Záchrana
Jemné vločky sněhu poletují sem a tam. Ulice je zasněžená a lidé jsou raději doma, než aby vycházeli. Jen děti jsou nadšené, protože si mohou hrát. Netrpělivě koukají ven z okna, až budou moci vyběhnout na hřiště. Někteří pokukují na hodinky, přestože učitel se kvůli tomu zlobí.
Zazní zvonek a třídy ožijí. Učebnice, sešity jsou sklapnuty a schované do tašek rychlosti blesku. Učitel jen mávne rukou a všichni jásavě odcházejí. Najednou je tolik hluku, že učitel si jen povzdechne a na rtech se mu objeví úsměv. Kdysi byl úplně stejný.
Štíhlý nevysoký kluk se snaží zmizet jako pára nad hrncem, aniž by se s kýmkoliv bavil. Černé oči šmejdí po ostatních, jako by někoho hledaly. Černé vlasy nakrátko ostříhané jsou lehce rozcuchané, jako by vzdorovaly hřebenu.
„Kaoru!“
„Asuka,“ řekne uctivě třídní předsedkyní. „Potřebuješ něco?“
„Jen se chci optat, zda bys mi zítra nepomohl v knihovně. Aya je nemocná a s Haru to samy nezvládneme.“
Kaoru nadšeně přikývne. „Velmi rád.“
Na tváři předsedkyně se objeví úleva. Snad všechny prosila, ale ti řekli, že když je sníh, tak nemohou. „Díky moc. Ahoj. Nejdeš do města?“
„Ne. Jdu rovnou domu. Bratr je nemocný a máma musí do práce.“
Dívka zrozpačití. „Jasně. Tak se měj.“
„Ahoj!“ vezme si boty a schová přezůvky. Strne, když vidí origami ve tvaru červeného jeřába. Vztekle ho vezme a zmačká. Potom ho schová do kapsy. Loudavým krokem přejde k deštníkům a jeden z nich si vezme. Bundu si zapne až ke krku. Tašku nese v podpaží. Zachmuří se, protože by byl rád venku, ale musí domů. Vyjde ven, když strne a zatěká kolem sebe, protože před bránou postává pět kluků. Jak se jim vyhnout? Rychle stočí své kroky pryč. Ví o jednom místě, kde by jim mohl uniknout. Jde podél zdi, až k místu, kde je velká sakura. Miluje ten strom a na jaře nádherně kvete. Větve sahají až na ulici. To potom, když má čas, tak tu sedí s knihou v ruce a čte si. Tady nikdo si ho nedovolí napadnout. Přehodí tašku na druhou stranu a sám natáhne ruce k nejspodnější větvi. Vyšplhá se a opatrně jde ke zdi. Uprostřed se zastaví, jak je zadýchaný. Tělocviku moc nedá, ale tohle je nutnost. Sedne si na zeď, když strne, protože vidí těch pět kluků v uniformě ze sousední školy. V ruce jednoho z nich je jeho školní taška. Dobře ví, že bez ní nemůže odejít.
„Tak seskoč, Kaoru. Nic ti neuděláme.“
Kaoru ví své. „Jedině, když mi dáte tašku, jinak dojdu pro učitele.“ Ale dobře ví, že nikam nepůjde, protože by si na něj počíhali někde jinde a učitel ho doprovázet domů nemůže.
„Myslíš tohle?“ zhoupne taškou a zasměje se. „Tady ji máš!“ Hodí ji ke zdi.
Kaoru se zatvrdí. „Jo.“ Musí seskočit, ale odkládá to. Doufá, že tu někdo půjde a zachrání ho, ale nikdo tu není. Dokonce ani auto neprojede. Povzdechne si a seskočí. Tašku má, ale dobře ví, že nevyvázne tak lehce.
„Máš ji tam. Tak si ji zvedni.“
Kaoru se shýbne, když ucítí ránu a potom další, až je přimáčknut ke zdi. V rukou stále drží tašku, která ho trochu chrání.
„Hej, kluci, mám nápad!“
„Jaký?“
„Co si z něj udělat cíl?“
„Skvělý nápad, Jiro!“ pochválí ho nejvyšší kluk a hned vezme kouli. „Stůj tam, nebo dostaneš takovou nakládačku, že na to nezapomeneš do konce smrti!“
Ostatní se zasmějí. Kaoru se zatvrdí a jen vyhekne, když na něj dopadnou sněhové koule. Potom další. Kluci se dobře baví. Jsou nadšení zábavou, když se ozve.
„Hej, nechte toho!“
Všichni se otočí a Kaoru chce zmizet, ale někdo ho zadrží a tak stojí. Nadějně se dívá na staršího kluka z nějaké školy, kterou nezná. Možná dokonce chodí na univerzitu.
„Nechápeme proč! Nic neděláme, že jo kluci?“
Kaoru ucítí, že je volný, ale nedovažuje se zmizet, už jenom proto, že cesty jsou zablokované. Ten vysoký kluk s brýlemi na očích k nim v pohodě jde.
„Jasně, Isamu! My nic.“
„To vidím. Co ho tak nechat na pokoji?“ řekne s malým úsměvem ten kluk. Kluci se zarazí, že nejde pryč. Zbláznil se? Znejistí je to, ale vůdce řekne.
„Hej, je jenom jeden.“
Kaoru pobledne. On jako není nic? Zatraceně kdyby nebyl tak slabý, potom by jim ukázal!
„Jasně! Máš pravdu!“
Vysoký kluk s kočičími pohyby zatím dojde ke Kaoru. Podívají se na sebe. Je hezký, pomyslí si Kaoru. Nádherný. Vedle něj si připadá jak hadr.
Roztomilé štěňátko, co má smůlu. Pomůže mu.
„Jmenuji se Ren a ty?“
„Kaoru,“ špitne úplně oslněn jeho otázkou. Je neskutečný.
„Hej, nevybavujte se!“
„Šéfe, oni na nás zapomněli.“ Tvář velikého kluka se svraští nelibosti, hmátne na zem, udělá kouli a hodí ji. Roztříští se o pevná záda vysokého kluka.
„Tak na co čekáme? Vrátíme jim to ne?“ mrkne na Kaoriho a obrátí se. Taška sklouzne na zem, ale to už má v ruce kouli. Kaoru ho nechápavě pozoruje, ale když se koule rozbije o tvář jednoho kluka, zajásá.
„Budu je dělat, ty házej. Půjde nám to lépe,“ nařizuje a pohodí tašku.
Ren se na něj usměje. „Nedáme svou kůži zadarmo, ne?“
Kluci po prvním překvapení se naštvou a začnou házet. Ren obratně uhýbá koulím, i když některé ho trefí, stejně jako Kaoriho, který shrnuje sníh a plácá koule.
„Jsi dobrej!“
„Ty taky!“ řekne s jiskřícíma očima. Ren se usměje, když před něj vlítne Kaoru a vyhekne.
„Mám toho dost!“ křikne naštvaně Jori.
Ren se zastaví, pustí kouli a houkne na kaoru. „Zdrháme!“ Ten popadne tašku a rozeběhne se.
„Tudy!“ křikne na svého nového známého. Ten běží za ním lehce jak kočka. Pomyslí si, že Kaoru není zrovna v dobré fyzické kondici. „Už je dobře. Tady nás už nebudou stíhat. Stojí na konci malé uličky, která ústí na rušnou ulici. Zastaví se a ukloní se. „Děkuji moc za záchranu.“
„Není za co, ale jsi celý od sněhu.“
Kaoru se rozpačitě usměje. „Vy taky.“ Mladý muž nadzvedne obočí, ale nechá toho. Místo toho natáhne ruku a opráší mu z kabátu sníh. „Ještě jednou moc děkuji za pomoc.“
„Půjdeme? Nechci, aby nás dostihli.“
„Oni toho už nechají. Jsme blízko středu města.“
Ren se na něj váhavě podívá, potom se usměje. „Doprovodím tě. Kdyby náhodu si to rozmysleli.“ Měl by být už u dědy, ale pár hodin navíc ho nezabije. I kdyby přišel o pět minut později, stejně se bude zlobit.
Kaoru se ukloní. „Děkuji, ale není to vůbec nutné. Trefím domů sám. Nic se mi nestane.“
„Myslím, že to bude lepší,“ opáčí Ren. „Pojďme.“
„Děkuji moc.“ Chvilku jdou, až se zastaví na velké křižovatce. S ostatními čekají, až naskočí zelená.
„Kdo to byl?“ optá se.
„Kluci z vedlejší školy. Nemají co dělat,“ lehce pokrčí rameny, jako by to bylo samozřejmost, že ho týrali. „Vždy si někoho vyberou a no tenhle rok jsem to jaksi já.“
„Aha. Proč se jim nebráníš?“
„Nejsem moc dobrej na sporty,“ přizná s červenáním. Zatočí do další uličky. Kolem jsou věžáky. Najednou se usměje. „To byl pohled, když dostal tu kouli do obličeje.“
„To ano,“ pousměje. „Takhle šokovaného člověka jsem, ještě neviděl.“ Oba dva se usmějí. Nespěchají a vychutnávají si první letošní nadílku sněhu.
„Tak tady bydlíš?“ optá se Ren a zvedne hlavu do výšky. Na tvář mu začnou padat drobné sněhové vločky, které se ihned rozpouští. Jedna uvízne na řase.
„A… ano!“ vykoktá Kaoru. Zčervená, protože je to pohled pro bohy. Ukloní se. „Ještě jednou děkuji za pomoc. Jmenuji se Miyagawa Kaoru“
Ren se pousměje. Štěně, pomyslí si. Jeho přátelé by se nad tím usmáli, kdyby věděli, že doprovázel středoškoláka do domů. Ještě víc by se smáli, kdyby věděli, na co myslí. Oči mu ztvrdnou, když si vzpomene na tu bandu. Ještě chvilku stojí, ale Kaoru už dávno zmizel. Prohlédne si zvonky. Opravdu tu bydlí.
„Jsem doma!“
„Konečně. Co se stalo?“
„Nic, mami. Opravdu.“
Maminka se na něj nespokojeně zadívá. „Dobře. Máš na sporáku polévku, ohřej si ji a postarej se o brášku.“
„Jistě, mami.“ Ta ho v rychlosti pohladí po vlasech. Kaoru jde ke sporáku, když se ozve nějaký šelest. Přejde do druhé místnosti, která jim slouží jako ložnice. Na futonu leží odkrytý jeho bratr Nori. Ještě ani nechodí do školy. Sáhne mu na čelo. Úplně hoří. Dojde pro zábal a vymění mu obklad, aby ho zchladil. Doktor povídal, že je to jen horečka, tak doufá, že ano. Přikryje ho. Sice za chvilku ho bude muset zase přikrývat, ale nevadí mu to. Horší je to v noci, protože někdy naříká. Dávají mu léky a podařilo se jim srazit horečku, ale teď se drží na standardních třiceti osmi a půl. Nechápou, proč horečka neklesá. Jenže na nemocnici nemají.
Jde si ohřát polévku. V klidu to sní. Potom u stolu dělá úkoly. I když není bůhvíjaký sportovec, je dobrý žák a má dobré známky. Kdyby se to povedlo, chtěl by jít dál studovat. Povzdechne si. Musí víc se učit, protože jinak nedostane stipendium. Nechce se dřít jako maminka. Podívá se na hodiny. Skončí práci v obchodě a na večer ještě půjde do baru obsluhovat zákazníky.
Najednou zjistí, že sedí nad sešitem a tužkou do něj čmárá jediné slovo: Ren. Vymaže je, ale stále je tam vidí, jako by bylo vyryté. Vzdá to a zasní se. Je hezký. To jak bojoval a přesně a cílevědomě zasahoval. Ani jedna koule neminula cíl. Je úžasný a jak klidně k němu přišel a k tomu je moc hezký. Prostě sen. Mamce už dávno řekl, že se mu líbí kluci. Vzala to dobře. Spíš prohodila, že je to jeho věc a jen doufá, že jeho bratr bude mít holku. Smála se. Byl rád. Škoda, že ho neuvidí.
„Tak do práce, Kaoru,“ přikáže si, když zjistí, jak málo toho udělal. Po chvilce učení dojde do vedlejšího pokoje.
„Kaoru?“ ozve se slabě zpod pokrývky.
„Nori! To Jsem rád.“
„Co se stalo? Cítím se strašně.“
„Byl jsi nemocný. Nechceš něco?“
Nori zavrtí hlavou, ale potom slabě řekne. „Pít.“
Kaoru celý šťastný přikývne. Dojde a ohřeje mu taky trochu polévky a do skleničky dá vodu. Přinese mu to na tácu. Položí to vedle něj a posadí se k němu. Přiloží skleničku ke rtům. „Ohřál jsem trochu polévky. Je výborná. Nechceš?“
„Tak dobře. Kde je máma?“
„V práci. Přece víš.“
„Dobře. Jsem unavený.“ Kaoru přikývne. Vezme mobil a zavolá mamince. „Mami, Nori se probudil a vypil celou skleničku.“
„Skvělé. Trochu jsem se bála. Jsi moc hodný. Promiň, musím běžet.“
Kaoru odloží mobil a vezme tužku do ruky. Na kus papíru začne kreslit Rena. Kritickým okem se na to podívá. Tak hezký nemůže být. V jedenáct vypne televize. Připraví mamce futon a sám zalehne do třetího. Ještě překontroluje Noriho. V noci si vůbec neuvědomí hluk.
Ráno jako vždy vstane, vezme jídlo, které mamka přinesla z obchodu a běží do školy. Po chvilce zvolní. Má čas. Najednou se zastaví, protože před ním stojí známá banda. Jsou nevrlí, ale potom se rozdělí. Pomaloučku mezi nimi projde, když si uvědomí, že dneska má v knihovně službu. Naštěstí dneska mamka nejde do obchodu, takže může se tam zašít. Miluje knihy. Nejraději by se stal knihovníkem, nebo knihy prodával. Něco s tím. Jen ta vůně tištěného papíru je krásná.
„Odpoledne…“ ozve se za ním. Rozeběhne se. Nahánějí mu děs, zvláště Jiro, největší kluk. Jeho rány jsou nejhorší. Proč se jenom neumí bránit?! Proč?
„Tak co, můžeš nebo ne?“ hned na něj spustí Asuka.
Kaoru přikývne. „Mohu. Budu rád.“ Asuka se na něj překvapeně dívá. Takové nadšení vidí málokdy.
„Tak dobře a díky.“ Zazní zvonek a studenti rychle usedají na svá místa.
„Končíme. Dobrá práce a moc děkuji,“ řekne Asuka s milým úsměvem.
„Tak zas příště.“ Vydají se do tmy. Kaoru si zkontroluje čas. Krásně to stihne, i když učit se bude muset hodně dlouho, ale stálo to za to. Díky Norimu nemůže tu být často, ale když tu je, většinou se zapomene. Vyjde ven a strne. Opět ti kluci.
„Ahoj, Kaoru. Konečně jsi vylezl.“
„Nechte mě!“
„Hej, on našel odvahu promluvit! To tedy nenecháme! Nevidíme důvod.“
„Hele, musím domů, je pozdě,“ zkusí vyjednávat.
„Čekáme tu tři hodiny a chceme nějakou zábavu. Nechceš říct, že tu čekáme nadarmo, že ne?“
Kaoriho obejde mráz. Rozhlédne se, ale nikdo tu není. Opět sám. Kéž by se tu objevil Ren, ale ten určitě má jiné starosti, než zachraňovat hloupého nešikovného kluka.
„No nikdo tu není, neboj se. Tak jdeme.“ Jiro ho tvrdě chytí za ruku a zmáčkne. Kaoru zasykne a chce se mu vytrhnout, ale to už ho drží další.
„Nechte mě!“
„Ale ne. To čekání bylo dlouhé.“
„Prosím!“
„Kdepak. Musíš nám to vynahradit.“
„Ale ano. Myslím, že ho necháte,“ ozve se. Ze stínu zdi vyjde štíhlá postava. Je oblečená do bundy a v rukou tentokrát nic nemá. Jako by tu schválně čekala.
„Á náš zachránce…“
„Rene!“ Díky bohu, ale potom si uvědomí, že je večer, na ulici nikdo není a oni jsou dva proti pěti. Srdce mu sevře úzkost. Běž pryč, přeje si, ale zároveň touží po tom, aby neodcházel.
„Pustíte ho, doufám.“
„To sotva. Ještě jsme se nepobavili.“
Ren si povzdechne. Když nevyšel v obvyklou dobu, optal se spolužáků, kde je, takže se dozvěděl, že má službu v knihovně. Opravdu spíš vypadá na knihovníka než na sportovce. „Myslím, že je na čase se rozejít domů. My půjdeme svou cestou a vy svou.“
„Hele, vypadni. Tohle není tvá záležitost nebo chceš se k němu připojit?“ jeden z bandy zalomí ruce, až zapraskají kosti.
„Ani ne.“ Zadívá se na vyděšeného Kaoriho. Je mu ho líto, ale nemůže tu stále být.
„Tak se uhni.“ Udělá krok, ale i Ren udělá krok a Kaoru je najednou volný. Nechápavě se dívá, jak kluci stojí, drží si jednotlivé končetiny a Ren se usmívá. Zkoumavě se dívá na bandu.
„Půjdeme, Kaoru? Nemusíme spěchat.“
„Já… já… Jak jsi to dokázal?“ vykoktá nechápavě.
Ren pokrčí rameny a usměje se. „Jednou ti to ukážu.“ Neznatelně si povzdechne, protože se opět přesvědčil, že se mu nezdálo. Věděl hned, jak ho viděl, že je pro něj jak stvořený. Otázkou je, zda i Kaoru to pozná, ale ještě je mladý. Bude trpělivý a získá si ho.
Kaoru se otočí. Jeden leží na sněhu a nehýbe se. Vyděsí se. „Není…“
„Ne. Jen ochrnutý na asi dvacet minut.“
„Tedy!“ jeho úžas vzroste. Skoro nic neviděl jen, jak se přiblížil a těch kluku se dotkl. Je to vůbec možné? „Naučíš mě to?“ vyhrkne a potom zrudne. Zastaví se a hluboce se ukloní. „Prosím.“
Rena to potěší, protože je vidět, že chce něco s tím udělat. „Je mi líto.“
„V pořádku,“ ale cítí hluboké zklamání.
„Abys tohle mohl udělat, tak je to o létech tréninku a i potom to je jen o schopnostech osoby,“ vysvětluje mu trpělivě. „Potřebuješ něco jiného.“
„Aha.“ Měl vědět, že to nebude tak jednoduché.
„Pojď za mnou.“ Vede ho jinudy, než včera šli. Zastaví před jedněmi dveřmi bez označení. Vejdou dovnitř a sundají si boty. Odhrne závěs a projde dovnitř. Kaoru se překvapeně rozhlédne. Kolem parketu vidí sedět jednotlivé lidi, kteří se na ně podívají, ale potom se vrátí k muži, který stojí uprostřed. Ukloní se a posadí se taky, protože je mu hloupé stát.
„Vítej, Rene. Ryou, převezmi to tu.“ Jeden mladík vyskočí, ukloní se.
„Vstát, na místa!“ zakřičí.
„Shine, zdravím,“ lehce se ukloní, ale Kaoru si povšimne, že starší muž se mladšímu ukloní víc. Překvapí ho to.
„Taky. Dlouho jsem tě neviděl, ale pojďte. Necháme je cvičit. Co potřebuješ?“ vede je pryč z tělocvičny.
„Jak jsi to poznal?“
„Protože sem jinak nezajdeš. Kdo je to?“
Ren má na jazyku, že jeho osud, ale mlčí. „Někdo, kdo potřebuje tvou pomoc.“ Shin přikývne. Usadí se kolem nízkého stolku. „Tady Kaoru má problémy s jednou partičkou lidi. Potřebuje se rychle naučit, jak se jim bránit.“
„V pořádku, to půjde.“
„Ale já…“ Oba se na něj podívají a Kaoru zrudne. Sklopí hlavu. „Velmi se omlouvám, za své nevhodné chování.“
Oba se usmějí. Ren začne. „Věř mi, že kdybych nevěřil, že to dokážeš, nikdy bych tě k mistru Shinovi nepřivedl.“
Kaoru přikývne.
„Poplatek…“
„Nemohu si dovolit platit,“ vyhrkne a polkne. Všechno je nadarmo. Měl to Renovi říct hned.
Shin se zadívá na Rena. Je vidět, že mu na něm záleží. Netuší proč, ale dostal ho z nejedné prekérní situace. „Tak víš, co? Potřebuji někoho, kdo by mi tu uklízel. Jestli bys vždy uklidil tělocvičnu, potom by sis zaplatil hodiny, co ty na to?“
Kaoru otevře ústa, ale potom je zavře. Musí s pravdou ven, ale… „Máma hodně pracuje a musím hlídat malého brášku…“ Oba se zamračí. „Ale ráno před školou bych mohl přijít a uklidit.“
Shin se usměje. „Dobrá. Ráno tu budu, a když budeš moci, dám ti i hodiny, souhlasíš?“
„Ano, mistře Shine.“ Bude se učit. Sice netuší co, ale Renovi věří.
„Tak se pojď podívat. Je to sebeobrana, která se dá použít v běžném životě. Nic takového jako předvádí Ren,“ neodolá si do něj rýpnout, ale ten se jen usměje, „ale stačí proti každému grázlovi, který si na tebe dovolí.“
„Nejsem sportovně nadaný,“ přizná se. „Spíš hodně podprůměr,“ dodá sotva slyšitelně.
„To nevadí. Nejde o sport. Jde o tohle,“ přiloží si ruku k srdci. „A taky tohle. To máš, jak se dívám, v pořádku. Zatleská a všichni se seřadí do dvojstupu. „Pozdravte mistra Rena.“
Úklony. Výborně. Tohle je náš nový člen. Ukažte nám, co umíte.“ Ren s Kaorim se posadí na okraj parketu.
„Tedy a to budu umět taky?“ optá se tiše po chvilce. Udiveně zírá, jak se brání proti jednotlivým žákům.
„Ano. Už za pár dní.“
„Je to hezké, ale já chci umět to co ty,“ řekne plaše a uhne očima.
Ren přikývne. „Až bude čas, naučím tě to, ale jsou to léta učení,“ varuje ho.
„Nevadí mi to.“
„Ticho vy dva!“ Oba dva zrudnou a vydrží dokonce ukázky bez toho, aby na sebe pohlédli. Kaoru se ošije, protože by už měl jít. Ren si toho všimne a dá mistru Shinovi znamení. Ten přeruší cvičení.
„Nashledanou, mistře Rene.“
„Nashledanou a děkuji.“
„Kaoru, zítra ráno v sedm!“
„Ano, mistře Shine!“ ukloní se. Venku se ještě jednou ukloní Renovi. „Děkuji moc za pomoc, kterou si ani neszaloužím.“
„Mně neděkuj. Teď to bude záležet na tobě. A ještě jedno a Shin ti to jistě řekne. Síla není vše.“
„Ale…“ Kaoru ucítí ve vlasech ruku. Je laskavá, jemná a přece vyřídila pět kluků najednou. Odmlčí se. Chtěl by, aby tam byla celou dobu. Ren ho ochranitelsky obejme kolem ramen.
„Bude to v pořádku, uvidíš.“
„Ano. Děkuji.“
„Jak dneska bylo?“
„Byl jsem v knihovně. Mám rád knihy. Chtěl bych něco s nimi dělat, jako v budoucnosti. Knihovník nebo prodavač anebo je tisknout.“
„To je hezky.“
„Jsem taky dobrý v jazyce,“ řekne pyšně. „Pan učitel Shinonoma říkal, že bych mohl dělat i korektora.“
„Opravdu?“ podiví se. To není zrovna snadné.
„Ano, ale ještě se musím hodně učit. Už jsem doma,“ řekne zklamaně. „Bratříček Nori, už se uzdravuje. Dělali jsme si starosti.“
„Co, kdybychom si zítra spolu vyšli do centra?“ navrhne. „Máš volno, ne?“
„Mám!“ vykřikne užasle. Nemůže tomu uvěřit. On s ním chce někam jít. To je… To je… „Ano. Velmi rád, tedy pokud nebudu překážet.“
„Tak dobře. V deset se stavím.“
„Ano, prosím! Děkuji.“
Ren se ještě usmívá, když ho vidí mávat už v domě. Otočí se a odchází. Dobře si uvědomuje, jak na něj působí a ví, že se to časem nezmění, ale vnímá i on tu přitažlivost mezi nimi nebo jenom on? Tak dlouho čekal na někoho a najednou je tu. Nečekal, že bude tak mladý. Nečekal spoustu věcí. Jako například touhu po něm. Prohrábne si černé vlasy. Vydrží čekat. Teď bude muset jít za dědou a vysvětlit mu, proč zanedbává večerní tréninky, ale pochopí to. Přidá na tempu. Po delší době vstoupí dřevěnou bránou na velký pozemek. V domě odloží kabát a šálu. Po jemně praskající podlaze jde k dědovi. Klekne si ke dveřím a zaklepe. Čeká na pozvání.
„Pojď dál,“ ozve se. Odsune dveře, vstoupí a zase zavře. Přesune se pomalu k lakovanému stolku, u kterého sedí děda. Kdo ho viděl, nikdy by mu nehádal, že mu táhne na devadesát. Posadí se bokem. Obdivuje dokonalou kaligrafii. Trpělivě čeká, až ho děda vyzve k tomu, aby řekl, co má.
„Nebyl jsi na tréninku. Taky ses rval.“
„Omlouvám se.“ Neptá se, jak to ví. Prostě to ví.
„Hm. Čekám.“
Ren se napřímí. „Někoho jsem potkal.“
„Ano?“ teprve teď starý muž odloží štětec a zadívá se na svého vnuka. „Kdo je to?“
„Miyagawa Kaoru.“
Děda se na něj nevyzpytatelně podívá, potom se usměje. „Kdy mi ho přivedeš ukázat?“
Renovi se ulehčí, protože se musí přiznat, že se trochu dědovy reakce bál.
„To kvůli němu ses pral?“
Ren přikývne. „Nějací kluci si na něj dovolovali.“
„Tak je to v pořádku. Museli být hloupí, když na tebe zaútočili.“
„Pouliční partička, která si myslí, že svaly jsou všechno,“ neznatelně pokrčí rameny.
„I svaly někdy překonají jemné učení Tajiquan.“ Vstane. „Je čas na večeři. Aspoň dnes mě doprovodíš.“
Ren mu způsobně otevře dveře a dva kroky jde za ním.
„Musím přiznat, že jsem nečekal, že si někoho najdeš. Kolik mu je?“
Ren se nadechne. „Čtrnáct nebo patnáct. Neptal jsem se. Počkám, až bude připravený.“
Starý muž přikývne. Ren mu otevře dveře a počká, až vejde dveře, potom je zasune. Usednou k jídlu.
„To je dost, že jdete. Určitě jste trénovali, ale bez jídla budete k ničemu.“
„Mlč, ženo, o věcech, kterým nerozumíš!“ vyprskne děda. Ren se pousměje.
„Za to moc dobře vím, že dobrá polévka zahřeje. A ty taky. Poflakuješ se a nedbáš správné výživy.“
„Omlouvám se, této Atsumi. Doprovázel jsem přítele do domů.“
„Aha, to omlouvá. Znám ho?“
„Nebuď zvědava, ženo! Ren ho přivede, až to bude nutné.“ Zpříma se zadívá na svého vnuka. Ten má co dělat, aby byl klidný.
„Ano.“
Atsumi odloží rybu. „Ty sis někoho našel?“
„Můžeme jednou sníst večeři v klidu?“
„Tak promiň, ale Rena vidím jen večer. Jak mám vědět, co se děje? A pak, nedávno psali, že rozhovor u jídla utužuje zdraví i rodinné vztahy.“
„Rodinné vztahy nejlépe utuží kázeň a ticho!“
„Pche!“ Vezme kus ryby, ale oči ji září zvědavosti. Ráda by věděl, koho si to Ren konečně našel. Už ani nečekala, že by se v tomhle mauzoleu objevil někdo nový, když nepočítá žáky. Potřebuje to tu oživit. V klidu dojí. Ren má tušení, že ho teta nenechá jen tak odejít a děda zřejmě neudělá nic proto, aby mu pomohl. Jako vždy.
„Rene, mohl bys mi pomoct? To víš moje staré klouby.“
„Ano, tetičko Atsumi.“ Sebere talíře, misky a nese je do kuchyně. Položí je do umyvadla.
„Tak povídej. Jaký je? Kolik mu je a kdy ho sem přivedeš?“
„Jmenuje se Miyagawa Kaoru, je mu asi čtrnáct patnáct…“
„Tak mladý?!“
Ren si slabě povzdechne. „Trošku.“
„To nevadí přece. A jak jste se seznámili? A jak vypadá?“
„Štíhlý, asi o patnáct centimetrů menší než já…“
„Doroste.“
„Černé střapaté vlasy, černé oči a má milý úsměv a je velmi zdvořilý.“
Atsumi ho nábožně naslouchá. „A kdy ho sem přivedeš? Doufám, že ho každý den doprovodíš domů.“
„Teto Atsumi, víš dobře, že to nejde.“
„Pche! Výmluvy. Ti darebáci si na něj mohou počíhat. Možná bychom mohli zavolat policii. Od čeho tu je? Nemůžeš dovolit, aby se mu něco stalo. Projednám to s dědou. Jistě řekne ano.“
„Zvládne to sám, musí.“
„Vy s tím musí a energie a duchovno! Musíte koukat trochu prakticky!“
„Ano, tetičko. Mohu jít?“ O jejich cvičení je přesvědčená, že je k ničemu. V duchovno a energii nevěří, ale věří v sílu polévky.
„Jen běž. Mám tu tolik práce!“ povzdechne si, že málem vyvolá malý tajfun. Ren ví, že to říká jen tak. Naopak je ráda, že tu je a má práci a stejně tak děda, který by to nikdy nepřiznal, ale miluje její kuchyni. Někdy říká, že žena je pohroma, ale užitečná. Zajde do svého pokoje. Zezdola zaslechne smích. Děda zas vypráví nějakou historku svým studentům. Proto je možná tak oblíben mezi nimi. Vedou několik skupin. Tu nejvyšší vede děda, ale ty nižší už jsou dva roky na něm. Zítra by měl mít jednu hodinu, ale požádá dědu, aby to za něj vzal. Moc chce vidět Kaoriho. Viděl ho jenom dvakrát a už se mu stýská. Musí se učit. Zahloubá se do knih a dělá si z nich výpisky.
Zaklepání. Otevře dveře. Za ním je tác.
„Zřejmě budeš pracovat hodně dlouho do noci. Něco malého na zakousnutí,“ píše na lístečku rukou Atsumi. Odhrne ubrousek. Oči se mu rozzáří. Ať je teta, jaká je, tak je starostlivá. „Děkuji moc,“ adresuje ji, i když je nepřítomná. Vezme to a mezi výpisky a čtením, sní vše, co bylo na tácu. Ve tři hodiny se protáhne. Konec, i když ještě by mohl být vzhůru a učit se, ale popravdě chce být zítra fit. Položí si bradu mezi dlaně a s přivřenýma očima si vybaví Kaoriho, potom si ale rozloží futon a jde spát. Usne, že ho skoro nic neprobudí. Ráno otevře oči a vybaví si, že za několik hodin uvidí Kaoriho. Obleče se a vyjde ven cvičit. Už tam je děda, který pokárá jeho vzhled.
Ren se postaví vedle něj, nadechne se čistého vzduchu a má pocit, jako by do něj vešla veškerá síla. Uvolní se. Stojí v jedné pozici dvacet minut, když plynule přejdou do druhé.
„Opět!“ rozzlobí se Atsumi, když je zahlédne v zahradě i přes sníh. „Měli by tu sedět a ne cvičit. To jim nic nedá!“ zabručí nevrle. Aby jim to potom ohřívala.
„Výborné a děkuji za posilek, tetičko Atsumi,“ poděkuje o dvě hodiny později.
„Je to studené,“ řekne se špatně utajovanou nechutí. „Mohlo být lepší, kdybyste tam nestáli…“
„Ticho!“
Atsumi zkrotne. „Promiň mi to.“
„No proto. Máš dnes lekci.“
Ren skloní hlavu. „Chtěl jsem tě požádat, dědo, zda bys je nevzal za mě.“
„Máš schůzku?!“ řeknou oba dva dychtivě. Ren málem že studem nestrčí nos do rýže.
Děda si odkašle. „Když sis něco domluvil, pak samozřejmě to musíš dodržet, ale ať je to naposledy.“
Ren se ukloní. „Velmi děkuji.“ Hned po snídani se zvedne a vypadne. Je rád, že je pryč, i když rád učí. Rozeběhne se, přestože to klouže, ke Kaoriho domovu. Nikde ho nevidí, proto zazvoní na zvonek.
„Ahoj!“ ozve se, sotva se dotkne tlačítka.
„Ahoj!“ Potom se na něj podívá pozorně. Natáhne ruku a dotkne se jeho čela. „Jsi nemocný.“
„Já… Já… trochu. To bude dobrý! Vážně!“
Ren si povzdechne. „Jdeme domů. Takhle nemůžeš jít ven. Nastydneš ještě víc.“ Nacpe ho do vchodu.
„Ale…“
„Kaoru, kdo je to?“ ozve se zničehonic u výtahu.
„Mami, to je Ren.“ Kaoru zaúpí, když si uvědomí, že všechno bylo zbytečné. Vzápětí si uvědomí si, že nezná jeho příjmení.
„Dobrý den, jmenuji se Kurihashi Ren. Jsem s Kaorim kamarádi.“
„Aha. Kaoru, jak to, že nejsi v posteli? Víte, včera onemocněl. Proč jsi tady?“
Ren se chopí příležitosti. „Jestli dovolíte, postarám se o Kaoriho do vašeho příchodu.“
Ta si je podezřívavě prohlédne. „Nemohu nic jiného dělat. Mazej zpátky do postele.“
„Ale…“
„Kaoru!“
„Tak dobře. Pojď,“ řekne mrzutě, že jeho plán nevyšel. Měl ho čekat před vchodem, ale nebylo mu moc dobře. Ren ho doprovodí do malého bytu. Na lince uvidí připravené jídlo, na stole léky. Kaoru si rozpačitě sundá bundu.
„Měl jsem poslechnout mamku.“
„Úplně hoříš!“ řekne rozzlobeně.
„Promiň.“
„Kaoru?“
„To je můj bráška Nori. Nejspíš jsem to od něj chytil. Doktor to ale neví přesně, protože to by byla i mamka nemocná. Promiň, moc jsem se těšil do parku a do města.“ Dokonce si vzal naspořené peníze.
„Ahoj! Kdo jsi?“ optá se s dětskou drzostí Nori.
„Jsi nezodpovědný.“ Kaoru uhne očima. Popravdě je rád, že to takhle dopadlo, protože měl výčitky. Bráškovi samozřejmě vše vysvětlil. Slíbil, že přijde, co nejdřív. „Ahoj, jsem Ren, Kaorův kamarád.“
„Aha. Ty jsi ten, kvůli kterému utekl z domu?“ optá se zvědavě. „Taky vysypal svou pokladničku. Takhle nebude mít na školní festival.“ Kaoru zrudne ještě víc. Nejraději by mu zavřel pusu.
„Asi ano.“
„To je fajn, že je tady. Trochu jsem se bál, i když jsem si chtěl zapnout televizi. Zůstaneš tady?“
„Ano.“
„Zahrajeme si karty. Mám je rád.“
„Proč ne, ale nejdřív Kaoru se převlékne a pomaže do postele.“ Sotva stojí na nohou, pomyslí si.
Kaoru zahanbeně odejde. A to chtěl dokázat jak je dospělý a on se k němu chová jako k děcku. Povzdechne si a raději si lehne. Dovnitř vejde Ren s Norim.
Vypadá úžasně i přes horečku. Těžko někomu takovému odolat. Nejraději by si k němu vlezl pod tu pokrývku.
„Teď se budeme o tebe starat my!“ prohlásí Nori a posadí se k němu. Vytáhne karty. „Byl jsem moc nemocný. Doktor povídal, že jeto angína, ale já si myslím, že ne. Bylo mi moc špatně. Budeme ti dělat společnost, aby ti nebylo smutno,“ řekne Kaorimu.
Ten se slabě usměje. „Děkuji moc, ale nebojte se. Budu v pořádku.“
„Kdo ví. Tak ukaž, jaké máš karty.“ Zadívá se do černých trochu matných Kaoriho oči. Ten nakonec usne. Nori si položí prst na pusu. Ren přikývne a jde do vedlejší místnosti. Potom si přečte, co má brát za léky. Musí ho vzbudit, protože na jeden zapomněl.
„Jenom,Kaorimu dám léky a bude to, ano?“
„Ano.“ Sám je zabalený do deky a dívá se na televizi. V ruce má chipsy. Ren Kaoriho opatrně vzbudí. Dech se mu zadrhne, když se ho dotkne. Musí cítit to co on. Jinak to nejde. Probudí ho a dá mu lék. Položí mu hlavu nazpět a přitiskne mu rty na jeho. Jsou horké, ale sladké.
„Hele, ty jsi jeho kluk?“ ozve se ode dveří.
„Ano.“
„Jej! To je fajn! Jdu se dívat. Mami! Mami!“ Ren se zvedne a jde pozdravit jejích maminku.
„Zůstaňte na večeři,“ řekne unaveně. „Jak mu je?“
„Horečka stále neklesla, ale určitě se uzdraví. Uvolnil jsem mu životná dráhy, aby horečka odešla.“ Ukloní se. „Rád bych přišel i zítra, mohu?“
„Jistě. Určitě bude rád. Nori, jak ti je? Máš hlad?“
„Velký!“ vykřikne.
„Rád bych zůstal, ale musím jít za dědečkem.“ Kaoru by jistě našel lepší slova, ale i tak zase dostane vynadáno, že kde to je.
„V tom případě, počkej!“ Ren nevidí, co dělá, ale za chvilku se k němu obrátí a podá mu něco zabaleného. Ukloní se mu. „Moc děkuji za pomoc.“
Ren přijme balíček. „Já děkuji. Nashledanou.“
„Ahoj!“ vykřikne za ním Nori a dál chroupá brambůrky. Ren vyjde ven, nadechne se studeného vzduchu. Bude opět sněžit. Usměje se a dotkne svých rtů. Nechtěl, aby ten dotek tak rychle zmizel.
„Kde jsi byl?“
„Omlouvám se dědečku, ale Kaoru měl horečku, tak jsem u něj zůstal!“
„Doufám, že s patřičným dohledem!“
„Dědečku, no dovol?“ ohradí se prudce.
Ten se rozesměje. „Cha, znám tě jako sama sebe. Jistě bys využil příležitosti. To já když byl mladý a byl v Číně…“
„Tak jsi toho využil.“
„Přesně a přinesl jsem nejen jejich umění, ale…“
„Jaký byl, dědečku?“ optá se zvědavě. Ví o něm, ale nikdy se neoptal, jaký byl, jak vypadal.
Ten se zachmuří. „Jaký? Pevný jako skála. Myslím, že ho to vystihuje nejvíc. Po všech stránkách. I ve svých rozhodnutích.“
„To mluvíš o jeho návratu?“
„Ano. U koho se učí?“ obrátí list. Nechce se mu povídat o minulosti.
„U mistra Shina…“
„Toho budižkničemu? Jak…“
„Potřebuje rychlou pomoc,“ oponuje mu. „Dobře víš, že aby zvládl jen někoho porazit, potřebuje léta cvičení.“
Dědeček se na něj zadívá. „Nech mu volnou cestu. Nemusí zatoužit jít v naších stopách!“
Ren přikývne. „Požádal mě, abych ho to naučila, ale…“
Děda přikývne. „Dobře jsi udělal. Myslím, že zajdu za Shinem.“
„Bude v šoku.“
Děda se rozesměje a zálibně spočine na kaligrafickém textu. „Co tomu říkáš?“
A je to tu,“ pomyslí si Ren. Ať řekne, co řekne, stejně nebude spokojený. Nanejvýš mu to hodí na hlavu, a jako tolikrát předtím… Sundá si to z hlavy. Člověk by řekl, že mistr úctyhodného umění tajiquan bude klidný muž, ale opak je pravdou. Je vším jen klidným. Občas dovede taky vybuchnout, i když poslední dobou má podezření, že to dělá naschvál. Zvedne se a odejde do svého pokoje. Zítra ho zase uvidí a potom opět. Věří, že i on jeho city opětuje.
„Hele, brácha ty s ním chodíš?“
„S kým?“
„No s Renem,“ řekne druhý den Nori. V puse má žvýkačku a popotahuje si kalhoty od pyžama.
„Ne! Je to kamarád.“ Kupodivu mu je dobře. Mamka byla moc ráda, ale nedovolila mu nikam vycházet. V tu chvíli ji nesnášel. Jak má Rena znovu uvidět? S mrazením si uvědomí, že se na něm stál závislý, ale zároveň je to takové vzrušující mrazení.
„Tak proč tě líbal?“ optá se bezelstně.
Kaoru vytřeští oči. „C…Cože?“
„No jo. Dal ti pusu. Ble!“ čímž všechno shodí, ale ne pro Kaoriho, který se do sebe stáhne.
„Určitě?“
„Jo. Ptal jsem se, jestli jsi jeho kluk.“
„A?“ vpadne mu do toho dychtivě.
Norimu ihned dojde, že by toho mohl využít. „Co za to dáš?“
„Cože, ty vydřiduchu! Nic nemám!“
„Máš!“
„Tak co chceš?“
Nori se na něj zadívá. „Pět čokolád.“
Kaori se na něj ošklivě podívá. Jeho mizivé úspory se rozpustí, ale… „Tak jo. Co řekl?“
„Řekl ano.“
Kaoru sedí, myšlenky mu přebíhají ve víru jednoho slova: Ano. „Nespletl ses?“
„No dovol? Ani náhodou. Vidím dobře. A naval čokoládu.“
„Nemám, zítra ji koupím.“
Nori se zatváří podezřívavě. „Jestli ne, prásknu to mamce.“
„Ty vyděrači! A to si říkáš brácha?!“
„Jo.“ odejde k televizi, kde se posadí. Kaoru za ním nejde. Jeho kluk. Co, když se mu to zdálo? Co když si z něj Nori dělá legraci? Jestli mu lhal, tak ho zadupe do země. Už nikdy na něj nepromluví. On a Ren. Zatřese hlavou. Blbost! Oni dva jsou jak nebe a země. S tou myšlenkou usne. Ani neví, jak ale najednou je vzhůru. Uvědomí si vřeštící televizi. Chce vstát a říct Norimu, ať ji laskavě stáhne, když se dveře otevřou a ozve se.
„Ahoj!“
„Rene?! Co tady děláš?“
„Už vypadáš zdravě.“ Usměje se. „To ti posílá tetička Atsumi. Moc jim chutnaly sušenky tvé mámy. Potkal jsem ji dole, dala mi klíče. Mám na vás dohlédnout. Ahoj, Nori.“
„Ahoj, Rene. Budeme zase hrát?“
„Ano.“ Ren zalituje, že Kaoru ještě není nemocný. V tom pyžamu vypadá nádherně. Jen ho sundat. Vyplísní se za ty myšlenky. Děda by nejspíš měl z toho legraci, ale jemu není příliš dobře. K tomu se dívá na něj jako… Neví jak, ale rozhodně divně.
„Stalo se něco, Kaoru?“
„Nebyl jsem ráno u mistra Shina. Určitě si pomyslí, že nechci brát hodiny.“
„Neboj se, vysvětlím mu to, a jak se ti líbila první hodina?“
„Líbila, ale je to něco jiného, než jsi předvedl. Co to bylo?“
Ren se usměje. „Taiji.“
„To je bojové umění?“
Ren přikývne. „Ano i ne. Pracuje se s energií a jako takové můžeš ho pro boj použít, ale taky pro léčbu. Prakticky pokud začneš cvičit taiji, nikdo by tě už neměl napadnout.“
„A proč?“
„Není důvod.“
„Nerozumím,“ přizná nešťastně.
„Pochopíš, pokud tou cestou půjdeš. Neměl bys ještě ležet? Tvá maminka mi to říkala.“
„No…“
„Mazej!“
Copak se takhle chová kluk, který má se mnou chodit? Spíš je jako starší brácha, ale je unavený. Lehne si a dívá se, jak se nad ním sklání. Dech se mu zastaví. Políbí ho? Přeje si to? Ano! Touží po tom. Ale místo polibku ho pohladí jen po hlavě. Proč? Nori zřejmě si to vše vymyslel. Raději zavře oči. Ren se na něj bezhlesně dívá. Mít odvahu ho políbit. Skloní se a políbí ho. Děda by se nejspíš smál, že se navíc nezmůže, ale jemu to zatím stačí. „Nespíš, že?“
„Ne. Čekal jsem.“
„Na co?“
„Na tohle.“ Najednou si připadá dospělý. „Nemohu tomu uvěřit.“
„Proč?“
Kaoru se zamysli. „Protože jsi někdo a já nikdo.“
„To není pravda. Spí.“
„Neodejdeš?“
Ren se usměje. „Ne.“ Kaoru se šťastně usměje a zavrtá se víc pod pokrývku. Ren vstane a jde do obývacího pokoje. Bude ho muset brzy představit své rodině. Taky bude muset skloubit školu, svůj program, cvičení a Kaoriho, ale on za to stojí.
„Tak konečně sám, hošánek!“
„Hele, nechte mě bejt!“
Jiro se zasměje a s ním i další kluci. „Ale nenecháme. Přišli jsme o pěknou zábavu. A dneska nemáš doprovod? Myslím, že nás někam doprovodíš.“
„To tedy ne. Spěchám.“
„Kampak? Myslíme, že ne.“ Sáhne po něm, aby ho zadržel, ale najednou zavře bolestí a začne skákat. Ostatní se po něm podívají.
„Má ještě někdo chuť?“ postaví se do pozice, jak je učí mistr Shin. Jen doufá, že se na něj nevrhnou všichni, protože by měl problémy, ale mistr Shin říká, že i sebejistota udělá divy. Sice se bojí, ale udělá přesně to, co ho učí.
„Padáme!“ Kaoru se uleví a rozhlédne se. Nechápe, že tu není. Nejspíš se někde zdržel. Od té nemoci pravidelně chodí k mistrovi Shinu. Je rád, že se to vyplatilo. Je šťastný, když najednou ucítí herdu a je zasypán sněhem. Vztekle se otočí za těmi pitomci, když uvidí se smějícího Rena. Rychle se shýbne a uhněte snad poslední letošní kouli. Hodí ji, ale ve vzduchu se rozsype a dopadne na silnici. Zamává mu. Ren přeběhne chodník. „Zdržel jsem se.“ Schválně, pomyslí si. Vše viděl. Je skvělý.
„Viděl jsi to?“
„Co?“
„Porazil jsem je. Dostal jsem ho na lopatky. Mohu se teď učit taiji?“
„Kdykoliv. Kam půjdeme?“
„Zvu tě do cukrárny.“
Ren nadzdvihne obočí. „Rozkaz.“ Vyrazí vedle sebe. Vysoký mladík a o hodně nižší kuk. Živě mu vypráví, jak to probíhalo. Ren přikyvuje, přestože viděl každou podrobnost.
„Rene, dostanu pusu?“
Ren se k němu nakloní a pošeptá. „Doma a kolik budeš jen chtít.“ Kaoru se začervená, protože ví přesně, jak se bude při jeho polibcích vznášet. Jemně ho pohladí po rukávu. Ren se k němu otočí. Je rád, že tehdy se odhodlal ho políbit a Nori vše vykecal.
Konec
