Shounen - ai povídky

Flétna

 6.

 Bára

Světlo od stolní lampičky dopadá na postavu, která leží ve velké posteli a osvětluje stránky s písmenky. Na nose má brýle a pomalu listuje, jak dočte jednotlivé odstavce.

„Viléme, představ si, že Pavel chtěl kosmetiku.“

Vilém zvedne oči a zahledí se na svoji ženu, jak si češe vlasy u toaletního stolku, který si vymohla.. Prý si připadá jako nějaká kněžna a ne obyčejný člověk. „No a?“ To je u gayů normální, pomyslí si. Musí říct, že za ten jeden den se s tím vyrovnal. Taky co jiného by měl dělat? Zuřit? Proklínat ho? Nebo ho zavrhnout? Vyčítat mu to? Mohl by začít u sebe. Za nic nemůže. Nikdo za to nemůže. Prostě se mu líbí kluci. Pořád lepší než zvířata nebo malé děti. To by asi fakt nestrávil. Obrátí stránku.

Jarmila se k němu otočí a odloží hřeben. Přitáhne župan, který by nemusela na sobě mít, ale ona to má ráda. „Líčil se na rande,“ pronese. „Popravdě, jen si zamaskovával beďára, ale proč by to jinak dělal? Koupila jsem mu pár přípravků. Uvidíme, které zaberou.“

„Cože?“ Vilém odloží knihu a neklidně si vzpomene na Pavlovo prohlášení, že nikoho nemá. Na Jarmilino prohlášení o jeho schůzce nějak pozapomněl.

„No ano. Už jsem si nemyslela,“ svleče župan a pohodí na židličku. Přejde k lůžku.

„Co sis nemyslela?“ odhrne pokrývku. Je zázrak, že jim to po těch letech klape, i když krize tu byly, ale možná je to tím, že jako námořník je pořád v tahu.

„Že si najde holčinu.“

Vilém otevře ústa a ztuhne. „Holku?“ „Jsem gay.“ To jako si vymyslel nebo co? „Jaká holka?“ Tohle jde mimo něj.

„Nevím. Dostal ode mě pár instrukcí, a aby ji pozval do mekáče. Taky jsem mu dala kytku. Jsem ráda, že si někoho našel. Co je ti?“

Vilém na ni kouká, knihu položenou v klíně a v hlavě dokonalý chaos. Lhal mu? Dělal si z něj legraci? To snad ne? To ho seřeže jak malého! Odhodí pokrývku a Jarmila, která právě zalezla do postele, udiveně na něj hledí.

„Kam jdeš?“

„Za Pavlem.“

„Nikam nejdeš!“

Vilém už sahá na kliku, když ho do zad bouchne polštář. „Nikam!“ Vilém si vzpomene na její stav a obrátí se. Sebere polštář a poslušně se vrátí do postele.

„Nemyslel jsem tím nic zlého.“

„Dobře.“ Jarmila vezme polštář a dá si ho pod hlavu. „Lehni a nech ho na pokoji. Nemusíš vědět vše. Až nám to bude chtít říct, řekne. Lehni si už a nestůj tam jak solný sloup.“

Vilém si lehne na místo a po chvilce hledání najde knihu. Odloží ji na stolek a zírá před sebe. Nejde mu do hlavy, jak může chodit s holkou a zároveň být gay. Jedině, že by byl na obojí, ale v tom případě jeho krásný plán selhal. A musí na Zámeček dovézt ten článek. Takhle ho mohl jenom poslat. Co zavolat? Ale oni jsou tak divní. Zajede tam, protože je to sympaťák, i když podle jeho psího čuchu toho dost tají.

„Zajímalo by mě, kdo to je?“

„Cože?“

„Ty jsi dnes duchem nepřítomný. Co se děje? Bojíš se vystoupení, nebo snad kvůli Pavlovi?“

„Ne to ne. Dělal jsem ten rozhovor s tím Japoncem.“

„Pořád nechápu. To je přece rutina. Děláš je běžně.“

„Je opravdu gay.“

Jarmila otevře ústa. „Ona mluvila pravdu.“

Vilém přikývne. Když si představí tu kombinaci s Pavlem, ale zas má holku… Nevyznám se v dnešní mládeži. „Tak si říkám, že se nevyznám v dnešní mládeži.“

„Nejsi sám,“ zívne a přitáhne si pokrývku. „Nejdeš spát?“

„Jdu.“ Natáhne se a zhasne lampičku. Lehne si a vejrá do stropu. Nechce ještě víc zneklidňovat Jarmilku. Na to, že zítra jde k tomu doktorovi a měla z toho mindráky, je klidná. Doufá, že bude všechno v pořádku. Napadne ho, že by se stavil za ní, až půjde od doktora. S tím nápadem a to, že se musí Pavla na vše vyptat, usne.

Ráno nechá Jarmilu spát a sám se obleče do práce. Probudí Pavla, který na něj zírá jak na vrata. Prohlíží si ho chvilku a už se chce optat na jeho rande, když zničehonic zařve, vyskočí z postele jako by ho honila nestvůra a za chvilku utíká z baráku. Přejde k počítači a dívá se na rozvrh hodin, který má izolepou připíchnutý na nástěnce.

„Aha, dnes začínají dřív,“ zabrumlá a poškrábe se ve vlasech. Jak to měl vědět? Nikdo mu nic neřekne. V týhle rodině snad ani nežije.

„Pavle, vstávej!“

„Pozdě, Jarmilko.“

„Ježíši, to je tolik hodin? Musela jsem zaspat.“

„Nechal jsem tě spát. Neuvědomil jsem si, že má časnější hodinu.“

„Jak bys to mohl vědět. Nevadí. On si nějak poradí.“

Nestihnu to, nestihnu to… Stihnu? Zvonek. Doprdele!

„Dobrý den, Pavle.“ Jediný učitel na škole, který jim říká jménem. Mají fyziku, a protože se nějak nevešli do hodin, tak mají ranní.  Jako v práci.

„Omlouvám se, pane profesore Hrubý. Příště se to už nestane.“

„V to doufám. Sedni si k Jiřině a Kateřině. Vysvětlí ti, o co jde.“ Pavel k nim provinile přisedne.

„Ahoj,“ zabručí na půl úst.

„Ticho!“

A jak mi to mají vysvětlit? Pomyslí si pochmurně a otevře sešit s názvem fyzika. Nenápadně si zívne a přemýšlí, proč ten pitomý budík nezvonil. Ještě dobře, že to není hodina Černé můry, protože ta by si na něm smlsla a obložila ho možná ještě šlehačkou. 

„Jsi nějak mimo,“ řekne o krapet později Jiřina. Mimořádně si profesor připravil pokusy. Zrovna zkoušejí Archimédův zákon. Je to sice ohrané, ale jak profesor říká: Není nad praxi, milí žáci. Asi má pravdu, protože si nikdo na fyziku nestěžuje a i on lépe chápe ty pitomé zákony.

„Mamka jde dnes na gynekologii.“

Holky se zastaví uprostřed pohybu a zírají na něj. Pavel se ošije.

„Řekl jsem něco?“

„Řekl jsi gynekologie. To není normální.“

„Proč? Jde tam. Budeme mít možná přírůstek.“

„Mimino?!“ vykřikne Jiřina nadšeně. Všichni ztichnou a otočí se.

„Tu dobrou zprávu si můžete sdělit až po hodině. Doufám, že se ti to nenarodí hned,“ poznamená profesor s úsměvem.

„Tady Pavlovi…,“ třída vyprskne smíchy a někteří si ho zvědavě prohlížejí.

„Ticho!“

Jiřina rudá jak rak šťouchne do nádobky, až se vylije voda. Rychle jde pro hadr ještě rudější.

„Pavle, gratuluji k narození dítěte. Za kolik, že to bude měsíců?“ optá se profesor a třída zařve opět smíchy. Pavel by se nejraději schoval pod stůl a Jiřinu proklíná horem dolem.

„Tak jsme se zasmáli a přestaňte okukovat Pavlovo ploché břicho a věnujte se Archimédovu zákonu. Na výsledek musíte si počkat ještě devět měsíců.“

Třída se opět zasměje, ale už se věnují zákonům.  Profesor přistoupí k rudé Jiřině a Pavlovi. Zaregistruje telefon v Kattyině ruce.

„Kateřino, jak zní Archimédův zákon?“

„Mohu to vyhledat v mobilu?“

„Ne. Nemůžeš. Mobily nejsou u zkoušek zatím povoleny. Takže?“

„Těleso je nadlehčováno vodou a no, když se to vylije, souhlasí s váhou předmětu?“ pronese nejistě zírajíc na telefon.

„Jiřino?“

„Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, rovnající se tíze kapaliny stejného objemu jako je ponořená část tělesa,“ odříká automaticky.

„Kateřino, já vím, že nebudeš maturovat z fyziky, ale je dobré vědět, proč ti padá jablko na hlavu. Děkuji a tato poučka platí i pro plyny. To si zapište,“ když se nikdo k tomu nemá. „A ty si ten mobil schovej. Pokračujeme.“

Kateřina se zašklebí a opravdu schová mobil, čímž udiví jak Pavla, tak Jiřinu.

„Je vše v pohodě?“

Katty přikývne. Tváří se spokojeně, pomyslí si oba a připravují se na další pokus. Pavel pohlédne na hodinky. Za dvě hodinky bude mamka u doktora. Je moc zvědavý, co to bude.

„Pavle, počkej.“ Zastaví ho profesor.

Pavel překvapeně se zastaví. „Ano?“

„Pozdravuj Jarmilku, a že jí gratuluji. Ať mi dá vědět, co to bude. Těšíš se?“

Výhody z toho, že má mamku učitelku, stejně nebude mít. „Vyřídím. Ano.“

„Tak mazej.“ Osamí v prázdné třídě, sundá brýle a protře si oči. Zahledí se ven a z tašky vytáhne čokoládovou tyčinku. Neměl by jíst, protože je to už na něm vidět, ale potřebuje se uklidnit. Za chvilku bude další hodina, proto rychle schová tyčinku do tašky, když se ve dveřích objeví první nesmělá hlava prváka.

„Dobrý den, pane profesore.“

„Sedněte si.“ Za chvilku se začnou trousit další.

„Hej Pavle, a kdy máš termín?“

„Neměla by to být Jiřina?“

„Hele, mutant jde!“

„Já je zabiju.“

„Za to mohu já,“ řekne provinile Jiřina.

„Samozřejmě, že můžeš,“ odsekne vztekle Pavel, když vidí ty pohledy. Takhle být středem pozorností si nepředstavuje.

„Už je devět hodin,“ říká si nervózní Vilém. Neměl tam jít s Jarmilou? Ale odmítla to. Posune si brýle a otočí se s křeslem k velkému oknu. Jako šéfredaktor má největší místnost s pěkným výhledem. Co na tom, že je do ulice, hlavně, že se má kam koukat. Otočí se zpět a mrkne na fotografii své ženy s Pavlem. Je pořízená před čtyřmi roky na hradě při slavnosti. A ještě k tomu ta slavnost. Neměl by ji Jarmile zakázat? Mohla by si ublížit. Jenže tvrdě zkoušela, protože chtějí předvést nový kus a těší se na to. Bude muset na ni dávat pozor.

Sebere sako a zavře dveře. Otočí se na těch pár redaktorů, kteří najednou předstírají práci. Povzdechne si.

„Jdu ven, pokud by mě někdo sháněl, nejsem doma. Jasné.“

„Jasně. Kam jdete, šéfe?“

„Nemusí tě to zajímat.“ Vyjde ven.

„Dnes byl nějak nervózní,“ řekne bruneta v upnutých šatech s tunou bižuterie.

„Lilith, on je už nervózní měsíc a půl.“

„A?“ nechápe bruneta.

„Bože. Ještě, že máš na starost jen módu. Jarmilka je těhotná, huso.“

„Hele, neříkej mi huso. To chápu.“ Povzdechne si a zahledí na hodinky. Měla by něco sesmolit nebo ji šéf pošle dělat článek o kadících psech.

Vilém zatím vyjde z budovy a sejde k autu. Vypraví se za svou ženou na polikliniku. Chce už vyjet, když mu padne pohled na krámek s květinami. Vyskočí, zavře auto a jde do blízkého květinářství.

Cink.

„Dobrý den, přejete si?“ otáže se od pultu hnědovlasá žena a odfoukne si spadlý pramínek. V rukou má růži a zkouší, kde by nejlépe pasovala.

„Kytici.“

„Chcete něco uvázat nebo si můžete vybrat už hotové,“ ukáže na květiny ve vázách. Vilém se zamračí a prohlíží si je. Nebyly by růže divné? Nebo… Má to. Orchideje.

„Tyhle!“

„Vydrží velmi dlouho,“ pochválí jeho výběr prodavačka a vytáhne nádherně světlé lila orchideje z vázy. Opatrně je zabalí. „Tři sta dvacet.“

Vilém vytáhne peníze a odpočítá je.

„Tady ještě do vázy,“ podá mu sáček s hnojivem.

„Děkuji. Víte, moje žena čeká,“ neodolá se pochlubit.

„Gratuluji.“

Vilém přikývne a nese květiny do auta. Opatrně je uloží vedle na sedadlo a jede k doktorovi. Vysedne před poliklinikou a vezme květiny. Vejde dovnitř a na tabuli si přečte, kam má jít. Připadá si s tou kytkou trochu divně, ale potom to hodí za hlavu.  Vyjede výtahem do druhého patra a podle šipek dojde k doktorce. Připadá si jak exotické zvířátko mezi samými ženami. Sedí rovně a raději se moc nerozhlíží.

„Viléme, co ty tady?“

„Soňo, ahoj. Co by, čekám,“ řekne, jak nejlhostejněji dovede. Mrkne na hodinky. Už by měla vycházet. Byla objednána na devátou. Co když se něco stalo? Ne, bude v pořádku. S Pavlem taky neměla žádné problémy. Měl jít s ní, ale trvala na tom, že ne.

Soňa se mrkne na jméno a nápis gynekologie. „Jarmila je v tom?“

„Nevíme.“ Mačká stonky květin v papíře. „Právě…“

„Jasně. Počkám tady. Jak jinak se máš?“

„Hodně práce,“ pokrčí rameny. „Znáš to sama.“

„Jo. Znám. Jak se má?“

„Dobře. Zdá se, že nevolnosti, tak jak tomu bylo u Pavla, nejsou, ale mám strach.“

„Chápu.“

V tom se dveře otevřou a Vilém zvedne hlavu. Jarmila. Usměje se a vstane.

„Co ty tady?“ podiví se Jarmila a pohled ji padne na květiny.

„Pro tebe,“ připadá si pod pohledy přítomných trochu trapně. Natáhne ruku a strčí jí je.

„Děkuji. Ahoj Soňo? Co tady děláš?“

„Prohlídka. Tak co?“

Jarmila se usměje a Vilém výskne. „Takže… Nemohu tomu uvěřit.“

Jarmila mlčí. „Budeme muset jít.“

„Jasně. Jen běžte.“

„Nemusel jsi je kupovat. Jsou drahé.“ Soňa ještě zaslechne a sedne si. Posmutní. Se svým mužem se snaží už rok a bojí se, že zaspala dobu, kdy může mít děti.

„Paní Hubáčková, prosím.“ Soňa se zvedne a zmizí ve dveřích.

„Kontrola,“ řekne zamyšleně Jarmila. „Je mi jí líto. Pořád se snaží.“ Má z květin velkou radost. Přece jen občas si vzpomene, že je má ráda.

„Proč?“

„Snaží se mít dítě už přes rok a nic. Povídala, že to zkusí uměle, pokud se to do roka nepovede. Moc ji to přeji.“

„Netušil jsem to.“

Jarmila nic neřekne, sevře květiny a rukou pohladí Vilémovu ruku. „Řekla to jenom pár lidem. Jinak nikomu. Možná se i stydí, že nemůže mít děti.“

„Hodně párů je nemá,“ podotkne. „Dělám…“

„Já vím. Teď to musíme oznámit Pavlovi. Povídal, že mu nevadí mít brášku nebo sestřičku.“ Oba se usmějí a Vilém jede domů. Na křižovatce se zarazí. „Co bys řekla obědu? Ne, raději večeři. Jen my dva. Spolu v klidné restauraci.“

„Snad tři,“ položí si ruku na břicho.

„Tak tři. Pavel bude hlídat dům.“

„Souhlasím.“ Políbí ho na tvář a dívá se před sebe.

„Večer jenom zajedu předat článek panu Takahashimu a potom pro tebe přijedu.“

„Dobře.“ Dojedou domů a Vilém hned na to odjede do práce. Na náměstí se zastaví v cukrárně a koupí zákusky, chlebíčky a víno.

„Tady něco máte. Pokuste se neopít a něco napsat.“ Nákup položí v malé kuchyňce.

„Šéfe, vy něco slavíte?“

„Tak co to bude? Beru si větrník,“ prohlásí Daniel a hned vezme dva větrníky nevídanou rychlostí. Než se vzpamatují, už má jeden skoro snědený.

„To ještě nevím. Pochutnejte si a do práce.“

„Nemohu. Držím dietu, ale protentokrát,“ Jana si s těžkým vzdechnutím vezme špičku. „Miluji tyhle špičky z cukrárny U čokoládové hvězdy.“

„Jojo, souhlasím,“ říkají ostatní, zatímco Daniel otevře víno. Rozlije do skleniček a přiťuknou si.

Večer, když už jsou všichni pryč, vezme sako a s článkem v deskách vyjde ven. Řídí směrem k zámečku. Zajede na příjezdovou cestu, vystoupí a zazvoní.

„Dobrý večer. Jen vám nesu ty materiály.“ Má co dělat, aby nezíral na Takahashiho v kimonu. Polkne. Tohle vidět Pavel, asi se zamiluje.

„Dobrý večer, Krátký – san. Mohu vás pozvat dál?“

„Ne, děkuji.“ Na tváři se mu objeví úsměv. „Jdu s ženou na večeři. Budeme mít dítě.“

„V tom případě gratuluji. Prosím, pozdravujte Pavla i paní.“

„Budu.“ Ustoupí a nasedne do auta. Bože, nikdy by neřekl, že kimono bude tak zvláštní.

Takahashi zavře dveře. Díval se trochu divně. Možná je to kimonem, napadne ho a jde do malého pokoje, kde zjevně Voříšek – sama odpočíval. Sedne si do křesla, pozoruje plaménky ohně a otevře desky.

„Jsem doma. Jsi nádherná, Jarmilko. Pavle!“

„Co je?!“ zakřičí seshora a vykoukne ze schodů. Mamka je oblečena v slavnostním červeném kostýmku a má perly a k tomu účes jak z časopisu. Sekne jí. Asi někam jdou a pak si vzpomene. Gynekolog. Seběhne dolů.

„Tak jak? Co to bude?“

„To ještě nevím, ale budeme mít doma děťátko.“

Pavel se ušklíbne.

„Neškleb se.“

„No jo. Dyť jsem rád,“ řekne.

„Potom si promluvíme,“ spustí přísně Vilém. Obdivně si prohlíží Jarmilu.

„O čem zase?“ řekne trochu nevrle.

„O pár věcech. Půjdeme?“ nabídne jí rámě a Pavel se uchechtne. Vidět takhle rodiče je divné. Ještě horší si je představit, jak to dělají a vyrábějí mimino. Pche, to si prostě nejde představit.

„Nikomu neotevírej, Pacholíčku.“

Pavel zvedne oči. „Za co mě máš? Zavolám poldy…“ a zavře dveře. Najednou si uvědomí, že je doma sám. Sakra, je tu ticho jako v hrobce. Chybí jen sexy mumie. Vyběhne schody a pustí na plné pecky repráky. Zavlní se. Konečně může v klidu zkoušet.

Odsune všechno z prostředku pokoje a začne nacvičovat na sobotní vystoupení. Za chvilku se z něj lije pot. Popravdě sám neví, proč to dělá. Jestli pro peníze nebo, že je to zakázané, nebo ho to vzrušuje. Soustředně se mračí. Po dvou hodinách toho nechá a jde se osprchovat. Po sprše prohledá kuchyni. Zlatá maminka, když hladový žaludek objeví dózu s karbanátkem a kaší. Strčí ji do mikrovlnky a prozpěvuje si písničky, do jejíhož rytmu se pohupuje. Vynese to nahoru k počítači a tašku s učením zakopne co nejdál. Usedne ke klávesnici a zároveň jí. Trochu znechuceně si pomyslí, že si bude muset koupit novou, protože jinak by mohl v ní pěstovat žampióny.

Nazdárek!

Zítra je ajina s Černou můrou

Ty víš jak zkazit dokonalej den. Budeme mít mimčo. Myslíš, že mě omluví?

Ani náhodou, spíš budeš muset vyprávět

Ne to ne

Měl bych se učit…. Rezignovaně vloží do úst karbanátek a zakousne okurkou.

Nech to plavat

Láďovi se to řekne. On nemusí jít na vysokou, ale on chce vypadnout. Váhá mezi učením, chatem a hrou. Praští do stolu, až klávesnice zadrnčí. Otevře jiný odkaz.

Budu tam

Výborně, prý je to dobře placené

Skvělé.

Proč to vlastně dělám? Opět zauvažuje a dojí okurku. Kaši nechá být. Kdyby to viděla mamka, řádila by, ale ta teď s otcem cukruje. Co mu asi otec chce?

Má pocit, že něco důležitého zapomněl, ale neví co. Pokrčí rameny a otevře hru. Chvilku hraje, ale někde v koutku hlavy se dere svědomí a zachytává se drápky buněk, které mají na svědomí připomínat mu ne zrovna skvělé věci. Nakonec znechuceně zavře hru a vytáhne zašouplou tašku. Mohl by si aspoň zopakovat slovíčka.

Bridge… Nechce se mi.

„Zase nic neumíte, pane Krátký. Jak chcete jít na vysokou, když neumíte jediné slovíčko?“ Můřin ironický hlas se mu zařízne do hlavy a on jí zatřepe. Propleskne si tváře.

„Dost snění, blbe. Takhle nedojdeš ani do čtvrté. Ještě, že aspoň ten Taka…“ Flétna! Zapomněl na to jako na smrt. Vytáhne ji a připraví si ji k tašce. Vyhrabe noty. Snad aspoň ty budou v pořádku. Jinak má pan sensei velkou smůlu. Koukne na hodiny. Bude deset. To by se měli pomalu vrátit, ale možná budou oslavovat déle. Rozhodně zaleze do postele, protože nechce další otcovo kázání. I když ten tón nebyl na kázání. Spíš jako by chtěl něco vysvětlit. Nechápe, co otec chce vysvětlovat. Vše mu už řekl a je rád, že to přijal. Teď ještě zpacifikovat mamku. Osobně si myslí, že to bude lehčí.

Zavře učebnici, kterou pouze otevřel a jde do koupelny. Zaslechne zdola smích a usměje se. Opravdu se museli dobře bavit. Je rád, protože mamka byla nervózní a otec jakbysmet. Jakbysmet - divné slovo. Rychle se umyje a vyčistí zuby. Proklouzne zpět do ložnice a zaposlouchá se. Rychle zavře oči.

„Spíš?“

Jen se přetočí na druhou stranu. Ticho a jemný zvuk zavíraných dveří. Otevře oči. Ani neví, proč předstíral spánek. Mohl by to mít vyřízené už dnes. Podívá se na černé pouzdro vypadající jako šedý obrys. Polkne. Určitě se ztrapní před nejhezčím chlapem, jakého kdy potkal. Zasténá a raději se ponoří do říše fantazie, kde on je vynikající hudebník a Takahashi jeho sponzor nebo ještě lépe jeho přítel. Uculí se. Tak to je lepší nápad. Mohli by dělat spolu spoustu věcí a on by nemusel hledět na… Zasténá. Už zase skončil. Sakra, jsem k ničemu.

Proč všechny jeho fantazie skončí takhle trapně? Sevře rty a snaží se vrátit do místa, kde skončil a to, jak mu sundává skvěle padnoucí oblek a sedí mu na nohou, ale nic. Bude to zřejmě tím, že jsem to ještě nedělal a je tu všudypřítomná hrozba, že nedodělá školu.

Nakonec usne, ale celou dobou sebou hází z jedné strany na druhou. Ráno se sám od sebe probudí s pocitem, že ho přejel praní válec a protáhl oraništěm. Vstane a zírá před sebe. Podívá se na hodinky. Sedm hodin, ale má pocit, že spal dvě hodinky. Zívne, ale i to je nějaké divné. Došourá se do koupelny. Podívá se do zrcadla. Zombie vypadá lépe.

Ani studená voda nepomohla, pomyslí o deset minut později.

„Pavle, vstávej.“

„Už jsem vzhůru,“ zamumlá apaticky. Obleče se bez nulové energie, vezme tašku se stejnou nechutí. Do podpaží strčí flétnu. Musí na ní dávat pozor, protože by ho mamka zabila, kdyby se jí něco stalo. Možná nezabila, ale nadšená by byla asi jako u zubaře na trhání zubu. Lhostejně převezme svačinu a jde do školy.

„Nazdar, zombie.“

„Zdar, mucholapko.“

„Vypadáš šíleně.“

„Taky nekandiduješ na Miss Universum,“ odsekne, ale Jiřině to nevadí. Popadne ho pod loket a zahledí se na černou krabici.

„To je flétna?“

„To je flétna,“ potvrdí a nechá se vést.

„Nazdárek, milenci.“

Jak je možné, že všichni jsou tak šťastní? Jenom on je pořád na tom stejně. Pták topící se v kupce hnoje. Dojdou před školu a dívá se po kamarádech. Ty štěbetavé hlasy mu začínají vadit.

„Ahoj, broučku!“ Jako na povel se všichni otočí a sledují štíhlou Katty a jejího nového amanta.

„Přišla se pochlubit, čůza,“ zavrčí nedaleko jedna holka a propluje kolem nich jako královna.

„Je to kráva, která nikoho nemá,“ vrátí ji to pěkně nahlas Katty. „Nazdar, milánkové. Není báječný den?“

„Je ájina - není,“ informuje ji Pavel.

„A my, pane Krátký, nejsme na pohřbu.“

Černá můra. Škoda, že nemá motorovou pilu. Odešla. Škoda. Jsem v náladě, kdy by mi stačily ruce. Hezky zmáčknou její vychrtlý krček.

„Někoho dnes zabije,“ prohodí Jiřina, která zároveň vysvětluje vražednou Pavlovou náladu a sleduje Sovákovou v černém. „Jde na flétnu, víte. První hodina.“

„No jo, a já tě nebudu moct doprovodit.“

„Chceš snad nahradit Jiřinku, Jardíčku?“ řekne s úsměvem Marek, který i tentokrát přišel včas. Jeho matka to zřejmě myslí vážně, pomyslí si všichni naráz.

Pavel zrudne a strčí mu pěst pod nos. „Ještě jednou to řekneš a je z tebe mrtvola.“

„No tak, děcka, sklapněte. Bude zvonit,“ utne začínající rvačku Jiřina a zavře knihu. „Jako malí,“ řekne a s hrdě vztyčenou hlavou jde k bráně.

„Kruci!“

Pět.

Toť výsledek jeho snažení se o učení. Teď jde na hodinu hudební výchovy a někoho by rád zabil. Pomaloučku svíral krk, dokud by necítil, že z těla vyprchává život. Je blb a zastaví se před růžovou budovou. Znechuceně pozoruje děti, které se loudají dovnitř. Venku je oproti jeho náladě nádherně. Nadechne se a s pocitem nepatřičnosti vstoupí dovnitř. Cítí se jako Gulliver mezi Liliputány. Proč v tomhle věku ještě chodí na školní aktivity?

Naslouchá houslím a opírá se o zeď. Nepřítomně pokyvuje na pozdravy malých žáčků. Nejspíš si myslí, že tu učí. Ze dveří vyjde holčička a vyplázne na něj jazyk. Ta dnešní mládež.

„Dobrý den, Takahashi – sensei,“ vzpomene si na oslovení.

„Dobrý den, pane Krátký – san.“

Už zase. Zaúpí a vystrčí dopředu ramena. „Pavel,“ skoro zavrčí. Ještě jednou to řekne a bude vraždit.

Hikaru nadzvedne oči a zahledí se na Pavla. Vypadá jako pes, který chce někoho kousnout. Pousměje se.

Pavel se mimoděk narovná. „Omlouvám se, ale…“

„V pořádku, Pavle.“

Uleví se mu. Díky bohu. „Tady je,“ podá mu krabici. Hikaru se na ní dívá.

„Je tvoje,“ řekne, aniž se hne.

Pavel zrudne a hned ji otevře. Hikaru se pobaveně dívá, jak ji neobratně bere do ruky.

„Noty?“

Pavel po něm nechápavě kouká. Hikaru přejde ke stolku a vezme noty. Má ještě svoje staré, ale jsou tam jednoduché pěkné melodie. Uvidí, co dokáže. Měl tušení, že svoje si nepřinese.  Ale nejprve ho bude muset srovnat. Otevře na jemu známé melodii a vzpomíná, jakou měl radost, když ji poprvé zahrál bez chybičky. Byl nesmírně pyšný.

„Tohle budete hrát,“ ukáže na skladbu. Pavel se nahrbí a kouká do ní. Hikaru ustoupí. Je až moc blízko. „Nejdřív…“

„Ano?“ vzhlédne k úžasným černým očím, dlouhým vlasům a rozbuší se mu srdce. Pevněji sevře flétnu, která mimoděk se rozechvěje. Cítí, že je konečně volná, že její samota a nečinnost končí.

„Ano, já chci hrát!“ šeptá co nejhlasitěji.

„Budete se muset naučit stát,“ řekne vážným tónem a zpříma sleduje jeho oči. Zřejmě to nepochopil. Povzdechne si a přistoupí k němu. Pavel se nadechne. Voní… Voní… Nevím čím, ale je to jako droga, kterou by mohl dýchat dvacet čtyři hodin. Točí se mu z ní hlava a ty ruce, bože, chci ještě.

Hikaru zatlačí na různá místa a Pavel překvapeně zjišťuje, že se jemným dotekům poddává. Je to čarovné a najednou má pocit, že je stejně vysoký jako sensei.

Hikaru poodstoupí. Měl pravdu. Vypadá krásně, když stojí takhle rovně s flétnou v ruce. Vypadá krásně a ustoupí ještě víc.

„Zkusíte to?“ pokyne mu rukou k notám.

Pavel skloní hlavu k flétně a přiloží ji ke rtům. Má divný pocit, ale ignoruje ho. Zničehonic ví, jak ji přiložit a foukne. Skoro ji upustí, jak ho překvapí čistý zvuk. Zamrká a Hikaru taky. Oba hledí na flétnu

Pavel ji očarovaně přiloží k ústům. Nepřítomně jí naslouchá. Nic nevnímá kromě pocitu a touhy hrát. Drží ji jinak a jen se diví, že ji tak drží. Už viděl, jak se drží, ale myslel, že bude mít větší problémy. Nikdy ho moc nebavilo hrát na flétnu. Stočí zrak na noty a foukne do ní. Všechno se v něm sevře.

„Ach ano…,“ vzdechne flétna radostí. Hoří touhou opět hrát. Tak jako dřív, kdy stála, hrála a nevnímal nic kromě melodie, která ji něžně obtáčela.

Hikaru zamračeně pozoruje Pavla. Je to dokonalé. Proč lhali? Bez talentu? Nesmysl.

„Dost,“ řekne trochu příkře a vynadá si. Pavel omráčeně přestane. Je úplně někde jinde a má pocit, že jeho vnitřní já si stěžuje, že je melodie příliš jednoduchá.

„Neeeeeeeee!“ Zakřičí flétna nelibosti. Hrát… hrát… víc… to je málo… hrát, chci…

„Proč jsi lhal?“

Tak tomu rozumí. „Nelžu,“ brání se zoufale a vrtí hlavou. Nerozumí tomu.

Hikaru se mračí. Cítí, že tu něco není v pořádku. Ale co?

Pavel ho nevnímá, natáhne ruku a přetočí stránku. Dál a dál, až dojde skoro na konec. To je ono. To je lepší, libuje si flétna.

Hikaru ustoupí, zvědavý, co chce dělat. Přesně ví, která skladba je na konci. Hrál ji na své první zkoušce na univerzitě. Není těžká, ale lehká taky ne.

Pavel přiloží flétnu a Hikaru pozoruje, jak do ní foukne pod jiným úhlem než minule. Jak to ví? On se to musel učit. Naslouchá tónům. Ví, co dělat, ale ten dech je špatný. Jako by hráli dva různé lidé. Lidé? Doposlouchá skladbu dokonalou i nedokonalou.

Pavel zírá na flétnu, která ho pustila ze svého zajetí. To bylo něco jiného. Čarovného, neskutečného. Měl pocit, že pluje zároveň s větrem v korunách stromů. Ještě teď mu tóny zní tělem.

„Pavle, to je tvoje flétna?“

„Ne. Báry.“

„Kdo je to?“

„Ona zemřela.“

Hikaru k němu přejde a natáhne ruku. Pavel mu ji podá, ale vzápětí stáhne. Nechce mu ji dávat, chce hrát. Neochotně mu ji podá.

Hikaru ji převezme. Má zvláštní pocity, jaké nikdy nemíval. Drží ji a cítí její vibrace. Přivře oči, nadechne se a soustředí. Chce hrát a touha z ní vyvěrá jako neukojitelný pramen. Přiloží k ní rty a na chvilku má dojem, že líbá Pavlovy. Foukne a otevře oči. Pochopí. Jenže jak to? Proč? A proč on nemůže?

Vrátí flétnu Pavlovi a najde tu nejtěžší skladbu. Ví, co bude následovat.

Pavel ji přiloží a před tím chvilku se dívá na hranu, která se dotýkala Hikara. Sklopí oči, ale potom do ní foukne. Nechci, ale musím hrát.

Hrát, hrát, hrát, víc a ještě víc, déle hrát. HRÁT…

Něžné tóny flétny se rozletí po místnosti a Pavel si s hrůzou vybavuje zasněný pohled a úsměv drobné blondýnky. Držela flétnu a hrála. Hrála totéž co on. S bravurností virtuosa, který hraje léta. S něhou i vášní, se vší láskou jaké byla schopna. Její láska, vášeň, její celé já byla jen jedno. Flétna.

Hikaru pozoruje, jak se svět začne hýbat a Pavel hraje něco, co zvládne už opravdový mistr. Nelhal.

Tóny se propojují a tvoří melodii, ruce hbitě přeskakují po klapkách a pak najednou flétna je mrštěna do kouta a Pavel klečí na zemi. Tiskne si ústa a z očí mu tečnou slzy.

„Nemohu… Nemohu hrát… Proč?“ zasípá a pak si už nic nepamatuje.

Flétna doslova zařve vzteky. „Hrát…!“

Hikaru zvedne opatrně flétnu a položí ji do krabice. Dotkne se Pavla. Dýchá, ale nezvládl, co po něm Bára chtěla. Nemá její schopnosti a nehraje tak jako ona. Aby Báru zvládl, potřebuje cvičit. Otázka je, co s tím bude dělat? Ještě se s podobným případem nesetkal. Nadzvedne ho a v náručí ho odnese na žíněnku. Pavlovu hlavu si položí do klína. Za chvilku se vzpamatuje, ale bude ho nejspíš bolet hlava. Proč si vybrala Pavla? Proč jeho? Musela to být mistryně. Hrál neuvěřitelně dobře a ohraničovalo ho jedině to, že nikdy na příčnou flétnu nehrál a neumí to. Pokud ano, mohl by se s ní spojit a hrát jako bůh. Pohladí ho po vlasech a překvapí ho něha, kterou k němu cítí. Jemně se dotýká jeho tváře. Je tím trochu zaskočený, protože nemá ve zvyku se ihned lidí dotýkat. Raději udržuje odstup.

„Co se stalo?“

Nerozumí mu, ale ví, na co se ptá.

„Duch ženy, která hrála na flétnu, je v ní.“

„Bára je tady?“ otočí hlavu k pouzdru. Některá slova pochopí.

Hikaru přisvědčí.

„Byla mistr flétny, tak to říká teta Míla – Bářina matka.“

Pavel si uvědomí svoji pozici i to, že nejspíš omdlel jako nějaká slečinka. Ale je mu dobře a nechce se mu z klína. Ví, že se bude muset zvednout. Posadí se.

„Co mám dělat?“

„Buď ji ovládnout, nebo vymýtit.“

Exterminate zná z horroru. To druhé slovo si doma najde.

Hikaru se na něj vážně dívá. Co udělá se začarovanou flétnou? A udělá vůbec něco? Pavel se zvedne a přistoupí k pouzdru. Otevře ji a zírá na stříbrnou nádheru. Zabouchne víko. Když hrál, nebyl to on, ale někdo jiný. Problém je, že se mu to zatraceně líbilo.

„Co mám dělat?“

Flétna-7_- Flétna