cyklus Flétna - 17. Štěstí a neštěstí
Flétna
17.
Štěstí a neštěstí
Hikaru se nakloní a dotkne se tváře. Pavel zavře oči. Cítí, že se poddává situaci, do které se dostal, po které touží. Stane se to teď? Proč ne? Oba to chtějí, oba po tom touží. Vidí to v Hikarových očích. Jen doufá, že i on to vidí. Nechce nic říkat, místo toho se k němu přitiskne.
Spokojeně zaregistruje jejich vzájemnou touhu. Otírá se o něj, dožaduje se něčeho, co mu může dát momentálně jen on.
Chce to, pomyslí si s uspokojením Hikaru. Rukou vklouzne mezi jejich těla. Oba je dráždí. Pomalu vklouzává pod Pavlovu jukatu. Když dosáhne pokožky, málem se roztřese touhou. Už by chtěl být uvnitř něj, ale drží se zpátky. Místo toho posune ruku výš a stiskne ho v ruce. Pavel skoro vyjekne. Něco takového ještě nezažil. Chce víc, ale jak mu to říct? Místo toho přirazí boky.
Hikaru ho líbá, zatímco rukou mu přejíždí po penisu. Klekne si.
Pavel se zarazí. Je to zvláštní vidět ho klečet. Najednou zavane chladnější vzduch a on se podívá dolů. Zrudne, když si uvědomí, že se Hikaru dívá přímo na jeho úd. Zvedne oči. Ví, co bude následovat, ale ještě nikdy to nezkusil. Jaké to asi je? Lepší než jeho ruka? Musí. Neví, co dělat, proto tam jenom stojí.
Hikaru ho nejdřív zkoumá očima. Líbí se mu dlouhý štíhlý úd. Není nijak mohutný a celý růžový. Dotkne se plavých chloupků. On sám se holí. Bude se mu to líbit? Rukou jemně podebere varlata, hněte je, zatímco se přibližuje k penisu. Těší se, až ho bude mít v ústech, na Pavlovu rozkoš, která z něj vystříkne.
Pavel ucítí jemné fouknutí, které ho vzruší ještě víc. Je to skoro podobné, jako když ležel nahý u jezera a najednou zavál vítr. Byl vzrušený a to pohlazení ho úplně roztřáslo. Olízne si rty. Už chce…. Ano!
Hikaru ho olízne na špičce žaludu, potom ho vezme do úst. Klidně ho saje, zatímco ruka ho hladí po celé délce.
Zase! Zrudne. Stydí se, že se opět neovládl.
„V pořádku, nic se neděje.“ Zaslechne zašeptání, ruku pod vlasy a jazyk v ústech. Zapomene na debakl, kterého se dopustil. Líbá ho a na vše zapomíná, když ucítí ruce na zadku, které ho k sobě přitahují. Odtáhne se. Má něco říct? Nemá? Najde odvahu?
„Teď já, ano.“ Neodváží se mu podívat do očí. Vysměje se mu nebo ne?
„Nemusíš to dělat,“ zaslechne šeptání do ucha a lehounké kousnutí. Vzruší se. Nemůže pochopit, proč ho to vzrušuje. Nebo je to Hikarem? Proč mu říká, že nemusí? Zatraceně, on to chce!
„Já chci!“ řekne umanutě. Oplatí mu slast, kterou díky němu poznal. Chce vyzkoušet, zda i on na něj tak působí. Nejen Hikaru na něj. Chce se přesvědčit, že i on to zvládne.
Hikaru se trochu odtáhne. Klopí oči, nechce se mu podívat do očí, ale chce to udělat. Má takový pocit, že všechno je to pro něj nové. Technická stránka ne, tu určitě už viděl v televizi nebo na netu, ale ty pocity, které zažívá. On na své první milování už vzpomíná matně. Posadí se na pohovku.
Pavel ho zmateně pozoruje. Co to dělá? Myslel si, ale potom si k němu nešikovně sedne ze strany. V krku suchu a ruce se potí. Srdce buší jako zběsilé. Jaké to bude? Zvládne to? Proč to neví?
Hikaru roztáhne nohy a pokyne mu, aby se usídlil mezi nimi. Tuší, že bude vědět lépe, co má dělat, než kdyby to tak nechal.
Pavel si oddechne. Teď už ví, co má dělat. Vybaví si filmy, které za poslední půlrok viděl a předtím ty s Markem. Rozdíl nemůže být až tak velký. Položí ruce na Hikarova lýtka a uvědomí si, že je to snad poprvé, co hladí pokožku. Samozřejmě kromě své. Je hladká bez chloupků, svalnatá a vzrušující. Rozechvělými prsty cestuje vzhůru a zároveň odhrnuje jukatu. Hikaru se zavřenýma očima sedí a vychutnává jemné neumělé doteky. Naučí ho všemu, co má rád. Když nenechavé prsty doputují ke stehnům, zachvěje se.
Pavel si toho všimne a zastaví se. Má to rád, nemá? Má pokračovat? Co má, sakra dělat? Chce ho potěšit tak, jako ho potěšil on. Vždy četl, že rozkoš má být vzájemná. Odkašle si.
„Líbí se ti to?“ V krku knedlík a žaludek stažený napětím, co odpoví.
Hikaru se nakloní k němu, zvedne hlavu a políbí ho, až oba nemohou popadat dech. „Jen jsem tam citlivější než jinde. Líbí se mi to.“
Pavel si oddechne a tak hladí stehna s větší jistotou, až nakonec odhrne jukatu. Viděl svůj, viděl jiné na fotkách, ne netu, ve skutečnosti u mísy na záchodě, viděl je na písáku, v dětství mezi kluky, ale nikdy ho neviděl tak blízko s mocí se dotknout. Je to zvláštní nepopsatelné. Cítí to tak každý? A on má tu moc mu přinést rozkoš, uvolnění.
Hikaru ho pozoruje. Proč se tak upřeně dívá?
Pohladím ho. Poprvé… dotkne se sametové hebkosti. Je stejný jako můj. Nevědomky pocítí úlevu. Nic zvláštního. I reaguje stejně na dotek, vztyčí se.
Úleva. Díky ti. Neví, komu děkuje. Je mu to fuk. Vezme ho do ruky a udělá to co sobě a přitom je to jiné. Může použít jazyk, rty, zuby, vše, co u sebe nemůže. Možná dokonce nohy. Zasměje se.
„Co je tu k smíchu?“ optá se zvědavě Hikaru.
„Nic. Seď!“ nachází odvahu, kterou dřív neměl. Nezkoumá v čem to je. Dotkne se ho jazykem, objevuje neznámé a líbí se mu to. Slyší vzrušený dech. Uvolněné tělo toužící po jeho doteku. Teď jsem tu já. Je tu jenom pro mě. Odváží se ho vzít celého do pusy. Moc, uvědomí si a nechá ho vyklouznout. Olízne špičku penisu, zanechá na něm vlhkou cestičku. Líbí se mu to, když ho opět bere do úst. Vzpomíná jasně, jak to bylo ve filmech a dělá to stejně. Hikaru se slabě usmívá. Je mu skvělé. Bude výborným milencem, pomyslí si. Sleduje svoje napětí i to, kdy vyvrcholí.
Pavlovi se najednou změní chuť a on se dívá na naběhlý žalud a kapičky. Olízne je, zkoumá. Dělá se to tak? Určitě. Opět ho pohltí do svých úst, když je odstrčený a Hikaru ho uchopí sám. Dívá se na ležícího Pavla a pravidelnými tahy se dostává k vyvrcholení. Napne se a vyvrcholí. Pozoruje, jak stříká na Pavla. Ten to sleduje.
„Proč?“
Hikaru nechápe. Je mu tak dobře.
„Proč jsi mě to nenechal dokončit?“
„Protože by ti to nechutnalo.“
„To nevíš,“ říká zarputile Pavel. „Chutnalo.“ Hikaru se sveze vedle něj. Je nádherný, jak tu sedí polonahý, vzrušený. Políbí ho na tvář, potom do klína. Pavel zrudne, když si ho k sobě přitáhne, ale je mu neskutečně dobře, protože ho opět vzrušuje.
„Dobře. Příště můžeš ochutnat. Sebe jsi někdy nechutnal?“ Proč se tu o tom bavím, když chci být uvnitř něj? Najednou se mu vybaví slova Takumy.
„Trpělivost. Kam chceš pořád spěchat? Všechno má svůj čas, vychutnávej si to.“
„Chci to hned teď. Proč mám čekat?“
„Protože je to tak lepší. Nevěříš mi?“
„Věřím.“
„Všechno tě naučím, co umím. Přineseš mi rozkoš a já tobě.“
„Sebe? Ne. To je hnusné.“
„Je to úplně stejné. Líbí se mi, jak reaguješ na moje laskání. Je nádherný,“ říká skoro totéž, co jeho první milenec. Bavil by se, kdyby tušil, že on bude ve stejné pozici, jako tehdy Takuma? Kdo ví. Možná by mu řekl toho víc nebo si jeho rady zapamatoval.
„Nádherný?“ zkoumavě si ho přejde. „Vypadá obyčejně. Je malý, chtěl bych většího, Možná ještě vyroste.“ Smích a polibek na tvář. Musí vykroutit hlavu, ale je mu to jedno. Nechává se unášet těmi příjemnými pocity. Cítí se bezpečně a Hikaru mu neublíží. Těší se, až budou pokračovat v lekcích.
„Vůbec ne, jen se podívej jak je hladký a jak krásně stojí, jak reaguje na moje doteky. Je rozkošný, jako ty.“
„Mluvíš jak pedofil.“
„Co je to?“
„Nic. Líbí se mi to. Ach bože za chvilku budu. Jak to mám zadržet?“ Hikaru ho přestane hladit a přesune se k bradavkám, které začne jemně hníst. Pomalu tvrdnou.
„Nelíbí se ti to?“
„Je to příjemné. Au!“ vyjekne, když ho Hikaru trochu silněji zmáčkne. „To bolelo.“
„Vím.“
„Nelíbí se mi to.“
„Jednou bude.“
„Pochybuji. Chci to taky zkusit, ale proč nechceš…“ Hikaru se zasměje.
„Všechno má…“
Zvonek. Oba zvednou hlavu. Nevěří tomu. Pavel se podívá na Hikara, který zmateně vstane.
„Obleč se.“
Pavel zpomaleně vstane a zahalí se do jukaty. Je mu mizerně, protože mu stojí a touží po dokončení. Místo toho Hikaru odchází. Otevírá dveře a on vklouzne pod jukatu a nahradí Hikarovu ruku svojí. Je to hezké, ale od Hikara je to lepší.
„Pavle, je tu tvůj otec.“ Pavel jen tak tak stihne stáhnout ruku. Frustrovaně si uvědomuje tepot v penisu. Sakra, proč tu musí být? Teď by ho raději viděl na Antarktidě než tady. Proč se vždy objeví v nepravou chvíli?
„Pavle, jedeme!“
„Ale tati…“
„Co to máš na sobě?“
Pavel si uvědomí, jak vypadá a určitě je vidět i jeho vzrušení nebo snad ne?
„Pavel si chtěl vyzkoušet tradiční japonský oděv, ale mám jen jukatu. Sluší mu to, viďte.“
„Ehm, no ano.“ Vilém znejistí, když se na ně podívá. Vyrušil je. Určitě. Neví, co má dělat. Jeho syn souloží tady se svým milencem a on je vyruší. To je prekérní situace. „Budu na chodbě,“ napadne ho spásná myšlenka. Utíkám před vlastním synem - trapas jaký nezažil, co se o maturitním večírku vyblil na šaty své třídní.
„To bys mohl,“ odsekne málem Pavel, ale drží jazyk za zuby.
„Muselo se něco stát.“
„To ano,“ málem zasténá. Přejde k němu a obejme ho. „Proč nám to vždy někdo překazí?“ Hikaru ho pohladí po vlasech. Víc se neodváží. I on stejně jako Pavel si uvědomuje nenaplněnou touhu. Je mu to líto.
„Je mi to moc líto, ale budeš muset jít.“
„Dobře a neděle platí?“ optá se dychtivě.
„Platí. A teď běž!“ plácne ho po zadku. Pavel vyjekne, stáhne ze sebe jukatu, když si uvědomí svůj stav. Už se chystá se toho zbavit, když si uvědomí Hikara. Otočí se od něj. Neví, proč se stydí. Vždyť s kluky se koupali na nahato úplně normálně. Tady i u babičky.
„Takhle neodejdeš!“ zastaví ho Hikaru. Pavlova ruka s boxerkami klesne. Myslí, že to bude dělat, když otec je kousek dál? Zbláznil se? Zrudne a chce odmítnout, když se mu všechno vytratí z hlavy. Hikaru ho doslova pohltí a zároveň ucítí příjemný tlak okolo řitního otvoru. Neuvědomuje si, že jemně hýbe bedry, aby byl co nejhlouběji. Neví, co má dřív sledovat. Zda ruku nebo ústa. Obojí je tak příjemné, když ucítí cukání a potom vyvrcholení.
Vilém sebou trhne, když zaslechne tlumený výkřik. Má pocit, že je rudý jako kardinálova červeň. Pohne se, aby tam vtrhl, když se vzpamatuje. To nemůže. Přece sám… ale teď, když spěchá. Má podivný pocit. Něco jiného je tušit, něco jiného je vědět, ale být skoro u toho, to už zavání… Co má dělat?
Pavel si sedne. Má pocit, že je totálně vyždímaný. Jen zalehnout a spát. „Křičel jsem?“ zrudne, když si uvědomí celou situaci.
Hikaru ho políbí. „Vůbec ne,“ ujišťuje ho lživě. „Jsi rozkošný. Nemohu se dočkat neděle.“
„Tentokrát to udělám já.“
„Samozřejmě. Očekávám to stejné.“ Pavel se odsune. Stejné? Ale on to tak neumí. Vždyť byl udělaný za chvilinku, ale když on to dělal Hikarovi, trvalo mu to déle.
„Něco tě trápí.“
„Nic,“ zabručí, když se obléká. Chce, aby měl z něj stejnou rozkoš jako on. Jenže on není tak zkušený jako Hikaru.
„Můžeš mi to říct,“ naléhá. Nelíbí se mu jeho zamračená tvář. Líbilo se mu to a on je rád. První zkušenosti jsou vždy důležité. Vzpomíná si na jednu svoji spolužačku z vysoké. Kdysi dávno ji zaslechl, jak se svěřovala své kamarádce, že nechápe, jak to může dělat, když je to hnusné. Zarazila jeho i kamarádku.
„Nic mi není!“ trhne pod Hikarovou rukou. „Vážně.“
Hikaru přikývne. Jednou mu to řekne. Vyprovodí ho na chodbu. Vilém se podívá na Pavla, Hikaru na něj.
„Tati, co se stalo?“
„Jedná se o tetu Mílu. Volali, že se neozývá z bytu.“
„A to sem jedeš kvůli tomu?“
Hikaru pochopí. „Flétna.“
Vilém přikývne. „Promiň, že jsem tě vyrušil,“ řekne sarkasticky, až Pavel zrudne. Hikaru se v duchu pousměje. Vypadá to, že Pavlův otec není nadšený, co s jeho synem provádí. Ví, přece, že spolu budou spát, dal i svolení. Nebo je to spíš tím, že to skoro viděl? Taky by asi byl v rozpacích.
„Mazej do auta!“
„Hned to bude.“ Stojí a čeká. Hikaru nechápe, proč tu stojí. Vidí, že i Vilém to neví. „Tati, měl bys jít.“
„Cože?“
„Chci se rozloučit,“ procedí mezi zuby Pavel. Copak je tak blbej? Bože, ti rodiče. Vilém zamrká, když rozluští tu nezřetelnou mluvu. Rozloučit. To snad může ne? Dál stojí.
„Tak se rozluč a jdeme.“
Pavel si povzdechne a Hikarovi to dojde. „Pane Krátký, můžete počkat v autě, prosím? Pavel mi jen chce říct něco soukromého. Děkuji moc.“
„Proč…?“ ale vzápětí zmlkne, když mu to dojde. Otočí se a vypadne.
„Konečně. Už jsem si myslel, že odtud nevypadne,“ zabručí Pavel, přitiskne se k Hikarovi a políbí ho. Hikaru si ho přitiskne k sobě ještě blíž a vášnivě políbí.
„V neděli. Ahoj.“
„Ahoj.“ Usmívá se. Bude to zajímavé, pomyslí si, když se vrátí do knihovny. Položí se na pohovku a rukou vklouzne pod jukatu.
Jen rozvázat pásek…
„Příště si to vyřiďte někde jinde.“
„To těžko. Kde je?“ optá se s myšlenkou na Báru.
„Vzadu.“ Pavel se natáhne a vezme pouzdro. Nesnáší ji, ale přitom ho fascinuje. Mohl by hrát jako nikdo předtím. Mohl by se šmahem stát virtuosem. Jenže stojí to za to?
„Jsi si jistý, že víš, co děláš?“ Váhavě začíná Vilém. Začne vzpomínat, kdy se o tom s ním bavil. Bavil se vůbec, nebo nějak zapomněl? Nebo snad Jarmilka?
„Jasně. Jen mě musíš včas zadržet!“ ujistí ho Pavel. „Není lehké to udržet.“
Vilém zamrká. Zadržet? Udržet? O čem to mluví? „Jak zadržet?“
„No s flétnou, než se mě úplně zmocní. Co sis jako myslel?“ nechápavě pronese Pavel. „Těžko ji udržím na uzdě. Skoro…“
Vilém v duchu zaúpí. „Seex!“ zařve v zatáčce na hlavní třídu.
„Ehm! Hele, co se se mnou o tom bavíš?“
„Protože nevím, zda se matka s tebou o tom bavila.“
„Samozřejmě, že ne. Mám kamarády, video a knihy. Tam je vše.“
Viléma něco zarazí a zmírní jízdu. „Škola ne?“
„Tím myslíš jejich přiblblé žvásty o motýlcích a včelkách? Ne. Je to k ničemu. Proč se ptáš?“ Pátravě se po něm zadívá. Proč se do toho montuje. Nemůže to nechat být? Měl by se starat o své věci, letí Pavlovou hlavou. Ještě mě tu bude poučovat. Všechno vím.
„Aha. Já nic,“ ustoupí do obrany. „Jen jsem se optal.“
„Tak už to víš. Prostě se nestarej a je to.“ Pavel si uvědomuje, že se nechová zrovna moc dobře, ale když si vezme frustraci a k tomu flétnu. „Promiň, ale nesnáším flétnu. Trochu mi ujíždějí nervy.“
„Jasně.“
Vilém si odkašle. „Máš všechno nebo chceš něco koupit?“ začne ztěžka. Bavit se se svým synem o sexu není zrovna jednoduché. Jak to zvládají jiní rodiče? Možná to měl přenechat Jarmilce. V tomhle je šikovnější a má na to školy.
„Co jako?“
„Myslím tím kondomy,“ procedí nezřetelně mezi zuby. Už tam budou.
„Kondomy? Vidíš, to bych asi měl mít, že?“ řekne si sám pro sebe a neuvědomí, že to pronesl nahlas. Vilémovi se zatmí před očima. Měl by koupit? On je nemá?
„Ještě jsem je nekupoval. Hm, prý jsou různé…“ Jaké by asi vyhovovaly, ale možná stačí obyčejné, uvažuje.
Vilém zaparkuje před vchodem domu, kde bydlí Míla. Jestli si dobře pamatuje, za rohem je lékárna. Vyjde a vleče Pavla za ruku.
„Počkej, kam jdeme?“
„Do lékárny!“ ukáže před sebe.
Pavlovi to po chvilce docvakne. „Ne, počkej!“ To nemíní udělat. To nemyslí vážně! Nikdy nekoupí něco takového na veřejném místě. Tak jedině automat. Před otevřenou lékárnou se zastaví. „Ne!“
„Ano.“
„Ne.“
Vilém nechápe. „Proč ne?“ optá se diplomaticky. Když to musí dělat, tak by měl být i připraven. Přece jen se spoléhat na toho druhého, i když je to Hikaru…
„Tati, tady?“
„A kde jinde?“ nechápe ho Vilém. Přece to nechce kupovat v automatu? Bůhví co tam mají.
Pavel zasténá. „V automatu, přece.“
„To ne. Tam mohou mít nějaké šunty. Tady je to lepší a je to lékárna.“
„Tati, všude jsou stejné. Věř mi.“
„Opravdu? Ale tady si můžeš vybrat, jaké chceš.“
„Tati,“ zasténá rozpaky Pavel. „Nemáme jít za tetou Mílou? Potřebuje nás.“
„Pravda. Ale slib mi, že si je pořídíš.“
„Slibuji a jdeme.“ Vezme ho za rukáv a táhne ho od inkrimovaného místa. Vyvázl jen tak. Co ho to popadlo, aby se o tom bavil? A ještě ho táhnout nakupovat. Chybělo málo a před tou prodavačkou by se propadl studem. Nejblbší otcův nápad jaký kdy měl. Naštěstí s tím přestal.
V automatu. To je strašné. Přece si tam nevybere a k tomu možná potřebují nějaké speciální. Nijak se o to nezajímal. Možná by to měl nechat na něm, ale dnešní mládež je tak nespolehlivá. Vidí to sám v novinách. Otřesné. Pavel možná bude jiný. Pochybuje.
„Počkej tu.“
„Cože?“ udiveně se dívá na otce, který se otočí a vrací se do lékárny. Ne, to nemyslí vážně! To nemůže, ale přimražen stojí a dívá se, jak se skleněné dveře otevřou a spolknou ho.
„Dobrý den.“
„Dobrý den, přejete si?“ Ze zadu vyjde mladý muž.
Vilém se nadechne. „Máte kondomy pro muže?“
„Jasně! Jiřinko, kde jsou kondomy.“
Zezadu vyjde sošná žena v bílém plášti. „Omlouvám se, ale zaučuje se tu a ještě neví, kde co je. Co potřebujete?“
„Kondomy pro muže.“
„Aha tyhle a tyhle…,“ vytahuje na pult různé balíčky, když zničehonic se zarazí. „Aha.“
Vilém přikývne. Je mu divně, když si ho prohlíží.
„Co tyhle? Mají pomerančovou vůní,“ nabízí ten druhý dál. „Nebo snad jahodové?“
„Pavlíku, pán chce jiné.“ Vezme a podá mu je. „Tyhle?“
Snad ano. „Ano. Můžete mi dát pět kusů?“
„Pět kusů?“ žena za brýlemi zamrká a důkladně si ho prohlédne. Vilém sevře zuby. Kruci, co je jim potom? Může to dělat stokrát za noc.
„Máme jen čtyři.“ Mladík rozpačitě položí na pult čtyři balení.
„Dobře.“ Chce jim podat kartu, když si to rozmyslí a podá jim tisícovku.
„V každém je šest balení plus gel,“ vysvětluje mu nadšeně ten mladík.
Můžeš už mlčet, v duchu ho škrtí Vilém. Žena se jmenovkou J. Veselá mu namarkuje čtyři krabičky po sto devadesáti korunách, zatímco mladík je dá do taštičky.
„Prosím.“
„Děkuji.“ Mají tam přetopeno. Vrací se k Pavlovi. „Tady máš.“ Strčí mu balíček do ruky. Pavel ho sevře a jde za otcem. Ty, vole si obdivně myslí. On by to nedokázal. Flétnu si strčí pod paží a zvědavě otevře sáček. Tolik? Copak je maniak? Čtyři balíčky po šesti kondomech to je dvacet čtyři a k tomu gel. Zrudne, když si uvědomí, že to k tomu potřebuje.
„V pořádku?“
„Dí… díky,“ vykoktá.
„Není za co a jdeme.“ Zazvoní na jméno Konopná.
„Halo?“
„Tady Vilém Krátký. Volala jste mě.“
„Díky bohu… Zzz!“ ozve se a oni vejdou dovnitř. Vyběhnou do prvního patra.
„Ježíš, jsem ráda, že jste tady. Pojďte!“ přitáhne si přes sebe župan a ve velkých plyšových bačkorách jde před nimi do druhého patra. „Volala jsem, ťukala. Nevím, ale něco se určitě stalo, protože jsme byly domluvené a vzpomněla jsem si, že sem často chodíte.“
„Proč jste nevolala policajty?“
„Míla je nemá ráda.“
„Zapomněl jsem.“
„Víte, mám ji ráda, ale to s tou Bárou přehání, ale nechci na ni volat policajty. Oni jsou takoví a pak, vyrazili by dveře, a kdo by to hradil? Bum! Bum! Mílo, otevři!“
„Buď ticho, bábo praštěná!“ zavřeští hlas ze sousedních dveří.
Prásk.
„Nevšímejte si toho. Mílo, to jsem já - Věra, otevři! Vidíte, nic. Máte klíče?“
„Jo.“ Pavel pozoruje, jak se uhne, tisknoucí si k sobě květovaný obnošený župan. Ještě chybí natáčky a je to jak ze starého filmu.
Vilém otevře dveře, když se na něj vyvalí hustý dým. Rozkašle se a vyrazí dovnitř.
„Tohle se bude větrat sto let!“ rozkašle se stará paní, která kolem sebe mává rukama jako větrný mlýn. Pavel opatrně vejde dovnitř.
„Tati!“ Nic. Vyleká se a prodírá se kouřem dál.
„Volej sanitku!“ zaslechne křik. Dojde k oknům a jedno otevře. Ven se vyvalí hustý dým. Vezme mobil a u otevřeného okna nalistuje záchranku a za chvilku diktuje údaje.
„Tati!“
„Jsem v kuchyni!“ Jde za hlasem. Už není tak husto. „Je v pořádku?“ optá se, když vidí otce klečet vedle zhrouceného těla.
„Je.“ Naštěstí se dým držel nahoře, ale chybělo málo a bylo po ní. „Mílo!“ prsty má přiložené k žíle. „Podívej se, zda už nejedou.“
„Mílo, pane Krátký. Ježíši! Je v pořádku?“
„Je. Muselo se to stát těsně po tom, co jste na to přišla. Určitě vám poděkuje.“
Věra nad tím mávne rukou a stojí nad ní. „Hlavně, že je pořádku. Božíčku, co to prováděla?“ Jde k sporáku. „Něco vařila a nejspíš zapomněla vypnout.“
„Aha. Takže proto to nějakou dobu trvalo. Pavle, utíkej dolů jim otevřít. Někteří netrefí do vlastního baráku.“
Pavel odloží flétnu a seběhne dolů. Vyjde na ulici a rozhlíží se. Když zahlédne sanitku, začne mávat a poskakovat. „Hej, sem tu!“ křičí, i když ví, že ho nemohou slyšet.
„To vy jste volal sanitku?“
„Jo, tetě Míle je špatně, ehm omdlela asi a napolykala se kouře.“
„Dobře.“ Pavel sleduje, jak vystoupí doktor, záchranáři s nosítky a jdou dovnitř. Jde za nimi.
„Ahoj, Vláďo.“
„Ahoj, Viléme. Co jí je?“
„Nevíme, ale asi omdlela a to důkladně, ale drží se.“
„Skvěle. Dáme ji na kyslík a uvidí se.“ Pavel pozoruje, jak ji dají dýchací přístroj, připoutají k lůžku a odcházejí s ní. „Zavolej později.“
„Jasně a díky. Moc děkujeme.“
„Kurva práce co to tu provádíte. Zasmradíte celej barák, všiváci!“
„Zmlkni, blbe!“ zařve na celej barák Vilém. „Nebo o tobě napíšu do novin!“
„Jasně šéfe, klídek!“ Dveře prásknou.
„Ty vole!“ Obdivně vyhekne Pavel. „To bylo něco.“
„Děkuji. Brr je tu zima. Mohu jít, nebo mě ještě budete potřebovat?“
„Samozřejmě, paní Konopná a ještě jednou děkujeme. Zachránila jste jí život. Jsme vám nesmírně vděční.“
Stará paní zrůžoví. „Ale nechce to být. Jsem ráda, že to dopadlo dobře a dáte mi vědět, jak jí je?“
„Určitě. Pavle, zavři okna. Už je slušně vyvětráno.“
„Dobře, ale stejně to tu smrdí,“ namítne Pavel.
Vilém se usměje. „To víš, spálenina. Jdeme domů. Zavolám ještě Jarmilce, aby nás čekala.“
Pavel přikývne. Vezme sáček s kondomy a flétnu. Rád by ji tu nechal. Kéž by se nikdy neobjevila, ale pak by tu nebyl Hikaru a spousta zážitků. Bohužel i těch šílených. Ty by rád vynechal, bohužel to nejde.
„Nezvedá. Možná usnula. Pojedeme. Máš všechno?“ Pavel zamává taštičkou s logem lékárny a flétnou.
„Mám.“
„Co jsi vlastně dělal u Hikara, když máš zaracha?“
„Byl jsem mu říct… Já vůl mu to zapomněl říct!“
„A kvůli tomu tancování?“ položí důraz na poslední slovo.
„Jo. Kvůli tomu tancování. Baví mě to. Nevím, proč máš tuhle podmínku. Nikdy se mi nic nestalo. Dovedu se o sebe postarat. Bude mi osmnáct.“
Vilém mu dá pohlavek. „To neznamená, že se nic nestane. Nechci tě navštěvovat v nemocnici. Může se stát cokoliv a nemyslím tím kluby nebo párty, ale i zpáteční cestu. S Jarmilkou se o tebe bojíme. Měl bys to pochopit, když už si tím chceš zničit život.“
„Nic si neničím.“
„To si řekneme později. Uvidíme. Jestli budeš chtít koupit další, řekni.“
„Tati!“ vykřikne naštvaně. „Nejsem mimino! Dovedu nakoupit.“
Vilém se usměje. Pro něj bude dítě i přes sex s Hikaru. Asi bude navždy. Mlčky zaparkuje auto před domem. Vzhlédne k oknům a uvědomí si, že se nesvítí. Všechno se v něm sevře. To není normální. Pavel vystoupí a otevře vrzající branku.
„Tati, opět vrže.“
„Něco se stalo!“ Rozeběhne se k domu, třesoucí rukou vyndá klíče, zasune je do zámku. „Jarmilko! Jarmilo, kde jsi?“
„Tati?“ Pavel pustí branku a utíká za otcem. „Kuchyň!“ Oba vpadnou do kuchyně. Není tu.
„Mami!“ Vilém v obýváku strne. Utíká za hlasem.
„Mami! Mami! Co je ti!“ Pavel klečí u Jarmily a třese s ní. Vzhlédne k otci. Ten se snaží zachovat klid. „Volej sanitku, fofrem.“ Plačící Pavel vytáhne mobil. Třesoucí rukou se snaží namačkat číslo.
„Záchranka? Topolová alej pět, Krátký, ano, maminka je těhotná.“ Brečí. Vůbec neví, co má dělat.
Pavel zatím přetočí Jarmilu. Odtáhne ruku, když si všimne krve. Hlava! Třesoucí rukou nahmatá pulz. Nic. Uklidní se. Klid. Nemůže to… Nadechne se a přiloží znovu.
„Dýchá!“
Pavel s mobilem v rukou zírá na krev. Ne, to nemůže být pravda, když k němu dorazí slovo: Dýchá. Sesune se, když si vzpomene, co dělal u Míly. Proč je to jiné u ní a u mamky? Vyběhne ven. Rozhlíží se, zda neuvidí sanitku. Proč nejedou? Kde vězí? Potřebujeme je! Zatraceně! Určitě se někde flákají.
Rozhlíží se na obě strany.
Co když zabloudili?
Bože, ať přijedou! Kde vězí? Zaslechne houkačku. Jsou tu! Spěchá jim do vozovky. Mává a křičí jak šílený. Neuvědomuje si co a je mu to jedno. Konečně.
„Co se stalo!“
„Tam, krev, mamka…“ vysvětluje zmateně doktorovi, aniž si uvědomí, že je to Tomáš.
„Jdeme!“ Spěchá před nimi. „Ahoj, Viléme.“
„Tomáši, co ty tady?“
„Náhodou jsem zaslechl, kdo volal. Vzal jsem to. Co se stalo?“
„Nevíme, ale má rozraženou hlavu, nijak jsem s ní nehýbal. Bude v pořádku?“ Snaží se zůstat klidný, ale nejde to. Tomáš se rozhlédne po koupelně.
„Upadla. Tentokrát asi zůstane u nás déle. Začne ji vyšetřovat a potom dítě. „Výborně. Máte dnes v rodině štěstí. Vypadá to, že bude v pořádku. Chceš jet s námi?“
„Neodjede beze mě, to si piš!“
„Tušil jsem to. Tak Pojď.“ Dohlíží na její uložení. „Pavle, zůstaň tady. Hned jak něco budu vědět, zavolám, ano?“
„Ano, tati.“ Chytí ho za rukáv. „Bude v pořádku?“
Vilém, i když necítí jistotu, odpoví: „Bude, přece je to hradní paní, ne?“ Usměje se, ale je mu úzko. Pavel se vrátí do domu. Potmě si sedne do kuchyně. Dívá se na kuchyňský budík s fosforeskující ručičkou. Vůbec to neutíká, myslí si, ale dál čeká na zavolání. Nechce se mu nic dělat, pouze se dívá na hodinky. Otec určitě zavolá. Určitě.
Mobil.
Popadne ho. „Tati!“
„Ahoj.“
„Hikaru.“
Hikaru z toho zamrazí. Není nadšený, že volá… „Stalo se něco?“
„Promiň, máma měla nehodu, já…,“ položí hovor a hned zkontroluje, zda nevolal táta. Nevolal. Posadí se nazpět, před sebou telefon. Nic. Po chvilce modré světlo zhasne. Minuta, blbá minuta teprve uběhla. Možná by měl zavolat. Proč, mami proč se to stalo? Nejdřív Míla, potom ty. Nestačí to, co se stalo? Z očí se mu začnou kutálet slzy. „Do hajzlu!“ zaječí.
Mobil.
„Tati?“
„Jo. Všechno je v pořádku. Doktoři mluvili o slabém otřesu mozku, ale jinak jen malá ranka. Prý měla velké štěstí. Bože, mně se ulevilo. Já, díky bohu,“ odmlčí se, ale ani jeden nezavěšuje. Pavel cítí, že se mu ulevilo. Žije. Má radost.
„Tati, zavoláš, až se probudí?“
„Zavolám a díky.“ Zavěsí. Pavel se opře o židli. Není mrtvá, bude v pořádku. Rozbrečí se úlevou ještě víc. Potom si setře slzy. Najde Hikarovo číslo.
„Ahoj, je v pořádku, promiň, že jsem ti zavěsil.“
„To je v pořádku, co se stalo?“
„Upadla na hlavu, ale doktoři povídali, že je v pořádku, jen si ji tam nechají trochu déle. Jsem strašně rád.“
„To jsem rád. Jestli chceš tak neděli zrušíme.“
„To ne, ale nevím no…“
„Dobře. Budeme se učit.“
„Hikaru, děkuji moc.“
Hikaru si uvědomí, že ho oslovil. Málokdy to udělá. „Není za co a běž spát.“
„Nemohu. Později. Dobrou noc.“
„Oyasumi.“
Pavel se usměje. To už zná od Jardy. Dobrou noc. Zavře telefon a najednou si uvědomí, že se mu chce spát. Jako by přivolal Morfea. Vyjde z kuchyně, když si uvědomí, že se v koupelně svítí. Pomalu tam jde, zhasne. Bojí se tam vstoupit. Vyjde nahoru, kde si lehne. Ještě chce zůstat vzhůru, když se mu oči samy od sebe zavřou a on usne.
„Tati?!“ Uvědomí si, že jím někdo třese. Protře si oči.
„Pavle, chceš kafe?“
„Budu rád. Co mamka?“ Vilém mu podá hrnek, z kterého Pavel upije. Nedává si ji příliš často, ale teď ji potřebuje.
„Bude v pořádku. Před hodinou se probrala,“ najednou mu začnou téci slzy. „Poznala mě.“
Pavel mlčí. Je rád, ale neví, jak to vyjádřit. „Jsem rád.“
„Jo, já taky. Bál jsem se amnézie. Teď už opět spí. Tomáš, to je ten doktor, povídal, že si ji nechají, protože chtějí vědět, proč omdlela.“
„Neuklouzla?“
„Řekla, že ne. Prý se jí zatočila hlava a potom už nic neví. Možná tlak, nevím co. Takže ji budou dělat všemožné testy, zda něco neopomenuli. Já doufám, že to nic nebude.“
„Taky doufám. Tati, máš hlad?“
„Mám.“
„Něco připravím.“ Vstane a vytáhne nakrájený chleba. Uvědomí si, že občas ho nemají nakrájený. Jak mamka krájí chleba, co vaří?
„Stalo se něco?“
„Nic.“ Vytáhne čtyři chleby a z ledničky salám. Máslo a okurku. Tohle zvládnu, ale nic víc, pochmurně přemýšlí o svých nedostatečných schopnostech se sám o sebe postarat.
