredity které mají jsou malé a hned je mezi sebou provolají.

Telefonní číslo nedostupné, zklamaně vypne mobil. Většinou, když nutně potřebuje, tak není k sehnání a to ve většině republice je prý 100% pokrytí. Možná ano, ale určitě Sokolov vynechali. Schová mobil a dívá se jak míjejí vánočně ozdobené vesničky a města. I ve vlaku je poloprázdno jak jsou všichni doma. Jen on cestuje. Mamka je v šoku z těhotenství jeho sestry Moniky a tak mu nedalo moc práce ji přesvědčit, že pojede. Jen mávla rukou a pustila ho. 

Kolín a on se podívá na hodinky. Dvě hodiny a za patnáct minut jeho vlak odjiždí do Sokolova. Nestihne to. Ví to celou svoji bytosti. Ví, že ten vlak na něho čekat nebude a on vystoupí  v Praze na nádraží a rychlík bude pryč. Co bude dělat? V šest hodin ho bude Leoš čekat. V 18.42 má přijet a po dlouhých dvou letech se vidět.

Vždy se něco stalo, že se nemohli vidět. Tábory, dovolená, nedostatek peněz... teprve teď na vánoce. Šel pracovat a vydělal si pár korun v obchodním domě.

Nebude tam na něho čekat donekonečna. Rodiče mu to nedovolí.

Dojedu tam. Slíbil jsem, že tam přijedu a já tam dojedu. Nevzdám se. V duchu si přikývne a zadívá se na svůj obraz ve skle vlaku. Světlé vlasy spíš do hněda, hubený obličej a kostrbatý nos. Žádný krasavec. Dívá se na net, když má možnost a vidí tam tak krásné kluky.. jenže jak je to vůbec mezi nimi? Jsou přátele, jsou něco víc?

Nemluvili o tom.

Praha Libeň. Sundá batoh a podívá se na hodinky. Skoro tři hodiny. Sedí a nezvedá se. Mohl by se v Praze otočit a jet zpět, říct to potom po ICQ Leošovi, ale dívá se jen jak sníh pořád padá. O dvě sedadla dál uslyší polštinu. Někdo toho druhého budí.

Co chci?

dlouho jsem tě neslyšel

neměl jsem peníze na kavárnu

to je mi líto jak jde ve škole

normálka

....

máš holku

ne

já taky ne

Leoši řekni ten den víš když jsi mi to řekl

je tady jedna kočka

ach

promiň já nevím co na to říct, nedokážu to a ty Ríšo?

já nevím pořád musím o tom přemýšlet je to divné

divné ano, ale....

co ale

nic musím jít, promiň zítra v pět, dobrou noc Ríšo

dobrou noc Leoši

Tento kontakt je offline.
   Zpráva bude doručena, jakmile kontakt přejde do stavu online.

Jsem tu. Praha. Hlavní město České republiky a půlka cesty za tebou Leoši. Spíš jsem za půlkou cesty a i když jsem spěchal, vlak jsem nestihl.

Dívá se na prázdný perón a na prázdnou tabuli. Vlak odjel a on se musí rozhodnout co dál. Zůstane tady nebo pojede za Leošem?

16.16 Rychlík číslo 762 do Chebu.

Jedu za tebou Leoši. Když tě nebudu mohl vidět aspoň dojedu tam kam žiješ. V ruce svírá mobil, který je hluchý. Nakonec ho uloží zpět do batohu. Zadívá se ven. Hustě sněží a on se bojí, že by mohl mít vlak opět zpoždění. V kupe je sám a velmi málo lidí nastupovalo. Copak nikdo nejede za někým? Jede jen on, sám za někým?

jsi tam Leoši? Ozvi se.

ahoj Ríšo. Promiň mi, ale nemohl jsem dřív. Rád tě slyším.

já tebe taky. Rád tě slyším

....

chci tě vidět Ríšo

já tebe taky Leoši

proč mlčíš?

nevím co říct

řekni... nevím stačí mi vědět, že tam jsi

mně taky

....

Jemu to nestačí. Chce ho vidět. Přesvědčit se, že vše bylo šálení smyslu, že jsou to pořád oni. Dva kluci, kteří se potkali ve škole, prošli úskalím vzdělavacího systému a zůstali stejní.

Nezůstali.

Ví to a nemůže s tím nic dělat. Sedí v osobním vlaku číslo 7037 a snaží se proniknout tmou a nezaspat stanici. Je tak zoufale unavený. V Chebu měl vlak zpoždění a už je skoro devět hodin. Měl přijet v 20.40. Přesto jede dál. V ruce drží mobil a dívá se na displej s fotografii Leoše. Pozná ho? Pozná on jeho?

Jsou něčím víc? Jsou jen přátele?

Vlak zastavuje. Zvedne hlavu a dívá se do neproniknutelné tmy. Otevře okno.

 Zima. Sněží.

Sedne si a čeká. Nic víc nemůže dělat. Sedí, choulí se do bundy a v ruce s rukavicí svírá mobil. Nic. Pořád nic. Tiše sedí a slyší jak jeho hodinky v tichu vagónu tikají. Minuta po minutě. Devět hodin. Nikdo nejde.

„Na trati je strom. Odklízejí ho.“ Ruka  s mobilem klesne. Neuvidí ho. Přijede pozdě. Dívá se do tmy a tam někde v dálce je nádraží kde měl mít v šest hodin schůzku. Dotkne se batohu s dárkem, když vlak zahučí a pohne se.

21.30 „Do stanice na první kolej právě přijíždí pravidelný spoj Cheb Sokolov...“ vystoupí. Slabě osvětlené nádraží. Vytáhne mobil a schová ho. Je pozdě. Pohne se za ostatními cestujícími a vstoupí do budovy. Musí přečkat nějak do rána.

4.42 odjíždí. Čekárna. Počká tam vstoupí ...

„Ahoj Ríšo.“

„Leoši.“ Natáhne ruku a dotkne se ho. Nemůže tomu uvěřit, že je tady. Přistoupí k němu a dívá se do jeho tmavých oči.

„Utekl jsem z baráku. Nemohl jsem tě zklamat. Vypadáš stejně.“ Obejme ho a oba vychutnávají blízkost toho druhého. Leoš zdvihne hlavu a Ríša ho políbi. Leoš mu polibek oplatí.

„Asi je všechno jasné.“

„Ano. Něco pro tebe mám.“ Vymaní se mu z náruče a otevře batoh.

„Potom. Posadíme se a co máš s nohou?“

„Vadí ti?“

„Ne.“

„Nehoda. Špatně to srostlo. Bál jsem se... nechtěl jsem to říct.“ Oba sednou na rozhrkanou lavičku a drží se za ruce. Nakonec mu Leoš položí hlavu na rameno.

„I já mám dárek.“

„Neměl jsi nic ...“

„Ty taky ne.“

„Budeme se stěhovat. Dnes jsem se to dozvěděl.“ Ríša se bojí. Vždyť ho může tentokrát nadobro ztratit, ale proč se tak usmívá?

„Kam?“ optá se hluše a pevně mu stiskne ruku.

„Do Ostravy,“ řekne vítězoslavně. Ríša tomu nemůže uvěřit.

„To je to je...“

„Neuvěřitelné já vím. Budeme se moci vídat častěji,“ dodá, zrudne a přitiskne se k němu úžeji.

„Zavíráme!“ Zřízenec nádraží stojí ve dveřích. Ríša a Leoš od sebe odskočí jako uštknutí.

„Zima!“ vesele prohodí k zřízenci a vyběhnou ven. Ríša jako by zapomněl na nohu a snaží se s Leošem držet krok. Vyběhnou do zasněžené ulice slabě osvětlené lampami. Pod botama jim vrže sníh. Ríša zastaví Leoše a vezme mu tvář do dlani. Dívá se mu do obličeje a pak ho políbí. Leoš se k němu přtiskne.

„Vše je tak divné, viď.“

„Nevím. Jen vím, že tě znovu vidím.“ Sníh tiše padá na dvě postavy splývající v jednu.

Konec