27. 2. 2013
Víla – 3.
Zimní sny – 6.
Paříž se topí v horku, kdy i asfalt nebojuje a teče. Všichni se ovívají, čím se dá. Z taxíku vysednou dva muži. Jeden, že se za ním ohlédne každý, druhý spíš pro něco neidentifikovatelného, co vyzařuje. Na očích mají sluneční brýle a jsou stejně jako ostatní lidé, lehce oblečení.
„Vážně v tom vedru chce dělat ples? Zbláznil se, Oli?“
„Ne. Dělají to už několik staletí. Ehm to asi ne, ale dost dlouho, aby nikdo neodmítl. V zimě dělají charitativní maškarní ples, v létě jen pro ty co přijdou v zimě. Jako odměna nebo jen zahnat nudu. Ovšem teď nás to nemusí zajímat.“ Mrkne se po něm. Od Maškarního plesu v růžovém, se snaží spolu být co nejvíc, i když je to těžké, protože on žije v Paříži, on v Marseille. Už přemýšlel, že by navrhl půl roku tam, půl roku zde, ale budou to muset probrat.
„To je pravda. Ludovic mi dělá starost. Viděl jsem ho po skypu a vyděsil jsem se.“
„Já zas viděl Nicodéma.“
„On opravdu se s vikomtem…“
„Pst. Tohle moc lidi nevědí, ale je mi strašně líto, co se stalo.“
„Ludovicu, to jsem já Armand,“ ozve se, protože mezitím zazvonil.
„Pojď dál.“ Zní to chcíple, pomyslí si. Vejdou dovnitř. Nic se nezměnilo, oddechne se, ale vyděsí se, když ho uvidí. Aniž uvažuje, rozeběhne se k němu a obejme kolem hubeného těla.
Ludovic strne, ale potom se uvolní. Zavře oči, obejme ho. „Cítím se hnusně.“
„Dobrý den.“
„Olivier.“
„Znám vás. Co tu děláte?“
Armand se ušklíbne. „Madam zavolala, co by. Mám asi tři hodiny čas, protože mě propustila ze svého objetí. Tak jsem si řekl, že za tebou zajedu. Pro tebe. Oblíbené.“ Strčí mu do ruky bonboniéru. „Jen doufám, že v tom vedru se neroztekly. Na rovinu, nevypadáš dobře. Řekl bych, že jsi vypadal už daleko lépe. Jo, jako zombík.“
„Nemám na nic náladu.“
„NO a co pan N?“ optá se s úsměvem.
Ludovic se zastaví, potom se posadí. „Rozešel jsem se s ním.“
„Sakra, vždyť… Dobrá je to tvé rozhodnutí, ale on to chtěl taky?“ Pátravě se na něj dívá. Potřebuje vykoupat, ošetřit pleť, prostě potřebuje salón krásy nebo… zarazí se. Má se do toho míchat, ale Ludovic je jeho objev, jeho model a hlavně nejlepší přítel.
„Nevím, je mi to jedno. Já se tak rozhodl.“
Nevypadá z toho zrovna šťastně, pomyslí si Olivier, který si vzal časopis a listuje si v něm. Podívá se na číslo. Únorové? Co si vybavuje, tak tu posledně byla nová čísla všech známých a důležitých časopisů. Tohle je fakt vážný. Když Ludovic na chvilku odejde, nakloní se k Armandovi.
„Musíme něco udělat a to rychle. Má starý časopis.“ Ukáže mu obálku. Už zjistil, jak pro tenhle typ je to důležité, protože i Armand nakupuje každý měsíc další čísla.
„Ježíš! No jo, ale co?“
„Netuším. Přemýšlej, sakra, nebo skončí v léčebně.“
„Já z tebe skončím v léčebně,“ zamumlá. Olivier se nadšeně usměje.
Ludovic jim podá vychlazený džus, když se Armand zarazí a zírá. Povede se to? Olivier mu nedávno prozradil maličkost. Byl opět u Adama a tam viděl kostým pro Ludovica, aspoň si myslí, že to byl on.
„Mám pro tebe překvapení a protože to potřebuješ, tak ti ho dáme už teď.“
„Cože? Nerozumím.“
„Potřebuješ se rozptýlit.“ Vytáhne telefon. „Salón Raffaelo? U telefonu Armand Briand z agentury Noir. Můžete nás přijmout?“
„Počkej, co to…“
„Odjezd se odkládá na neurčito. Oliviere, ty pro něj dojeď.“ Ten nechápavě zírá.
„Já nic nechci!“
„Jasně, že chceš. Potřebuji to taky.“
„Ty potřebuješ salon krásy?“ Co ví, tak tam nechodí nebo ano? Je fakt, že je tak hezký, že by se nedivil.
„Samozřejmě, že potřebuju. Stárnu. Ludovicu, ty mě doprovodíš. Taky saunu. Bude to na celý den. Mohl by sis taky nechat udělat masku a ty váčky pod očima zmenšit. Madam počká.“
Olivier chce odseknout, ale něco v Armandových očích ho varuje. „Ehm, to je pravda. Kam mám dojet?“
Armand v duchu ho pošle k čertu. „Pro ten dárek, co máme pro Ludovica připravený. Nevzpomínáš si?“
Olivier rychle přikývne, protože nejspíš by se za chvilku na jeho hlavu sneslo boží dopuštění. Vstane a jen doufá, že za ním půjde a řekne mu, co má udělat, protože té situaci nerozumí. Salon krásy no brr. Nikdy to nepotřeboval.
„Počkej tu, popoženu ho nebo nakonec do toho salonu nepůjde.“ Seběhne za ním.
„Zatraceně, co to mám přinést?“ zašeptá.
„Kostým od vikomta. Chápeš?“ zaúpí, když vidí, že ne. „Potřebuje rozptýlení a potřebuje jednoho natvrdlého chlapa. Takže si zahrajeme na amorky.“
Olivier zaúpí. „Nepůjdeme za ně, že ne?“
Armand se usměje. „Jo půjdeme. Zavolej Adamovi. Ať to zařídí. Křídla ti ohromně budou slušet.“
„Nechci nic říkat, ples je za čtrnáct dní.“
„Tak mu připlať. Jsi dost bohatý. Tak běž. Jo, najdeš nás v tom salonu a neflákej se. Taková maska je fajn, uvidíš.“
On snad tam vážně chodí! Ale poslechne ho. Zastaví taxík, protože je to lepší než sehnat parkování. O půlhodiny později vysedne před vikomtovým domem. Ví, že tam bude, protože mu volal.
„Vikomt z Adge je doma?“ optá se majordoma.
„Ne.“
„Počkám tu na něj. Za chvilku přijede.“
„Ano, pane.“ Odvede ho do pracovny. Olivier za chvilku zaslechne otevírání dveří.
„Co potřebuješ, Oliviere?“
„Mám pro tebe ten prsten. Byl dražší, než jsem předpokládal. Budeš ho chtít?“ Pátravě si ho prohlédne. Nevypadá dobře, i když se to nedá poznat. Řekl by, že zhubnul. Netuší, zda je to tím, že ho Ludovic nechal nebo má starosti doma nebo v úřadě. Může to být cokoliv.
„Jistě. Jen netuším, komu ho věnuji.“
„Chtěl jsi ho někomu dát?“ podiví se. Tohle je dárek hodný králů. Dost výstřední, ale na druhou stranu je to dárek, kterým člověk dává najevo, jak mu na tom druhém záleží. Někomu cizímu se jen tak nedává.
„Jistě. Co potřebuješ?“
„Byli jsme u Ludovica.“
Nico sebou trhne. „Jak se má?“
Olivier si povzdechne. Je to jasné. Má ho stále rád. Zřejmě se moc dobře neovládá nebo je nemocný. „Blbě. Armand chce jeho kostým.“
„Proč?“
„Jak já to mám vědět? Netuším. Mám ho přivézt nebo ze mě udělá salát. Momentálně oba odpočívají v salónu krásy. Podle Armanda potřebuje Ludovic kompletně zrestaurovat. Taky rozptýlit. Pozvánku můžeš k tomu taky přibalit.“ Vsadí se, že Armand tam Ludovica dotáhne. Stal se z něho tyran.
Nicodéme k němu přistoupí. „Nebere mi telefony, neodpovídá na emaily, prostě se mi vyhýbá. Nemohu ho nijak zastihnout a vy si myslíte, že půjde na ples? Na můj letní ples?“
„Armand si je jistý, že ano. Kdyby ne, nechtěl by to.“
„Já už nevím, jak dál. Myslel jsem, že časem se z toho dostane, ale je to čím dál horší. Dokonce jsem těžce podplatil jeho doktorku, aby mě informovala. U druhé se mi nepovedlo, věřil bys tomu? Slíbil jsem ji, že to nezneužiju. Málem jsem před ní klečel na kolenou.“
„No tedy!“
„Dobrá. Víš, že se kvůli němu rozvádím se Chantal? Ten incident má na svědomí.“
Olivier zalapá po dechu. Chantal zná stejně dlouho jako Nicodéma. „To nemyslíš vážně!“
„Myslím. Před týdnem se ty chlapy podařilo chytit. Bohužel za tohle nepůjdou sedět, ale za něco jiného. Vyzkoušeli stejný postup na jiné dívce. Dělá si mi špatně, když pomyslím… Promiň.“
„To nic.“ Musí být na tom bledě, když mu říká tak důvěrné věci. „Bude to u mě na sto západu. Jak vydržíš v tom obleku i v tomhle horku?“
„Zvyk. Tady to je.“ Otevře krabici.
„Vypadá to jako…“
„Kostým víly,“ řekne nešťastně. Oliver vyprskne smíchy, ale potom zvážní.
„Perfektní. Dej to sem.“
„Vážně ho tam dostanete?“
Olivier zaváhá. „Armand si věří. Já věřím jemu. Ano.“ Netuší, jak ho chce tam dostat, ale udělá to. „Dostal ho do salónu…“ Mobil. „Armand.“
„Kde se ulejváš?!“
„No jo, hned jsem tam. Zácpa.“ Zakření se, zavře krabici. Vezme další dvě. Nico zavrtí hlavou. Vyjdou ven. „Vezměte krabice z mého pokoje a donesete je panu Mirbeauovi k taxíku.“
„To chci taky. Nicodéme, jaké bude téma plesu?“
„Uvidíš.“ Usměje se. „A přivez sebou ten prsten.“ Olivier vytřeští oči, když pochopí. Zavrtí hlavou, mávne rukou a vyjede. „Salón krásy Rafaelo.“
„Ano, pane.“ Zaměstnanci mu pomohou vynést krabice. Zamíří si to k recepci.
„Pan Leroux a pan Briand? Kde je najdu?“
„Na masáži.“
„Výborně, dám si taky. Ty krabice, můžete mi je někam schovat?“
„Samozřejmě.“ Za chvilku leží na lehátku vedle svého milence a tiše sténá slastí. Masáže miluje.
Armand se na něj zvědavě podívá. Vypadá to, že mu masáže dělají moc dobře. Že by mu nadělil k narozeninám kurz masáže? Měl by z krku rozhodování, co nesmírně bohatému člověku koupit, protože na náušnice královny Margot nemá.
O pár hodin později sedí u vyhřívaného bazénu, nad sebou jasnou oblohu, vedle sebe nápoj s deštníčkem.
„Je to lepší?“ koukne Armand do Ludovicovy tváře. Ten přimhouří oči a přikývne. „Tak to jsem rád, ale to není všechno. Máme tu pro tebe dárek. Co myslíš, Oliviere, mohl bys nám to donést?“
„Nechce se mi zvedat, ale že jsi to ty, tak to udělám.“ V županu salonu krásy jde ke dveřím, potom na recepci. „Ty krabice, mohli byste je nám donést k bazénu?“
„Ale jistě.“ Za chvilku už v čele dvou chlápku sedá na lehátko. Armand je zvědavý, co Adam se svou sestrou vytvořil. V duchu se zaklíná, že nedá najevo údiv, ale když vidí masku, vyjekne. Nakloní se k Olivierovi.
„Jsi si jistý?“ zašeptá. Ten přikývne.
„To je krása.“ Ludovic vytáhne krajkovou masku přes půlku obličeje. Není bílá, ale jemně duhová. Armand je rozpačitý. Nasadí si. Olivier s Armandem tiše zírají, jak perfektně mu přilehá k obličeji, že je vidět nos a svůdné rty. „Co s tím?“ Odklopí druhou krabici a úžasem vydechnou.
„Oblékni si to!“ Jak vůbec na to mohli přijít? Hned jim došlo, kam to patří. Ludovic to opatrně vytáhne. Všichni si to z blízka prohlížejí. Ohromná růže utkaná z duhové krajky. Opatrně se toho dotknou. Je tuhá, ale zároveň vypadá křehce.
„Nic krásnějšího jsem neviděl a neuvidím,“ vydechne Ludovic.
„To my taky ne.“
„Kam se hrabe moje maska mořského vládce.“
„Je jiná, je taky kouzlená. Tohle je prostě zase jiné. Nechápu, kde berou tu fantazii.“
„Vy jste to neviděli?“
Armando zavrtí hlavou. „Dal jsem Olivierovi míry, ten je předal panu Vaninovi se vzkazem, že mají něco stvořit. Chtěli jsme tě potěšit a vím, že máš rád květiny, ale tohle by mě nenapadlo.“ Sakra, ať to spolkne! Ještě že se Olivier tváří v pohodě. „Vidíme to poprvé. Nechtěli jsme to rozbalovat, že Oli?“
„Samozřejmě. Líbí se ti?“ Ta by se líbila každému. Nicodéme musel za tu masku vypláznout hříšné peníze, ale stálo to za to.
„Jistěže. Jenom, co s ní?“
Oba dva se na sebe podívají, potom se usměji. „Půjdeš s námi na Letní ples.“
„To né!“ vykřikne, jak mu ihned dojde, který ples myslí.
„Ale ano. Potřebuješ rozptýlit, což je nejlepší na veškeré neduhy, hlavně ty srdeční, a v tomhle by tě nepoznala ani vlastní máma, že?“
Olivier vehementně přikyvuje, protože tak skvělé lhát nesvede.
„Podívej se, přece to nenecháš ležet. Je to zřejmě kostým víly. Všichni tě budou považovat za ženskou. Vzpomínáš, jak jsem tě objevil? Myslel jsem, že jsi hezká dívka. Každý v tobě to bude vidět. Věř mi, Ludovicu, potřebuješ to.“
„Ale co Nico?“ ozve se tiše.
„Pozvánku jsem na něm vymámil. Neboj se, vůbec tě nepozná. Jsi moje sestřenice, která touží se dostat na maškarní ples bohatých,“ zalže Olivier, který neodolá, aby nepodpořil svého miláčka. Armando se na něj obdivně zadívá. „Myslím, že by ses měl podívat na zbytek.“ Otevřou poslední největší krabici.
„Teda!“ Dívají se na krajku duhy a šifonu. Plášť sice samostatně chybí, ale místo toho je přichycen k rukávům po celé délce. Když se rozevře, vypadá jako průsvitný duhový plášť nebo křídla. Zbytek dokonale zakrývá jakékoliv křivky, ale zároveň se vlní kolem nositele. „To je krása. Paní Barbara se vytáhlá, ale i ta krajka je nádherná. No jo, kdo umí ten umí.“
„Tak nějak.“ Armand se opře, zírá na nádheru, která se chvěje v Ludovicových rukou. „V tomhle musíš jít. Všichni vedle tebe budou vypadat jak žebráci.“
„Chci to vidět komplet,“ prohlásí Olivier.
„Pozná mě.“
„Nepozná. V tomhle bychom tě nepoznali ani my. Ubytujeme se v nějakém penziónku a vyrazíme na bál. Co je Oliviere? Nelíbí se ti snad můj plán?“
Ten se k němu nakloní a políbí na rty. „Je dokonalý a hodný tvého génia.“ Ludovic pocítí závist. Kdysi i on měl lásku, teď má jen ten kostým. Zadívá se na své přátele. Bude muset jít, protože NE, nevezmou. Usmívají se láskyplně jako, když si tygřice hraje s tygřaty. Neměl jsem Armanda pouštět dovnitř, napadne ho, ale na druhé straně uvidí Nicodéma. Možná naposled, když nepočítá televizi. Je to trýznění, ale stále po něm touží, jako když se potkali. Neměl ho tehdy vyhánět, ale copak by chtěl žít s někým, kdo dopadl takhle?
„Přijedeme pro tebe za dva týdny. Do té doby bys měl zajít ke kadeřníkovi a sem ještě aspoň dvakrát. Ach a něco přibrat. Ten kostým je ti krapet volnější.“ Armando se usměje ještě zářivěji. Ludovic odloží kostým do krabice.
„Ano.“
Oba dva spiklenci se na sebe zadívají. Jsou spokojeni, protože jejich mise dopadla úspěšněji, než čekali. No a na zámku si už nějak poradí.
„Nechápu, koho napadlo tohle udělat!“ postěžuje si ještě před otevření dveří Armand. Je celý černý a na tváří masky volto má rudé srdce. Maska je nádherná, ale celá černá z lehkých látek od lesklých, až po matné. „Proč jsem zrovna já vyfasoval černou? A zatraceně, proč ty jsi v bílém? Od kdy amoři jsou v černém?“
„Poslal ti vysvětlení, ne?“
Vzadu sedí Ludovic, který se tím královsky baví, i přes chuchvalec strachu, který se mu usídlil v břiše. Ještě nikdy takové masky neviděl, ale musí uznat, sednou jim jako ulité. Taky by ho v životě nenapadlo dát dva amory. Černého a bílého. Bílý dává lásku a má to krásně vyvedeno na zádech, zatímco černý lásku bere svým černým lukem. Nejspíš zajede se s paní Barbarou a jejím bratrem osobně seznámit.
„Vysedáme.“
„Já nechci,“ zakňourá, jak ho ovládne strach, ale i stud.
„Měl jsi mu říct dva bílí amoři. Ludovicu vysedej, za námi je fronta aut.“
„Nikam nejdu!“ začne hystericky.
„Jak já? Copak jsem měl tušení, že to vyrobí takto? Vysedej nebo vás tam oba donesu v zubech!“ řekne rozhodným tónem Olivier. „Ty tu nekňuč jak štěně a ty se chovej jako víla. Stále nechápu, co tu s tebou v tomhle kostýmu dělám. Jdeš nebo ne? Měli jsme jít za mořské vládce.“
Přetvařuje se nebo je opravdu naštvaný? Díky poloviční masce, to nevidí, ale k osvětlenému schodišti si to rázuje jako centurion - ne jako amorek. Měl vybrat námořníky.
Nicodéme na schodišti potaženém červeno zeleným kobercem, kde vítá hosty, vyhlíží Armanda s Olivierem. Mají být v amorském a podle jejich slov má přijet i Ludovic. Rozechvívá ho to, ale zároveň se děsí, že by ho mohl ztratit podruhé. Musí jít na to nějak šikovně. Hlavně ho nevyplašit. Olivier povídal, že si myslí, že kostým dostal jako dárek od něj a Armanda. Nebyl rád, ale když ho přivedou, tak klidně jim snese zlaté vejce.
Neklidně vyhlíží auto, když strne, otevře ústa, protože z jednoho auta vystupují dvě postavy. Černá a bílá s luky na zádech, evidentně se hádají a někoho tahají z auta. Přemýšlí, co jsou to za kostýmy, ale když najednou uvidí duhový kostým, přestane mu tlouct srdce. Přijel.
„Klid, Nicodéme,“ zabručí.
„Povídal jste něco, drahý vikomte?“
„Ne, omlouvám se, jsem rozčilený, zda se vám můj nápad coby výzdoby plesu bude líbit.“
„Určitě ano. Co se týče Chantal, je mi to líto. Měla být rozumnější.“
„Delší dobu jsme si nerozuměli.“ Postava si pomyslí své, ale vstoupí zavěšená do muže v masce rytíře do sálu. Udiveně si prohlédnou vysoký vánoční strom, potom se na sebe usmějí. Vikomt si dělal zbytečné starosti. Je to nádherné a vítané zpestření času do vánočních svátků. Zahledí se na malé dárečky pod stromkem.
„Vikomt z Adge opět zabodoval,“ pronese hlubokým hlasem.
„To ano, miláčku, půjdeme.“
„Vítejte, Oliviere, Armande a mohu se optat, kdo je ta krásná víla?“
„Moje sestřenice. Podívej se, co Adam spáchal!“
„Nádherné, ale černý amor?“
Armand se nasupeně obrátí a trochu roztáhne malý pláštík korunovaný širokým zvednutým límcem.
„Ou, tak už chápu váš zajímavý vstup.“
„Aspoň někdo to chápe. Olivier povídá, že jsem mu ukradl srdce. Bylo to obráceně.“ Nicodéme se rozesměje, ale víc hltá rozkošné Ludovicovy rysy, než by si jich všímal. Tu masku by chtěl sundat nebo ne a políbit svůdná smutná ústa. Dřív se smály, ale teď jsou bez života. Nesmí dát najevo, že ví, kdo se pod ní schovává.
Ludovic se dívá na plnou masku s jen otvory pro oči. Z masky dozadu přecházejí obrovská různobarevná péra, která tvoří korunu. Tělo je zahalené do stejně hnědo zelených látek se zlatými odlesky, u pasu se rozšiřuje do jakési suknice. Plášť je stejně jako jeho přichycen na rukou. Látky jsou lehounké jako peříčko. I na masku je co se dívat. Horní díl je tvořen stejně jako jeho tmavou hnědou krajkou, která vypadá jako zvrásněná a přechází do stylizace stromu, z kterého právě vyrůstá to peří. Pravá benátská maska.
„Tak běžte. Pod stromem najdete malé dárečky, ou jsem prozradil co je tématem, že?“
„To ano. Půjdeme nebo nás lidi vzadu sežerou.“ Vstoupí dovnitř. Ludovic se ještě jednou otočí po Nicodémovi. Nedokáže rozlišit, co má na plášti, ale hádal by, že to bude mít něco společného s lesem. Když si vybaví, jak jednou si udělali výlet autem a jak mluvil o svém lese, tak je to možné. V tom ho upoutá opět Olivier s Armandem. Má pocit, že zase se budou hádat. Jak to mohou vydržet?
„Tak už se s tím smiř.“
„Nedokážu. Ty tu budeš populární, já ne. Hele, tohle je zvláštní maska. Ludovicu musíš si zatancovat s Nicodémem.“
„Cože? Ani náhodou.“
„Proč?“
„To se nehodí,“ odsekne, ale myšlenka, že by ho držel v pevném náručí při valčíku, v něm rozechvívá touhu, kterou od toho znásilnění nepocítil.
„Blbost, chci vidět ten plášť.“
Oba na Armanda zůstanou nechápavě civět. „Plášť?“
„Jojo. Máte stejný typ, a když dáte takhle ruce,“ rozmáchne se, aby předvedl, co tím míní, „tak bude vypadat úžasně.“
„Pane Amore, právě jste mě praštil,“ ozve se chladný hlas. „Měl byste dávat pozor.“
„Omlouvám se, pane ehm masko. Rozhodně jsem to nechtěl udělat.“
„Omluva přijata.“ Všichni tří se zahledí za masku v černo červeném kostýmu. Z těch barev strašidelně září bílá maska s nabarvenými černými rty. Vypadá to, že je tu sama a někoho hledá. Pokrčí rameny.
„Tak jdeme.“ Ludovic trochu zaostane. Rozhlíží se kolem sebe. Na stěnách jsou velké obrazy, zřejmě Nicodémových předků. Také tu visí obrovský gobelín s vyobrazením rytířů a města. Uprostřed haly je nejméně tři metrový strom ozdobený stříbrno zlatými ozdobami. Pod ním se kupí hromada dárků. Halou se nesou vánoční melodie. Zahlédne dveře, další. U některých stojí sluhové s tácy, na kterých jsou skleničky se šampaňským. Vezme jednu skleničku a jde se projít. Další sál je taneční s naleštěnými parkety a malým pódiem pro orchestr. Hrají nějakou klasiku, ale určitě později přejdou na taneční melodie. Je překrásný stejně jako jeho majitel. Líbí se mu.
Když vezme za kliku, uvědomí si, že je zavřeno. Vypadá to, že všechny pokoje nejsou přístupné, ale i to co vidí, je skvostné. Vybaví si, jak před tou událostí mu o plese vyprávěl Nicodéme. Oči mu zářily jako malému klukovi. Chtěl, aby přišel, ale on se bál jeho manželky. Se smíchem odmítal, co by na takové slávě dělal, ale popravdě ji nechtěl vidět. I jen vědomí, že je ženatý…
„Tam jsou soukromé pokoje.“
„Chápu. Omlouvám se. Krásný zámek.“
„Máme ho už přes pět set let. V osmnáctém století byl přestavěn, nedávno opět zrekonstruován. Chcete je vidět, krásná dámo?“ To by snad ho mělo uklidnit.
„Mohu?“
„V mém doprovodu můžete kamkoliv. Luxusní maska. Hádám, že Adamova práce?“
„Ano. Přítel mi chtěl udělat radost.“
„Nákladná radost, ale výsledek stojí za to. Ovšem chybí vám některé věci.“ Vejdou dovnitř.
„Jaké?“
„Například tento. Dovolíte?“ Vytáhne Mazarinův prsten a nandá na ruku. Přesný. Je rád, že odhadl velikost. Bude jeho. Původně mu ho chtěl dát oficiálně, ale aspoň takhle.
„Je krásný, ale je to moc.“
„Nic není moc a je to jen kousek kovu s kamínkem.“ Vezme ji za ruku a políbí. Všechno se v něm sevře. „Nechcete si zatančit?“
Být v jeho náručí je být v ráji. Má odmítnout? „Ráda. Armand by rád viděl plášť při tanci.“ Nicodémův smích ho vzruší. Je rád, že nabídku Armanda neodmítl, i když to málem udělal nejméně sto krát.
Nicodéme si ho pyšně vede k tanci.
„Já ti říkám…“
„Promiňte, ale mohu se optat, ty masky dělal Adam?“
Olivier s Armandem se otočí k černo červené masce.
„Samozřejmě. Žádné nejsou lepší než jeho.“
„To ano a kostýmy? Jsou krásné, ale neznám návrháře, přestože bych řekl, že všechny znám. Rodinná starobylá maska,“ dotkne se své.
„To uděl…“
„Omluvte mě, musíme někam jít.“ Olivier se mračí jako čert. Chytí Armanda za ruku a táhne ho pryč.
„Co se děje?“
„Ten muž nezná Barbaru. Všichni ji znají, protože dobře vědí, že maska bude dokonalá jen s jejím návrhem. Nechápu, jak to dělají, ale nelíbí se mi.“
„Proboha, je to jenom maska! Co se ti na něm nezdá?“
„Ne, to není tak jednoduché. Jdeme za Nicodémem. Později ti povyprávím jeden příběh, který se kdysi dávno odehrál. Je možné, že ten někdo je… Podívej se, tančí.“ Oba zůstanou stát a zapomenou na sebe, na hádky i na neznámého cizince. Pláště se mezi sebou proplétají a zřetelně vidět, že k sobě patří.
„Člověk by neřekl, že jsou to chlapi,“ zabručí Armand s povzdechem. Z přítmí na ně zírá mrtvolně bílá maska. Upřeně pozoruje masky na tanečním parketu. Odloží skleničku, protože by ji musel po nich hodit. „Proč ne já!“ řve v duchu.
„Děkuji za tanec.“
„Nicodéme, můžeme na chvilku? Ty taky L… Ehm Luiso.“
„Luisa? Překrásné jméno. Tančí se s vámi božsky. Stalo se něco?“
Olivier přikývne. „Mám pocit, že tu máme vetřelce. Buď zfalšoval vstupenku, ne?“ odmítne, když vidí zavrtění hlavy. „Nebo někoho uplatil, aby mu dal svou vstupenku.“
„Ale…“
„Jde o Adama. Prosím tě, mohl bys vyhlásit sundání masek?“ Tělem se mu rozprostírá chlad, jak koutkem oka zahlédne masku. Vypadá jako duch pomsty nebo krve.
„Není to ve zvyku, ale možná ano. Doprovodíte mě?“ ucítí zmatek a sevření jemných prstů.
„Samozřejmě.“ Nicodéme se nakloní k Ludovicovi. „Vy nemusíte, protože jste v mém doprovodu.“ Hudba ztichne, zatroubí trubač. Všichni zpozorní a spěchají ke stromu. Nicodéme dá pokyn majordomovi, který ihned nechá nalít šampaňské. Mezi hosty v maskách se začnou proplétat sluhové.
„Vážení hosté, milí přátelé, vítám vás na dalším Letním plese na zámku Adge. Budu rád, když se budete bavit stejně jako v předešlých letech. Taky vám chci oznámit, že se mou letošní partnerkou stává tato krásná víla. Musím vás ovšem požádat a předčasné odmaskování a nejen proto, abyste si se mnou připili na krásnou vílu, ale bohužel máme tu vetřelce.“ Všichni se po sobě překvapeně podívají, ale hned sundávají masky.
„Je to on!“ zašeptá vztekle Olivier. Vyrazí k černo červené masce. Nicodéme s Ludovicem a Armandem za ním.
„Vítejte na plese, pane hrabě,“ řekne chladně, ale nejraději by vrazil pěst do jeho hezké tvářičky.
„Poznal jste mě. Jak?“ ozve se chladný hlas. „Příkaz hostitele se musí poslechnout.“ Zvedne ruce a do dlaně mu vklouzne maska. Objeví se kousek černých vlasů, opálená tvář, znuděný, až moc krutý obličej. Oči kloužou po postavách. „Tak co teď uděláte?“
„Myslím, že budete muset odejít,“ řekne chladně Olivier. „Zde se nic nedozvíte.“
„Za vás mluví nějaký poskok, drahý Adge? Půjdu, ale řekli jste mi dost. Sbohem. Jaký barbarský ples!“ vyjde ven. Nechá si přistavět ferrari. Vyrazí s ohlušujícím skřípotem. Volant pevně svírá. Byl tak blízko, tak blizoučko k odhalení jeho totožnosti a tím pobytu.
„Nenávidím je!“ zařve a přidá plyn. „Jejich masky, jejich lásku, jejich pouto. Nenávidím!“
„Kdo to byl?“
Olivier si přejede tvář. „Dlouhá historie. Bavme se. Ludovi… Sakra!“ unikne mu, když zjistí, jak Ludovic strne. Nicodéme rychle mu sevře prsty, ale škubnutí tu je. Stále mě nenávidí, pomyslí si. „Omlouvám se. Nechtěl jsem. Nemyslel jsem, že ho někdy uvidím.“
„Proč?“
„Protože je to zrádce nejhoršího druhu. Zradil svého přítele. Přede všemi, veřejně. Rozhodilo mě to. Sluší vám to dvěma. Nikdo netuší, že jsi někdo jiný. Armande, jdeme.“
„Prosím, neodcházej,“ požádá tiše Ludovica Nicodéme. „Udělal jsem spoustu chyb a ty kvůli mně trpíš. Nechci to. Řekni, jak to mohu odčinit? Udělám cokoliv, aby ses ke mně vrátil. Miluji tě.“ Zvedne ke rtům ruku s prstenem a políbí ji. „Prosím, ber mě jako kajícníka, který nikdy nebude moci odčinit, to co ti provedl.“
„Nic jsi neudělal. To byl někdo jiný, ale jsem pošpiněn!“ vyrazí ze sebe. Doktorka mu říkala, že se tak nemá cítit, ale nemůže překonat pocit špíny, která na něm ulpěla.
„Pojď.“ Vede ho nádhernými chodbami do míst, kam lidé nemají přístup. Nakonec otevře jedny dveře. Vejdou do velké místnosti, které vévodí postel s nebesy. Prosklené dveře vedou na balkon. Jsou tu vidět i další skryté dveře. Jedny z nich otevře a vejdou do salónku s pohodlnými křesly, kobercem uprostřed místnosti, aby vynikl nádherný perský vzor a malou knihovnou.
„Tohle je můj ráj. Tady bydlím, když zde jsem. Rozvádím se a chci, abys stál při mně.“
„To nejde!“
„Proč ne?“ Přistoupí k němu. „Neměl jsem to tak vyhrknout. Za všechno mohu já. Chantal, ona promiň, ale nechci o tom mluvit. Udělala něco špatného. Nemohu s ní dále žít. Hned od prvního okamžiku jsem tě miloval, ale uvědomil jsem si to pozdě. Vždy jsem potlačoval v sobě stránku, které se líbily muži. Potom jsem tě uviděl. Moje sluníčko, které prosvětlilo život nudného aristokrata. Nemohl jsem odolat. Bylo to jako zjevení. Věděl jsem, že riskuju. Kdyby to někdo odhalil, ale teď už to není důležité. Prosím, zůstaň se mnou.“
„Já jsem…“
„Nejsi, slyšíš? Pro mě nejsi. Stále po tobě toužím. V noci se mi o tobě zdá, jak tě svlékám, jak líbám tvé tělo, jak tě beru do úst, jak se v tobě pohybuji a zalévám tě svým semenem. Budím se s touhou, která vyprchá, když si uvědomím, že mi to odpíráš,“ říká klidně, ale uvnitř se chvěje. Není na něco takového zvyklý. Sundá si masku, odloží na stolek. Posadí se do křesla, přestože tím hrozí, že celý kosým půjde do kytek. „Stýská se mi po tobě. Po úsměvu, po řečech, po tvé přítomnosti.“
Ludovic poklekne a zadívá se do jeho ztrápené tváře.
„Nemusíš se mnou spát, jen buď se mnou,“ požádá ho tiše.
Ludovic sklopí hlavu. Neví, co na to říct. Nicodéme si povzdechne. Je rád, že to řekl. Ludovic se trochu nadzvedne a dotkne se jeho rtů. Potom graciézně vstane. Nicodéme je omráčen jeho nesmělým úsměvem i podávanou rukou. Přijme ji. Ludovic ji sevře.
„Půjdeme k hostům. Co politika?“
Vikomt z Adge pokrčí rameny. „Zákon, který jsem chtěl prosadit, jsem prosadil. Když mě vykopnou nebo nezvolí jen kvůli tomu, že jsem se rozvedl a žiju s někým jiným, tak to udělají. Takhle budu mít dost času na tebe, miláčku.“
Ludovic se smíchem roztáhne ruce a zatočí se. „To je tvá práce?“
„Jen jsem, moje překrásná lesní vílo, zadal příkaz. Netušil jsem, co stvoří. Objednám ti jich tisíc.“
„Stačí jen ta jedna.“ Odtáhne mu masku, přitiskne a políbí. V nitru je klidný. Strach z doteků se jako by vypařil. Věřím mu, že mi neublíží, uvědomí si. On ne. Miluje mě a já jeho taky.
„Miluji tě, Nico, ale jsi blázen zahodit kvůli mně všechno. Nezasloužím si to.“
„Možná jsem, ale nevadí mi to. Dokud mě budeš chtít, dotud budu s tebou.“ Nandá si masku, zaváže ji vzadu a upraví kostým.
Armand s Olivierem, který mu vyprávěl celou historii zrady, lásky i útěku, pohlížejí ke dveřím, kterými hostitel zmizel. Málokdo si toho všimnul, ale je zajímá, jak to dopadne.
„Tedy my jsme vážně amorové,“ řekne spokojeně Armand. „Jde nám to parádně, ne?“
„Já bych řekl, že křídla by měl mít pan Adam. Je to nádherný maškarní ples a já se bavím, lásko.“
„Červenám se, ale podívej se, jak tančí. Král lesů se svou malou lesní vílou. Hodí se k sobě.“
„Jako my,“ popadne ho a táhne na parket, kde v bláznivém tanci tančí spolu masky. A na chvilku je každý králem nebo žebrákem.
Konec
