Shounen - ai povídky

Flétna

 14.

Přátelé

Slast. Nesnáší ji. Miluje. Nenávist i rozkoš. Nemůže to vydržet. To přece nejde! Křičí v něm něco. Svírá polštář a nechá se hladit štíhlýma rukama. Natáhne ruku, vklouzne do smolných černých vlasů. Neví, zda je hýčkat nebo sevřít. Miluje, když se ho dole dotýká, když ho bere do úst, laská, až ztrácí vědomí. Všechno v něm hoří, touha se šplhá nahoru, až se jí dusí.

Chce, aby to přestalo.

Chce, aby to pokračovalo.

Neví sám. Vnímá jen - jen rozkoš, kterou mu dává.

Buch. Buch.

Zavrtí se v zajetí rozkoše. Už budu ještě, ještě, prosím, Hikaru! Křičí. Prosí, nesnáší to i touží po tom.

Buch. Buch.

Nepřestávej, prosím tě ano, ještě…. Slast, která mu zní tělem, se rozplývá.

„Vstávat! Škola!“

„Ne!“ zasténá, když všechno zmizí. Ticho. Poslouchá, jestli ještě je za dveřmi. Je pátek. Školní den. Ájina, čeština, počítače, volné předměty, programování. Hodiny pod palbou zpytujících, lhostejných i nenávistných očí. Řeči o tom, čím je. Házené papírky, šikana. Schová hlavu pod polštář.

„Ne! Nechci!“ šeptá do polštáře. Chce se vrátit do doby, kdy ho plácli po zádech, přivítali Čau, vole! Jdeme do cukrárny, zahrát si hru. Dej mi úkol. Nechce poslouchat nadávky. Nechce, aby si utírali ruce do ručníku nebo se odtahovali. Nechce vidět pohledy svých spolužáků, učitelů. Chce se vrátit do doby, kdy byl jedním z nich. Kdy se s ním bavili.

„Vstávat!“

Chci tu mít mamku! Zoufale si pomyslí. Vyhrabe se z postele. Jasně si vybavuje facku. Mátožně jde do koupelny, potom se obleče, ani nevnímá co.

„Nezapomeň na svačinu! Přijdu domů později.“

„Ano.“ Vezme ji. Nemá mu co říct.

Vilém se zamračí. „Až ti dojde, co jsi spáchal, přijď za mnou.“

„Nic jsem neudělal! Není to proti zákonu!“

„Ty, idiote! Samozřejmě, že není. Ale budoucnost není v tancování a pak ti to může poškodit celý život. A jak myslíš, že budou znít titulky v novinách? Tancoval nahý. Striptýz nebo prostituce? Já to vidím každý den! Vše na čem jsi pracoval, může jeden jediný titulek zničit.“

„To není pravda. Jen tancuji, nic víc!“ urputně se brání.

„Tak dělej balet nebo hip hop, nebo cokoliv jiného. Mě je to jedno, ale s tímhle je konec!“

„Ne!“

„Ale ano a teď padej!“ Pavel málem v ruce rozdrtí svačinu, práskne dveřmi a vylítne ven, až málem porazí Jiřinu.

„Pavle!“ zavolá oblečená v černé bundě, kozačkách a sukni.

Pavel se neotočí, vyhodí svačinu do kontejneru a běží pryč. Kamkoliv. Je mu to jedno! Po chvilce si uvědomí, že je na cestě k Hikaru. Je mu to jedno. Nechce vidět školu, nechce vidět otce! Jsou hnusní. Všichni. Uteče a nevrátí se. Peněz má dost a s Jirkou si na školu vydělá.

Jiřina se za ním dívá. Přes rameno má tašku, kde má úkoly pro Pavla. Mračí se. Z domu vyjde Pavlův otec. Postřehne Jiřinu.

„Ahoj, Pavel už šel.“

„Pane Krátký!“ zvolá.

„Promiň, spěchám!“ utne ji, nasedne do auta a odjede. Jiřina osamí. Zadupe. Je zima a docela hnusná. Jde do školy, když narazí na Marka.

„Ahoj, prosím tě ten úkol z češtiny…“

„Myslím, že si budeš muset najít někoho jiného.“

„Cože?“ podezřívavě se zamračí. Potom mu to docvakne. „A hele, zastánce teploušů.“ Jiřina pokrčí rameny. Někdo takový ji sotva může urazit. „Tak si to strč doprdele!“ zašklebí se a ukáže sprosté gesto.

Ale klidně, jen jsem zvědava, kde ten úkol seženeš, pomyslí si s notnou dávkou škodolibosti. Před školou se přidá k ostatním. Na ni se nevztahuje nemilost ostatních. Pořád je Jiřina. Jak by asi reagovali, kdyby byla lesba, pomyslí si pobaveně i s hořkostí. Jak by se cítila? Utíkala by ze školy?

Ne, odmítne šmahem tuto možnost. Vždy byla sama pouze s knihami. Ostatní jsou jen kulisa, kterou musí trpět a vycházet s ní.

„Drzewinský, vy skončíte špatně. Pět a pět!“

„Cože? Dvě pětky?“ Marek zesiná.

Zlámalík sklapne hlasitě knihu. „No ano. Pět, že nic neumíte a druhá pětka za opisování domácího úkolu. Kdyby vás aspoň napadlo udělat jiné chyby.“ Marek sevře ruce. Kruci dvě pětky před pololetím. Nejspíš poletí.

Češtinář zabloudí k Pavlovu místu. Kde asi je? Ví, že většina úkolů z češtiny je opsaná od něj. Není přítomný. Podivné. Bude muset zavolat Jarmile. Jiřina je taky úplně mimo. Co se to děje?

Jiřinu potěší Markův zoufalý pohled. Většinou je jí ostatních líto, ale tentokrát je ráda. Mohl mít úkol od Pavla, ale on si zavřel bránu a to nadobro. Možná, že je opravdu chudák. Jenže co s Pavlem? Nemůže se vyhýbat škole. Bude si s ním muset promluvit. Nesnáší to, protože nemá ráda konflikty, ale kdo jinej by mu to měl vytmavit? Zachmuří se.

„Co je ti?“ optá se Olina.

„Ale nic. Jen se tak ptám, kde jsou meze tolerance.“

„O tom nic nevím. Hele, půjčíš mi matiku? Jsem dutá a …“

„Ne, Oli.“

„Počkej, jak to, že ne! Hele, potřebuji to, nedej se prosit.“

Jiřina vstane. Je čas jít na svůj volitelný předmět. „Ne. Ahoj v pondělí.“

Olina se za ní omráčeně dívá. Mařka, s kterou sedí v lavici, se za ní otočí. „Takže se kohoutek zavřel.“

„Cože?“

Mařka si povzdechne. „Trestá nás, ale ona si to může dovolit. Jí je to fuk, zda s ní mluvíme nebo ne. Známky má perfektní, učitelé ji snášejí a má knihy. Nás nepotřebuje.“ Olina na ni zírá. Zdá se, že Mařka není tak blbá, jak se jeví. Možná opravdu neprolejzá jen kvůli drbům, že spí s kdekým. Mařka se zvedne. „Mažu. Hodina mi už začala.“ Vyrazí pryč ze třídy. Olina se za ní ohromeně dívá. To jako se má kamarádit s tím teploušem? Ani za nic na světě.

Mařka přemýšlí, nakolik potřebuje společnost svých spolužáků a nakolik potřebuje mít Jiřininy úkoly. Ovšem je tu otázka, zda by jí je dávala opsat i poté, co s Pavlem začne mluvit. Je zásadová, takže nejspíš ne. Krucinál, spoléhala se na to. Možná by to mohla zkusit. Buď vyhraje a bude mít úkoly, nebo prohraje. S Pavlem může vždy přestat mluvit. Bližší košile než kabát, bude se s ním bavit. V takové kvalitě úkoly nikde nesežene.

Je velká zima, uvědomí si uprostřed cesty Pavel. Je mu jedno, jestli ho někdo uvidí nebo ne. Chce vidět Hikaru. Chce ho sevřít v náručí, držet, cítit lidské teplo, vybrečet se. S ním si to může dovolit. Cítí to, ale před ostatníma? Jakýma? Optá se. Po středě je odepsanej. Jestli s ním promluví žába, bude to úspěch.

Schová si ruce do kapes a uvědomí si, že zapomněl rukavice. Čert to vem. Co bude dělat? Nakonec to otec zjistí, že chodí za školu, ale nechce tam jít. Bojí se, že to nevydrží, že neustojí posměšky, které na něj budou házet. Když zjistil, že se mu líbí kluci, rychle to přijal jako fakt na rozdíl od některých. Prostě se mu líbí někdo jiný. Nemusí holky, ale potom přišlo prozření, že není vše tak růžové, jak se zdá. Vymyslel plán. Vysoká škola ve velkém městě. V mega městě, kde se ztratí v anonymitě davu. Kde si bude moci najít přítele, žít normálně, bez posměchu. Aspoň v to doufá.

Nechce se mu, protože městečko má opravdu rád. Není velké, třicet tisíc obyvatel. Tři školky, dvě školy, gymnázium, kam jdou ti, co chtějí jít dál a ti co nevědí. Několik restaurací, jeden hypermarket, prostě maloměsto. Hodně lidí se zná, takže kdyby se vytvořil řetěz: Kdo koho zná, určitě se vždy přes někoho dalšího budou znát.

Bude to stejné jako na kroužcích a stejná slova jako té ženské s kočárkem. Nechce slyšet, že je jiný, protože… Jsem jiný? Neví. Je zbabělec. Bára měla pravdu. Je slaboch.

Zachumlá se do šály. Je zima.

Na odbočce k Hikarovi se zastaví. Jediné štěstí, které má. Kdyby nebylo jeho, nejspíš by se zbláznil. Miluje ho a on jeho. Neví, co bude dál, ale chtěl by s ním žít. Sen s hořkostí rozmetá projíždějící auto. Neohlédne se za ním. Možná bude doma, možná ho nechá napít čaje, stulit se mu do náruče. Tak moc touží po objetí. Udělá krok, když uvidí Hikarovo auto. Zůstane stát. Všimne si ho?

Hikaru zabrzdí, když uvidí známou postavu. Mimoděk se podívá na hodinky. Měl by být ve škole, tak co tu dělá tak daleko a k tomu bez kola? Šel pěšky? Blázínek, takovou dálku. Vystoupí. Ignoruje studené počasí, přistoupí k němu a mlčky ho obejme. Hladí ho po zádech.

„Mohu u tebe být… Na chvilku. Prosím.“ Nemůže se nabažit Hikarova těla. Cítit lidskou bytost, které nevadí, že je jiný. Je to úžasné, pomyslí si. Je rád, že aspoň někdo se ho neštítí.

„Nastup.“ Šťastný Pavel nastoupí. „Bohužel s tebou nemohu být.“

„Nevadí.“ Vytáhne z kapsy zkřehlé ruce a dýchne na ně. Hikaru na ně sáhne. Nejede k Pavlovu domovu, ale k sobě. Měl by už být na cestě do města, ale tohle je důležitější. Zaparkuje, otevře dům. Vejde dovnitř.

„Buď tu jako doma!“ Pavel pohodí tašku do kouta, stáhne bundu. Je tu krásně teploučko. Zamne rukama. Hikaru se zamračí. „Běž do pokoje a přikryj se důkladně dekou nebo ještě nastydneš. Takovou dálku! Co tě to napadlo?“ Pavel místo toho jde za ním do kuchyně.

„V půlce cesty jsem zjistil, že jdu za tebou. Nechceš mě tu?“

Hikaru se usměje a políbí ho na ledové rty. „Ale chci. Rád bych tu zůstal, ale nejde to.“

„Já vím,“ poklesnou mu ramena. Posadí se na židličku, nohu pod sebe. „Co mám dělat?“ optá se, když se ozve pískot a vypnutí varné konvice. Hikaru zalije čaj. Kuchyni zavoní jasmín. Posadí se naproti Pavlovi. Co by on dělal? On si nemohl vybrat. Měl povinnosti. Ty musel splnit, ale tady je to jiné. Mají větší výběr, mohou si dělat skoro, co chtějí. Nebude mu říkat o povinnosti, ale nějak pomoci mu musí.

Pavel ho pozoruje s šálkem, kolem kterého má obtočené ruce. Odsoudí ho? Odveze k otci? Prosím nedělej to. Chci být s tebou.

„Co chceš dělat?“

„Dělat?“ zarazí se.

„Ano, v budoucnosti.“

Vždy chtěl jedno. Dostat se z městečka kvůli své orientaci, najít si přítele, bydlet v pěkném bytě a mít práci, která ho baví. Samé banální věci. Nikdy nesnil o slávě nebo životě cestovatele. „Já… já… nebudeš se smát?“

„Ne.“

„Chci si najít přítele, mít pěknou práci a byt a žít v klidu. Chci, aby si mě nikdo nevšímal, ale chci mít přátele. Jsem blázen, že?“

Hikaru ho překvapeně pozoruje. Kde jsou sny o slávě, o štěstí, o bohatství? Překvapil mě, přizná si.

„Chtěl jsem potichu odejít ze školy na vysokou. Vystudovat a tam si najít přítele. Víš, já nijak netoužím po slávě.“

„A tancování? Neláká tě dobýt svět na tanečních prknech? Jsi dobrý.“

„Tancování?“ Pavlovi se rozzáří tvář. „To je koníček. Vím, že je trochu divný, ale já to miluji, ale živit se tím nechci. To víš, jednou zestárnu a už to nebudu moci dělat, ale teď dokud mohu, bych to dělat chtěl, ale otec to nechápe.“ Něco řekne anglicky něco česky. „Jsou tam skvělí kluci a cítím se mezi nimi dobře. Nekoukají se na mě skrz prsty… divně,“ opraví se. „Jirka je fajn, zažil si svoje, ostatní taky, ale já bych se některým věcem rád vyhnul. Ale je pozdě.“

„Ty se bojíš?“ Uvědomuje si, že by měl už jet, ale nemůže ho tu nechat jen tak.

Pavel pomalu přikývne. „Bojím se, že nezvládnu výhrůžky, nadávky, možná šikanu.“ Dopije čaj, nejistě se usměje. „Jsem zbabělec.“

Hikarovi dojde, co myslel. Jenže co s tím? Nadechne se. „Měl by ses vrátit. Já věřím, že to zvládneš.“

Pavel ztuhne. Vrátit se, číst vzkazy? Pravda, je tam Jiřina, ale ti ostatní nejsou takoví. Sklopí hlavu.

Hikaru si uvědomí, že to nepomohlo. „Je to tvoje povinnost. Máš sen, jestli sis myslel, že bude jednoduché ho získat, k čemu pak je?“

„Já vím, učím se. Tohle je jiné! Zažil jsi to, ne? Co jsi udělal?“

„Zažil a vyhrál jsem. Tedy možná vyhrál, ale já jsem neměl jinou možnost. Chtěl jsem hrát a učit. Nebylo to lehké. Zažil jsem všechno to, o čem tu vyprávíš, ale našel jsem pár přátel, díky kterým vím, že jsou opravdoví. Možná se s nimi setkáš.“

Pavel otevře údivem ústa. „Oni přijedou?“

„Ano. Nevím, kdy, ale je to potvrzené. I když to bude nejspíš na začátku jara. Zůstaň tady, jak dlouho chceš.“

„Musíš jet, viď?“ Hikaru přikývne. Nemá cenu lhát. Pavel se zvedne, přistoupí k němu, políbí na rty. „Tak jeď, počkám tu.“

„Dobře.“ Hikaru ocení Pavlovo rozhodnutí. Mění se a je to možná škoda, když vidí smutný pohled. Pevně ho obejme. „Miluji tě.“

Pavel se uvolní. „Taky tě miluji a kam jedeš?“

„Do tvojí školy. Požádali mě o přednášku o Japonsku a potom ještě do práce. Přijedu brzy.“ Ve dveřích ho políbí na rty. Tak domácké, už si myslí v autě. Má jednoduchý sen, ale nejkrásnější jaký asi může existovat. Tohle před chvilkou se tomu velmi blížilo.

Pavel osamí. Vezme hrnek do ruky, dopije ho. Jde na průzkum domu. Knihovnu už zná, proto zamíří do ložnice. Ještě tam nebyl. Trochu se stydí, trochu se bojí, a je zvědavý, co tam najde. Otevře dveře.

„Paráda!“ vydechne, když najde nízké lůžko s modrým povlečením. Je ustláno, že není vidět jediný záhyb. Rozhrne záclony. Krásný pokoj. Všimne si blikajícího telefonu. Nechá ho být. Otevře zásuvku u postele a rychle ji zavře. Zrudne. Tohle asi koupil, když tu měl strávit neděli a nakonec se to pokazilo. Otevře skříň. Jeho vůně. Přičichne ke košili, když si uvědomí, že by to neměl dělat. Nezvyklé, když se opře o dveře skříně. Očima těká po pokoji. Béžová brva na stěnách, motiv stromů u postele. Zajímalo by ho, jak to udělal. Lampička, obrázek v rohu. Velká sušená květina v druhém rohu. Je divná, usoudí, ale nějak se sem hodí. Koberečky po obou stranách postele, jeden v nohou. Jsou tmavě zelené. Líbí se mi tu. Fascinovaně jde k posteli. Mohl tady už spát, kdyby se to nestalo. Sedne a potom si napůl lehne. Voní. Jeho vůně je po celém domě. Každá věc mu připomíná jejich majitele. Vstane, uhladí pokrývku a vyjde ven. Jde do knihovny. Zívne si. Možná má pravdu a měl by si lehnout. Zachumlá se do velké plyšové deky s koněm. S myšlenkou na Hikara usne.

Konec hodiny! Pomyslí si vesele Jiřina a bude víkend. Protáhne se, zacvičí krkem. Podívá se ven. Hnusně, ale je víkend. To znamená žádná škola a může si číst, kolik bude chtít. Mohla by zajít do knihovny, ale nejdřív bude muset pomoci tomu pitomci.

Ne, že by se jí do toho chtělo. Nesnáší komukoliv pomáhat. Většinou to jenom odnese. Nic z toho nemá a jak se říká: Dobré skutky vedou do pekla. K její nebetyčné smůle ho tím randěním docela slušně poznala. Je to sice střevo, které opravdu nemá o ničem ponětí, ale má ho docela ráda. No je fajn, přizná si, proto dnes páchá svoje první harakiri!

V šatně si obleče teplou bundu, zachumlá se do velké pestrobarevné šály, na ruce si vezme stejné rukavice. Vyrazí do středu města. Přesně ví, kam má jít a není to daleko. Stane před velkou moderní budovou, kde sídlí spousta firem.

Hlavně se nesmíš nechat odbýt. Vleze do dveří. Nikdo si jí nevšimne. Klidně prochází mezi stolky s počítači. Je tu dost lidí, ale ti se věnují své práci.

„Hej, kdo jsi?“

„Jdu za panem Krátkým:“

„Aha a ví o tom?“ Vyšší muž s hnědými rozčepýřenými vlasy a rukou přikrývající sluchátko.

„Jasně!“ klidně zalže. „Něco mu nesu, ale nevím, kde je.“

„Jdi rovně a potom zatoč.“

„Díky moc!“ Ale ten už opět někam volá. Jiřina zavrtí hlavou. To bylo snadné, když studuje dveře se jmenovkou. Najednou má strach. Co, když to nezvládne? Taky zrovna prásknout kamaráda není to pravé ořechové, jak říkávala její babička. S bušícím srdcem a zpocenými dlaněmi zaklepe. Trhne pod tím ostrým zvukem.

Ticho.

Otevře, vstrčí dovnitř polovinu trupu.

„Jasně! Prosím tě a hned mi to dones.“ Smích. „Nemohu, až příští týden, OK!“ Jiřina si uvědomí, že poslouchá. Odkašle si.

„Dobrý den,“ špitne.

Nic. Vleze a čeká. Přešlápne a rozhlíží se. Tohle je tedy něco. Počítač. Fax, tiskárna, má tu všechno a ty haldy papírů, časopisů, nějaké fotky, rozpůlena nástěnka a na zdi fotky rodiny. Zajímavé.

„Pane Krátký,“ dovolí si přerušit jeho hovor. Ten zaregistruje hlas a neznámého člověka.

„Počkej!“ otočí se a udiveně si prohlíží Jiřinu. „Zavolám později a pozdravuj Bertu.“

Kdo je Berta? Napadne nesmyslně Jiřinu. „Klepala jsem, ale asi jste to neslyšel.“

„Aha, ty jsi Jiřina. Posaď se. Chceš kávu, čaj nebo něco jiného?“

Jiřina se posadí. „Trochu čaje.“ Je to slušnost. Neví, jak začít.

„Tak, co potřebuješ?“ začne Vilém, který mezitím objednal pití. Zřejmě neví jak začít. V tmavozeleném svetru sedí ve velkém černém křesle a prohlíží si jí. „Děkuji, že toho lenocha doučuješ.“

„On není hloupý,“ zrudne. Co to kecá?

„To není, jen jenom línej a nezodpovědnej. Tak už se nese. Díky, Jani.“

„Jasně. Návštěva? Nová síla?“

„Běž nebo tě majznu. Já ti dám novou sílu!“

„Hodila by se!“ nasadí ublížený obličej a vypadne. Jiřina se napije čaje, vezme jednu sušenku. Nasadí odhodlaný obličej. Jenom mu pomáhám, neškodím, nejsem zrádce, přemílá v hlavě.

„Jde o Pavla.“

Vilém ztuhne, ale přesto se pohodlněji posadí. „A?“

„Víte, já vím, že se nemám do toho míchat, ale je fajn, to zaracha…“

„Je kvůli něčemu jinému. Ještě něco?“ Jiřina se otřese. Bože, ten je studenokrevný a to před chvílí hýřil veselím! Jak to říct? Začne od konce. Přece jen je to kamarád! Jen, aby jím zůstal i nadále, až se dozví, že byla za něj orodovat – no skoro.

„To nevím, ale nechápu, proč by měl být za to trestán a k tomu to ve škole prasklo.“

„Co prasklo?“ nechápe Vilém.

„No přece, že je gay,“ ztiší na posledním slově hlas. „On je milý, ale nejspíš se bojí.“

Vilém na ní nechápavě zírá. Ve škole to vědí? Jak to, že on to neví? Proč mu to neřekl? Je otřesený. Od té doby, co se to dozvěděl, přemýšlel o tom, jaké to bude, až se to jeho známí dozvědí. S některými si nedělal starosti, ale někteří jsou opravdu nesnášenliví. Chtěl při něm stát. Ježíši, tak to je špatné.

Jiřina se podiví jeho bledosti. „Stalo se něco? Nechcete čaj?“ nabídne mu nesmyslně.

„Ne, díky. Jak to zvládá?“

Jiřina otevře pusu, potom ji zavře. Kruci, chystá se ho zradit, i když ve vyšším zájmu, ale zrada je zrada. „Jedině, když mu to neřeknete a nerozčílíte se.“

„Proč? Šikanují ho? Nadávají?“

On si to nastudoval, obdivně na něj Jiřina pohlédne. Už ji nepřipadá jako studený čumák. Hm, možná se Pavel plete. „To ne, protože nebyl ve škole!“ vyhrkne. Uff, konečně je to za mnou.

„Cože?!“ zařve po dobré minutě. Jiřina se přikrčí. Bože, nediví se, že má Pavel strach. „Cos to řekla?“

„Není ve škole, protože se vás bojí.“

Vilém na ni zírá. Pavel se ho bojí? Prohrábne si vlasy. Tolik toho neví a musí mu to říkat Pavlova kamarádka. Bojí? On se teprve bude bát.

„Víte, není to jednouché. Přestali s ním mluvit a doma to nemá moc dobré… Ježíš, promiňte mi, já raději půjdu a nic mu neříkejte, prosím. Jsem jediná, kdo s ním mluví.“

Zařve: „Počkej!“ Nic, dveře zavřené. Sesune se do křesla.

Telefon.

Zvedne ho. „Teď ne!“ vyštěkne.

„Šéfe, všechno v pořádku?“ ve dveřích se objeví černovlasá hlava Jany.

„Ne a nech mě na pokoji.“ Jana zavře dveře.

„Hej, to ho rozčílila nová milenka?!“ zvolá Big Mac.

„Blbe!“ ohodnotí ho. „Dojez ten hambáč a pak mel něco inteligentího!“ Co se asi stalo? Ta dívčina vystřelila jak raketa. Tašku držela v náručí a kozačky se jen kmitaly, jak utíkala. Snad ji fakt nezbouchl nebo snad… Pavel?

„Mám novinku!“ zařve ve dveřích Radka, uklízečka. „Neuhodnete jakou.“

„Zrušili daně!“

„Papež zemřel na syfilis?“

„Klaus dal všem amnestii!“

„Blbosti. Kluk našeho šéfa je gay!“

Tak zbouchnutí padá, což vyjasňuje šéfův stav. Místnost se ponořila do ticha. „Doprdele! Kurva práce!“ vystihli to přesně, zachmuří se Jana. To znamená, že bude potřebovat pomoc. Velkou pomoc. Jde do lednice, odkud vytáhne vodku. Nalije štědrou porci. „To není pro tebe!“ plácne Big Maca po ruce. Odnese to Vilémovi do kanceláře.

„Kopni to do sebe!“ Vilém se na ni vděčně podívá a hodí do sebe.

„Už to vědí?“ kývne hlavou. Jana, která má přítelkyni Eriku, přikývne.

„Jo.“ Vilém si pomyslí, že bude muset zajet okamžitě za Jarmilou. Zamračí se. Určitě bude chtít domů. Zvedne sluchátko. „Tomáši?“

„Co je?“

„Prosím tě, kdy Jarmila bude moct jít domů?“ Jana naslouchá. Tomáš? Doktor?

„V pondělí. Dřív ji nepustím.“

„Dobře. Prosím tě, jedu tam.“

„Stalo se něco?“ optá se Tomáš, ale mluví do tichého sluchátka. Něco se stalo, protože byl tady před hodinou. Teď je u ní Radek a ona si s ním povídá. Aspoň v to doufá. Musí čekat, nic jiného mu nezbývá.

„Jani, kdyby něco volej na mobil, ano. A díky!“ Kývne ke skleničce.

„Není za co.“ Ona sama je ráda, že žije poklidným životem a ví to pár jen přátel. Mezi nimi je i šéf. Zavrtí hlavou, sebere papír.

Jarmila si prohlíží vysokého štíhlého muže. Je příjemný a figuru má, že by člověk slintal i v devadesáti. Nediví se Tomášovi, že o něm tak básni. V modrých očích šibalské jiskřičky. Voní a je upravený. Hladce oholený a nehty pečlivě ostříhané. Vlasy mají dokonalý sestřih. Nejspíš kvůli povolání.

„Jak jsem dopadl ve vašich překrásných očích?“

A je lichotník, ale cítí jak taje. „Jste hezký,“ řekne odvážně. Místností se rozezvučí sytý hlas. Okouzluje mě, pomyslí si.

„Děkuji, ale Tomáš povídal, že chcete nějaké informace.“ Přisune si židli. Obkročmo se na ní posadí.

„Ano. Jde o vaše povolání.“

„Tomáš už se ptal a naznačil, co chcete vědět. Hlavně o nich.“

Jarmila přikývne. „Ano. Mluvil o tom nadšeně, ale společnost, víte, představovala jsem si něco jiného.“

„Chápu. Jsou dva a mají už určité jméno. Vystupují jako amatéři a ne vždy, vybírají si různé akce, většinou dobře placené. Kluci o nich začínají uvažovat už jako o profesionálech. Viděl jsem pár videí.“

„Videí! Ježíši!“

„Nebojte se, jsou to takové ukázky, aby klienti věděli, co mají očekávat. Pavel na nich skoro není poznat. Je to ten mladší, že? Je dobrej a hodně. Lepší než ten druhý. Jsou žádaní. Mohli by se tím živit a jsou vysoce profesionální. Chodí přesně, dodrží to, co sjednají. Někteří na to kašlou, primadony, ale oni ne. Musím se přiznat, že některá jejich čísla jsou výborná. To je asi vše.“

„Peníze.“

„Hodně slušné. Nevím, jak se dělí, to je mezi nimi.“

Jarmila přikývne. Bože, co má dělat?

„Nevím. Je to na vás, ale je rozenej talent. Učil se někde?“

„Myslíte jako pohybovat se?“

„Jo. Balet, rytmika nebo taneční?“

„Ne. Měl jedničky z těláku, ale to každý kluk. Rád si pouští hudbu, ale to není předpoklad k tancování, že.“

„Klidně tomu říkejte striptýz, čísla nebo nějak jinak. Zajímavé. Takhle se vypracovat sám? Musel hodně dřít. Na videu je vidět, že ho to baví.“

„Toho jsem se bála.“

„Jsou horší věci. Buď mu to povolíte, nebo ne.“

„Povolit?!“

„Proč ne? Já v tom osobně nic špatného nevidím. Naopak byste naší komunitu o takový talent ochudila,“ říká s úsměvem. „Lituji, že jsem neviděl jejich Skoty.“

„O tom minule povídal.“

„Jo, výborný nápad!“ mlaskne. „Znám majitele klubu ve městě. Vím, že by jim dal nastálo angažmá. Hlavně o pátcích a sobotách.“

„Stálé angažmá?“

„Rozhodně, pokud ho vykopnete, uživí se a snadno.“

„Nechci ho vykopnout!“ Jarmila se rozhořčí. „Je to můj syn. Jenom se mi to nelíbí a to prostředí.“

„Aha, tady jsou zakopané pastelky.“

„Cože?“

„Nic. Bojíte se o něj.“

„Jsem jeho matka, je to přirozené!“ skoro vyštěkne. „ Bůhví kdo tam je a mohou ho obtěžovat a něco se mu může stát a nesmějte se!“

„Víte, nikdy jsem to z tohohle hlediska nebral, ale jeden známý mi povídal, že ten mladší vždy odjíždí ihned po akci. Ten starší prý zůstává, ale pokud vás to zajímá, Jirka pravidelně dělá Judo. Nejspíš by si poradil.“

„A to mě má jako uklidnit?“

Radek mlčí. Co na to říct.

Jarmila se uklidní. Položí si ruku na břicho. Musí se uklidnit. „Co mi radíte?“

„Já? Mně osobně to nevadí, ale… promiňte, v tomhle vám neporadím.“

„Jsem Jarmila.“

„Radek.“ Váhá, ale potom nic neřekne. „Nevím. Já osobně jsem z domu odešel. Otec mě nesnášel, matka byla v jeho vleku. Mám jen mladšího brášku a ten je v pohodě. Začátky byly dost těžké. Udělal jsem pár kotrmelců, ale dostal jsem se z toho. Zdá se, že ten Jirka ví, co dělá a respektuje ho. Ostatní povídali, že s ním nic nemá.“

„Ještě že tak. Má přítele.“

„Aha, tak ho může doprovázet.“

„Cože?!“ Radek si uvědomí, že tohle nebylo to pravé. Raději vypadne. Zdá se, že ji to docela rozrušilo.

„Nic. Já – je mi líto, ale budu muset jít.“

„Aha. Máš něco ve středu?“ Radek vytáhne notýsek.

„Ne!“

„Výborně. Přijď s Tomášem k nám domů. Udělám kuře na hořčici. Bude vám chutnat. Jako poděkování.“

Stejně se za to nějak zaplatí, ale proč ne. Rozhodně ho zajímá Pavel. „Dobře a hned to jeho tancování nezahazujte. Ahoj!“ rozloučí se. Venku narazí na Tomáše. Chytí ho pod krkem. „Příště mě z toho vynech.“

„Chtěl jsem pomoci!“ zaskřehotá.

Tomáš ho vášnivě políbí. „Ahoj večer. Jo ve středu jdeme k nim na večeři.“

„Chceš večeři nebo Pavla?“

Radek se usměje. „Jeho. Je fakt dobrej, v tom jsem nekecal. Zajímá mě ta historie. Jestli se jen sám vypracoval, raději půjdu.“ Tomáš přikývne. Když to říká, pak je to pravda.  Kde asi ten zatracený Vilém vězí? Pomyslí si s pohledem na hodinky. Už je tu, když zaslechne běh.

„Na chodbách se neběhá!“

„No fuj! Jo, prasklo to.“

„Co?“

„To, že je gay.“

„Tolik povyku pro nic za nic!“

„Cože?“

„Hele, podívej se. Lidi se nemění, všichni jsme si tím prošli. I když mu pomůžete, musí to zvládnout sám. Víc nic. Nejdůležitější je pochopit, že svět půjde dál bez něho nebo s ním. Musí si zvyknout, že není jiný. Že je normální, ale tohle si nemyslíme ani my, ne? Až se s tím vyrovná, bude fajn. Pokud ne, i kdybyste mu postavili zlatý palác, nepomůže mu to.“

„Musí být.“

„Jo. Dejte mu vědět, že vám to nevadí a dotýkejte se ho, ale nepřehánějte to! Je to jasné.“

„Cože?“

„Aby si nepřipadal jako prašivý. To mu bude stačit. Jestliže se s tím smíří, že všechno nebude jako dřív, bude to fajn. Jestliže ne… Opakuji se a teď to šetrně řekni Jarmile. Svět už není tak růžový.“ Poplácá ho po zádech a odchází.

„Růžový svět?“ Má pravdu. Vždyť zaregistroval ticho v kanceláři a úsměvy ostatních. Některé vřelé podporující, jiné chladné. Vejde k Jarmile.

„Viléme, co tady děláš?“

Vilém se usadí na židli. Najednou neví, jak začít. „Pavel chodí za školu.“

„Proč?“

Podiví se jejímu klidnému výrazu. „Někdo řekl, že je homosexuál.“

„A Pavel to nepopřel. Odkud to víš?“

„Jiřina. Napochodovala do mé kanceláře a měla tu drzost mi kázat. Co budeme dělat?“

„Musím domů. Musím mu říct, že mi to nevadí. A ty taky. Potom si sedneme a budeme uvažovat. Nenápadně začneš psát…“

„Ne!“ odmítne ihned.

„Máš pravdu, bylo by to moc nápadné. Musíme mu pomoci. Tobě to nevadí, že?“

„Pochybuješ o mně?“

„Sama nevím, co si mám myslet. Jdi do práce a zjisti, kde je. Domů se vrátí, ale do školy bude muset.“

„Co, když tam nebude chtít jít?“

„Bude muset. My to musíme dokázat.“

„Tomáš říká, že hlavně on to bude muset dokázat.“

Jarmila smutně přikývne. To bude muset. „Zvládne to, protože já mu věřím. Má naší krev, ne?“ Vilém se zamračí. Z ničeho nic si vzpomene na hradní slavnosti.

„Byl tam tak veselý.“

Jarmila nic nechápe. Vilém se nad ní skloní a políbí ji na tvář. „Budu muset jít. Jana tu pevnost sotva udrží.“

„Běž. Budu v pořádku.“ Musím, protože je nemohu nechat na pospas osudu. Oba dva. „Jméno pro děťátko!“ připomene mu ve dveřích. Vilém nechápe, jak na tohle teď může myslet. Jméno je teď vedlejší. Důležitější je ho najít. Vezeme mobil a jen se podiví, že nezvonil. Jana zřejmě dokázala pevnost udržet.

„Pane Takahashi?“

„Ano.“

„U telefonu, Krátký.“

„Ano vím. Co potřebujete?“ Jednou rukou přidržuje mobil, druhou lepí známky na obálku. Spokojeně je uhladí. Mají tu za přepážkou šikovné slečny a jsou moc ochotné.

„Jde o Pavla.“

„Dobře. Za deset minut budu u vás v práci. Bude to stačit?“

„Díky bohu. Ano. Děkuji moc. Japonsko.“ Podá velkou obálku se zářivým úsměvem. Moc nechápe, proč si ho ta slečna tak prohlíží a druhá se dívá na něj mezi dveřmi. Možná nikdy neviděli Japonce, pomyslí si s humorem. Poděkuje. Zdá se, že jsou vděčné, že se už naučil jazyk. Je rád, že Pavlův tatínek zavolal. Vypadá to, že jim není lhostejný, což je dobře. Docela dobře tuší, co bude chtít. Otázka je, zdá to bude dobré i pro Pavla.

Flétna -15 -Návrat