Shounen - ai povídky

Zimní sny

Vánoční dárek

„Ještě jeden pytel, dámy!“

„Hoď ho na tamten stůl! Vánoce jsou tu!“

„Hele, velké zásilky! Ty začaly už v říjnu, Miluš! Kde jsi spala, proboha?“

„Fajn a jak je máme doručovat? Jsou ti lidé prdlí nebo co? Dyť jeden ten balík zajme v tašce půlku místa. To abych měla sebou otroka nebo náklaďák!“

Smích. Na třídících stolech jsou položeny hrnky s čajem, kávou a mezi tím nějaké to jídlo. Na velkém stole pod oknem neroztříděné balíčky s dopisy, pohledy a na dalším velké zásilky. Třídí se. Rajon jednička, dvojka, patnáctka - další. Sem… špatně. Lidi neumí číst a neumí psát.

„Proboha, podívejte se. Jak tohle mám doručit!?“ Zamává jedna doručovatelka s pohledem. Ostatní se kolem ní shluknou.

Babička a dědeček, Družby 333.

„Tak kam to hodíš? To je panelák, ne?“

„Jo, s devadesáti schránkami. Sakra, copak se to v životě nenaučí?“

„To nic, to bylo dítě, ale ti dospělí… Kdo má Pichlovku?!“ zařve do toho mohutný hlas Věry.

„Já!“

„Hele, chybí popisné číslo. Chceš ho, nebo to mám poslat nazpět?“

„Co jméno?“

„Milan Mírný!“

„Dej ho tam. Je to hezký chlap, ale bohužel ne pro nás.“

„Jak to myslíš?“

Doručovatelka se zavrtí. „Ach jo, miláčku!“ zapiští  hláskem. Zbytek se začne smát. Katuška je skvělá imitátorka a její napodobování lidí je úžasné.

„Fakt je na chlapy?“

„To si piš. Jen tak nepiští. Mluví docela rozumně a vypadá k nakousnutí.“

„Nezamilovala ses?“

„Jo a ten můj mě požene bičem. Kdepak, já zůstanu u toho svého. Má své mouchy, ale když víš, jak na to, zobá ti z ruky.“

„Hotovo! Rozebíráme a jedeme!“ opět šustění dopisů a mumlání adres. Pichlova, Družby, Demokratické mládeže, Svobody, Konečná… nese se místností. Občasné mrknutí na hodinky, jak jsou na tom s časem. Vytáhnout gumičky, svázat dopisy do balíčku, naskládat do tašky, vzít nějaké letáky. Máme vše? Doporučené dopisy. Roztřídit, napsat adresy. Dát do brašinky, zagumičkovat, dopít studený čaj, kávu, zavřít stoly a jít.

Navléknout na sebe oblečení a vytáhnout kárky. Naskládat tašky plné dopisů. Tlačit a jít. Poslední mrknutí na hodinky. Osm pět. Na Vánoce krásný čas.

První vchod, druhý, schránky, zvonky, čekání a jít dál. „Dobrý den, pošta!“

Pichlova ulice.

„Dobrý den, paní Rychtecká. Myslíte, že bych u vás mohla nechat pro pana Mírnéhobalíček?“

„Samozřejmě, milánku. Hned jsem dole. Počkej chviličku.“ Kruci, propiska vyplivla. Měli by dělat nějaké mrazuvzdorné, ale jsou rádi, že nějaké dostanou. Opře se o stěnu a na podložce píše oznámení.

„Dobrý den.“

„Dobrý den. Máte dva pohledy, a jak se máte?“

„Děkuji a není to, co bývalo.“

„Tady, balíček a děkuji moc, že ho vezmete. On si pro něj určitě přijde.“

„To víte že ano a tady něco máte.“ Něco vklouzne do kapsy.

„Tak moc děkuji a zítra budete brát, že?“

„Ano a pak jdu hned ke kadeřníkovi.“

„Vy někoho máte?“ Paní Rychtecká se pousměje. „Tak musím jít!“

Paní Rychtecká obrátí v rukou úhledně zabalený balíček a zavře dveře. Kateřina o kus dál sáhne do kapsy a vytáhne jablko. Očistí ho o rukáv modré uniformy a zakousne se. Výborné a pokračuje dál.

O dva dny předtím…

Miluje tyhle nádherné věcičky a on taky. Zkoumá v jednom obchodě s pánským prádlem boxerky a další roztomilé věci pro pány. Tohle by mu slušelo a ty tanga taky. Černé, přiléhavé. Na jeho nádherných nohou a zadečku dokonalost. Cena ho nezajímá.

„Vezmu si dvoje.“

„Jsou vynikající a hodně je prodávám!“ ujistí ho prodavač.

„Můžete to zabalit do vánočního papíru?“

„Dáreček? Samozřejmě. Pro miláčka?“

Milan se zardí. „Ano.“

„Bude nadšen a vy taky. Nechcete si vzít náš katalog?“ Nečeká na odpověď a vloží mu ho do tašky s logem butiku a podává. Vřele se usměje. Tak s tímhle by si dal říct, jenže ten má v hlavě asi jen toho svého miláčka.

Milan spokojeně vyjde z butiku a jde se dívat po vánočně ozdobených obchodech. Loudá se a prohlíží si výlohy. Zajde do knihkupectví, kde si koupí knihu a ihned ji schová. Ta prodavačka se u toho tak roztomile červenala. Nakonec zajde do jedné restaurace, kde není draho a na vedlejší židli odloží tašku s dárkem.

„Malé nealko pivo a Farmářské špagety.“

Za chvilku má před sebou pivo. Napije se a zahledí se na tašku. Bude se mu líbit? Neví, protože se tím chce omluvit a požádat, aby ho přijal zpět. Proč byl takový vůl? Nezkušeně naletěl jako nějaký greenhorn. Měl vědět, že tomu druhému jde jen o prachy. Jenže se nechal zlákat sexem a opustil svého partnera. Dokonce si sundal prstýnek.

Je to už rok, co se rozešli. Po roce zjistil, jaký byl blbec, dement, idiot. Slabé názvy pro někoho tak pitomého, jako je on. Před měsícem se s tím proklatcem rozešel a teď by to chtěl vrátit. Neví, jestli to půjde. Přes kamaráda zjistil, že jeho druh, láska je volný. Nikoho nemá. Zadívá se na prstýnek na ruce. Před měsícem ho neměl. Před rokem ho odložil a s tím celý dosavadní život. Rodina byla naštvaná a nemluvila s ním. Pavel, to je ten, který ho zlákal na sex, se u nich nemohl ukázat. Rozkmotřil si tehdy všechny. Nebyl snad nikdo, kdo by při něm stál a on byl v zajetí žhavého sexu. Kdyby ho miloval, jenže on ho nemiloval. Hrátky v posteli, peklo na zemi. Kruci, proč se nespokojil s tím, co měl?

Zatoužil mít víc a takhle to dopadlo. Teď doufá, že se čas obrátí, že jeho miláček zapomene, co se stalo a vrátí se k němu. Je moc hodný, ale odpustí mu?

„Špagety.“ Číšník ho vyruší z myšlenek na jeho posraný život.

„Děkuji.“ Zaboří vidličku do špaget. Měl všechno a on to odhodil kvůli postelovým hrátkám. Vůl je inteligentnější než on. Co mu chybělo? Co proboha?

Jenže ve skrytu duše to ví. Trochu dobrodružství, trochu neznámého. Vzrušující hrátky, hry mu chyběly. Byl blázen a Pavel poznal, co mu chybí a tak ho utáhl na vařené nudli. Šel za tím postelovým donchuánem jako ovečka na porážku. Nic neviděl, kromě sexu. Jednoduše přemýšlel kalhotami a ne mozkem a nevyplatilo se mu to.

Měl domov, měl partnera, měl se ke komu vracet a on to zahodil, jako by to bylo nic. Samozřejmost. Vůl, vůl, blb. Povzdechne si a pustí se do jídla. Výborné a na chvilku si vzpomene, jak proti němu seděl se špagetou u úst a usmíval se. Měl vše a teď?

Může být rád, že nemá vygruntovaný účet, protože zbytek je dokonale vyklizený. Přátelé ho varovali. Jenže on tvrdě Pavla bránil. Není takový, jen mi závidíte. Cha, pablb je chytřejší než on. Asi na tom něco bude, že chlapi myslí dolejškem, protože za ten rok, si dal jeho rozum oddech. Nejspíš si válel šunky na Havaji a vyhříval se ve společnosti ostatních podobně blbých mozků.

Jo, člověk dokud něco neztratí, neuvědomí si, že to ztratil.

Dojí, zaplatí a dojde domů. Před domem se otočí a zajde ještě do malého krámku, kde si kupuje svíčky. Miluje je, a když přijde domů, první co udělá, je že si jednu zapálí. Miluje její hřejivé světlo.

Vejde dovnitř, zvonek zabzučí a s úsměvem pozdraví prodavačku. Zřejmě si paní Růžena našla prodavačku. Však toho už na ní bylo moc.

„Přejete si?“

„Najdu si to. Děkuji.“ Přejde k regálům se svíčkami a tři si vezme. Rozhlédne se a zůstane stát. Udělá dva kroky, natáhne ruku a vezme to do ní. Kus dřeva se slony. Nedívá se na cenu a nese to se svíčkami k pokladně.

„Tak to bude osm set deset.“

„Promiňte, ale v tom případě tyto dvě svíčky nechci. Zapomněl jsem, že jsem už nakupoval.“ usměje se nakažlivě, i trochu provinile.

„Nevadí. Odmarkuji to a bude to. Chcete to zabalit?“

„Ne, zabalím to sám. Ještě k tomu něco přidám.“ Omámeně vezme dárek. Je nádherný a bude se mu líbit. Bzukot a dveře se za ním zavřou.

„Musí mu odpustit. Musí. Vždyť budou vánoce. Rychlým krokem pospíchá domů a přemýšlí, do kolika mají otevřenou poštu.

O hodinu později stojí ve frontě a je rád, že to stihl. Deset minut a pošta by zavřela. Do Vánoc je sice týden, ale pro jistotu to chce poslat dřív. Drží balíček v rukou a slabě se usmívá. Pociťuje nervozitu ostatních. Ale on nikam nespěchá. Je rád, že odešle balíček.

„Chtěl bych poslat tenhle balíček.“

„Dobrý den. Doporučeně? Obyčejně?“

„Dobrý večer. Stačí obyčejně.“

„Nechcete dopsat zpáteční adresu?“

„To není nutné.“

„Čtyřicet devět.“ Známka, bouchnutí a šup někam pod nohy té slečny. Už se dívá za dalším. Vypakuje se a připojí se k ostatním čekajícím. Za chvilku se objeví slečna v bílé halence, otevře a vypustí je. Musí zadržet ty, co se snaží dostat dovnitř.

„Konec pracovní doby. Zavíráme.“

Polituje je. Taky nevědí, kdy přijít. S úsměvem jde domů. Uvaří si něco dobrého a asi by si měl konečně pořídit další kousek nábytku a ne jen postel a skříň. Pravda, v kuchyni má ještě stůl se židličkou a v obývacím pokoji stolek s televizí. Zbytek není. Zmizel stejně, jako zmizel Pavel a je to jenom dobře.

O dva dny později kvečeru…

Letáky, dopis, dopis. Oznámení? Dopis je u paní Rychtecké. Stará paní, která o sebe dbá. Dáma. Poslední opravdová dáma, kterou potkal. Usměje se. Ale balíček? Jaký balíček? Zívne si. Jsou Vánoce a je to vidět i u nich v práci. Vyběhne schody a zazvoní. Chvilku čeká.

„Dobrý večer.“

„Dobrý večer. Máte u mě balíček. Katuška má toho tolik a tak mi to pro vás dala. Doufám, že vám to nevadí!“

Otočí se a jde do pokoje. Milan se usmívá a těší se. Balíček? Kdopak co posílá? Možná něco od tety Míly? Nebo někdo jiný? Přemýšlí nad záhadným odesílatelem.

Ohromeně sleduje paní Rychteckou a balíček. Před dvěma dny ho podával na poště.

„Stalo se něco?“

Ne. Jen v tuto chvíli ho měl přebírat jeho miláček, kterého se tak snadno zbavil. V duchu zavyje. To si s poštou vyřídí.

Statečně se usměje. „Ne. Nic. Moc děkuji.“ Rozzuřeně přijme balíček. „Jsem unavený.“  ale v duchu si představuje, jak ji drží pod krkem a mačká ho. Copak je tak těžké doručit balíček o barák dál?

„Není za co. Mají toho tolik.“

Tolik? Mě to nezajímá! Málem zařve. „To ano!“ cedí mezi zuby. Zítra na ni vlítne a zapamatuje si jeho slova nadosmrti. Ten balíček měl být zrovna v tento moment otevírán něžnou ručkou jeho milovaného a ona, ona to zkazí! „Dobrou noc a děkuji moc.“

„Není za co. Nashledanou.“ Milý úsměv a on odpochoduje do svého bytu.

Druhý den, už v sedm třicet, stojí stejně jako ostatní před dveřmi pošty. Podupává, jak mrzne. Zaplatí za to. Podruhé padesát korun platit nebude.

Osmá hodina a dveře se otevřou. Vrazí dovnitř a jde k první přepážce. Položí balíček. „Slečno, tohle bylo špatně doručeno.“

„Dobrý den. Prosím?“

„Bylo to špatně doručeno.“

„Dobře, já to ihned dám paní doručovatelce a ona to donese, ano?“

„Dobře! Mohla byste jí to dát ihned?“

„Podívám se, jestli neodešla. Prosím počkáte chvilku?“ Zvedne se a on se zadívá na krátkou sukni. Nervózně čeká na verdikt.

„Ještě byla a určitě ho donese správně. Omlouváme se za chybu.“

„Děkuji moc.“ Uklidní se. Ještě dnes to dostane. Spokojeně vyrazí z pošty ven.

Stejný balíček? Katka se podrbe po hlavě. Je jí to fuk. Položí ho do kárky a vyrazí na obchůzku.

„Dobrý den, paní Rychtecká, těšíte se ke kadeřnici?“

„Samozřejmě, milánku. Má šikovné ruce a potřebuje to trochu upravit. Co říkáte fialkové barvě?“

„Tak to je jedenáct tisíc dvě stě padesát korun. Fialková? Rozhodně ji zkuste a užijte si to a prosím vás, mohla byste to předat panu Mírnému?“

„Jistě, Katuško a není to stejný balíček? Včera si pro něj byl. Podivné.“

„Možná jsou to dva stejné balíčky. Tak já mu to dám. Stejně si musím ty korunky uložit a tady něco pro tebe.“ Zaslechne cinknutí. Ví, že je zbytečné říkat, že je nechce. Usměje se a jde dál.

Ještě hodí oznámení do schránky, aby si pan Mírný vyzvedl dopis u paní Rychtecké.

Dopis, pohled, usměje se, když si dole přečte  - Čau Ferda. Oznámení o zásilce u paní Rychtecké? Se špatnou předtuchou vyjde do druhého patra. Zazvoní.

„Dobrý večer!“ dostane ze sebe přiškrceně. Nemůže to být pravda. Ne.

„Dobrý večer. Máte tu už druhý balíček a velmi podobný tomu prvnímu.

Je to ten stejný, ty huso pitomá! Zařve neslušně v duchu. Vztekle ho převezme. Usměje se. „Děkuji moc. Přítel mi je posílá. Doufám, že bude poslední.“

„Mně to nevadí a Katuška má toho tolik. Je ráda, když se nějakého balíčku zbaví. Dělala jsem paní poštmistrovou třicet let. Tak dobrou noc.“

„Dobrou!“ zahučí a jde s balíčkem nahoru. V tuto hodinu měly něžné jeho ručky trhat obal a překvapeně se dívat na obsah. Místo toho sedí doma sám a trápí se. Určitě. Kruci, zítra si ji podá.

V sedm třicet stepuje s důchodci před budovou pošty. Vzal si na to dvě hodiny volna. Nevyspalý, znechucený. Drží ho a kleje. Vrazí do budovy, odstrčí nějakou starší paní a jde k přepážce.

„Slečno, chci mluvit s doručovatelkou, co roznáší tuhle ulici.“

„Jistě. Hned to bude.“ Doslova vyskočí z křesla.

„Katko, venku je nějaký šílenec s balíčkem, prosím tě pojď. Řve jak pominutý!“ Křičí Hanka od přepážky dozadu.

Já že řvu!? Já ti dám, ty káčo pitomá. Ty vaše doručovatelky mají inteligenci houpacího koně.

„Přejete si? A, pan Mírný a balíček. Něco je špatně?“

Milan znejistí. Odkašle si. „Ten balíček není můj.“

„Není váš? Prosím, pojďte trochu dál, ať může Hana obsluhovat.“

„Ne, chci to vyřídit tady a hned!“ Někdo ve frontě souhlasně něco poznamená.

„Děje se něco?“

„Paní vedoucí, tady pan Mírný říká, že to není jeho balíček, ale jméno ulice souhlasí.“

„Dovolíte?“

Milan si připadá trapně. Všichni ho pozorují a ty oči…

„Tady se píše Milan Mírný a vy se taky tak jmenujete, že?“

„Ano.“

„A bydlíte?“

„Na Pichlové. Jenže ne na 2534, ale na 2543!“

„Ale tady není číslo.“

„Promiňte?“

„Prosím počkejte, zavolám Hanku. Mně se na tom něco nelíbí.“ Rychle zaleze zpět na poštu a vede Hanku. Ta zrovna polyká poslední sousto.

„Víte, pane Mírný, ona ta ulice je rozdělená a nosí ji dvě doručovatelky.“

„Aha. To jsem netušil. Můžete to doručit správně?“

„Samozřejmě. Když víme číslo.“

„Dobrý den, ale tam na té adrese nikdo takový nebydlí. Vím to jistě. Co mám ten rajon, nikdy tam tohle jméno nebylo.“

„Ale on tam bydlí. Vím to určitě.“

„Určitě tam nebydlí?!“

„Samozřejmě, že ne. Jedině, že by bydlel u někoho jiného. Ale u koho, nevím. Mohu se dnes podívat, jestli tam není jeho jméno, ale za celou dobu, co tam doručuji, tak jsem to jméno neviděla.“

„Doručuje tam něco přes rok. Je mi líto, ale pokud to jméno není na schránce, tak to samozřejmě vrátíme odesílateli, ale jak se tak dívám, jméno odesílatele chybí. Pošleme ho do úložny. Snad tam zjistí, komu to patří.“

Milan se nadechne. „Já jsem odesílatel. Můžete mi to vrátit?“

„Promiňte, ale není tu odesílatel.“

„Paní vedoucí, to je pana Mírného,“ ozve se Kateřina, které to dojde a která čeká na Hanku.

„Jsi si jistá?“

„Určitě. Já  to pak vysvětlím.“

„Tak dobře a je mi líto, ale dokud nebude mít zvonek nebo schránku označenou, nemůžeme to doručit.“

„Já se omlouvám, že jsem křičel.“

„To se může stát, hlavně, že se to vysvětlilo. Nashledanou.“

„Nashledanou.“ Takhle trapně se snad v životě necítil. Strčí balíček do tašky a jde ven. Zítra je sobota a pak Štědrý den. Rozhodne se.

Jde do práce s balíčkem. Uloží ho na bezpečné místo a večer ho vyzvedne.

V sobotu ráno se probudí s jasnou hlavou a pocitem nevyhnutelného. Buď se jeho starý život vrátí, nebo nevrátí a pak si bude muset najít jiný život. Vstane, otevře skříň a vyndá oblečení. Rifle, košili a svetr. Položí to na postel a pak vrátí svetr a vezme tmavomodrý. Bude mu víc slušet k očím. Koupelna.

Zuby a pozoruje se v zrcadle. Sundá si oblečení a postaví se před něj. Trochu se zamračí nad břichem. Vypadá dobře. Vleze do vany a pustí si sprchu. Stojí pod ní dobrých deset minut a nechá na sebe dopadat vodu. Vyleze, utře se a podívá se na parfémy. Vezme jeden a pak odloží. Navoní se jiným a jde do kuchyně. Z ledničky vyndá mléko a nalije do misky s křupkami, kterým jeho druh říkal legračně polystyrén, ale on to k snídani má rád. Vyhlédne ven. Zase Vánoce bez sněhu. Měl by si zvykat. Odloží misku do dřezu a vysuší si vlasy. Pečlivě se učeše a upraví ofinu na stranu.

Moc se parádím a trochu si ji rozcuchá. Jde zpět do ložnice a postaví se před oblečení.

„Tak, Milane, jít nebo nejít?“ Pootočí hlavu ke stolku. Jde. Rychle se obleče, aby si to nerozmyslel, a za chvilku s balíčkem rázuje po skoro pustém městě. Jen auta se míhají sem a tam a chodci nikde. Dojde před vchod, kde bydlí. Pravda, zvonek není označený, ale on ví jiné jméno. Zazvoní na jméno Landovský.

„Halo?“

„Tady pošta!“ a cukne sebou. Proč proboha řve pošta? Rozhlédne se kolem sebe. Nikdo nikde.

„Počkejte chvilku, obleču se.“

Určitě se vrátil pozdě z práce.

Je sobota, copak už se doručuje i v sobotu? Možná nějaká mimořádná roznáška? Ano, to určitě. Navleče se do tepláků, trika a sebere klíče. Zavře dveře a čeká na výtah. Pošta. On a pošta. Sjede dolů a seběhne schody. Otevře dveře a vyhlédne.

„Ahoj, Milane,“ tiše řekne zkoprněnému Milanovi.

„A-hoj!“ dostane ze sebe sevřeným hlasem.

„Hezké Vánoce.“ Podává mu zabalený dárek.

„Nech si to! Co tady děláš?!“

„Přinesl jsem ti dárek. Jsou Vánoce.“ Milan miluje Vánoce.

„Promiň, ale nic od tebe nechci.“ Zavře dveře a uhne se, aby na něho neviděl. Kruci! A praští do schránky, až zařinčí. Co tady dělá? Proč ho nenechá na pokoji? Vypadal smutně a otevře dveře. „Pojď dál.“

„Děkuji.“ Milan na rozdíl od něho je klidný a nikdy se nedokáže dlouho zlobit. Zavře dveře. „Jen jsem ti chtěl dát dárek.“

„Díky.“

„Není za co. Víš, je tu hezky.“

„Nic moc. Jak víš, kde bydlím?“

„Jednou jsem tě tu viděl a šel za tebou.“

„A co Pavlíček? Kdepak je on?“ otáže se jízlivě.

Milan si odkašle a koukne na zem. „Rozešli jsme se a jsem parádní vůl. Blbec na entou, já… nemyslel jsem.“

„To je pravda, že jsi nemyslel.“

Milan se nadějně usměje.

„A co jako chceš?“

„Vrátit se.“ Přistoupí k němu blíž. „Pořád tě miluji.“

Milan ztuhne. Kruci, proč to řekl? Proč? Obrňoval se celý rok a jedním slovem smete všechna slova, všechny výčitky, které si celý dlouhý rok připravoval. Jeho obrana se sesunula jako domeček z karet. Není nic. Prázdno a jen slova Miluji tě a vzpomínky na dobu, kdy byli spolu.

„Ale já tebe ne.“

„Máš na to právo…“ zasekne se, když mu to dojde. Všechno bylo zbytečné. „Promiň, že jsem tě rušil. Půjdu a hezké a veselé svátky!“ vymáčkne ze sebe, políbí ho na tvář a otevře dveře.

„Počkej!“ Milan se zastaví. „Proč jsi ode mě odešel?“ Milan se zachvěje, když zaslechne bolest v Milanově hlase. „Proč jsi ode mě odešel? Proč sakra? Nechápu to! Proč?“

Milan zavře dveře. Nadechne se. Milan má právo to vědět. Nikdy neměl před ním tajemství. „Kvůli sexu.“

„Cože?!“

„Kvůli sexu.“

„Nechápu. Copak nám bylo špatně?“

Milan se k němu otočí. Začervená se a pomalu ze sebe souká. „Špatně ne, ale nenašel jsem odvahu ti říct o některých věcech a on to nějak poznal, nebo se dozvěděl.“ 

Milan ho ohromeně sleduje. „Jen kvůli pitomému sexu? Jen kvůli tomu jsi zahodil společné roky?! Pitomé okouzlení?“

„Ano!“ přizná se. „Sakra, nevíš jaké to je, když se ti najednou plní tajné sny, o kterých sníš a najednou je tu někdo, kdo ti je plní. Omlouvám se!“ ztichne, i Milan mlčí.

„Myslel jsem, že ti vyhovuji.“

„To ano. Věř mi, s tebou to bylo skvělé a rád bych, kdyby…“

„Proč jsi mi o tom neřekl?“

Milan si promne sevřené hrdlo. „Já si myslel, že si budeš myslet, že jsem divný a nenormální a začneš se mě bát a odejdeš ode mě. Proto jsem ti nic neřekl.“

„Takže jsi chodil za jinými.“

„Ne, to ne. Jen s Pavlem. Kdyby ne on…“

„Snil bys dál.“

Milan mlčky přikývne. „Netušil jsem, že ti to nedojde, že to nevíš, ale žádost o rozvod jsi nepodal.“

„Ne. Víš co? Pojď nahoru. Je mi zima a děkuji za dárek.“ Vede ho k výtahu, drží dárek a pozoruje Milana. Milan a Milan jim říkali. Čtvero M, smáli se tomu, když se brali a potom chtěl zapomenout.

Milan se rozhlédne po bytě a nic neřekne. Tmavý, nic moc. Sedne si na pohovku. Milan si sedne na zem a rozbaluje dárek.

„Víš, že je nemám rád!“ odhodí je.

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“

„Protože bys byl zklamaný a tak jsem předstíral, že jsem nadšený.“ Už nejsou spolu, nemá co tajit.

Milan pootevře rty, když zaslechne nadšené vyjeknutí. „Jé ty jsou nádherné. Děkuji. Ještě takové nemám.“ Zvedne se a postaví se před skříň. Opatrně uloží dřevo se slony mezi ostatní. Dřevěné, plyšové látkové i porcelánové.

„Zřejmě jsme si neřekli hodně věcí, že, Milane?“

„Ano, zřejmě neřekli,“ a dívá se na černé povalující se tanga. Pravda, když spal, měl raději trenýrky a tanga snad nikdy nenosil, i když jich měl plné šuple. Odváží se. „Chtěl bych vědět víc.“

Milan se k němu otočí. „Já taky a hlavně tu tvoji sexuální úchylku.“

Milan zrudne a ošije se. „Nenecháme to na později?“

„To nenecháme a můžeme si to říct dnes?“

„Odpustil jsi mi?“

„Odpustil? A co? Nevěru? Nebo co jsem ti měl odpustit? Možná to, že jsi mě odkopl kvůli sexu s jiným? Co mám odpouštět někomu, koho jsem ani neznal?“

Milan má pocit, že vše vidí jinak a s těmi slovy jeho vina roste. „Přemýšlel jsi o tom?“

„Právě, že ne. Spíš jsem vymýšlel, jak tě pomalu umučit.“ Zasměje se. „Co chceš k pití?“

„Pivo, černé, pokud máš.“

„Ale, ale, žádné víno?“

„Huch, mám je rád, ale to patří někam jinam.“

„Nemám, ale snad se spokojíš se světlým a já si dám víno. Zvykl jsem si na něj.“ Přinese skleničku s vínem a pivo. Sedne si na zem. Nemůže tomu uvěřit, jak lehce ho přijal zpět. Jenže možná má šanci poznat jiného Milana a ne toho, kterého si bral. Zadívá se na ruku, která drží plechovku. Prstýnek. Dotkne se svého. Možná, možná z toho vzejde něco lepšího a možná ne.

O půl roku později…

Další vchod Pichlova a paní Rychtecká má dopis. Kateřina se usměje a zatlačí za kárku. Je léto a nádherně. Vše se zelená a jí je skvělé.

Zastaví u vchodu a natáhne ruku, aby zazvonila.

„Ne!“ zasténá a pozoruje zvonek s M+M Mírní. „Kruci, to bude bordel!“ zamumlá a rázně zazvoní na zvonek se jménem V. Rychtecká.

Konec