Shounen - ai povídky

Zimní sny

Vánoční zdobení

Poslední den ve škole. Poslední den ve škole, do které jsem chodil tři roky a něco. Moje hloupost, moje chyba. Chtěl bych ji dokončit a nemám odvahu to rodičům říct. Poslední dobou jsem ztratil na vše chuť. Nejsem nijak vynikající žák. Spíš naopak. Průměrný. Jedině co mně jde, jsou kupodivu jazyky. Jako bych ani nepatřil do rodiny, která jazyky neovládá. Kukaččí vejce.

Ano a nejen tím. Musel mně k nim položit šotek. Nedávno jsem povzbuzen jedním rozhovorem přiznal, že se mi líbí kluci. Rozpaky, ticho, údiv a pak hysterický smích. Nechápal jsem to. Před týdnem  jsem pochopil aniž mi cokoliv řekli.

Poslední Vánoce s rodinou a pak se stěhuji k babičce a tetičce. Žiji samé a já je už dlouho neviděl. Nemám moc na vybranou. Co mohu dělat? Odejít z domu? Nemám odvahu.  Chci, aby to zůstalo tak jak je. Chci mít svůj pokoj, svoji hudbu, vídat se s rodinou. Rodina. Smutek a hořkost. Myslel jsem, že mně mají rádi. Nevím, jestli mají nebo ne, ale kdyby mně měli rádi, nezbavovali by se mně, no ne? Jen kvůli tomu, že jsem trochu jiný. Proč jim to vadí? Nic bych proti nim neudělal. Vždy jsem se snažil, abych vše udělal, co chtěli. Učím se, nikam skoro nechodím, když pominu malování, které mi jde podle nálady. Jednou dobře jednou špatně. Skrýval bych to, nikdo by se to nedozvěděl.

„Ahoj, Víťo!“

„Čau kluci! Domu?“

„Kdepak do herny. Nechceš jít s námi?“

„Ne, díky musím domu. Vánoce.“

„Nepřipomínej mi je,“ povzdechne si Vlad. Vladislav, ale nikdo mu jinak neřekne, než Vlad Rozparovač a on se tím pyšní. „Zas budu strojit obr strom!“ dodá znechuceně. Zasmějme se a i jemu se roztáhnou koutky úst.

„Ty Víťo, co jsem to zaslechl, že odcházíš? Co je to za pitomost?“ Pavlův taťka je učitelem na škole.

Víťa se nadechne. Chtěl by tak moc s nimi dokončit školu. Chtěl by je vídat každý den, pokukovat po nich, prohlížet si je a trochu snít a zatím nic z toho. „Jo, je to pravda.“

„Proboha proč?!“

„Lepší škola,“ odkašle si. Vymyslel to sám, protože neví, co by jim řekl. To, že je gay? Zná reakce některých kluků. Nechce to zažít.

„Aha. Tak to jo. Je to blbý, ale lepší škola, to je fajn ne?“ Zní to nejistě.

„Jo, ale bude se mi stýskat. Doufal jsem, že dolezeme spolu k té matuře.“

„Tak nejdi a je to!“

„Vám se to řekne, ale rodiče pořád... Znáte to sami.“

„Víš co. Měli bychom to nějak zapít. Myslím rozloučit se. Co u nás doma?“ Vladovi rodiče mají obrovský barák a jsou bohatí. K tomu se Vlad neskutečně dobře učí narozdíl od něho a úžasně vypadá, a tak ho často doprovází ve fantaziích před spaním, v kterých uniká realitě.

„Nestihnu to.“

„Hloupost. Pozvu, koho budeš chtít, a pomůžete mi nastrojit stromek. Bacha kluci, má skoro dva metry.“

„Kdybys nekecal. Tak vysoké stropy nemáte.“

Vlad rozpustile pokrčí rameny. „Nemáme a zítra. Přijdete?“

Víťa zauvažuje. Nějak se vymluví. „Přijdu.“

„Já taky a dnes obtelefonuji ostatní kluky. Hele, co holky?“

„Pozvi je taky. Budou nám servírovat.“

„Ty tě slyšet, tak tě naservíruji na naho s přílohou a omáčkou.“ Zasměji se a Víťa cítí, že napětí polevuje.

„Díky kluci.“

„Pche není zač a jdeme nebo nám obsadí naše mašiny.“

„Čau.“

„Čau.“ Víťa za nimi hledí.  Jsou fajn a jemu je najednou smutno, že se musí loučit. Pohlédne do výlohy. Měl by něco koupit Vladovi, za to, že ho pozval. Vstoupí do obchodu a vytáhne peněženku. Nemá moc peněz, ale maličkost bude stačit. Možná by měl přinést něco z potravin, když se rozhlíží po zboží. Nic se mu nelíbí a pak mu padne zrak na ozdoby, co se zavěšuji na balkonech v oknech nebo na stropech. Modří sklenění delfíncí. Dotkne se jich a okouzleně poslouchá cinkot.

„Přeješ si?“

„Ti delfíni, kolik prosím vás stojí?“ Vlad má rád moře a jezdí k němu s rodiči každé léto.

„Sto padesát.“

„Aha.“ Tolik nemá. „A nemáte něco levnějšího? Mám jen sto čtyřicet.“ Pronese nesměle k prodavačce. „Mám to pro kamaráda k vánocům.“

„Pro přítele?“ podiví se a pak se pousměje. Natáhne ruce a sundá ho. Ozdoby jemně cinknou, až se po nich ostatní podívají. Ve Víťovi se něco zadrhne. Jsou nádherné. Necinkají smutně, spíš líbezně. Jako vánoční zvonky.

„Vida sto čtyřicet.“ Víťa se dál neptá. Vytáhne poslední koruny a položí je na pilt. Za chvilku spokojeně nese ozdobu v rukou. Určitě se mu budou líbit.

Doma u dveří je schová do tašky.

„Jdeš pozdě!“

„Omluvám se, ale zdrželi mně kluci. Chtěli pomoci s angličtinou.“ Doma se učí tajně ještě němčinu. Chtěl by dělat překladatele, ale to z rodiny nikdo netuší. Učí se přes internet a jednou by chtěl studovat jazyky. Jenže říct to má strach.

„Kdo?!“ Víťa vzhlédne k otci. Jde z něho strach.

„Vladislav Zářecký a Pavel Novák.“

„Aha. Dobře a jdi si balit.“

„Ano.“ Nadechne se. Otec nikoho moc nemá rád a má pádnou ruku, ale co zkusit to musí. „Vlad mně zítra pozval na rozloučenou a chce pomocí strojit vánoční strom.“  Nikdy neuměl lhát. Každý to na něm hned poznal.

Tušil to, když mu jedna přistane. „Nikam nepůjdeš! Je to jasné?!“

„Ale kluci mně tam budou čekat.“

„Neumíš snad poslouchat! Jak to vědí?! Zas jim to řekl co? I přes můj zákaz! Vědí i tem zbytek?“

„Pavlův tatínek, on je učitel, Zřejmě to Pavlovi řekl. Nevědí.“ Pavlův otec je velmi přísný, ale spravedlivý, tedy jako učitel. Má ho rád, už jen proto, že právě on ho učí angličtinu. Když řekl, že má vrozené nadání, byl pyšný týden a nevadil mu ani výprask za kouli z matiky. 

„V jednu ať jsi doma. Je to jasné!“

Víťa přikývne. Rodiče mají před učiteli respekt. Aspoň, že to. V duchu poděkuje Pavlovu otci. V pokoji si oddechne a vyndá dárek z tašky. Položí ho k ostatním, které nakoupil pro rodiče, staršího bráchu a ségru. Neměl by ji nic kupovat za to, jak se mu pošklebuje, ale je to zvyk. Sedne si k počítači. Najednou neví, co dělat. Nechce se mu nic. Pohlédne na hodinky. Bude šest a za chvilku začne rituál večeře. Bude mu to chybět.

Vstane a lehne si. Zírá na strop a potom stočí zrak ke knihovničce a na druhou postel, kde spí Marek. Ségra má svůj vlastní pokoj. Zajímalo by ho, jaké to bude u tety Marie a babičky Jiřiny. Zvykne si? Přetočí se na bok.

„Čau brácha!“

„Čau!“

„Ježíši, to je děs!“

„Hodně práce?“

„Jo. To víš Vánoce a co ty? Je mi to líto.“

„Díky.“

„Ber to tak, že nebudeš muset spát se svým otravným bráchou.“ Zakroutí hlavou, jak to dělá od té doby, co se dozvěděl. „Stejně, jak to, že jsem to nepoznal?“

Víťa pozná, že mu to leží celou dobu v hlavě a je mu z toho do breku. Lži, samé lži. „Protože dlouho jsem to sám netušil a prostě mi to nepřišlo a pak no nebudu se tím nikde chlubit. Hele, tobě to nevadí? Protože Sandře to vadí.“

„Sandra je tupá holka, která myslí na jedno. Malování a na kluky. Vadí? Ani ti nevím. V práci jednoho máme. Není špatný a pak jsi můj brácha.“

„Díky,“ řekne dojatě Víťa. Mýlil se. Brácha ho má rád.

„Hele, ty jsi mně, jako to víš co.“

„Co?“

„Nešmíroval jsi mně, že.“

„No dovol, jsi můj bratr,“ vykřikne. „To bych si nikdy nedovolil.“

„Fajn. Je mi to líto.“

Víťovi najednou dojde a pochopí, že mu to zas není tak líto, jak říká. Má pocit, že z oší muspadly šupiny a on vidí pravdu, kteoru odmítl si přiznat. To jak se spokojeně rozhlédl po pokoji, který mu bude patřit. Je mu to jedno. Prostě jsem mu ukradený. Jako celé naší rodině. Zdá se, že jediný kdo, ke mně něco cítí je Sandra. Možná by jim měl poděkovat. Povzdechne si.

„Večeře!“

Seběhnou dolu k jídlu. Čekají, až se otec posadí a mamka nandá večeři. Pak až teprve otec pokyne, mohou začít jíst. Jediné slova, která se smí říct, je požádat o podání věcí, na kterou člověk nedosáhne. On už u večeře jen mlčí. Když dojedí, otec s matkou se usadí k televizi. Někdy se k nim přidá brácha se Sandrou, ale většinou jdou pryč. Když má štěstí a brácha jde z domu, může si okupovat počítač dle libosti. Sandra ta je technický antitalent, a co posledně ho pokazila, brácha, řekl, že už na něj nemá sáhnout, jinak ji vynese z domu.

Nic. Brácha bude trčet doma a jako nejstarší má právo na počítač. Přestane někde okolo jedné v noci. Za tu dobu si už zvykl usínat při světle a zvuku počítače. Vezme si knihu. Dnes žádnou učebnici, ale z knihovny si donesl jednu knihu v angličtině. Ví, že se hodně musí učit, než ji perfektně zvládne. Sáhne i po slovníku a vytáhne záložku v podobě květiny. Když ji viděl, neodolal a koupil si ji. Začne číst a občas sáhne po slovníku, když si není jistý slovíčkem.

Usne ani neví jak. V noci se probudí, jak je mu chladno. Zívne a zahledí se na zapnutý monitor a občasné sáhnutí do sáčku brambůrek. Zvedne se a odfrkne. Porno. Klasika. Pak se diví, že má v počítači viry kam pohlédne. Stojí a dívá se, jak se tam dvě ženské olizují a další zuřivě masturbuje. Snad z toho bráška nedostane epileptický záchvat. Tichounce se svlékne do trenýrek a vleze pod pokrývky. Zívne a spí.

Ráno ho probudí budík a rychle ho zamáčkne. Uleví se mu, když se brácha nevzbudí. Přeběhne do koupelny. Všichni spí. Paráda. Tohle miluje. Umyje se, stříkne na sebe toaletní vodu od ségry, kterou dostal k narozeninám. Sice je vypatlaná, ale v takových věcech se vyzná. S tou vodou se trefila perfektně. V pokoji se obleče a vezme dárek. V kuchyni rychle něco najde, položí na chleba a hltavě sní. Chce už být pryč. Co kdyby si to otec rozmyslel.

Zavře tichounce dveře a oddechne. Zapne mobil.

Zpráva. „V deset u mě. Vlad.“

Výskne a nahmatá v kapse dárek. Na rtech se mu objeví nesmělý úsměv. Poslední rozloučení a on si to užije. Spěchá na autobus. Usedne do prázdného autobusu a dívá se ven. Vánoce. Pro něho tohle bude Štědrý den. Sedí, v rukou drží dárek a usmívá se. Je rád.

„Hele vystřel! To je naše místo.“

„Omlouvám se.“ Odejde někam jinam a doufá, že ho nechají na pokoji. Ani nepohlédne na kluky, kteří se tam rozvalují. Pro jistotu si sedne k řidiči.

„Konečnáá!“ ozve se signál a on vystoupí. Panečku, je to tu jiné než u nich na sídlišti. Už jednou tady byl, ale bylo to v létě. Teď je to pod sněhem, a zatímco u nich je sníh špinavý a nahrnutý k okrajím vozovky, tady je bílo až z toho bolí oči. Zvědavě si prohlíží domy. Nové i starší a na zahradách jsou postavení sněhuláci. Někde jen tři koule s koštětem, ale někteří mají hrnce, klobouky, mrkev, knoflíky a někteří i kabáty. Ty vado!“ vypískne a zastaví se. Na lavičce sedí sněhová pěkně tvarovaná ženská. Pozoruje ji. Tak s tímhle si někdo dal velkou práci.

Dojde před nový dům a zazvoní. Odněkud se vyřítí vlčák.

„Ahojky!“ ho vesele pozdraví, i když má trochu strach.

„Haf! Haf!“ se mu ozve v ústrety. Dveře se otevřou a v nich uvidí nějakou ženu. Asi Vláďova maminka.

„Pojď dál. Nekousne tě. Dare domu!“

„Haf!“ Víťa nejistě otevře branku a vejde dovnitř.

„Ahoj!“ Ven vyletí Vlad a popadne ho do náruče. „Mami to je Víťa, kamarád ze školy, který přestupuje.“

„To pro tebe nebude asi lehké! Vlade, máš tu vše ano. Nezlob a nezapal barák!“

„Mami jasně nejsem malý.“ Víťa s Vladem sleduji, jak nasedá a vyjíždí.

„Máš prima matku.“

„Ani nevíš jak moc.“

„Brácha je doma?“

„Brácha se fláka na vejšce. Má přijet dnes večer a určitě bude mít v sobě aspoň pár promile!“ zašklebí se.

„Copak?“ optá se zvědavě a málem by se kopl za nemístnou zvědavost.

„Holka mu dala kopačky! Vůl, ale já mu to říkal. Jenže on mně ignoruje. Pojď dál, začíná mi být zima.“ Vede ho do obýváku. Otevře dveře.

„Ahoj!!!“ Řev a Víťa vkročí dovnitř a málem se rozbrečí. Jsou tu všichni, kromě nemocných a těch, co jsou pryč. Pohlédne na Vlada, který rozpustile pokrčí rameny.

„Děkuji moc,“ zašeptá tichounce.

„Jelikož jsem asi od B a první, tak od nás něco na rozloučenou. Hele nesmějte se!“ vykřikne do zadu. „Tady!“ podá mu něco a on neví, co říct. Zamrká. Ježíš, ještě se ztrapní a začne bulet.

„Já děkuji.“

„Sakra otevři to, ty vole!“ houkne na něho Ríša.

„Kroť se, Bestie!“ zabručí Barbora, která mu podala dárek. Víťa, co si jeho paměť pamatuje, ty dva se škádlili a nadávali si, že to opravdu někdy bylo až směšné.

Otevře. Kniha o Anglii. Pohlédne na ně. Jednou jen tak povídal, že by tam rád jel.

„Tak otevři to!“ Otevře ji a na přední straně je věnování. Podpisy všech. Kdy to proboha udělal?

„V herně byly mašiny obsazené!“ pokrčí rameny Pavel, který se odněkud objevil. „Chybí tam jen jméno Simony, která je pryč. To víš, do Tater se za ní nepoženu. Určitě ti tam dá svoje zvěčnění, až to bude možné.“

„Já děkuji všem!“ přitiskne si ji k tělu.

„Tak mládeži a jdeme slavit!“ Otevře dveře do jídelny.

„Ty brďo! Tedy! To je něco!“ Velký stůl je prostřen všemi možnými věcmi. Od chlebíčků až po zákusky.

„V obýváku je playstation a wifi a nějaké hry. Kdybyste něco chtěli, ke mně!“ ukáže na sebe slavnostně Vlad a spokojeně se dívá, jak se do toho pustili.

„To jsi nemusel.“

„Prosím tě. Jsem rád, že tu nejsem sám. V tom baráku, přísahal bych, že straší a pojď a ber si dokud to je.“ Vezme mu násilím knihu a položí ji na malý stolek. Dostrká ho k jídlu.

Víťa natáhne ruku po cukroví a vzpomene si, jak jeho mamka mu vždy přiložila, když chtěl ochutnat. „Jsou na Štědrý den.“

„Kruci ber si nebo tě kousnu!“ zaslechne u hlavy Vladův hlas a dech. Trhne sebou a začervená se. Rychle si dá vanilkový rohlíček do pusy. „Báječný!“

„Díky moc a bavte se, ale neudělejte mi z toho kůlničku na dříví! Mamka by mně zabila.“

„Neboj se Vladíku, stačí, když to tu vypálím? Ber to tak, že žádný úklid nebude!“ Hodí po něm provokativním očkem třídní smíšek Kristýna.

„Honzo, kolik je za žhářství?!“

„Jak mám vědět? Ještě jsem se k tomu nedostal.“ Honza, budoucí právník, jelikož celá rodina jsou právníci. Matka dokonce soudkyně.

Víťa stojí u okna a pozoruje spolužáky, jak se baví.

„Proč jsi mimo?“

„Já se moc neumím bavit, ale moc děkuji. Bylo to krásné.“

„Stejně nechápu, že se stěhuješ na jinou školu. Proč vlastně?“ Zadumaně poznamená s nic neříkajícím výrazem.

„Už jsem ti řekl.“

„Hmm,“ zabručí Vlad. 

O tři hodiny později

„Tak já jdu, a kdybys náhodou hodlal to zopakovat, napiš.“ Barbora pošle vzdušnou pusu a nastoupí do auta.

„Pomohu ti.“

„A neříkal jsi, že máš být v jednu doma?“

„Kašlu na to!“ prudce ze sebe vyrazí. Nanejvýš dostane páskem. Stejně zanedlouho od nich půjde pryč. Jasně vidí, jak nechtějí nic říkat před sousedy a v práci. Je to jejich vina.

„Hele víš co, dej mi číslo na tvého otce.“

„Počkej, co chceš dělat?“

„Uvidíš. Dej ho sem!“

Víťa nalistuje v telefonu číslo otce. Vlad ho opíše a postaví se před okno. Pozoruje Dareho jak si hraje ve sněhu.

„Mami, můžeš zavolat otci Víti, že se u mě zdrží?“

„Jasně broučku. Dej mi číslo.“ Vlad nadiktuje číslo a sklapne mobil. „Tak a jdeme na to strojení stromku. Máme co dělat.“ Povzdechne si a zadívá se na stůl. Kuchyň raději nechce vidět.

Víťa začne sbírat nádobí.

„Hele, udělám to! Jsi host.“ Začne mu tahat nádobí z ruky.

„Ne pomohu!“

„A sakra!“ vykřiknou oba, když talíře přistanou na podlaze. Vlad ihned klekne a zkoumá podlahu. Otře si čelo. „Dobrý. To víš, otec a jeho věta. „Kolikrát ti mám říkat, že ten barák není náš!“

„On není váš?“ podiví se.

„Ale jo. Je. Mamka má bohaté rodiče. Dali jim ho k bráchovu narození.“ Zašklebí se. „Jenže otec pořád je na to nakrknutý, ale mamka to tak chtěla a proto pořád říká, že není náš.“

„Divné!“ utrousí Víťa.

„Jo je. Proč jdeš pryč?“ Víťa sklopí hlavu a začne sbírat střepy.

„To nic. Jdeme na to.“ Začnou sbírat talíře, tácy, misky a skleničky po oslavě. Naskládají to do myčky.

„Jsi zvyklý uklízet.“

„Jo. Museli jsme.“

„Já ne, ale koš vynést a takové prkotiny, to zas jo a teď zlatý hřeb programu. Stromek!“

Někam odběhne a postaví do rohu obývacího pokoje stojan. „Stromek je venku. Běž do zadu a přines ho. Jo nerozvazuj ho. Uneseš ho?“ Prohlédne si jeho štíhlou drobnou postavu.

„Neboj se. Nevypadám na to, ale mám sílu!“ zvedne ruku a ukáže svaly. Vlad se zvedne a znalecky je ohmatá.

„Jojo, jedině tak od zdvihání knížek!“ oba se zasmějí a Víťa raději vypadne, jak je mu horko z toho doteku. Přitiskne si ruce k tvářím. Snad se nečervenám.

Vlad se za ním dívá. Usmívá se. Je miloučký a tak bezbranný. Pořád smutný a nechá sebou mávat, jak kdo chce. Kdyby nebylo jeho varování v prvním ročníku, dopadl by nejspíš hůř. Klekne si ke stojanu a začne ho montovat.

„Je tady,“ zaslechne udýchaný hlas.

Ztrácí se v tom stromku, pomyslí si a hřejivě se usměje. „Perfektní!“

„Měl jsi pravdu, je obrovský.“ Opatrně, aby něco neshodil, dotáhne ho ke stojanu.

„Raz dva a je tam!“ Smějí se při vztyčování stromku.

Má kouzelný úsměv. Připomíná něco nehmotného, krásného. Povzdechne si.

Směje se. Je tak živý, tak bezprostřední. Rarášek se svými kaštanovými vlasy a zelenkavýma očima. Je mohutnější a vyšší než on a každý se ho tak trochu ve škole bojí. Přitahuje ho svou živostí a tím jak je veselý. Chtěl bych být jako on. Ne takovým nic neříkajícím klukem. Povzdechne si a odstoupí.

„Neříkej, že mi teď chceš utéci, když jsme došli do finále.“

„Ani nápad, ale máš nějaké štafle? Tak vysoko tam nedosáhneme.“

„Mám a teď mi pomoz nanosit ozdoby.“ Vede ho ke komoře a začne stahovat krabice z nejhořejších poliček. Víťa běhá sem a tam, jak je nosí do pokoje. Usmívá se. Nepamatuje si, kdy mu bylo tak nádherně. Zapomíná na čas, zapomíná na to, že sem nepatří.

„Nejdřív velké, malé nahoru, řetězy a vločky a nakonec mašle se svíčkami!“ vyběhne a donese hromadu světýlek.

„To jako na to má přijít?“

„Jasně potom, co to rozmotáme. Stromeček vždy strojím já a každým rokem je vyšší a vyšší. No teď už nemůže být vyšší.“ Znalecky vzhlédne ke špičce.

„A na špičku dáme co?“

„Tohle!“ Vyhrabe jednu z krabic a otevře ji. V rukou se mu zaskví anděl se zlatou trubkou.

„To je nádhera.“

„Viď. Mamka ji dovezla odněkud, ani nevím odkud, ale je krásná a teď dojdu pro řebřík a ty zatím můžeš věšet ozdoby. Jo dají se tam všechny, tak moc o tom nepřemýšlej.“

„Neboj, nebudu!“ ujistí ho vesele Víťa.

„Super!“ je rád, že se směje. Ve škole je jako opuštěné zvířátko. Když po něm někdo něco chce, udělá to. Povzdechne si. On je úplně jiný. Nenechá si nic líbit a dost často z toho vyjde s modřinami, ale jemu je to jedno. Mamka mu říká rarach a směje se tomu. Otec neposeda a brácha střevo ušaté. Miluje svoji rodinu, ale Víťa z té své má spíš strach a to, jak ho posílají někam za humna… Brr.

„Moc pěkné. To se ti povedlo!“

„Opravdu?“ Ujišťuje se nesměle Víťa a prohlíží si ozdoby. Pokusil se tu směs ozdob dát nějak dohromady.

„Samozřejmě,“ ujistí ho Vlad. „Bude to náš nejhezčí stromek.“

Víťa zčervená radosti. „Děkuji moc. U nás strojí stromek mamka.“

„Vy ho neděláte? U mě mamka říká, že se aspoň zbaví nějaké té odpovědnosti, když prý nás nakrmí. My strojíme stromek a otec uklízí.“

„Cože?“

Vlad se uchechtne a postaví štafle k stromku. „Drž mně a podej andílka!“

Víťa jednou rukou drží štafle a druhou mu podává anděla. „Nespadni!“

„Neboj,“ mrkne na něho. Budu padat do měkkého!“

Víťa nechápe, a když pochopí, začervená se. Klidně by ho nechal spadnout, kdyby se nebál. Úzkostně ho pozoruje, jak snaží se ho nasadit na špičku, která se kýve sem a tam.. 

„Mám to! Díky ti bože a všichni svatí, že jsem tentokrát při tomto úkolu nesletěl a netrvalo mi to dlouho, ale to jen díky tomu andělu dole. Amen!“ Pateticky vzpíná ruce nahoru. „Podej mi ty růžové skleněné koule. Jo ty. A potom ty sněhové vločky.“

Víťa je vezme a podává mu. Zachvěje se, když se jeho ruce s ozdobou dotknou Vladových.

„Je ti něco?“ broukne Vlad zvědavě a pozoruje jeho oči. Jindy jsou tak jasné, průhledné a teď zmatené. Pousměje se.

„Nic,“ dostane ze sebe.  Nemůže odolat, aby se pokaždé nedotkl Vladových prstů. Má pocit, že dělá něco zakázaného a hříšného, ale nádherného. Cítí, jak mu srdce prudce bije a nemůže se dočkat, každého podání ozdoby. Růžové, modré, pestrobarevné. Panáčci a červená jablíčka. Sametové mašle velké, malé a on má čím dál větší strach a rozkoš.

„Hotovo a teď můj pomocníku to nejhorší a to svíčky.“

„Je jich dost, co?“

„Jo, ale jestli mi chceš pomoci, anebo si něco můžeme dát.“

„Ježíši!“ vykřikne a zbledne. Málem by zapomněl.  Doslova vyběhne z pokoje a nechá za sebou udiveného Vláda. Ten jde za ním.

„Vše nejlepší. Bylo tolik překvapení, že jsem skoro zapomněl.“ Podává mu papír  a lituje, že to nepřebalil do nějakého veselého barevného vánočního papíru. Ne že by nějaký doma měl, ale mohl si ho půjčit nebo koupit.

„Nemusel jsi a to je krása! Pověsím si to do okna. Děkuji ti a já nic pro tebe nemám.“

„Já chtěl jsem ti poděkovat za pozvání.“ Má pocit, že je rudý jako rak.

„Prosím tě!“ mávne rukou. „Jdeme dodělat je.“ Nemůže se na ně vynadívat. Delfínci. Jak ho to napadlo vůbec mu tohle koupit? Chtěl si to koupit už tohle léto, ale nenašel nikdy na to čas. „Tedy pokud chceš.“

„Jasně, že chci. Nikdy jsem takový stromek neviděl.“

Vlad se usmívá a odloží dárek na stolek. Líbí se mu to. Začnou rozmotávat světýlka. Jeden okruh kolem stromku a nakonec další se táhne chodbou.

„Hotovo.“

„Ty jak to chceš tam dát?“ skepticky hledí na žárovky.

„Jednoduše. Konec musí být v zástrčce a pak ho omotáme. Jdeme na to, než si to rozmyslím.“

„My to zvládli!“ s úctou prohodí Vlad a s rukama v bocích zírá na ten strom. „Víš, každý rok než to začneme dělat, s taťkou se na to posilníme. Jdeme!“ Vezme Víťu za ruku a táhne ho do kuchyně. Otevře velkou lednici a vytáhne žlutou láhev. Nalije do skleniček. „Domácí vaječňák. Na zdraví.“

Víťa usrkne a je překvapený. „To je dobré!“ A upije víc. Moc dobré.

Kde proboha žije? V klášteře? Pomyslí si Vlad a nalije mu ještě trochu.

Ví’ta jak pije, padne mu zrak na hodinky. Zbledne. Večeře. Nestihne to. Kašle na večeři. Oba jdou ke stromku a Vladislav ho rozsvítí. „Povedlo se nám to.“ Najednou ho obejme. Víťa strne a nakonec se uvolní. „Posadíme se!“ řekne nekompromisně Vlad a posadí se na pohovku. Přitáhne si k sobě Víťu.

„Ty neodcházíš kvůli škole, že jo.“

„Odcházím!“ ale všechno se v něm svírá touhou mu říct pravdu. Bojí se.

„Lžeš, jako když tiskne,“ mu řekne přímo do očí Vladislav a dotkne se rtů. Líbá je a Víťa jen svírá skleničku, jak je ohromen tím dotekem. Zavře oči a vychutnává si políbení.  „Jsi moc krásný!“ řekne mu a zrudne. „Takže proč odcházíš?“

„Teď už to víš. Celé rodině je to proti srsti. Věděl jsem to, ale jednou o tom otec mluvil a zdálo se mi, že změnil názor a tak jsem to přiznal. Jenže tehdy v tom rozhovoru lhal a mně vyhodil k babičce a tetě.“

„Tedy. Já nevím co říct.“

„To nic. Tohle byl nejkrásnější den, jaký jsem zatím zažil. Sestra na mne nadává a bráchovi jsem totálně putna. Jen hledí na pokoj a přemýšlí, kam si dá svoje další krámy. Je rád, že se mně zbaví.“ Mluví hořce a všechno se v něm svírá touhou plakat. Tak rád by řekl, že je to jinak. Je mu smutno a usrkne. Vlad ho obejme a konejší.

„Ahoj rodino!“ někdo zakřičí na celý dům. Víť v náručí Vláda sebou trhne a chce vymanit z náruče.

„Nazdar tati! Jak bylo?“

„Jako každý rok. Nechci slyšet práce. Kde je mamka?“

„Odjela někam. Neptal jsem se.“

„Dobrý den.“ Víťa nesměle pozdraví vysokého muže s unavenýma očima.

„Ahoj a ty jsi kdo?“

„Víťa ze školy a můj přítel.“

„Fajn a hle to bych si mohl taky dát. Neruším, doufám.“

„Ne.“ Sleduji, jak odchází a za chvilku se vrací se skleničkou v ruce.

„Tati mohl bys odvézt tady Víťu domu?“

„Cože? On tu nezůstane? Ach jo a já se těšil na skleničku.“

„Nemusíte. Dojedu tam autobusem.“

„Cože? Aby nás pomluvili tví rodiče? Ani náhodou. Za chvilku jsem tu. Obleč se trochu slušněji!“ zahučí k Vladovi, který je jen v tričku a teplácích. „Jo ten stromeček se vám povedl. Je perfektní. Příští rok nechám to na vás taky. Aspoň se nemusím dřít se světýlky.“

„Tvým rodičům to nevadí!“ řekne zmateně Víťa.

„Ne. Brácha to nějak zjistil, že očumují moc kluky na bazéně, prohrabal se mi věcmi a práskl to rodičům. Šel jsem na kobereček rychlostí Pendolína, proč jako jsem jim to neřekl dávno.“ Zasměje se. „To byl děs. Málem jsem se propadl do sklepa, když se mně začali vyptávat na tyhle intimní věcmi. Jsou fajn a jsem rád, když tě tak slyším.“

„Netušil jsem, že máš rád kluky.“

„Mám a přiznám se, že tebe velmi rád pozoruji.“

„Mně?“

„No jo. Viník objeven a teď kam odcházíš?“

Víťa mu to s červenáním řekne.

„Lepší škola? Děláš si legraci? Vždyť je to o jedno město dál a škola je stejná!“

„Já vím, ale rodiče už mně nikdy nechtějí tady vidět a proto změnili mi i školu.“

„Už jsem se lekl, že to bude někam do Sokolova. Paráda.“

„Proč?“

„Uvidíš.“

„Tak kluci připravení?“

„Jasně tati a díky. Mohu jet s tebou?“

„Samozřejmě a Vítku nechceš tu strávit Silvestra?“

„Tati ty jsi poklad!“ nadšeně zaječí Vlad a vrhne se mu kolem krku. „Udělám mejdan!“

„Jen nezapal barák. Není náš.“

„No jo tati. Já to vím! Je rozhodnuto, Víťo.“

Víťa stojí a nemůže tomu uvěřit. On pozvaný na Silvestra? Slavit ho tady v tomhle domě a s Vladem? Jen, aby ho pustili. Tetu s babičkou vůbec nezná, a co když jsou stejné jako otec?

Výprask doma, že se tak dlouho zdržel, mu nevadil. Nevadilo mu ani odstěhování do sousedního města. Ob sousedního. Třicet kilometrů. Dostal svůj vlastní pokoj a začal učit babičku s tetou pracovat na počítači, který snad byl vyroben před válkou. Nebyl nijak moderní, ale to on nikdy nechtěl.

O pár dní později

„Ahoj!“ zakřičí Vlad, vyskočí z auta sotva stačí zabrzdit, popadne do náruče Víťu a políbí ho. Ten zrudne. Přesto nesměle mu polibek oplatí.

„Opravdu vám to nebude vadit?“ nejistě osloví Vláďova tatínka, který pro něho s Vladem dojel.

„Samozřejmě, že ne. Jsem rád, že na něho dohlédne někdo rozumný. Máš sebou věcí na přespání?“

„Tady!“ Zdvihne tašku.

„Dobrý den. Jsem jeho babička Jiřina Malá a to je Marie. Ráda vás poznávám.“

„Já taky.“

„Tady něco pro vás a moc děkuji.“ Podá jim tašku a plech s buchtou. „Jsem ráda, že si vyrazí někam pobavit. Na Silvestra nejsme moc dobrý spolek. Ne pro mladého muže.“ 

„Babi!“ vykřikne pohoršený Víťa. Za ten týden a něco si je stihl oblíbit, a když viděl, jak babička Marii pohladila po ruce, jen zasněně se zamyslel. Vlastně může být rád, že je od rodiny pryč. Zajímalo by ho, jestli to otec věděl nebo ne. Jednou se na to optá babičky nebo tety. Až najde odvahu.

„Mladý muži, je to pravda. Tak jeďte.“ 

Víťa jim zamává z auta a sevře Vladovu ruku. Neví, čemu vděčí za své štěstí, ale je to jako by se stál toho dne nějaký zázrak. Možná, že anděl tehdy zatroubil a seslal mu Vlada. Kdo ví? Ucítí jemné pohlazení na ruce.

Je šťastný. Za svých osmnáct let je snad poprvé tak nádherné šťastný a spokojený. Děkuji, vyšle do vzduchu.  Obrátí se ke Vladovi, který ho pozoruje. Zrudne, když v jeho očích zahlédne touhu i štěstí. Usměje se a má pocit, že letí volně pod mraky do dálky.

Konec