Jdi na obsah Jdi na menu
 


cyklus Flétna - 5. Vloupání

16. 7. 2010

Flétna

 5.

Vloupání

Škola. Opět a přede mnou je celý rok. Kolik má týden dní? Sedm a kolik hodin? Dvacet čtyři. A minut a kolik z toho strávím ve škole? Pět dní. To je hodně.

„Vstávej, lenochu!“

 Úterý. Není angličtina. To je už důvod vstát. Mamka jde zítra k doktorce. Otec. Zasténá a odhodí pokrývku. Podrbe se v klíně a natáhne si trenýrky, které mu sklouzly dolů. Posadí se a zívne. Bože, pomoz mi dnes, požádá boha, v kterého nevěří, ale je dobré to zkusit.

Mamka nevolá. Divné. Že by se něco stalo? Vyskočí a seběhne dolů. Nakoukne do kuchyně. „Mami?“ vyděsí se, když ji vidí stát opřenou o kuchyňskou linku. „Je ti něco?“

„To je dobrý. Jen se mi zatočila hlava,“ přizná s úsměvem. „Zřejmě tlak.“

Pavel si oddechne. Mamka na to dost trpí. Podá jí ruku a dovede k židli. „Chceš panáka?“

Jarmila se rozesměje. Jako by slyšela Viléma. „Ne, udělej mi kávu. To víš, kvůli malému nemohu.“

„Dobře.“ Vytáhne plechovku s kávou a nalije vodu do konvice.

Jarmila zatím pozoruje vytáhlou postavu svého syna. Hrbí se. „Narovnej se.“

„NO jo,“ zabručí a popadne konvici, která začne pískat. Zalije rozpustnou kávu, přidá dvě tabletky sladidla a smetanu. Postaví ji na stůl. „Sedím rovně.“

Jarmila upije kávy. Skoro cítí, jak se jí zvyšuje tlak. „Sedíš jako paragraf. Začneš se učit sedět rovně. Kde jsem jen udělala chybu?“ zabrumlá. Je skoro dospělý a za chvilku se začne holit. Už je vidět stín nad rtem.

„Jsi v pořádku?“ Vzpomene si na slova otce o tom, že se nemá rozčilovat a má být v klidu.

„Neboj se.“

„Mami, říkal ti táta něco?“

„Neviděla jsem ho. Včera jsem při knížce usnula. Proč se ptáš?“

„Ale nic,“ zabrumlá se zvednutím ze židle. Bude muset jít. Mrkne na vodotěsné hodinky. Je tak akorát, jenom kdyby dnes nemusel do Zámečku. Skoro zasténá a se svěšenými rameny jde nahoru do koupelny. Zívne a prohlédne se v zrcadle. Vybalil své největší tajemství. Rodina to už ví. Tedy otec to ví. Jaký asi bude pohovor? Včera otce nezastihl, i když čekal pozdě do noci a dnes ráno tu opět není. Proč to oddaluje? Sakra, proč? Chce vědět na čem je. Nesnáší čekání.

Rychle se umyje a jde do pokoje. Džíny, kostkovaná košile, svetr. Prohlédne se. Mamka měla pravdu, usoudí. Svlékne se a vezme tričko s výstřihem do V. Zavrtí hlavou, pomalu se narovná, vypne hruď. Sakra, asi fakt chodí křivě, ale při tancování to tak není. Jak je to možné? „Blbost,“ zavrčí.

Popadne bundu a tašku. Seběhne schody, nazuje tenisky.

„Svačina,“ vrazí mu mamka do ruky. Popadne ji, strčí do tašky, aniž se podívá, co to je. Vyběhne z domu a běží k Láďovi. Stihl to, ale má pocit uříceného čokla. Přiberou Jiřinu, která má podstatně tlustší knihu. Je schovaná v obalu.

„Jdeš tam dnes?“ zamumlá a kráčí za nimi s očima v knize.

„Jo. Nechci ji mít za zadkem.“

„Hodně štěstí. Ehm, na večer nás pozvala k sobě do bytu.“

„Rodiče nebudou?“

„Prej ne. Výročí nebo co,“ zamumlá opět do knihy.

„Ty vole, Marku, co tu postáváš?“ Udiveně se ptají, když narazí na Marka postávajícího u sloupu a zírajícího do neznáma. Jiřina se nad nimi ušklíbne, ale na chvilku zastaví. Přetočí stránku s číslicí sto padesát sedm.

„Mně povídej.“ Pod paží aktovku a rozepnutou modrou bundu. Oči nevyspalé, vlasy jak po dvoudenním flámu v posteli. „Matka se rozhodla být matkou. Nic horšího neznám. Sbohem, svobodo.“

„Mluvíš jako ženáč.“

„Lituji je. Já chci spát! Nikam nechci.“

„Můžeš to zkusit na hodině chemie,“ řekne Katty, která k nim přistoupí. „Pavlíku?“

„Neboj se. Dojdu tam.“ Ta její úpornost začíná být nesnesitelná.

„Výborně. Zvu vás k sobě domů.“

„Řekneš to Jardovi?“

„Jasně. Jdeme, blíží se pohroma.“ Všichni se odlepí od chodníku a zaplují do třídy. Za nimi jde jako duch ředitel školy.

 

„Víte, dnešní den byl v zářném týdnu katastrof nejlepší “ pronese Katty. Jdou si sednout do cukrárny. Jako spolek tam chodí každé úterý, proto jim majitelka nechává volný velký stůl.

 

První hodina chemie proběhla v klidu. Žádná praxe nebyla. Naštěstí i naneštěstí, protože vždy se pobaví, když si Olina stoupne k chemickým přísadám. Nikdo neví, jak to dělá, ale už jednou se evakuovali, kvůli smradu, který vznikl sloučením několika přísad v nesprávném pořadí. 

Od jisté doby ji profesor Bílý nepouští k přísadám. Fyzika, historie a tělocvik. Oblíbený předmět všech kromě Otesánka Jiříka. Dodnes není schopen udělat kotoul. Ale netrápí se, když stojí před Motýlkem a upřeně zírá na její vyvinuté poprsí, které se při láteření hezky nadzdvihá. Má z učitelů největší fan - klub. Bohužel vadou na její kráse  je přítel karatista.

Jednu dobu kolovaly ve třídách Motýlkovy lechtivé fotky. Romana, který je tehdy pořídil, vyhodili. Ovšem všechny fotky nebyly zcela odstraněny a jsou stále velmi ceněným artiklem.

 

„Máš pravdu. Byl skvělý,“ přisvědčí Pavel a otevře dveře. Spustí se melodie cinkání. Nikdo z nich nemá ten zvuk rád, ale patří už tak nějak k cukrárně.

„Už to mám!“ vyhrkne Jiřina a zírá na Pavla.

„Hrdličky vedle sebe,“ pronese Marek a složí svoji kostru do čalouněné židle. „Na co jsi přišla, Einštajne?“

„Pavel chodí nějak rovně.“

Pavel se ošije pod upřenými pohledy.

„Co má být. Chodí s tebou a snaží se vypadat lépe,“ klidně pronese Katty s telefonem v ruce. Smutně na něj zírá.

„Tak co si dáte? Pavle, bude už ten článek o tom Japonci?“

„Jo, předevčírem tam byl dělat rozhovor. Ale ono to nějakou dobu trvá.“

„To je skvělá zpráva.“

„Větrník a dva indiánky,“ pronese štíhlá Katty.

„Já si dám závin bez šlehačky,“ pronese smutně Jiřina. Musí si hlídat každý gram a Katty závidí. „A čaj. Horký. Ovocný.“

„Kávu a indiánka.“

„Já si dám jahodový dortík,“ pronese mlsně Pavel, „a džus. Ananasový.“

„Už jsem tu!“ přiřítí se Jarda a stahuje šálku z krku. „Lapla mě Sovákova. To bylo šílený. „Horký džus se skořicí. Hruškový. Jak se máte?“

„Pod psa. Co ty?“ Jarda si odfoukne dlouhou ofinu. „Jde to. Pojedeme v zimě s tátou na hory.“

„Kam?“

„Do Alp,“ řekne pyšně. „Jsem strašně rád.“

Všichni se usmívají a přejí mu to. Strašně rád lyžuje, ale na hory se málokdy dostane a tohle bude jeho vysněný ráj a k tomu cizina. Co si vzpomínají je to jeho první cesta. Jeho matka je opustila a nechala  jemu a otci dluhy.  Utekla někam pryč a oni to pomalu splácejí.

„To je výborné.“

„Jardo, dnes u mě v osm.“

„Proč?“ podiví se a potom sklouzne po ostatních. „Jasně, budu tam.“

„Tak tady to máte, mládeži.“ Majitelka, kyprá žena, před ně postaví nápoje. Odejde a přinese zákusky. Za ta léta už přesně ví, co kdo má rád. Objevili se v prvním ročníku. Přišli, zabrali celý stůl a cukrárna se ponořila do chaosu. Oddechla si, když odešli, ale příští úterý přišli znovu. Zvykla si. Neví, co je spojuje, protože jsou odlišní. Katty věčně s telefonem v ruce je nejspíš spojuje. Ujídá indiána, telefonuje a mlčí. Pavel se hrbí jako obvykle. Možná komplex z výšky? Jarda otloukánek, který věčně chodil ve stejných věcech, dokud sloužily. Většinou jen seděl a naslouchal a málokdy si něco dal. Jiřina čte a zároveň se občas vmíchá do rozhovoru. Marek povídá a povídá a je mu jedno co a komu. A všude se válí tašky, bundy a kabáty.

„Co říkáte na pátky s Černou můrou?“

„Fajn, ale otázkou je, jestli to zvládnu,“ povzdechne si Pavel.

„Neboj. V záloze máš toho Japonce, ne? Hele, jak se vlastně jmenuje?“

„Takahashi Hikaru.“

Všichni na něj zírají, dokonce i Marek přestal mlít pantem.

„A co je jméno a co příjmení?“ povzdechne si Jiřina.

„Jméno je Hikaru a znamená světlo.“

„Divné. Víte, chodí k němu na hodiny.“

„Hudebky!“ tvrdě řekne Pavel a varuje ji, aby se o tom nešířila. Ví to jen Jiřina a hodlá to tak ponechat.

„No jasně a co flétna?“

„Tak to je dlouhá historie.“ Začne ji vyprávět a prokládá to žvýkáním jahodového dortíku. „Tak mám flétnu po Barče. Byla fakt dobrá,“ povzdechne si a ostatní nevědí co. Jestli Barča nebo dortík, který zmizel v žaludku.

„Barča nebo dortík?“

„Obojí. Miluji ho,“ skoro vykřikne a zírá do zrcadla. Přikrčí se. Proč se musí tady objevit? Co tu dělá?

„Hele, máš tu svého učitele.“

„Já vím,“ když ho pozoruje, jak zírá na zákusky. Zatají dech. Je rozkošný, nádherný božský, kéž by uměl lépe češtinu a vyjádřil všechny ty skvělé přívlastky, které se k tomu nádhernému chlapovi pojí. Ale není Jirásek.

„Jdu,“ neví, co ho to popadlo. Jestli být nablízku svému idolu nebo čemu?

„Dobrý den, Takahashi – sensei.“

Úklona. „Dobrý den, Pavle.“

Odnaučte ho to někdo, prosím, pomyslí si Pavel.

U stolu vytřeští oči nad oslovením. Pavel? Zmateně po sobě zírají kromě Jiřiny, která je opět ponořena do čtení.

Nastane chvilka ticha. I hosté ztichnou a dokonce majitelka cukrárny U sladké trojice, přestane přendávat cukroví z tácu do výlohy. Je pouze slyšet lehké šustění knihy, kterou čte Jiřina.

Co já tady dělám? Omámeně se ptá Pavel sám sebe. Tomuhle se říká trapas.

Hikaru se usmívá a hledí do šedozelených očí. Je zmatený.

„Poradíš mi s výběrem zákusků? Chtěl bych pět kousků,“ požádá zdvořile.

Pavlovi dojde, že chce poradit s výběrem zákusků. Pomalu se chce otočit na Jiřinu, která zvedla hlavu od knížky. Její noha zadrží Katty a řekne očima Ne.

Zvuky ožijí a majitelka položí na tác bombičku.

„Samozřejmě.“ Jenže neví jaké má rád zákusky. Potom mu dojde, že kdyby to věděl, nechce pomoci. V Japonsku jsou asi jiné.

„Děkuji za zákusek od maminky. Byl výborný. Je to tenhle?“

„Ano. Závin. Jablka.“

Jiřina opět skloní hlavu ke knížce. On si poradí. Ostatní sledují dál zoufalé Pavlovo blekotání. Katty se dusí smíchem.

Pavel se zatím snaží vysvětlit, co je co a nadává si do pitomců. Pracně vykládá, co je s čím. Zřejmě bude muset říct Černé můře, že zanedbala jejich vzdělání v oblasti gastronomie.

„Děkuji za pomoc,“ skloní hlavu a místností se rozezní opět cinkot. Pavel se dovleče ke stolu a usadí se.

„Ty vole!“

„Nechte mě umřít. To byla pitomost.“ Málem, že nesloží hlavu na stůl.

„Potřebuješ to jako sůl. Přes angličtinu nejsi žádný génius,“ pronese nemilosrdně Jiřina a ostatní přikývnou.

„Estli to někde řeknete, můžete si jít kopat hrob.“

„Proč ses tedy zvedal?“ nechápe Marek. Ostatní ztichnou a visí na Pavlových rtech. Ten zvedne oči a zírá na obrázek na stěně.

„Tak to kdybych věděl,“ zamumlá. Ostatní pokrčí rameny a dál pomalým tempem likvidují zákusky.

Pavel nepřítomně zírá před sebe. Bylo to jako v ráji stát blízko někomu takovému. Ale… jsou tu vždy. On je kluk, on je dospělý a nehodí se k sobě. Je to nemožné. Ale… je tu vždy. Snít může a to mu nikdo nevezme. Fantazie v tichu temného pokoje, kdy je tam jen on a jeho vysněný idol.

„Pavle, jdeme!“

„Co… Co?“ vyhrkne. Jiřina si povzdechne.

„Prosím tě, kde jsi zase lítal?“

Nechtěj to ani vědět, pomyslí si. „Ostatní už šli?“ podiví se.

Jiřina okázale zvedne ruku a přiloží mu ji k čelu. Žádný z nich si nevšimne Takahashiho, který se výlohou dívá dovnitř. Na rameni má brašnu a v ruce karton se zákusky. Pozoruje je a potom se otočí a odchází.

„Nech toho?.Nejsem malej kluk,“ zavrčí a zvedne se. Obleče si bundu a vyjde z cukrárny.

„Kousl tě pes?“

„Ne. Jen…,“ nechce se mu mluvit a k tomu ten úkol od Katty. „Sorry, prostě mi dělá vrásky ten Kattyin úkol.“

„Žádné nevidím,“ řekne Jiřina, která pomalu kráčí vedle něj. „Když to půjde, přines je, když ne, prostě to ignoruj. Katty ti hlavu neutrhne.“

„Jsi si jistá? Podle jejího výrazu by mě ihned pohřbila i se svým oblíbeným psem.“

„Jen tak vypadá,“ uchichtne se. „Ona nekouše. Jenom si myslím, že tentokrát se doopravdy zamilovala. Proto dělá takové divné věci.“ Svraští čelo a kopne do kamínku. „Zamilovaná. Když pominu, že mi dal jeden kluk pusu ve školce… Měl jsi někdy někoho?“

Pavel pohlédne do Jiřininy vážné tváře. „Neměl,“ přizná se.

„Hmm.“

Oba vedle sebe mlčky jdou až k Jiřininu domu.

„Tak čus zítra.“

„Dnes večer.“

„Máš pravdu. Hele, kdybych tam nepřišel, sežral mě drak.“

„Japonský,“ zasměje se. „Neboj, vyřídím a doporučím jí, aby si pořídila nové předměty. Ahoj a hodně štěstí.“ Pohlédne k oknům a zmizí v domě.

Pavel zavrtí hlavou a jde dál. Je trochu divná, co se týče školy, ale jinak správná. Doma pomalu vyjde nahoru a sedne na postel. Bude se muset připravit na večer. Ještě dobře, že tma nastává krapet dřív a sensei učí. Bude to mít jednoduché. Nejhorší na celé akci je dostat se dovnitř. Bude muset vypáčit zámek a jen doufá, že tam nedal nějaký nový speciální. Zvedne se a otevře skříň.

To chce tmavé oblečení. Vytáhne tmavomodrou šusťákovou bundu, tmavé kalhoty. Obleče se. Chybí jen make-up obličeje a bylo by to. Bude hrdinou.

„Copak to děláš?“ Jarmila se usměje a se zájmem pozoruje svého syna, jak si zkouší nějaké pózy před zrcadlem.

Pavel zrudne. Zkoušel si zrovna kulturistickou pozici. „Co klepat?“ zavrčí rozpaky.

„Budeme muset zajít k ušnímu. Klepala jsem. Jak bylo ve škole?“

„Musíš mě kontrolovat? Nejsem malej,“ naštve se.

„Ale. Tak ty jsi už velký?“

„Jo jsem. Co kdybys mě nechala?“

Jarmila ho klidně pozoruje. Ona ještě má kliku, ale vidí, jak se dnešní mládež chová.

„Promiň,“ zabručí. „Jdu ven.“ Má nejvyšší čas vypadnout pro ty krámy.

Jarmila se chce optat kam, ale pak toho nechá. Má pravdu. „Kdyby ses někde zdržel, zavoláš.“

„Jasně, nejsem malej, mami.“

„Počkej, dám ti chleba.“

„Byli jsme v cukrárně.“

„Zákusek není jídlo. Dost.“

„Tak jo.“ Čeká, až mu namaže chleba jeho oblíbenou paštikou a zabalí do sáčku. Jako by mu bylo devět. Dělá to odjakživa. Schová ho do kapsy bundy, vytáhne kolo a za chvilku šlape směrem k Zámečku. Klidně jede a rozhlíží se po krajině. Po chvilce zapne světla. Přece jen nechce skončit někde na vozíčku.

Když byl malý, jeli, už vlastně neví kam. Ví jen, že strašně pršelo. Dostal pohlavek za to, že otravoval otce. Kvůli čemu už si nepamatuje. Asi nějaká blbost. Seděl a trucoval a potom najednou otec prudce zabrzdil. Vrhl se k oknu a jen se díval, jak i mamka vyskočila a spolu běželi dopředu. Vysoukal se ze zadního sedadla a blížil se k vozu, které bylo zaryto čumákem v příkopě. Ještě teď po tolika letech to vidí. Modrá škodovka a šílený řev.

Matka usedla za volant a jela pro pomoc. On tam stál a díval se na otce, jak se snaží dostat někoho z auta. Ohromený stál a zíral. Doteď si pamatuje ten jekot. Nic jiného nevnímal a potom se to otci podařilo. Nasoukal se dovnitř a potom se vrátil k zraněnému.

Něco mluvili, ale neví, co a potom po nekonečné době uviděl světla aut a sanitky.

Z deště dostal horečku a zdálo se mu, že to řve on. Pak zaslechl otce, jak říká matce, že řidič toho auta zůstal na vozíčku. Nechce tak řvát.

Zatočí k Zámečku, zastaví na konci lesa a pozoruje dům. Je tmavý. Takže sensei není doma. Rád by, kdyby byl. Na chvilku se zasní, když si představí, že tam je, celý v černém a krade například cenou asijskou sošku. Pán domu ho přichytí a pak… Zrychlí se mu dech.

Telefon. Omámeně se podívá, kdo to je. Katty. Vzpamatuje ho to a otevře SMS.

„Už jsi tam?“

Zbláznila se. On se jde vloupat a ona mu volá, jestli tam je. Seřve ji. Na co myslela? Poslední dobou přemýšlí snad dolejškem. Jinak si tuhle pitomost neumí vysvětlit.

Vymačká telefonní číslo. „Ty huso pitomá, já jdu krást a ty mi voláš! Co kdybych byl zrovna v baráku? Náno, pitomá!“

„Neřvi na mě!“

„Ona mi to položila,“ řekne s údivem a má chuť ji zaškrtit. To jsou ženské. Kdyby aspoň byla blondýna, dalo by se to na to svést, ale je hnědovláska. Zaúpí.

Odloží kolo u stromu a pečlivě ho zamkne. Plíží se přes zahradu k domu. Co dvě minuty se zastaví a dívá se po stínech, které vytváří světlo měsíce. Ve správném filmu by byl měsíc schovaný, pomyslí si. Cítí, jak mu buší srdce a má strach. Otře si čelo. Kruci, proč to sliboval? Nemohl jít Jarda nebo Láďa? Ne, musí jít on. Kdyby to zjistil otec, nepomohlo by mu ani sedmnáct let, co bude mít za měsíc. Seřezal by ho a domácí vězení by měl jisté. A to on nechce.

Přiblíží se ke dveřím, vytáhne šroubovák a baterku, kterou vezme do úst. Rychle zámek rozšroubuje. Fajn a teď jednoduše zapáčit. Vrazí tam tenké páčidlo a jde na to. Půjde to a heká námahou. Dokonce i srdce se uklidnilo a ignoruje všechno kromě páčení zámku. Rup a jazýček se ohne. Otevře dveře. Je na sebe pyšný a potom klidně jde do místnosti, kde všechno zanechali. Jen doufá, že nebude zavřená, protože na druhé páčení nemá sil. Jednou si to vyzkoušel na domovních dveřích od jejich baráku. Týden spal na břiše. Není zamčeno a vejde dovnitř. Přejde ke skříni. Musí ji odsunout.

„Doprdele!“ zakleje. Vždy ji odsunovali dva. Nějak na to zapomněli. Podrbe se ve vlasech, co teď? Má zavolat Jardovi? Bude muset. Sám ji neodsune a věci jsou uložené za ní. Vytáhne mobil a podívá se na hodinky. Moc času nemají.

„Jardo, přijeď.“

„Cože? Co se stalo?“

„Já tu skříň neodsunu.“

„Dobrý večer, Krátký – san. Hledáte něco?“

Pavel upustí mobil na zem. Zabliká a vypne se. „Doprdele!“ tiše řekne a otočí se. Úniková cesta je zatarasená. Co teď?

Hikaru se dívá na vetřelce v tmavém oblečení s baterkou v ruce a dumá, co tu chce. Vloupal se sem a chce něco ukrást? Je to jen grázlík? Měl by zavolat policii, ale nejdřív chce vědět, co tu dělá. Natáhne ruku a rozsvítí.

Pavel zavře oči a vypne světlo. Je zbytečné. Teď zavolá policii, která pro změnu zavolá otci, který ho vyzvedne na stanici a potom neví.

„Co tu děláte?“ optá se Hikaru pečlivou angličtinou. Vrátil se domů a hned poznal, že se něco stalo, když byl zámek napadrť. Volala jedna matka, že její Katuška onemocněla a nemůže přijít, proto odešel dřív. Opatrně obcházel pokoje, když narazil na světýlko a hlas. Poznal ho. Pavel Krátký.

Možná bych mu to mohl vysvětlit, víří Pavlovou hlavou. Nevypadá to, že by chtěl volat poldy. Odkašle si a ukáže na skříň. „Mám tu svoje věci.“

„V mé skříni?“ podiví se a zavře dveře. Přistoupí k ní a otevře. Je prázdná. „Kde?“ Dobrá výmluva.

„Ne, ne,“ mává zběsile rukama. „Za skříní,“ ukazuje na zeď.

Hikaru na to zírá, ale pochopí to.

Nic jiného mu nezbývá. „Pomůžete mi?“

Hikaru se na něj dívá a potom se rozesměje. Má pomáhat zloději?  

Pavel okouzleně naslouchá smíchu svého idolu. Idol teď je slabé slovo. Vypadá čarovně, když se směje a v očích mu jiskří.

Hikaru přestane a přistoupí ke skříni. Tak dobře se už nepobavil hodně dlouho. Pokyne mu a Pavel si k ní klekne. Nadechne se a zvolá „Hej rup!“

Hikaru zatlačí a skříň se pohne.

„Hej rup!“ A opět. Skříň je odsunuta a on vsune ruku a začne s funěním tahat věci.

Hikaru pozoruje balíčky, které k němu létají. Rozbalí je. Svíčky, pláště, nějaké sáčky, které voní i nevoní. Teprve když vezme do ruky krabičku s křídou, pochopí.

„Všechno,“ zasupí Pavel s igelitkou v ruce. Zabalí, zvedne se a chce utéci, když mu na rameno dopadne ruka. Má pocit, že by mohl elektřinou nakrmit město na dva dny. Chce se mu vyškubnout, ale drží pevně. Schlípne a stojí.

„Vrátit skříň.“

Pavel zrudne a odloží igelitku. Zasunou skříň a stojí. Utíkat nemá cenu. Co asi udělá?

Hikaru proti němu stojí a zamyšleně si ho prohlíží. Dnes ho viděl s dívkou, která s ním byla i v kině. Je to docela škoda, ale co. Nechce si tu někoho najít. Vrátí se do Japonska. Přesto ho k němu něco táhne. Rád by ochutnal jeho rty, pohladil ho po těle a viděl slastí zamžené zelené oči.

Pavel se ošije. Proč si ho tak upřeně prohlíží? „Zavoláte policii?“

„Měl bych?“

„Prosím ne, táta…?“ zopakuje to anglicky. „Mě zabije.“

„To ne. Má vás velmi rád, Pavle.“ Je to pro něj nezvyklé mluvit k němu takhle, ale je to jiná země.

„Ano, ale v této situaci…,“ rozmáchne se kolem sebe.

„To je tvoje?“

„Kamarádky. Je to její hobby.“

„Proto tady byl pentagram?“

„Ano. Nemáme na to místo.“

Hikaru zamrká, když si vzpomene na svoje aktivity. Ve škole měli vždy nějakou místnost, kde se zabývali různými věcmi. Některé byly populární a měli hodně členů a některé málo. Co ví, například kroužek věštění a astrologie měl hodně členek.

„Zaplatíte ty dveře.“

„Dobře,“ přikývne. Kámen mu spadl ze srdce. Nikam nebude volat.

„Chcete čaj?“

„Já rád bych, ale musím to dát.“ Zvedne tašku do výšky. Z podlahy sebere mobil a zadoufá, že je v pořádku. Jestli ne, nový nedostane.

„Dobře. Doprovodím tě.“ Vyjde před ním a vede ho k hlavním dveřím. Ovládne se, aby ho k sobě nepřitiskl. Nechápe to. Nikdy takový nebyl, aby měl chutě se na někoho vrhnout. Ne sotva co se poznali.

Pavel se ve dveřích zastaví, nadechne se a hluboce ukloní. „Děkuji, Takahashi  - sensei.“

„Nashledanou, Pavle.“

„Nashledanou.“ Pevněji sevře tašku a uhýbá očima. Všechno se v něm sváří. Nechce se mu odtud.

Hikaru se podiví, že tu ještě stojí, místo aby pelášil. Zvláštní kluk. „Nečeká tě někdo?“ pobídne ho, i když by rád pokračoval v lekcích češtiny. Je fascinující, když se mu snaží něco vysvětlit a jemu to nejde. Je jako před výbuchem a je opravdu roztomilý. Měl by se soustředit na jiné věci, než na pěknou tvářičku svého učitele, i když si všiml, že rozhodně není dokonalá. Usměje se a Pavel se otočí a začne utíkat ke kolu.

Bože, co to dělám? Málem jsem se mu vnutil do postele. Proč mě tolik přitahuje? U kola se zastaví a zadumaně na něj hledí. Možná je to tím, že by chtěl s někým chodit. Dotýkat se ho, smát se a nejenom mít kamarády. „Blbost!“ Potřebuje dokončit školu a vypadnout z města. Pak teprve začne žít. Někoho si najde a bude s ním spát. Rozhodně ne s nějakým přitroublým Japoncem. Zasténá. Když on je tak přitažlivý. Odmotá řetěz z kola a zapne světla.

Hikaru stojí ve dveřích a povšimne si blikajících světýlek. Ujíždí a on osamí. Měl si zvyknout, ale doma vždy s někým byl. Nebo když chtěl být sám, byl sám. Ale tady je sám, protože není zbytí. Nikoho nemá a snad proto uvažuje o něm. Přikývne. Bude to tak. Zavře dveře a přezuje se.

Zaslechne telefon a zvedne ho.

„Hikaru?“

„Kazumi, kde jsi vzal moje číslo?“ pevně svírá sluchátko. V telefonu se ozve smích.

„Překvapený, miláčku?“

„Koho jsi podplatil?“ Kazumi. Mocná rodina, které se měl vyhnout, ale nepovedlo se mu to. Nějakým záhadným způsobem si ho všiml jeden z členů rodiny. Kazumi. Nenávidí ho, ale nechce, aby se rozzlobil ještě víc. Přece jenom, má tam rodinu.

„To je moje věc. Vrať se!“

Příkaz. Nikdy to neudělá. Kazumi je hezký starší muž, ale on z něj má teď husí kůži. Co na něm viděl, že se jím nechal zlákat? Postavení, inteligenci, dokonalost? Neví, ale poznal ho, až když chtěl odejít. Vypráví se, že jeho bývalí milenci odešli se stopami stínů v očích a nejen to.

„Vrať se a vše bude při starém. Dostaneš místo na Univerzitě. Jako by se nic nestalo. Stále o tebe stojím.“

Ale já ne. Utekl před ním, protože musel. „Můj život je teď tady.“

Zasupění.

„Tu nabídku nebudu opakovat.“

Hikaru přivře oči. Vyhrožuje, ale on to nemůže udělat. Když je tady, chrání i svoji rodinu. Když mluvil se svým otcem, nadhodil opatrně, jestli by nechtěl dělat společnost tak mocnému muži. Zavrtěl hlavou. Otec to naštěstí pochopil a on odjel.

„Nepřijedu.“

„Tak si tam shnij!“ Ticho.

Hikaru odloží telefon a smutně se usměje. Bude rád, když se domů vrátí jako stařec.

 

Pavel zatím šlape do městečka ke  Kattyinu domu. Zajímalo by ho, proč chce uspořádat seanci. Na přilákání nějakého kluka? Nechápe ji. On by se k něčemu takovému nikdy nesnížil. Ale když jí to udělá šťastnou. 

Stočí kolo na cyklistickou stezku a jede na sídliště. Je tu. Zazvoní na zvonek se jménem Malí.

„Kdo je to?“

„Santa Claus,“ zavrčí. Pitomá otázka. Proč hned neotevírá?

„Konečně že jdeš!“ Bzučení a on otevře dveře. Káča pitomá. Bude asi hodně nervózní, protože většinou neřve. Zamkne na chodbě kolo a vyjede do pátého patra.

„Máš zpoždění.“

„Hele, jsi příšerná husa,“ dodá. „Dělej si to všechno příště sama!“ vrazí ji uzlík do rukou a ignoruje kamarády. Otočí se k výtahu a chce sjet dolů. Kašle na nějakou pitomou seanci. Kdyby nebyl Hikaru tak slušný, sedí na policejní stanici. Nechce pomyslet, co by otec udělal. To a ještě k tomu přiznání, že je jinej, by ho asi přizabilo. I když doufá, že víc ten jeho přestupek a nezanevřel by na něj.

Katty k němu přistoupí a zatahá za rukáv. „Promiň,“ řekne zkroušeně. „Já jen… Chci ho. Prosím, prosím, buď té dobroty.“

„Neočaroval tě někdo? Jako bys to nebyla ty.“ Podiví se a výtah, který mezi tím někam odjel, se vrátil.

„Nevím… možná. Prosím, pomůžeš mi?“

Pavel si povzdechne. „Jo.“ Z bytu se ozve radostné zařvání a Káčina tvář se rozzáří.

„Jsi miláček.“ Vděčně mu vlepí pusu na tvář.

„Jiři, Katty ti krade amanta!“ zvolá Jarda, který si cpe do pusy arašídy.

„Tak jdeme.“ Vtlačí Pavla dovnitř a zavře za sebou dveře. Opře se o ně a rozhlédne se po kamarádech. „Do pokoje.“  

Pavel se nechá dovléci do pokoje a rozhlédne se. Nábytek je přiražen ke stěnám, aby vznikl prostor.

„Co budeme dělat?“

„Tentokrát nic. Jen mě budete podporovat. Myslet na mě, abych byla šťastná.“

„Tak jo.“ Usednou do skupinky, ale nejdřív si na sebe vezmou černé hábity. Katty někam odskočí.

„Věříš na to?“ Všichni na sebe skepticky podívají.

„Já ne.“

„Je to sranda,“ řekne Jarda. „Mě to baví, ale víš, možná na tom něco je.“

„Jistěže na tom něco je,“ řekne Katty. Z tašky vytáhne rituální dýku a položí ji vedle misky se svíčkou. Pohár s vínem položí vedle nich a usedne v černém hábitu. Kolem ní v kruhu hoří pět svíček.

Pavel pozorně pozoruje, co dělá. Do pravé ruky vezme číši s vínem, a do levé ruky dýku, kterou umístí špičkou dolů nad pohár.

 

„Děkujeme bohům za to, že se mohl spojit muž se ženou a být spolu šťastnými."

 

Napije se z poháru a trochu vlije do misky se svíčkou, která hoří. Opět umístí dýku stejně.

 

„V této době děkujeme bohům za to, že luna přechází přes nebe a my se cítíme zdravými a šťastnými."

 

Upije z poháru s vínem.

 

,,Koupeme se ve světle boží lásky, ať se tak stane."

 

Vínem uhasí svíčku. Všichni tiše sedí.

„Děkuji moc.“

Pavel si osobně myslí, že nejdůležitější součást rituálu byla ta první věta.

„Není za co.“ Myslel na ní a i na sebe. Chce, aby byla šťastná, ale i on a myslí, že ostatní vnímali rituál stejně.

Vstanou a stáhnou ze sebe hábity. Katty rychle pouklidí a oni zatím dávají nábytek na původní místo.

„Hele, vědí vaši o tvém koníčku?“

Katty se ušklíbne. „Ani nápad. Nepochopili by to. Jardo, chápe tvůj otec anime?“

„Moc zrovna ne. Prý je to dětinské,“ ušklíbne se, „ale nechává mě se na to dívat. Prý z toho vyrostu. Jelikož to už trvá tři roky, hádám, že zůstanu infantilním po zbytek života. Ty, jak to šlo u pana Takahashiho?“

„Dobře.“

„Já jen, že jsi volal, že mám přijet a potom ticho.“

Všichni na něj pohlédnou. „Odsunul jsem to, ale vypotil jsem tam litry krve.“ Usměje se a doufá, že nic nepoznají. Nechce, aby kdokoliv věděl, že k němu chodí na hodiny. Vůbec nechce, aby věděli na téma sensei cokoliv.

„Jsem rád, protože… hele, Katty, máš ještě oříšky?“

„Brambůrky, nenažranče.“

„Jo nevím, jak by se tam dopravil tak na rychlo.“

„Tak tady to je.“ Položí misku brambůrek a sedne do křesla, zatímco ostatní se poskládají, jak se dá. Jarda na zemi, Jiřina sedí u okna s knihou, Pavel na pohovce s pokroucenýma nohama a Láďa postává u okna.

„Co kdybys něco pustila?“

„Jasně,“ pustí CD, když zazvoní mobil. Ztiší zvuk a vezme telefon.

„Ahoj.“

Tak takhle vypadá zamilovaný, napadne Pavla. Všichni napjatě čekají, co z toho bude. I Jiřina zvedne hlavu a pozoruje Katty.

„Mám rande. Já mám rande!!“ Rozhlédne se po kamarádech. „Funguje to.“

Asi tomu moc nevěřila, pomyslí si Láďa, který sleduje pod sebou silnici. Ale asi na tom fakt něco bude.

„Katty, rodiče, pokud máte stále to zelené auto.“

„Jo. Konec zábavy. Musíte jít.“

„No jo. Tak příště.“

„Budeme muset najít nové místo,“ řekne pevně Katty a vtiskne Pavlovi igelitku. Ten si povzdechne, ale vezme ji. Doma to někam ukryje.

Po schodech se vydají dolů do přízemí a sleduji výtah, který šplhá statečně do pátého patra. Před domem se rozejdou. Pavel doprovodí Jiřinu k domu.

„Ahoj mami, tati.“

„Jdeš pozdě.“

„Já vím, ale zapomněli jsme na čas. To voní. Co to je?“

„Jdeš pozdě,“ řekne ve dveřích otec a on si vzpomene na rozhovor, který ho čeká. „Jarmilko, musím s mladým pánem něco probrat. Bude to jen chvilinka.“

„Samozřejmě.“

Pavel má pocit, že jde na popravu. „Co je?“

„Nebuď drzej. To není jen tak normální věc. Sednout.“

„Nejsem pes,“ zabručí, načež vyfasuje pohlavek. „No jo, už sedím.“

„Poslouchej, vždy měj nějakou ochranu.“

Pavel cítí, že začíná rudnout. „Co si o mně myslíš? Že jsem nějakej… nějakej… děvka?“

„Ne, ale lehkomyslný možná jo. Za druhé, žádné známosti na jednu noc.“

„Nevím proč! Je to moje věc, s kým spím!“ Má pocit, že rudne ještě víc.

„Protože ti to nic nedá, ty pitomče. Akorát něco chytíš. To, že jsi gay, mi ani tak nevadí, ale nerad bych, abys byl jako někteří, kteří jen…vyvádějí. Je to jasné?“

„No jo. Stejně nikoho nemám.“

„Až si někoho najdeš, představíš nám ho, doufám a ještě jedno. Mamince ani muk.“

„Já vím,“ cítí se už klidnější a snad i ta rudá barva ustupuje. „Potřebuje mít klid.“

„Výborně.“ Zavrtí hlavou a poplácá ho po ramenou. „A teď se jdeme najíst. I tak je už netrpělivá, a jestli tu zůstaneme o chvilku déle, odskáčeme to.“ Oba se usmějí a Pavlovi se ulehčí, ale stejně mu to nemusel říkat. Nemíní pobíhat od jednoho k druhému. Ví nejlépe sám, co chce.

Bál jsem se, uvědomí si, když se usazuje na své židli a otec na své. Jsem rád. Tak moc rád. 

 

Flétna -6_Bára

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

*********

(Saia, 2. 8. 2010 20:08)

Ja som ani nedychala.ked ho tam sensei nacapal...a potom ta ustretovost Hm?..nieco na tom bude.A ten rozhovor otec vs synator..skvele..Pavlova reakcia..,ze nieje nejakej..nejakej..*devka*...tak to nemalo chybu.

....

(Chiky, 17. 7. 2010 14:39)

Ta Katty je vážně na zabítí XD a jak si Pavel zkoušel pozy u zrcadla..to se mi bohužel taky občas stane, že mě přitom někdo nachytá XD a jak pak začal chodit rovnějc XD ...jaký tancováním měl asi na mysli...Každopádně ARIGATOO už se těšim na další sceny otec VS syn...Pavel VS Hikaru...Marev VS mamka (ta je vubec vtipná XD )