6. 3. 2013
Zrcadlová maska - 4.
Zimní sny - 6
O dva měsíce pozdější zpráva ho uklidní úplně. Jednoho dne, kdy je velmi parno a on zrovna je rozvalený polonahý na pohovce, ovívá se čínským vějířem, který si koupil u Číňanů, když tam fotil velkou rvačku dvou gangu, někdo zazvoní. Malátně se zvedne. Jde otevřít.
„Wood?“
„Pozvánka k panu Devenportovi.“
„Ať jde do hajzlu!“ zasyčí, když si vybaví účet za doktora a dva měsíce občasných myšlenek jak je nakažen. Chce už zavřít dveře, když Wood řekne.
„Chápu. Pánové!“ uhne se a dovnitř nakráčí dva muži. Podívají se na sebe, pak ho chytí pod paže.
„Hej, nechte toho! To je únos! Lidí! Zastavte je!“ řve, ale všichni jsou před parnem, zalezli jak krysy.
„Chápejte, pro pana Devenporteho uděláme všechno, že chlapci?“ vysvětluje Wood. Otevře dvířka od prostorného auta.
Ti se zazubí. „Určitě, Masone domů!“ Bez cavyků ho strčí do auta jako balík. Sinjin duchapřítomně chce vystoupit do silnice, když uslyší zřetelné cvak. Zalomcuje klikou, ale nic se nestane.
„Kdybyste nebyl takový tvrdohlavý…“
„Co mi dat šanci si to rozmyslet?“ nadhodí. „Ten zámek v životě nechci vidět. Víte, kolik mě stala maska, účet za doktora? Ještě teď to splácím! Dřu jako vůl!“
„Chápu.“ Zadívá se na ruku, na které je navlečen zlatý pečetní prsten rodu Devenportu. „Maska jde na váš účet. Chtěl jste se pobavit, jak to dopadlo je nám s panem Devenporte velmi líto. Co se týče doktora, pak můžete předložit účet. Proplatíme vám ho.“
Sinjin si připadá nepatřičně, když sedí v limuzíně jen v boxerkách, zatímco Wood s chlapci oblečení do obleků. „Hned mě odvezte domů. Zažaluji vás pro únos.“
Wood se usměje. „Pan Devenporte chce vás mít u sebe. Jeho přání je pro nás rozkazem.“
„Vždyť ho neznám…“
Wood si vybaví zoufalý hlas: Přiveďte mi ho. Za každou cenu. Ne. Já… nikam nejezděte. „Ale znáte.“ Chlapci pokývají hlavou. Najednou si Sinjin přeje, aby aspoň měl na sobě kalhoty. Odevzdaně čeká, až dojedou na místo určení. V duchu si přehrává scénáře, které mohou nastat, ale ani jediný se mu nelíbí. Auto nezastaví před bránou, ale projede ji.
Wood vyleze, přidrží dvířka, jako by Sinjin byla královská osoba, který pře krátké trucování spustí nohy dolů a do bosých nohou se mu zabodne štěrk.
„Můžeme vás přenést,“ navrhne jeden ze strážců. Sinjin se na něj vztekle podívá, ale potom odhodlaně udělá kroků. V duchu zavyje, ale udělá další. Nejraději by vystartoval a běžel, aby byl co nejrychleji na schodech. Když šlápne na schody, zvedne nohu a otře si ji od drobných kamínků.
„Tudy, pane Evansi.“
Sinjin zaskřípe zuby, protože mu nic jiného nezbývá. Snaží se nemyslet, že je v boxerkách a vějířem v ruce, jenže zrcadla, kolem kterých prochází, mu připomínají každým dalším krokem, jak nuzně vypadá.
„Zažaluji vás za únos.“
„Můžete, nebude nám to vadit, že?“ Oba dva strážci přikývnou, čímž Sinjinovi vezmou dokonale vítr z plachet.
„Zde.“ Sinjin vejde dovnitř. Je překvapen, že nevidí žádné zrcadlo.
„Woode, to jste vy?“ ozve se hlas, který v něm všechno sevře, ale potom se mu zatmí před očima, když si vybaví, co všechno se stalo od jeho první návštěvy na zámku. Udělá dva kroky a rozmáchne se. Slušná rána, když uslyší vyjeknutí a potom nevěřícný pohled kočičích oči.
„Woode!“
„Ano, pane?“
„Co to znamená?“ ukáže prstem na polonahého Sinjinho. Ten zaskřípe zuby, protože ti dva se chovají jako by šlo o věc.
„Přál jste si ho, pane, tak jsme si řekli s chlapci, že ho vám dovezme. Bohužel nechtěl jít dobrovolně, tak jsme se lehce rozčilili,“ vysvětlí přítomnost Sinjina.
„Woode, já… Omlouvám se vám, pane Evansi. Ta rána bolela.“
„V pořádku. Netušil jsem, že to nebyl váš úmysl, ale vašich poskoků.“
„Občas si mé služebnictvo dělá, co chce. Prosím, posaďte se.“ Se zakrytou tváří se otočí. „Woode čaj a co bude pan Evans chtít.“
„Jak si přejete, pane.“ Vítězoslavně se usměje a vyjde ven. Chlapci se na něj podívají.
„Zlobí se moc?“ optají se ho oba dva strážci u dveří. Oba dva vypadají podobně. Vysocí, svalnatí, černovlasí a jen mají jiné oči. Jeden hnědé druhé světlé modré.
„Ani ne. Mám donést něco k jídlu.“ Oba dva se usmějí. Wood nadšeně odkvačí. Pevně věří, že pan Devenporte to pochopí a vyřeší.
Sinjin se zatím rozhlíží po krásné pracovně. Vsadil by se, že kdyby k tomu dřevěnému obložení přičichl, cítil by les. A ten koberec pod nohami! Slast pro zmasakrované nohy.
„Ještě jednou se omlouvám za svého tajemníka. Občas mu přeskočí.“
„To jste byl vy. Žádné drogy…“ na tom slově mu uvízne řeč, protože majitel zámku vstoupí do plného světla. Neusmívá se, naopak jeho výraz je dost kamenný. Zírá do nádherného i zničeného obličeje.
„Kyselina,“ lehce přejede jizvy v obličeji. „Ano byl jsem to já.“
Kupodivu to rozzuří Sinjina ještě víc, zvedne se a ubalí mu ještě jednu.
„Zasloužím si to.“
„To jo a teď odcházím.“
„Máte na to právo,“ řekne bolestně Devenporte. „Počkejte, takhle nemůžete jít. Něco vám dám na sebe.“
„Nic nechci! Nic. Tohle se nedělá.“ Zohavená tvář ho rozzuří ještě víc. Je nasraný jako nikdy v životě. „Proč tohle? Nemohl jste dál předstírat, že jste duch?“
Casimir sklopí hlavu. „Kdyby nebylo Wooda, zůstalo by to tak.“ Je udivený, že skončilo jen u těch dvou facek, ale taky tím, že úplně ignoruje jeho vzhled.
Sinjin bolestně přikývne. Tehdy létal a chtěl si to uchovat. Takhle z toho zbyla jen fraška, kdy byl zneužit. „To měla.“ Otevře dveře, vyjde ven. Oba dva strážní se podívají na svého zaměstnavatele.
„Odvezte pana Evanse domu.“ Rád by mu řekl, aby zůstal, ale neodvažuje se. Zavře dveře. Dotkne se tváře. Proč nic neřekl, proč se mu nehnusil jako ostatním? Jde k oknu, kterým vidí na příjezdovou cestu. Nasedá a auto odjíždí. Povzdechne si. Ze začátku jen byla pozvánka, kterou usilovně sháněli. Povolil, ale potom místo ženy se objevil Sinjin Evans. Nechtěl povolit, ale nakonec byl rád, že přišel právě on. Opustí okno, aby dál nestál a nedíval se na prázdnou cestu.
„Už jsem zde. Odešel?“ optá se Wood. Na stolek položí tác se sušenkami, konvici s čajem a šálkami na stůl. „Proč jsi mu, Casimire, neřekl, že ho miluješ?“
„Tohle…“ dotkne se tváře.
„Chceš to stále vláčet jako my?“
„Patřím k vám.“
„Měl bys to zkusit. Být pořád sám není dobré. Štěstí ti to nepřinese a tolik jsi o něm básnil. Viděl jsem, jak ses rozzářil, když přijel podruhé.“
„Nemohu ho zde přivázat.“
„Jsi hlupák.“
Casimir skloní hlavu. „Já vím. Neměl jsem tehdy ho podruhé zvát, ale neodolal jsem. Nečekal jsem, že tu legendu vezme vážně. Byla to chyba, ale cítil jsem se jako člověk. Jako před tou nehodou.“ Natáhne ruku, v které drží masku. Přiloží si ji k obličeji, pak ji pohodí. Unaveně zavře oči.
„Možná i on se zamiloval.“
Casimir otevře oči. „Do masky, do ducha, do snů? Ne, je to iluze, jako celý zámek. Má jen nám připomínat, jak jsme smrtelní.“
„Jak myslíš, ale dal jsi mu pečetní prsten Devenportu. Proč?“
Casimir zčervená. Opět se dotkne svraštělé kůže.
„Má ho stále na ruce. Zavolej ho zpět, dej tomu šanci,“ naléhá. Vypadá to, že si dělal marné naděje.
„Ne a dost!“ řekne břitce. „Zacházíš moc daleko.“
Wood vstane, přikývne. „Sušenky a čaj, pane.“ Nalije mu, druhý šálek vezme stejně jako stříbrnou cukřenku se lžičkou. „Nevadilo… Omlouvám se ještě jednou, pane.“ Vyjde tiše z místnosti. Casimir natáhne ruku k místu, kde seděla jeho láska. Mít odvahu jít za ní, ale ta se ztratila, když se stalo, co se stalo. Chvilku jen tak se dívá, potom se napije.
Wood vyjde ven, přetře si unavenou tvář. Těžce jako stařec jde dolů do kuchyně. „Nemusíte se starat.“
Kuchařka si podepře bok. „A důvod?“
„Odjel.“
„Cože?!“ Posadí se, stejně jako její dvě pomocnice. „Co se stalo? Ujišťoval jsi, že bude spokojený. Je z nás jediný, kdo nedosáhal relativního štěstí.“
Wood se přikrčí. „Já vím. Netuším, jak tohle napravit. Vím jedno, miluje ho, ale nevěří si. Ta jeho sebelítost ho dostala.“
„Ne. To ho dostali banditos,“ pochmurně pronese jedna z pomocnic.
„Ano, ale já to ještě zkusím.“
„Jak?“ optá se kuchařka. Ve dveřích stojí zahradník. Posadí se k ostatním.
„To právě nevím, ale nějak to udělám. Pán si zaslouží štěstí, ne?“
Všichni přikývnou.
„Omlouváme se, pane. Jenom jsme…“
„Sakra, nechte toho!“ Sinjin se rozhlédne, vystartuje z limuzíny, jako by mu hořela koudel u zadku. Přeběhne kus chodníku a vběhne do domu. Jen doufá, že ho mezitím nevykradli, ale všechno je v pořádku.
„Sinjine?!“
„Ano?“ podívá se po sousedech, starších majitelích jedné restaurace.
„Chtěli jsme volat policii, ale jsi v pořádku?“ zvědavě se podívají na jeho polonahé tělo.
„Jsem. Moc děkuji. Omlouvám se, ale v redakci se něco stalo, proto jsme tak narychlo…“ blekotám nesmysly, pomyslí si. „Děkuji.“ Zaleze dovnitř. Vějíř, který svíral celou dobu, pohodí na stůl. Praští sebou na pohovku. Vybavuje si jednotlivé momenty, ale hlavně tvář s kočičíma očima. Jsou nádherné, ale co má dělat? Ta tvář! Muselo se stát něco hrozného, že ji má tak zjizvenou. Kyselina… Co dělal? Ale je to důležité? Natáhne se pro telefon. Zaváhá, ale neví, komu jinému zavolat.
„Camerone, ahoj.“
„Ahoj. Něco se stalo?“
Cameron mě zná tak dobře, ale já neznám ani jeho křestní jméno. Znám jenom jeho rty, doteky a to, že ho donutil létat. „Ano. Vlastně nevím kudy kam.“
„Přijedu.“
„Ne, máš dost svých starosti. Ještě tak pomáhat mě.“ Je osel. Bude žádat svého bývalého přítele o pomoc s láskou. Vždyť se před chvilkou rozešli.
„Sklapni. Hned tam přijedu.“ Sinjin je rád, ale na druhou stranu, proč ne. Nic mu neřekne. Zavře oči, vzpomíná na jeho gesta, jeho slova, jeho smutek na rtech. Nesmál se. Taky proč, ale když si vybavuje tu noc, ani tam se příliš nesmál. Občas se pousmál, ale to bylo všechno. Už chápe, proč byl stále oblečen. Jizva se táhla po čele, kolem jednoho ucha až dolů, kde mizela pod oblečením.
Klepání. Otevře…
„Svádíš mě?“
„Ježíš, promiň, hned si něco na sebe vezmu. To je tím vedrem.“
„Nech to plavat.“ Vejde dovnitř. Nic se nezměnilo, až na to, že je vidět, že pohovka slouží víc k jinému účelu než sezení. Posadí se do křesla. Za chvilku se Sinjin vrátí v šortkách a tácem, na kterém jsou skleničky s džusem.
„Tady máš. Nemusel jsi jezdit.“
„Rád přijedu. O co se jedná?“ vezme džus, napije se. „Nemáš něco ostřejšího?“
„Pivo.“ Přinese zároveň i slané tyčky. V hlavě si říká, zda mu to má říct nebo ne. Za chvilku chroupou, ale Sinjin stále neví, jak na to.
„Hele, ta ses zabouchl,“ spustí najednou Cameron.
Sinjin vytřeští oči. „Jak…“ uvědomí si, že se právě prozradil.
Cameron pleskne do opěradla křesla. „Já to tušil a proč mlčíš jak kapr na suchu? Máš potíže nebo je to něco s prací?“
„Ach jo,“ povzdechne si, ale je zřejmé, že se ho to příliš nedotýká nebo tak úspěšně to předstírá? Netuší. „Jo,“ zabručí nakonec.
„S tebe to leze jak z chlupaté deky.“ Vyčkává. Je zvědavý, kdo lapil do svých sítí někoho tak zaměstnaného jakým je Sinjin.
„Hrabě.“
Cameron vyvalí oči. „To míříš hodně vysoko.“
„Ale ne. Vzpomínáš si na ty fotky s duchem? Byl na nich hrabě. Vlastně ne, blbost. Byl to současný pan Devenporte a zahrál si se mnou menší hru na schovávanou. Jednu jsem mu vrazil. Tak je to on, ale netuším kdy jak proč a nechci ho ani vidět.“
„A on? Nějak se vyjádřil?“ Něco se mu na tom nezdá. Kdyby nebylo tady i něco z druhé strany, Sinjin by se dál o to nezajímal. Choval by se jako by to byla hezká vzpomínka a nakonec zapomněl.
„Na Valentýna se se mnou vyspal.“
„Ee… jen tak?“ Neví co na to říct. Když se oni dva potkali, rozhodně jim to trvalo tak dva týdny, než na to skočili.
„Jo, ale omámil mě. To jsem nevěděl. Ani nevím, jak mi dal tu drogu. Příští den jsem byl k ničemu.“
„No páni, to je na žalobu. Já vím, nebudeš ho žalovat.“
„Dneska mě k němu unesli.“
„Cože?“
„Jenom v boxerkách,“ řekne těžce. Cameronovi, když to dojde, se začne nezřízeně smát. Už chápe, proč měl na sobě jen boxerky. Chudák hrabě musel to mít těžké, protože Sinjin i když necvičí, má pěknou postavu, která dovede rozpumpovat krev. Jeden z těch, co se o sebe nemusí starat a vždy budou ok.
„Hele, nemusíš se smát. Nebylo to nic příjemného.“
„Promiň, ale je to k smíchu. Zažaluj ho a máš to.“
Sinjin popadne polštář. „Nechci.“
Cameron se odmlčí, cucá tyčinku a potom se k němu nakloní. „Ty, Sinjine, co vlastně chceš?“
Casimir jde chodbami plnými zrcadly, když se jedny otevřou a z nich vylítnou dvě děti. S výskotem padnou do Casimirovy náruče.
„Ahoj, tati. Musíme do Londýna? Nechce se mi. Tady je tolik zábavy.“
Casimir nahlédne do pokoje s hračkami, z kterého vyběhly. Ani se nediví, že je okouzluje lítat po zámku se zrcadly. Taky si zde rád hrál, ale hlavně rád objevoval tajné průchody.
„Bohužel musíte.“
„Tak dobře.“
„Pane Devenporte, není u vás Charlie a Sophie?!“ ozve se z dětského pokoje.
„Nejsou. Utíkejte, než vás chytí.“ Obě dvě děti zapiští a zmizí za dalším zrcadlem.
„To se nedělá, pane. Takhle je jenom podporujete v tom, aby byly rozdivočelé.“
„No tak chůvo, nezlob se.“
„Já vím, pane. Prý jste měl dneska návštěvu.“
Casimir si povzdechne. Další, kdo chce se do toho motat. „Ano, chůvo, ale nerad bych o tom mluvil.“ Ani sám se sebou raději ne, protože pak by si musel přiznat jisté věci, mezi něž patří ne zrovna jeho čestné jednání.
„Už jako malé dítě jsi byl takový, ale ta událost tě změnila úplně. Měl bys chodit víc mezi lidi. To, že jsi zjizvený, ještě neznamená, že musíš mít jizvy i na srdci.“
Casimira se to dotkne. „Nejsem takový,“ ohradí se.
„Dobře, pak s tím něco udělej,“ poradí mi. „Nebo Sophia a Charlie mají být za to taky potrestání?“
„Jak to myslíš?“
Chůva se jenom usměje a vydá se hledat oba dva uličníky. Jestli si myslí, že ji oblafnou, spletli se. Zná zdejší chodby stejně dobře jako oni, možná lépe, protože co se tu nahonila pana Casimira.
Casimir pokračuje do svého pokoje. Ještě než tam vejde, zadívá se do zrcadla. Jizvy a jizvy. Je jeho srdce opravdu taky zjizvené? Ne, odmítne. Jen nechce, aby se na něj lidé divně koukali. Vejde do ložnice, svleče se a zaleze do postele. Byl by si k sobě přitiskl polštář, aby ještě zachytil Sinjinovu vůní, ale ta už dávno tu není, ale i tak má stále v mysli jeho tělo, jeho rty, doteky i to jak zde ležel a nabídl se mu a on toho využil. Slabost, za kterou teď platí.
Opět si vybaví, ale už neodhání myšlenky na něj, ale jasně si vzpomíná na jeho udivený pohled, kdy se poprvé procházel mezi zrcadly. Jasně poznal, že ho uchvátily. Tehdy jen si řekl, že je to hezký chlápek. Potom už se mu zdál krásný a zdá se mu až doteď. Pak začala hra. Věděl, že by to neměl dělat, ale když vypadal tak zapáleně, když fotil a soustředěně, že neodolal. Bylo to snadné a jen využil moci zrcadel. Některá jsou dokonce z jedné strany průhledná, jiná jsou tajné průchody. Bylo to tak lehké a pokušení tak silné, že neodolal. Problém nastal, když pochopil, že v té hře ztratil srdce, aniž by si toho všiml.
Po plese najednou zjistil, že myslí na zvláštní jantarové oči, víc než by se slušelo. Chyběl mu jejich soustředěný pohled a tvář o nic méně. Když došly fotografie z plesu, nechal si jednu, kde byl jenom on sám. Dívá se do fotoaparátu a je vidět, že je zkoncentrován na svou práci. Miluje tu fotografii a jen želel, že nemá lepší. Nechtěl žádat Wooda, aby mu jednu pořídil, ale ten dobrák zřejmě to nějak vycítil nebo vyzvěděl a jednou mu položil jen tak k snídani desky s fotkami. Myslel, že buď dostane zástavu srdce nebo nechytí dech. Bylo to asi pět fotografii a Wood se tvářil jako neviňátko.
„Co jako s tím?“ uhodil na něj ostře.
„Promiňte, pane, asi se to sem dostalo omylem. Vyhodím to.“
„Ne!“ zařval, popadl desky a odnesl si je.
Vyžene všechny myšlenky na minulost a sáhne do šuplíku ve stolku. Rozsvítí lampičku. „Jsem k ničemu, když se tu mazlím s fotkami,“ řekne nabručeně, ale šťastně, že je má. Dneska to pro něj byl šok, když ho uviděl a k tomu prakticky nahého. Nevěděl, zda Wooda zabít nebo ho políbit, že ho přivedl. Ty dvě facky si plně zasloužil. Neměl si hrát, ale tak zoufale byl sám a nudil se. Když s tím začal, vůbec neuvažoval o důsledcích svého činu, ale později zjistil, že spadl do své vlastní pasti. Na krok vzad bylo příliš pozdě.
„Miluji tě. Proč? Sám netuším. Vůbec nejsi můj typ,“ řekne, pak fotografie odloží zpět do šuplíku. Kdyby měl odvahu, dá si jednu z nich zarámovat a nechá stát na stolku. „Jsi velký zbabělec, Casimire,“ zamumlá. Zavře oči s nadějí, že i tentokrát nepřijdou noční můry, ale sny o letu do nebes.
„Pane, je ráno.“
„Já vím, Woode. Práce volá, že?“ S Woodovou pomocí se obleče. Za chvilku před zrcadlem stojí důstojný pan Devenporte a ne zamaskovaný cizinec jako o plesích. Na hlavě má klobouk a na jednu stranu sčesané vlasy. Po osmé vyrazí do Londýna. Nemá rád schůzky, ale nerozhází majetek, který tak pracně jeho předci nasbírali. K večeru se vrátí opět do Zrcadlového zámku. Při svlékání si pomyslí, že tenhle život je na nic. Je jak vlažné mléko, které musel pít jako dítě, aby se mu lépe spalo. Převaluje se z jedné strany na druhou a váhá, zda má všechny kolem sebe poslechnout, ale co když ho Sinjin odmítne? Sice nevypadalo to, že by mu jizva vadila, ale nemá tušení, s čím musí žít. Co když to nevydrží?
Ráno, značně nevyspalý, upře zelený pohled na Wooda, který pod ním znervózní. Odkašle si. „Woode, zjistí mi, kde se pan Evans zdržuje.“
Ten se sakem v ruce zaváhá, ale potom se šťastně usměje. „Ano, pane.“
„Výborně. Pojedeme. Správní rada čeká.“
Wood pokyne k Jimovi. Ten se k němu přiblíží. „Ano, pane Woode?“
„Zjistí program, i co dělá pan Evans.“ Ten na něj upře nevěřícný pohled. Wood slavnostně přikývne. Ten výskne, rozeběhne se kolem zrcadel do garáže, kde vytáhne motorku. Musí být na místě včas.
„Dneska Jimy nejede?“ podiví se v autě Casimir. Listuje v papírech, zatímco naproti němu sedí Wood a Henry.
„Ne, pane. Dostal volno.“
„Oh, jistě. Tak dobře. Doufám, že to není nic vážného.“
„Ne, naopak,“ ujistí ho Wood. Devenporte se zamrčí, ale potom se pustí do dalšího čtení. Wood by nejraději jásal, ale musí se napomínat, protože skutečnost, že chce vědět, kde se pan Evans pohybuje, ještě neznamená, že by uvolil vzít si ho za přítele. To jsou zcela dvě rozdílné věci, ale i tak je pokrok, že se o to zajímá. Nakonec ten šílený nápad, co měli Jimy s Henrym, až zas tak bláznivý nebyl. Casimir si zaslouží štěstí, protože pro ně udělal víc, než si zasloužili. Nebýt jeho, možná by všichni skončili někde v blázinci nebo na hřbitově, což možná by bylo jedině štěstí. Na tom se shodli, když začali jednou z večera mudrovat při skleničce dobrého červeného.
„Tak jenom tohle?“ optá se večer zamračeně Jimyho.
„No jo. Maká jako ďas. Dům, práce, občas rychloobčerstvení, měl by se stravovat lépe. Škodí to zdraví,“ podotkne, protože sám cvičí a vyznává zdravou výživu.
„Dobrá. Až tu bude s námi, postaráme se o něj. Hm, potřebujeme něco lepšího.“
„No jo, ale co, pane Woode?“ optá se ustaraně.
„Zjistím to,“ řekne odhodlaně, sklapne desky, dá si je pod paží. Staví se v kuchyni, kde vezme bambusový podnos s čínským porcelánem. Mezi zrcadly jde až do pracovny. Mlčky položí tác na kus volného stolu, potom obřadně položí deky před Casimira. Vyčkává.
„Co je to?“
„Volný den pana Evanse.“
„Aha. Můžeš jít.“ Zklamaný Wood odejde. Ještě ve dveřích se otočí, aby viděl, zda je otevřel. Nic. Venku stojí a zadumaně hledí před sebe. Není to bláhové si dělat jakékoliv naděje?
„Tak co?“
„Nevím. Musíme dál. Zítra vykoumáš něco dalšího.“
Jimy zapřemýšlí. „Co napíchnout telefon?“ navrhne trochu nejistě.
„Nic nezá… Dobrá, udělej cokoliv.“ Mladý muž se radostně usměje. Wood si povzdechne. Když tak to vezme na sebe, ale musí se něco stát.
Sotva se zavřou dveře za Woodem, Casimir sáhne po deskách. Dychtivě je otevře. S úsměvem čte, co dělá. Zasní se, když si představuje, jak se krmí tím odporným jídlem, jak jde domu, kde si lehne, jak se sprchuje. Podepře si bradu a dívá se do zdi.
Druhý den večer mu s kamenným Woodovým výrazem ve tváři přistanou další desky.
„To je co?“
„Sledování pana Evanse, pane Casimire. Jelikož jste to neodvolal, tak vám to nesu.“ Zprávy jsou rozhodně podrobnější než večer, ale opět odchází zklamaně. Dal by cokoliv za to, aby ho viděl usmát se. Casimir počká, až Wood zmizí, popadne je a začte se do nich. Zasněně uvažuje, jaké by to bylo, kdyby byl u něho doma. Vlastně ani neví, jak bydlí a co když někoho má? Ne, to by bylo ve zprávě. Najednou si uvědomí, že vůbec nepočítal s tím, zda je sám nebo ne. Tak nějak předpokládal, že ano, ale až tyhle zprávy ho utvrdily v tom, že je sám.
Další den v autě Wood naštvaně přemýšlí, co s celou situací, když najednou Casimir pronese. „Co kdybychom se stavili někde na kávě?“
Wood skoro zalapá po dechu a Henry na něj upře zvídavě oči.
„Samozřejmě.“ Hned ho napadne jedno místo, kam by mohli jít, ale co když to nevyjde?
„Taky bychom mohli zajít k Harrods něco nakoupit pro Sophii a Charlieho.“
Wood přikývne, ale v duchu zvažuje, zda je Casimirův zájem jen opravdu o blaho jeho děti nebo ještě nějaký postranní. Vybaví si v duchu zprávu, kterou mu dal včera na stůl. Jistě že tu zprávu trochu upravil, takže pan Casimir se sotva dozví, odkud oni mohou vědět, že pan Evans bude u Harrodse v Caffé Florian.
„Slečna Sophie miluje čokoládu.“
„Ano to je pravda a Charliemu bychom mohli koupit nějakou hru.“
„Ano, pane.“
Casimir se zahledí ven na ubíhající krajinu. Touží ho spatřit jen koutkem oka. Když včera zjistil, že tam bude, tak se rychle rozhodl. V noci sice váhal, ale touha jen vidět jeho pohled, úsměv je silnější. Ty zprávy by mohl lehce zatrhnout, ale nedokáže se vzepřít tomu a tak už teď přemýšlí, co bude ve večerní zprávě. Stál jsem se na nich nějak závislý, pomyslí si znepokojeně, ale pak v něm převládne pocit spokojenosti.
Když skončí nudné povinnosti, nenápadně se podívá na hodinky. Za hodinku a něco bude v Caffé Florian. „Tak půjdeme koupit tu čokoládu.“
„Ano, pan Casimire.“ Za necelou půlhodinu vcházejí dovnitř jednoho možná nejstaršího obchodního domů na světě. Po cestě koupí luxusní balení belgické čokolády. Sám se rozhlíží kolem sebe. Je nadšený a nechápe, proč nevyrazil na nákupy už dřív. Nikdo na něj nepokukuje a prodavači jsou velmi příjemní.
„Zajdeme sem častěji, Woode.“
„Ano, pane Casimire.“ V ruce drží zelenou tašku se zlatým nápisem Harrods. Je nadšený, i když neví, zda té změně má děkovat zprávám nebo panu Evansi, ale sázel by na to druhé, možná krapet to první.
„Dáme si kávu a nějaký dortík, co tomu říkáš?“ Jsou ve třetím patře a teprve teď si Wood uvědomí, kam Casimir tak pečlivě směřoval. Zaraduje se. Vejdou dovnitř a všichni se posadí dozadu, aby dobře viděli na ostatní stolky. Ponoří se do lístku. Casimir občas zvedne hlavu, jako by někoho vyhlížel. Wood se snaží nedat najevo, že si toho všiml. Nakonec si objednají, ale zřetelně vidí, že Caismir je zklamaný, že tu není. Určitě ta veškerá změna je díky panu Evansi. Jen je zvědavý, jak dlouho chce tu zůstat. Najednou ztuhne, protože ho uvidí, ale…
„Neměli bychom vybrat něco vhodného pro pana Charlieho?“
„No ano,“ řekne smutně Casimir. „Půjdeme.“ Zvednou se, když si Wood uvědomí další nebezpečí, ale netuší, jak tomu zabránit. Zkamenělé se dívá, jak Casimir se otáčí a dívá se do zrcadla na pana Evanse s dalším mužem, který zrovna k němu přisedl s kyticí a políbil ho. V duchu zakleje, ale už nic nemůže dělat.
„Půjdeme!“ spěšně vyrazí ven z kavárny. Wood sotva stihne zaplatit a poklusem vyrazí za Casimirem a strážcem. V duchu nadává jak špaček.
„Všechno nejlepší k narozeninám, divousi.“
„Hej, mám je pozítří,“ brání se Sinjin.
„To ano, ale já mám dneska volno, ty máš dneska volno a jelikož jsem dostal prémie, tak tě zvu do toho luxusu.“
„Děkuji moc.“ Než se naděje je kytice v skleněné váze a oni mají před sebou lístky.
„Tak mi řekni, jak sis rozmyslel svou odpověď na mou otázku,“ nakloní se k němu Cameron.
„Nevím. Jsem ztracen,“ zakňourá Sinjin. „Nevím, co mám dělat.“
Cameron si povzdechne. Láska je těžká, ale co tu předvádí, to je prostě katastrofa. „Víš, měl bys udělat jedno.“ Málem, že se nezačne smát nad jeho dychtivým psím pohledem. „Neměl bys tentokrát nechat lásku uletět!“ Udělá pfrr a zatřepotá rukama.
„Myslíš, že si ji nechávám utíkat?“
„Jo. Prostě to vzdáš a tentokrát bys měl být s ním,“ vytkne mu to.
Sinjin zrudne. „Sakra, nemusel jsi mi to připomínat. Toho se právě bojím.“ Cameron nadzvedne obočí. „Jo, bojím se, že to opět nezvládnu a nechám ho odejít od sebe. Má zjizvený obličej. Možná i tělo.“
„Hm.“
„Sakra, posloucháš mě?“
„Jo. Nikdy jsem tě nepovažoval za zbabělce, Sinjine. Naopak. Když si vezmu, jakými kanály procházíš jen, abys ulovil pár fotek do tvého mizerného plátku, pak se divím tomu, že máš strach z jednoho chlapa.“
„Z něho ne. Je mi jedno, jak vypadá. S ním jsem létal jak motýl,“ řekne hořce.
„Uff to muselo být. Se mnou ne?“ popíchne ho.
„Ale jo. Netahej mě za slovíčka. Víš co, když jsi tak chytrý tak řekni, co mám dělat!“ vybuchne. Od sousedního stolu se na ně udiveně podívají dvě ženy.
„Co máš dělat? Jsem snad Sinjin? Oslavujeme a ty tu řveš jak pavián, ale být tebou, jedu za ním světlenou rychlostí. Omlouvat se za ty dvě facky, dobrá nemusíš, měl jsi pravdu a řekneš, že ho k smrti miluješ a chceš s ním být každou minutu.“
„Zblázním se, když budu za ním chodit jako psík.“
Cameron by ho nejraději něčím přetáhl. Je natvrdlý, jak zákon káže. Musel být opravdu zamilován, když si toho nevšiml. „A říkám snad, že by ses měl vzdát toho, co děláš?“
„No jo jenže je to náročné. Co když to nezvládnu?“
„Dokud to nezkusíš, tak se to nedozvíš.“ Oba se odmlčí. Sinjin se zadívá na kytici. Zatraceně má pravdu, ale co když to nezvládne? Co potom?
„Sebereš se a půjdeš dál,“ řekne tiše Cameron, jako by tušil, nač myslí. „A teď půjdeme slavit. Tahle káva je jiná než ty tvé břečky na ulici.“
Tomu se to lehce řekne, ale už jen najít odvahu jít za ním. Co když ho nepustí do zámku? Večer se staví v redakci, zda je tam ještě šéf nebo ne, ale jelikož se v jeho kanclu ještě svítí… Zaklepe.
„Dále.“
„Chtěl bych zítra volno,“ vymáčkne ze sebe.
„Jo?“
„Ano,“ řekne už daleko pevnějším hlasem.
„Fajn, máš ho mít, pozítří naklušeš sem, je to jasné.“
Sinjin se rozzáří. „Díky.“ Vypadne, jako by ho honili všichni čerti. Ráno odhodlaně se posadí do auta, ale čím je blíž zámku, tím jeho jízda je pomalejší, až dojede před bránu dvacetikilometrovou rychlostí. Další půlhodinu sedí v autě před bránou a sumíruje si řeč, kterou by pronesl k neviditelným strážcům. Vůbec si neuvědomuje kameru, která je na něj namířená a sleduje ho. Henry si už dávno zjistil, kdo tam stojí, ale nechápe, proč tam stojí místo, aby se ozval.
Polkne a zmáčkne tlačítko.
„Rezidence Devenporte, přejete si?“
„Sinjin Evans. Chtěl bych mluvit s panem Devenporte.“ Proklíná se, že není jistější.
Henry se zamračí. „Máte pozvánku?“
„Ne, ale jsem novinář a pan Devenporte jistě by se mnou rád mluvil a pokud není na zámku, je přítomen pan Wood?“
Ticho, že se mu orosí čelo a ucítí, jak vlhne pod paží. Henry zvažuje, co má udělat, ale nakonec to zmáčkne. Není si jistý, ale vždyť ho unesli a pán Casimir ho má rád. Povzdechne si nad dilematem a hned jak projede, zavře bránu.
Sinjin jede pomalu, volant svírá křečovitěji než chycenou kobru. Nakonec dojede ke vchodu. Henry v té době shání pana Wooda, který servíruje panu Casimirovi obvyklý čaj.
„Dobré chutnání, pane,“ popřeje mu. Poodstoupí k oknu, když koutkem oka zmerčí auto. Oči se mu rozšíří. Polkne, pak se usměje. Obřadně se narovná. Cítí, že se usmívá jak blbeček, ale je mu to jedno.
„Stalo se něco, Woode?“ Celou noc nespal a dokonce odřekl schůzi jedné rady na vývoj softwaru. Výmluva, že mu není dobře, jako vždy zafungovala. Po tom včerejším debaklu se horko těžko vzpamatovával. Neví proč, ale nemyslel si, že má přítele. Nějak to překousne, ale v noci mu bylo tak hrozně, že se mu vrátila jeho noční můra z vězení. Vyšel na balkon, protože věděl dobře, že už neusne. Seděl, díval se na hvězdy a přál si zemřít, ale jako vždy odolal ukončit tenhle svinský život.
„Máme návštěvu, pane Devenporte. Je zvykem ji podat čaj. Hned donesu příslušný šálek a cukřenku, pane.“
„Nikoho nepř…“ nestihne doříct větu, když dovnitř vstoupí Sinjin. Opře se o veřej a šťourá se v lehkých plátěných teniskách. Je mu záhadou, jak se ten kamínek do té pitomé boty dostal, jenže v obleku sem nechtěl jít.
„Nesnáším štěrk.“ Rozhlíží se, kam by to vyhodil. Wood k němu přistoupí a natáhne ruku.
„Vyhodím ho, pane.“
„Díky. Nejsem pán,“ zamumlá rozpačitě. Jde se posadit ke ztuhlé soše s šálkem čaje v ruce. „Čaj ze stříbrného servisu jsem ještě nepil. Nenechám si to ujít. Co se vám stalo?“ vypadá nádherně, ale zřejmě nemá radost z toho, že tu je. No, nanejvýš ho konečně odtud vynesou v zubech.
„Woode?!“
„Já to nebyl, pane, ani chlapci.“
„Já to byl,“ řekne líně Sinjin. „I když popravdě nemyslel jsem, že to tu někdy navštívím nahý jenom v boxerkách, ale řekl bych, že tenhle oděv je vhodnější na návštěvu. Mohl bych dostat čaj, Woode,“ říká odvážně, ale ve skutečnosti má v sobě malou dušičku. Jen ať ho nevyhodí! „Nádherně voní.“
„Děkuji, pane. Necháváme ho speciálně vyrábět jen pro pana Devenporteho. Zůstanete na večeři?“
„Ne!“
„To záleží na panu Devenportovi.“ Oba dva se mlčky prohlížejí, ale žádný nic už neřekne.
„Rozumím. Pro jistotu vyřídím kuchařce, že má připravit jídlo pro dva.“ Tiše zavře dveře. Zamne rukama. Vedle něj stojí strážní. Usmívají se stejně pitomě jako oni. Celá domácnost ví, jak pan Casimir vzdychal a hlídal každé auto na Valentýna. Včera nespali a pro jistotu ho hlídali, aby si neudělal nic zlého. Henry, který vyšel z kontrolní místnosti je rád, že ho pustil.
„Proč jsi přijel?“ optá se Sinjina studeně Casimir.
Sinjina zamrazí. Tohle není uvítání, které by si přál. Minule byl vřelejší, než je teď. Něco se stalo? Ale proč by ho jinak sem pouštěl?
Casimir se v duchu mračí, ale zároveň hltá ho, jako zločinec dýchá vzduch před popravou. Proč sem přijel? Copak nemá přítele?
„No, jestli vám vadím, tak odejdu. Sbohem.“ Vstane, lítostivě se zadívá na Casimira. Zřejmě špatně odhadl celou situaci a teď je za vola.
„Ne já jo…“
Sinjin se zastaví. Nechápe, co mu chce říct.
Casimir konečně odloží šálek. „Máš přítele,“ vysvětlí tiše jako by proti své vůli.
Sinjin vyvalí oči. „Já přítele? Ehm nějak se v tom ztrácím. Nemám přítele. Tedy mám přátele, ale přítele nemám. Rozešel jsem se s ním. Nerozumím… Počkej, ty mě dáváš sledovat?“
„Ne, ne, promiň, jen jsem tě náhodou viděl u Harrodse.“
„U Harrodse? No jo slavil…“
„Máš narozeniny? Kdy?“ optá se dychtivě. V duchu se mu vynoří pár nápadů na dárky.
„Zítra. Mizerných… Hele, to nemusíš vědět!“ přejde na tykání, pak si uvědomí, že tohle je největší blbost jako kdy udělal. On s ním spal a mluví s ním jako u dvora. „Bože, jsem blb.“
„To ne, ale ten polibek, asi jsem špatně viděl.“
„Zřejmě. Nemám přítele. Tohle byl expřítel.“ Pokrčí rameny. „Zůstali jsme přátelé. Vlastně mě sem poslal.“
„Poslal?“
„No jo,“ řekne unaveně, jako by nechtěl věřit, co to provádí. „Prý no to je jedno.“ Odkašle si. Když už v tom je a divnější rozhovor nezažil, pak… „Miluji tě.“ Teď ho konečně vynesou v zubech. Podivně se mu uleví. Casimir strne. Miluje? On ho miluje? Štěstím mu málem pukne srdce, ale dál se tváří kamenně. Tohle je sen, z kterého se probudí do kruté reality. Pak si vybaví všechno, co se stalo, svou tvář a noční můry, které ho trápí.
„Jsem zohavený.“
„Hm, líbání to nijak nevadí,“ odsekne. Cameron mu vždy radil dobře, proč ho neposlechnout i teď? Jak řekl: Nenech si ujít štěstí, když ho miluješ.
„Po celém těle, tedy po půlce.“
„Kdo to udělal?“
Casimir otevře pusu, potom ji zavře. Sinjin vstane, udělá dva kroky, které ho dělí od jeho ducha. Včerejší noc, kdy pili a bavili se s Cameronem jako za stara, zjistil, že se do ducha zamiloval. Za další noční hodinu si uvědomil, že právě s Casimirem dělá to co s Cameronem. Nechává Casimira odejít, aniž by se snažil. Opět slyšel otázku? Ty, Sinjine, co vlastně chceš? Chtěl, toužil, přál si jedno; letět do oblak s Casimirem a nespadnout. Tentokrát se pokusí o nemožné. Získat svého ducha navždy.
Casimir málem spadne z křesla, aby se ho nedotkl, i když celým tělem právě potom touží, ale je včas zachycen pevnou rukou. „Nádherné oči,“ zašeptá Sinjin. „Lákavé rty,“ pokračuje dál. Políbí ho na rty. Pokusí se o něco, co nedokázal u Camerona. Pokusí se o to, aby byli šťastní.
„Nejsem vhodný. Jen se na mě podívej. Jsem mrzák!“
„Nech toho. Nikdo není dokonalý.“
Najednou dovnitř vpadnou dvě děti asi ve věku osmi let. Chlapec s kočičíma očima a dívka, která se za ním schovává.
„Juj oni se líbají!“ vykřikne dívka a s pištěním utečou.
Sinjin se v šoku narovná. S dětmi nepočítal. Co když má manželku?
„Moje děti. Posaď se. Budu vyprávět krátce jeden příběh. Jen abys věděl, do čeho se ženeš takovým tempem.“
Sinjin se posadí. Naléhavé tóny nenávidí, protože znamenají katastrofu.
„Stalo se to před deseti léty. Vyrazil jsem si na výlet. Bohužel to bylo Mexiko. Název si už nepamatuji, ale měly to být ruiny, kam jsme se s průvodcem vypravili. Dvacet pět lidí se dalo umluvit k výletu. Vypadalo to dobře. Všichni jsme byli z Anglie. Myslím, že tehdy v městečku zůstalo pět ze skupiny, kteří neměli zájem o historii.“ Sinjin napjatě poslouchá. „Z výletu se stala noční můra. Zajal nás místní drogový baron.“
„Ne!“ začíná mu docházet zjizvená tvář.
„Pět z nás tam zůstalo navždy. Nevydrželi mučení, kterému nás vystavili. Nechtěli výkupné, přestože jsme nebyli zrovna chudáci. Tohle na mě vyzkoušeli,“ dotkne se jizev na tváři. „Jen tak. Po týdnu se mi podařilo utéct a vzal jsem všechny sebou. Možná, že tehdy bylo štěstí, že v táboře bylo málo lidi nebo nevím proč. Nepamatuji se, co se tehdy událo. Málokdo si to pamatuje. Vzali jsme autobus, co tam byl a vyjeli. Skončili jsme u vojáků. Tehdy jsem už byl docela při smyslech.“
„Nikdy jsem o tom nečetl,“ hlesne, ale zdá se, že Casimir je ponořený do vzpomínek a neposlouchá ho.
„Podařilo se mi kontaktovat moje známé v Anglii. Šlohl jsem mobil jednomu vojákovi a to jediné nás zachránilo podruhé. Myslím, že by jednoduše předvedli nehodu turistického autobusu, který havaroval na silnici k známému mayskému městu. Místo toho nás uplatili. Byli jsme ve stavu, že jsme podepsali cokoliv. Měsíc jsme všichni byli ve vojenské nemocnici, kde nás hlídalo několik ozbrojených vojáků. Potom jsme odjeli sem do Anglie, ale to co s námi provedli, v nás zůstalo. Postupně se u mě začali scházet ostatní postižení. Dnes tvoří moji rodinu i služebnictvo zároveň.“
Sinjin si vzpomene na Izyho poznámku o neúplatnosti. Už chápe proč.
„Olivia, jedna z žen, co přežila, se stala mou ženou a dala mi chlapce a holčičku. Chtěla mít děti, ale její partner už nemohl s ní žít. Vydržela v lidském světě nejdéle. Po porodu zemřela.“
„Casimire…“
„Chápeš, do čeho se ženeš? Tenhle zámek je plný duchů. V noci slyšíš zámkem lidské vytí a nezřídka vidíš postavy, jak se procházejí po parku, protože nemohou spát. Někdo by řekl, že by chtěli zapomenout, ale tady jsou mezi svými. Nikdo se nedívá divně a když se něco stane, podrží tě první ruka. Nikomu nic nemusíš vysvětlovat a když chceš se svěřit, vyslechne ho kdokoliv.“
„Ježíš a co…“
„Stále ještě si chceš tohle uvázat na nohu? Není to koule, tohle je balvan. Chceš spát vedle někoho. Kdo tě může v noci zabít?“
„Neudělal bys to.“
„Možná ne, ale nikdy nevíš. Ani já nevím, co jsem tehdy dělal. Nechápu, jak jsem se vůbec odtamtud dostal, jak jsem je vytáhl z toho pekla. Celý den, kdy jsem je odvezl, plave v krvavé mlze vzteku. Popravdě nechci si ani vzpomenout. Všichni víme, čím každý z nás prošel. Každý z nás se pokoušel žít odděleně, bez vzpomínek, zapomenout, ale až teprve, když jsme byli všichni, část těch vzpomínek se zamlžila.“
Sinjin neví co říct. Všechno vyzní tak prázdně, proto vstane, přistoupí k němu, poklekne a obejme ho, jak mu křeslo dovolí. Hlavu si mu položí do klína.
„Jsi blázen,“ ozve se nevěřícně. Nemůže uvěřit tomu, že se k němu tulí. Měl by odtud utíkat, řvát, ale on místo toho ho objímá.
Sinjin se usměje. Je mu smutno u srdce. „Jen blázen by se převlékl za rytíře a šel zachraňovat ducha. Je ta báje o pokladu pravdivá?“ Zvedne k němu tvář. V očích se odráží šok, nedůvěra, ale i vděčnost. Aspoň doufá, že v nich to vidí. „Vlastně ty jsi ten poklad. K čemu zlato? Je tak zbytečné!“ Místnosti se rozezvučí smích. Wood s rukou na klice se zarazí, potom ji pustí. Sinjin s rozkoší mu naslouchá. Je to jako se ponořit do tekutého medu nebo jako létat v kapkách rosy. Casimir natáhne ruku a zajede mu do vlasů. Zcuchá mu je.
„Jsi opravdu blázen.“
„Šťastný blázen, jestli tak mohu říct. Vlastně, proč jste se vzdali titulu hraběte z Marchu?“
Casimir se ušklíbne. „Co za to dostanu?“
„Když ji budu moci otisknout, pak všechno.“
„Dobrá, miluji hry a za tamto se ti neomluvím. Bavilo mě si s tebou hrát mezi zrcadly. Můžeš dokonce k tomu přidat fotografii mého prapředka.“
„Dobrá, tak proč?“ dotírá na něj. Hlavou mu prolétne, že si na to zohavení rychle zvykl. Musel šíleně trpět. Plakal by, ale bude se snažit, aby na to zapomněl. Ano, vedle něj zapomene na ty dny.
„Prohrál v kartách. Nejdřív majetek, ale tím, že vsadil titul, přišel o něj, ale zůstalo mu bohatství. Nevšiml sis u jeho nohou těch karet?“
„Ne, ale za to jsem si dobře všiml oči, rtů a pěkné boule mezi nohama a jak to vypadá, nejen oči jsou dědičné.“ Casimir vypukne v smích, který přejde v brekot. Nemůže se ho vzdát, protože takhle se nezasmál deset let. Bude trpět, až ho opustí, ale chce se smát, chce se milovat a nebát se své tváře. Chce projít kolem zrcadel bez masky a příští ples se zúčastní se svou láskou. Nikdy by neřekl, že zrcadlová hra dokáže stvořit něco tak krásného.
„Nesměj se… zadek mě bolel,“ popíchne ho. Když se směje, líbí se mu více, než když je smutný.
Casimir se rozesměje ještě víc. Všechno se mu z hlavy ztratilo kromě dvou jantarových dotčených, ale spokojených očí. Políbí ho na rty bez masky.
Duch se ztratil, ale nelituji toho, Camerone, získal jsem smrtelníka, ale jsem šťastnější. Tentokrát udělám vše proto, abych to neztratil. Slibuji.
Konec
