Zachránce
Zima polevila, což se projevilo táním sněhu. Přesto ještě zůstávaly zbytky sněhu jako připomínka, že zima se své vlády nehodlá vzdát. Lidé stále nosili čepice, rukavice a byli zachumlání do teplých bund a kabátů. Nic nenasvědčovalo tomu, že je březen. I světlo bylo takové mdlé neutěšené.
Jediní, kdo ignorovali jakékoliv příznaky, byli děti, které na místním rybníčku mezi paneláky honili puk sem a tam. Ani varování dospělých jim nevadilo, aby den co den nevyjížděli na zamrzlou plochu. Jednu polovinu měli hokejisté, druhou polovinu měla děvčata, která zkoušely napodobovat krasobruslařky svými prvními piruety. Ale i mezi nimi se proháněli kluci, kteří se nedostali k hokeji. Kolem rybníčka, obklopeného stromy, chodili lidé, cyklisté a další lidé.
Chlapec s jiskrami v očích, ruměncem ve tváři od mrazu se rozjel doprostřed, udělal piruetu, když spatřil strýčka. Zamával, ale ten si ho nevšiml. Na břehu stojí jeho matka, která přemýšlí, kdy ho to přestane bavit. Podívá se na hodinky. Zvažuje, zda ho tu nechat nebo vzít domu, ale ještě je brzy a světlo taky. Aspoň od něj bude potom klid, uvažuje.
„Kájo! Kájo!“ řve klučina na plné plíce. „Dívej se! Už to umím!“ ale Karel, který je pohroužený do sebe, ho nevnímá. Hoch dupne bruslí do ledu. Vůbec si nevšimne podivného zvuku, který se ozývá už delší dobu. Rozjede se přes celou plochu jako rychlobruslař. Musí to ukázat strýčkovi. Prostě musí. Najednou to zapraská, Kuba se kolem sebe rozhlédne, zamává rukama v očích děs. Led se proboří.
„Pomoc!“ zařve někdo. Teprve teď Karel zvedne hlavu, ale s ním i další. Mladý muž, který projíždí na kole, se na nic neohlíží, seskočí, odhodí ho do křoví. Rozeběhne se přes zamrzlou plochu. Zřetelné praskání ignoruje. Děcka se zmateně s děsem v očích sjíždějí ke břehu, rodiče je chytají a dívají se na vodu s malými ledovými kry. Po chlapci není ani památka.
Muž se vrhne do vody. Ozvou se výkřiky úžasu. Dospělí objímají své ratolesti. Kubova matka zoufale hledá modrobílou čepici, ale ta nikde není.
„Byl tam… ten chlapec… potopil se.“ S děsivou předtuchou udělá krok, když ji starší muž zadrží.
„On…“
Mladý muž se ponoří, pátrá po chlapci, kterého zahlédl z kola. Plíce mu pracují na plný výkon a on pravidelnými tempy se dostává až ke dnu. Otočí se. Snaží se vypátrat, kde je tělo, ale nikde je nevidí. Odrazí se od dna. Tam je! Tmavá skvrna, která je zřetelně vidět proti šedému příkrovu. Rychlými tempy se k němu dostává. Obejme ho. Ještě má vzduch. Pátrá, kde je otvor, ale nic nevidí.
Začne panikařit, když něco zahlédne. Rychle k tomu pluje. Doufá, že to bude ono. Málem se rozpláče štěstím, když mu dojde, že je to ono. Je to jiný led než ta šeď, která je nad ním. Vyrazí i s tělem ke vzduchu. Jeho ruka zoufale zašmátrá po záchytném bodu. Nic, když se vynoří. Zalapá po dechu. Neví, jak dlouho tam byl, ale myslel si, že už nevyplave. Otáčí se dokola. Někdo mu podá ruku, ale nechytí se jí. Plave dál k okraji, který se pod ním boří, až konečně zůstane v celku.
„Dejte mi ho,“ zaslechne uklidňující hlas.
„Snaží se zvednout chlapce, ale teprve teď si uvědomí zimu i to, že nemá žádnou sílu. Jen prsty v rukavici se drží okraje ledu.
„Pomohu vám.“
Přikývne, protože mluvit nemůže.
Karel opatrně se k němu nakloní a vezme do rukou Kubovo tělo. Snaží se zůstat klidný, ale když vidí bledý obličej se zavřenýma očima, dělá se mu špatně při myšlence, že by…
„Držím, pusťte ho!“
Muž přikývne, ale nespouští ho. Má strach, že se potopí, ale nakonec se uvolní. Karel rychle vytáhne Kubu na plochu jezera. Nikdo kromě něj tu není.
„Teď vy!“
„Nejdřív on, ještě se udržím,“ zašeptá, ale Karel pochopí. Vezme ho do náruče a jde k břehu. Muž se zatím snaží vyšplhat na led, ale cítí, že ho tělo přestává poslouchat. Jak dlouho vydrží podchlazení, přemýšlí. Deset minut? Čtvrt hodiny? Cítí, že prsty ochabuji. Snaží se dostat vzhůru, ale připadá si slabý jako moucha.
„Teď vy!“
Vrátil se. Je rád. Tak strašně rád. Karel ho chytne za ruce a táhne. Konečně se objeví ještě jeden muž. Pomůže mu ho vytáhnout. Muž se postaví. Vypadá strašně. Udělá krok, zavrávorá. Teprve teď mu dojde, že je naživu. Usměje se.
„Je v pořádku?“
„Díky vám. Můžete jít?“
„Jo.“ Jde, protože ví, že pohyb mu udělá dobře. Pomalu se blíží ke břehu. Tam už někdo zkouší oživit hocha.
„Všechno dolu!“ poručí mu ten muž, který ho vytáhnul. „Vše.“ Říká, ale sám z něj rychle stahuje oblečení. Kašle na to, že jsou uprostřed panelového sídliště.
„Ne!“
„Trhněte si hnátou. Dolů!“ Serve z něj poslední kus promoklého skoro už zmrzlého oblečení, potom mu dá svoji bundu. Muže to podivně zahřeje. „Mirando, bundu. No tak na co čekáte? Co kdybyste mi pomohli ho zabalit do suchého?!“ vyzve lidi. Najednou se objeví svetr, čepice, dokonce ručník. Karel ho obaluje, některé svaly jemně tře.
„Mirando, sundej z Kuby všechno, dělej, nebo ti umře na zápal plic!“ Ví, že to musí zveličit, jinak neudělá nic.
„Jasně.“ Rychle vše z chlapce sundá. Nějaká holka ji podá růžovou čepici.
„Tady paní.“
„Děkuji.“ Za chvilku jsou oba dva zabalení do různých kusů oblečení.
„Lepší?“
„Jo. Ježíš je mi zima.“
„Za chvilku tu bude sanitka. Kuba je v pořádku, ale bylo to jen tak. Děkuji.“
„Nic to nebylo.“ Potom si vzpomene. „Kolo…“
„Postarám se. Sanitka.“ Na hrbolaté cestě zastaví sanitka. Vyjdou z něho záchranáři. Nejdřív se začnou věnovat dítěti. Rychle ho zabalí a naloží do sanitky. Věci si lidé rozeberou s radostnou euforií, že to dobře dopadlo.
„Není místo,“ řekne jeden ze záchranářů, když naloží i muže.
„Ale.“
„Je mi líto, ale nejde to. Městská nemocnice.“ Dveře se zabouchnou.
„Jak si to mohou dovolit?“ Buší do bratrova těla Miranda. „Jak?“
„Klid. Máš tu auto, ne? Budu řídit.“
„Jasně. Ježíš, Honza!“ rychle vytočí číslo.
„Karel se zatím rozhlédne po lidech. „Děkujeme všem. Omlouváme se za věci.“
„V pořádku, mladíku. Vezmu si tu bundu. Je už zima. Statečný a bláznivý muž,“ řekne starší pán, který zadržel Mirandu, aby se nerozeběhla za Kubou.
„To ano.“ Podívá se na Mirandu, která řve do sluchátka, jak to, že nemůže přijet. Zavrtí hlavou. Oba se podívají na černou díru uprostřed rybníka.
„Vůbec jsem ho neviděl,“ podotkne provinile.
„Já taky ne. Nebýt děti… Dobře to dopadlo, to je hlavní.“
„Ano. Ještě jednou děkuji. Ježíš, kolo. Musím se o ně postarat.“
„Půjdu s vámi,“ řekne muž. „Mám tamtudy cestu. Jel z města ne?“ poznamená.
„Asi ano. Vůbec jsem si ho nevšiml. Hodně práce, doma není to tak, jak by mělo být.“ Podívá se na Mirandu, která křičí do telefonu na celé kolo. Obcházejí rybník. Začnou hledat kolo. Podívají se po sobě.
„Hyeny. Lidské hyeny.“
„To ano.“ Rozpačitě stojí nad zámkem, který je tu pohozený, jak zřejmě spadl z kola. Batoh je vysypán. Posbírají věci. Peněženka, doklady tu nejsou. „Chce se mi zvracet,“ řekne Karel, když hledí na tu spoušť.
„Zavolám policii. Nevíte, jak to kolo vypadalo?“ optá se, zatímco vytáčí číslo.
„Pane, je ten chlapec v pořádku?“ optá se ho starší žena o berlích.
„Ano.“
„To jsem ráda. Viděla jsem to celé.“
„Jardo, prosím tě potřebujeme najít jedno kolo. Jak vypadalo? To kdybych…“
„Černé se stříbrným.“ Oba dva se ohromeně podívají na stařenku. „Oči mám ještě dobré.“
„A ten muž?“
„V tmavé bundě. Džíny, vyšší takové boty s cvočkami. Nosí je můj vnuk a kapuci přes hlavu. Robustnější postavy.“ Muž to diktuje svému známému.
„Podívá se po něm, ale prej nemáme doufat.“
„Jo vím. Moc děkuji.“
„Není za co. Moc vám děkujeme.“
„Kájo! Kde jsi? Jedeme!“ zařve Miranda. Karel rozpačitě se podívá po nich, potom ho něco napadne. Vytáhne vizitku a podá jim je. Oba dva je vezmou.
„Zavolám, kdyby něco.“
„Děkuji.“
„Hejbni kostrou!“ Samá spěchá, jako by předtím netelefonovala. „Kde vězíš? Už jsme tam měli být. Samozřejmě Honza nehodlá přijet. Prej, když mu nic není. Slyšíš, nic mu není!“ začne hystericky ječet. „Pak není nutné, aby jezdil. Jako by to nebyl jeho syn!“ popotáhne. „Doprdele, já ho zabiju.“
„Mirando, to bude dobrý. Kde jsou klíče?“ Má se svou hysterickou sestrou velké zkušenosti. Hlavně zůstat klidný. Někdy, když ji to popadne, tak to je horor.
„Jak já to mám vědět?“
„Je to tvoje auto, ne moje,“ připomene ji jemně.
Ta se ani nezačervená, sáhne do kabelky. „Můžeš už sakra jet?“
Karel v klidu se připoutá, počká, až jeho rozčilená sestřička udělá to samé. Má to on s ní kříž a jejího muže obdivuje, i když popravdě taky není žádný svatoušek. Ti dva se hledali… Zajímalo by ho co je s tím mužem. Snad bude v pořádku. Takhle se ponořit do rybníka. Ještě dobře, že vyplaval.
„Slyšíš mě?“
Karel se na ni klidně podívá. „Ne. Říkala jsi něco?“
„Ty…“
„Ano já vím. Hajzle.“
„Buzno!“
Karlovi se zkřiví tvář. „Jo jsem teplej a má být?“ Tím ji umlčí. „Pokud ti to vadí, mohu vystoupit, ale klíčky zabavím, protože v tomto stav bys ještě bourala.“
„Bukvice.“
„To je hezké. Dokonce se mi líbí.“ Chápe, že je vytočená, to potom nezná mezi, ale nadávat mu nemusí. I když to nedává znát, bolí ho to. Je teplej, a co je? Ona je zas hetero. Každý je nějaký. Kdyby měl každého brát podle toho, s kým spí, nejspíš by se zbláznil. Když se to tak vezme, to kdo s kým spí, je důležitější, než se zdá. Ovšem ne v smyslu sexuálním, ale osobou. Jeho partner – ví to, jen se toho bojí, má určitě milence. Neví, proč si je jistý, ale má a on se bojí, co bude dál. Jsou spolu už dlouhých pět let. Musí přiznat, že krásných pět let, ale za poslední půlrok se něco změnilo. Není jako dřív. Možná se změnil on, ale neřekl by. Jenže co má udělat? Nechat to být nebo se rozejít? Uvažuje nad svým problémem, s kterým se už delší dobu trápí, když ho Miranda vyruší.
„Nesnáším tě.“
„Já vím.“ Ale i když ho nesnáší, má ho ráda. „Už jsme tady.“
„Jo díky.“
Uklidňuje se. Vede ji přímo na dětské oddělení. Po cestě vytáhne mobil, nalistuje seznam doktorů, kteří tu pracují. S dětskými se zná výborně, protože tu často pobývá.
„Milane?“
„Jo co je? Potřebuješ něco? Právě máme fušku.“
„Je tam kluk, co spadl…“
„Jaký kluk, je to Kuba!“ zařve Miranda, že málem ohluchne.
„Jo, je. Ježíš, kdo to je?“
Karel se podívá na nevysokou ženu s pár kily navíc. Vlasy má rozcuchané a z očí ji srší vztek, ale i strach. „Moje sestra.“
„Tě pic. Budu tě tu čekat.“
„Hej, počkej a co ten muž?“
„Je na jipce.“
„Sakra.“
„Jo, najednou zkolaboval.“
„Díky moc. Je v pořádku, můžeme jít.“ Vede ji, kde leží Kuba. Je rád, že je v pořádku, protože má ho rád. Zrovna se chystal, že Mirandu navštíví, když se to stalo. Je rád, že ten muž tam tehdy byl. Snaží si vzpomenout na jeho vzhled, ale nemůže si ho vybavit. Jako by vše plavalo ve stínech. Nechápe proč. Možná je to tím šokem.
„Posloucháš mě?“ Miranda do svého bratra strčí, až málem sletí na zem. „Zase plaveš v tom svém světě, co?“
„Miri, přestaň nebo se rozzlobím a odejdu. Hned teď!“ řekne co nejpřísněji. Je starší o dva roky, ale většina by to neřekla. „Mám své problémy stejně jako ty, tak toho laskavě nech.“
Odfrknutí. „Jaké ty můžeš mít starosti? Máš snad dítě? Nemáš. Máš snad doma chlapa, co neumí říct ani búúú a jen večer zařvat, kde je žrádlo? Nemáš.“
„Sklapni už a chovej se slušně.“
„Trhni si hnátou!“ Karel povzdechne.
„Po jednom, je mi líto, ale potřebuje klid.“
„Jasně, Milane. Zajdu na jipku. Mirando, kdyby něco volej.“
Ticho. Karel se pousměje. Konečně svatej, klid, který on nemá. Má ještě vůbec Ondru rád? Má, určitě. Jasně si vzpomíná na den, kdy se seznámili v jednom baru. Pět let je hodně. Samé vzpomínky. Lepší, horší, ale byli spolu na to dva.
Má někoho? Jestli ano, kdo je to? Někdo koho zná nebo snad ne? Rozumí si, jsou sice spolu už dlouho, ale přece každý vztah nemusí zaniknout. Je to jenom jeho vidiny. Jen se mu zdá, že se změnil. Možná má nějaké problémy, s kterými se mu nechce svěřit, ale to by byl smutný – to zas není. Takže co to ještě může být?
„Dobrý den, ten muž co zachránil chlapce je tu? Ví se jeho jméno?“
„Dobrý den, doktore, copak, že se o něj zajímáte? Jo je tu. Už byl stabilizován.“
„Zachránil mého synovce. Chtěl jsem mu poděkovat,“ říká vrchní sestře.
„Aha. Bohužel teď to nejde, a jelikož je bez dokladů, tak snad poprvé v životě tu máme pana bezejmenného. On se skutečně vrhnul do ledové vody?“
„Jo, pomáhal jsem mu. Led se zničehonic pod synovcem probořil.“
„Sákryš.“
„Jo, tak já se stavím, zítra, Ok?“
„Jasně, budeme vědět víc.“ Karel se rozloučí. Jde na dětské oddělení. Po cestě dohoní známou postavu.
„Honzo!“
„Ahoj, jak se má?“
„Je už v pořádku. Miranda ti nevolala?“
„Znáš to. Když je hysterická, tak nevolá. Jsem rád, že je v pořádku. Ulevilo se mi. Nejdřív jsem vůbec nepochopil, co po mě chce. Když mi to došlo, jako obvykle zavěsila.“
„Není to lehké.“ Možná se Honza zdá být svatým, ale popravdě má taky své mouchy – hlavně ženské. Miranda to ví, ale jak říká, lepšího by stejně nenašla, tak mu to toleruje. On zas v ní má, tedy odhaduje to, jistotu, aby ho neklofla jiná. Někdy si říká, že je to pro oba výhodné spojení.
„Ahoj, Milane.“
„Promiň, ale nemohu tě tam pustit,“ řekne omluvným tónem. „Je unavený a zvládne tak nanejvýš rodiče. Jste rodič?“
„Otec,“ přikývne prudce Honza.
Karel si pomyslí, že ať jeho švagr je jaký chce, tak Kubu má doopravdy rád.
„Přijdu zítra. Pojedu domu.“
„Jo díky za Mirandu.“
Karel mávne rukou. „Je moje ségra, ne?“ řekne trochu nakažlivě. „Tak ahoj a pozdravuj Kubu.“ Bude muset jet autobusem, ale kašle na to. Ještě si vzpomene na klíčky, které Honzovi vrazí do ruky. Potom už odejde. Venku si ohrne límec kabátu, protože začalo drobně mrholit. Od úst se mu zvedne pára.
S Ondrou se seznámili v zimě. V lednu tomu bude pět let. Říká se, že krizovým rokem je třetí, ale co když u nich je to pátý? Sex s Ondrou neměl už řádku dní. Vymlouvá se a on to respektuje. Jednou ze začátku mu řekl, že je poslední džentlmenem v Čechách. Zasmál se tomu. Teď mu do smíchu moc není. Podívá se na hodinky. Bude tam o hodně dřív. Mohli by si s Ondrou popovídat o současné situaci.
Vystoupí o zástavku dřív, zajde do obchodu, kde vybere víno. Veltlín mají oba dva rádi. Koupí krekry a pár chlebíčků. Mohli by si udělat příjemný večer.
„Ahoj,“ řekne ve dveřích, skopne boty, vejde do kuchyně. Potom si uvědomí ticho. Nikdo mu neodpověděl. Pomalu vybalí nákup. Má divnou předtuchu. Nechce odejít z kuchyně, jako by se něčeho bál. Potom zaslechne hluk. Sousedé zase divočí. Uvolní se. Potom jde do obýváku. Ztuhne. Vypadá to tu jinak, pak si všimne papíru uprostřed stolu. Zvedne ji.
Karel
Zamrazí ho, protože písmo je Honzovo. Otáčí ji, bojí se ten tenký list papíru otevřít. Nakonec ho rozdělá. Čte.
Karle,
Omlouvám se, ale nesnáším loučení, zvlášť s tebou ne. Už delší dobu mám někoho jiného. Neznáš ho. Promiň mi to.
Ondra
To je vše? Napadne ho. Nic víc? Jen to? Nemohl napsat pár řádků víc? Rozloučit se osobně, napsat dlouhou SMS? Jeden řádek kostrbatým písmem. Tak tohle je celý jejich vztah? Dva řádky s oslovením. Odloží ho na stůl, najednou prázdný. Zkoumá pohledem pokoj. DVD jsou prořídle, chybí některé fotky. Ale velká fotografie z dovolené na Krétě tu zůstala. Otočí hlavu. Kytka je tak pryč. Zvedne se, jde do ložnice. Polovina oblečení ve skříni je pryč. Dívá se na prázdná ramínka. Padne na postel, vsaje do sebe vůní. Ještě večer tu spolu leželi. Nedal najevo nic. Najednou zbyla prázdná ramínka. Začne se usmívat, potom se směje na celé kolo. Smích přechází v pláč. Snaží se slzy otřít, ale kloužou dál. Přinášejí podivnou úlevu, že ten půl rok otázek bez odpovědí je pryč.
Někoho si našel.
Je volný.
Má o něj bojovat? Má mu trpět nevěru stejně jako sestra svému muži? Ne, není jako ona. Mají dost společného, ale hodnoty jiné. Přetočí se na stranu, civí na květinu, kterou sem koupil. Nechal ji tu. Jako memento nebo se nevešla do auta? Proč vlastně? Posadí se. Pořád se dívá na skříň. Dál už nehledá, ale byt je najednou velký. Co má teď dělat?
Bojovat?
Nechat ho jít?
Miluje ho ještě nebo se z toho stal zvyk?
Udělal dobře, když odešel? Poznal, že jim to neklape? Je to snad jeho vina?
Zkoumá všem, co se stalo. Zavrtí hlavou. Ne, stále ho má ještě rád. Jeho modré oči, nakažlivý úsměv, nebo to jak se naklonil k počítači. Jeho nadávky, brumlání - chaos, který vnesl do jeho života.
Zůstala jenom prázdná ramínka.
Zvedne se, s povzdechem zavře skříň. Půjde se najíst. Vezme chlebíčky, krekry, nalije si vína do parádní skleničky. Koupil je k třetímu výročí. Byly drahé, z gotického zeleného skla, ale rádi seděli večerem, dívali se na film a upíjeli víno.
Neví proč, ale je rád, že si je nevzal sebou. Dívá se na televizi, která nehraje, mlčenlivě pije, zatímco venku začalo chumelit. Jedna skelnička střídá druhou. Venku zatím sněží čím dál víc.
Hlava pomalu klesne, tělo se uvolní a spočine na pohovce. Ozve se chrápání. Nevědomky se uloží do pohodlnější polohy, natáhne ruku, stáhne pokrývku, kterou na sebe rozloží.
Něco zvoní. Mobil. Pomalu se zvedne, mžouraje do slabě osvětleného obývacího pokoje. V hlavě mu buší dva bubny pravidelným rytmem. Pomalu mu dojde, že ten neodbytný zvuk je mobil. Zvedne se, žaludek mu udělá hop, ale ještě se udrží. Doplíží se k stále vyzvánějícímu telefonu.
„Halo,“ zachraptí.
„Ahoj, Kájo, já jen chci poděkovat za včerejšek.“
„Jasně nic není.“ Drží si hlavu, aby mu nebušila. Dívá se do zrcadla. Vypadá jako po denním flámu. Možná ještě hůř. Kolik asi je? Zamžourá na hodinky, ale nepřečte je. „Kolik je?“
„Osm, proč?“
„Osm. Nic, jen tak. Ahoj.“ Zavěsí. Kašle na sestru. Je mu zle, takže je mu i jedno, že je Ondra pryč. Většinou se o něj hezky postaral…. „Au,“ zaskučí, protože zakopne. Zvuk a bolest ho probere.
Za hodinu už je v ordinaci. Dívá se do zápisu, kdo je na řadě. Mléko ho vzpamatovalo natolik, že může fungovat.
„Stanislav Jamborský.“
„Zde.“ Dovnitř vejde maminka s malým dítětem, kterého drží za ruku. Nejistě se usměje, potom se rozhlédne po příjemné místnosti s knihami, stolem, skříní a různými pomůckami.
„Tak co vás trápí?“
„No ř, taky zaměňuje T a K. Nechci, aby se mu děcka posmívala. Jde do školy, víte.“
„Tak to musíme s tím něco udělat.“
Paní se úlevně usměje. Po skončení návštěv, jenom řekne. „Děkuji moc. Zachránil jste ho. Myslíte, že to zvládne?“
„Určitě. Za chvilku bude tak mluvit, že vám upadne hlava. Hlavně to doma opakujte a často, ano.“ Podívá se na malou holčičku, která si hraje na koberci se stavebnicí. Už je tu potřetí. Opět babička. Zamračí se. Copak nemá rodiče?
„Dobrý den, doktore. Něco malého pro vás.“
Karel to přijme, protože ví, že je zbytečné, aby to odmítl. „Natálko, tak jak je?“
Holčička se usměje, ukáže úsměv bez jednoho zubu. „Dobře, pane doktore.“
„To jsi řekla moc krásně.“ Holčička se usměje. Zvedne se a jde dovnitř.
Přehnal jsem to, zaúpí po skončení návštěv, z nich poslední byla paní po mrtvici, která se učí opět mluvit. Je zralý do postele. Při vzpomínce zesmutní, protože si vzpomene, že ho nikdo nečeká. Má pocit, že to vše je divné, protože by měl být zničený jeho odchodem, ale on zatím šel do práce. Jako by se ho to netýkalo. Obyčejný všední den. Zvedne se, potom si vzpomene na Kubu a toho muže. Zajde za nimi. Najednou má spoustu času. Doma nemá ani psa natož kočku. Možná by si měl pořídit rybičku.
Loudá se nemocnici k jipce. Občas pozdraví sestru nebo doktora.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
„Hele, jak se má ta paní po mrtvici?“ optá se jeho kolegyně. I když ona je doktorka, on dělá logopedii. Jednou mu řekla, že oba jsou skuteční záchranáři. Ona sice zachraňuje tělo, ale on hlavu. Líbilo by se mu zachraňovat lidi. Je to pěkná myšlenka.
„Dělá pokroky. Myslím, že to zvládne natolik, že se v pořádku domluví.“
„Jsem moc ráda. Připomíná mi mou babičku, víš. Kam jdeš?“
„Za bezejmenným,“ vzpomene si na pacientovo označení.
„Za hrdinou? Je skoro v obležení, ale hodně štěstí.“ V tom zazvoní mobil, zvedne ho. Nic neřekne, otočí se a odchází. Karel si pomyslí, že má případ.
„Ahoj, pustíš mě dál? Ví se už jméno?“
„Jo jasně. Stanislav Dvořák. Obyčejné jméno pro někoho neobyčejného,“ řekne zasněně.
„Copak?“
„Jo ty se nezajímáš o sport, ale kdysi vyhrál v plavání kde co. Po mistrovství Evropy se stáhnul. Nikdo neví proč. Ale fakt byl dobrej. Mohl to dotáhnout na Olympiádu.“
„Tak mě za ním pustíš nebo ne?“
„Jasně.“ Karel jde za ním. Už není na hadičkách, ale pozoruji ho nadále. Otevře dveře, vejdou dovnitř.
„Dobrý den.“
„Dobrý den. Mohli byste mě pustit?“
„Já nejsem doktor, tedy ne pravý. Jsem logoped. Zřejmě si nevzpomínáte, ale jsem ten, který pomohl Kubu vytáhnout.“
„Kuba? Hezké jméno. Doufám, že mu vyčiníte, až se dostane domu.“ Otočí k němu hlavu. Karel zamrká. Jakmile otočil hlavu, vybavil se mu. Hnědé vlasy, šedé neobyčejné oči. Hranatou čelist a vystouplé lícní kosti. Jako by se mu v hlavě něco scvaklo.
„Karel.“
„Standa. Jsem rád, že je v pořádku. Kolo?“
Karel se ošije. „Ukradli ho.“
„Cože?“ vztyčí se. Nějaký přístroj zapípá a dovnitř vtrhnout doktoři se sestrami. Vrhnou se k němu. „Jsem v pořádku!“ ignorují. Karel je odsunut ke zdi, odkud se vyděšeně na to dívá.
Za chvilku se to uklidni. Postupně se všichni vytratí, až na Karla.
„Dobrý?“ optá se, protože neví, co říct.
„Jo. Zatraceně, co mám dělat?“
„Samozřejmě ho uhradíme.“
„To nemohu chtít. Budu si muset sehnat nové. Zmetci, ale hlavně, že ten kluk je v pořádku.“
Karel se posadí na malou stoličku. „Chci poděkovat za záchranu.“
„To je dobrý, je to moje povolání.“
„Jaké?“
Muž se usměje. „Jsem plavčíkem.“
„Pravda! Kamarád vzpomínal, že jsi plaval závodně. Bylo to hrozné. Vůbec nechápu, jak to, že jsi tam skočil. Já ho vůbec neviděl.“
„Na někoho mával, křičel, potom se rozeběhl na bruslích a jen jsem viděl, jak se potácí na ledě, snaží se dostat nahoru, ale šel dolu. Jsem rád, že když jsem ho našel, byl v bezvědomí.“
„Proč?“
„Protože se nebránil, nic takového. Nerad zachraňuji lidi, kteří v tu chvílí začnou panikařit nebo do toho kecají. Pak mám chuť je praštit, aby byli zticha.“
Karel se pohodlně usadí. Líbí se mu. Přemýšlí o studeném domě. „Zvu tě na večeři.“
„Na večeři?“ otočí od něj hlavu. „Proč ne?“ řekne nakažlivě. „Aspoň se zadarmo najím.“
„Samozřejmě.“
Standa se lišácky usměje. „V tom případě si příprav velkou forsu.“
Karel zaúpí, ale uvědomí si, že mu zachránil synovce. „Fajn. Budu s tím počítat.“ Zvedne se. „Budu muset jít. Mám ještě nějaké objednané pacienty. Tady vizitka. Jinak pracuji tady v nemocnici,“ vychrlí na něj spoustu informací. Odejde.
Standa osamí. Zkoumá vizitku. Logoped. To jsou ti, co učí druhé mluvit. Zajímavá profese, zajímavý muž. Na tu záchranu si moc nevzpomíná, až na ruce, které ho zbavovaly svršku a zahalovaly do teplého. Bylo to zvláštní. Vůbec se tomu nebránil. Ruka mu klesne, víčka zavřou. Příjemné ruce…
Karel s lepší náladou jde do své ordinace. I bolest hlavy, jako by zázrakem přestala. Potom si vzpomene na Ondru. Co má dělat? Má zajít za psychologem? Ale pak by měl chudák narvanou ordinaci. Má ho nechat odejít? Zastaví se, najde Ondrovo číslo. Je jako první. Vytočí. Se zatajeným dechem čeká. Vezme mu to nebo ne?
„Ondra.“
„Ahoj.“ Výmluvné ticho ho zasáhne.
„Proč?“
„Napsal jsem ti to. Promiň, ale nerad se loučím. Našel jsem si někoho jiného.“
„Ondro… Jestli jsem udělal chybu, pak… Co kdybychom si promluvili?“ ještě větší ticho.
„Promiň, ale já… Jindy, ano?“
„Je fajn?“ optá se těžce. Má pocit, že mu někdo točí kudlou v zádech, ale tím je on, kdo to dělá.
„Proč se ptáš? Ano je. Promiň a nevolej už, ano.“
„Ano.“ Telefon klesne k boku. Ten nový sníh připomínající čistotu je jen výsměch. Nic takového neexistuje. Co se vlastně s jejich vztahem stalo? Co? Je to jenom jeho vina nebo někoho jiného? Na škole se učili, že je vina na obou stranách. On tedy pocit viny má. Možná měl být víc doma nebo se mu víc věnovat. Neví… Co udělal špatně? Proč ho nechal?
Jaký je ten druhý?
Samé otázky, žádná odpověď, která by řekla jednoduše: Udělal jsi tu a tu chybu. Dá se ji vůbec objevit? Bude se muset s tím vypořádat asi jako tisíce, spíš miliony dalších lidi na světě. Jak to oni zvládají? Jak se dokážou vrátit do prázdného bytu, kde ho nikdo nečeká? Ale čekal ho tam i předtím? Nebo to bylo jen na začátku? Falešné pozlátko luxusu, kdy si přejeme, abychom byli milování sami pro sebe, kdy odsouváme se na druhou stranu. Nebo to celé je jinak?
Přestal se o něj starat? Přestal mít o něj strach? Neví sám, ale má ho stále rád. Asi bude mít pořád. Jenže tu není.
Mobil pípne. Konec přestávky. Zítra má večeři s mužem. Nechce být doma sám. Chce být s někým, komu by si vylil srdce, i když on asi ten pravý není, ale sestra už vůbec ne. Komu?
Ordinace. Musí jít zachránit řeč… Usměje se tomu, co ho napadlo. Zachránci zachraňuji. Divné, pitomost, hovadina. Myšlenky by nejraději svázal a utopil. Jsou zbytečné a jen přidávají na chaosu, který má i bez nich.
„Paní Dvořáková, pojďte dál.“
„Dob… Dobr… den.“ Vykoktá.
„Výborně. Jde vám to krásně.“ Žena se nejistě usměje. Tvář má z jedné poloviny svraštělou, jako by ji někdo zmáčknul.
Nejde na rande, ale obleče se přesto pečlivě. Chce vypadat hezky. Chce… Chce, aby Ondra litoval, že ho opustil. Marné sny. Člověk si je uvědomuje, ale stejně doufá. Bláhová naděje, která skomírá jako plamínek, aby s každou vzpomínkou se rozhořel v oheň. Bláhovost.
Ta vůně se mu líbila.
Říkal o ní, že je sexy a exotická.
Nechá ji stát na poličce. Vezme jinou, mátovou, kterou má taky rád.
Vypadá dobře?
Není to rande, jen večeře se zachráncem. Nic jiného.
Ať pukne závisti. Ví, že tam nebude, ví to, ale možná… jejich oblíbený podnik. Včera ještě za Standou došel a řekl mu, kde budou mít sraz. Přijde? On ano. Bude tam, ví to jako, že on tam bude. Prohlédne se v zrcadle. Vypadá dobře? Spokojeně přikývne.
Vezme si teplý kabát. Venku opět se rozsněžilo. Snad nezapadnou. Nasedne na autobus. Kouká ven, připadá si trochu divně. Měl by doma jíst čokoládu, přemýšlet a on jde na… Večeři. Je to jenom jídlo s hezkým mužem, připomíná si. Jsi sám. On je sám. Blbost.
Myšlenky svázat a utopit. Proč vytvářejí chaos?
„Ahoj,“ řekne postavě, která stojí v průjezdu.
„Ahoj.“ Neví, co říct.
„Půjdeme?“ Dnes ráno ho pustili. Usoudili, že to byl opožděný šok, který způsobil zástavu srdce.
„Proč ne?“ Pomalu vedle sebe, zanechávajíc ve sněhu stopy, jdou k restauraci. Mlčí, ale jemu je dobře. Podívá se a Standu ve stejnou chvíli jako on. Usměji se. Nějak se mu ulehčí. Neví, zda i Standovi. Dojdou do příjemné restaurace, která je proslulá jídlem. Uvedou je až dozadu. Posadí se, vezme jídelníček.
„Opustil mě přítel, nevím proč.“
Standa zvedne oči. „Mám ti dělat vrbu?“
„Karel zrudne. „Ne, díky.“
„Klidně můžeš. Myslím, že je vůl, když tě opustil.“
Karel blaženě naslouchá. To celou dobu chtěl slyšet.
Standa ho chvilku zkoumá. „Našel si jiného?“
„Jo. Nechal vzkaz na stole a sebral si věci. Ze dne na den. Pět let a dvě věty,“ řekne ukřivděným tónem.
„Nezasloužil si tě.“
Karel si povzdechne. Zní to tak dobře. Kéž by to byla pravda!
„Ovšem se říká, že vina je na obou stranách.“
Karel sklapne jídelníček. To není to, co by chtěl slyšet. „Já vím. Chci se optat…“
Standa se usměje. „Ne. Teď ne. Zeptej se na totéž někdy jindy. Není to na tebe moc rychle?“
Karel zrudne. V ruce žmoulá stránku jídelníčku. „Jo je. Já jen…“
„Nechceš dát tomu čas, protože já bych tě rád poznal lépe. Máš rád víno?“
Karel se rozzáří. „Mám. Bílé.“
„Já dávám přednost červenému a pivu. Černé.“
„Dvojku veltlín.“ Objednají si jídlo. Karel si uvědomuje, že sklouzává, co každou chvílí k svému expříteli. Standa ho smutně poslouchá. Ví, že si to neuvědomuje, že je tu jen jako náhražka, ale mezi slovy vytuší, že to už trvá delší dobu.
„Našlo se to kolo?“
„Bohužel. Díky tomu jsem se seznámil s jednou starší paní a mužem, který má přítele na policajtech. Mají i osobu, ale kolo zmizelo. Je mi líto, ale asi ho pustí.“
„Zítra si jdu koupit nové. Nechceš se mnou zajít?“ nabídne mu klidně.
„Velmi rád,“ rozzáří se. Nějak se mu ulevilo. Celou dobu ví, že mluvil jen o jednom. O sobě a svém bývalém, ale nemohl se zastavit. Musel vyprávět. S každou větou jako by se cítil lehčeji. Dokonce mu řekl i o telefonátu.
Je skvělý.
„Děkuji za krásný večer.
„Já děkuji,“ řekne Standa. Je zajímavý - nebýt toho, že zrovna se s někým rozešel. Možná k sobě najdou cestu možná ne.
Karel už doma přemýšlí, že byt není tak opuštěný jako včera. Je pravda, že ty ramínka ho iritují, ale nechápe proč tak najednou odešel. Možná byl špatný sex? Možná mu měl víc naslouchat? Lehne si na svou polovinu, načež si uvědomí, že nikdo tam není. Zírá na skříň, potom se otočil, ale je to ještě horší.
Má si najít rychle někoho jiného? Zůstat sám? Co má dělat? Co by mu poradil psychiatr? Povzdechne si. Za ním nechce chodit, i když možnosti má a ani by nemusel platit. Nakonec usne. Ráno se vzbudí a jako první sáhne po těle vedle sebe. Zakleje. Musí s tím přestat. Pak si uvědomí, že jde kupovat to kolo. Bud muset vybrat peníze, aby přispěl. Ví, že nemusí, ale tak nějak cítí, že by měl.
Odpoledne stojí na místě schůzky. Je nervózní, aniž by měl proč. Jdou kupovat kolo. Tam je. Dívá se na štíhlou postavu v džínech. Nejedna ženská se po něm podívá. Je opravdu hezký.
„Ahoj!“ křičí na celé kolo a mává rukou. Musí se usmát. Ondra byl taky živel, ale ze Standy ta božská nálada přímo tryská.
„Ahoj.“
„Tak jdeme. Máš rád sladké?“
„Proč?“
„Protože na to musíme mít hodně energie, takže tě zvu do mé oblíbené cukrárny U bílého beránka.“
„Neznám.“
Standa zvedne do výšky prst. „Velká chyba.“ Proplétají se uličkami starého města, až dojdou ke dveřím s železným vývěsním štítem ve tvaru beránka a nápisem cukrárna. Vejdou dovnitř. Karel zrozpačití, protože jsou tu sice dvě holky, ale jinak hlavně důchodci.
„Dva dortíky s kiwi. Máš je rád?“
„Ano,“ řekne jednoduše.
„To jsem rád. Dřív bych si to nemohl dovolit, a už jsou tu. Děkuji. Dej si,“ pobídne ho. Na lžičku si nabere pořádný kus a rozkošnicky si ho dá úst. Lžičku ještě olízne. Karel jenom na to ztuhle se dívá, protože je to – smyslné. Rychle začne jíst, aby své pocity zamaskoval. O dvacet minut stojí ve velkém obchodě s koly.
Jenom se dívá, jak s nimi diskutuje, které by bylo lepší. Když mu ho jdou upravit na míru, zatáhne ho do kouta.
„Chceš mě políbit?“ optá se nakažlivě.
„Jistěže ne. Tady, za to… Rád bych kdybys to vzal,“ řekne rychle. „Prosím.“
„Není to tvoje vina, že je někdo sebral.“ Rychle mu dojde, co mu to Karel podává. „Nepotřebuji to.“
„Ano, ale nebýt Kuby, nikdy by ti ho neukradli. Vezmi si to.“
Standa zaváhá. Potom to vezme. Karlovi se uleví. Mimoděk se narovná v ramenech jako by z nich spadla tíha. Usmívá se. Je mu fajn. Spokojeně se dívá, jak jeho peníze mizí.
„Co vlastně děláš?“ optá se ho Karel, když ho Standa doprovází na zástavku.
„No ty jsi logoped a já jsem ti to říkal – plavčík. Dělám v zdejším aqvaparku, ale v létě jezdím na přehrady jako záchranář. Líbí se mi to.“
„Jasně. Jsem ráda, že jsi mě pozval.“
Standa ho chvilku studuje. Nakloní se k němu. „Máš rád sport?“
„Ne,“ přizná popravdě. „Nemám. Raději se zašiju k televizi nebo s knihou v ruce.“
„Skvělé. Pak půjdeme bruslit.“
„Cože?“
„Potřebuješ pohyb. Máš nějaké?“ ptá se na brusle.
Karel začne vzpomínat. „Jo někde z paťáku.“ Standa se podívá na jeho nohy.
„Jsou hezké. Tak zítra ve tři je sobota,“ zasměje se jeho udivenému pohledu. „Tady?“
Standa přikývne. Z dálky už vidí svůj autobus. „Ahoj!“ Ještě z autobusu se na něj dívá. Potom se posadí. Neuvědomuje si, že se usmívá. Cestou zahlédne kus zimního stadionu. Těší se, jenom se bojí, že se ztrapní, protože už v páťáku bruslil jako opilec.
Sobota byla ve znamení úklidu. Vyhodil všechna ramínka, rozložil svoje věci, aby zaplnily místo. Když se po čtyřech hodinách díval na byt, byl spokojený, i když smutný.
Neudělal chybu? Neměl víc bojovat? Nebo byl taky už unavený vztahem? Chtělo to změnu? Už si ani sám není jistý, pomyslí o pár minut, když rozmrazuje svíčkovou.
V klidu dojí svíčkovou, rozvalí se na pohovce, zapne televizi. Přepíná kanály, když si zívne. Ani si nevšimne, že je stále víc a víc ospalý.
Standa se dívá na hodinky. Na zádech má batoh s bruslemi. Těší se na Karla. Deset minut zpoždění, přitom jeho autobus už přijel. Zaváhá, ale potom vytáhne mobil. Zavolá. Už chce hovor zavěsit, když se ozve ochraptělé.
„Halo?
„Ty spíš?“
Ticho. „Ježíši Maria. No doprdele!“
Začne se smát.
„Deset minut.“ Ticho. Standa zavěsí. To bude tak dvacet minut. Je rád, že na něj nezapomněl. Jen usnul. Zasměje se, až se po něm podívají.
Posadí se do kavárny, dá si kávu. Po dvaceti minutách jde na zastávku.
„Promiň mi to!“ řekne uřícený Karel. „Musel jsem usnout. Jsme zvyklý si dát po obědě šlofíčka,“ přizná rozpačitě.
„Krásný zvyk. Tak jdeme?“
„Jasně, ale upozorňuji tě - jsem na sporty dřevo.“
„Nevadí,“ ujistí ho. V šatně se převlečou.
„Jsou ti?“ optá se.
„Jo. Perfektně. Tvoje?“
„Bráchovy. Půjčil mi je s poznámkou, že jestli najde na nich škrábance, pošle mi účet za nové. Dělal si legraci,“ rychle řekne, když vidí jak se Karel tváří. Vyjedou na zamrzlou plochu. Karel se přidržuje mantinelu, pak se nadechne, odrazí a jede dolu.
„Já ti to říkal!“ řekne do rozesmátého Standova obličeje. Ten se k němu naklání a podává mu ruku.
„Pche, připomeneš si.“ Má pravdu, protože za chvilku jezdí jako o závod, i když Karlovy figury připomínají loutku, kterou někdo občas zatahá. Smějí se. Později si dají horký grog.
„Díky za krásné odpoledne. Ty nepracuješ?“
„No, od pondělka, protože teď na čtrnáct dní byla pauza. Nutné opravy a prohlídky víš. Plaveš?“
„Jasně.“
„Tak v tom případě doufám, že přijdeš.“
„Přijdu a zachráníš mě?“ optá se trochu drze.
„Jedině, že bys ses topil. Ahoj.“
Karel mu zamává. Když zvedl telefon, vyděsil se. Naházel na sebe, co měl a vyběhl ven. Nadával si od idiotů, že usnul, ale dobře to dopadlo. Byl to parádní den, jaký už dlouho nezažil.
„Ahoj!“ zamává svému záchranáři, jak říká Standovi Karel. Ten mu pokyne. Sport si i přes Standovu snahu neoblíbil, ale zabruslit si párkrát šel, ale vodní plocha rozhodla a je tu hodně často. Ví, že nemůže ho rušit, tak jen ho pozdraví. Po skončení plavání spolu někam jdou nebo ho doprovází domů. Jako dnes. Už se moc těší, protože si domluvili, že zajdou na večeři. Chtěl by se ho optat, zda by s ním nechodil. Na Ondru si občas ještě vzpomene, ale zdá se mu, že je to hodně daleko.
„Ahoj.“
„Ondro!“
„Co tu děláš?“
Karel se podívá po tom druhém. Hezký kluk, pomyslí si. „Plavu, co by?“
„Plaveš? Nikdy jsi neměl sport v oblibě.“ Sklouzne po jeho těle, které plaváním, bruslením i stravou zeštíhlelo.
„To víš, hodně se změnilo. Zjistil jsem, že mám najednou víc času,“ neopomene do něj rýpnout.
Standa zatím pozoruje, že se s někým baví. Nikdy to neudělal. Projde kolem, když zaslechne: Ondro. Obrátí se. U toho nemusí být, ale dál je pozorně sleduje.
„Jasně. My jsme tu dost často, že ano Tome?“
„Jistě,“ řekne mladík rozpačitě. Karel pozná, že není ve své kůži, ale ani on ne. Dívá se na jeho světlé vlasy, příjemný úsměv. Zná ho jako sama sebe, možná lépe, ale odešel od něj.
„Jdu plavat. Měj se hezky!“ odrazí se a plave kraulem na druhý konec. V hlavě si promítá setkání. Pomalu se propracovává dál, když mu nohou projede šílená bolest. Zatmí se mu před očima, vypadne z tempa. Naloká se vody, ale je mu to jedno.
Standa zpozoruje, že něco se stalo. Skočí a plave k němu. Zachytí ho, když je skoro celý pod vodou.
„Nebojuj!“ zašeptá, ale Karel je úplně mimo. Sevřené rty, oči zavřené, v očích slzy. Ta šílená bolest ho rve.
„To bolí,“ zaskučí. Vytáhnou ho ven. Snaží se, aby bolest přestala, ale ta naopak sílí. Standa zapáčí svaly v protitahu. Karel vyvalí oči, vyhrknou slzy.
„Ty vole!“ řekne někdo z přihlížejících.
„Lepší?“
Karel dýchá. „Jo. Nepouštěj!“ zařve, protože tělem mu projede další bolest, ale páka funguje. Uleví se mu. „Doprdele!“ řekne se slzami v očích. Otře si je. Nohou mu projíždí jedna křeč za druhou.
„Co se stalo?“
„Nevím. Najednou šílená křeč, ale do celého lýtka a šířila se do celé nohy. Úplně mi ji zkroutila. Neudržel jsem se. Ještě teď…“
„Je to lepší?“
„Trochu.“ To už přicházejí zdravotnici. Rychle mu píchnou protisvalovou injekci. Karel si oddechne. Posadí se.
„Děkuji, málem bylo po mně.“ Usměje se na Standu.
„V pořádku.“ Odvedou ho na lavičku, kde ho Standa zabalí do ručníku.
„Stando, já líbíš se mi. Já…“
„Potom, ano.“
Karel přikývne. Sleduje, jak jde na své místo. Rozruch se už uklidnil. Zavře oči. Bude s ním chodit nebo ne? Co když se mu nelíbí? Pravda přátelí se už hodně dlouho, ale co když odmítne? Chce něco víc, než jen se kamarádit. Co bude dělat? Neměl se ho teď ptát. Patnáct minut nejistoty. Co řekne?
Ano nebo ne?
Není to brzy po rozchodu? Ale popravdě, má pocit, že se s Ondrou rozešli už dávno.
Sleduje Standovou postavou. Přemýšlí o něm, jaký vlastně je. Hezký to určitě, ale taky rád se směje. Ještě ho neviděl špatně naloženého. Někdy je zamyšlený, ale ne moc. Rád si utahuje z druhých lidi, nutí je dělat různé věci. Přesto, když odmítnou, nepřemlouvá je. Má rád pohyb. Taky má dobré srdce. On naučil, že i odpočívat má smysl. Jednou u něj byl na obědě a oba dva si zdřímli. Smál se tomu, když se probouzel. Prý se mu to ještě nikdy nestalo. Ví taky, že má rád sex, protože jednou se o tom začali bavit. Bylo to trochu nevhodné, protože byli zrovna v baru plném lidi, ale tak nějak na to nepřišlo.
Přitahuje ho. Je dobrý společník. Taky říká, co si myslí rovnou do očí. Nenechá si nic pro sebe. Někdy se rozčílí, že se musí smát, pak se rozesměje s ním. Nikdy mu neřekl, proč odešel z plavání. Doufá, že jednou se to dozví. Rozhodně si to nechá pro sebe. Taky není klepna. Má rád bratra a rodiče, kteří se k němu chovají dobře, ale bydlí daleko. Standa je má rád, to viděl na obličeji a na hlase, když s nimi mluvil. O nevlastním bratříčkovi říká, že je to chuligán, ale vůbec ne zlým slovem.
„Jsi v pořádku?“
Ondra a ten druhý.
„Jo je to v pořádku díky moc. Jen svalová křeč, ale poté injekci je mi Ok.“
„Jasně. Jdeš?“ pozve ho.
Karel se zadívá na postavu s píšťalkou, která vyhání poslední návštěvníky z vody. „Ne, na někoho tu čekám.“ Ondra sleduje jeho pohled. Pochopí.
„Hodně štěstí.“
Karel přikývne. Bude ho potřebovat. „Díky.“ Standa zvedne hlavu, Karel se usměje a zamává. Stanislav konečně všechny vyžene. Nikdo nezůstal. Světla zhasnou. Karel už má zabaleno, jenom čeká na něj.
„Půjdeme?“
„Jistě.“ Stanislav se k němu nakloní, přitáhne na tělo. Políbí se. „Ano.“
„Já…“
„Pane logopede, znám jednoho moc hezkého zachránce na řeč. Myslíte, že byste to unesl, kdybych vás dva seznámil?“ poškádlí ho. „Nejspíš máte problémy s řeči.“
Karel zrudne. „Nemám. Pusť mě.“
Standa se rozesměje. Vezme ho za ruku. Nakloní se k němu. „Miluji tě, víš o tom?“
„Nevím. Žabka rosnička mi to ještě neřekla.“
Opět smích, pevnější sevření. „Miluji tě.“
„A Ondra?“
Který? „Je po všem. Vyhodil jsem ramínka.“
„Cože?“ nechápe Standa. Karel si vzpomene na prázdná ramínka po Ondrově odchodu. Bude muset koupit nová. „To mi vysvětlí.“
Karel mlčí. On sám tomu vůbec nerozumí. Popravdě ono je to jedno. Jen snad tentokrát neudělá chybu. Musí to dokázat, ale má tušení, že tentokrát nebude muset ty pitomá ramínky vyhazovat. Zavrtí hlavou. Myšlenky vytvářejí chaos, ale Standa to svým dotekem dokáže taky, ale jich se nechce zbavovat. Ty právě potřebuje, protože i když v něm vyvolají chaos, tak ho zároveň uklidní. Ucítí lehounký dotek na tváři. Myšlenky se mu rozletí na všechny strany a zůstane jen jedna, čistá a průzračná jako voda. Chce se se Standou milovat, chce s ním být.
Konec
