Shounen - ai povídky

Zimní sny

Vánoční krádež

„Můj nový byt, moje první vánoce, moje první návštěva rodičů!“ Povídá muž na balkoně, cumlá odvykací bonbon a prohlíží si okolí. Je šedé a pochmurné. Na sníh, který by zakryl bezútěšnost místa i zimy, marně čeká už několik neděl. A nejspíš se načeká zbytečně. Koukne dolů a má chuť pustit bonbon. Jen tak. Rozpustile se zašklebí.

„Pitomec. Pitomec!“ Zaslechne. Otočí se. Na lednici sedí bílý papoušek a křičí. „Idiot!“ a vyplázne jazýček a začne si čistit křídlo.

„Kryso, budeš ticho!“

„Krysa ticho, Krysa ticho.“

Vítek si povzdechne. Proboha proč zrovna Krysa? Jenže ujalo se. Už si ani nepamatuje, jak a proč tohle jméno vzniklo a hlavně kdy. Zavře balkonové dveře a zamne rukama. I když není sníh, je zima. Otevře lednici a vyplázne jazyk na Krysu.

„Pitomec! Vít, pitomec!“

Mít ho v rukou, zabije ho. Jenže jeho nejlepší přítel je taky mrtvý. Před dvěma roky šel po chodníku. Zastavil, rozhlédl se a už nikdy se nedostal dál. Dvacet jedna let. To on ho naučil Pitomec Vít. Ano, vzpomene si. I to jméno Krysa mu dal on. Vytáhne z lednice pivo a otevře je. Přesune se do obývacího pokoje a sedne si na pohovku. Nohy natáhne na konferenční stolek a zadumaně hledí na pivo v ruce, i na vázu s umělou květinou. Vedle se povalují papíry. Měl by uklidit, než to udělá jeho maminka. Už je nastěhovaný a pozval svoje rodiče na Štědrý den. Byt je docela velký a koupil ho na radu známého v aukci, doslova za babku.

Odloží láhev nedopitého piva a začne uklízet. Nejdřív obývací pokoj. Papíry přesune na místo, špinavé kalhoty s ponožkami hodí do koše na prádlo. Utře prach tam, kde je vidět. Vyleští počítač a televizi, které to nepotřebuji. Lokne si piva a imaginárně si přiťukne na dobrou práci. Nakonec vytáhne vysavač a vysaje koberce. Pouklidí ložnici a odklidí intimní věci z obzoru lidského oka.

Rodiče přijali jeho sexuální orientaci dobře, ale příznaky nevidí rádi. Jako povalování kazet s ne zrovna nevinným nebo zábavným obsahem, DVD, gelu nebo kondomu na nočním stolečku. Zašklebí se a zesmutní. Stejně je to teď k ničemu. Povídají si normálně, ale ví, že je trochu znervózňuje. I tak nejdřív vůbec nevěděli, co dělat. Najednou se k němu začali chovat jinak. Zacházeli s ním jako s porcelánem a báli se cokoliv říct. Neptali se na nic, ani neodpovídali. Bylo to peklo ve skleníku.

On doufá, že jednou se ty ledy prolomí a on se nebude bát jim někoho představit. I když dosud to spíš byly hrátky, chození a když omrzel, našel se někdo jiný. Někdo o něm řekl, že je jako motýlek, co se stěhuje z budoáru do budoáru a on to přijal. Dokonce se tím chlubil a smál se tomu.

Problém je, že poslední dobou jde na něj amok. Neví, co jinak ty příznaky znamenají. Nervozita, nechuť se s někým seznámit, někoho se dotknout. Prostě neví, co se děje. Dokonce se na jednoho kluka utrhl a to ho jen chtěl políbit. Vzpamatoval ho teprve nechápavý pohled jeho přítele, se kterým  v klubu byl. Ovládl se a omluvil se, že má chřipku.

Rozešli se s Martinem dva dny na to. Teď už je dva měsíce sám a pořád neví, co má dělat. Na internetu, kde zkoušel najít své příznaky, neuspěl. Nadával tři dny a Krysa s ním. On vztekle, Krysa pobaveně. Nakonec ho málem uškrtil. V ruce mu zůstalo pero a Krysa se na čas přestěhoval nahoru kuchyňské linky. Dolů slétl jedině, kdy byl v práci, nebo spal.

Po týdnu, kdy přestal klít a mít náladu, kdy by trhal všem srst, slétl dolů, klovl ho do hlavy a nechal se  pohladit.

„Kryso, jdeme strojit stromek!“ zamne si rukama. Těší se. Otevře dveře na balkon a zavře skleněné dveře od balkonu, který si nechal zasklít. Krysa vletí za ním a usídlí se na kusu bidla v podobě stromu, který se táhne skoro po celém balkoně. Začne si čistit peří a zvědavě pokukuje. Vítek vezme stromek a vytáhne z kbelíku.

Zůstane stát s hromadou jehličí u nohou.

„Pitomec Víít!!!“ zavřeští Krysa a přemístí se výš. „Kuk. Kuk. Pitomec. Kde je? Kde je?“

Máte chuť někdy zabít svého mazlíčka, vykuchat, vycpat a naservírovat na stříbrném podnose? Já ano a tahle chvilka právě nastala. Zvednu nenávistně hlavu.

„Zavři zobák, ty otravo!“

„Otrava! Otrava!“ zařve a ďobne do dřeva.

Vítek pohlédne na stromek. Nemůže být bez stromku a zítra je štědrý den. Rodiče přijedou velmi brzy a chtějí s ním jít na procházku po městě a potom oběd, večeři a popovídat si. Nemůže ráno jít shánět stromek. Na to je pozdě.

Uvědomí si, že v ruce stále drží olysalý stromek. Mrskne jím do kouta a ještě do něho kopne. „Mizero a já jim věřil! Prý včera uřezaný? Chachacha! To musel být loňský květen ne teďka!“ zařve. Zadýchaně se opře o stehna a funí vzteky.

Chtěl se ukázat v perfektním světle. Že není takový budižkničemu, když si vybral kadeřnictví. Zafuní. Chtěl ukázat rodičům, že má byt, že něco dokázal. Chtěl perfektní vánoce se stromečkem, se salátem a řízkem, cukrovím. Naučil se vařit od jedné ženské, která vyměnila hodiny za dokonale nakadeřenou hlavu. Jemu to nevadilo a ještě se naučil trochu vařit.

A teď, v jednom jediném momentu je všechno pryč. Dokonalý image se rozsypalo v jediném úchopu stromečku a hromádce jehličí.

„Kryso, já to dokážu. Dokážu svým rodičům, že se dokážu o sebe postarat. Budou vánoce, jak mají být. Bude všechno!“

„Krucikrucianoano!“vychrlí ze sebe salvu slov Krysa.

Vítek otočí hlavu a zahledí se na jediný hezčí výhled. Les. Les znamená, že tam jsou stromy. A kde jsou stromy, tam je i nějaký smrček. Stačí větévka.

Otočí se a zajde do kuchyně. Vytočí hlavu a zadívá se ven. Tma. Hodinky. Osm. Než tam dorazí, bude devět. Devět hodin to už je tma jako v pytli. Otevře zásuvku a pohlédne na příbory. Vytáhne silný nůž a přejede ho palcem. Zavře příborník a nůž odloží na chodbě na botník. Černé tepláky, černá obuv a černá bunda se značkou adidas. Rukavice a nůž do kapsy u bundy. Výtahem sjede dolů.

„Na běh? Na běh?“

„Ano. Zítra nemohu a tak se proběhnu ještě dnes večer místo rána.“

„Je už taková tma. Že se nebojíte?!“

Musím zachránit dokonalý den. Nesmím zklamat své rodiče. „Bát se? Ne. Tady je takový klid.“

„Tak hezký běh.“ Starší paní s kily navíc, popadne psa s kily navíc a nastoupí do výtahu. Zákaznice. K zákazníkovi, k lidem se vždy chovat pěkně. Nikdy nevíte, kdy k vám přijde do křesla.

Vyrazí pomalým během k lesu. V hlavě se mu honí prostředí a pak si uvědomí, že blízko lesa jsou kasárna a k tomu silnice. Kašle na to. Běží a ničeho si nevšímá. Zastaví se před kasárnami. Okna jemně září do tmy a stejně jako pouliční lampy vydávají mdlý svit. Pohlédne na druhou stranu.

Raz dva… Přeběhne silnici. Nenápadně běží po krajnici. Kolem projede auto, které hned na to zmizí v zatáčce, skok a ponoří se do lesa. Opatrně se blíží a rozhlíží se, jestli neuvidí stromek. Všechno je vysoké nebo listnaté. Otočí se k silnici  - klid. Kasárna - klid. Otáčí se, ale vidí jen stromy a pod nohama cítí měkkou hlínu. Utiší bušící srdce. Musí to dokázat. Ten stromek musí být. Vytáhne nůž z bundy a pevně ho sevře v ruce. Rozhlédne se.

Tenhle je perfektní. Moc tlustý. Menší. Část strachu se vytratí a on zvažuje, co by měl useknout.

Ten stromek musí mít. Občas se ohlédne na silnici. Světlo. Zalehne na zem a přikryje si hlavu rukama. Vrrr a auto zmizí v dáli. Vstane a setřese rukou listí. Auto. Stane za stromem a bojí se dýchat a pak to uvidí. Skoro u silnice. Dva stromky, podle jehličí borovičky. Jeden usekne, druhý tam nechá být. Přiblíží se a skloní se. Odhrne spadané listí a nakonec si lehne. Vytáhne nůž, rozhlédne se, jestli ho někdo nevidí a zaboří nůž do dřeva. Kousek po kousku a úplně na vše zapomene, kromě loupání stromečku. Ještě trochu. Otře si čelo, jak je splavený. Sekat stromek nožem je dřina. Možná už by ho mohl zlomit. Nadzvedne se a…

„Ale, ale, kdopak to je?“

„Doprdele!“ zakleje a neotočí se.  Zvedne ruce s nožem vzhůru.

„Tak my krademe stromky?“

„Ano. “ Zapírat nemá co. Nůž je v ruce, stromek skoro odřezaný. Pomalu se otočí s rukama vzhůru. Otevře údivem oči. Lesník a on si myslel, že je to policie. Ruce mu klesnou dolů.

„Není na to trochu málo světla?“

„A to mám chodit ve dne? Před námi jsou kasárna a kdyby mě ti pacholci neobelhali a neokradli, nemusel jsem tu šaškovat a potit se u toho. Je to dřina!“ vychrlí ze sebe a zmlkne, když zaslechne smích. Muž k němu přistoupí a vezme nůž. Přejede ostří a vrátí mu ho.

„Nechci nic říkat, ale nedivím se, že vám to dalo tolik práce.“

„Děkuji.“ Neví, co dál. Pokuta, zabásne ho, nebo co se dělá v takovém případě? Měl si přečíst ten článek o vánočních stromcích důkladně. Odkašle si a usměje se. „Nemohu to dodělat? Když už jsem to načal a mohl bych ho později zaplatit.“

„Zaplatit? No pokuta to bude určitě. Jen proč tady? Nechci nic říkat, ale tohle není zrovna oblast, do které by se zloději hrnuli.“

Vítek se poškrábe na hlavě a zrudne. „Já měl koupený stromek. Čestný slovo. Jenže jsem ho dnes vzal do ruky a zbylo z něho jen jehličí!“

Smích? Spíš hluboký řehot.

To je tedy zloděj. Co má dělat? Ty stromky byly odsouzeny k smrti. Jeden by možná přežil, dva nikoliv. „Tak to dodělejte.“

„Děkuji.“ Klesne na kolena a začne pižlat tuhé mokré dřevo borovičky.

„Ještě kousek,“ zaslechne mumlat zloděje lesník.

Jan ho pozoruje při jeho úsilí a tiše se tím baví. Tak tomu se říká opravdu zloděj. S ostrým nožem, v černém, jde krást na místo, kterému by se každý vyhnul. Silnice, kasárna a nedaleko jeho hájovna. Tohle je zloděj pitomec. Zajímalo by ho, jak se jmenuje, protože má nádherný nakažlivý úsměv.

Jeho první zloděj. Jeho zloděj. On ho přistihl. Zjišťuje, že se tiše baví. Naposled se bavil, před smrtí svého přítele Marka, kterého zabila lavina na horách. On se z toho dostal, Marek ne. Proto taky už nepracuje na horách a proto je už tři roky sám.

„Hotovo?!“ Zvědavě se k němu nakloní.

„Fuj!“ vyhrkne soustředěný Vítek. Co ten tu ještě dělá? Myslel, že už odešel. „Lekl jsem se. Jo, ještě trochu a je to!“ zaúpí a zvedne se ze země. Pyšně pohlédne na ležící stromek. Hezky se mu to povedlo. Teď to musí odnést pod rouškou tmy domů.

„Kolik za něj chcete?“

„Kolik? Hodně. Dva tisíce?“

„Cože?! Děláte si legraci? To je jako ostřihání s melíry.“ Zarazí se. „Nechcete ostříhat a dát nějaké pěkné melírky? Dvakrát. To máte čtyři tisíce.“

Jan otevře ústa a vybuchne v smích, až mu tečou slzy. Zloděj, co mu nabízí za pokutu ostříhaní a melírky. Dva v jednom. Až tohle bude vykládat kolegům, porvou se smíchy.

„Nevím, co je tu k smíchu. Jsem kadeřník a vynikající. Nejlepší ve městě, abyste věděl a dostanete to podruhé zdarma!“

„Já… nemohu. Ne…!“ vzlyká a nemůže ze sebe dostat kloudnou větu.

Víťa stojí se stromkem a uraženě kouká na toho fajnového chlápka, který odmítl jeho nabídku. Nabídku, po které by každá ženská skočila a zabila. A on se tu směje a nemůže přestat.

„Pokud nechcete ostříhat a melírky, možná barvení?“ navrhne už trochu nejistě. Nechce se mu dávat ty dva tisíce. Ne poté, co provedl rekonstrukci toho komunistického bytu. Teď už není komunistický. Lino, které by přežilo velrybu, je pryč, linka fuč i umakart fuč a místo toho vše nové ještě vonící obchodem.

Jan se začne smát ještě víc. Nemůže, ten chlap je prostě neuvěřitelný. Tohle se zapíše do jeho studnice nejlepších historek. Nakonec se přestane smát. Utře si rukávem oči.

„Vezměte ten stromek a jdeme.“

„Nestačilo by ten doličný předmět tu nechat? Nechce se mi s ním vléci na policejní stanici.“ K jeho smůle není zas tak daleko.

„Jdeme k vám domů. Tak ho seberte, chlape.“

„Jmenuji se Vítek.“

Honza se pobaveně usměje. Zloděj, co se mu ještě představí. Musí přiznat, že se skvěle baví a to se mu sem nechtělo chodit, ale pak si řekl, že se podívá, jestli není něco na silnici. Občas přejedou ježka, nebo jiné zvíře a méně častěji je poraní a oni se potom belhají nebo jen leží u cest.

„Jsem Honza. Bydlíš daleko?“

„Na sídlišti.“

„Aha. Mohu se tě optat, proč zrovna tady a u kasáren? Zítra ráno bys určitě někde stromek sehnal!“

„Je to tu blízko a já chtěl jít hlouběji do lesa, fakt, ale jak jsem viděl toho krasavce, no zůstal jsem tu a pak trochu jsem se bál. Přijedou ke mně rodiče.“

„Tak to tě plně chápu.“

„Vidíš!“ zaraduje se nemístně Víťa. „Jejich první návštěva u mě v bytě po reorganizaci. A první Vánoce u mě doma. Chci, aby všechno bylo perfektní. Naučil jsem se i vařit! Vypulíroval byt! Jen ten stromek mě zklamal. Zatracení lháři! Prý čerstvě uřezaný. Jenže se v tom nevyznám. Věřil jsem jim. Vytáhnu ho z kbelíku a bum, jehličí na balkoně a mně v rukou, hádej. Suchý strom. Větve s pár jehličkami a dokonalý den naprosto v čudu.“

Honza se musí usmívat. „A tak ses vydal krást!“

„Jo. Srdce jsem měl někde v kalhotách a určitě mě někdo sledoval a zvířata, nejsou tam divočáci?“

Honza zavrtí hlavou.

„Vzteklí psi?“

„Taky ne. Nevím o nich. Jedině někdy vidím vzteklého páníčka!“

„Jo, to je stejné, jako ta Věruška. Její činčila. Ne čivava, mi roztrhla kalhoty a to jsem se jenom chtěl dotknout účesu. Vyjela po mně jako po klobáse. Jedí psi klobásy? Máte psa?“

„Dva,“ přikývne.

„Nejsou malí, že ne.“

„Kdepak, jsou velcí. Ody a Achi.“

„Odysseus a Achilles!“

„Dobrý,“ uznale pokývne Honza.

„Paní učitelka Rýžová. Hustila do nás starořecké báje. Trochu mi toho uvízlo.“

Kolem nich projede auto a zastaví. Vystoupí policajt.

„Dobrý den a ahoj Honzo. Vedeš zloděje na stanici? Pěkný úlovek!“

„Ale ne, to je kamarád.“

Víťa zaúpí pod Honzovou holínkou na svých prstech.

„Zapomněl, že u mě má stromek a vzpomněl si na to až dnes večer. Doprovázím ho domů.“

„Tak jasně a kdyby něco, zavolej.“ Přejde k autu a nasedne do něj. Honza s Víťou zaslechnou ještě  zapraskání vysílačky.

„Děkuji. Víte co? To stříhání a melírky máte u mě zdarma. Jednou.“

Honza se začne znovu smát. On a melírky.

„Nesmějte se.“

„Dobře. Já se omlouvám, ale nevím, jestli jsem kdy byl u kadeřníka. Tohle je spíš pro mladé, ne pro mě.“ Řekne mu na rovinu.

Víťa mu pohlédne do tváře a uvědomí si, že není už zrovna nejmladší. Vlastně je o dost starší, a přesto ho přitahuje. Pousměje se.

„To nevadí!“ smázne jeho námitky. „Nevěřil bys, kolik starších pánů si nechává barvit vlasy! Zakrývají šediny, ale ty…“  Pustí na zem stromek a přistoupí k němu blíž. Sáhne na vlasy. „Konečky polámané, vysušené, chce to masku a máš je kvalitní. Perfektní na omak. Dokonalé vlasy. To by byla radost střihat. Tak na kdy se domluvíme?!“ V rukou drží vlasy a mne je mezi konečky. Oči mu svítí nadšením.

Honza si odkašle. Na kdy? Bože, co ho napadají za myšlenky? Odstraní mu ruku z vlasů. „Promiň, ale myslím, že si ponechám svoje šediny.“ 

„Jak myslíš, ale pokud by sis to rozmyslel, jsem ti kdykoliv k dispozici.“ Zvedne borovičku a vleče ji za sebou dál.

Rozpačitě jdou vedle sebe.

Víťa přemýšlí o tom, že i přes jeho věk ho přitahuje. Vypadá jako laskavý člověk. Povzdechne si. „Jsme tady. Nechceš kávu? A já, děkuji!“

„Není za co. Dám si rád a taky se rád podívám na stromek!“

„Cha, tys mi nevěřil!“

„Ano. Víš, co si lidi navymýšlejí za báchorky? Rád bych viděl ten holý stromek.“

„Dobře, máš ho mít v celé kráse!“ Klika, že jsem ho nevyhodil. Nacpe stromek do výtahu, přitiskne se k němu a v duchu zaječí, jak ho pobodá na všechna nechráněná místa.

„Pojď dovnitř a já ti tu zrůdnost ukážu v celé kráse.“ Sundá si boty, Honza si svleče holínky a vejde dovnitř. Pěkný byt, ale má raději svoji hájenku a pocit přírody. Jde chodbou do kuchyně. Ta je parádní. Líbí se mu.

„Tady ho máš!“

Honza vyjde na balkon. Zasklený a pak zmerčí stromek a hromádku rozhrabaného jehličí. Chce se ho dotknout, když najednou uslyší ohlušující výkřik a něco mu dopadne na záda. Ďob! Vztyčí se pod útokem.

„Tototototo!“ zaslechne salvu. Pozpátku ustupuje před bílou rozzuřenou koulí.

„Omluvám se za něho. Kryso! Nech toho, nebo budu platit pokutu!“ Ječí na papouška, jenže to už Honza zakopne o práh a zavrávorá.

„Krá!“ zařve z ničeho nic Krysa a mává křídly.

Víťa se snaží ho zachytit a už se válejí po zemi. Drží Honzu v náručí a nakonec tak zůstanou ležet. Dívají se navzájem do očí a sotva vnímají křik Krysy.

„Bože, co to bylo?“

„Papoušek jménem Krysa.“

„Cože?“

„Krysa. On…“ Honza se opět začne smát za zvuku krá krá a křídel.

„To je nejpitomější…“ Ztuhne, když ucítí na rtech polibek a ruce, které ho hladí po zádech.

„Nemohu!“ zaslechne. Víťa se na to dívá, jako by zpovzdálí, jak se přisaje k Honzovi. Neví, co dělat, ale najednou z něho touha vytryskla a on jen vnímá svůj chtíč po Honzovi. Chce ho držet, líbat, mít ho. Zasténá a sáhne mu na zadek.

„Aaa!“ vykřikne a drží se za čelist. Má pocit, že vidí fialově s něčím jasně žlutým. Nad ním stojí rozzuřený Honza s pěstí. Opovržlivě se na něho zadívá a překročí ho. Víťa se drží za čelist a svine se do klubíčka. Huhlavě naříká.

„Víít pitomec! Pitomec!“

„Zavři zobák!“ vykřikne Víťa, ale vyjde z toho zahuhňaní a Krysa potěšeně zamává křídly. Nakonec, skuhrajíc vstane a jde do koupelny. Podívá se do zrcadla a zasténá. Zítra tam bude mít modřinu jako koláč. Prohmatá se. „Co tě to, idiote, napadlo?!“

Kdyby to tak věděl, ale ten milý chlap zmizel. Zmizely modré oči i tmavohnědé dokonalé vlasy vlnící se na krku. Tak hebké, tak žádoucí a přitom tvárné. Zasténá bolestí i nechutí sám k sobě. Nikdy nepotřeboval uhánět chlapy, natož že by někoho chtěl znásilnit. Jenže skoro to provedl. Krysa má pravdu. Je - Pitomec.

Vyjde z koupelny, svlékne bundu a zvedne stromek. Dotáhne ho do pokoje a nožem ho doupraví. Nasadí do stojanu a pak ho ustrojí.

Nakonec vytáhne z ledničky pivo a sedne si vedle blikajícího stromečku. Ta rána bolí a je mu hnusně. Jenže, zasloužil si ji. Oprávněně a přitom byl milý a nedal mu ani pokutu. Povzdechne si. Byl pitomý. Naprosto pitomý. Zavře oči a jen stihne položit láhev na stolek. Usne, jako když ho hodí do vody.

Dzzz! Ho probudí ráno. Vstane a zasykne. Rodiče! A on je tu ve včerejším oblečení a nic není, kromě salátu, připravené. Zasténá. Celý den v kýblu. Jde na chodbu a zvedne sluchátko domácího telefonu. Zrak mu padne na sešit. Samé staré věci. Zarazí ho telefonní číslo a pak vytrhne jednou rukou stránku. Zmačká ji do koule.

„Otevírám!“ přitom stihne říct. Kouli schová do kalhot a otevře dveře.

„Ahoj tati a mami!“

„Ježíši!“

„To nic, jen Krysa a dveře. Zaútočil na mě!“ lže, jako když tiskne.

„Neměli jsme mu ho kupovat!“

„Ale ne, já ho mám rád.“ Jen občas má neodbytnou představu, že ho škube a strká do hrnce na polévku. Usměje se. „Pojďte se podívat!“ Rozmáchne se rukou.

„Pěkné to tu máš. Něco jsem ti přivezla k jídlu.“

„Děkuji moc. Nemusela jsi. Mám plnou lednici.“

Dokonalý den s dokonalým zakončením. Rodiče byli spokojení, Krysa si odpustil nadávky a on si večer konečně dal na modřinu led. Krásný den, nebýt té modřiny.

Dva dny na to sedí s časopisem v klíně a dumá nad nemožným sestřihem té ženské.

„Dobrý den. Mohu se nechat ostřihat?“

Ztuhne, časopis letí na zem a s otevřenou pusou se dívá na přelud v zeleném.

„Jméno?“

„To je ke mně, Miluško. Pojď dál!“

„Ale za půlhodiny ti má přijít…!“ volá do ztracena. Je mi fuk, kdo má přijít.

„Co tady děláš? Rozmyslel ses?“

„Ty konce, jen trošičku.“

„Dobře, ale trochu melírky. Jemné, do medova.“ Prohrábne mu vlasy a blaženě se zadívá do jeho obličeje. Modré oči. Má modré oči s vějířkem drobných vrásek v koutcích a strniště. Sexy chlap a on za ním přišel.

„Omlouvám se,“ dotkne se tváře.

„Ale to nic.“

Honza si odkašle. Čekal tři dny, jestli nezavolá. Odhodlá se. Už není žádné nezkušené mládě. „Nezavolal jsi mi.“

Víťa strne a jasně vidí číslo na kostkované stránce sešitu. Stránku, kterou vyrval, zmačkal do koule a zastrčil do kalhot a kalhoty jsou v pračce. Zasténá.

„Stalo se něco?“

„Tvoje telefonní číslo se právě pere v pračce. Mně nedošlo, že je tvoje!“

Honza se při představě pračky a jeho čísla začne smát a Víťa ho okouzleně poslouchá. Netušil, že se krást vyplatí. Možná měl začít už dávno.

„Tak trochu melírek. Jen málo.“

„Někdy jindy, ano. Jen konečky a umýt hlavu.“ Přivře oči, když mu Víťa zajede prsty do vlasů. Božské! V duchu řekne. Neví, jestli z toho něco bude, protože je o dost starší, spíš o hodně, ale za pokus nic nedá.

Je naprosto úchvatný. Nikoho takového jsem ještě nepoznal a to jak na něho reaguje… Už dlouho necítil ten svíravý hlad po něčích dotecích. Nastaví vodu a jemně mu smývá šampón.

Konec