Shounen - ai povídky

Flétna

 12.

Trápení

„Pavle! No tak! Stůj!“

Zamračený Pavel se zastaví. Dotkne se tváře. Ještě ji má napuchlou. Už si vymyslel lež, jak se to stalo. Možná se někdo optá.

„Ježíši! Co se ti stalo?“ Jiřina si ho zvědavě obhlíží ze všech stran.

Pavel se ušklíbne, ale je mu to k ničemu. „ V sobotu jsem se seznámil s dveřmi. Bylo to dost drsné!“

„Tomu věřím,“ řekne soucitně Jiřina. „Bolí to?“

„Jako sviňa!“

Jiřina v sukni, teplých punčochách a tmavohnědé bundě jde vedle něj. Zkoumavě si ho prohlíží. Když ho uviděla, málem by řekla, že se někde porval, ale co si pamatuje, tak se nikdy nerval. Dokonce je i slušný na rozdíl od ostatních kluků, ale to by řekla, že je to díky jeho mamince. „Lidi se budou ptát.“

„A co? Ať si trhnou hnátou. Hele, jak to, že nemáš sebou nějakou bichli?“ snaží se odvést řeč stranou.

Jiřina se zaškaredí. „Mám v tašce, ale když jsi mě dokonale ignoroval… Neslyšel jsi mě?“

Proč musí být tak otravná? Usměje se. Nejraději by ovšem brečel, křičel, nadával. „Zamyslel jsem se. To víš, i já občas přemýšlím,“ ušklíbne se.

„Hej, to je moje replika!“ Bouchne ho do zad.

„A co profesůrek?“

„Nech toho. Teď lituji, že jsem ti to říkala.“

„Nikdo se to nedozví,“ řekne tichounce. Chvilku jdou vedle sebe. Zahlédnou Marka, který k nim běží a něco vykřikuje.

„Já vím, že budeš mlčet.“ Zastaví se a čekají, až je doběhne.

Den jako každý jiný. Před budovou čekají na ostatní. Katty je nemocná, má chřipku, oznámí jim Jarda mimochodem a dál se to neřeší. Ignoruje to.

Jiřina se po něm otáčí. Něco se muselo stát, protože to prostě není on. Neusmívá se, nevtipkuje. Není to na škodu, protože vtipy neumí vyprávět, i když občas z něj něco náhodou vypadne. V každodenních starostech se tak nějak ztratí jak modřina, tak Jiřinina zvědavost.

„Jsem doma,“ zamumlá Pavel, když přijde ze školy. Jde do kuchyně pro chleba, ale cítí, že je to spíš zvyk. Sklesle se dívá do lednice, která je podivně prázdná. Raději ji zavře.

„Ahoj!“ studený hlas z obýváku.

Otec? Podívá se na hodinky. V tuto dobu byl vždy v práci. Kontroluje ho, ušklíbne se, ale je mu mizerně a tvář ho stále ještě pobolívá. Jenže neví, zda od té rány nebo od toho, co řekl otec. Vyjde nahoru, praští sebou na postel. Zírá na dokonalého modela, o kterém snil po nocích, dokud nepotkal Světýlko. Vstane a pracně ho serve ze stropu. Zůstane tam světlejší obdélník a ihned toho začne litovat. Byl s ním kolik let? Čtyři. Od doby, kdy začal tušit, že je jiný než jeho kamarádi. Uhladí plakát na posteli. Je vejpůl. Kolikrát nad ním snil, vymýšlel si, jak se potkají, zamilují se do sebe a budou spolu? Jen sny, ale doufal, že se to jednou stane. Asi je jako holka, která sní o princi na bílém koni. Jenže on si myslí, že takhle sní každá bytost. Najít si dokonalý protějšek.

Vezme izolepu a pečlivě slepí obě poloviny. Přemýšlí, zda jde takhle všechno slepit. Pohladí obrysy nakrátko ostřihaného modela. Cítí, že je tam šrám. Sroluje ho a schová za skříň. Opět si lehne. Civí na světlý obdélník. Nesnáší to. Přetočí se na druhou stranu. Chvilku zírá na počítač. Vstane, otevře ho. Zkusí najet na porno stránky s kluky. Zákaz. Povzdechne si.

Ani mu to moc nevadí. Občas se sice podívá, ale je to spíš chvilka, kdy se udělá a potom ho to začne nudit. Stejně má vypálené DVD. Je to k ničemu, otče! Pomyslí si. Usedne, otevře učebnice. Má pocit, že se učí sotva pár minut, když se dveře bez zaklepání otevřou. Trhne sebou.

„Jdu do nemocnice.“

„Mohu taky?“

Vilém zavrtí hlavou. „Ne. Nepustí tě, ani já nevím, zda se k ní dostanu.“ Zaváhá, když vidí jeho pohled. „Snad zítra. Ještě jí není dobře.“

Pavel přikývne. „Když to říkáš.“ Otočí se ke knihám, ale nevnímá je. V hlavě mu zní: Není jí dobře.

Vilém chvilku hledí na Pavlova narovnaná záda. Vždy u počítače seděl, jak pokroucený paragraf, hudba řvala příliš hlasitě a kolem bylo poházeno oblečení. Teď je ticho a uklizeno. Očima přejede pokoj, když si všimne stropu. Uvědomí si, že tam něco bylo. Ale co? Plakát? Zavře dveře. Neví, co s tím. Lhal mu. Kdyby se to někdo dozvěděl, má školu – ne, celý život zmrvený. Jak mohl udělat takovou pitomost?

Negativ už má, takže jen doufá, že tam nikdo jiný neměl foťák. Ale v dnešní éře mobilů… Ale co ví, lidi spíš na takových večírcích nic nepořizují, i když kdo ví. Idiot je to. Copak si neuvědomuje, co se mohlo stát?

Za těchto myšlenek dojede do nemocnice.

„Tak jsi dorazil, Viléme,“ pozdraví ho vysoký doktor s unavenou tváří a bílém plášti.

„Tomáši ahoj, jak se má?“ Spustí rovnou na kamaráda, který převzal Jarmilu do své péče.

„Pojď.“ Vede ho do své kanceláře. Posadí se na za stůl a pohlédne na fotografii muže v přírodě. „Cos to vyváděl, ty blbe!“ spustí na něj bez okolku. „Mohl jsi to dítě zabít! I ji! Uvědomuješ si to? Dyť víš, že musí mít klid. Bože, kdybych nevěděl, že ji máš rád…“ prohrábne si vlasy.

„Nechtěl jsem. Myslíš, že bych Jarmilu ohrozil? To bych raději zemřel! Sakra, za co mě máš? Za zrůdu?“

Tomáš se uklidní a zkoumavě si ho prohlíží.„Ne to ne. Takže vyklop, co se stalo.“

Vilém uhne očima. Tohle by mělo zůstat v rodině. Ale musí mu něco říct, jinak ho k Jarmile nepustí. „Pavel je gay.“ Tomáš to pochopí.

„Ale,“ vyrazí ze sebe překvapený Tomáš. „To je jiné a ona o tom nevěděla.“

„Ne. Nechtěli jsme jí to říkat právě kvůli tomu, že je těhotná. Jenže nějak to z nás vypadlo v menší hádce.“

„Hádka? Proč? Neříkej, že kvůli tomu, že je gay. Nejsi takový. Podpořil jsi mě, když já to říkal ostatním. Byl jsi jediný, kdo se mnou tehdy mluvil. Takže co?“

Vilém prudce vstane. „Sakra, musíš být tak dotěrný?“

„Jsem doktor!“ usměje se široce. „Být zvědavý je mojí povinností, ale hlavně to chci vědět kvůli své pacientce. Nikomu to neřeknu.“

Vilém zvažuje, ale dobře ví, že Tomáš nic neřekne. „Jestli to někde řekneš, je konec. Mám za sebou noviny!“

Tomáš ho zkoumá. Tohle nebyla jen obyčejná hádka. „Nevyhrožuj! To je to tak vážné?“

Vilém si prohrábne vlasy. Cítí se jak na houpačce. Nahoru, dolů. Ani se nemůže soustředit na práci. Nejraději by vrátil čas zpátky. Kdyby tehdy nikam nejel… Ale to si může říkat do aleluja. Možná je to lepší, že se to dozvěděl a včas… Snad zastavil, co se mohlo stát.

„No tak… Mám vyhrožovat?“

„Počkej, nevím, jak začít. Možná mi poradíš, protože já jsem v koncích.“

Tomáš se na něj dívá. Muselo se něco strašného stát. V takovém stavu ho ještě nespatřil a to už ho viděl sťatého pod vobraz i smutného, že mu brečel na rameni.

Vilém si ho prohlíží. Úspěšný doktor. Nikdo by v něm nehledal gaye. Vysoký, sportovní, chodí hrát tenis a squash. Občas se tam sejdou v přátelském utkání. Většinou prohrává. Na očích brýle s hranatými obroučkami. Korektní, upravený… Jako ze žurnálu.

„Čekám.“

„Ty jsi fakt umanutý, ale to už jsi byl na střední.“

„Tak dlouho se známe?“

„Jo.“

„Vždy jsme věděli, co chceme dělat.“

„To je fakt. Jak se má Radek?“

„Radek? Dobře. Mám pocit, že po šichtě spí.“

„Nechápu tě. Takový…“

„Jaký?“ Tomáš začíná mít pocit, že se konečně doberou konce. Muselo se stát něco horšího, než že Pavel je gay. Musí přiznat, že má rozporuplné pocity. Neví, jak na to reagovat. Rozhodně jim nezávidí tu situaci, do které se dostali. Na druhé straně Pavel může být rád, že má tak chápavé rodiče. Jen doufá, že si to uvědomuje.

Vilém těká po kanceláři. Spisy, počítač s tiskárnou, fotografie a nezbytná pohovka. Jako by se díval na nějaký film o doktorech. „Já, on tancuje.“

„Eh?“ vyhekne Tomáš překvapeně i zmateně. Vůbec nechápe, co to říká. Tancuje? „Jak to myslíš?“

„Po klubech, párty… nevím, jak dalece to sahá. Je mu sedmnáct, proboha!“ Praští rukou do stolu, až se fotografie překotí. „Má celý život před sebou! Radek ho možná bude znát.“

„To si jako myslíš, že zná všechny ty kluky, co v té branži makají?“ odfrkne si, když pochopí, co tím tancováním myslí.

„Tisíce jich určitě není,“ řekne upjatě.

„Nevím, co na to říct. A jak tě znám a vím, že jsi proti těmhle aktivitám, tak jsi to na něj spustil a Jiřina to slyšela.“

„Jo.“

„Jsi vůl.“

„Já to vím. Nemusíš mi vykládat, jaký jsem pitomec.“ Vilém se posadí na okraj kožené pohovky.

„A samozřejmě jsi to hodil na Pavla, který teď sedí doma a trápí se. Chodí s někým?“

„Jo.“

„To je fajn, že si někoho našel. Já s tím měl dlouho problémy. Hele, nejsem psycholog, ale obyčejný doktor. Jestli chceš, znám pár dobrých cvokařů.“ Už předem zná jeho reakci.

„Ani nápad. Poradím si sám. Jen chci vidět Jarmilu. Tak co?“

Tomáš zvedne ruku. Je fakt rozčílený. Nechápe lidi s tou jejich mánii: Mně nic není, dokážu se vyhrabat ze srabu sám. Většinou jim šije žíly, pokud mají takovou kliku. On sám chodí k jednomu psychologovi, jinak by se nejspíš zbláznil a pak, aspoň si odpočine na jeho pohodlném kanapi. „Jestli ji rozčilíš, máš zákaz všech návštěv. Je to jasné?“

„Jasné.“ Nedočkavě se zvedne. Chce se ujistit, že je v pořádku. „Dali jsme ji, co jsme v jejím stavu mohli. Noc měla kupodivu klidnou.“ Váhá, zda mu to má  nabídnout. On a Radek si nesedli, ale tipuje, že je to jenom kvůli jeho práci. Zatím dojdou před pokoj, kde leží. „Poslouchej, je to návrh. Vím, že ho nemáš rád, ale mohu se optat Radka, jak na tom je.“

„Ne, to bude v pořádku.“ Odmítne rázně. Vejde a nechá Tomáše stát na chodbě.

„Paličák,“ zamumlá pro sebe. Usmívá se. Paličák, který to zvládne. Nakonec to bude v pořádku. Smíří se s tím. Tak tanec. Hm, optá se Radka. Jen pro svoji zvědavost. Spíš má starost o Pavla. Moc ho nezná, protože se stýká jen s Vilémem, ale zná ho z vyprávění a pár návštěv. Jednou u něj byl, když měl horečky. Bude to mít daleko těžší než Vilém. Pozdraví pacienta a sestřičku. Naštěstí už přestaly na něj dělat oči, když pochopily, že mu prostě do postele nevlezou.

Viléme?“

„Jarmilo, jak ti je?“

„Bylo lépe. Tomáš povídá, že děťátku nic není. Jak je Pavlovi?“

„Jako vždy. Dobře.“

Jarmila se usměje. „Lžeš.“

„Ne!“

„Vždyť vás znám. Jsem nějak unavená a zřejmě si tu chvilku pobudu. Zavolal jsi do školky?“

„Jo.“

„Dobře. Chci to vyřídit teď. Pomoz mi.“ Chce se povytáhnout.

„Doktor…“

„Kašlu na doktory. Důležitější je rodina. Uch a je to,“ uleví si, když se vysouká tak, že napůl sedí, pod zády má velký polštář. „Nejsem nemohoucí mrzák. Cítím se dobře, i když jsem unavená a teď mi hezky pomalu řekni, co se to sakra doma děje, že o tom nevím!“

„Jarmilko, máš se…“

„Jestli mi to neřekneš, rozčilím se ještě víc!“ ozve se přísným hlasem. Vilém ji zamračeně prohlíží. Vypadá křehce v nemocniční posteli v oblíbené teplé noční košili, kterou sem ráno dovezl. Některá ze sester ji učesala. Povzdechne si.

„Bude to?“

Vilém si pobaveně přizná, že je prostě učitelkou každým coulem. Mluví s ním jako s nějakým žáčkem. Přísně, nekompromisně, ale laskavým tónem.

„Pavel je gay.“

„To jsem pochopila. Proč jste mi to tajili? Jak dlouho to víš?“

„Od září.“

„Aha. Proč to nevím?“

„Jsme u soudu nebo co? Nejsem zločinec ani nějaký tvůj školák.“

Jarmila se zatváří pobaveně. „Nejsi. Kdyby ses tak nechoval, nechala bych tě být. Dělám si starosti o Pavla. Musí to být těžké.“

„Proč? Ten z toho vybruslí,“ namítne tvrdě. O něm se zrovna bavit nechce. Cítí, jak se v něm vše vzedme při vzpomínce na fotografii a nadšený hlas svého kamaráda. Dokonce i tenhle zarytý Casanova Pavla oceňoval.

„Pitomče,“ řekne něžně, ale tvrdě. „Zřejmě to nikdo ve škole neví. Chce jít na vysokou. Možná právě proto…“

„Co proto?“

„Tancoval. To zdědil nejspíš po mně. Nebyla jsem špatná.“

„Nikdy jsi nedělala kur…, promiň.“

Jarmila vrtí hlavou. Co ho to posedlo? Je úplně mimo. Copak si nevidí na špičku nosu? Včera cestou do nemocnice o tom přemítala a dnes měla celé ráno a kus odpoledne, aby si to promyslela. Ten její zřejmě nemyslel vůbec. A to je prosím šéfredaktorem, říká neviditelné postavě v místnosti. „Spíš zabedněný chlap!“ promluví jen tak.

„Jarmilo!“ zaskřípe zuby Vilém. Kdyby neslíbil Tomášovi, že ji nerozčilí, ale zdá se, že to nedodrží. „Mám jiný názor. Víš, jak to v těchhle klubech chodí? A na párty? Každý s každým a tihle tam zůstávají ještě déle a jsou k dispozici každému…“

„A ty jsi k nim hodil i Pavla, že? Jen tak. Když jsou takoví ostatní, náš Pavel taky, že?“

To ne! Chce už vykřiknout, když si uvědomí, že přesně to udělal a co jako měl dělat? Ne, Pavlíček je andílek? Hovno. Vypadal tam jak…

„Zase ses díval z toho nejhoršího úhlu pohledu.“

„Jsem novinář,“ zabručí. Možná má pravdu, ale to ho neopravňuje, aby jim lhal! „Jenže lhal!“ vytáhne svůj poslední trumf.

Jarmila se zamračí. „To je pravda, ale proč lhal?“

„Jak to proč? Co já vím? Lhal. Měl nám to říct!“ stojí si na svém.

Jarmila si kouše rty. Vzpomíná si na přednášky o psychologii. Opustila základní školu a skončila v mateřské a je ráda. Děti tam jednoduše řeknou, co mají na srdci. Někdy je to až kruté, ale na základní i výš, je to strašné.

„Proč nám to tajil? Nemyslíš, že se bál? Například nás?“

„To je jedno, nevěřil nám. Má zaracha.“ Jarmila pozná, kdy je konec jakékoliv diskuze. Najednou se cítí nesmírně unavená. „Pohnulo se, sáhni si.“ Odhrne pokrývku. Vilém položí na břicho ruku. „Nic necítím.“

„Tak ji tam chvilku nech. Přines mi nějaké pomeranče, ano. Mám je ráda.“

„Doručím je ještě dnes.“ Zklamaně stáhne ruku. Kdykoliv chce cítit pohyb dítěte, přestane se vrtět.

„Dobře.“ Pohodlně se uvelebí v posteli, podívá se na zamračený kousek oblohy. „Slib mi, že o tom budeš přemýšlet.“

„Jo,“ zahučí. Zvedne se a tiše za sebou zavře dveře.

Jarmila se usměje nad tou průhlednou lží. Už aby byla doma a vyřešilo se to. Do té doby… Částečně si to zaslouží, protože Pavel si nemůže dělat, co chce. S tím se shodne s manželem, ale na druhé straně, musí se to udělat tak, aby netrpěl. Dobře ví, jak děti umí být kruté. Jsou horší než dospělí. Povzdechne si a přetočí hlavu k malé televizi. Něco si pustí.

Jenom proč jim nevěřil? Trápí ji to, protože si myslela, že jsou jako rodina v pohodě. Mrzí ji to a moc a ti dva pod jednou střechou… Jsou stejní. Dva paličáci, co neustoupí ani o krok.

Telefon.

„Ahoj, Jirko.“

„Čau, jak se máš? Ti řeknu, dobře, že jsme z té párty vypadli. Co v sobotu? Klub platí? Jo a mám nápad na jednu scénku. Už sháním kostýmy. Mohli bychom trochu investovat. Co tomu říkáš?“

„Mám zaracha na neurčito.“

„Cože? Děláš si prdel nebo co?“

„Ale ne. Pamatuješ, jak nás fotil ten chlap na párty? Tak to byl náhodou otcův známý, který se pochlubil fotkami - hádej komu?“

„Ty vole, to je průser.“

„To tedy je.“

„To je mi líto, ale bude to dobrý. Uvidíš.“ Pavel si sáhne na tvář. Dobrý? Neví. Zaslechne dveře.

„Musím končit, fotr je tu.“ Jirka se dívá na telefon. Pavlovým domem muselo proběhnout tornádo, protože když o nich mluvil, tak rozhodně ne tímto tónem. Snad se to brzy spraví. Měl by za něj orodovat? Ne, tohle ať si vyřeší sám.  Chvilku ještě váhá, ale potom se definitivně rozhodne. Nemá sice ve zvyku potopit někoho, s kým dělá, ale nechce vyvolat ještě větší bouři. Takhle se to snad uklidní.

 „Tati!“

„Co je?“

Pavel si vzpomene na facku. „Jak je mámě?“

„Dobře, ale nějaký čas si ji tam nechají. Co úkoly?“

„Jdu na ně.“

„Měl jsi je mít už udělané!“ vybuchne, načež se ovládne, ale stejně třískne dveřmi.

Pavel je prudce otevře. „Trhni si hnátou!“ zařve v odpověď a dveřmi třískne taky. Ztěžka se schoulí do křesla. Hikaru! Ne nechce své světýlko zatěžovat svými problémy a už vůbec ne s červenou tváří. Začne brečet. Proč jenom?

Mobil. Zvedne ho. Marek.

„Budeš dělat češtinu?“

„Jo, ale…“

„Nech mě ho opsat. Prosím, jsem v průseru, nemohu…“

„Jasně, Marku. Zítra ve škole a co…“ Ticho.  Nebyl To Hikaru.

Mobil.

„Ano?“

„Pavel?“

„Hikaru!“ nadšeně vyjekne.

„Ahoj. Chci se optat, jak se máš? Víš, že budu chodit k vám domů? Tvůj otec to povolil.“ Pavel si hořce pomyslí, že to bylo kvůli tomu, aby nic nevyvedl. „Moc se těším na zítra. Jak ses měl?“

„Ve škole dobrý a dostal jsem dvojku z fyziky. Jinak normálně a co ty?“ připadá si divně. Jako by ten rozhovor byl jen zástěrkou. Co to vyvádějí? Nemají si ve zvyku telefonovat ve dne. Většinou si telefonují před spaním a on mu dá aspoň na malou obrazovku mobilu pořádnou pusu. „Proč voláš?“

„Co se u vás stalo?“

„Zítra ti to řeknu, ano.“

„Dobře. Přinesu dobré jídlo.“ Jako by to mohlo vše vyřešit. „Na Báru nehraj, ano.“

„Proč?“ zrovna uvažoval, že ji vezme a bude hrát něco příšerného, až otce dovede k zoufalství.  

Hikaru, který se dívá na zasněženou zahradu, přemýšlí. „Protože nejsi ve stavu, kdy ji ovládneš. Zlobíš se.“ Přejde do angličtiny. „Prosím.“

„Nebudu. Hikaru…“

„Ano?“

„Já…,“ mám tě rád, ale to už neřekne. Hikaru stále pozoruje zahradu a v ní malou zrzavou veverku. Na rtech mu rozkvete úsměv. Copak asi chtěl říct a neřekl, ale rozhodně to teď doma nemá jednoduché. Zítra se to dozví.

Co na to vše řekne jeho Světýlko? Možná by neměl zdrobňovat jeho jméno, protože slovo Světlo je taky krásné. Uvědomuje si, že se snaží myšlenky odvést od toho, co se stalo, ale nedokáže se k tomu vrátit. Už tak má pořád na mysli tu scénu a mamku. Přikrčí se, když dovnitř vejde jeho otec. Nedokáže mu říct taťka.

„Co chceš?“

„Nic.“

Sakra co chce? Kontrolovat ho? Zavřít na zámek, hlídat ho? Ať si poslouží. Uteče! Vzápětí si uvědomí, že je to nesmysl. K Hikarovi nemůže jít, protože ten by to neschválil. Ke kamarádům? Mají dost svých problémů. Jirka taky ne. Musí tu zůstat, ale nenávidí to tu.

Druhý den vstane oblečený, jak si večer lehl. Na vše se vykašlal. Prostě se snažil to vše zaspat. Chtěl by vrátit čas. Neměl nikam jezdit, jenže to by mohl říct o každém pátečním výjezdu s Jirkou. Problém je, že ho to baví.

Dole na botníku najde vzkaz. Zmačká ho. Nebude od něj nic jíst. Ať si to strčí někam! Loudavým krokem jde k Jiřininu domu. Po cestě si něco koupí. Před školou je malá pekárna, z které to každé ráno krásně voní pečivem.

„Pavle, hej, Pavle, zastav se!“

„Co řveš?“

„A dost!“

Pavel si ji nevrle prohlíží. Potom se otočí a jde pryč. Jiřina za ním udiveně hledí. Takového ho nezná. Něco se děje. Jde za ním, knihu vrátila do batohu. Nevěřícně zírá, jak nakráčí do pekárny a o pár minut později na jeho nákup. Nikdy nekupoval jedině… No ano, mamka je určitě nemocná. Proto je takový. Uleví se jí.

„Máš děják?“

„Ne a je mi to putna. Ať si mi klidně nasolí bejli. Nesnáším ho.“

„Ale…,“ Počkat to není kvůli nemoci mamky. To by určitě měl domácí úkol. O přestávce ho odtáhne do výklenku. Postaví se před něj a zabrání mu v útěku.

„Začínáš být otravná. Co se odplazit?“

„Jsem Nebelvír ne nějaká zmije,“ zašklebí se vyzývavě. „Já vím a teď mi řekni, co se děje? Půjdeš dnes do kina?“

„Ne.“

Jiřina zauvažuje. „Platím.“

„Ne.“

„Jiřina dupne nohou. „Zítra.“

„Nemohu. Nech to být.“

„Nenechám. Takže co? Uvědom si, že to z tebe dostanu.“ Pavel si ji prohlíží. Vypadá moc pěkně. Kolem procházejí ostatní studenti. Někteří je udiveně prohlížejí, dokud jim není pošeptáno, že spolu chodí. 

„Tak fajn. Mám zaracha.“

„Do kdy?“

Pavel znechuceně odfrkne. „Na neurčito a nejsem tím nadšený a teď mě necháš na pokoji?“

„Na neurčito?“ nechápavě povídá. Nedovede si to představit. Jasně týden, dva nebo zákaz televize, počítače, to by chápala, ale zaracha na neurčito?  

„Co je na tom divného?“

„To neurčito?“ nabídne mu vysvětlení Jiřina. „Tady máš.“ Podá mu kus svého chleba. „Je černý, ale…“

„Nakupoval jsem. Nech si to. Budeš mít hlad. Doprdele, proč?“ Automaticky si projede vlasy. Otevře sáček s koblihami a pustí se do ní. Jiřina s úžasem sleduje, jak úspěšně likviduje třetí koblihu. Pavel sice má rád sladké, ale tímto tempem a tolik?

„Tohle ti před Černou můrou nepomůže.“

„Já vím, sakra, co do mě reješ?“

„Jsi popudlivý. Až budeš mít lepší náladu, ozvi se!“ nenechá si to líbit a pyšně se vztyčenou hlavou odejde.

„Ale první manželská hádka?“ ozve se Jarda v modrém svetru a džínech. Ukusuje jablko. Oči kloužou po studentech, kteří chodí sem a tam.

„Musíš tak nahlas žrát?“ vyjede na něj Pavel. Jarda se zarazí.

„Ty máš fakt svinskou náladu. Se nedivím, že ti zdrhla. Měj se!“ Pokrčí rameny a odchází. Pavel osamí. Vytáhne čtvrtou koblihu. Má pocit, že je mu lépe. Ukousne, strčí nazpět do sáčku. Už nemůže. Dal by nevím co za něco slaného. Neměl odmítat ten chleba. Vypadal skvěle. Zmačká sáček a snaží se trefit do koše. Netrefí se. Zakleje.

„A do koše!“

Pavel se podívá na svého dějepisáře. Nejraději by ho poslal někam. Ale nemůže. Loudavě přejde ke koši a hodí do něj sáček s koblihou. „Myslím, že zvonilo a můžete jít rovnou k tabuli.“

Jiřina zavrtí hlavou. Co to proboha dělá? Vždyť si takhle pokazí známku.

„Čtyři. Můžete si jít sednout.“ Pavel klesne do lavice. Ignoruje šumot ve třídě. Apaticky otevře sešit. Nepíše. Nechce se mu nic dělat. Od té doby má pocit, že žije v nějakém vakuu. Kdyby mohl, zrušil by školu.

Nenávidím ho.

„Pavle, stůj!“

„Ježíš, zase ty?“

„Jo já. Cos to dneska vyváděl? I chudáka Novotného jsi šokoval. Dal ti čtyřku z milosti. Jak jsi mohl splést francouzskou revoluci s technickou, to nechápu. Tohle je i na mě moc. Uvědomuješ si, že pololetí je za rohem? A to znamená vysvědčení!“

„A co ty, jsi snad moje matka? Ne? Tak mlč.“

„Je nemocná?“

„Jo.“

„To je mi líto.“

„Jdu domů. Měj se.“

„To tedy ne!“ čapne ho za ruku a drží. „Podívej se, jsem tvoje kamarádka. Něco se stalo a já chci vědět co? Jestli si myslíš, že zdrhneš, věz, že se ti to nepovede.“

„Jo a co je ti do toho? Prosím tě, přestaň otravovat.“

Jiřina si povzdechne. Zařadí se za něj. Přišla naschvál ke škole, aby ho viděla, a on ji takhle odpálkuje. Proč za ním ještě chodí? Jiná už by se na něj dávno vykašlala. K tomu je ji v těch teplácích zima.

„Co za mnou lezeš?!“ ujedou Pavlovi nervy. Je už tma a slabé pouliční světlo je sotva osvětluje. K tomu jedna lampa přestala svítit.

„Chci ti pomoci, ale takový zabedněnec, jakým se rád předvádíš, o to nestojí.“

Pavel se uchechtne. „Ty mi chceš pomoci? Jak? To nejde.“

„Vše jde!“ Stojí si na svém Jiřina. „Ale nemohu ti pomo…

„Jsem gay! Buzerant, teplouš, to je novinka co? Co s tím chceš dělat? Co? Odstranit? Říct fotrovi, že to není nakažlivé? Něco jiného? Budeš mi hladit bebíčko? Nepotřebuji to. Seru na vše, chápeš?!“

Jiřina ho ohromeně poslouchá. Nedokáže si to srovnat v hlavě. Pavel mávne rukou a odchází. Ještě pár kroků a bude doma. Nechce se mu tam, ale nemá odvahu nepřijit. Stojí u vrátek, když zaslechne auto, které zaparkuje.

„Hikaru!“ vletí mu do náruče. Je mu jedno, kdo ho uvidí. Začne brečet. „Táta zjistil to o tom tancování,“ vykoktá naříkavě. Teplá náruč ho uklidňuje. Je mu dobře. Nechce se mu z ní. Kéž by vše skončilo a on v ní mohl navždy zůstat.

Hikaru si povzdechne. Muselo to tak dopadnout. Žádné tajemství se neudrží dlouho. Odtáhne ho a setře mu slzy.

„Pan Krátký je rozumný muž. Nakonec to pochopí.“

„Nepochopí a k tomu je mamka v nemocnici.“

Hikaru ho k sobě přitiskne. Tohle je vážnější. Promluví s jeho otcem. Vede ho do domu. U dveří mu utře slzy. Pavel otevře dveře.

„Jsem doma.“

„Do kuchyně!“ Hikaru se zamračí. Co má dělat? Platí to pro něj nebo ne? Jde s Pavlem do kuchyně.

„Jak bylo… Dobrý večer.“

„Dobrý večer,“ zdvořile řekne Hikaru. Jedním pohledem pozná, že s ním nebude chtít mluvit. „Jsem rád, že se mohu s Pavlem učit. Velmi mi to pomáhá.“

„No ano.“ Vilém si vzpomene na Pavlovo tvrzení, že spolu hodí. Doufá, že nelhal. Mohl by mít na něj dobrý vliv. Je rád, že to tehdy zařídil. Přece jen je starší a rozumnější než Pavel. „Potom přijďte na jídlo.“

„Jasně.“ Pavel uchopí Hikaru za ruku a vede ho do svého pokoje.

Chodí spolu. Vilémovi se uleví. Možná se vše spraví, ale moc tomu nevěří. Dnes do něj Jarmila hustila o Pavlovi, jaký je chudák. Pche. Nepovolí. Lhal, že tancuje. Kdyby to byl balet, cokoliv jiného, ale striptýz? Nikdy.

„Nevím co dělat!“ přizná se zničený Pavel. Posadí se na postel a zkroutí se do divné pozice.

„To bude v pořádku, uvidíš. Hrál jsi?“

Pavel zavrtí hlavou. „Nehrál. Poslechl jsem tě. Co na tom vidí špatného? Chtěl jsem si vydělat a taky mě to baví.“

„Baví?“ Nikdy o tom nemluvili.

Pavel přikývne. „Víš, nevím proč, ale víc než hraní na flétnu. Mám příjemný pocit, když se pohybuji,“ vysvětluje mu pracně napůl češtinou napůl angličtinou.

„A ti muži?“

„Nevnímám je. Je tu hudba, Jirka jako parťák a potom nic víc. Ze začátku, víš, mám trému.“ Dotkne se břicha. Nemá rád ten pocit. „Ale potom zmizí. Svět je v bublině, kouli. Je to něco úžasného a potom slyším volání a potlesk.

„Rozumím ti.“

„Ano?“ nedůvěřivě se optá.

Hikaru se usměje. „Ano. Je to stejné jako když hraješ. Když se soustředíš, vnímáš jen sebe, to co děláš a nic víc. Pluješ na obláčku.“

„Jsem rád, že to chápeš. Tobě to nevadí?“

Hikaru se ošije. Tohle je ošemetná otázka. Co říct. „Možná trochu ano, ale ne.“

„Trochu?“

„Nevadí mi to, pokud…“

„Pokud?“

„Miluji tě.“

Pavlova tvář se rozzáří. Miluje ho. Prvně. „Já taky,“ vykoktá. „Půjdeme se učit. Jsem rád, já…“

Hikaru se usměje, přitiskne se k němu. „Bylo mi moc líto, že jsi nepřišel… Co je to?“ Konečky prstů se jemně dotkne jeho napuchlé tváře.

Pavel uhne očima, protože nechce nic říct. Stydí se. Hikaru vstane. Nejspíš ho někdo uhodil a typuje Viléma, i když to k němu nepasuje. Jemně mu pohladí tvář, jako by ji chtěl vyléčit. Chtěl by sundat všechno trápení, které vidí v Pavlových očích. Tohle si nezaslouží. On sám měl problémy s tím, že má rád muže. Maminka byla nejdřív hodně smutná, ale teď je to lepší. I u Pavla se to zlepší. Bude vše v pořádku. Aspoň on v to doufá.

Flétna -13_ Za školou