Shounen - ai povídky

Flétna

 13.

Za školou

Nechce se mi do školy, první myšlenka, která Pavla napadne, ale potom se mu na rtech rozprostře úsměv. Zachumlá se do pokrývky. Miluje ho. Je šťastný. Včera si jen povídali, i když se snažili učit. Hikaru se rozhodně v češtině zlepšuje. Podívá se na hodinky a vylítne z postele. Uvědomí si, že mu chybí maminčino volání. Zesmutní. Chtěl by, aby tady byla.

Proč nemohu být šťastný, myslí si při vyplivnutí pasty do umyvadla. Opláchne si obličej.

„Máš snídani na stole!“

Pavel si uvědomí, že otec převzal mamčiny povinnosti. Stejně ho nenávidí! Bouchne do dveří. Nebýt toho parchanta, mohlo být vše při starém. Takhle to není ono. Jediné, co je nádherné, je Hikaru. Jenže se nemohou ani pomilovat a on by tak rád. Dokonce se mu nechce…

„Škola!“

„No jo, buzerante,“ zavrčí znechuceně. Rychle se obleče. Dole popadne svačinu, protože se otec dívá. Vypadne bez rozloučení.

Vilém ho zachmuřeně pozoruje. Změnil se. Je jiný. Povzdechne si. Už aby byla doma Jarmila. Tohle ho unavuje a nemůže se věnovat pořádně práci. Aspoň chodí s někým solidním. V to doufal, ale to ostatní… Neví, co má dělat. Poprvé v životě je úplně bezmocný. Zatne zuby. Nesouhlasí s tím, co Pavel dělá, ale vzít zpět to co řekl, to neudělá. Stojí si za tím.

Svačina letí do prvního koše, který se mu připlete pod ruku. Tak a hotovo.

„Zase ji vyhazuješ?“ Jiřina pozoruje svého vytáhlého kamaráda. Sluší mu to, nebýt toho výrazu: Trhněte si hnátou.

„Ty se mnou ještě mluvíš?“

Jiřina se málem rozesměje nad jeho nevěřícným pohledem. „Proč bych neměla? Nakazíš mě snad?“

Pavel si prohrábne vlasy. „Snad ne. Nevím. Otec si zřejmě myslí, že jo.“

„Nechápu to,“ přizná se upřímně. „Nikdy bych neřekla, že je…“

„Rasista?“

„Blblost homofobní. Ale neboj se, on to sežvejkne a co mamka? Je v pořádku?“

Pavel přikývne. Ještě aby nebyla. „Je. Jsem moc rád.“ Jdou vedle sebe jako každé ráno. „Musím se stavit pro snídani, počkáš?“ optá se jí před školou.

„Jdu s tebou nebo to dopadne jako minule!“ Otevře rázně skleněné dveře a vstoupí do voňavého prostoru. Zasmuší se při pohledu na všechna ta kalorická lákadla. 300 kcl, 600 kcl… „Prosím dvě anglické housky a jednu koblihu. Jsi ve vývinu,“ řekne mu s úšklebkem.

„Umím nakoupit sám.“

„Jako minule?“ Šťouchne do něj s nakažlivým úsměvem. „Ty báchorky vykládej svý holce!“ Rozesměje se. Včera dlouho uvažovala, co má dělat, ale Pavel je Pavel. Teď už chápe aspoň, proč se tolik snaží z jejich městečka vypadnout. Pomůže mu, jak bude moci. Je to kamarád. Se škádlením jdou do školy. Pavel si uvědomí, že se mu zlepšila nálada, ale možná je to spíš tím včerejším: Miluji tě.

Na poslední chvílí vrazí do třídy. Usadí se ve svých lavicích. Pavel vytáhne knihy a sešity. Čeština. Mám ji rád, uvědomí si. Vykašle se na tátu a vypadne co nejdřív na školu. Bude se učit! Pilně si zapisuje, když před ním přistane kulička. Rozhlédne se po třídě. Nikdo se po něm nedívá. Rozbalí ji.

„Buzíku zasranej!“ Zmačká a hodí papírek pod desku lavice. Jiřina mluvila! Nikomu nic neřekl, ale proč? Nerozumí tomu. Dívá se na tužku. Takže to prasklo. Bál se toho. Srdce mu svírá ledový kruh strachu. Bojí se reakcí ostatních. Nechce zůstat sám. Co říkali v té poradně na netu? Bože, mám v hlavě prázdno. Co tam psali o téhle situaci? Co?!

„Pavle?“

Odpoví, ani neví co.

„Správně. Aspoň někdo tady umí používat rodný jazyk. Tak pokračujeme.“

Proč to udělala? Kamarádka! Pche. Jirka měl pravdu. Jsou to prolhané děvky. Všechny. Vždyť byla moje kamarádka! Zaregistruje další papírek ve formě vlaštovky. Marek. Otevře.

„Nepřibližuj se ke mně!“ Zná to písmo jak své vlastní. Předevčírem škemral o domácí úkol. Lhostejně uvažuje, za jak dlouho to bude vědět celá škola a potom městečko. Opře se o židli. Takže je vyděděncem. Podívá se na Jiřinu.

„Děvko!“ pomyslí si nenávistně. Směje se, pusu plnou hezkých řečiček o kamarádství a potom ho takhle odporně práskne. Proč sakra? Proč?! Nechápe to. Čeština skončí. Sedí v lavici, ani se nehne. Přijde k němu rozzářena Jiřina. Pavel se na ni znechuceně podívá. Ta se dovede přetvařovat, mrcha!

„Tak jdeme, ne?“

„Nesahej na mě!“ zavrčí.

„Co je ti?“ vytřeští nechápavě oči.

„Tohle!“ hodí po ní oba papírky. Vstane, popadne věci a odstrčí ji, až sletí na lavici. „Už tě nechci vidět!“ Všechno se v něm bouří. Rozhlédne se po třídě. Nadechne se. Bude lepší, když přejde do útoku. Rozhlédne se po tvářích, které zná jako svoji. Čte v nich jako v knihách.

„Jsem gay!“

Jde pryč. Cítí slabost, jako ho ta slova vysála. Jiřina se rozhlédne po třídě. Vědí to a on si myslí, že to práskla ona. Rozzlobí se na Pavla i na toho zmetka, který to udělal. Rozhlédne se po třídě a potom zamíří k Olině.

„Kdo to byl?“ Ta k ní vzhlédne, chvilku ji studuje.

„Marek,“ opáčí. „Hned mi volal tu radostnou novinu. Myslím, že obvolal celou třídu. Povídal, že vás včera slyšel na ulici. Neodolal ze sebe udělat hrdinu. Tak my máme ve třídě teplouše. Ty vole!“

„Není teplej!“ vybuchne.

„Klídek,“ uklidňuje ji Mařka. „Rozhodně padá jako objekt lovců. Na jedné straně je to chudák. Víš, radila bych ti dát od něj ruce pryč!“

 „Ale? A pročpak? Je to kamarád, nehodlám ho kvůli tomu pouštět do studny!“

„Do studny?“

„Jo, a jestliže si někdo něco dovolí, škrtím kohoutek!“

Obě dvě ji nechápavě pozorují. Co tím chtěla říct? Jiřina popadne tašku a vyběhne za Pavlem.

Pavel jde prostředkem chodby. Cítí kolem srdce tlak. Uvědomí si, že hledí na spolužáky jinak. Už se to rozšířilo, když vidí některé postranní pohledy a utnuté řeči. Největší novinka od doby nástupu nového ředitele, pomyslí si. Máme mezi sebou buzíka.

Vyjde ze školy. Nechce tam být. Možná je to zbabělé, ale kašle na to. Loudavým krokem projde kolem pekařství. Nemá už ani hlad. Vzpomene si na nákup, na rozzářenou Jiřinu. Kráva jedna, proč to udělala? Taky na ni práskne, že se zabouchla do profesůrka. Ne, neudělá to. Ví, jak hnusné to je a člověk se cítí jak hadr. Posadí se na lavičku, dívá se na oblohu. Za chvilku mu kabátem pronikne zima. Vstane a jde na náměstí, kde je knihovna.

Schová se do ní. Zaleze s knihou do kouta a předstírá, že studuje. V poledne vyjde ven.

Zamrká, když si všimne Mařky. Už zvedne ruku, aby ji pozdravil, když zpozoruje, že odvrátila hlavu. Ruka mu klesne. Takhle to bude pořád. Zajímalo by ho, zda mu někdo z kamarádů zůstal.

Loudá se domů. Ještě má čas, otec může být doma, kdyby zjistil, že nebyl ve škole, potom by to bylo špatné. Zastaví se. „Sakra!“ zakleje v duchu. Je tady. Mrcha Jiřinka supí jak lokomotiva.

„Pavle!“ Ječí jak na lesy a běží k němu. Udýchaně před ním zastaví.

Nikdy nebyla sportovní typ, pomyslí si škodolibě. „Co chceš po teploušovi!?“

Jiřina se zamračí, rozpřáhne se taškou a jednu mu ubalí do nohy. „A je to!“ Šokovaný Pavel poskakuje, ale brzy ho to přejde. Má zatraceně těžkou tašku, zuřivě přemýšlí. „Prásknul to Marek. Včera nás slyšel. Jak sis mohl dovolit mě vůbec podezřívat? Na rozdíl od nich nejsem husa!“

„Nikomu jinému jsem to neřekl,“ zahuhlá.

Jiřina se zamračí. „Jdeme k nám domů. Kde jsi byl?“

„V knihovně. Tobě to fakt nevadí?“

Jiřina se ušklíbne. „Naprosto ne. Jdeme se učit.“

„Cože?“ nechápe.

„Jdeme se ke mně učit. Dvě hodiny denně. Hlavně matiku. Chceš odtud vypadnout nebo ne?“

„No ano.“

„Pomohu ti.“ Najednou se rozpustile zasměje. „Oni mě poznají! Uvidíš.“ Táhne ho za ruku ke svému domu. Pavel ji zabrzdí. Nikdy ji takhle neviděl. Jako by to všechno byl dobrý vtip a ona se nehorázně bavila. Jenže na něčem, co krom ní nikdo nevěděl.

„Počkej, musím to říct otci, protože jinak jsem bezdomovec.“

„Sakra, zapomněla jsem. Jdeme k tobě.“ Vytáhne mobil a vytočí číslo. „Mami, jdu se učit k Pavlovi. Ne, určitě, já vím, vrátím se brzy.“ Sklapne ho. „Dostaneme tě na tu vejšku, i kdybych měla sežrat školní špenát!“

„Jsem doma,“ zamumlá opatrně. Doufám, že nikdo doma nebude. Mýlil se. Sedí za kuchyňským stolem a něco píše do noťasu.

„Dobrý den,“ řekne v kuchyni Jiřina s širokým úsměvem. „Jdu se tady s Pavlem učit a chtěla jsem se optat, zda k nám může chodit. Potřebuje nutně doučit matiku a fyziku. S chemií je na tom dobře, ale angličtinu zvládá už pěkně. Češtinu umí parádně. V tom je lepší než já.

Pavel by se začal smát, kdyby se nebál, že otec vylítne a zabije ho.

„No ano. Můžete.“

„Děkuji pěkně, ale něco vám tu ehm nevoní.“

„Nevoní?“

Oba začichají. Má pravdu. Něco tu začíná důkladně smrdět. Pavlův otec se ihned podívá do lednice, Pavel do spíže. Čichají, ale nic. Zavrtí hlavou.

Jiřina přistoupí k troubě, otevře a mávne rukou.

„Kuře!“ Oba vykřiknou naráz a hrnou se k Jiřině. Opravdu to nevoní dobře. Pavel si zacpe nos, zatímco Vilém vytáhne pekáč. S lítosti si vzpomene na výborné kuře na hořčici. Miluje je. „Otevři mi dveře,“ poručí Pavlovi. Pekáč nese před sebou. Pavel otevře popelnici, kam kuře sjede jak po másle, ale na dně zůstanou ještě připečené brambory.

„Donesu škrabku,“ prohlásí Jiřina a odspěchá do kuchyně.

„Je ho škoda,“ prohlásí lítostivě Vilém. Drží pekáč nad popelnici a je mu zima.

„To ano. Mám ho rád. Kdy se vrátí mamka?“

„Nevím, ale zítra můžeš jít na návštěvu.“

Pavel se rozzáří. „Donesu jí pomeranče. Má je ráda.“ Vilém přikývne. To má.

„Tak jsem zpět!“ Obratně vyškrabává brambory. „Tak děkujeme a za dvě hodiny bude doma. Slibuji.“

„Dobře a děkuji.“

„Není za co!“ mávne rukou. Pavel vedle ní kluše. Jak to dělá? Úplně otce převálcovala. Jiřina se pyšně nese. Dokázala to.

„Mami, jsme doma!“

„To je dobře. Tady něco máte na zub.“ Vrazí jim do ruky tác s jídlem, džbán čaje a dva šálky. „Ahoj, Pavle! Bože, jsem tak neupravená. Pa.“

Pavel sundá v Jiřinině pokoji bundu a rozhlédne se. Čekal dívčí pokoj se serepetičkami, idoly, hřebeny a laky, ale zatím jsou zde knihy, akvárium s rybičkami a počítač. Zahlédne nějaké hry. Je překvapený. Nikdy tu nebyl. Jasně u něho Jiřina byla, ale on u ní nikdy. Posadí se.

„Hele, jak věděla, že přijdeš domů? Měla ses učit u mě.“

Jiřina pokrčí rameny. „Tak začneme!“ povídá, zatímco stěhuje stůl, aby se mohli posadit. Zadívá se na strop. „Nevzpomínám si, kdy naposled tady někdo byl.“

„Díky moc.“

„Za co?“ nechápe.

„Za to, že jsi se mnou zůstala,“ přizná nerad.

„Jsou to všichni předpojatí hlupáci. Jen je mi líto, že jsi to neřekl dříve.“ Nalije jim oběma po šálku a on si vzpomene na Hikaru a jeho elegantní pohyby. „Když si vzpomenu, co jsem ti říkala o chození. Bože, takové faux pas. Ostuda. Musel ses skvělé bavit.“

„To ne. Já jsem byl rád. Stejně to muselo prasknout.“

Jiřina nic neříká. Je ráda, že si to Pavel uvědomuje. Natáhne se pro tašku. Na stůl bouchnou učebnice matiky. Tvrdě se na něj podívá. „Jdeme na to!“

Pavel zasténá. Dostal se do spárů profesionální dračice. Neví, co je horší, zda otcova neoblomnost, nebo znechucené podhledy spolužáků, nebo tohle. Vezme si jednu brambůrku.

„Tak hotovo. Pochopil?“

„Snad jo a díky.“

Jiřina pokrčí rameny. „Taky jsem se to potřebovala naučit. Jednou ranou dvě mouchy. Šetřím energii.“

„Proč to děláš?“

„Ani sama nevím,“ zamudruje s rukou pod bradou. Odfoukne si hnědou ofinku. Oči lískové barvy se na něj s klidem dívají. „Snad proto, že nemám ráda nespravedlnost? Využij toho, dokud jsem v dobré náladě.“

„Bude se mnou někdo bavit?“

Jiřina se na něj soucitně podívá. „Nevím, ale měl by sis zvyknout, že asi ne. Možná časem někteří, ale já fakt nevím. Hele, nemáte nějaké ty poradny? Co a jak?“

„Jo máme. Děsím se jich, že zjistím, že prostě je jen jedna cesta a to odejít. Ve skutečnosti bych tu rád zůstal. Někdy jsou ty příběhy horrory. Je lepší vědět nebo ne?“

„Hm, chápu, ale já ti nevím. Mám ráda, když vím, na čem jsem, ale jasně nejsem ve tvé kůži.“

Pavel neví, zda to skutečně chápe, ale je rád, že to říká. „Půjdu a díky. Myslíš, že mi ájina fakt jde?“

Jiřina vyplázne jazyk. „Blázne, ten tvůj Hikaru odvádí perfektní práci.“ Pavel zrudne. „Koncem roku bys mohl mít trojku, možná dvojku, pokud tě nechá, ale kdo zná myšlenky Černé můry?“ Vstane a doprovodí ho ke dveřím. „Zítra!“

Pavel jde temnou uličkou domů. Tiše si hvízdá. Hlava ho bolí, ale v srdci je rád za Jiřku, i když ji absolutně nechápe.

„Jsem doma!“ Ticho. Podívá se po vzkazníku. „Jsem v práci.“ Pavel pokrčí rameny. Jako každý večer. Jde do kuchyně, sundá ubrousek z obložených chlebů. Má hlad i po těch brambůrkách. Uvaří si ještě čaj a zkrouceně usedne za stůl. Mlčky jí. Udělá si ještě jeden hrnek čaje a jde nahoru. Mrtvý barák, myslí si. Odhrne záclonu. Zítra uvidí Hikaru. Zasní se i přes zimní krajinu. Zatáhne závěs, lehne na postel a chvilku studuje světlý obdélník. Měl by něco dělat. Podívá se po flétně. Neměl by, ale svrbí ho prsty. Jen jednu melodii. Vytáhne ji, obdivuje štíhlou krásu, lesk. Postaví se, mimoděk se narovná jako by tu byl sensei a kontroloval ho. Přiloží si ji k ústům.

Cítí radost, touhu. Foukne. Začíná hrát, aniž si uvědomuje co.

Ano! To je ono, chci hrát! Zpívá v něm další bytost. Konečně! Zalyká se touhou, aniž chápe, co tím způsobuje.  Zavřené oči, ticho kolem, jen tóny melodie splétají se do barevné mozaiky.

Nevnímá okolí, nevnímá, co se s ním děje. Plíce se snaží, seč mohou, ale nestačí, prsty se pohybují po hladkém těle ne dost rychle.

Zpívám, hraji, chci, prosím ještě víc ještě víc…

Jsi slabý! Vybuchne v Pavlově mysli, který nepřítomnýma očima se dívá na okolí.

„Slabý! Slabý! Slaboch. K ničemu!“ Zuřivě křičí flétna. Pavel se chytá za hlavu, padá. Vytřeštěnými očima sleduje pohozenou flétnu.

K ničemu! Bubnuje mu v hlavě s pravidelností.

„Ne!“ zařve, zkroutí se do klubíčka.

 „Ano! Ano! Slaboch! Slaboch!“

Pavel si pomalu uvědomuje, že křik odeznívá. Třese se. „Nejsem,“ zamumlá se slzami v očích. „Nejsem slaboch.“ Posadí se a brečí.

„Co se tu děje?“ Vilém přehlédne situaci. Zaregistruje flétnu i brečícího Pavla. „Co sis zavařil, to si sněz. Teď je pozdě.“

Pavel nechápe, o čem to mluví.

„Neměl jsi lhát a ještě k tomu provozovat striptýz. Uvědomuješ si, co by se stalo, kdyby se to rozneslo? Ne? Tak zauvažuj. Jdu spát. Dobrou noc.“

Pavel nechápavě za ním civí. „Tancuji!“ zařve za ním vztekle. „Jenom tancuji?“ mumlá. Nebo ne? Proč mu to tolik vadí? Je to výnosné, ale on chce jít na školu. Chce někým být. Nechce skončit jen tak. Co na tom, že se ukazuje polonahý? Má pěkné tělo. Všichni to říkají. Netečně zírá na flétnu. „Vadí ti to?“ optá se flétny. „Mně ne. Já vím, ty chceš jenom hrát. Nejsem slaboch, víš. Dokážu to. Půjdu na školu, dokážu ti to!“ Mávne rukou, až se flétna dokutálí pod postel. „A tam si zůstaň!“

Bára zaprotestuje, ale Pavel jen vnímá závan nelibosti. „Chcípni si, protože na tebe už nebudu hrát, abys věděla!

„Ale já chci!“ ozve se plačtivě, ale z nářků je opět pouhý závan pocitu. Jenže Pavel, který je v ráži, to nevnímá.  

Posadí se k počítači a pustí ho na plné pecky. Nechce nic slyšet. Nic. Chce přehlušit všechny dotěrné otázky i odpovědi. Musí to umlčet. Ponoří se do chatu. Vesele povídá s kamarády, zatímco na něj padá smutek z celé situace.

„Spát!“

„Nejsem malej!“ rozzlobeně vykřikne, ale to už ho Vilém vypne. „Spát a fofrem. Je půl dvanácté a zítra máš školu.“ Odejde.

„Ty, hajzle!“ zavrčí Pavel, potom schlípne. Má pravdu. Zaleze do postele a usne, ani neví jak. Ráno vstane s třeštící hlavou, když si uvědomí, že musí do školy. Zasténá, protože mu naplno dojde, co se včera stalo. Prasklo to a jediný, kdo s ním mluví, je Jiřina. Nakonec s nechutí vyleze z postele.

Popadne tašku, svačina letí opět do stejného koše. Doufá, že obsah popeláři likvidují, jinak bude brzy plná. Šouravým krokem jde k Jiřininu domu. Chvilku čeká, ale nikdo nevylézá. Zneklidní a zazvoní.

„Co je?“

„Jiřina je doma?“

„Je nemocná, omluv ji.“

„Ano.“ To vypadalo na mamku. Vzpomene si, že chodí na noční, ale Jiřina nikdy neřekla, co přesně dělá. S povzdechem jde ke škole.

„Marku!“ zavolá na svého kamaráda, s kterým tolikrát koukal na erotické stránky. Marek se jen ohlédne a přidá do kroku. „Takže odpis,“ zabručí Pavel a v duchu smutně škrtne jméno. Morbidně uvažuje, kdo bude na řadě. Olina? Jarda? Katty? Někdo jiný? Bude vůbec někdo, kdo se s ním bude chtít bavit? Čím blíž je školy, tím se cítí hůř a hůř. Už to všichni vědí. Chce přistoupit ke kroužku, kde se vždycky bavil. Jsou semknutí, že by neprolezla užovka. Otočí se a odchází. Neví, kam jde a je mu to jedno. Uvědomí si, že poprvé v životě je za školou. Prochází ulicemi, když si vzpomene, že dnes může za mamkou. Po cestě do nemocnice nakoupí pomeranče. V nemocnici se představí sestřičce, která ho dovede k mamce.

„Ahoj, mami.“

„Co tu děláš?“

Pavel se usadí na židli. Má spoustu pomerančů na stolku. Připadá si jako pitomec, ale položí je vedle ostatních. Měl mu to říct, pomyslí hořce na otce. „Odpadla nám dvouhodinovka, tak jsem přišel. Jak se máš?“ Vypadá jinak než doma. Unaveněji. Projede jim pocit hrozné viny. Může za to on. Kdyby to řekl…

„Dobře. Děťátko je v pořádku.“

„Ještě pro něj nemáš jméno?“ usměje se.

„Kdepak, tohle ať si vymyslí tvůj otec. Je tvrdohlavý jako beran. Co se stalo?“

Pavel uvažuje. Nic jí neřekne. Jen další starost. „Přece víš.“ Ucítí ruku na své a sevření.

„Mně to nevadí, jen mě mrzí, že jsi nám nic neřekl.“ Pavel uhne očima. Teď už ani neví, proč tolik váhal.

„Promiň,“ zamumlá. „Jiřina mě začala doučovat.“

„Opravdu? To jsem ráda. Je to chytrá holka. Jak se mohla dostat do takové rodiny, nechápu.“

„Rodiny?“

Pavlova maminka si uvědomí, že nic neví o její matce barmance. „To je jedno. Prý chodíš s panem Takahashim. Nevím, jak mu mám říkat.“

„Ano. Hikaru stačí. Dostal jsem dvojku z angličtiny. Nejspíš v pololetí prolezu,“ nejistě se usměje.

„To jsem moc ráda. Proto chceš jít na vysokou?“

„Jo. Za prvé nechci být jen nějakou nulou a potom chci odtud pryč.“

Jarmila posmutní. Jednou stejně musí odejít z domova. Možná i proto chtěla tolik druhé dítě. „Chápu. Mohlo být vše jinak. Je mi mizerně, že jsem si ničeho nevšimla. A teď mi vyprávěj, jak je to s tím tancováním.“ Pavel sklopí hlavu, najednou je mu stydno to říkat, co dělá, ale bude muset. Jak zná mamku, nepustí ho odtud, dokud se nepřizná k největším hříchům světa. Kolikrát to už vyprávěl? Dvakrát.

„Tancuji… Otec má pravdu, dělám striptýz a baví mě to,“ dodá tvrdohlavě.

„Aha.“

Pavel zvědavě pohlédne na mamku, co ona na to. Moc se jí to nelíbí, usoudí. Bude se muset vzdát tancování. Nějak to tušil, ale doufal, že se to neprozradí.

Jarmila ho pozoruje. Sedí tu zkroušeně, jako když domů přinesl první pětku a bál se ji ukázat. Co mu má říct? Že je tím nadšena? Není a asi žádný rodič by nebyl.

„Chtěl jsem si vydělat na studie. Není to špatně placeno. Víš, nechtěl jsem, no chtěl jsem bydlet v pronájmu, žádné koleje a neomezovat se.“

„Víš, že máš spoření.“

„Použiji to na bydlení.“

Jarmila zavrtí hlavou. Kde se to v něm bere? „Neměl by ses bavit?“ Ona v jeho věku nějaké bydlení, zaměstnání nebrala vůbec v potaz.

„Kdepak. Chci mít vlastní byt, žádný pronájem. Já vím, jak to končí a začíná. Ne, chci stát na vlastních nohách.“

Tohle nemá ani po ní, ani po Vilémovi. Kde to sebral? „Chceš od nás odejít?“

Pavel váhá. „Musím,“ pokrčí rameny.

„Nemusíš.“

„Ale jo. Tady budu jako pěst na oku. Teplouš, kterého máte. Vždyť to čtu na netu, jaké to je. Myslel jsem, že to fotrovi nebude vadit, ale vadí.“

„Jak to mluvíš?!“

„Cože?“

„Jaký fotr? Je to táta.“

Pavel se na ni dívá. „Otec.“

„Jemu nevadí to, že jsi na kluky, ale ten striptýz.“

„Ježíši, jenom tancuji a ukazuji se. Nikomu to nevadí. A jestli si myslí, že jsem děvka, klidně může.“

Jarmila bezmocně naslouchá. Bože, co se to s její rodinou děje? Nejdřív Vilém, potom Pavel. Vždyť si dobře rozuměli.

„Já se za nic stydět nemusím! Slušně placenou práci není snadno sehnat a jde nám to s Jirkou dobře. Nechci dělat za nějakých pár mizerných kaček ve skladu.“

„To je ten, s kterým to předvádíš?“ hádá. Rozumí mu, ale zrovna takhle?

„Jo, je fajn. Neměl to lehké a já nechci dopadnout jako někteří kluci, chápeš?“

Chápe, ale nelíbí se jí to. Tenhle svět vůbec nezná. Nic ji to neříká, nezná pravidla. Jenže se je bude muset naučit - kvůli Pavlovi, kvůli rodině. Zřejmě tam potkal nějaké kluky a nechce dopadnout stejně, což je sice ráda, ale na druhé straně nechce, aby si zkazil život. Moc brzy dospěl. Byla by raději, kdyby byl dítětem déle. A možná je to dobře, kdo ví. Na druhé straně je ráda, že ví, co chce.

„Na jakou školu chceš jít?“

„Ještě nevím.“

„Moc času není.“

„Já to vím. Chceš oloupat pomeranč?“

„Díky.“ Je stejný jako Vilém. Oba si to ale vůbec neuvědomují. Bude muset domů, ale nejdřív se optá Tomáše na ta pravidla. Pavel loupe pomeranč rád, protože může něco dělat. Necítí se tu dobře. Pach slabé dezinfekce, nemoc. Pečlivě ho rozdělí na dílky. Talířek položí na pokrývku.

„Nechceš?“

„Ne, díky moc. Mami, budu se toho muset vzdát, viď?“

Jarmila uvažuje. „Asi ano. Když uvážím, co vše se ti mohlo stát.“ Otřese se.

„Kluci jsou fajn,“ najednou z něj vypadne. „Taky máme parádní čísla. Někteří koukají jako sůvy. Jirka zrovna vymyslel něco nového. Ještě nevím co, ale to číslo se skoty je geniální. To říkají všichni, co tohle dělají. Je tam pár kluků, dokonce vysokoškoláci, co si takhle přivydělávají, ale i jiní, horší,“ zachmuřeně dodá, když si vzpomene na veselého Míšu. „Já je mám rád. Zvykl jsem si na ně.“ Cítí, že to konečně může říct. Už je to jedno a tak vypráví různé historky ze světa, který jeho mamka nezná.

Jarmila pomalu jí pomeranč. Je to zajímavé i mrazivé, přizná si. Pavel ten druhý svět má opravdu rád. Necítí, že by něco dělal špatného. Baví ho to. Jenže svět se na to dívá jinak. Cítí, že tuhne, když vypráví o Míšovi a ostatních.  Nechci, aby byl v tom světě, uvědomí si to. Mám vůbec na vybranou? Co když odejde z domu? To by nerada, ale v zoufalství ho může napadnout cokoliv.

„A co Hikaru?“ přeruší ho.

„Miluje mě a já jeho, ano myslím, že ano. Je to těžké. Je tak klidný, jiný než já. Mám pocit, že si ho nezasloužím, že je pro mě až moc dobrý. Zatím jen chodíme.“

Zatím. Takže ještě spolu nespali. Divné vědět, že syn už je natolik dospělý, že může spát s někým jiným a s mužem k tomu. Bude se muset hodně učit a hlavně přijmout to tak, aby v Pavlovi nevyvolávala špatné pocity, aby se choval normálně. Tuší, že to bude těžké, ale zvládla Viléma, zvládne i to. Těžké představit si, že odejde s naprostým cizincem.

„Je ti špatně?“

„Ne, jen jsem trochu unavená.“

„Ahoj, Pavle!“

„Dobrý den,“ zamumlá rozpačitě. Vstane. „Odcházím. Ahoj, mami.“ Vyjde ven.

„Nemá být ve škole? Moc se přetěžuješ,“ vytkne ji muž v bílém plášti. Posadí se na ještě teplou židli od Pavla.

„Tomáši, musím domů. Ti dva se tam nejspíš povraždí.“

„Ani náhodou. Do konce týdne, ani o den dřív. Potřebuješ si odpočinout a ti dva ti na klidu nepřidávají. Pamatuj, že nejdůležitější je dítě, ne ti dva.“

„Ty všechno víš nejlépe. Tomáši, jak se má Radek?“

„Chceš s ním mluvit?“

„Budeš tak hodný? O tomhle světě nic nevím. Možná tomu trochu porozumím, když mi o tom někdo řekne víc. Víš, že už má nalinkovaný život? Chce byt, udělat školu a dře. Vydělával si tancováním na studia, jako bychom mu nebyli schopni je zaplatit. Nechápu, kde to bere. Jako by nebyl náš.“ Vrtí udiveně hlavou.

„Šikovný. Dost jich to dělá. Otázka je, zda to mají rádi, nebo je to kvůli něčemu jinému.“

„Má to rád. To jak o tom vyprávěl… Budeš mlčet?“

Tomáš se usměje. „Samozřejmě. Zítra sem přijde. Bude tě z něj ještě bolet hlava. Rád se o tom baví.“

„On to dělá profesionálně, že?“

„Jo, kromě modelingu a dalších pár věcí. Říká, že se tím skvěle baví.“ Usmívá se. „Nevadí mi to. Tím myslím, jak ho okukují, spíš jsem pyšný, že si ho mohu potom odvést já!“ začne se smát. „Někdy se fakt bavím těmi zklamanými výrazy.“

„Máš ho rád.“

„Miluji je přesnější a teď odpočívat. Tohle vyhodím.“ Vezme slupky a hodí do koše. Vyjde ven a Jarmila osamí. Nechápe to. Nechtěla by, aby Vilém tančil, i když on by se tam vyjímal děsivě. Nejspíš by všichni utekli. Ještě pár dní a bude doma. Zajímalo by ji, zda to kuře vyhodili, napadne ji zčistajasna. Nejspíš ne. 

Pavel jde loudavým krokem domů. Ještě je brzy, aby se s Hikaru viděl, ale moc se na něj těší. Stulí se mu do náruče a bude jen sedět. A povídat a líbat. Tolik touží po milování. Když mohl, neudělal to, a když chce, tak nemůže. Jde to do hajzlu. Kopne do kamínku, který se odrazí od sloupu. Uvědomí si, že stojí před Jiřininým domem. Povzdechne si. Aspoň někdo s ním mluví, jinak se spíš cítí jako vyděděnec.

Nezahlédne Jiřinu, která se dívá na hodinky. Měl být ve škole. Zavrtí hlavou. Snad nechodí za školu. To by její práce byla k ničemu.

„Jiřino!“

„Ano, mami!“ seběhne dolů, kde mají návštěvu. Nesnáší to.

Pavel doma vyběhne nahoru. Najednou nemá co dělat. Ani neví, jestli mají úkoly. Mohl by se podívat na email. Rozklikne ho. Sakra, úkoly. Ájina, matika… Kašle na to. Nemá chuť.

Mobil.

Podívá se na volající číslo. Jiřina. Zvedne ho.

„Pavel.“

„Ty jsi byl za školou?“

„Nebyl.“

„Nelži. Poslouchej, jestli hodláš takhle vyvádět, zapomeň na vysokou i na mě. Najdi si jiného blbce, který tě bude doučovat!“

„Počkej!“

„Co je?“

Pavel zrychleně dýchá a potom z něj vypadne. „Já se bojím.“

„Cože?“

„Bojím se. Těch řečí, pohledů, urážek, víš, jací jsou ve škole. Už jsme to viděli společně.“ Oba si vybaví kluka, který byl jako on. Teď lituje, že se ho nezastal. Naštěstí se brzy odstěhoval. 

„Jo, vzpomínám si. Víťa se jmenoval.“

„Přesně. Já to nechci zažít. Už jsem první hodinu dostal dva vzkazy. Co dnes, zítra? Tuny?“

„Zapomněla jsem na to, ale já jsem při tobě. Zítra už jdu do školy. Půjdeme spolu. Bude to dobré, uvidíš. Katty a Jarda se přidají.“

„Pochybuji, ale děkuji.“

„Hlavně udělej ten úkol. Kdyby něco, nechám otevřený počítač. Můj skype máš.“

„Jo mám a díky.“

Smích a ticho. Pavel odhodí mobil na postel. Je jí vděčný, ale zítra do školy nepůjde. Musí, musí - neví co, ale má strach. Co má dělat? Mami! Usne, ani neví jak, když ho vzbudí budík. Zašátrá po něm, něco zmačkne, za pět minut pro změnu mobil. Podívá se na něj. Hudebka!

„Doprdele!“ zakleje, posbírá věci, bundu ze země, když si vzpomene na flétnu. Kam ji mohl dát? Zpanikaří, když ji nenajde v pouzdru. Nakonec si vzpomene, že skončila pod postelí. Vytáhne ji. Strčí ji do pouzdra a vyběhne z domu. Před růžovou budovu doběhne schvácený. Ve skleněných dveřích si pročísne vlasy. Ušklíbne se na dvě chichotající se školačky, které za ním vypláznou jazyk. Vyběhne do druhého patra.

Housle.

Zní krásně. Čeká na chodbě, zatímco naslouchá kouzelným tónům. Chvěje se nedočkavostí. Už aby tam byl.  Popohání ručičku u hodinek. Už teď! Nejraději by vytrhl dovnitř, ale s klidem nakoukne dovnitř. Je tam a srdce se mu splašeně rozbuší.

„Pavle, pojď dál!“ pozve ho dál Hikaru. „Něco tu vysvětlím a budu se ti věnovat.“ Pavel se posadí na žíněnku, vezme do ruky skicák. Obdivně studuje tváře. Když najde svou, zrozpačití. Má zavřené oči, takže spí. Přetočí další stránku. Hraje na flétnu. Takhle vypadá?

„Takhle vypadáš. Ahoj,“ pozdraví ho, usedne vedle něj, nakloní se a políbí ho. Pavel odhodí skicák, vrhne se mu do náruče. Obličej zaboří do obleku. Vdechuje opojnou vůní.

„Ve škole to ví.“

„Oni to nevěděli?“

„Ne.“ Vymaní se mu z náruče. Neví, co má dělat dál.

„Zahraješ mi?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Nejsem slaboch! Nejsem, Hikaru. Dokážu jim, že nejsem a otci a mámě taky. Zvládnu to bez nich,“ škobrtá o česká i anglická slovíčka.

Slaboch! Slaboch! Ozývá se mu v hlavě.

„Ticho!“ zařve. „Promiň, ale nedá mi pokoje. Má pravdu, jsem zbabělec. Neumím hrát a bojím se školy. Bojím se posměšků, urážek. Bojím se, že to nevydržím.“

Hikaru ho poslouchá. Je mu smutno. Něco chápe, něco ne, ale výraz v jeho tváři je jasný. „Já si myslím, že to zvládneš. Takže jsi hrál?“ Přikývnutí a ruměnec na tvářích. „Ví, co jsem ti říkal. Musíš zesílit. Dám ti dechová cvičení. Přinesl jsem pár obrázků. Nejde o to, abys měl mohutné plíce, ale aby správně pracovaly.“

„Hikaru, musím?“

Hikaru sklopí oči, potom mu pohlédne do očí. „Ano“

„Teta Míla.“

„Taky, ale hlavně kvůli sobě.“

„Nechápu.“

Polibek na rty. „Časem to zjistíš. Zahraješ?“

„Ano.“ Bojí se Báry a jejích slov. Proč mají slova takovou moc?

 Teplouši. Miluji tě. Mám tě ráda. Nelži! Proč?

S flétnou v ruce se postaví. Nemusí znát noty, nemusí dělat nic. Jen se nechat vést. Přivře oči, nadechne se.

Konečně jsi můj! Jásavý výkřik ho naplní od hlavy k nohám. Prsty samy kmitají po flétně, plíce samy pracují, v hlavě se mu rojí noty, které nikdy neviděl.

Bojím se. Báro!

Melodie se zjemní, když najednou se přetrhne, jak mu Hikaru vezme flétnu.

Nenávidím ho. Neeeeeee, prosím! Výkřik do ticha, který nikdo nevnímá. Závan emocí, které cítí pouze Pavel. Zoufalství, vztek, touha.  Kouzlo melodie je prolomeno. Hikaru sevře potácejícího Pavla do náručí. Hladí ho po zádech. To co slyšel, bylo skvostné. Jako od někoho, kdo hraje už celá léta. Někoho, kdo má dar od boha.

„To bude dobrý.“ Oba se posadí. Pavel si dá hlavu na jeho klín.

„Políbíš mě?“

Hikaru se k němu skloní. Jemně vklouzne do jeho úst. Hladí ho, hýčká, ale zároveň se ho s vášní dobývá. Chce víc, chce se ztratit v té vášni, kterou cítí. Chtěl by víc. Přestane. Dotkne se prstem napuchlých Pavlových rtu. Jsou rozkošné. Mohl by ho mít tady, ale nemůže. Za chvilku přijde další žák.

„Jak bylo ve škole?“

Pavel odvrátí zrak. „Nebyl jsem tam.“

Hikaru mlčí. Co má na to říct? Kolikrát on by nejraději nešel, ale nakonec povinnost zvítězila. I u Pavla to tak bude, ale bude to pro něj peklo. Děti jsou všude stejné. Buď upřímně nevinné, nebo naopak záměrně kruté.

„Je mi líto.“

„Mně taky. Budu muset asi přestat tancovat.“

„Škoda.“ Pavel se začervená. V Hikarově hlase zní lítost. „Chtěl bych tě ještě jednou vidět, jak tancuješ. Vzrušilo mě to,“ šeptá mu do rtů, které opět uchvátí.

Flétna -14_ Přátelé