Shounen - ai povídky

Zimní sny

Vánoční cukroví

Minulost

Zas mě dostali, ale já je jednou porazím, myslí frustrovaně si a kopne do kamínku. Taška přes rameno, bunda nakřivo, rifle a tenisky s rozvázanými tkaničkami. Hnědé rozcuchané vlasy s krátkou ofinkou a modré naštvané oči. Rty stažené nevoli. Jednou je v Duty porazím. Určitě. Chce to cvičit, jenže jak ho matka vidí u počítače, žene ho od něho a jak potom má nad nimi vyhrát? Jak?! Chce být jako oni a hlavně jako Pavel.

Je naprosto dokonalý. Vyšší než on a umí dokonale hrát Duty of Call. Pokaždé ho porazí. Jenže nesměje se mu na rozdíl od ostatních kluků v herně a je laskavý a on na něm visí. Chtěl by být jeho kamarádem, jenže on chodí s tou pitomou káčou. Je to debilka a nic neví o hrách. Kdežto on se vyzná.

Povzdechne si a kopne do dalšího kamínku. Chce být stejný. Vše umět a hrát jako bůh a stejně dobře vypadat. Jenže mamka říká, že má na tetování ještě dost času a on by chtěl je mít stejné. Draka mezi prsty, který se kolem nich vine. Vypadá to úžasně a určitě by mu to pomohlo.

Už jsem doma. Nechám proč ho tak hlídají. Hned po škole domu, Marku. Brr je jak ve vězení. Nebýt těch hodin strávených s Pavlem, byl by zajatcem. Kruci proč?

Otevře domovní dveře a jde ke schránkám. Zaslechne šramot.

Ten soused, který se nově přistěhoval, stojí s cizím chlapem a líbá ho. Udiveně pozoruje ruku pod trikem toho druhého, a to, že jsou k sobě přitisknutí. Hltá ten obraz a nemůže od nich odtrhnout zrak. Neví, co má dělat a tak stojí a hltá je a přitom se v něm všechno bouří.

„Hele, nějaký kluk!“ zašeptá soused. Pootočená hlava.

„Nech ho být, je to jen cucák, ať se dívá a poučí něco o chlapech.“ Chraptivý hlas se mu zařízne do mozku. Cucák. On není. Hýbne se a vyběhne za smíchu nahoru. Otevře dveře, shodí tašku a vletí do svého pokoje, který obývá se starším bráchou, který se bude brzy stěhovat na koleje. Těší se na to jako malý. Konec ústrků.

Padne na postel.

„Co jsem ti říkala! Svléknout.“

„Ano mami. Hned to bude.“ Rychle se svlékne a bundu chodí na místo. Lehne si s očima otevřenýma dokořán a promítá si líbající pár. Ti chlapi byli teplí, buzicí. Ví, co to znamená. Ty nadávky u nich ve škole lítají dost často. Stulí se do klubíčka. To co viděl, ho podivně dráždí, chce to vidět znovu. Chce je pozorovat, chce to zkusit. Pomalu mu to dojde a najednou má před očima Pavla.

Ne zavrtí, když se mu Pavel ztratí před očima a místo něho vidí toho nového souseda. Tiskne ho ke zdi, líbá ho a vyhrnuje mu tričko. Ta představa je dráždivá, ohromuje ho a chce vědět víc. Vklouzne pod triko a pohladí se. Zděšeně toho nechá a jde do koupelny. Podívá se do zrcadla. Jsem to ještě já? Zavrtí hlavou, snažíc se vymazat ten obraz rtů, jazyka, rukou a chraptivého hlasu. Cucák!

Chtěl by toho moc a ten pohled se mu vryl do srdce jako pečeť, cejch, kterým byl nedobrovolně poznamenán. Uvědomil si, že nikdy nebude stejný a uvědomil si, že chce okusit ty rty i to co viděl.

Současnost

Pokolikáté si představuji, že budu líbat nádherné rty Dereka? Zvláštní jméno. Leží na posteli, nohu přes nohu, pozoruje strop a na něm zavěšené skleněné mořské koníky. Modré červené. Brácha už dávno s ním nebydlí. Odstěhoval se pryč a on má pokoj sám pro sebe. Je rád, protože mamka už sem dávno nechodí jen tak a klepe a on v posteli fantazíruje. Tři roky sní a vymýšlí plány o svém sousedovi.

Plány divoké, jak se s ním seznámí a dobude ho svoji pěknou tvářičkou, svoji osobnosti, jak ho uchvátí a bude jenom s ním. Plány v kterých vystupuji jen o ni dva, kdy opouští kvůli němu přátele, kteří za ním chodí do domu. Jenom kvůli němu mu sladce říká: Miluji tě.

A noci, kdy si představuje, jak se s ním miluje. Všechny ty věcí, které s ním provádí, jsou úžasné a on se při nich s červenáním uspokojuje. Jaké to bude s ním poprvé? Slabě si povzdechne. Sny. Měl by se vrátit k realitě a říct si upřímně, že si ho Derek nikdy nevšimne. Já nechci, chci si ponechat naději, křičí v něm něco a srdce mu prudčeji buší, při těch představách.

Tenhle týden jsou rodiče pryč a on vytvořil plán, aby si ho Derek konečně všiml, protože má pocit, že si ho jako jediného z celého baráku nevšiml.

Derek je kuchař. Ne že by neměl rád sladké, ale popravdě ho vůbec nemusí. Od té doby co se přistěhoval, jejich dům voní. Do písmene. Vidí to na tvářích kolemjdoucích, jak se jejich rysy uvolňuji, zastavují a čichají jako lovečtí psi. Potom blažený výraz. I kluci k nim rádi chodí a dokonce  u něho byl Pavel. Samozřejmě jen kvůli buchtám. Jak to tehdy nenáviděl, že nepřišel kvůli němu, ale kvůli dobrotám, které vyšly z Derekovy kuchyně.

Přesněji řečeno z jeho receptů, které štědře rozdává, stejné jako rady a polibky těm cizákům. Jak jim závidím! Já chci taky! Sledoval ho, dělal fotky, ví snad o každém chlápkovi, který se ho dotknul a jeho si on nevšiml. Jako by byl vzduch a on se zatím snaží.

Dokonce i ve škole si opravil známky, snaží se a výsledky? Nikde! Nikde! Pořád je pro něho vzduch. Když matka něco potřebuje, koho pošle? Jeho! Málem zná jeho byt, tedy jen chodbu a kuchyň, jako svoji vlastní ložnici. A on se na něho podívá, usměje se a nic víc. Nic víc! Jenže on chce, aby si ho všimnul, přitiskl ho ke stěně a řekl: Nemohu bez tebe žít!

Otec s ostatními samozřejmě, když to zjistili, ošklíbali se. Jasně to na nich viděl doma u jejich karetního dýchánku. Jenže mlčí jak zařezaní. Přece se nebudou ochuzovat o ty dobroty, co ty zfanfrněné ženské vaří a je to už takhle několik let. A taky na nich je to vidět. Ušklíbne se škodolibě. To na něm není vidět ani deko tuku. Je štíhlý a ďábelsky cvičí.

Podzim je v plném proudu, poslední rok na škole a blíží se Vánoce. Je zvědavý co dostane, i když většinou to ví. Bačkory, jako každý rok, počítačovou hru, jako každý rok a která je naprosto k ničemu, ale matce nevysvětlí základy her nikdy. Pro ni jsou všechny stejné. Škodlivé. Potom dostane svetry, nějakou košili, džíny, naštěstí se mamka vyzná v módě, díky žákům ve škole, takže na rozdíl od počítačových her jde s dobou.

Letos od taťky možná dostane prkno, ale neví to stopro a od babiček obálky s penízky, aby si šetřil, což on dělá poctivě, jelikož dřív než stihne s nimi něco udělat, matka mu je zabaví a vloží do spoření. Nakonec je rád, když dostane dvoustovku.

Myšlenky mu od Vánoc znovu skočí na Dereka a jeho úžasnou postavu.

Ťukání.

Zvedne se z postele a popadne učebnici.

„Marku odcházíme. Máš vše?“ řekne matka, když otevře dveře. Starostlivě si ho prohlíží.

„Ano, mám a užijte si to!“

„Jídlo je v lednici, kdyby něco - peníze v košíčku. Nechceš jet s námi?“

„Mami, dobře víš, že se nesnáším s tou jejich Veronikou.“

„Já vím, ale přesto.“ Zvedne se. Má ji rád, i když někdy je jako drak. „Mami opravdu to bude dobrý.“

Povzdech. „Tak dobře. Pojď sem.“ Pusa na tvář a smetení smítka z trička. Loudavě jde za ní. Tam už stojí otec, v ruce tašky a na stolečku poslední chuťový výtvor z Derekovy kuchyně.

„Tak čau!“

„Kdyby se něco stalo, máš telefon!“

„Samozřejmě tati.“

Nic nehodlá provádět. Jen se pokusí uskutečnit jeden ze snů. Usměje se. „Budu hrát a učit se.“

„Dobře. Víš, že je závěrečný rok a maturita se blíží.“

„Ano vím, vím.“ Jen ať nezačne přednášet maturita. Otec i matka jsou učitelé a stejně jako brácha i on tím trpí. Ale je fakt, že někdy je to užitečné, zvlášť když učitel ti vyhrožuje. Zas na druhou stranu jejich průpovídky, že jak můžou mít takové nemehlo, dělá své. Někteří kamarádi jim záviděli, někteří je litovali. To dle svých vlastních známek.

„No když víš, uvidíme, jak dopadneš.“

Nikdy nezakročili v jeho prospěch, ale naučili ho. „Já vím. Tati, mami  pozdravujte tetičku. Veroniku nemusíte.“

„Nechápu tomu, proč zrovna vy dva se nesnášíte.“

„To je tím, že mi nalila med do vlasů a potom další věcí. Je škodolibá a zlomyslná.“

„Tak dobře a nikoho cizího nepouštěj dovnitř.“

„Samozřejmě.“

Oba se nejistě na sebe podívají a vyjdou ven. Marek za nimi zabouchne dveře. Konečně a skoro si výskne. Odloudá se do svého pokoje. Dvě hodiny čas, než Derek přijde z práce. Poslední dobou nikoho nemá a on se to rozhodl změnit.

Nejdřív plán – musí se naučit, že tady je. Další bod bude ten, že je pro něj ten pravý a další bod? Podrbe se na tváři, nemá. Už i tak zvládnout první bod bude ohromně těžké a k tomu rodiče. Jsou sice osvícení, ale jak se na to budou dívat…Zavrtí hlavou, nemá tušení a taky předbíhá. Jednou jim to bude muset říct. Zatím se důkladně schovával, ale takhle žít nechce a taky nechce, aby se to dozvěděli spolužáci a kamarádi z jeho třídy. Teplouši a pískavé hlasy, má živě vryté do duše. 

Třetí hodina. Seběhnout dolu. Obleče se ležérně, ale aby vynikly jeho předností, a seběhne dolu. Občas vykoukne ze dveří, jestli už nejde. Půl čtvrté a on nikde. Začne nervózně přecházet sem a tam. Dívá se na schránky, jmenuje všichni lidi, počítá je. Osm rodin a mezi nimi sám Derek. Koupil byt po paní Drvotové, která zemřela a nikdo z její rodiny jej nechtěl. Prodali ho. Proč zrovna ho dostal Derek, nikdo z celého baráku neví.  Vyhlédne. Je tu a vypadá unaveně. Je kouzelný. Na to, že vaří a peče dobroty, má pěknou postavu. Není vůbec tlustý a ty hnědé delší vlnité vlasy na ramena. Miluje delší vlasy, ale když si je nechal narůst, byly takové…nijaké.

Začne otevírat schránku. Má pocit, že slyší svoje bušící srdce. Klíč a „Ahoj!“

„Ahoj!“ zářivě se usměje. „Jak bylo?“

Udivený pohled. „Dobře.“

„Nejsi nemocný?“ vytáhne letáky, které tam dal, aby měl důvod tu přešlapovat.

„Ale ne a co škola?“

Snad ve mně nevidí ještě to patnáctileté vyžle, které ho vidělo, když se líbá? „Dobrý. Jde to a budou vánoce.“ Zatváří se jako by ho někdo kousl a zvedne oči nahoru. „Zas na nás to vyvalí a budeme se učit jak mourovatí, místo toho, abychom si užívali trocha volna.“ Pozoruje ho při otevírání schránky, vyndání letáků a pak dopis. Otočí a jeho tvář se stane kamenem. Kruci, co se děje? Pomalu jde ke schodům. Zase nic. Jeho plán jde do kytek, rychleji, než si myslel.

„To víš, škola a já zas bych dal půl života se tam vrátit.“

„No, když vidím rodiče nad kupou sešitů po práci, taky se mi nechce moc z ní vylézt.“

„Půjdeš na vysokou?“

„Ještě nevím. Mám trochu čas, než se začnou podávat přihlášky.“

„Věř mi a běž na ní.“

„Ty jsi nešel?“ Je o několik let starší, ale on ta kašle.

„Ne. Tak se měj a pozdravuj mamku. Jo a mám pro ni jeden recept.“

„Vyřídím.“ Jde o poschodí výš. Zavře dveře. Mluvil s ním, jenže s ním mluví pokaždé. To nic neznamená. Musí ho přestat konečně ignorovat a vidět v něm dítě.

O patro níž Derek spustí batoh k nohám a pozoruje dopis. Kruci proč ho nenechá na pokoji? Rozešli se a on proč? Otevře, láskyplná slovíčka. Znechuceně ho zmačká. Chybí mu kuchyně. Nic jiného. Jenže on nemá zájem o někoho, kdo chce jenom kuchaře, chce někoho, koho zajímá on, ne sladkosti, buchty, cukroví, zákusky a sladkosti, které tvoří. A tohle s ním se táhne už… Snaží se to spočítat…Dlouho. Každý nakonec podlehne jeho vaření a spíš než se těšit na něho, těší se, co uvaří. Když přijde domu a zaslechne – Ahoj miláčku copak máme dobrého? Ví, že je konec. Pak jen stojí a dívá se, jak jde do lednice, prozkoumá ji a vytáhne, co uvařil, upekl a sní. Většinou to doprovází blažený výraz. Hodí papírovou kouli do kouta a sundá boty. Chce to sprchu. Dlouhou horkou příjemnou sprchu a pak se pustí do pečení.

Ve sprše se už usmívá. Vždy ho povzbudí a odplaví špatné myšlenky. Miluje ji. S mokrou hlavou jde si sednout k televizi. Chvilku nepéci, nic nedělat a užívat si volna. Zamne za krkem.

Zvonek. Zvedne se a jde. Podívá se kukátkem, který to soused otravuje. Ejhle ten sympatický kluk ze shora. Marek. Otevře a usměje se.

„Ahoj, mamka by něco potřebovala.“

„Ahoj, pojď dál. Promiň, sprchoval jsem se!“

Jsem okouzlený, sním tě jako dortík. Bože, může být ještě někdo hezčí, než je? Ano, ano, ano. Teď v těch vlhkých vlasech, v županu, který odhaluje pouze kotníky a kousek hrudi a pod ním nic nemá! Uvědomí si holou pravdu.

„Tak co potřebuješ?“ Pobaveně řekne. Co mu je? Dívá se na něho, kdyby to byla pravda, jako na svůj idol. Hloupost, je to jen kluk a k tomu je to nemožné.

„Já?“ kruci no tak vzpamatuj se. „Vanilkový cukr. Mamka chce něco péci.“

„Aha. Hned donesu!“

„Že děkuje!“ nahne se, aby viděl déle jeho záda a pozadí. Bože, proč nemám víc, zkušenosti? Jenže on vsadil na internet a knihy a pak malé město… Experimenty se ihned roznesou.

„Tady máš a přijď znovu.“

„Samozřejmě.“

Mám vanilkový cukr. Počkám pět minut. Prosím, ať se to povede.

Donese vanilkový cukr, položí na stůl v obývacím pokoji a sleduje ručičku. Teď!

Zvonek.

„Opět?“ nechá tričko tričkem a otevře dveře.

„Tak copak maminka zapomněla tentokrát?“

Polkne. V létě ho viděl v tričku a má fotku, ale bez trika ještě ne. Klouže pohledem po hrudníku. Je svalnatý, ne rozbředlý a ploché břicho. Jen málo chloupků.

Co s ním je? Neviděl nikdy chlapa nebo co? „Tak co potřebuješ?“

„Vajíčka.“ Vykoktá ze sebe. Byly sice na programu tři, ale je to fuk.“

„A kolik?“

„Deset?“ Zvedne k němu oči. Jsem tady! Má chuť zakřičet. Kruci copak bude muset takhle šaškovat dlouho?

„Tvoje maminka je rozbila?“

„Já je rozbil. Nechtěně.“

„Aha, tak potom ano. Hned tu budu.“ Zakroutí hlavou a dojde pro vajíčka. Marek se nahne. Je božský a ta svaly jak se vlní pod kůži. Polkne. Asi si vezme tepláky. Nebude to tolik vidět.

„Děkuji a ahoj!“ vypadne.

Derek zakroutí hlavou. Ten kluk je dnes nějak divný. Přetáhne přes hlavu tričko a jde do kuchyně. Tak do toho. Linecké. Nejvyšší čas je udělat a hodně toho udělat. Na tváři se mu usadí spokojený výraz. Miluje vaření a pečení obzvlášť, jen někdy je unavený, jako dnes a nejraději by si odpočinul.

Zvonek! Otře si ruce do zástěry a jde otevřít.

„Trochu mouky?“

Zvonek.

„Skořice? Prosím!“ Úsměv. Má ho hezký uvědomí si, po cestě do kuchyně.

Zvonek.

Má toho dost! Prudce otevře dveře. „Co zase?!“

„Já - olej.“

„Ty Marku dovnitř a pravdu! Tvoje mamka nepeče!“

Marek zarytě stojí. „Ne.“

„Tak to vyklop!“

„Mamka všechno spotřebovala na pečení, protože jede k příbuzným a já chci zkusit nějaké cukroví.“

„Aha a to musíš lítat sem co pět minut? Co ti chybí a víš co? Nechceš mi pomoci? Jsi doma sám, ne.“

Sen se plní. Kdo řekl, že sny se neplní. „Ano!“ nadšeně povyskočí. „Já sem všechno přinesu a mohu opravdu pomoci?“ Ale hlavně jsem blízko svého Dereka.

„Jasně.“ Ještě by něco spálil, nebo by vyhořel barák. Usmívá se jeho nadšení. Kluk, ne už je docela velký, když sklouzne po jeho postavě v teplácích. Je skoro tak velký jako on. Zavrtí hlavou a vzpomene si, když ho viděl poprvé. Vykulené oči, sama noha ruka a otevřená pusa. Zíral na ně a on ho sledoval.

„Tady je to.“ Nemůže tomu pořád uvěřit. V náručí má všechny půjčené věcí. „Co mám dělat, sensei?!“

„Sensei?“

„Japonsky učitel! Budeš mě učit?“ Cokoliv chceš, vše udělám. Jenže to neřekne.

Derek se zasměje. „A co umíš?“

Marek se usměje a tiše řekne. „Dívat se.“

Derek se na něho zamyšleně podívá. Neví, proč ho ta odpověď překvapila. „To je důležité,“ řekne zcela vážně a i to tak myslí. „Když se díváš, poznáš hodně věcí. Tak se dívej.“

Marek přikývne a zahledí se na jho postavu. Povzdechne si a nakonec stočí zrak, jak pracuje.

„Tak co zvládneš další várku sám?“

„Hai, sensei.“

„Tak teď vykrajujeme.“ Mlčky vykrajuji, když Marek se optá.

„Nemáš tu hudbu?“

„Pustit něco?“ Zamyslí se. „Ale to se ti nebude líbit!“

„Proč myslíš?“ lehce se otáže Marek a zatočí se mu hlava z vůně cukroví, těsta a vůně Dereka.

Derek se natáhne a na lednici pustí přehrávač. Kuchyni se rozlehnou kytarové tóny. Marek se pousměje.

„Máš pravdu, poslouchám jinou muziku, ale mamka je fanynkou vážné hudby, i když co je vážná hudba?“ Napodobí učitelský tón rodičů. „Jen něco jiného než poslouchám já. Jiný styl. Tak hotovo a na plech, ne.“

Marek je z toho úplně grogy. Ještě chvilku a snad se mu pověsí na krk a začne ho líbat. To jak se vedle sebe otřou, dotknou rukama, boky, jeho úsměv a vůně v něm vzbuzuji takové návaly vzrušení. Nikdy by si nepomyslel, že takto stráví den, ale je to nádhernější než všechny sny co si vysnil. Je to takové reálné. Dotýká se ho, povídá si s ním.

Dají tři plechy do trouby a Marek pod pečlivým dozorem Dereka zpracovává linecké těsto. „Je to dřina.“

„To ano a od čeho asi mám ty svaly? Zkus pohybovat s pánví, jako ti Číňané a uvidíš, i když něco v tom je grif.“ Nakažlivě se usměje. Je mu dobře, jak už dlouho ne. Práce, do které se přinutil, stala se zábavou. Líbí se mu, že může někomu ukazovat, co má dělat.

Marek hněte těsto a uvažuje nad tím vším. Z ničeho nic se Derekovy ruce dotknou i jeho obalené těstem. Marek ztuhne a neví co dělat.

„Musíš trochu razantněji. Nemůžeš se s tím patlat hodně dlouho. Pomohu ti.“ Marek přikývne, ale má pocit, že se něco změnilo. Něco malého sotva neviditelného. Chce před tím utéci, zavřít oči, ale nejde to. Ty velké ruce a jeho menší, jiné.

Sny jsou od toho, aby se snily. Neplní se a i jeho se nesplní. Měl by se spokojit s tím, co mu život přinese. Má vůbec čekat na něho? Možná se mýlí, ale když ano, co potom? Co má dělat? Vždyť nic nedokazuje, že by on chtěl jeho. Jen si to vysnil, že je pro něho vhodný.

Ani neví jak a těsto je připravené k vyválení na placky. Otře si ruce do zástěry, kterou dostal do Dereka.

„Promiň, musím jít.“ Odhodí zástěru a vyběhne. Byl blázen… Ne je blázen.

Derek udiveně se dívá, jak Marek od něho prchá. Je úplně jiný, než přišel. Když vešel do dveří, byl nadšený, rozradostněný a teď smutný. Někdo jiný.

Vytáhne plechy a je mu líto, že to Marek nevidí. Kruci, to ne! Sebere klíče a vyrazí o patro výš. Co se stalo, že tak utekl?

Marek zatím leží na posteli a brečí. Kruci, proč nemůže přestat, ale slzy se tlačí pod víčka a kloužou po tvářích. Natáhne se pro papírový kapesník a vysmrká se. Utřes i oči a opět začne brečet. Nechci, nechci se vzdát, jenže rozum mu říká, že sny se neplní, že jsou to jen sny. Nechci, proč musím? Nadechne se a hledí do stropu. Popotáhne. Proč se smí jen snít? Proč?

Zvonek.

Ignoruje ho, ale je neodbytný. Vstane, jde si opláchnout obličej a otevře. Derek. Myslel si to.

„Co chceš?“ nevrle vyštěkne.

Brečel? Proč proboha? Něco udělal? „Udělal jsem snad něco?“

„Nic. Děkuji moc. Musím jít se učit.“

Derek přivře oči. Kruci ten kluk ho štve. Brečel a on má pocit, že a to může. Než stačí cokoliv říct, dveře se zavřou.

Odpochoduje do svého bytu a třískne vchodovými dveřmi. Najednou je nervózní a nemůže se soustředit. Zakleje a začne vykrajovat cukroví.

Ty, které už trochu vychládly maže zavařeninou a nakonec posype moučkovým cukrem. Další plechy a další. Počítá. Má pro všechny, kterým to dluží nebo slíbil. Odváže si zástěru a naaranžuje cukroví na talířek. A teď mně už nevyhodí.

Marek zatím bloudí po bytě. Pokouší se o všechno možné, ale nic se mu nechce dělat. Zkouší hrát, serfovat, povídat si s kamarády nic. Ani jeho oblíbené filmy ho nebaví a muzika doslova sere. Nejraději by někoho zmlátil a nejspíš sebe. Nakonec vytáhne chleba a namaže paštikou. Chutná to jako piliny a kdyby nebylo hladu, ani se jídla nedotkne.  Pozoruje z okna kočku na stromě, která si čistí kožíšek. Nedaleko ní stojí stará paní s vodítkem, které se táhne ke kočce. Mimoděk se začne usmívat.

Zvonek.

Povzdechne si a váhá. Otevřít neotevřít? Nakonec, když už to dlouho trvá, jde otevřít.

„Tady tvoje cukroví a teď chci vědět a žádné výmluvy!“ Nastěhuje se na chodbu.

Marek vtáhne do sebe vůní cukroví a pečení. Teplo. Povzdechne si.

„Omlouvám se, je to moje chyba a musím s ní žít. Díky za cukroví.“

„Sakra, co se s tebou děje!“ popadne ho za ramena a zatřese. „Hele buď to vyklopíš, nebo se tu nastěhuju. Nikdo ti do té palice nevleze!“

„Mám tě rád no!“ Chytne se za pusu. A sakra.

„C…Co?“ vykoktá ze sebe Derek a pustí ho. Prohlédne si ho odshora dolů. „Zopakuj to?“

„Nevím proč? Teď už to víš, tak vypadni!“ zavrčí rozmrzele a odloží talířek. Otočí se k němu zády.

„Tak počkat. To tedy ne.“ Ovine mu ruce kolem těla a přitáhne k sobě.

„Nech mně být!“ odtrhne mu ruce z těla a stojí se sklopenou hlavou. „Jsem jako ty. Nenávidím to!“ zavřeští z ničeho nic. „Chci být normální. Chci mít holku, nemuset se skrývat, chci někoho políbit. Kruci proč zrovna já?!“ Všechna hořkost i pochybná smířlivost s životem vybuchla. „A k tomu ty. Předvádíš se tu a ocumláváš se s ostatníma a já pořád nic. Trapné, doprčic a přitom tě miluji, obdivuji, já se na to vykašlu. To není život. Chci být normální. Chci toho moc?!“

Derek neví, co říct a vzpomíná si na svoje dětství, dospívání a na dobu kdy to zjistil. „A jako mám dělat co? Zbláznit se z toho?!“ zařve. Neví, absolutně neví, co má dělat.

„Vypadnout z mého života!“

„Eh?“

„Jo. Vypadnout a nechci tě vidět.“

„No to sotva. Ten byt mám jen tak, tak.“

„To mě nezajímá.“

„To tě ta láska ke mně rychle přešla!“ ironicky odsekává každé slovo. „Odcházím!“

„Fajn! Zmiz si klidně do Tramtárie!“ zařve vztekle. Má v hlavě jak vymeteno. Na jedné straně chce, aby ho nikdy neviděl a tak nezjistil, že jeho život je jiný než ostatních a na druhé straně nechce, aby odešel.

Derek se zastaví a pak se pousměje. Otočí se a jde k Markovi. Otočí ho k sobě a začne líbat. Drtí ho v objetí a v mysli se mu vynoří, jak se na něho díval tehdy před léty a on tehdy najednou chtěl být s ním. Měl stejně udivené oči, jako teď. V duchu zakleje a zmírní polibek. Vychutnává si rozzlobené rty a pomaličku ho nutí, aby je rozevřel. Vklouzne dovnitř a učí ho. Ani si nevšimne, že ho drží normálně a má obtočené kolem sebe Markovy ruce.

Odtáhne se a hledí na Marka a jeho udivený výraz. Krátce ho políbí.

„Jsi cítit cukrovím.“

„Vždy je ochutnám, jestli jsou sladké.“

„Nemám je rád. Nemám rád sladké, ale takhle mně chutnají.“ Derek se pousměje a přitiskne své rty k Markovým.

Vedle na stolečku stojí zapomenuté linecké cukroví.

Konec