Večeře pro zachránce
Jirka strnule sedí v rychlíku do Prahy. Je nervózní a co chvílí koukne na krabici, jako by měla zmizet. Neví, zda je to ještě sen nebo ne, ale doufá, že ne. I když popravdě možná je. Jel - dalo by se říct naslepo, protože v Praze byl jedině tak na výletech. Většinu času mu zabírá práce a koníčky.
Nedávno se odhodlal si pořídit internet s počítačem. Nebo snad počítač s internetem? Vyhýbal se tomu, jak se dalo. Jeho vášní bylo čtení knih, ne nějaké technické věci. Miloval je strašně, ale neposkytly mu to jedné. Sex, přítele. Na malém městečku být jiným znamenalo prohřešek, ovšem u něj to bylo tolerováno, protože byl jedním ze záchranářů městské nemocnice. Když někdo potřeboval, vždy byl po ruce. Už i matka se s tím smířila, tedy na rozdíl od otce, který to stále nemůže překousnout.
V poslední době do něj začala hučet, že být sám je špatné. Měl by si někoho najít, s kým by žil, protože jinak zakrní. Nechápe, co ji to najednou popadlo. Je mu už skoro třicet a doteď ani špitnutím nenaznačila, že být sám je špatné. Kdysi dávno měl pár známosti, ale rychle toho nechal. Práce, knihy, občas se podíval na nějaké to video a to bylo vše. Rád by věděl, co ji to popadlo.
Když řekl, že si tedy někoho najde, začala do něj hučet, ať si pořídí počítač s netem, že bude mít větší výběr. Začal mít podezření, že do ní někdo to hustí, ovšem dolování kdo, se mu nepovedlo. Dokonce mu přispěla na monitor, jako by na něj neměl.
Popravdě nechtěl o něm nic slyšet. Je technický antitalent. Jediné co se v jeho rukou nepokazí, je auto. Od mobilu přes žehličku a jiné věci, až po počítač mu prostě nefungují. Říkal mamince, že jsou to vyhozené peníze, protože to přestane do pěti minut, co to připojí fungovat.
Ta jenom řekla, ať to nechám na ní. Pche – ona s tím nebude dělat. Nakonec podlehl. LCD monitor se skříní, v které jsou střeva, trůní u něj v bytečku, který mu nějakým záhadným způsobem pořídili rodiče. Je šťastný, protože nemůže říct, že by někdo z jeho vrstevníků měl byt a nebyl zadlužen. I když musel si vzít úvěr na přestavbu. Teď je to tam božský. Má dva pokoje, obývák, ložnici, velkou koupelnu se záchodem a kuchyň, u kterého je dokonce balkon.
Neví, kde ho rodiče sehnali, ale je rád.
Tak nakonec zapnul počítač. Kupodivu nic nezaprskalo, nic se nestalo. Windows normálně naskočil.
„Vidíš!“ Maminka ho poklepala po zádech. „A ty jsi měl strach.“
„Nevěřím,“ zabručel.
„Tak a teď si někoho najdi,“ poručila mu. Nikdy by neřekl, že v mamce je kus generála, protože je taková tišší osoba, na rozdíl od otce, který je děsný pruďas. Když se dozvěděl, že je gay, celá ulice se třásla. Dodnes se diví, že nepřijeli policajti.
Díval se na monitor a přemýšlel, co tu dělá. Nikdy s nikým nežil. Nikoho nikdy neměl a najednou má s někým být? Mamka se zbláznila, ale ví, že na něj visí, protože jeho bratr, jak říká je nepovedený. Odešel do města, kde lítá z jednoho průseru do druhého. Momentálně natvrdo sedí. Maminka, i když se s otcem od něj distancovala, mu posílá pravidelně balíky -tedy pokud má je povoleny.
Zbývá on a on je homosexuálem. Když se to dozvěděla, propukla v pláč, otec začal běsnit. Myslel, že ho zabije. Kdyby ho mamka v poslední chvílí nezadržela, je na místním krchově.
Zavrtí hlavou nad tím, jaké myšlenky ho napadají. Když se to tak vezme, chtěl by mít nějakého přítele. Problém je, kde ho sehnat. Není to v tom, že by vypadal jak strašidlo. Podle něj je ucházející. Sice nijak štíhlý, ale tlouštík taky ne. Z práce má svaly, příjemný obličej, i když na fotkách vypadá všelijak. Proto taky žádné nemá. Raději fotí jiné. Když se posledně fotil, tak mu fotografka doporučila se neusmívat. Nevěděl, zda má brečet nebo se smát.
Taky není tak úplně pravda, že žádné gaye nezná. To mamce lhal, jako když tiskne. Pravdou je, že jich zná dost, ale nikoho nemiluje. Rád si s nimi popovídá, stejně jako s kolegy z nemocnice, ale žádný ho nepřitahuje. Možná i proto souhlasil s tím otřesným vynálezem.
Maminka, kde se v ní vzala zvědavost, bůh ví, celou dobu si nervózně okusovala nehty a stála za ním jak kvočna. Pořád se ptala, s kým mluví, komu psal, zda poslal fotku. Měl své drahé maminky plné zuby.
Teď vedle něj trůní krabice s cukrovím. Mamka je dobrá kuchařka, i když někdy to přepískne, ovšem vynikající cukrářka, protože je to její povolání. Doma má tři trouby a pravidelně peče v něm dorty na svatby, narozeniny, svátky jednou dokonce i na pohřeb.
Nakonec mu vybrala Mirka, nebo on si ho vybral? Jede za ním do Prahy, protože on nemůže, ale taky chce tam zůstat celý den. Ovšem než našel Mirka, prošel si martyriem. Nejvíc ze strany mamky.
„Tak co Jiříku, už sis někoho našel? Odpověděl ti?“ Do pokoje nakoukne maminka. Momentálně je u rodičů, protože jeho byt se přestavuje. Je večer a jemu se nechce splachovat vodou v kbelíku. „Ukaž?“
Jirka si povzdechne, natočí k ní otcův notebook.
„Počkej, jen si vezmu brýle. Co píše?“ Z kapsy vytáhne brýle, které si nasadí. Voní skořici, vanilkou a sladkým. Taková je jeho maminka, co si pamatuje. Má ji moc rád.
„Jen se bavíme. Má rád psy. Má vlčáka, s kterým chodí na cvičiště.“
„Skvělé. Máš rád taky psy ne? A kolik mu je? Kde pracuje? Jak vypadá? Myslí to vážně? Napsal jsi do té seznamky: Jen vážný vztah?“
„Ano mami. Nevím, jak vypadá, ale asi dobře.“
„Musíš chtít po něm fotku, rozumíš? Máš nějakou svou? Jestli ne, dojdeš si nějakou udělat.“
„Mami, to se musí digitálně a ano mám. Nedělej si starosti. Bohužel, spíš někoho hledá na…“
„Hned si s ním přestaneš psát.“
„Mami, ale on je fajn,“ brání neznámého, který by si raději zaskotačil v poli než mít trvalý vztah.
„To nic neznamená. Nemyslí to s tebou vážně.“
„Možná až se poznáme, tak bude…“
Maminka si sundá brýle. „Ani na to nepomyslí.“
Jirka tiše sedí. Nemá odvahu cokoliv namítnout.
„Takoví jen myslí na zábavu. Nemůžeš si dovolit ztrácet čas. Někdo se najde, uvidíš. Tak zkus dalšího? Hele, něco ti přišlo. Kdo to je? Co píše?“
Jirka si povzdechne. Toho nezná a jmenuje se stejně jako on. „Jirka.“
„Ahoj. Jmenuji se Jirka. Četl jsem tvůj inzerát na seznamce. Rád bych tě poznal blíž. Jsem ze Zlína…“
„To je blízko,“ zašeptá nadšeně maminka, která si opět vzala brýle. Jirka nemá odvahu říct, aby mu nečetla soukromou korespondenci. „Tak odepiš, ňoumo. Abych ti vše v životě zařizovala já. Máš nejvyšší čas osamostatnět.“
Jirka si pomyslí, že by rád, kdyby ho nechala, ale opět nemá odvahu ji nic říct, protože cítí, že má pravdu. Nechce někoho na laškování. Chtěl by mít už trvalejší vztah. Nikdy nebyl na takové hupky dupky sem a tam a jít.
„Co píšeš?“ optá se zvědavě.
„Mami, nepálí se ti dort?“ optá se zoufale.
„Ale kdepak! To bych poznala. Mám ještě deset minut, než se mi udělají ty korpusy. Tak povídej.“
„Ahoj, jsem Jirka.“
„To je vše?“
„Ehm ne.“ Nějak se podivně zasekl, že neví, co napsat dál. „Máš rád sladké?“
Smějící se smail. „Moc nemusím, ale ty asi ano.“
„Jo, mamka je cukrářka. Jak vypadáš?“
Maminka pochvalně přikývne. Tak to má být. Je dobré vědět, co jsou rodiče zač. Nerada by vyfasovala za tchýní – paničku s norkem kolem krku. „Zeptej se na rodinu.“
„Jak vypadám? Počkej, pošlu ti fotku.“
Mamka div, že nepohltí monitor. Na obrazovce se objeví smějící kluk. Může mu být tak okolo osmnácti. „Není moc mladej?“ optá se váhavě.
„Mami, Pavel byl moc starej, tak co chceš?“
„Dobře! Já jen, že mladí jsou většinou…“
„Já takový nebyl.“
Maminka se zatváří provinile. „Promiň, nemyslela jsem to tak. Já jen, že tvůj bratr… nechme toho. Vypadá hezky. Co rodina?“
„A co tvoje rodina?“ optá se Jirka. Napjatě čeká na odpověď.
„Rodina?“ udivený smailík.
„Co se diví, kokot jeden!“ rozčilí se mamka najednou. „Hele, ten to nebude myslet vážně. Možná bys měl si najít někoho svého věku?“ navrhne už opatrněji.
„Mami, já se snažím!“
„Tak se snaž víc!“ poručí mu. „Jdu vytáhnout ty korpusy.
„Kdo se vdává?“
„Ale Josefova teta má padesátiny. Má to být mega slavnost, tak mě požádali o dorty a nějaké zákusky.“
„Mňam!“
„Ani náhodou. Potřebuješ trochu zhubnout.“
„Mami!“ Mamka už je ve dveřích. Jirka se obrátí k notebooku. Konečně má trochu klid.
„Mám mamku, tátu a dvě ségry. Proč se ptáš?“
Jirka zrozpačití. „Jen tak. Máš nějaké koníčky?“ mrkne se na chat s Radkem. Rád by ho poznal. Podle fotografie je fajn. Ovšem člověk nikdy neví, co se vyvrbí. Mamka má v jednom pravdu: Co s někým kdo si chce užívat?
„Jen tak. Máš nějaké koníčky?“
Smích. „Filmy. Strašně rád sleduji filmy, co ty?“
„Já občas. Spíš strašně rád čtu. Jsem v knihovně obden.“
„Já zas u televize. Víš, že se mi s tebou fajn povídá. Viděl jsem tvou fotku.“
Jirka si povzdechne. Dal tam obyčejnou. Řekl si, že když je to neodradí, možná budou to myslet vážně.
„Ty chceš někoho na stálo? Proč?“
Jirka se zarazí, ale prsty mu vyťukají odpověď skoro samy. „Protože nechci být sám. Rád bych se k někomu vracel, povídal si s ním, proto hledám takhle.“
„Ty nikoho ve svém okolí neznáš?“ Údiv.
„Znám, ale nemám je rád,“ přizná rozpačitě Jirka. „Ty někoho máš?“ optá se, ale vzápětí si vynadá.
„Nemám. Jen jsi mě zaujal.“
Jirka posmutní. „Takže nikoho nehledáš nastálo?“ Chvilku se nic neděje.
„Sám nevím. Chodil jsem s několika kluky, bylo to fajn, ale mám před maturitou.“
„Aha.“
„Jen mě to zajímalo, ale taky rád se takhle s lidmi bavím, seznamuji se s nimi, víš. Nevadí ti to? Rád bych si s tebou jen tak psal o všem možném.“
„Ne. Rád si popovídám.“ Bude muset hledat dál. Ovšem ten kluk má pravdu. Proč by s někým nemohl psát jen tak? Mamka o tom nemusí nic vědět. Usměje se a odpoví Radkovi, který mu napsal před dvěma dny.
„Tak co?“ Do pokoje nakoukne maminčin ustaraný obličej.
Jirka zavrtí hlavou. „Nic mami, jdu spát. Zítra musím být brzy v nemocnici. Mám dlouhou.“
„Jasně. Já ještě chvilku budu pracovat.“ Jirka schová notebook, dá na místo dráty. Jde za mamkou do kuchyně. „Panečku to vypadá luxusně!“ zvolá při pohledu na velkou padesátku jako dort. „Co na něm uděláš?“
„Právě, že ještě nevím. Co bys radil?“
„Copak já vím? Něco co má ráda. Nebo klasické růžičky. Nebo vytvaruj postavičky. Taky zmůžeš zavolat, co si přeje.“ Zívne, že si málem nevykloubí čelisti. „Mami, proč chceš, abych si někoho našel? Víš, že táta je…“
Maminka se přikrčí. Jirka pochopí, že to dělá za jeho zády, ale proč? „Víš, on je jenom zklamaný, nic víc. Taky víš, v jakém prostředí pracuje,“ omlouvá ho, protože jeho otec dělá v továrně jako dělník. „Nemá to lehké, a když tvůj bratr… nemá to lehké.“
Jirka se skloní, políbí ji do vlasů. „Vím. Promiň, ale proč to chceš?“
„Člověk nemá být sám.“
„Nebudu ho moci…“
„Už vím. Udělám tam zahrádku s fontánou.“
Jirka pochopí, že hovor je u konce. „To bude krásné.“
„Doufám, že se to povede. Nikdy jsem to nedělala. Kdy se opět připojíš?“
Jirka opět zívne. „Nevím, mami. Jsou dovolené, znáš to sama.“
Maminka se usměje. Už není tak vtáhnutá do sebe. „Tak běž spát, ať neříkají, že chodíš pozdě.“
„Rozkaz!“ Srazí k sobě nohy jako voják, ale odvleče se na gauč. Přikryje se dekou. Sáhne si na úd, když toho nechá. Dřív ve svém pokoji to dělal normálně, ale teď nemá odvahu. Taky je unavený.
Dovnitř vejde maminka, která mu přinesla potraviny, taky něco na zakousnutí. V ruce má talířek se švestkovou buchtou. „Něco na zub. Tak povídej.“
Jirka se usměje. Je už nazpět ve svém předělaném bytě, za což je rád.
„Mami, jak jsi vlastně dostala ten byt?“ optá se zvědavě. „Musel stát hromadu peněz.
Maminka se usměje. „Pamatuješ na tu svatbu, na kterou jsem dělala ten pětiposchoďový dort?“
„Jo. Myslím, že byl největší, jaký jsi udělala. Jak se jmenovali…“
„Voborníkovi. Teď jsou Vondráčkovi,“ zasměje se. „No a ona dělá na magistrátu v bytovém. Tak jsem ji požádala, zda by věděla o nějakém bytě, který se draží. Asi za půlroku mi volala. Měli jeden velký čtyři pokoje, ale bylo to dost peněz. Taky mi radila, abych to nechala být.“
Jirka přikývne.
„No o měsíc volala o pěkném bytě s dvěma pokoji, velkou kuchyni a koupelnou. Dokonce měl i balkon. Taky povídala, že o něj moc nemá nikdo zájem, že by se šlo dohodnout. Tak jsme to vzala. Byli tam ještě asi dva lidé, ale jen se dívali. Hned mi ho přiklepli.“
Jirka pochopí. Už něco o tom slyšel. „Děkuji moc.“
„Máš to tu teď hezky. Podívej se, někdo se připojil,“ řekne dychtivě. „Kdo je to? Povídej.“
Jirka zrudne. „Mirek.“
„Aha. No a dál? Povídej. Jak vypadá?“
Jirka otevře jednu fotku, na které se usmívá sympatický černovlasý muž.
„Je hezký, že jo?“ pobídne ho.
Jirka zrudne. Maminka si povzdechne. Vypadá to, že si někoho konečně našel. „Docela jo.“ Zírá na něj, potom zavře fotku. Líbí se, ale je až v Praze.
„Bydlí v Praze.“
„To je dálka,“ pokývá moudře.
„To je. Jdu zkusit to dál.“ Maminka se usměje.
„Samozřejmě. Vem si buchtu. Co v práci? Jak to jde?“
„Jde to, aspoň tuhle službu nikdo nezemřel.“
„Těžko si člověk zvyká, že.“
Jirka zavrtí hlavou. „Kupodivu ani nemusím. Je to zvláštní. Někdy si říkáme s kolegy, že člověk otupí, ale když někoho zachrání, potom je to radost. Člověk má pocit, že ta práce dává smysl. Je výborná. Budu tlustý jako bečka!“
„Prosím tě! Budu muset jet. Zase přijedu, ale ten byt opravdu prokoukl,“ uznale prohodí. „Ta kamarádka co ti to dělala je šikovná.“
„To ano. Vyzná se v barvách a dlouhou to se mnou diskutovala. Teď se dá tady bydlet. Děkuji moc.“ Zvedne se, aby ji vyprovodil. Na liště bliká zpráva z ICQ.
Jirka přijde nazpět, otevře ji. Povzdechne si. Praha je strašně daleko. „Ahoj,“ řekne si pro sebe něžně.
„Ahojky. Jak bylo v práci?“ Jirka se usměje. Je to, jako by potkal svoje dvojče, protože i Mirek dělá záchranáře. Je to zvláštní, protože mají i podobné koníčky. Taky hodně čte, i když hlavně naučnou literaturu a trochu píše povídky. Dokonce mu i něco poslal. Musí přiznat, že se mu docela líbí, i když krvavé fantasy nemusí. Má radši jemnější literaturu.
„Fajn, co u tebe?“
„Jedna starší paní s mrtvicí a jedna nehoda. Nemám to rád. Minule jsme vyjížděli v noci k nějaké rvačce. Málem, že jsem nedostal láhvi a proč? Jen proto, že člověk se snaží jim zachránit kejhák.“
„To u nás by se nemohlo stát.“
„Máš kliku. Závidím ti, že děláš v malém městě. Tady je to chaos. A co rodina? Taťka nepovolil?“ bliká zpráva.
„Kdepak. Myslím, že mi to neodpustí, co budu živ, ale víš, myslím, že mě má rád.“
„To je jasné. Zase jsem kousek psal, chceš si to přečíst?“ zabliká zpráva.
„Jasně. Sem s tím. Mám rád tvé psaní.“
Přenos souboru. Jirka to přijme. Jedna stránka.
„Tak co?“ ozve se z druhé stránky.
„Parádní.“
„Že jo. Obzvlášť jak jsou v tom podzemí, kde je napadnou ty démonické krysy vedeny Rassartem. Tomu padouchovi pořádně na konci zatopím. Ještě nemám vymyšlenou pořádnou smrt, ale bude, neboj se.“
„Jasně. A co Lily, najde si někoho?“ optá se zvědavě.
„Kdepak, ale když ji máš tolik rád, tak přežije. Uvažoval jsem, že bych z ní udělal královskou konkubínu. Samozřejmě v druhém díle, už by byla královnou.“
„A bude milovat krále?“
„To se nehodí.“
„Nepíšeš o lásce, proč, Mirku?“
Smějící se smail. „Nepíšu červenou knihovnu. Fantasy s červenou knihovnou ti nikdo nevydá, víš. Spíš ti vydají krvavý román nebo horror.“
„To jsem netušil. Víš, napadlo mě a s dvěma kluky nechceš něco napsat? Máš talent.“
„Ne.“
„Proč?“
„Prostě ne. Tohle je fantasy, ale jestli chceš, mohu tam dát nějaký vedlejší pár. Ono by se to vůbec nečetlo.“
Jirka posmutní. Rád čte, ale jednou by chtěl držet zamilovaný román s dvěma kluky. Například mezi dvěma záchranáři. „Já jo.“
„Co?“
„Já bych četl,“ odpoví. „Líbilo by se mi číst o dvou klucích. Jako například, že jeden je na smrt nemocný a druhý bohatý chlap, který se do něj zamiluje. Zaplatí mu operaci, ale on si myslí o něm to nejhorší, ale nakonec zůstanou spolu. Nebylo by to hezké?“
Smích. „Jsi romantik. Já ty romány nemám rád. Je to tak dobré pro holky, ne?“
Jirka sedí, přemýšlí. Má pravdu, zamilované romány čtou holky. „Asi ano.“
„Určitě, už jenom proto, že chlapi červenou knihovnu nepíší.“
„Já jsem našel pár povídek na netu,“ nadhodí. „Ale to byly jen takové malé povídky bez příběhu, ale ty bys zvládl napsat knihu.“
„Když není šance ji vydat, proč bych se namáhal?“
„To je fakt,“ napíše. „A kam se chystáš o víkendu? Tady je už docela chladno.“
„Jdu do divadla. Chodíš tam rád?“
„Ano a zvlášť na muzikály. Byl jsem na Drákulovi, taky Monte Christo a Kleopatra. Jen je to k vám dálka. Kdyby chtěli udělat něco blíž.“
„Tak víš, co? Proč bys nemohl sem přijet ke mně na víkend?“
Jirka nevěří svým uším. Ten krásný kluk, který se mu líbí čím dál víc, ho zve na víkend k sobě domu. To by bylo něco!
„Tak co? Kdy přijedeš?“ optá se ho.
„Já tenhle nemohu. Zkusím, co před Vánocemi?“
„To je za měsíc a půl!“
„Já vím. Rád bych se prošel po vánočních trzích. Nevadí ti to?“
„Mě? Vůbec ne. Jen řekni, kdy přijedeš, a já si prohodím směny. Víš, moc se na tebe těším a jsem zvědavý, protože se mi moc líbíš!“
Jirka plave v sedmém nebi. Líbí se mu. To je parádní. „Ty mě taky,“ odepíše nesměle s červenajícím smailíkem. Štěstím se usmíval, protože konečně narazil na někoho, kdo se mu líbí.
O měsíc a půl jede do Prahy s krabicí cukroví od maminky. Mirek má rád sladké. Miluje ho a mamka peče nejen pro něj, ale i pro pár známých. Měsíc před Vánocemi maminčin dům, kde bydlí, voní cukrovím. Sousedé se smějí a říkají, že se odstěhuji a tloustnou už jenom tou vůní, aniž by vzali cokoliv do úst. Hodně z nich si u mamky je objednává a jedním dechem dodávají, že nikdy by něco tak dobrého neupekli. Musí přiznat, že má šílený strach. Nad hlavou mu trůní batoh s věcmi na přespání. Neví, co čekat, ale tak nějak sní, že i dojde na milování. Je to vlastně taková cesta do neznáma, ale miluje ho. Má pocit, že plave štěstím v oblacích, tak skvělé se cítí. Po večerech - před spaním si představuje, jaké to bude.
Zná ho z fotek, z chatu, ale jaký je ve skutečnosti? I když podle něj musí být božský. Nechápe, proč někdo takový má zájem o kluka z Moravy, ale čert to vem. Je nádherný, dokonalý. Povzdechne si. Potom oči sklouznou na krabici. V batohu má malý dárek. Našel jednu starší knihu v antikvariátu, tak snad se mu bude líbit. Má rád horrory, proto mu koupil Ptáky od Poeho. Doufá, že se mu bude líbit. Každý viděl film, ale mít doma knihu je něco jiného. Podívá se z okna ven. Praha. Všechno se v něm sevře touhou, ale i nejistotou.
„Mám pro tebe velké překvapení.“
„Jaké!!!!????“ optá se zvědavě. „Prozraď? Prosím prosím!!!“
„Neřeknu. Pusu. Miluji tě.“
„Já tebe taky. Pa. Zítra ve tři, ano.“
„Jistě. Ve tři, ptáčátko…“
Zasměje se při vzpomínce na včerejší rozhovor. Takové oslovení se pro něj vůbec nehodí. Obleče si teplou bundu, kolem krku omotá pestrobarevný šál. Na záda hodí batoh. V ruce drží krabici s cukrovím. Doufá, že mu budou chutnat. Vlak sebou trhne, brzdy zařvou na protest. Někdo otevře dveře. Vystoupí, zacloní si na chvilku oči, potom odhodlaně vykročí do Fontánové kavárny. Mají tam sraz. Napjatě se rozhlédne, kde je, ale není tam žádný černovlasý kluk. Podívá se na hodinky. Je tu kupodivu včas. Posadí se ke stolku.
„Přejete si?“ optá se ho světlovlasý číšník. „Něco teplého?“
„Čaj, prosím.“
„Ovocný, černý nebo zelený?“
„Ovocný. Je to jedno jaký.“
„Jistě.“ Za chvilku před ním stojí hrnek s čajem. Napjatě se kolem sebe rozhlíží. Potom se podívá na hodinky. Má patnáct minut zpoždění, ale mohlo se cokoliv stát. Doprava v Praze prý je děsivá. Na další objednávku zavrtí hlavou. Sedí, dívá se na hodinky. Scvrkává se do sebe a jistota v něm rostě, že nepřijde. Zamrká, potom zvedne hlavu. Půlhodina je pryč. Vyndá mobil. Vytočí číslo, které mu dal před měsícem. Roztřeseně vytočí číslo. Zadoufá, že mobil zafunguje. Uleví se mu, když ano.
Nic. Nebere. Nejspíš bude v metru, pomyslí si nadějně. Za chvilku tu bude. Vstane, aby se protáhl. Začíná mu být chladno, proto sejde do haly nádraží, kde je útulněji. Hemžení lidi ho naprosto pohltí. Tolik lidi odjíždí, přijíždí, ale on pátrá v davu jen po jediné hlavě. Dokonce sejde do metra. Podupává, zatímco jedna souprava za druhou ho míjí.
Hodina.
Nepřijde, ale proč? Proč tu není?
Miluji tě! Těším se. Mám pro tebe překvapení… Velké.
Zamrazí ho z toho. Co, když to byla jedna velká lež? Rozhlédne se, zda ho neuvidí někde opodál, jak se směje. Samé cizí tváře, které vyjadřují únavu, spěch, nervozitu nebo odevzdanost. Nikde není obličej, který se těší, že někoho uvidí. Polkne. Vydá se k terminálu, kolem srdce ledový kruh. Neví, co si má myslet. S očima upřenými na tabuli sleduje vlaky. Jeho jede za půlhodinu. Přiloží telefon k uchu, když někdo do něj vrazí a snaží se vytrhnout krabici. Zařve, pustí telefon. Ten okamžitě zmizí. Zničeně se kolem sebe rozhlíží. Policajti. Jde k nim. Ihned udělají zápis. Je mu to jedno. Ten telefon nebyl nijak drahý, ale byla tam simka se všemi kontakty. Zničeně se posadí na lavičku.
„Pane, nechcete simku? Pět set.“
Jirka se podívá do drzého obličeje malého klučiny. Ihned mu to dojde. Opatrně vytáhne peněženku. Simka a pětistovka vymění majitele. Ihned si ji schová.
Nepřijde, je okradený, bez telefonu, nepřijde. Není tu. Podívá se na hodinky a rozeběhne se k vlaku. Schody bere po dvou. Na nástupišti nikdo není, ale vlak ještě stojí. Zmáčkne tlačítko, dveře se sykotem otevřou. Vpadne do nich. Oddechuje. V ruce drží krabici s cukrovím. Podívá se na ni. Maminka vydírala ty nejhezčí kousky. S perníčky se zvlášť zdobila. Snažil se tolik… Zjistí, že jednoduše brečí. Popotáhne, ale slzy ještě víc kanou po tvářích. Otře si je rukávem bundy. Jde ke kupé. Posadí se do volného. Svleče si bundu, nadechne se a rozbrečí se. Dívá se ven z okénka na nástupiště. V srdci doufá, že ho zahlédne, ale nástupiště je prázdné.
Nepřišel.
Je to ono velké překvapení?
Proč to udělal? Proč mu říkal, že se na něj těší, že ho miluje? Proč? Chce to vědět. Sny v kterých se milovali, byli spolu, jsou na cucky.
„Jízdenku.“
Otře si tváře, jako by na nich měl slzy, vyndá ji. Musel na chvilku usnout nebo jen si nic nepamatuje? „Kde jsme?“ zachraptí.
„Za Pardubicemi. Blížíme se do Třebové.“
„Děkuji. Musím přesednout. Snad něco pojede.“
Měl štěstí. Vlak čekal na přípoj z Pardubic. Sedí ve vlaku, neodvažuje se usnout. Vedle sebe krabici, ale euforie s jakou jel do Prahy, se ztratila. Má pocit, že je stařešina. Jako by ho pohltila únava. Pořád nechápe, kam se to vše vytratilo. Jedna hodina na nádraží a sny se válí v prachu, jako by nebyly. Proč to udělal? Proč lhal? Proč nepřišel? Jen hezká slovíčka.
Nechce se mu ani brečet ani řvát. Nic, jen otupělé přemýšlí proč a srdce bolí smutkem.
Možná se něco stalo? Napadne ho. Ožije pod tou malou jiskérkou naděje. Určitě. Možná nějaká nehoda, nebo něco jiného. Těší se domu. Doma rychle zapne počítač. Čeká zprávu, cokoliv. Určitě bude. Musí být. Přece to nedělal bezdůvodně. Miluje ho. Nikdo by to tak lehce neřekl, ne? Netrpělivě čeká, až naběhne počítač. Určitě se něco stalo. Neví, co, ale bylo to něco vážného.
Miluje ho, říkal to. Psal to. Těšil se na něj. Nemohl to vše předstírat. To by bylo…
Email:
„Ahoj. Nemiluji tě, jenom jsem ti oplatil něco, co se stalo mě. Sbohem!“
Dívá se na to. Nemiluje ho. Pomsta? Za co? Nic neudělal?! Nic?! Tak proč? Proč se mstil? Proč to vše předstíral? Doufal, že našel někoho, s kým by mohl žít. Chtěl se do Prahy přestěhovat… Krabici z klína odloží vedle počítače. Zírá do prázdna.
Nemiluje ho.
Nemiluje… Proč?!
Natáhne ruku, smaže vzkaz. Začne zběsilé mazat povídky, fotografie, emaily, jeho adresu, vše co by mu mohlo ho připomínat. Nic nenechá v klidu. S každým kouskem má pocit, že ztrácí něco svého. Počítač je čistý, Kromě simky, kde je telefonní číslo, nikde už není. Otevře koš, dívá se na soubory.
„Chcete opravdu smazat soubory?“
Váhá. Prst na myši se chvěje. Tolik fotografii, tolik souborů, tolik vzpomínek, šťastných chvil…
Klik.
Počítač udělá chramst. Jen dvě vteřiny a všechny vzpomínky, chvíle štěstí, úsměvu i povídání zmizelo. Přesto někde uvnitř je tam stále. Jeho usmívající tvář u Karlova mostu, tvář na louce, s psem v náručí, v plavkách. Upřímný pohled, který lhal. Vypne počítač. Neví, co má dělat. Mimoděk se dotkne krabice. Zanese ji sestřičkám na oddělení. Mají noční, budou rády. Nemůže tady být, kde na něj útočí vzpomínky. Opět se obleče a za chvilku už je na parkovišti pro zaměstnance nemocnice.
Jde, když uslyší zakašlání. Otočí se.
„Prosím…“
Přiskočí k člověku, který se opírá o budovu. „Co je vám?“ vyhrkne, ale už zkušeně si ho prohlíží.
„Horečka…“
„To jste nemohl zavolat sanitku? Opřete se o mě. Oh bože, vždyť jste rozpálený!“ zděsí se. Tady sotva co může udělat. Nakonec ho napůl vleče… „Petře, pomoz mi!“ zařve, když zahlédne postavu hlídače. Ten vyskočí z kukaně a žene se k němu.
„Co je?“
„Ale blázen nemohl si zavolat sanitku. Pomoz mi ho dostat na pohotovost.“
„Jasně. Jej, to je pan doktor! Co tu dělá?“
„Cože?“
„Jo dneska přišel. Je nový. Na dětském. Nejspíš chytnul od někoho virus. Hned to bude, pane doktore. Nemáš být v Praze?“ optá se zvědavě.
„Ale, zrušil jsem to!“ mávne hrdinsky, ale je mu mizerně. „Co se děje, že musel jet sám?“
„Ale sanitka vybouchla, druhá je na výjezdu. Nehoda. No a ty jsi fuč, tak… Sorry.“
„Zatraceně!“ povzdechne. Předají ho pohotovostní lékařce, která se nad jeho stavem vyděsí. Když zjistí, že má spalničky, vyděsí ji to ještě víc. Nechápe, jak je to možné. Jirka se chvilku dívá na cizince. Takže to je ten doktor, o kterém se mluvilo, ale on byl zahleděný do Mirka natolik, že to nijak neřešil. Vyjde ven. S krabicí obleze všechny oddělení. Nakonec mu zůstane pár kousků. Podívá se na ně. Nemá na ně chuť, když si vzpomene na pacienta. Optá se na něj noční. Ta ho zavede dovnitř, ale nejdřív se ho optá, zda prodělal spalničky. Když ji ujistil, že ano, tak ho tam pustí.
„Asi mě moc nevnímáte, ale něco od mamky.“ Položí krabici na noční stolek. Jako doktor je tu sám. Ví, že pacienti nemají mít jídlo na pokojích, ale ví, že jeho cukroví bude výjimka. A pak, budou Vánoce. Zjistí, že spí. Zadumaně si ho prohlédne. Zamrazí ho. Černovlasý muž, rozcuchané vlasy. Příjemná tvář se strništěm. Vypadá jako Mirek. Není to on. Je to jen náhoda. Je spousta černovlasých mužů.
„Dnes se mi stala taková věc. Zamiloval jsem se do jednoho kluka. Plánoval, snil jsem o tom, že spolu budeme, ale přijedu a on nikde nebyl. Rozhlížel jsem se, jako blázen, ale on nepřišel. Napsal, že se mu stalo něco podobného. Malá pomsta. Nevím, čeho je mi víc líto. Zda toho, že se maminka tolik dřela s cukrovím nebo sebe. Doprdele, řekni proč? Proč jsou takoví lidé? Proč nepřišel? Omlouvám se.“ Posmutní. Vyjde ven. Postava se na lůžku ani nepohne.
Druhý den ráno jde do práce, jako by se nechumelilo. Kolegové jsou překvapení.
„Hele, neměl jsi být na dovolené?“ ptají se překvapeně.
Jirka je rád, že jim nevykládal, proč tam není. Připadal by si blbě, kdyby se mu posmívali, ale ještě hůř ty soucitné pohledy přítomných. Má toho dost.„Jo, zrušil jsem to. Řekl jsem si, že beze mě jste ztraceni.“
„Kluci, už jste viděli toho nového doktora? Je božský!“ vpadne k nim Jarmilka.
„Ne a co má být?“
„Ježíš. Jsem tu nepochopená. Je to prostě doktor a k tomu dobře vypadá.“
„Jo včera jsem ho dával na pohotovost. Člověk by řekl… Hele, neříká ti nic, že se tu převlékáme?“
„Oh božíčku, já toho tolik viděla…,“ ušklíbne se, sklouzne ze stolu. Sjede je pohledem. „Pánové ujišťuji vás… není to nic moc!“ zavýskne, bota se odrazí od dveří.
„Zatracená holka!“ zavrčí postarší sanitář.
„No jo. Jo a co ten doktor?“
„Ten? Prej přišel až z Prahy! Taková blbost. Kdo by se dobrovolně zašíval na takovém venkově? Něco udělal. Sto pro!“ Jirku při slově Praha bodne u srdce. Zamrká, protože to v něm vyvolá vzpomínky na sny i to jaký byl trouba. Už žádná seznamka. Nic.
„Dobrý den, je tu Jirka Opavský?“
„To jsem já. Dobrý den. Cítíte se už lépe?“ optá se zvědavě. Až na průvodní jevy spalniček je to opravdu hezký muž. Jarmilka má skvělý vkus, jako vždy. Zamrazí ho, když si uvědomí šedé oči. Mirek měl taky šedé. Jsou nejhorší.
„Ano. Chci poděkovat za pomoc. Sestřičky mi povídaly, že to cukroví je od vás. Výborné.“
„Jak by ne, když jeho mamka je cukrářkou! Tedy Jirko a nám nic!“
„Nezasloužíte si to, žrouti… Sakra! Výjezd. Promiňte, doktore.“
„Miroslav Sklářský!“ zavolá za ním. „Děkuji!“ Jirka ho naprosto ignoruje. V duchu je v autě a u výjezdu. Raději bude sám. Už nikdy nechce zažít takovou hodinu. Nejhorší v jeho dosavadním životě.
Pracovní den jako jiný, přemýšlí v bufetu odpoledne, když si vybírá jídlo. „Ještě jednou děkuji,“ řekne za ním hlas, který v něm vyvolá mrazení. „Co si dáte?“
„Bagetu s kuřecím, je tu dobrá. Potřeboval jste pomoc. Je už vám lépe?“
Mirek se usměje. „Je to dobrý. Nějak jsem zapomněl, že jsem nikdy neměl spalničky. Na stará kolena to dostat, to je výkon. Najíte se mnou?“
Jirka už chce přikývnout. Mirek? „Ne děkuji. Musím být příjmu.“ Odejde od něj. Doktor se za ním dívá.
„Von je gay!“ řekne na plný bufet ženský hlas.
„Ano, slečno Jarmilko?“
„Určitě. Každý to tu ví. Jestli chcete, mohu ho nahradit!“ vypne hruď.
Mirka přejde chuť. „Je mi trochu slabo, půjdu si odpočinout.“ Zdejchne se do nabízených vnad. Jarmilka je průhledná jako sklo. Chce ho ulovit. Podívá se za vysokou postavou. Není nijak hezký, ale milý a hodný, i když v očích má smutek. Jako by se mu něco stalo. V noci mu něco říkal, ale co, to neví.
„Dobrý den, je tu Jirka?“ optá se druhý den v poledne.
„Na výjezdu. Co chcete, doktore?“
„Jen tady maličkost,“ podá jim dózu. „Za cukroví.“
Ostatní ohromeně přikývnou. Ihned jak se dveře zavřou, vrhnou se na to. „Ty jo, co to je?“ vyrazí jeden ze sebe. Druhý do jídla málem, že nešťouchne prstem. „Je to divné.“
„Já vím co to je!“ prohlásí najednou.
„Co?“ optají se.
„To je to co jedí Japonci. Sušové nebo tak nějak. Je to celé syrové.“
„No fuj! To ať si nechá!“ Zaklapnou dózu. Velkým písmem napíšou na papír. „Jirko, od doktora.“
Jirka když to otevře, podiví se. Zajímavé. Ochutná. Není to špatné, usoudí. Vzpomene si, že na něm a bratrovi maminka experimentovala, protože otec odmítal se dotknout byť něčeho co bylo sladké. Od té doby ochutná cokoliv. Podívá se na lístek. Od doktora? Ale jakého?
„Chutnalo vám?“ optá se příští den opět v bufetu hlas.
„To suši bylo od vás?“
Mirek se usměje. „Ano. Odpočívám u toho. Chutnalo?“
Jirka nechápe, u čeho odpočívá, ale je mu to jedno. Chce, aby byl nejméně na měsíci. Nechápe, že se dva lidé tolik mohou sobě podobat. „Výborné. Děkuji. Kluci zapomněli napsat od koho to je. Přinesu vám to.“
„Ale to nic. To vaše cukroví bylo lepší. Najíte se mnou?“
Jirka couvne. Cítí se divně. „Já musím jít!“ Doslova utíká pryč. Mirek za ním nechápavě hledí. Potom pokrčí rameny. Druhý den u něj v ordinaci trůní jeho dóza a buchta. Usměje se. Teplým pohledem se dívá na zákusek. Má rád sladké, ale buchty moc nemusí. Bude mu to muset nějak oplatit.
„Další.“ Buchtu nechá na stole. Děti si určitě dají. Zatímco hovoří s rodiči, jedna buchta mizí za druhou.
„Jirko, jsem doma! Jsi už tu nebo ještě ne?“ volá maminka ode dveří.
„Jsem doma. Čtu si!“ houkne na ní. Mamina odloží nákup a jídlo na kuchyňskou desku.
„Tak povídej!“ optá se ho laskavě, složí své objemnější tělo na pohovku. „Jaký byl? No tak…Co se stalo?“ optá se tiše. Jirka se rozbrečí, objímá ji.
„Nepřišel!“ vzlykne do mikiny. Maminka mlčí. Co má na to říct? „Nepřišel… Já… nepřišel, hlesne. Vymaní se z její náruče, otře si oči. „Promiň.“
„To nic. Je mi to líto.“ Viděla, jak se těší na každé připojení, díval se, jak vybírala do krabice cukroví. Žertovala, že to všechno nesnědí, tolik toho je. A on se zamilovaně díval na krabici. V duchu jistě si představoval, jak mu to dává.
„Myslím, že to sníme!“ prohlásil tak důležitě, že zrudla.
„Jistě.“ Těšil se s ním a poprvé ignorovala přání svého manžela. Její synáček je zamilovaný, ale hlavně je šťastný. To je pro ni důležité. Celou dobu na něj myslela.
„Prostě nepřišel. K tomu mi ukradli telefon.“
„Ježíš Maria!“
„Ale to je jedno. Prostě… promiň, nemohu ti víc nic říct. Já, chci zapomenout.“ Telefonní číslo už z mobilu vymazal. Nechce nic, co by mu ho připomínalo.
„Najde…“
„Ne! S počítačem končím, promiň mami.“
„V pořádku. Něco jsme ti přinesla dobrého na zub,“ obrátí kartu. Nemá cenu o tom teď mluvit. Ještě má červené oči do breku. Zabít toho dotyčného je málo. Jak mohl tohle udělat? Přemýšlí v kuchyni, kde vysvětluje co je co.
„Co je to?“ optá se, když najde v lednici dózu. Otevře ji. S údivem se dívá na rybu. „Ty jíš rybu?“ udiveně na něj hledí. Doma se ryba nikdy nejedla.
„Ale, to mi nosí nový doktor z dětského. Nechápu, proč to dělá. Jen jsem mu pomohl na pohotovost a dal trochu tvého cukroví.“
„V pořádku.“ Přičichne si k tomu. Voní to zajímavě.
„Prý to má jako koníček, protože se u toho odreaguje,“ řekne neutrálně.
„Nedivím se. Musí to být zátěž.“
„To je. Copak to je? Věnečky a pusinky. Nejspíš mu něco vezmu,“ zamumlá nezřetelně, když hrabe pro plastovou nádobu ve skříni. Maminka nechápavě zavrtí hlavou.
„Přinesu ti příště víc.“
„Jo to je dobrý nápad. Má rád sladké!“ zabrumlá, když zamává krabici do nanukáče. Zvedne hlavu. „Díky, mami.“
Maminka se usměje. Jaké díky, vždyť je to její syn. Jirka opatrně oddělí pusinky a věnečky do nádoby. Přemýšlí, zda mu budou chutnat. Pokrčí rameny. Musí mu toho lososa nějak oplatit. Nebude dlužníkem nějakého doktora, ještě k tomu s tak ohavným jménem. Nesnáší jméno Miroslav.
„Mohu doufat, že tentokrát se mnou tu bagetu sníš?“ optá se ho opět Mirek v bufetu. Jirka má pocit, že všichni se už tomu smějí, jak pořád utíká.
„Chtěl jsem to sníst venku na lavičce,“ zabručí. Snad dá pokoj, když to udělá.
„Mohu se připojit?“ optá se zdvořile.
„Jistě,“ hlesne. Venku je krásně, protože je jaro a po dlouhé zimě se konečně zazelenalo. Jirka, když jde vedle vysokého doktora, je nervózní. Znají se od podzimu, kdy ho pozval na oběd. Od té doby ho odmítá. Nechápe, že když se on objeví v bufetu, doktor se objeví krátce předtím nebo naopak už tam je. Jednou odešel hladový, protože ho zahlédl.
„Víš, musím se k něčemu přiznat,“ prohlásí klidně Mirek. Podívá se na Jirku. Chudák vypadá jako umučený, ale to on nechce. Chce se s ním bavit, rád by ho poznal blíž.
„K čemu?“ optá se automaticky Jirka. Posadí se na lavičku v malém parčíku. Z bagety stahuje celofán, vedle má položenou kávu.
„Nemám rád buchty.“
„Cože?“ Zrovna dnes ráno mu přinesl tvarohovou.
„Nemám je rád, ale cukroví a zbytek byl vynikající.“
Jirka nechápe, jak někdo může mít rád sladké, ale ne buchty. „I dorty mám rád, koláče, ale buchty z jakéhosi důvodu nemusím.“
„Proč jsi mi to neřekl dřív?“
Mirek se usměje. Rozbalí vegetariánskou bagetu se sýrem. Zkoumavě ji otevře, aby se ujistil, že tam něco není. Zavře ji. „Nechtěl jsem, abys přestal ke mně chodit,“ přizná trochu rozpačitě.
Jirka na něj udiveně kouká. Odvrátí hlavu. „Přinesl bych něco jiného,“ zabručí.
Chvilku sedí tiše vedle sebe.
„Někomu se strašně podobáš.“
„Opravdu?“ ukousne si kousek. „A komu?“ optá se lhostejně.
„Jednomu klukovi.“ Schýlí se, dívá se na zem, jako by tam mohl vyčíst veškerou moudrost lidstva, ale zatím vidí tvář toho mizery. Zabolí ho to, ale ještě víc, že byl tolik důvěřivý. „On byl taky z Prahy, taky se jmenoval Miroslav.“
„Chodil jsi s ním?“
Jirka se zadívá na oblohu s beránky. „Chtěl jsem. Nepřišel na schůzku.“ Odmlčí se, zkoumá sám sebe. Někdy, nějak to přebolelo, i když to v něm ještě trochu je. Od té doby na něj maminka nenaléhala, on otevřel počítač, který se ihned pokazil. Prostě na techniku není, ale když se k němu vrátil opravený, povídá si s některými lidičkami, hlavně s těmi, kteří milujou červenou knihovnu. Většina je ženských, ale je tam pár chlapů.
„Máte rád horrory?“
„V žádném případě!“ Ohradí se. „Mám jich dost v práci. Mám rád dobrodružné a historické knihy, ale psychothillery, lékařské romány a horrory, nikdy.“
Jirkovi se uleví. Na okamžik ho napadlo absurdně, že je to Mirek – ten, s kterým se seznámil po netu. Je to bláznovství. Poslední kousek bagety rozdrobí a pohodí prvním ptáčkům, kteří se tu sletí.
„Musím jít.“
„Počkejte!“
„Ano?“
„Rád bych vás pozval na večeři, přijdete?“
Jirka zaváhá. Potom se usměje. „Rád, ale víte, kým jsem.“
„Ano vím, přesto bych rád s tebou povečeřel a dal svému zachránci jednu otázku.“
V Jirkově pohledu se odrazí zvědavost, ale potom pípne pager. „Musím jít.“
„Zítra!“
Jirka se obrátí, mávne na něj. Miroslav se usměje, potom se zachmuří, když si vzpomene na jeho slova. Potom ještě víc svraští čelo. Už to má, a jestli je to on, zabije ho. Příliš si zahrává s lidskými city, až moc. Nejraději by ho, pokud je to on, zbavil svéprávnosti. Protože to vypadá na jeho drahého bratránka stejného jména. Doufá, že to není on, ale jestli ano, přerazí ho, až ho uvidí.
Vytáhne mobil. „Mirku, to jsem já.“
„Ahoj, jak se máš? Kde jsi vůbec?“
„Ale v nemocnici, kde jinde. Prosím tě říká ti něco jméno Jirka Opavský?“ Ticho. Zamračí se. „Takže ano.“
„Odkud o něm víš?“
„To tě nemusí zajímat, ale jedno ti řeknu. Jsi pěknej hajzl!“ zavře telefon, hodí omluvný úsměv sestřičce, která na něj hledí, jak na zjevení. Mirek zvonění ignoruje. Je nasranej na bratránka, přestože ho má rád, ale tohle se nedělá.
Ale jedno ví. Na zítřek se velmi těší, protože chce se ho svého zachránce optat, zda s ním chce chodit. Doufá, že řekne ano.
Jirka se zadívá na papírek s adresou, kterou dostal. Zazvoní.
„Druhé patro!“ ozve se příjemný hlas, po kterém ho příjemně zamrazí. Ozve se bzučák. Vejde dovnitř. Za chvilku váhavě se dotýká zvonku se jménem Miroslav Sklářský. Dveře se zničehonic otevřou.
„Ahoj, pojď dál.“
„Ahoj!“ Má pocit, že koktá. „Tady od maminky. Vanilkové pusinky v čokoládě.“
„To si dám rád.“
„Nepůjdeme?“ ukáže jakoby ven.
Mirek se usměje. „Já myslel večeři doma. U mě.“
V Jirkovi se všechno zastaví. S tím nepočítal.
„Omlouvám se, ale nestihl jsem to upřesnit.“ Samozřejmě, že nechtěl. Ve válce i v lásce je vše dovoleno, takže i trochu lhát.
„Aha.“ Vejde dovnitř. Mirek ho posadí na pohovku. Jirka se cítí nesvůj.
„Je to pronajaté. Rozhodně tu platím méně než v Praze. Vezmi si,“ pobídne ho k slaným tyčinkám. „Jsi tu autem?“
„Ne,“ dostane ze sebe.
„Bílé nebo červené?“ optá se ho.
„To je jedno!“ řekne celý nesvůj. Vůbec nechápe, co tu dělá. Kdyby mohl, vzal by nohy na ramena.
„Tady!“ Mirek mu podá skleničku. Jirka ji přijme. Mirek skleničku nakloní, až se dotknou. „Na nás.“
„Na nás?“
Mirek přikývne. „Chci se tě optat, zda se mnou nechceš chodit,“ řekne klidně. Jirka ztuhne, v hlavě vymeteno. Absolutně neví, co má dopovědět. V hlavě se mu rojí tisíc a jedna myšlenka.
„Proč?“ z něj vypadne.
„Líbíš se mi, chci tě lépe poznat. Přitahuješ mě. Nestačí to?“
Ježíš, co mám udělat, zavíří mu v hlavě. Na ex vypije víno. Mirek mu dolije. Doufá, že se nehodlá opít, když vidí, jak mizí v něm i druhá sklenička.
Jirka se na něj podívá. Je tomu druhému tolik podobný, ale tím to končí. Mirek je doktor, ví co má rád, zná ho. Může se ho dotknout. Nadechne se. „Rád.“ Uleví se mu.
„Na mého zachránce.“
„Nechápu.“
„Zachránil jsi mě, pamatuješ? Nejspíš bych u té budovy zmrzl, kdyby ses tam neobjevil. Moc děkuji.“
„Proč jsi někam vlastně nezavolal?“
Mirek se usměje, potom se zardí. „Vybitá baterie,“ přizná rozpačitě. Natáhne ruku, pohladí ho jemně po tváři. „Moc se mi líbíš.“ Nakloní se k němu a políbí ho na rty. V Jirkovi se zvedne bouře emocí, která se vykrystalizuje do jedné: Je to příjemné, vzrušující, chci víc. Podívá se do šedých očí svého protějšku. Tamten druhý měl určitě jiný odstín, možná až černé, ne tak teplé laskavé, není to ta stejná osoba. Usměje se.
„Víš, že ses mi líbil hned od začátku?“
„Lháři. Měl jsem všude pupínky a byl červený jako rajče, ale je to milý.“
„Možná, ale líbil ses mi,“ řekne tvrdohlavě Jirka. „I když možná až později, ale…“ Mirek se nakloní a umlčí ho polibkem. Skleničku odloží na stolek, když zazvoní trouba.
„Večeře pro mého zachránce.“ Jirka se na něj podívá. Kdy se do něj zamiloval? Netuší, ale ještě mu nikdy takhle splašeně srdce nebilo. Je dobře, že tehdy ten druhý na to nástupiště nepřišel. Je to moc dobře, protože možná by nikdy nezjistil, že vedle něj je skvělý člověk a milenec? Uvidí se.
Cink.
„Na zachránce!“
Konec
