Shounen - ai povídky

Flétna

11.

Párty

Pokoj tone v šeru. Pouliční světlo slabě dopadá do pokoje. Ještě není úplně tma, ale zima ji prodlužuje. Na posteli leží vysoký kluk, v ruce mačká malý míček a dívá se na strop. Nic nedělá, jenom na rtech mu pohrává zasněný úsměv. Změkčil mu rysy, ale ne úplně.

„Vidíš, konečně to budu mít za sebou,“ řekne imaginárnímu objektu své touhy – plakátu. Už dávno po něm netouží, ale po jednom nádherném Japonci. Kdyby tehdy mamku nepřekecal, aby se šli postavit do té malé fronty, nikdy by se nesetkali, nikdy by spolu neměli sex. Budou mít. Ještě neměli. Neví, jak to bude probíhat. Jasně, díval se na porno, ale to není totéž! Aspoň to říká Mařka a ta se musí vyznat, i když není kluk. Nějak si neumí představit realitu. Je to divné, protože ve fantaziích s tím nemá problémy. Dá se smíchat fantazie s realitou?

Mobil. Líně ho zvedne, aniž se mrkne, kdo volá.

„Halo?“ usmívá se.

„Ahojky. Tak kde jsi?“

Pavel zamrká, když mu dojde, kdo volá. Zasténá. „Doprdele, já zapomněl!“

„Tak se oblékej a hejbni zadkem!“ Ticho.

Jak na to mohl zapomenout? Jirka mu volal v úterý, připomínal, že dnes mají soukromou párty. Nemá je rád, ale jsou dobře placeny a on už nikde dlouho nebyl, i když je zima a sezóna. Džíny, vymění ponožky za tenčí, triko s krátkým rukávem, smetanový svetr. Seběhne dolů s batohem. Jirka ho seřve, že nemá umyté vlasy a tak, ale momentálně nemá čas.

Za to může sensei! Dokonalá výmluva. „Mami, jedu do města!“

„Tak to prr. O ničem nevím!“

„Ale mami, já ti to říkal v úterý. Nepamatuješ si?“ Jasně, že jí nic neříkal, protože pod vlivem senseie zapomíná i na to, že existuje. Zbývá jenom touha.

Jarmila si ho prohlédne. „Opravdu?“

„Ale jistě mami. Nepamatuješ? Když odešel sensei.“

„Pravda, měla jsem tu návštěvu. Byla jsem možná trochu rozrušená. Mobil máš? Peníze máš? Kdyby něco, volej a nezapomeň se včas vrátit.“

„Mám, mami.“ Proč už mi není osmnáct? Mohl bych se na to vykašlat, ale musí si počkat ještě půlrok.

Jarmila v hnědých těhotenských šatech se k němu přikolébá. Pohladí ho po vlasech. „Tak utíkej a dávej na sebe pozor.“

„Neboj se, mami.“ Stepuje tu už jako zuřivý čokl. Od Jirky zpoždění bude mít na talíři. Co na talíři, na stříbrném tácu, který bude mít na hlavě. „Pa a pozdravuj tátu!“ Vyběhne ven. Není to zrovna nejblíže. Snaží se neuklouznout na posypaných chodnících. Kdyby se mu něco stalo, Jirka by ho nejspíš zabil. Šťastně doběhne k autu.

„Kde seš? Víš, kolik máme na přípravu?“

„No jo.“

Jirka zařadí a zadívá se na Pavla. Smířlivějším tónem řekne. „Já chápu, že seš zamilovanej, ale netahej to do práce! Je to jasné!“

„Neboj se a hele, mohu se na to vyprdnout.“

„To můžeš. Stačí říct.“ Pavel si uvědomí, že hádka visí ve vzduchu. Měl by ustoupit. Má pravdu, ale… „Si nikdy nebyl zamilovanej nebo co? Stalo se to poprvé!“

„A co má být? Já potřebuji prachy. Na rozdíl od bohatého papínka nikoho nemám.“

„Nemám to snadné! A nejsme bohatí!“

„Pche! Šéfredaktor a k tomu barák? Vykládej si to někde jinde a tancovat neumíš! Jsi jako poleno, abys věděl!“

„Cože? To ty se tam nakrucuješ jako kozprdelka! Já ne! Zameť si před vlastním prahem!“

„Zmlkni, mazánku!“

„Ochlasto!“ vrátí mu to.

„Vystup!“ Zastaví, otevře centrálně dvířka. Pavel si uvědomí, že to přestřelil. Zároveň si uvědomí, že je blízko Hikarova domu.

„Fajn. Sbohem! Já tam nemusím být, blboune!“ Vystoupí, batůžek si hodí na záda a vykročí k městu. Mohl by jít k Hikaru, ale neví, zda bude doma a nechce stát na zápraží a mrznout. Možná někam jel. Uvědomí si, že tolik věcí o něm ještě neví. Chtěl by ho lépe poznat. Zaslechne auto.

„Nastup!“

„Ne!“

„Nastup, střevo.“ Pavel zaváhá, ale nakonec nastoupí. Chvilku jedou jen tak. Mlčenlivě.

„Zapomněl jsem,“ pronese najednou omluvným, klidným tónem.

„To je dobrý, taky jsem byla zamilovaný. Máte rande?“

„Ne, zítra.“

Jirka se na něj pozorně zadívá. Pobaví ho ruměnec. Když se to tak vezme, i přes zkušenosti, které získal tancováním, seznámením s kluky, zůstává stále ten nevinnej kluk. Je to přitažlivé, uvědomí si. Nejen pro mě. Člověk má chuť ho zasvětit do tajů lásky. Přesto zapomenout? Je spolehlivý. Jedině, že by… Vzpomene si na svoji první lásku. Bylo to neskutečné.

Kluk, který o tom neměl tušení, protože chodil se sestřenicí. Miloval ho a jeho fantazie šly hodně daleko. Potom se dostal z domu, protože ho vyrazili a jednoduše si nabalil někoho jiného. Nemiloval ho, ale chtěl s někým být. Pořád na Vlaďka vzpomíná. První láska. V té době byl hluchý, slepý.

„Tak si to užijte.“

„Ehm, ano.“ Usměje se. Nějak mu už je lépe. Uvolní se a sleduje cestu, jak před nimi ubíhá. „Kam jedeme?“

„Do sousedního města na jednu párty. Budou tam i holky. Řekl bych, že máme být číslo pro srandu.“

„Ježíš, my jdeme za holky?“

„Přesně tak. Vím, že to nesnášíš, ale ten, co si to zamluvil, nám dá dost peněz. Bude to velká luxusní párty. Vypaříme se hned potom. Nemám chuť tam zůstávat ani o minutu déle.“

Pavel se k němu otočí. Nikdy to neřekl. Prakticky pokaždé ho vyhodil a sám zůstával. Užívat se má, dokud to jde, říkává a nejednou toto pravidlo porušuje. Co se děje?

„Proč?“

„Bude to lepší a potom jsou tam holky.“ Pavel ví, že je nemá rád. Už několikrát ho zaslechl, jak jim říká děvky a mrchy. Některá ho musela důkladně zklamat, nebo co se stalo? Nikdy se o to nezajímal.

„Proč je vlastně nemáš rád?“

Jirka k němu otočí hlavu, odfoukne ofinu. Pavel si uvědomí, že změnil barvu na černou. „Jsou to všechno kurvy, víš. Nevěř jim. Nalžou ti cokoliv a potom tě nechají jak prašivého nemocného psa. Jsou to krávy.“

„Ty jsi byl ženatý?“ Dojde mu to, ale nějak se to neslučuje s jeho orientací. Divné. Nechápe to. Jak si může vzít ženskou, když je na chlapy?

„Jo. Byl.“

Pavel na něj zírá.

„Co koukáš, zelenáči? Rok. Temno mého života. Obrala mě o vše a ještě to práskla, kde komu. Proč myslíš, že potřebuji prachy? V té době jsem si řekl, už nikdy žádná ženská. Líbí se mi i kluci. Je to s nimi lepší. Lepší zapomenout. Proto mě z domova úplně… ehm necháme toho. Minulost se nemá vykopávat.“ Krátké období, kdy se rozhodl, že nemá cenu milovat a rozhodl se žít normální život. Manželka mu našla časopisy. Jak patetické. Byl jí věrný. Raději ji všechno dal, aby byla zticha, ale bylo to zbytečné. Je pravdou, že toho moc neměl, ale i tak. Posral to tehdy důkladně.

„Neměl jsem tušení. Promiň. Já mám pár kamarádek a jsou fajn.“

„Věř mi, dozvědí se to, prásknou to, protože jsou to užvaněné mrchy a všechno se posere. Raději nikomu neříkej, že jsi gay. Lidi jsou lháři a ženské obzvláště. Jsme tu. Máme málo času.“ Vrátí se k práci a Pavel je rád. Vystoupí, čeká na Jirku, zatímco se rozhlíží po okolí. Parádní hacienda s velkou osvícenou zahradou. Jirka zazvoní.

„Už jste přišli. Paráda. Co potřebujete? To je ten druhý?“

„Jo. Jen místnost na převléknutí. Kdy to má proběhnout?“

„Asi za hodinu a půl. Posunulo se to. Pojďte.“ Vede je do místnosti, kde sedí dvě holky, kouří cigáro a popíjejí nějaký alkohol. Tváří se, že by si člověk řekl, co je sem přivedlo.

„A hele, zajíčci přišli.“ Jirka se ušklíbne.

„Máte tu nahulýno jak v továrně. Co vyvětrat?“

Ty dvě pokrčí rameny. Blondýny.

„Hele, nám to nevadí, drahoušku. Pokud tobě jo, tak vypadni. My dvě tu jsme ty hlavní, troubero.“ Spoře oděny, s botami na vysokých podpatcích. Korzety, vlasy vyčesané a průhledná sukně. Prsa jim z korzetu málem že nevyskočí. Pavel si je prohlíží. Ještě nikdy je zblízka neviděl. Jasně, zná kluky, kteří se dokážou tak šikovně nalíčit, že by člověk odpřisahl na hrob své matky, že jsou to ženské. Tyhle by odhadl na E 55, jen to hvízdne.

„Majko, jdeme. S nimi není žádná zábava!“

„To víš, co chceš od buzerantů?“

„Hele, my nejsme…?“ Vypění Jirka, když ho Pavel chytí za rukáv. „Nech mě,“ zavrčí. Nejraději by jim jednu ubalil. Mrchy.

„Oho, jsou Miško. Vyhrála jsi,“ řekne Majka. „Na.“ Vytáhne pětistovku a provokativně ji dá Mišce. Ta si ji hned schová do korzetu. Ušklíbnou se a vyjdou.

„O tomhle jsem ti říkal. Pavle, jdeme na to. Těm důrám ukážeme, co jsme zač. Nikdo mě takhle neponížil. Krávy jedny.“

Pavel bezmocně přikývne. Jirka je v ráži. Sundá ze sebe oblečení a zůstane jen v boxerkách. Teprve teď si všimne velkého kufru, který sebou Jirka vzal. Šaty. Otevře ho, vyndá kostým. Jsou perfektní. Z ničeho nic si uvědomí, že ho to těší. Mimoděk se zamračí nad jedním záhybem.

„Začíná z tebe být profesionál,“ zabrumlá spokojeně Jirka. „Nejdřív oblečení. To je alfou i omegou pro tanečníka. Kondice, trénink, talent a další věci jsou taky důležité. Jak jste spolu daleko?“ Něco mu říká, že spolu ještě nic neměli. Neví, kde bere tu jistotu.

„Cože? Se Světýlkem?“ vyletí z něj.

Jirka se na něj dívá. Světýlko? Vybuchne v šílený smích.

„Nemusíš se smát. Je to krásné jméno,“ řekne upjatě Pavel.

„On se fakt jmenuje Světýlko? Já myslel že Hikaru Taka… Něco.“

„Hikaru je světlo. Ty taky zdrobňuješ jména svých známých.“

„To je fakt. Ale Pavlíku, Tomášku, Otíku ne Světýlko. Dobrý. Je to hezké. Sexy. Chlapi budou šílet, než si uvědomí, kdo se pod tím skrývá.“

„Ano je. Podívej se, tady budeme muset něco udělat! Jak se to mohlo stát?“ Ukazuje na halenku. Pod nimi mají ještě něco podobného, jako měly ty holky.

„To nic, překryjeme to kravatou. Musíme nějak zakrýt, že nemáme vepředu ty tukové polštáře. Jo, vybral jsi dobře. Školačky se budou líbit.“

„Jdeme na to. Učesat, nalíčit.“ Pavel se usadí do křesla, uvolní rysy. Jirka vybalí kosmetiku. Začne. Za chvilku je v zrcadle vidět ženská tvář. Ulízne mu vlasy, vezme paruku s dlouhými hnědými vlasy. Zagumičkuje je do dvou culíků po stranách. Upraví ofinku.

„Dokonalý.“ Pavel otevře oči. Vždy ho ta proměna překvapí. Nedotýká se růžových rtů ani nalíčených očí.

„Jsi jednička. Měl by ses tím živit. Proč to neděláš? Myslím, že ženské by se rvaly o možnost, nechat se od tebe nalíčit.“

„Kosmetici nejsou, jen kosmetičky. Nevím proč.“ Posadí se místo Pavla a zkušenými tahy si nanese podklad, stíny, růžovou rtěnku. Když je hotový, otočí se k Pavlovi. Pozoruje ho. Zrovna si nazouvá boty. Bílá halenka s kravatou, skládaná krátká sukně, dlouhé podkolenky, černé polobotky.

„Jsi k sežrání.“ On sám má paruku ala mikádo. Vstane a převlékne se. Nakonec vezme dvě kravaty, saka. Oblečou se, Jirka uváže Pavlovi kravatu. Podívají se do zrcadla. Rozpustile se na sebe usmějí. Zaťukání. Jirka si odkašle.

„Dále!“ ozve se ženským příjemným hlasem. Pavel by rád uměl tak krásně modulovat hlas, ale nejde mu to. Proto většinou stydlivě klopí zrak, kroutí nohou a nechává pracovat Jirku. Když je potřeba. Poprvé to udělali v jednom klubu. Po počátečním pískotu museli přidat.

„Hledám Jirku. Je tady? Ehm, ještě vás neznám. Pracujete v tom oboru dlouho?“ udiveně, ale znalecky je hodnotí.

Jirka se podívá na Pavla. „Co chcete?“ optá se normálním hlasem. Muž, který je sem přivedl, si je obdivně prohlédne.

„Pane jo!“ uznale prohodí. „Tohle je dokonalé. Bude v šoku. Nechcete se jít najíst nebo napít?“

„Rádi. Máš hlad?“

„Kvůli tobě jsem zmeškal večeři. Jasně, že mám.“

„Jirko, není pod zákonem, že ne?“

„Jistěže není. Jsme profesionálové.“

„Moje jméno je Dan. Kdykoliv se na mne obraťte. Organizuji tenhle chaos. Prosím, dámy!“ uculí se.

Pavel udělá pukrle, jak ho to Jirka naučil. Dan zavrtí hlavou, když je sleduje. Když sem vešel, myslel, že je to ten druhý pár, který ještě nedorazil, ale ty jsou spíš holky na potěchu než na tancování. Ty dvě budou žárlit, ale jemu je to jedno.

Pavel s Jirkou držíce se za ruce vejdou dovnitř. Ihned je zaregistruje pár mužů. O překot se k nim hrnou.

„Kravaťáci. Bohatí snobové.“ Už chápe, proč tu Jirka nechce zůstat a k tomu nic moc a ženské. Mizerná kombinace, ale aspoň z nich Jirka vytáhne prachy.

„Slečny, co si dáte?“

„Vodu, prosím,“ skoro zapiští Jirka. „Tancujeme tu, víte?“

Hromadný vzdech, oči klouzající po jejich postavách. Díky štíhlým nohám a krátkým sukním si ani nevšimnou, že nemají nahoře velká prsa.

„Děkujeme. Já jsem Jiřina a tohle Pavlínka. Je tu hezky!“ Pavel si odfoukne ofinku, ale v duchu vyje smíchy. Usměje se, ale zrak sklopí dolů. Zakroutí nohou, čímž přitáhne pozornost k sukni, která se tím pohybem zavlní. Najednou ucítí plácnutí. Vyjekne. Rozzuřeně se otočí. Nějaký chlápek už notně podnapilý. Nesnáší to. Jak podnapilé chlápky, tak plácaní po zadku.

„To je prdelka, kočičko. Kolik chceš za noc?“ vybafne na ni. Pavel je ohromený. „Mám prachy? Deset ti stačí?“

„Tancujeme tu, ale možná po tancování, co vy na to?“ zachraňuje Pavla i tentokrát Jirka. Za chvilku Pavel nejspíš vybuchne vzteky a jejich hra bude odkryta, což by byla škoda, myslí si. Odvede ho s rukou na svém zadku. Pavel osamí, ale je rád, Tihle nebudou tak hnusní. Baví se s nimi, žertujíc, že má hlubší hlas po otci. Nechápe to, ale spolkli to jako malinu. Naopak se zdá, že jsou tím naprosto unešení.

Jirka se zatím zbaví dotěry, přistoupí k Pavlovi, vezme ho pod paží a přitulí se k němu. „Pánové, musíme na parket. Doufám, že nám budete tleskat!“ Zářivě se usměje.  

„Samozřejmě, slečno Jiřino! Jsme okouzlení.“

„Spíš opilí,“ prohodí na půl úst Pavel.

„Obojí,“ odtuší. „Jak chlap vidí krátkou sukni, úplně zjančí a zadky máme perfektní,“ Zálibně sklouzne po Pavlovi.

„Nech toho,“ zavrčí.

„Jasně. Jdeme na to. Ukážeme těm panákům, co chlapi dokážou.“

„Fotku prosím!“

„To je zakázáno!“ zařve Jirka, ale fotka je na světě.

„No pardon!“

„Vypadněte.“

„Co teď?“

„Nic. Jsi holka a na fotkách budeš taky holka,“ uklidňuje ho Jirka. „Hlavně klid, ano?“

Pavel váhavě přikývne. Už na začátku se domluvili, že žádné fotky nebudou. Když už ano. On je vždy v pozadí a v popředí Jirka.

„V pořádku? Chceš panáka?!“

„Ne, děkuji, bude to v pořádku.“ Usměje se. Zazní jejich hudba. Vyjdou na parket a rozvlní to.

Šok, když si stáhnou halenky.

Smích vzápětí za tím. Pavel má co dělat, aby to ustál. Té práce s tímhle číslem! Výběr hudby byla na něm a ti prasáci se smějí. V duchu zuří, ale pokračuje dál. Nesvlékají všechno. Ukloní se a vyjdou. Pavel kopne do stěny. Zaskučí.

„Vezmeme prachy a jedeme. Dane!“

„Co je? Měli jste úspěch. Paráda.“

Pavel zavrčí. Jirka se usměje. „Díky, ale budeme muset jet. Máme před sebou dlouhou cestu a zítra další akci, na kterou se chceme pořádně vyspat.“

„Nezůstanete na večírek? Někteří se po vás ptali. Rádi vás přivítají. Už dlouho jsem nezažil, že by někdo měl takový úspěch.“

„Bohužel, tady mladej musí být doma.“

„Jasně. Tady jsou slíbené peníze. Ozvu se vám. Jste dobří.“ Mávne jim a odspěchá.

„Jsem rád, že jedeme. Ti parchanti. Tolik práce a oni se chechtají. Nesnáším to ještě víc, než…“

„Je to naše práce. Klid. Co nesnášíš ještě víc?“

„Já vím. Nejspíš ožraly,“ zahuhlá Pavel, zatímco odličovacími tampony smazává make-up. Jeden za druhým odhazuje na stolek. Jirka se zatím svléká.

„Hubená vyžlata,“ zaslechnou ode dveří ženský hlas. Majka s Miškou. Vypadají, že už si zřejmě užili. Otočí se od nich a vrátí se k balení. „Hele, proč jdete?“

„Proč bychom odcházeli?“ Pavel začne, protože ho ten tón nakrkne. „Nechci mít na sobě tu tunu líčidel.“

„Aha.“ Posadí se a zapálí si cigára. Vyfouknou kouř. Začnou se bavit o přednostech pánů, a která koho sbalí. „Půjdeme!“ Zvednou se, poupraví si výstřih, že jsou skoro vidět bradavky. Je jim to jedno. Přesně vědí, co dělají. Tihle potřebují vidět prsa. Pobaveně se zahledí na ploché hrudníky kluků. Vyjdou ven.

„Jdeme, nemíním tu už déle zůstat. Jirko, tohle je poslední akce, kde jsou ženské. Mezi námi kluky je to lepší.“ Vezmou kufr, Jirka tašku, Pavel batůžek s nečitelným nápisem World of Warcraft. Projdou ven, kde si teprve oddechnou. Z domu je slyšet hlasitá hudba. Rozzářená okna koukají do noci jak hladoví tygři. Nasednou do auta.

„Jsem rád, že je konec. Začíná mě bolet hlava.“

„V přihrádce je ibalgin,“ nabídne mu Jirka. „Nemám takové akce rád, i když dobře platí. Promiň, netušil jsem, že to bude až tak hnusné.“ Pavel mlčí, sleduje temnou cestu osvětlenou pouze reflektory. Občas kolem nich projede jiné auto. Najednou zahlédnou auto. Stojí. Reflexní pruhy.

„Policajti,“ zavrčí Jirka, který poslechne znamení o zastavení. Pavel se na něj podívá. Pil? Zastavuje, sroluje okénku. „Dobrý večer.“

„Doklady a můžete si vystoupit?“

„Samozřejmě.“ Pavel přihlíží, jak mu dávají dýchat. Pil? Dobrý. Nastupuje, odjíždějí.

„Měl jsem dnes předtuchu. Myslím, že přestanu s pitím na akcích. Stejně to nikam nevede. Chlapa si takhle neulovíš.“ Zařadí, protože je mírný kopeček.

Pavel mlčí. Co na to říct? Ale má přece přítele? On čekal dost dlouho. Byl zamilovaný, vášnivě i platonicky, ale teď cítí, že je to pravé. Ale co cítí Hikaru? Miluje ho? Když si vezme v úvahu věk, postavení - proč to nemůže být spolužák? Chodili by do lesa, drželi se za ruce, políbili se. Nejspíš by už spolu spali. Takto z toho nic nemá. Jen frustraci a noční fantasie.

„Ať ti dobře dopadne rande.“

„Hm. Jé! To už jsme tady? Měj se a zavolej.“ Přejde jako by nic slova o schůzce, ale v duchu je pořád u toho.

Jirka zaváhá, potom se usměje. Zašátrá v tašce, vytáhne obálku, z které odpočítá obnos, který schová do kapes. Zbytek podá Pavlovi. „Jasně. Hele, příští víkend v tom klubu, co bys řekl?“

Pavel napůl vysoukaný zaváhá. Vezme obálku. „Beru. Víš, líbilo se mi tam.“

„Čau!“ Rozjede se. Pavel se nadechne nočního vzduchu. Je skoro před domem, takže nebude muset dlouho jít. Zlatý Jirka. Tiše vejde do domu. Z kuchyně zaslechne hlasy rodičů. Tichounce vyjde po schodech nahoru. Peníze uloží do krabičky. Hned v pondělí si je uloží do banky. Ještě, že se rodiče o to konto, které si vymohl, nezajímají. Asi by nevěděl, jak ty peníze vysvětlit. Batoh hodí do rohu místnosti a praští sebou na postel. Vůbec nemá hlad, protože pořád něco jedl. Chlebíčky s kaviárem, jednohubky, nějaké smažené koule a sladké. Bylo tam spousta alkoholu. Však když tančili, hosté už byli značně podnapilí. On se vyhýbá alkoholu jako čert kříži. Pivo mu nechutná, ale má rád víno a šampaňské. To na narozeniny si vždy dá. Asi to má po rodině. Půjde spát. Měl by říct mamce, že je doma, ale nechá to být. Vypadalo to, že tam něco řeší. Zívne, svleče se a vykašle se na mytí. Zítra se důkladně umyje. Žaludek se mu sevře touhou. Zítra - konečně. Panic, protivné hnusné slovo. Kdo ho proboha vymyslel? Nakopat ho do zadku!

Usne, aniž ví jak. Kontrolu matky zaspí. Ta zhasne noční lampičku a tiše odejde.

Ráno se v koupelně nadšeně drbe a zpívá. V zrcadle si prohlíží vlasy. Jojo, chce to sestříhat, upravit do něčeho hezčího. Možná trochu méně divokého. Snad přestane vypadat jako vyžle. Deodorant. Po obědě vybere co na sebe. Prohlédne se, když mu padne zrak na klín. Kriticky si ho prohlédne. Nemusí si dělat starosti, protože má světlé chloupky, takže žádné holení, ale přece jenom by se trošku mohl upravit.

Po skončení se spokojeně prohlédne. Začne si ho přejíždět, dívat se jak roste. Zasténá a do ruky zachytí sperma. Umyje se. Musí dnes vypadat úžasně.

Sejde dolů rovnou k obědu.

„A pán se uráčil vstát!“

„Mami, prosím, nech mě. Žiju jen tak tak. Mám žízeň.“

„Nepil jsi, doufám?“

„Za co mě máš? Vím dobře, jak skončil strejda Petr.“

Jarmila zesmutní. Rozvod, milenka, která ho nechala, potom přišel o zaměstnání a dal se na chlast. Nakonec skončil jako bezdomovec. S flaškou v ruce zemřel v noci pod autem. Pavel to celé viděl. Byl u toho, když se večer připotácel žebrat o peníze, když jim pozvracel chodbu. Na jedné straně je ráda, na druhé straně je ji to líto.

„Co bude? A kde je táta?“ V neděli tu vždy sedí nebo pracuje na zahradě. Pravda, je zima, ale loni se rozhodl udělat malou zimní zahradu. Ovšem to skončilo v přípravách. Pořád na to nemá čas.

„Jel ke kamarádovi.“

„Aha. Mami?“ začne značně váhavě. Neví, jak to říct. „Včera jste něco řešili?“

Jarmila se zastaví. „Ano. Víš, přemýšleli jsme, že si vezmeme nějakou půjčku a trochu upravíme dům. Chybí nám místnost pro malé.“

„Ale já myslel, že dítě bude u vás dole v ložnici.“

„To ano, ale vyroste,“ usměje se shovívavě. „Ty musíš mít tady svůj pokoj a on taky svůj. Nebudete bydlet v jednom a musíme mít pokoj pro hosty.“

„Přistavíte?“

„Ne, je tam půda, mysleli…“

„Já tam chci! Mami, mami, mohu tam bydlet? Prosím!“

„Ale…“

„No tak, mami, maminečko. Pomohu ti s tím. Budu pracovat o víkendech. Opravdu.“

Jarmila se rozesměje. „Uvidíme, zatím jsme o tom pouze mluvili. To víš, ty tu nějakou dobu ještě budeš, a když přijedeš z té výšky, musíš někde bydlet a přijdou slečny. To víš, malá sestřička nebo bratříček by se ti pletl pod nohy.“

Pavel přejde ty slečny. „Jak se bude jmenovat?“

Jarmila se zachmuří. To by taky ráda věděla. S Vilémem se nemohou shodnout. On chce něco exotičtějšího, ona zas normální domácí jméno. „Nevím. Nakonec, vybereš je ty,“ řekne s povzdechem.

Pavel se vyděsí. „To snad ne!“ Ani nápad. Potom mu bude vyčítat do konce života, že ji zničil život.

„To víš, že ne. Udělám kuře na hořčici.“

„Jejej děkuji.“ Jeho milované jídlo. Jarmila mlčí. Dnes si vzala červené šaty, pro radost. Možná to bude holčička? Potom by se mohla vyřádit. Přece jenom to bude jiné než s klukem. Povzdechne si. Ve skutečnosti bude ráda za cokoliv. Hlavně, když to bude zdravé, ale doktorka ji neříkala, že by něco bylo v nepořádku.

Kuchyní příjemně hraje rádio. Zrovna myje mísu, v které udělala hořčici. Stranou má ještě šlehačku. Občas se zastaví a podepře si kříž.

„Hotovo. Za chvilku to už bude.“ Stáhne hrnec s bramborami. Vylije vodu.

„Není to otec?“

„Podívám se.“ Pavel odloží skleničku s džusem. Vyjde ven. Hlavní dveře se otevřou.

Plesk!

Pavel se chytí za tvář a zírá na rozzlobeného otce. „Ty, kurvo!“ vyrazí ze sebe Vilém s nechutí. Nemůže uvěřit tomu, co před chvíli u Semeráda viděl. Ráno volal, vytáhl ho z postele, že má exkluzívní fotky z večírku jednoho prominenta, čerstvě vyvolané. Vstal, kdo ví, co uvidí, ale člověk nikdy neví. Samozřejmě někde uprostřed uviděl Pavla v ženských hadrech. Fotku nenápadně zabavil.

„Co je to?“ vytáhne ji a mává před očima. „Děvko! Proboha, cos tam dělal? Co?!“

Pavel se drží za tvář. Jeho tajemství prasklo.  

„Tak, doprdele, řekni to! Bože, já mám v rodině kurvu, nemohu…“

„Nejsem kurva! Nejsem!“ Otočí se a utíká nahoru od pokoje.

Jarmila odloží hrnec a vyjde ven. Udiveně si je prohlíží. Pavla, který se drží za tvář a Viléma, který řve jak na lesy. Kurvo? Co to má znamenat?

„Co se stalo?“

„Nejenže je gay, ale je to kurva! Doprdele, víš, jak mi bylo, když jsem…“ Ztuhne, když si uvědomí, že to řve na Jarmilu.

Jarmila se na něj dívá.

„Potom!“ Křikne na svou ženu, vyběhne po schodech nahoru, otevře prudce dveře, které před chvilkou třískly. Vypáčí je, i když je Pavel drží. Ten se uhne před další ránou, která přijde.

Jarmila zatím přejde do kuchyně. Pavel gay? Jak to, že to neví a Vilém ano? Najednou se chytí za břicho. Vstane, musí se uklidnit, kvůli dítěti. Ještě není jeho čas. Musí se uklidnit, opakuje si, ale před očima má pořád scénu, jak vyšitou z televize.

„Bože, co mám dělat?“ zašeptá, zatímco si pravidelnými pohyby hladí břicho.

„Já nemám slov. Tohle je moc.“ Trochu se tím během a páčením dveří uklidnil. „Chci vysvětlení. Kde, co, jak s kým a v pondělí půjdeš na lékařskou prohlídku. Zůstaneš doma a nevylezeš z baráku. Je to jasné?“

„Nic jsem neudělal. Jen jsem tancoval. Nic víc!“

„A hudba. Zákaz. Tak tancoval? Jo a to jsi musel být zmalovaný jak nějaká štětka? Dobře mi povídal, jak jste tam tancovali a co ten tvůj přítelíček? Jméno, adresa. Tak bude to?!“

„Tohle bylo moje rozhodnutí! Jirka s tím nemá nic společného a nejsem děvka!“

„Ne? Fakt, že ne? Nelži proboha! Vím, co se tam děje a kde jsi všude byl? Bože, taková ostuda!“

„To je moje věc, co dělám!“

„Dokud jsi tady a já tě živím, budeš dělat to, co já nařídím. Mám toho dost!“

„Viléme!“ zazní slabě, ale žádný z nich to neslyší, jak jsou v ráži.

Znechuceně si ho prohlíží. „Jak jsi mohl? Jak?“

„Co je ti potom? Je to můj život, moje tělo, a když se vyspím s armádou, taky to bude moje věc! Je to jasné a mohu kdykoliv odejít!“

„Tak padej a spi si s těmi dědky! Hnus!“

„Klidně. Platí dobře!“ Neví, kolik platí, ale musí dobře, protože Míša se má fajn, když se na to podívá.

„Viléme!“ zazní hlasitěji. Oba na sebe zděšeně pohlédnou. Seběhnou dolů. Jarmila se drží za břicho.

„Je mi špatně, musím…“

„To je tvoje vina!“ zařve Vilém na Pavla, podepře ji.

„Trouba,“ řekne slabě Jarmila. Pavel vběhne do kuchyně, vypne ji a běží za rodiči. Bože proč, jestli se něco stane, neodpustí si to dokonce života. Posadí se vedle matky, kterou dali na zadní sedadlo. Vyjedou. Pavlovi se skoro zatočí hlava, jak otec zběsile řídí. Dorazí k nemocnici, kde ji ihned vezmou na vyšetření. Vilém nervózně přechází sem a tam a pokukuje po dveřích. Občas hodí znechucený pohled po svém synovi. Myslel si, že má život před sebou, že ještě nikoho neměl a on se peleší s kde kým. Bože, kdyby někdo viděl fotky. Byl naivní. Vše na čem pracoval, by bylo v prdeli. A k tomu Jarmila. Snad se jí nic nestane.

Ze dveří vyjde sestřička. Odchytí ji. „Jarmila Krátká?“

„Ještě nevíme,“ odpoví studeně a odejde.

„Doprdele! Za vše můžeš ty!“

„Já já… nech toho. Mě to mrzí!“

„To by mělo! A jestli se něco stane…“

„To je i tvoje vina! Ty jsi jí to řekl!“

„Moje?! Moje?! Ty… ty…“

„Jen to řekni! Děvko, buzerante, teplouši… no tak, klidně to řekni,“ syčí na něj vztekle Pavel. „Jen se přetvařuješ, že jsi přijal mou orientaci. Jakmile je něco mimo, už je to tady! Mohl jsem jít s jedním za deset táců. Nešel jsem!“ Posadí se na plastovou židli. „Mohl jsem, ale co z toho? Bude v pořádku? Tati, že bude v pořádku?“ začne brečet. „Nechtěl jsem, opravdu ne!“

Vilém neví, co říct. Je unavený. Posadí se, když se otevřou dveře.

„Pan Krátký?“ Oba vstanou. Před nimi stojí unavený doktor s nějakými papíry. Ne zrovna čistý plášť má napůl rozepnutý.

„Dali jsme jí něco na uklidnění, ale nemůžeme moc dělat kvůli dítěti. Zatím usnula. Vidět ji nemůžete. Přijďte zítra.“

„A dítě?“

„V pořádku, ale jestli bude nějaký další takový otřes, potom za nic neručím! Nastávající matka má být v klidu, ne v takovém stavu. Plakala! Zatraceně, měl byste to vědět!“

Oba mají pocit, že jim někdo zatloukl hřebík do rakve.

„Děkujeme, doktore.“ Ten přikývne a odejde.

„Jsem rád.“

„Já taky. Zajdu za primářem. Znám se s ním. Určitě mi dovolí návštěvu.“ Nedovolil, naopak otce seřval, že ji rozrušil.

„Tvoje vina!“ zařve na něj, když se usadí v autě. Pavel se připásá, dívá se smutně na město. Je mu fuk, že má tvář napuchlou, ale mrzí ho, že si to o něm otec myslí. Proč? Jedna nevinná fotka. Sakra! Proč? A k tomu maminka. Bože, ať je v pořádku.

„Máš domácí vězení!“

„Ale mám s…“

„Ne a dost! Jestli odtud odejdeš, můžeš jít navždy! Je to jasné?“

„Jo,“ zahučí.

Ve čtyři hodiny se ustrojí, když se podívá do zrcadla. Chtěl být dokonalý kvůli prvnímu milování, ale bohužel není. Tvář má červenou, napuchlou. Rozbrečí se. Slzy ho štípají na pokožce. Opatrně si je utře. Bolí to. Zavolá, že nemůže přijít. Vytočí číslo svého Světýlka. Líbí se mu to oslovení.

„Ahoj.“

„Pavle, co se stalo?“

„Nemohu přijít, promiň mi to,“ polkne slzy, zavěsí. Zpáteční zvonění ignoruje. Nakonec telefon úplně vypne. Hikaru se dívá na telefon. Něco se stalo. Celý víkend uklízel, vypral, těšil se, až přijde. Jejich první milování by mělo být dokonalé. Teď je to pryč.

Plakal. Proč? Co se stalo?

Pavel se položí na postel, schoulen do klubíčka. Slzy už oschly. Je rád, že se mamce ani děťátku nic nestalo, ale bolí ho, že si to o něm otec může myslet. Byl šťastný, že přijal jeho orientaci. Dokonce se zdálo, že vše bude při starém, ale byla to jen přetvářka. Nesnáší ho, nemá ho rád, vidí v něm to nejhorší. Jako zbytek světa. Proč?

Vilém se skleničkou v ruce sedí v křesle, puštěnou televizi, ale nedívá se na ní.

 „Byli úžasní! Nikdo nepoznal, že jsou to kluci. Fakt. Potom tancovali, a když se svlékli… Roman mi povídal, že mu nabídl deset táců. Chápeš to? Ale podívej se sám. Není úžasný? Ten mladší, i když ten starší je taky pěknej. Dan povídal, že je zaangažuje na další párty. Holky musely být závistí bez sebe a ty školní mundúrky. Takové by měli nosit do škol. Měl moc pěknou prdelku. Takovou do ruky. Rozkošný. Zajímalo by mě, kde je vyhrabal…“

Měl pocit, že ho zabije a ta fotka. Úsměv. Normální. Potkat ho na ulici, možná se za jejími nohami otočí. Co tam dělali? Ježíš, když si vzpomene na to, co se děje po těchhle akcích a on tam byl. Předváděl se za peníze. Jako by neměl dost. Dávají mu snad malé kapesné? Možná bere drogy? Ne to snad ne. Nebo něco jiného? Vždy měl všechno. Možná to bude tím. Sakra, kde se stala chyba? Kde?

Začne přemýšlet, zda si nekupuje něco drahého. Občas se objeví nějaká nová hra, ale jinak nic nového. Tak proč potřebuje prachy? Co když je nepotřebuje? Co když si to užívá? Ah bože! Jenom to ne.

Vypije skleničku na ex.

Druhou.

Uvědomí si, že to nic neřeší. Vstane, musí si s ním promluvit, než se Jarmila vrátí z nemocnice. Vzteky se mu zatmí před očima a skleničkou mrskne o stěnu. Sklo se roztříští na drobné kousky. Sedí a kouká na koberec.

Zmalovaná hezká děvka. Kdyby mohl, ten negativ by roztrhal. Jde do koupelny, kde si hlavu strčí pod studenou vodu. Po chvilce ji vytáhne, kouká se do zrcadla. Uvědomí si, že si zapomněl sundat brýle. Utře si vlasy, učeše se. Vše vykonává automaticky.

Kde kurva udělal chybu? Kde?

Vyjde po schodech k Pavlovi. Bez zaklepání otevře dveře. Tma. Tělo na posteli.

„Vypadni! To je můj pokoj!“

„Tohle je můj barák, zmlkni konečně!“ Rozsvítí. Nemá náladu na nějakou jemnost. „S kolika jsi to dělal, kde to děláš, proč to děláš a ten tvůj kamarádíček - kdo je to? A fofrem. Nemám na tebe náladu.“

„Nic ti…“

Plesk!

„Je mi hanba, že tě musím mlátit. Takže to vyklop.“

Pavel se drží za tvář. Vilém se posadí k počítači. „Chci to vědět už kvůli tvé matce, které jsi ublížil.“

Pavel přikývne. „Neměl jsem to v úmyslu. Opravdu ne.“

Otec se snaží ovládnout. „Tak jak to začalo?“

„Byli jsme s kluky na tancovačce, no diskotéka. Rád tancuji, možná kdybych tancoval, ale to by nebylo vhodné. Tam mě oslovil jeden chlápek. Marek. Že prý se dobře pohybuji a zda nechci jít s někým do party, že někoho šikovného shání. Dal mi vizitku. Nechal jsem to plavat, ale později… já si chtěl něco vydělat na studie. Všichni říkají, jak je to drahé a no zavolal jsem mu.“

„Bože, vždyť víš, že bychom ti je zaplatili. Máš spoření, doprdele!“

„Já vím, ale no, chtěl jsem to,“ řekne vzpurně. Podívá se na otce, ale vzápětí uhne očima. „Rád tancuji. Já - mrzí mě to. Bál jsem, že se to dozvíš. To s mamkou jsem nechtěl. Naučil mě pár čísel. Jezdím s ním po gay klubech nebo po párty, ale nezůstávám tam. Opravdu ne!“ 

„A co jiného si mám myslet? Co?! Víš, kolik tě tam vidělo lidi?“

„Možná bys mi mohl trochu věřit a pak chodím s Hikaru.“

„Cože?!“

„Jo.  Mám ho rád a on mě.“ Není si tím jistý, ale to je jedno.

„Zaracha!“ zasípe nevěřícně. „Ráno půjdeš do školy, potom ze školy a nikam!“

„Ale!“

„Mně je to jedno. Prostě budeš sedět doma na prdeli!“ Pěknou prdelku… akorát do ruky…Zatmí se mu před očima.

Domovní zvonek.

„Ani se nehneš. Ještě jsme spolu neskončili!“

Sejde dolů, otevře dveře.

„Dobrý den,“ pozdraví Hikaru. „Víte, bojím se o Pavla. Nepřijel na hodinu. Bojím se, zda se mu něco nestalo. Nestalo se mu něco“

„Prosím, pojďte dál.“

Hikaru vejde. Okamžitě mu dojde, že se tu něco stalo a nebylo to pěkné. Atmosféra by se dala krájet i tupým nožem.

„Nemusíte si o něj dělat starosti, ale víte, mohu vás o něco požádat?“

„Samozřejmě.“

„Mohl byste jezdit na doučování sem? Výdaje zaplatím.“

Hikaru mlčky zvažuje. „Ano.“

„Děkuju, já se omlouvám, ale řešíme rodinné záležitosti.“

„Jistě, omlouvám se, že jsem vyrušil. Prosím, pozdravujte ho.“

„To budu!“ procedí přes zuby. Hikaru vyjde ven, podívá se do Pavlova okna. Zesmutní. Něco se Pavlovi stalo, ale nemá moc za ním jít. Je bezmocný, ale vsadil by se, že potřebuje pomoc. Zasmušile jde k autu.

Pavel se dívá z okna na Světýlko. V očích ho pálí slzy radosti i smutku. Přijel za ním. Měl o něj strach. Je mu dobře a hrozně. Když zaslechne kroky, záclonu rychle pustí. Posadí se na lůžko.

 Nenávidím ho!

Nenávidím!

Flétna - 12 - Trápení