Shounen - ai povídky

Zimní sny

Vánoční úlovek

Muž na chodníku, který většinou bývá šedivý, zvedne hlavu, když na něho dopadne studená kapka. Že by letos byl na Vánoce sníh? Zavrtí hlavou a vykročí k domovu s taškami nesoucí loga hypermarketů. Z ničeho nic kýchne, položí tašku a vytáhne kapesník. Vysmrká se, zamrká, když si uvědomí, že studené kapky zesílily frekvenci a začíná docela hustě sněžit. Zavrtí udiveně hlavou. Není to možné. Od té doby co se sem přestěhoval, tu byl sníh dvakrát a vždy se po dvou dnech rozplynul a město bylo opět šedé.

Zvedne tašku a jde k panelovému domu, kde bydlí. Kéž by už bylo jaro! A to teprve zima začíná. Nemá ji rád, nemá rád sníh a nesnáší Vánoce. Na Vánoce se vždy něco semele. A většinou jsou to špatné věci. Na Vánoce nikdy nedostane to, co si přeje. Dostane zásadně to, co si nepřeje. Ale to by byla maličkost. Jenže na Vánoce je často nemocný a na Vánoce ho rodiče vyhodili z bytu. Prostě samé špatné věci a on je stejně každou zimu slaví a doufá, že se to zvrátí. Že jednou budou šťastné, veselé a zajímavé.

Položí tašku na zem, vytáhne klíč a zasune do dveří. Otevře a čeká, až k němu dojde paní Silná. Je to jeho sousedka a snad jediná osoba, která ho pozdraví. Ve vchodu, kde bydlí, jsou lidé, kteří nesnášejí menšinu. Ne, že by byl cikán, to zas ne. To by možná pochopil, ale podle rodičů… škoda mluvit.

„Dobrý den, paní Silná.“

„Dobrý den. Vánoční nákupy?“

„Ano. Přijede mi sestra i s dětmi, tak se snažím!“

„A co budete mít?“

„Pomohu vám.“ Zajistí dveře a pomůže jí do schodů vytáhnout nákupní tašku na kolečkách. „Jen bramborový salát a kuřecí řízky.“

„A kapr nebude?“

„Kdepak. Já ryby moc nejím. Jedině tak filé. Vypadá to, že bude sníh.“

Paní Silná mávne rukou. „Chlapče, žiji tady celý život a na Vánoce sníh byl snad jen třikrát. Sleze to do půlhodiny.“ Nastoupí do výtahu, který byl naštěstí v přízemí, a oba vyjedou do čtvrtého patra. Zaslechne zvonění telefonu. Rychle se rozloučí s paní Silnou, položí tašky, skopne boty a vrhne se k telefonu. Na displeji zaregistruje Alice.

„Alice?“

„Čau, bratříčku, tak co, můžeme přijet?“

„Samozřejmě, že ano. Moc se těším a co dělají chuligáni?“

„Hele, nenazývej je tak. To smím jen já. Zlobí, co by. Moc se těší na strýčka.“

„Protože strýček jim vždycky něco dá. Opravdu nechceš být u rodičů?“

Ticho. „Ne.“

„Ali, stalo se něco?“ Svlékne si bundu a poslouchá.

„Nic. Jen to pořád nemohu překousnout a jsem na to stále naštvaná.“

„Neměla bys.“

„Já vím, ale kvůli takové blbosti. Možná bych to měla už hodit za hlavu. Je to už nějaký pátek.“

„To ano.“ Přesněji řečeno šest let.

„Hele, nebudu provolávat. Zítra jsem u tebe, a co jsem to chtěla?“ Zaslechne nějaký křik.

„Ticho!“ To snad nebylo na mě. „Jo, ptají se, jestli bude kapr!“

„Cože?“ vykoktá. „Jak to myslíš?“

„No, chtějí živého kapra!“

„Nemám.“

„Nevadí, vysvětlím jim, že kapřík nebyl.“

„Ne, nic neříkej, já ho seženu.“

„Už je pozdě.“

„Nikdy není pozdě a je to poprvé, co nebudu na Štědrý den sám.“

Na druhé straně je ticho. „Dobře a moc se těším. Pusu, čau!“

„Ahoj a pozdravuj raubíře!“ Smích a tutání. Postaví telefon do základny a vyrazí ke dveřím. Obuje se a vyjde ven. Zkontroluje, jestli má doklady a peníze v kapse bundy a jde. Čeká na výtah. Ten cinkne a zastaví se.

„Dobrý den,“a otočí se čelem ke dveřím. Skoro se na ně nalepí.

„Dobrý den.“

Upřeně sleduje šipku dolů. Neotočím se, neotočím se, protože jinak provedu blbost. Soused z pátého patra. Bydlí nad ním, ale vedle. Je nádherný. Štíhlý, vysoký, má rád vysoké muže, protože sám je malý. Hnědé delší vlasy, které se na krku vlní a hnědé oči. Nos možná trochu malý a nevýraznou bradu, ale za to nádherný úsměv, po kterém je člověku na omdlení. Z toho už sami vidíte, proč jsem byl vyhozen z domu a proč jsou pro mě Vánoce katastrofou.

„Nashledanou.“ vyblekotám a dívám se za ním. Vzpomenu si na kapra a vystartuji k autu. Nahodím motor a snažím se dojet před zavírací dobou k hypermarketu.

„Kapr?“

„Jasně, šéfe. Máme poslední dva. Tak který? Naháč nebo oblečený?“

„To je jedno, který je lepší?“

„No, naháč se lépe čistí.“

Čistí? „Tak ten naháč.“

„Chcete ho zabít a vykuchat?“

„Ne, proboha, synovci ho chtějí živého.“

„Aha.“

Proč se ten rybář mračí? Vytáhne peníze, zaplatí necelých sto korun a nese ho domů. Musí ho dát rychle do vany. Nebude se koupat a co potom s ním? Alice ho zabije. Pokud ví, tak ryby doma dělá a když k nim přijede po Štědrém dnu, kapra mají. Spokojeně nasedne do auta a vyjede k domovu. Tiše si hvízdá. Letošní Vánoce budou určitě nádherné. Konečně nebude sám. Poslední dva roky už z nich má strach a raději nikam nejde. Udělá si sám pro sebe salát, řízek a dívá se na pohádky. Každý rok jsou stejné, ale jemu to nevadí.

Další den, protože nejde do práce, jde bruslit. Celou zimu probruslí a v létě bruslí aspoň na kolečkových. Udržuje ho to fit a aspoň něco dělá. Kromě toho rád čte a samozřejmě práce. To je celý jeho život.

Poslední dobou se to rozhodl změnit a podal si inzerát. Nechce už být sám a rozhodl se někoho si najít. Zatím, i když napsal zřetelně Vážný vztah, jsou to nabídky spíš na sex. Ne, že by neměl dostatek zkušeností, ale začalo se mu to zajídat. Když potřebuje, udělá se rukou nebo u filmu a když je nejhůř, vyrazí do nějakého baru, ale popravdě se vrací spíš znechucený. Tělo se uvolní, ale tím to končí. Pořád mu chybí spokojenost, která by ze vztahu vyvěrala. Ale Ali, Alice, jeho sestra mu říká, aby se nevzdával.

Je o dva roky starší než on a pomohla mu, když odešel z domu. Stála při něm, i přes zákaz rodičů. Je už vdaná a má dvojčata. Všichni nad tím kroutí hlavou, protože u nás ani u Jirky, to je její muž, se žádná dvojčata nevyskytují. Pavel s Petrem jsou doopravdy uličníci a Alice jen žehrá, proč nemá holky.

Když jí Jirka navrhl, že by mohli zkusit mít holku, zařvala na něho, ať si zkusí rodit sám. Po tomhle už nikdy téma další dítě nepřišlo na přetřes. Pak mu u skleničky vína řekla, že dvě děti jsou až dost. 

Zaparkuje a vytáhne igelitku s kapříkem. Ihned ho donese do vany a napustí mu vodu. Stihl to a synovci budou, doufá, nadšeni. Vezme tašky plné potravin ode dveří a jde vybalit. Zítra bude Štědrý den. Ještě trochu pouklidí. Připraví pohádky, hry na počítač a vytáhne playstation. Musí schovat taky jeho speciální kazety, pokud možno někam hodně vysoko, z ložnice odstranit gel, kondomy a další věcičky, které občas používá. Ještě chvilku přemýšlí nad úklidem a nákupem. Snad má vše a vzpomíná na to, co mají rádi, a jestli to nezapomněl koupit.

V devět hodin večer se svalí do pohovky v obýváku a stočí zrak na místo, kde bude stát stromek. Ještě ho ustrojí a zítřek bude klidnější. Dojde na balkon a vytáhne ho z kbelíku. Zatřese jím. Jehličky nepadají. Donese ho do pokoje a začne rozbalovat ozdoby, které nakoupil. Řetězy a nakonec svíčky. Zapne je a okouzleně zírá na barevné svíčky. Dřepne si a pořád je pozoruje, jak blikají a hází barevné odlesky na ozdoby. Na špičce stromku je stříbrný andělíček. Nechtěl kupovat hvězdu a nechtěl mít stejný stromek jako doma. Ne, nepřipomíná mi to stromek rodičů, nakonec se rozhodne. Vytáhne šňůru ze zásuvky a světla pohasnou. Rozhostí se tma. Protáhne se a jde se umýt, koutkem oka se přesvědčí, že je kapr Karel, pousměje se nad tím jménem, v pořádku a vymění mu vodu. Navleče se do teplého pyžama a připomene si, že musí zapnout zítra topení. Zívne a spí. Spokojeně, s úsměvem.

„Lalltata!“ otevře oči a přemýšlí, co to je za protivný zvuk. Zvedne se a jde k telefonu.

„Ano!“

„Kazi, kluci jsou nemocní! Jedeme na pohotovost. Promiň, ale… jasně, zabal ho pořádně. Hned u tebe budu.“

„Je to vážné?“ Dostane ze sebe.

„Mají horečky, zavolám později. Pusu.“ Zavěsí a on drží telefon.

Věděl to, věděl to. Jeho Vánoce jsou prokleté. Odloží telefon k počítači a postaví se k oknu. Hele sníh, zamžourá do nádherného jitra. Není vidět ani kousek šedivé a stromy jsou nádherně obalené. Větve pod tíhou sněhu jsou prohnuté k zemi. Auta zasypaná a někdo venku stojí a zuřivě smetáčkem smetává sníh z předních skel modrého auta. Odvrátí se a zahledí na stromek. Kruci, kruci, proč zrovna já? Poklesnou mu ramena a jde do ložnice. Půjde spát.

Zachumlá se do peřin, když si vzpomene na svého návštěvníka. Posadí se.

„Co já s ním? Do pytle!“ zavrčí a jde do koupelny. Možná bude mrtvý. Ne, kruci, je čilý jako rybička. Jenže on rybička je. Povzdechne si a dotkne se ho. Slizký. Huch, co s ním? Vstane a natáhne se pro kartáček. Zahledí se do zrcadla a promne si bradu. Proč mu musí ty vousy tak šíleně růst? Jinak je spokojený se svým vzhledem. Šedomodré oči a tmavoplavé vlasy. Když si někam vyjde, tak nemá problém někoho sehnat. Může si vybírat. Sportovní postava z bruslení, a kdyby nebyl tak malý… Copak sto šedesát osm a půl centimetrů je výška pro chlapa? Oholí se, vyčistí zuby a pokukuje po kaprovi. Dojde na toalety a potom zpět ke kaprovi.

Bude ho muset zabít. Nedá se nic dělat.

„Je mi líto, Karle, ale musíš na pekáč. Do vody tě zpět nemohu pustit, to vím i já. Četl jsem to nedávno v časopise.“ Jde do kuchyně a přemýšlí, jak na to. Co kuchařka? Nalistuje ryby.

„Zabijeme kapra… Zabijeme candáta… Zabijeme… Zabijeme… Jenže jak?!“ jak zabít rybu? Odhodí kuchařku a přemýšlí. Internet! Tam je vše!

Začne hledat. Praštit paličkou, ostrý nůž, k řitnímu otvoru, Ježíši, a táhnout směrem k hlavě. Pozor na žluč! „Aha, tak se to dělá! Paličku mám!“ promluví k sobě a jde pro kapra.

„Karle, je mi to líto!“ Vytáhne ho z vody a nese. „Ježíši!“ a zoufale ho chytá. Upadne a je rád, že to není koberec, ale lino, kam Karel dopadne. Donese ho do dřezu. Vytáhne paličku a chytí kapra za hřbet. „Už zase!“ když se vysmekne a skoro dostane ploutví přes oči. Chytí ho a pozoruje, jak otevírá pusu a lapá po dechu. Zavře oči a rozmáchne se paličkou na maso. Buch - Cink a zírá na paličku v dřezu. Zkoumá, jestli se mu nic nestalo. Nestalo. Chytí ho opět a pozoruje ocas, který kmitá sem a tam. Je jak živý a buch. Tentokrát opatrněji. Ještě dobře, že tam nebyla ruka.

„Kruci, jak ho zabít!?“ zařve a dívá se na kapra v umyvadle. Pak se rozhodne. Dá ho do mísy a vykročí ven. Zavře dveře se jmenovkou K. Novotný. Kazimír neboli dle sestry Kazi, dle kluků ze školy Kazisvět. Přivolá výtah. Vleze do něj a vystoupí o patro výš. Snad je doma.

Zazvoní a s bušícím srdcem čeká, jestli je jeho úžasný pan soused doma. Kéž by byl! Jednou ho potkal brzy ráno. Nesl v ruce kbelík a na zádech rybářské náčiní. To si zjistil později, když hledal, co by to mohlo být. Jako rybář bude vědět, co s Karlem provést.

„Dobrý den. Já, potřebuji pomoci.“ Má pocit, že proti němu stojí nedostupná hora a potom úsměv.

„Kapr?“

„Jak jste to poznal?!“ vykoktá ze sebe.

„Vůně a tohle.“ Dotkne se nosu a ukáže na kapra v míse.

Bože, ten úsměv. „Víte, měla mi přijet sestra s raubiří, ale jsou nemocní. Myslel jsem, že mi ho sestra zabije, ale já nevím, co s tím. Nechcete ho? Já to stejně moc nejím a ani nevím, co s tím.“ Opakuji se, koktám, ale mluvím! Je na sebe pyšný.

„Aha. No rybu mám.“

„Vezměte si to. Mně to nevadí a doma mám kuřecí řízky.“

„To budete sám o vánocích?“

„Jo. Mně to nevadí. Udělám si jídlo a kouknu se na pohádky. Ale nevím, co s tím kaprem a když jsem viděl…“ povytáhnuté obočí. Je sexy, je k sežrání a asi jsem se zamiloval „ …že jste rybář. Určitě budete vědět, co s ním.“

Natáhne mísu před sebe. Čeká.

„Tak dobře. Děkuji moc.“ Prohlíží si ho odshora dolů. Sám o vánocích, to je špatné.

„To jsem rád a mísu nemusíte hned vracet, ale ne… jestli by to šlo hned. Já v ní dělám salát.“

„Hned to bude.“ Odejde a nechá otevřené dveře. Kazi si prohlíží byt. Lino stejné jako má on, nebo je to dlažba? Dveře zavřené, ale je to stejný byt, jako má on sám. Na stěně fotografie nějaké řeky nad úsvitem. Krása. Zrak mu sklouzne po dveřích a zastaví se na jméně. T. Netolický. Určitě Tomáš. Tom, Tomáš. Tome. Tomíku. Tomíčku. Ne Tome, Tomáši je krásné. Tomášku. Ano, to je přesně ono.

„Tady.“

„Nemusel jste to mýt, ale asi zdržuji a ještě jednou moc děkuji za zbavení se problému. Půjdu.“ Vykročí ke dveřím s bílou plechovou mísou pod paží. Zírá na dveře, dokud nepřijede výtah. Je nějak rušno. Cítí Tomášův pohled v zádech a všechno se v něm bouří. Lechtá ho to, škrábe, dotýká se ho to. Pocítí vzrušení. Prkenně otevře dveře a skoro se sesune na podlahu. Měl sejít po schodech.

Zapadne do bytu a usedne na pohovku. Pak přejde do kuchyně a vytáhne láhev vína. Nalije si skleničku. Dokázal to, najednou zajásá. Mluvil s ním, vnímal jeho vůni a taky dokázal odpovědět.

„Jsi skvělý, Kazimíre!“ připije si a lebedí. Popíjí a pak se zvedne. Oslaví to, jako každý rok. Zapne světýlka, pustí si hudbu a jde do kuchyně. Vykasá si rukávy.

„Kazi, do toho, zvládneš to!“

Znělka z filmu Poslední Mohykán. Odloží mrkev a rozeběhne se k mobilu. Zvedne ho.

„Tak co?“

„Dobrý. Dostali injekci, ale nemůžeme přijet. Je mi to líto. Kluci se těšili a nejezdi. Pokud je to nakažlivé, nechci, abys i ty marodil.“

„Sakra, je mi to líto.“

„Mně taky. Teď budu u nich sedět a doufat, že horečka ustoupí. Co budeš dělat?“

Vždy má o něho starost. „Dělám salát, řízky a pustím si pohádky.“

„A co inzerát?“

„Nic, Ali. Všechno je tak, víš, co myslím.“

Alice si povzdechne. Přesně to ví. „Nevzdávej to.“

„Nevzdávám se a poznal jsem rozkošného souseda.“

„No vidíš! Pozvi ho na večeři. Láska prochází žaludkem.“

„No jo, jenže nejspíš není na kluky.“

„Ach jo. Měl bys mít větší sebedůvěru. Jak to, že v práci ji máš a řídíš to tam a ve vztahu jsi úplný ňouma?“

„Tobě se to řekne!“ odpoví kysele a upije ze skleničky. „Není to práce, kde můžeš zařvat nebo zkrouhnout odměny.“

„Jen počkej, my ti někoho najdeme.“

„Alice, už i tak toho pro mě děláte moc.“

„Nežvaň nesmysly, Kazi. Nehodlám se dívat, jak zestárneš, aniž bys někoho měl. Nechci, abys čekal, až já přijedu s těmi chuligány. Sakra, stejně je mám ráda.“

„To já vím.“

„Hele, blížíme se k domu. Zavolám později.“

„Dobře a pozdravuj Jirku.“ Něco zaslechne a přeruší se. Spojení ukončeno. Odloží mobil a jde do kuchyně. Brambory, mrkev, celer uvařit. Vajíčka také. Hrášek otevřít a okurčičky pokrájet na drobno. Teď čekat. Naklepe řízky a naloží do smetany. Poslední Alicin nápad. Pracuje jako kuchařka v jedné vynikající restauraci.

Tři hodiny a všechno hotové. Co teď?

Zvonek. Nejistě se podívá na dveře. Kdo to může být? Otevře a má pocit, že je to sen.

„Dobrý den. Neruším?!“

„Ne. To ne.“ zahledí se na talíř.

Ten ho trochu pozvedne. „Váš kapr.“

„Pojďte dál a nestůjte tu tak.“

„Děkuji moc.“ Vkročí dovnitř a rozhlédne se. „Máte to tu pěkné.“

„Děkuji moc.“ Jirka, manžel Alice je výtvarník a udělal mu nějaké věci na stěnu a poradil, co s výzdobou, aby byla efektní.

„To dělal profesionál, že.“

„Ano. Můj švagr Jirka.“

„Šikovný.“ Najednou zrozpačití a vloží misku tomu muži do rukou.

„Já jsem Kazimír!“ dostane ze sebe.

„Tomáš. Musím přiznat, že jsem netušil, jak ti mám říkat.“ Kouzelný úsměv.

„Pokud to nebude, Kazisvěte, tak jak chceš! Víš, nechceš tu zůstat na večeři? Oh, tedy já nevím jestli, Ježíš, promiň,“ koktá.

Na večeři? Tajně v to doufal. „Pozvání přijímám velmi rád.“ Pousměje se a sklouzne po těle Kaziho. „Pak ti mohu říkat Kazi?“

„Budu rád. Posaď se, a jestli chceš, něco si pusť.“ Bože, kde se ve mně vzala ta odvaha? Odnese kapra na talíři do kuchyně a nadzvedne druhý talíř, kterým je přiklopen. To je doslova luxusní, když uvidí nakrájené filety obložené brambůrkami a zeleninou.

Vytáhne láhev a ve dveřích ztuhne a sakra! Nejistě se usměje.

Tomáš k němu vzhlédne a usměje se. „Některé nejsou špatné!“

Zapomněl uklidit svoje kazety a DVD. Snad nemluví o nich. „Ne nejsou. Napiješ se se mnou? Srdce mu buší někde v krku.

Poslední mohykán. Popadne telefon, zapadne do ložnice a zavře dveře. Tomáš za ním udiveně hledí a potom nalije víno. Rozhlédne se. Krásný pokoj, moderně zařízený. Muselo to hodně stát, když se dívá na LCD televizi, videorekordér, počítač.  

„Alice, co voláš?“

„Vždyť jsem ti řekla, že zavolám.“

„Nemůžeš později?“

„Kazi, co se děje? Hoří nebo co?“

„Ne. Ten soused, víš…“

Alici to ihned dojde. Káča je. Husa. „Oh bože! Omlouvám se. Máš to říct hned!“ Ticho. Kazimír zavře oči. Je vyčerpaný. Totálně vyčerpaný. Mobil odloží na postel a vrátí se do pokoje. „Sestra, má nemocné kluky.“

„Jsou v pořádku?“

„Ano, ale byli na pohotovosti.“ Usadí se do křesla. „Dvojčata!“

„To musí mít hodně práce.“

„To má a nechápu, jak to stihá.“ Odmlčí se a neví, jak pokračovat. Co má dělat?

„A ty nikoho nemáš?“

Kazimír zavrtí hlavou. „Nemám. Teď ne. Počkej, donesu nějaké oříšky nebo cukroví. Je kupované, nic moc.“

„Ne. Ty oříšky a já přinesu na večeři svoje cukroví od tety Kláry.“

„To nemůžeš! I tak jsi mi pomohl s Karlem!“

„S Karlem? Kdo je to?“

„Kapr.“ Začnou se smát. „Jsem blázen, co?!“

„Ani ne, já mám doma Amálku, Simonku a Berušku!“

„To jsou ryby?“

„Ne, květiny!“ Oba se začnou usmívat.

„A auto je Bubu,“ práskne na sebe Kazimír. Uculí se, když vidí, jak zamrká.

„Cože?“

„Jo. Ani nevím, proč jsem mu dal zrovna tohle jméno. Víš, těším se na večeři.“ Usmívá se a má skvělý pocit. Tomáš se zvedne a odloží skleničku. „Já se taky moc těším.“ Zaváhá a potom k němu přistoupí. Musí sklonit hlavu a políbí ho na tvář.

Risk a zisk, nanejvýš bude doma sám.

Kazimír ohromeně sleduje, jak se k němu blíží. Vůně, ze které se mu motá hlava, přítomnost, která mu brání dýchat. Polibek a on zavře oči. „Ještě!“ a zděsí se, co to řekl.

„Opravdu to chceš?“ Závan vína a on otevře oči. Je tak blízko mě a cítí bušení srdce. Strachy přikývne, že to byl sen a on dokonale sní. Nemůže to být pravda a pak ucítí teplé rty. Nic nechtějí, jen se ho dotýkají. Zrudne.

Tomáš vstane a dívá se na něho. Vypadá, jako by se zrovna pomiloval. Povzdechne si a posadí se na pohovku. Nalije si víno. Zrovna se rozešel a do toho mu skočí tenhle muž. Dobře vypadající muž a líbí se mu. Neví, proč ho líbal, ale měl pocit, že musí.

„Já…“ Kazi neví, co říct. „Přijdeš na večeři?“ Rád by s ním chodil. Muž nelíbá druhého jen tak.

„A chceš to?“

„Ano!“ nesměle přikývne.

Tomáš se usměje. „Přijdu.“ Vlastně proč ne. Nikdy nebyl sám a možná tentokrát to vydrží déle než pár neděl vášně. Kruci, jeho prokletí.

„Musíme sníst Karla, ne?“ Oba se začnou usmívat a už po sobě nepokukují, ale směle a neskrývaně se prohlížejí. Tomáš natáhne skleničku a přiťuknou si.

Svíčky na stromku blikají a svými záblesky osvětlují dvě postavy schoulené na pohovce. Televize jemně září, na stole cukroví, oříšky a otevřená láhev vína. Kazi se usmívá a Tomáš ho jemně objímá kolem ramen.

V kuchyni ve dřezu trůní prázdný Tomášův talíř.

„Mám tu pohádku rád. Je jiná, nemyslíš.“ Kazi zvedne hlavu k Tomášovi. Tomášek, zpívá jeho srdce.

Tomáš ho jemně políbí. Má dost času poznat Kaziho, stejně jako on jeho. Kdo ví, co přinese budoucnost, ale když ho drží v náručí, je mu krásně. Možná a kdo ví, mu kapr Karel přivedl toho pravého. Usměje se.

„Je rozhodně jiná než v minulých letech.“ Kazi se šťastně usměje.

„A co ty, moje milá, děláš?“

„Sestřičce Marfuše, pletu punčochy.“

„Pleteš?“

„Přece jste mi to sama poručila.“

„Pššš.“

„Plést jsem ti poručila, ale ťukat jehlicemi o sebe, jsem ti neporučila. Probudíš drahouška Marfušku.“

„Cožpak jsou za zdí slyšet?“

„Jak by ne? Jen ty, špindíro, se celý den trmácíš a pak tvrdě spíš. A drahoušek Marfuška celý den prodříme, hřbet neohýbala, a teď ji může probudit, i když hrášek na zem spadne.“

Konec