Shounen - ai povídky

Flétna

10.

Vzpomínky

Ve třídě vládne dusné ticho. Všechny oči, až na páry, které zuřivě mačkají sms, nebo se koukají z okna na zimu, pohlížejí na Černou můru a na Pavla, který se potí na stupínku.

Jak dlouho?! Proletí zoufalou Pavlovou myslí. Jak dlouho ho chce ještě mučit? Má pocit, že nic neumí, ale urputně se snaží konverzovat o zimě. Má chuť si utřít zpocené dlaně do džín, ale neodváží se pohnout.

Konec?

„Vida, takže přece jen jste zabral. Dvojka!“

Třídou se nese nesouhlasný šum, ale Pavel se málem rozbrečí. Jeho známka, která rozhoduje, zda by měl kuli na pololetní vízo nebo ne. Roztřesenou rukou přijímá sešit i známku v průkazu. Má pocit, že nohy, které se pod ním třesou jak huspenina, ho dál nedonesou. Ještě kousek k čtvrté lavici. Sedím! Nedůstojně se sesune do židle. Tupě se dívá před sebe. Sotva zaregistruje Jiřinin vztyčený prst. Dokázal to. Tvrdou práci, učením, s pomocí senseie.

„Takže tady vidíte na zářném Pavlově příkladě, že to jde. Jen doufám, že pan Krátký neusne na vavřínech a půjde to tak dál.“ Čímž jeho úlevu, ale hlavně euforii pořádně zchladí.

Pavel se zahledí z okna, protože si vydobyl místo právě u okna. Každý rok je o ně tvrdý boj. On dostal čtvrtou lavici. Vyhlédne ven. Už, aby skončila hodina, ale místo něho jde Olina. Nic si z toho nedělá, že je vyvolaná a kluci uhranutě zírají na její vyvinutá prsa.

Hraje si s tužkou a přemýšlí, co na jeho známku řekne sensei. Hikaru. Zvláštní jméno. Když se dozvěděl význam jeho jména, zdrobnil ho a teď ho převaluje na jazyku jako gurmán. Jarda mu vysvětlil, že to znamená Světlo. Světýlko zní krásně, ale nikdy mu to neřekne. Nějak se stydí ho tak oslovovat, i když se cítí jako pár. Maličko si povzdechne, očima zabloudí na strom, který roste u brány. Je bez listí. Šedý monument zimy. Připomínka, že slunce je bledé a oni se musí teple oblékat. Že jaro je daleko a rána krutá a den kratší než noc. Nesnáší zimu na rozdíl od Jardy, který ji miluje. Je hnusná.

Světýlko. Je to přesný. Možná ve skrytých fantaziích, o samotě mu tak bude říkat. Je to skoro půl roku, co ho načapal v klubu, jak tančí. Půl roku od hradních slavností, kde ho pasovali na občana města. Otec mu poslal video z toho dne a on je poslal do Japonska. Povídal, že byli nadšeni. Od té doby se naučil moc hezky česky. No, drhne to, ale za půl roku se nikdo česky nenaučí. Má roztomilý přízvuk a skloňování není úplně perfektní. Taky zásoba slov není nijak světoborná, ale jak říká Černá můra: V cizím městě se neztratíte, milánku. Stále váhá, zda ho miluje a naopak. Co na něm vidí?

Vykloní se. Sensei ve škole? Proč? Sleduje štíhlou postavu v černém kabátě. Nedávno si koupil černé ojeté auto, které mu otec dohodil.

Je nádherný. Je pyšný, že má takového přítele. Zajímalo by ho, zda otec o nich dvou ví. Asi by nebyl nadšený, ale kdo ví.

Tím je dáno vše. Postava mu zmizí z očí. Mrkne na Olinu. Podle toho, jak se tváří Můra, to vypadá, že stihne ještě jednoho dobrovolníka. Sleduje chtivý Tomášův pohled. Spí spolu? Sotva, ale kdo ví. Co tady dělá? Vrátí se v myšlenkách k sensei. Před dvěma měsíci se zbavil Báry. Doteď se ptá, zda udělal dobře.

Seděli u nich doma v kuchyni, rozložené učebnice a on se snažil nedívat na senseie jako hladový vlčák na kost obalenou masem. Myslí si, že se mu to nepovedlo.

„Zlatíčko, jak je to s Bárou?“ najednou se optá mamka, která přišla do kuchyně zkontrolovat buchtu. „Hraješ na ní, ne? Víš, jak je na tom teta Míla závislá.“

Hikaru k ní zvedne hlavu. „Je to špatné, že muset hrát,“ řekne už s pěkným přízvukem. Když se mluví pomalu, docela i rozumí.

„Já vím, ale nemohu si pomoci, záleží mi na ní. Kdyby to šlo, au!“ slabě vykřikne, když otevře troubu a vyvalí se na ni pára. „Jsem to nemotora!“ zavrčí.

„V pořádku?“ optá se ustaraně Pavel a zadívá se na už vystouplé břicho.

„Ale ano, zlatíčko. Za chvilku bude. Máte rád meruňky?“ Mluví pomalu a klidně, aby ji Pavlův učitel dobře rozuměl.

„Meruňky?“

„Apricot,“ přeloží Pavel.

„Jak to, že jste se neučili zeleninu a ovoce?“ začne se rozzlobeně ptát „Ihned to napravíš. Jdeme a vyjmenuj je. Víš, že chceš na tu školu, tak se uč.“

Hikaru se usměje. „Já je umím, jen občas zapomenu a je zima.“

Pavel automaticky přeloží.

„Já umím anglicky, nezdvořáku.“ Pavel vidí, že stejně je ráda za překlad. „Musím vám poděkovat, že se mu věnujete. Je to uličník a je třeba ho bít od rána do večera. Je jenom na počítači a nikde jinde.“

„To není pravda.“

„Mlč. Už abych to měla za sebou,“ zčistajasna si s povzdechem pohladí břicho.

„Mami, já to vytáhnu, až to pípne. Měla by sis odpočinout.“

„Já vím. Narodí se někde v dubnu, doufám. Mám ráda jaro. No snad to bude dobrý a nezapomeň panu Takahashimu zabalit kus buchty do dózy.“

„Ano mami.“ Sledují ji, jak odchází.

„Pavle, mám návrh,“ začne česky, ale přejde do angličtiny. „Mluvil jsem o Báře s jedním svým přítelem v Japonsku. Je ochoten se na to podívat. Jenom je zvláštní, proč ji necítím, když hraji, ale on je kněz. Myslíš, že mi ji svěříš?“

„Rád!“ vyskočí a popadne ho kolem krku. Rychle ho pustí a posadí se nazpět celý červený.

„Dobře.“ Dívá se na něj. Pavlovi je horko z jeho černého pohledu. Nikdy neví, co si myslí. Chce ho, nechce, vyčítá mu to nebo co? Přivádí ho tím k zoufalství. Někdy je to znát, ale snad se neplete, když je v jeho pohledu touha.

Najednou ho vezme pod bradou a dotkne se jeho rtů svými teplými. Líbá ho, až mu dochází dech a potom nic.

„Budeme se učit.“ V tu chvílí senseie proklíná.

Pamatuje si na ty dvě hodinky v kuchyni, jako by byly dnes. Je zvláštní, co paměť dokáže s člověkem. Nepamatuje si, co dělali před čtrnácti dny na těláku, ale pamatuje si tuhle scénu.

„Jana Chlebná k tabuli.“

Pavel se k ní otočí. Chudák. Je takový průměr - ani dobrý žák, ani špatný. Trochu zakřiklá s babkovským účesem. Možná kdyby došla kadeřníkovi, nalíčila se… zavrtí hlavou. To už by snad nebyla ona. Po škole hned spěchá na brigádu. Chce jet o prázdninách do Francie na celé dva měsíce. Všichni vědí, že tomu jazyku dává přednost a Černá můra toho zneužívá. Je ji jedno, zda umí dokonale francouzsky. U ní se to nepočítá. Počítá se pouze její milovaný předmět. Ájina.

Vlastně stejně jak ho proklíná tak i miluje a sebe za nedostatek odvahy. Představuje si, jak ho svede, ale pokaždé to skončí u červenání a později doma v posteli skoro vzteklou masturbací. Nesnáší to. Proč je neschopný? Proč? Přitom kdyby to bral z hlediska chození, pak je vše v pořádku. Dokonce se i muchlují, ale tím to končí. Neví, jak je na tom Hikaru, ale on je vcelku frustrovaný.

Dnes bude opět u nich. Konverzace, učení. Polibek, pokud nebude u toho rodič, na přivítanou i na rozloučenou. Jako by byli manželé. Jenže ti v noci rozhodně nejsou od sebe tři kilometry daleko.

Doprdele! Má to zapotřebí? Ale až skončí pololetí, odhodlá se. Bude valentýn. Neví, co mu koupí, ale něco hezkého. Chce už mít sex. Jak to mohl vydržet?

Nejistota?

Možná.

Dnes přijde. Další vzpomínka. Jasná, vykrystalizovaná. Pamatuje si to, jako by se to stalo před hodinou. Proč si tak nepamatuje ájinu, zemák nebo matiku? Dal by za to půl života.

Jde ven. Sluší mu to. Bože, moci ho objímat – objímá ho. Moci líbat – líbá ty božské rty, které se umí krásně usmívat. Co by se stalo, kdyby se spolužáci dozvěděli, kým je? Rozhlédne se po třídě. Na stupínku stojí Janička. Chudák, zrovna něco brumlá o podzimu. Jiřina. Vzala by jeho orientací? Katty? Jarda? Marek? Jak by na to reagovali? Vzali by ho s jeho úchylkou?

Nejsem si jistý, přizná si to. Rychle se podívá z okna. Zmizel. Chtěl ještě zahlédnout jeho záda. Má je svalnaté, hřejivé, a když ho objímá, křečovitě do nich zatíná prsty, aby neupadl. Dnes ho uvidí.

Jak dlouho jde balíček z Japonska?

Neví. Možná by se mohl optat na poště.

Jednou se to stalo. Seděl u nich doma v obýváku. Přišel ze školy utahaný jako štěně. Bylo pondělí a měl toho plné oči. Otevřel dveře, shodil boty, zařval. „Jsem doma!“

„Jsem doma! Co je k jídlu?!“ Nic. Žádná odezva. Něco se stalo? Vletí do kuchyně, ale nikdo tam není. Zklamaně se podívá na kuchyňskou linku. Vždy tam je něco dobrého, ale tentokrát nic. Potom zaslechne hlasy z obývacího pokoje. Návštěva?

Znechucení. Po špičkách se plíží ven.

„Pavle?“ Ztuhne pod matčiným přísným hlasem. Nechce dělat návštěvě šaška.

„Ahoj mami, musím se jít učit. Mám písmenku z dějáku, zemáku a češtiny a hlavně ájinu. Přece víš, jak jsem na tom špatně. Nevěřila bys, kolik máme úkolů. Chtějí nás zničit! Maturu máme už za rok! Jen si vezmu něco k pití.“ Škola je vždy dokonalá výmluva. Na to nemohou nic říct. Doufá.

„Domácí úkoly? Učení? Nemáš horečku? Padej, máš tu návštěvu.“

„Já?“ On má návštěvu? Učitel? Kamarád? Jirka? Jen to proboha ne! „A kdo to je?“

„Sensei…“

„Cože?“ nechápe to. Sensei tady doma. Na pohovce, kde se rozvaluje u televize, když rodiče nejsou doma. Kde si jednou spřádal divoké fantazie o jednom klukovi. Tam sedí. Neskutečné se stává realitou. On, tady u něj doma. „Doprdele!“

„Nebuď sprostý.“ Ucítí jednu za uchem. „Jak jsem tě to vychovala? Být mladší…“

Mýdlo v puse. Odporná záležitost. „Promiň,“ omlouvá se ihned kajícně. Ta představa je horší než zkouška z ájiny… Ne, stejně odporná. „Jen jsem překvapený. Co tu chce?“

„A jak já to mám, pro Kristovu nohu, vědět?“ Najednou stojí uprostřed obýváku se školní taškou přes rameno a cítí se jak šupák na nádraží. On v perfektním obleku, jako by přišel žádat o jeho ruku a on ve vytahaných pohodlných džínech. Dokonce i triko je fádní. Cítí se celý nezajímavý vůči někomu tak božskému. Má to! Bude mu říkat stejně jako ta ženská v tom seriálu Sex ve městě. Pan Božskej. Narovná se.

„Dobrý den, sensei,“ pozdraví ho s úlevou. Vůbec neví, jak mu má říkat. Vůbec celé je to divné.

„Dobrý den, Krátký - san.“

Mě snad budou trhat zuby. Nesnáším to ještě víc než Černou můru! Proč si nemůže zapamatovat tak jednoduché pravidlo? Je Pavel.

Hikaru se usměje. „Pavle.“

Díky bohu. Shodí tašku a posadí se do křesla. Bože, tohle - tohle je jako by mě fakt o něco žádal. V hlavě mu víří představa ruky s prstýnkem… Udělá se mu blbě.

„Jak jsem vyrozuměla, pan Takahashi by chtěl rozšířit svoji výuku.“

„Proč ne?“ lehkovážně řekl, ale všechno v něm hrklo. Budou se vidět, bude se ho dotýkat, možná… Zavrtí se. Víc hodin, víc setkání, víc mučení? Zbláznil se na stará kolena. Odkdy je masochistou?

„Taky neposedíš chvilku klidně. Jen pod podmínkou, že zvládneš všechny své povinnosti. Přece víš, že chceš…“

„Mami, já vím!“ Skočí ji do řeči. „Zvládnu to a naučím se i trochu angličtiny.“

„Tak dobře.“

Hikaru se postaví a hluboce se ukloní. Matce i Pavlovi. Pavel se cítí trapně. Vždyť nic neudělal, ale sluší mu to. Tak moc.

„Děkuji moc, za důvěru. Nevím, jak vám oplatit laskavost, kterou vůči mně projevujete.“

Mávnutí rukou. „Nechte to být. Hlavně ho něco naučte. Já bych měla děkovat, že jste si toho klacka vzal na starost.“

Klacka. Jo, tak to řekla o svém synovi. V tu chvílí by ji nejspíš hodil něco na hlavu. On se snaží vypadat skvěle a ona ho takhle shodí.

„Čtyři.“

Třída soucitně povzdechne. Nikdo nemá rád hodiny angličtiny.

„A vy, slečno Jiřino Novotná, prosím příště věnujte pozornost mému předmětu. To, že jste premiantka a umíte jazyk, ještě neznamená, že dostanete jedničku.“

Černá můra je ve vražedné náladě.

„Omlouvám se, profesorko Sovákova. Už to neudělám.“

Udělá.

„Milá holátka…“ Máte domácí úkol na mailu, zanikne v hlasitém zvonění. Ať žije zvonek!

Třída ožije. Učebnice zaklapnuty, sešity taky, vše shrnuto do tašek. Protáhnutí a učitelka ne učitelka všichni jsou v tahu. Pavel sedí na židli s otevřenými knihami. Dostal dvojku a nikam se mu nechce. Nakonec se zvedne. Mají dvouhodinou chemii. Sbalí knihy. Co asi Hikaru chtěl ve škole?

„Co je ti?“ Jiřina do něho žďuchne s razancí parního stroje.

„Au, to bolelo. Coby? Nic.“

„To si povídej své tetě, ne mně. Vybal to. Ty jo, ale dnes měla šílenou náladu.“

„To mě povídej. Uměl jsem to na jedničku.“

Jiřina si ho prohlédne, jako by študovala vzácného brouka. „Je fakt, že ses zlepšil. Jdeš?“

„Jasně. Prvek se bude čílit, jak tam nebudeme včas.“

„Hele, proč mu tak říkáte?“

Pavel se na ni udiveně podívá. Co je jí? Říkají mu tak už léta. Přezdívka, která zřejmě nastoupila rovnou s ním. Že by? Ne, to je blbost! Jiřina a zamilovat se? I když kdyby to bral z pohledu holky… „Hele, nejsi do něj náhodou, no víš co?“

Jiřina se na něj nechápavě podívá. „Co?“

„Zabouchnutá!“ pošeptá tiše.

„Ale holoubci, a tak blízko sebe. Kdypak bude svatba?“ Vpadne mezi ně rozesmátý Jarda. O prázdninách se chystají na lyže a on nedokáže básnit o ničem jiném.

„Blbče!“ ohodnotí Jardu jedním slovem Jiřina.

„Cože? Já blbec? Trhněte si hnátou!“ Jiřina s Pavlem se na něj zadívají. Tak co tu ještě dělá? Jiřina se ošije. No bože, tak se ji líbí. Nikdy ji nepřitahovali kluci ze třídy. Jsou tak strašně nedospělí a hulvátští. Nic proti nim.

Zaplují do třídy se vznešeností i kapkou nejistoty, co bude. U Prvka nikdo neví, zda budou praktika nebo se budou šrotit. A starší ročníky si to nechávají pro sebe, zmije jedové, pomyslí si jak Jiřina, tak Pavel. Sednou si do lavice s baňkami, které tvoří průhlednou bariéru.

„Co myslíš, že bude?“

„Budeme vyrábět vodík!“

„A potom atomovku!“ otočí se na ně Katty v dobrém rozmaru.

„A vyhodíme školu do vzduchu,“ zapiští Olina, která se k nim nahne. Ve štědrém výstřihu je vidět všechno. Pavel někdy nechápe, proč se s oblečením horních dílů obtěžuje.

„Co kdybys to dala někam jinam?“ naznačí Jiřina, která sice má prsa, ale rozhodně ne typu D – E.

„Moje jediné aktivum?“ popotáhne si svetřík ještě dolů, až se ukáže bílá krajková podprsenka.

Katty si povzdechne, protože má je daleko menší.

„Ani nápad,“ pronese spokojeně Olina. „Možná dostanu čtverku z ájiny. Bylo by to paráda.“ Tohle on nechápe. Proč tedy šla na gympl, když nechce na vejšku? To je jedno.

„Pavlík má starosti.“

„Opravdu? Ty, já se zapomněla optat, co ta flétna? Fungovala?“

„Jaká flétna?“ vmísí se Olina, která je šíleně zvědavá. Její aktovka vždy obsahuje pár drbacích časopisů, kdo kde s kým.

„Žádná. Začínáme.“

Jiřina zavrtí hlavou, ale otevře tašku, aby vyndala učebnice a sešity. „Měl bys to taky udělat.“

Pavel jen pokývá hlavou a vyndá je z už značně ošoupané plátěné tašky. Pořád je v šoku, že ájinu zvládl. Ale musí si poctivě přiznat, že vysněná vysoká škola se stala takovým nějakým vzdáleným cílem. Všechny myšlenky se mu poslední dobou stáčejí ke Světýlku.

„Jsem rád, že aspoň někdo se na moje hodiny těší. Uděláme si pár pokusů dokládajíce, že prvky jsou stále důležité.“  Úleva. Žádná písemka. „A na konci malý testík, jak jsme dobře dávali pozor.“

„To není fér!“

„Slečno Dřevěná, ale je. Tohle je gymnázium ne holubník. Příprava na vyšší cíle, než zřejmě máte vy. Tak jdeme na to.“

„Blb,“ zaslechne procedit Jardu.

„Jestli si myslíte, že jsem vůl, nechám vás přitom. Ovšem co potom jste vy?“

„Není dokonalej?“

„Cože?“ nechápe Pavel. Vzpomene. Zamilovaná. „Tak to bych nikde neříkala.“

„Neponižuj mě. Nejsem kráva.“ Pavel se zasměje.

Po dvou hodinách smradu a vůně, drží v rukou test. Jedna. Díky Jiřině. Zřejmě si uvědomila, že to neměla říkat, ale komu by to povídal? Možná jedině senseiovi. Všechno se v něm sevře touhou. Jejich vztah by měl dostat konečně nějaké grády. Nejlépe v posteli. Přežvykuje svačinu jako mnoho jiných. Vyhlíží ven, zda ho nezahlédne.

„Kdy půjdeme na rande?“

„Cože? Jo aha.“ Je náročné mít jednu lásku a s někým jiným na zkoušku chodit. Pořád ještě na Jiřině testuje, jak se chovat na schůzce. Popravdě má pocit, že to dodnes neví, i když Jiřina říká, že dělá pokroky. Poslední dobou uvažuje, jak to ví, když na žádném nebyla. Tedy co on ví.

„Co zítra? Zvu tě do cukrárny!“

„Pavle, s mou postavou? Měj soudnost!“

„Jsi náročná!“

„Můj milý, ženy jsou náročné. Půjdeme na tu výstavu panenek.“

„Čeho?“

„PANENEK. Neslyšíš nebo co?“

Proto jsem raději v mužské společnosti. Chápe, že mají rády šaty, sereptičky, že žvatlají o klucích, kde kdo s kým, ale tohle je moc. „Ano.“ Jedno z pravidel. S ženami vždy souhlas, jinak tě to vyjde dráž, než jsi původně myslel. Otázka je, zda to funguje na muže. Na poslední schůzce uvažoval, že to Jiřině řekne.

Nenašel odvahu.

Měl strach, že ho odkopne a on zůstane sám.

Strach, že to vyžvaní ostatním.

Má ho už od doby, kdy zjistil, že se mu líbí kluci. Ve sprchách se usilovně díval na kachličky, na bazéně do země. Snažil se, aby to nikdo nepoznal. Nechtěl ztratit kamarády a nechtěl slyšet buzno, teplouši, bukvičko a vlezdoprdelko a neví, co ještě. Nesnáší být sám. Uvědomuje si, že jednou to bude muset říct, ale zatím to tají. Na net se ani nedívá, protože má strach. Přitom tančí a každou chvilku ho může někdo poznat. Nechápe tenhle svůj dvojí život. Vzpoura na lodi Bounty?

„Kde to je?“

„Na náměstí v galerii.“

„Tak tě vyzvednu v šest. Můžeme potom zajít na kávu.“

„Výborně. Skvěle se učíš.“

A bude to fungovat na muže? Je blázen. Hikaru a panenky, kdo ví.

„Vzpomínám si na naše první rande. Překvapil jsi mě.“

Pavel neposlouchá. Vzpomíná si, jak byli na rande poprvé se Světýlkem. Bylo to nádherné. Tajemství se mísilo se vzrušením, že to nikdo neví, ale že oni dva to vědí. Šli do kina. Otec jim dal lístky, které dostal. 

Rozechvělýma rukama zpřehází celý svůj šatník. Pořád se nemůže rozhodnout, co na sebe vzít. Film ho nijak nezajímal. Bylo to jedno, co to bylo. Nakonec se rozhodne pro klasiku. Džíny, triko a mikina. Je ještě teplé počasí, i když večer bývá chladněji. V zrcadle prozkoumá tvář. Nic tam nevykukuje. Navoní se a doufá, že se mu bude líbit. Vlasy zpřehazoval sem a tam. Nakonec napůl spokojený s rozhodnutím zajít k holiči, vyjde ven.

„Mami.“

„Skoro hodinu.“

„Tolik?“ Podiví se. To asi přehnal.

„Ne tolik ne a ten bordel v pokoji si uklidíš sám. Kam jdeš?“

„Do kina se senseiem.“

„Aha. To je dobře. Musí se tu cítit sám. Měl bys jít nebo to nestihneš.“

„Dop…,“ zadrží a raději zmizí. Z botníku sebere tašku přes rameno. Nazuje boty a vyrazí.

Srdce mu splašeně bušilo. Ruce se mu potily jako by stál před Černou můrou a odříkával domácí úkol.

„Slyšíš mě?“

„JO jasně. Promiň, máme matiku, že.“

„Pavle, dnes jsi mimo, co se děje?“

„Jen jsem vzpomínal.“

„Aha.“

Zní to hodně bezradně, pomyslí si Pavel. Přestěhují se na matiku, fyziku a potom na literární seminář. Vybral si ho záměrně a je jedním ze tří kluků. Mají tak trochu výsadu. Pavlíčková po nich nic moc nechce.

„První hodinu napíšete krátkou povídku na téma: Moje první rande. Potom to rozebereme.“

„Ne!“

„Chápu, takže napíšete, jak by mělo vypadat dokonale rande. Do toho!“ Pavel skloní hlavu k listu. Proč psát? Pustí se do toho. Za chvilku to má hotové. Není to nijak excelující, protože mezi nimi jsou opravdoví umělci, ale jemu o to nejde. Je to odpočinek, má rád literaturu a započítá se mu to na vysokou. Snad. Otázka je, kam se dostane.

Dokonalé rande.

On ho zažil. Se Světýlkem. Jejich první rande v kině Hvězda. Nijak luxusní kino, ale mají nové sedačky a dá se koupit popcorn. Do poslední chvíle netušili, na co šli.

Lístky zněly na film Zkrocená hora.

„Dobrý den!“ pozdraví rozzářeně Pavel Hikaru.

„Dobrý den. Děkuji za pozvání do kina.“

„To nic. Táta je dostává zadara. Zdarma.“ Opraví se. Učit češtinu není jen tak, pomyslí si. „Půjdeme?“

„Samozřejmě. Mohu tě pozvat po kině někam na jídlo?“

Pavlovi se zatají dech, srdce málem končí na chodníku. „Ano!“ Má pocit, že mu přeskočil hlas. Snad ne. „Musím říct, že ta slavnost na hradě byla nádherná. Chvilkami jsem se i bál.“

„Děkujeme. Máma s ostatními to připravují celý rok. Už teď začínáme na další sezonu. Nejvíc práce je samozřejmě v létě.“ Něco povídá v češtině, něco v angličtině. „Jsme tu.“

„Chceš popcorn?“

„Ne, děkuji.“ Podá uvaděči lístky. Ten je roztrhne, divně se na ně zadívá a vezme od jednoho páru další lístky.

„Moc lidi není. Co to asi je?“ Ještě je světlo a tak se podívá na lístky. „Zkrocená hora.“

„Cože?“ Pavel tápe v slovíčkách. Hora to ví, jak se řekne, ale ztracená? Je ztracen! Totálně, ale to už zazní zvonek, světla se tlumí, až je přikryje tma. Pavel přemýšlí, kdo v kině je ze školy a kdo ho viděl. Bude muset vysvětlit, jak to, že je na takovém filmu. Jistě zná ho, má ho dokonce doma, ale jít do kina je něco jiného. K tomu s chlapem. Už chápe ten divný uvaděčův pohled.

Hikaru napjatě sleduje plátno. Podívá se na pokrouceného Pavla. Vidí vůbec na plátno? Má pocit, že za chvilku se sveze na podlahu. Dotkne se ho.

Pavel sebou prudce trhne.

„Narovnej se!“

Pavel se nejistě usměje. Trochu se vysune, když ucítí ruku na své. Sevře ji jako malý harant, který se bojí. Mám si užívat! Zazní mu hlas. Kdyby něco, vybalancuje to. Dívá se na film, který viděl milionkrát? Asi. Posledních třicet minut by odstřihl. Zajímá ho, co na ten film Hikaru. Dívá se napjatě, ale určitě ho zná. Možná ho taťka vybral kvůli titulkům. Původní znění. Sedne si normálně. Má výmluvu. Ulehčí se mu.

„Kam půjdeme?“ optá se ho Hikaru, když vyjdou z kina.

„Nevím, co do kavárny? Je tady za rohem.“

„Dobře. Co říkáš filmu?“

Pavel se zamyslí. Má pět ódy nebo říct pravdu? „Třicet minut jsem ustřihl.“ Překvapí ho smích.

„Brokeback Mountain, se jmenuje film.“

Pavel si najednou vybaví název. Viděl ho a ignoroval.

Hikaru se usmívá. „Krásná hudba, možná příroda kýčovitá, ale k příběhu patří. Nelíbí se mi konec. Jako tobě. Měli se se slibem rozejít. Mám rád šťastné konce.“

„Souhlasím,“ přitaká nadšeně. Káva, malá večeře, pracná konverzace. Nádherný den.

Dokonalý den, dokonalé rande. Hikaru ho doprovodil domů. Nedržel ho za ruku, ani to nechtěl. Nepolíbil ho, ale toužil po tom. V noci držel polštář v náručí a představoval si jich dva v tom stanu.

 „Tak teď to rozebereme. Doufám, že jsou krátké.“

„Já mám tři stránky.“

„Mílo, prosím už zase?“

„Já za to nemohu, že rychle píšu,“ nevinně prohodí holka z jiné třídy. Usmívá se. Pavel si vzpomene na některá její díla. Jsou perfektní. Má cit pro gradaci příběhu. Sotva zazvoní, s omluvným pohledem odchází. Někteří zarytí literáti zůstávají.

„Jsem doma!“

„Pavle, nahoře u tebe čeká Hikaru!“

U mě? Dnes? Stalo se něco? Vyběhne schody. Otevře dveře. Sedí na křesle a v ruce drží flétnu.

Hikaru vstane, ukloní se mu. Pavel se podiví jeho vážnému výrazu. „Stalo se něco?“

„Můj přítel mi ji poslal nazpět. Omlouvám se, ale nešlo to.“ S úklonou mu podá flétnu. Pavel ji přijme, ale hned ji odloží na místo. Posadí se na postel. Hikaru si k němu klekne, položí ruku na tvář. Jemně se dotkne jeho rtů. Pavel ho obejme.

„Co mám dělat? Teta Míla se vrátí. Já…“

„Můj přítel mi řekl několik věcí.“ Odtáhne se od něj, ale usadí se na postel. Když sem přišel, přejel ji rukou. Nikdy tu nebyl, ale moc chtěl vidět jeho pokoj. Pavlova maminka má nějakou návštěvu, proto ho poslala sem. Přitahuje ho jako můru světlo. Vidí, jak si lehá, pod pokrývkou se rýsuje Pavlovo tělo, jedna noha vykukuje z peřin. Prohlížel si fotografie i velký plakát na stropě. Konečky prstů opatrně přejížděl po DVD i knihách. Zkoumal každý Pavlův rys. Pokoj studenta a on už je dávno ze školy pryč. Proč?

„Co?“

„Nešlo ji dostat z flétny. Taky povídal, že není zlá, že touží po jednom a to hrát.“

„Potom může hrát s někým jiným! Já nechci!“ vyrazí ze sebe prudce.

„Ptal jsem se ho. Nejde to, protože je svázána s prvním člověkem, který na ní hrál. Tebou.“

„Do hajzlu!“

Nejspíš nějaká nadávka, ale nediví se. Taky byl zklamán, když mu došel dopis. Hned svému příteli volal nazpět. Nic se nedá dělat.

„Můžeš na ni hrát nebo ne. Záleží na tobě.“

Pavel se rezignovaně shrbí. „Budu muset. Teta Míla - ona je rodina.“

Hikaru přikývne. Tušil, že to tak dopadne. „Musíš se ji naučit porozumět, ovládnout.“ Pavel kývá hlavou, ale Hikaru pochybuje, že něco z toho, co povídá, slyší. „Pomohu ti, jak jen to půjde, ale jde hlavně o tebe.“

Pavel se na něj podívá, najednou se neovládne, když sleduje, jak se rty pohybují a přitiskne se k němu. Hikaru ho obejme a prohloubí polibek. Neví, jak, ale skončí na posteli, leží vedle sebe a líbají se. Ruce se dychtivě dobývají pod oděv.

„Pavle, otevři!“

Pavel se rozhlédne kolem sebe. „Mamka,“ zbytečně řekne. Vstane, upraví se, otevře dveře. „Nesu vám něco dobrého.“ Tác s obloženými chlebíčky a čajem položí vedle počítače. Zářivě se usmívá. „Je mi líto, ale budete se muset učit tady. Je to moje kolegyně. Nemá to doma lehké.“

„To je dobrý, mami,“ říká Pavel, zatímco ji vystrkuje na chodbu. Zabouchne dveře a opře se o ně. „O fous.“ Hikaru sedí na posteli, jako by se nic nestalo.

Pavel má divný pocit. Milovat se ve své posteli, doma. Nikdy tady Hikaru nebyl, ale matka je dole. Nejde to. Bláznivý nápad.

První polibek byl v tom klubu. Druhý polibek po té hradní slavnosti. Byl úžasný. Krásnější než ten první a další byly ještě nádhernější. Čím více se poznávali, tím to bylo lepší a lepší.

„Je konec!“ řekne směrem k Hikarovi. Upraví mu šerpu. Neví, proč to dělá. „Půjdeme?“

„Ano.“ Vede ho do převlékárny, kde je teď klid. Všichni jsou na nádvoří, ale on je unavený. Opět se to povedlo. Je spokojený, ale nejvíc je očarovaný černým pohledem, který v něm vyvolává mrazení i štěstí. Nezná na jeho otázku odpověď, ale cítí, že je k němu přitahován. Chce s ním být, líbat se, milovat. Chce s ním chodit. Zastaví se, když ucítí na svých zádech Hikara. Ruce ho obejmou a on se opře. Vyhovuje mu to.

Slabě osvětlená kamenná chodba jak z hororu podtrhává zakázané. Hikarovy rty bloudí po krku, po tvářích a ruce hladí Pavlův klín. Zapomínají, čím jsou. Touží po sobě. Chtějí se milovat.

Louč jemně praská a skoro přehlušuje všechny zvuky. Smích. Jdou dál. Pavel drží Hikaru za ruku.

„Mučírna?“

„Je neoblíbená,“ zašeptá Pavel toužebně. Je mu jedno, že to bude tady, je mu vše jedno. Hikaru k němu přistoupí a ponoří se do jeho úst. Těla se o sebe třou a zvyšují svou touhu.

„Myslím, že mučírna bude to pravé, lásko.“

„Jsi perverzní!“ ozve se na to a smích.

Oba na sebe pohlédnout. Odskočí v očích lítost.

„Chci s tebou chodit.“

Hikaru si to přebírá v hlavě.

„Kino, večeře, kavárny, procházky…,“ horečnatě vypočítává Pavel.

Hikaru pochopí. „Dobře.“

„Aj! Kurva!“ se ozve ve dveřích, když je uvidí jiný pár.

„My už jdeme. Host chtěl ještě jednou vidět mučírnu. To víte cizinci!“ S pokrčenými rameny zavrtí hlavou. Odcházejí. Pavel sklouzne pohledem na ženu. Ihned si uvědomí, kdo to je. Jedna z redaktorek u táty. Píše tam nebo něco takového.

Od té doby je Hikaru jako vyměněný. Drží se přesně vymezených rolí. On učitel, on žák a jejich chození nechození, protože o tom nikdo neví. Vše pod rouškou: Ukazuje cizinci krásy našeho městečka. Žádné milování, nanejvýš muchlování, ale to mu přestává stačit. Cítí, že by okamžitě mohl. Přejde k němu. Hikaru se na něj podívá, potom na klín. Položí mu tam ruku. Pavel, se chvilku nechá hýčkat, ale nakonec se posadí na postel. Nemá odvahu ho o to požádat. Neví jak.

„V neděli přijdeš dřív?“ optá se ho Hikaru při učení, když nejdřív vyslechl ódy na dvojku z ájiny. Vezme mu ruku, políbí do dlaně. Rozhodl se. Budou milenci a on udělá vše proto, aby byl spokojený. Naučí ho to, co se sám naučil. Ne jen ho tam strčit, ale užívat si milování.

Pavel přikývne. „Přijdu.“

Bojím se? Těším se?

Nevím.

Vím jen jedno. Toužím.

Flétna - 11_Párty