Shounen - ai povídky

Flétna

 18.

 Ayumi

„Nejdříve, jak se má rodina a jaká byla cesta?“

„Cesta přiměřená. Tvoje, moje, našich známých?“ dobírá si ho Ayumi. Hikaru ví, že byl takový vždycky. „Počkej, vzpomenu si a co takhle mi udělat čaj a já vybalím dárky. Zítra v podvečer odjíždím. Stejně, proč jsi v tomhle bohem zapomenutém státě a městě?“

„Praha se ti nelíbí? Posaď se.“ Usadí ho na pohovku a odejde. Ayumi dlouho nevydrží sedět a začne se rozhlížet kolem sebe. Je tu krásně, ale to co přináší, už tak pěkné není. Vstane a přejde ke knihovně. Přejíždí hřbety knih s názvy, které mu nic neříkají. Zpozoruje učebnice. Otočí hlavu, jako by tam Hikaru stál. Učí se? V očích se mu mihne smutek nad nespravedlivostí, která ho potkala. Rozumí mu, proč odešel. Být něčím milencem násilím? Ne, to ne. Odloží ji. Vezme sešit, zalistuje jím. Dětské písmo. Ne úplně, ale je to nějakého mladíka nebo slečny. Rty mu zvlní úsměv, černé oči se proteplí. Žák, učitel? Ach, Hikaru.

„Zkoumáš?“

„Jasně. Nějaký tvůj žák?“ zamává sešitem.

Hikaru k němu přijde a vezme ho do ruky. Prolistuje ho. „Ano.“

„Huch. Takže sis přece jen našel mladšího?“ popíchne ho Ayumi, který ví, že má rád starší.

„Nějak se to vyvrbilo, kde jsou ostatní?“ optá se na členy skupiny.

„V Praze. Učarovala jim. Mě taky, ale rád tě vidím. Vezu ti tvůj oblíbený čaj a pár dalších věcí. Mnoho pozdravů od tvých rodičů a brášky. Je to roztomilý klučina.“

„Nech toho. Nemohu uvěřit, že jsi tady!“

Ayumi si odhodí přebarvené dlouhé vlasy na stranu. Zasměje se. „To víš, sliby plním a pak mám v Londýně vystoupení.“

„Cože?! O tom jsme vždy snili. Bohužel…“

„Jakmile ten zmetek Kazumi… Tvoje místo je u nás pořád.“

„Kazumi!“ drtí jméno mezi zuby. „Kéž bych ho nikdy nepotkal.“

„Hlavně ses měl informovat, kdo ten uhlazený pán je, ale ty ne. Vlítneš do toho jako vždy po hlavě a potom zachraňuješ kde co.“

„To jsi mi neříkal! A pak, nikdy jsem nic nemusel zachraňovat.“

„Říkám ti to teď. Tehdy jsi byl příliš na dně, abys mě vůbec poslouchal. To ti vůbec nepřišlo na mysl, kým je, když má za zadkem dva donchuány?!“ rozzlobí se. „Čím jsi myslel?“ sklouzne k jeho klínu a Hikaru se začervená. „Nemyslel jsi vůbec.“ Vezme čaj, aby se trochu uklidnil.

„Já jen netušil, že to nakonec skončí tak špatně, že je takový, jaký je.“

„Hm, stačilo se optat.“

„Koho? Těch kdo zůstali někde odsunuti do hor, klášterů nebo někam jinam. Nebo těch, co dostali tučný šek?“

„To máš pravdu. Kdo by řekl, že bude takový a kdo by řekl, že se zamiluje.“

„Ten a láska?“ rozhořčení v hlase dává znát, jak ho nenávidí. „Chceš říct vlastnění do jedné z jeho velkolepých sbírek panenek, ne?“

„Dobře, už mlčím. Rozhodně Kazumi leží na jednotce intenzívní péče a víc nevím.“

„Cože!?“

Ayumi přikývne a vezme si oříšky ve wasabi omáčce. Tak to už sem taky dorazilo? Miluje všelijaké oříšky v pikantních omáčkách. Pokrčí rameny, zatímco si do úst šoupne hned dva najednou.

„Motorka nebo ho někdo zmlátil?“

„Spíš motorka. Má je příliš rád. Víš, co to pro tebe znamená?“

Hikaru mimoděk zvedne ruku. „Počkej, nic neříkej. Tohle není správné a pak, může být zdravý. Nechci si dělat liché naděje.“ Vstane a přitiskne čelo na chladné sklo francouzského okna. V Japonsku je teď úplně jiné počasí. Aspoň tam u nich doma.

„Změnil ses.“

„Ty taky.“

„Ne, já ne. Jsi trochu jiný. Myslím tím ještě sebejistější, ale zároveň něžnější, smířenější se svou situací. Už tolik nevyhazuješ zadníma. Co se stalo? Víš, že mi můžeš říct vše. Nikde to nebudu roznášet. Ani tvé rodině, pokud mi to nedovolíš.“

Hikaru pokrčí rameny. „Jiná země, jiní lidé. Ukaž, co máš v kufrech?“

„Tvá matka ti posílá tvůj oficiální oděv.“

„Zbláznila se,“ zasténá Hikaru. „Vždyť váží tunu.“

„Zbláznila?“ podiví se Ayumi. Opravdu se změnil. Jsi takový otevřenější, ale takhle mluvit?“  

„Promiň. Kdybys viděl, jak Pavel mluví o svých rodičích nebo oni o něm. Jestli se dostanu domů, potom si budou myslet, že jsem bydlel v divočině s vlky.“

„A budou mít pravdu. Kdo je Pavel?“

„Pavel? Chodím s ním.“

Ayumi otevře pusu. „Jak jsi tu dlouho?“

„Tři čtvrtě roku. Proč?“

„Nic, jen že jsi toho hodně stihl,“ zabručí s obdivem. Už stačí s někým chodit. Vybaluje dárky od známých z univerzity, z kapely i z domova. Nakonec vytáhne obrázky, kreslené dětskou rukou. Hikaru si je nadšeně prohlíží. Bráška se za ten čas zlepšil. Přijde mu to strašně líto, že nemůže jeho postupy vidět. Je mu smutno a Ayumi to vidí. Je mu ho líto, ale nemůže nic dělat.

„Má talent! Je po mamince.“

„To ano. Říká, že bude umělec. Samozřejmě se mu to pokoušejí rozmluvit, ale je tvrdohlavý.“

„Po mně.“

„Možná. To je vše.“

„Kdy odjíždíš domů?“

„Nevím, ale jestli jim chceš něco vyřídit...“

„Spíš poslat dárky a podobně. Určitě to mezi nástroje někam narveš.“

Ayumi se rozesměje. „Pokud to nebude slon, pak ano. Líbíš se mi.“

Hikaru zčervená. Jednu chvílí to vypadalo, že by si spolu začali, ale potom se objevila nádherná dívka jménem Ai. Od té doby zůstali přáteli.

„Ty taky.“

Ayumi se usmívá. Leží na pohovce, pozoruje Hikaru a je mu dobře. „Víš, řeknu ti, že tohle sídlo je příjemné.“

„Ano, Voříšek – sama měl velmi vybraný vkus. Něco jsem tu musel změnit, ale vše zůstalo tak, jak je. Škoda, že jsi tady nebyl na podzim. Zahrada je krásná, ale potřebuje upravit, jak dlouho nebyla stříhaná.“

„Pozvi Kagome - sensei. Dá ti ji do pořádku mihnutím oka.“

„Vidíš, mohl bych. Otázka je, co z toho vznikne.“

„Nic nezkazí a bude mít radost, že ti mohla pomoci. Samozřejmě to nebude vypadat jako některé její zahrady po dvaceti letech, ale časem…,“ odmlčí se. Časem. Jak dlouho tu bude? Dívají se na sebe, perfektně si rozumí.

Hikaru si prohlíží jeho bílý rolák, upnuté bílé džíny a bílé vysoké boty. Je úžasný. Vzpomíná si, jak k němu přišel, aby ho vyzkoušel. Nebyl tehdy sám, ale dali se dohromady, i když by řekl, že moderní hudba a klasická hudba nejdou dohromady, zvlášť pokud se jedná o flétnu. Jenže Ayumi dokázal nemožné. Od té doby… kolik let již jejich spolupráce trvá? Deset let? Ano a po deseti letech jsou odloučení. Bavilo ho s ním hrát.

„Nikdy jsem nechápal, jak dokážeš zvládnout hraní a školu.“

„Možná proto, že ses s kapelou přestěhoval do města, kde mám školu a nikdy jsi nic neřekl, když jsem odcházel do práce.“ Usmívá si. Vzpomene si na své překvapení, když jednou přišel a pozval ho do svého nového bytu. Myslel, že pojedou někam daleko. Byla to pravda, ale pouze o dva bloky dál.

„Hm. Tak jaký je?“

Hikaru si povzdechne. Věděl, že na to dojde. Ayumi má nějaký šestý smysl, když si některý člen ze skupiny někoho najde. Říká, že jejich energie se mění. On tomu nerozumí a nikdy nic nepozná.

Ayumi trpělivě čeká. Je zvláštní, že si tu někoho našel, ale být sám… Ani jemu by se to nelíbilo. Je lepší s někým žít.

„Je mu osmnáct!“

Ayumi vyprskne čaj. „Kolik?“

„Osmnáct!“ zopakuje celý rudý. „Je mu osmnáct. Co na tom nechápeš?“ zaútočí rozzlobeně. Má pocit, že Pavla musí bránit.

„Ničemu. Jen mě to překvapilo. A mohou to tady dělat? Víš co.“

„Od čtrnácti.“

„Aha. Jaký je?“ Hikaru vstane, vytáhne z jedné zásuvky knihovny skicák a hodí ho po něm. Ayumi ho obratně zachytí. Otevře a tiše hvízdne. „Mládě.“

„Byl jsem ve stejném věku, když jsem žil s Takumou.“

„Dobře, mlčím. Je roztomilý.“

„Je jiný.“

Ayumi zpozorní. Hikaru to řekl takovým tónem, jako by byl opravdu výjimečný, ale on to z obrázků nevidí. Obyčejný kluk, a kdyby nebyl běloch, tak by ho mohl potkat v Japonsku. Tak čím je výjimečný? Vlasy, očima? Nemyslí si. Tělem, zkušenostmi? Umí něco víc? Ne, jenom je Hikaru zamilovaný, že nevidí nedostatky?

„Mně tak nepřipadá, čím je jiný?“

„Těžko se to vypráví.“

„Hikaru, času máme na to dost. Pojedeme do restaurace a vše mi vylíčíš.“

Mobil.

„Pavle, stalo se něco?“

„Ne, jen - mamka je v pořádku. Jdu k ní na návštěvu. Včera jsem se chtěl na něco optat, ale počká to do zítřka. Uvidíme se později?“

„Samozřejmě. Moc se těším.“

„Já taky. Hikaru, miluji tě.“ Zavěsí. Hikaru udiveně pozoruje telefon. On mu řekl, miluji tě. Jen tak a klidně. Usměje se. Začíná dospívat. Je to škoda?

„Co se na ten telefon díváš jak na sexuální objekt? Neříkej, že si to jím děláš!“

„On mi řekl: Miluji tě.“

„To se říkává, nebo ne?“

„Ano. Obleču se do něčeho vhodnějšího a půjdeme. V městečku je pět restaurací, tři pizzerie, ale jen jedna stojí za to.“

„Tak jen doufám, že tam dobře vaří.“ Pozoruje Hikaru v kimonu. Je kouzelný.

„Budeš spokojený.“ Slyší volání z chodby. Usměje se. je rád, že tu nenašel Hikara zarmouceného a samotného.

„Obleč se do černé!“

Hikaru zavrtí hlavou, ale je mu skvěle. Je dobře, že přijel. Po cestě nazpátek se staví pro láhev vína a nějaké dobroty. Budou si povídat do rána a ukáže mu slavnost. Jistě už to viděl, ale on mu to bude vyprávět. Stejně je zajímavé, že si vůbec nevšiml kamer. To jak v tom vězení jí nebo na tom skřipci. Je vidět i strach, když mu kolem hlavy proletěla sekera a potom úleva. Je tam vidět s Pavlem. Aspoň ho pozná.

Obleče se do černého, jako když vystupovali. Ayumi miluje kontrast, proto jsou jejich koncerty i oblečení mixovány v dvou opačných barvách.

„Dokonalý. Ihned by ses mohl vrátit na podium. Už, aby to bylo. Ostatní to nechtějí přiznat, ale stýská se jim po tobě.“

„Neříkej, že i Yukimu! Neuvěřím ti!“

„Tak tomu můžeš věřit. Nevím, proč tu mají opačně volanty.“

„A jinak jezdí.“

„Přesně. Všechno je tu jiné. Těším se domů.“

„Já taky.“ Je to pravda, chtěl by tam být, když si vzpomene na Pavla. Co s ním, ale potom bude? Zesmutní. Přirostl mu k srdci. Ale nejspíš tu ztvrdne do důchodu.

„Myslíš na něj.“ Ayumi položí ruku na Hikarovo stehno.

„Ano.“

„Jsi zamilovaný. Bál jsem se, že tu budeš sám, ale jsem rád, že sis někoho našel. Co učení? Baví tě?“

„Nevěřil bys, co mě potkalo, ale mám jednu studentku, no je jí deset let, ale už výborně hraje na housle, ale pořád mi opakuje, že chce hrát fotbal! Je roztomilá. Ostatní nejsou tak dobří, kromě Pavla.“

„Oj, proto je tak výjimečný, ale to máš samé studentky? Já bych se radoval. Takové krásné mundurky, dlouhé nohy…“

„Jedině, že bys byl pedofilem.“

„Cože?“

„Přesně tak. Nejstarší je deset let. Věř mi, ty tě nevzruší.“

„To snad ne? Ale jak je to možné? To tady nejsou starší studenti? Pavel, ale je.“

„Je a jediný. Jednou mi řekl, že se lidé dozvěděli, že jsem gay a budu jejich synáčky obtěžovat a zřejmě nevěřili ani dospělým dívkám. Pavel se ke mně dostal jedině tak, že se chtěl naučit anglicky a přišel ke mně se zobcovou flétnou. Popravdě je jedním z nejstarších studentů. Co jsem si vyposlechl, většina s kroužky končí o hodně mladší.“

„To jako vážně?“

„Naprosto. Pohledy ignoruj a prosím tě nesrkej a talíř si nedávej k hlavě…“

„Přešla mě chuť na jídlo. Jak jsi to mohl zvládnout?“

„Jsme tu. Zbytek v restauraci.“

Ayumi si ji prohlédne, protože zaparkovali přímo před ní. Velké okna, bílé záclony, nápis. „Jak se jmenuje?“

„U rytíře a draka. Neptej se mě proč, protože to snad ví jedině majitel.“

„Neptám se. Proč?“ optá se smíchem. Vyleze z auta. Počká, až ho Hikaru zavře. Uvnitř jsou uvedeni ke stolku. Jsou sami.

„Kde jsou ostatní hosté?“

„Už najedení.“

„Opravdu?“ málem vykřikne. „To tu opravdu jedí tak brzy? Myslel jsem, že později,“ přizná rozpačitě. Hodiny ukazují jednu. „Trochu jsem se zdržel na cestě. To víš, dával jsem pozor, abych se nevyboural. Bylo to zvláštní mít volant někde jinde. Popravdě z Prahy mě vyvezl ten pán, u kterého jsem si to auto půjčil. Celou dobu se ujišťoval, zda tu cestu zvládnu.“

„Většina jí mezi jedenáctou a dvanáctou. Taky brzy chodí pracovat. Občas se tu objeví pozdní host, ale to výjimečně.  Mají tu menu v angličtině.“ Odsune umělou květinu v zelené váze a zapálí svíčku. Plamínek se zachvěje a ustálí.

„Good morning,“ řekne mile servírka v krátkých šatech. Ayumi obdivně sklouzne po jejich nohou. „Rádi vás vidíme,“ pokračuje anglicky.

„Mám sebou přítele z Japonska. Ayumi.“

Ayumi sleduje jejich rozhovor.

„Těší mě. Doufám, že vám bude chutnat. Něco k pití?“

„Pro mě vodu a co pro tebe?“

„Pivo. Máte tu skvělé pivo,“ řekne perfektní angličtinou.

„Pilsner?“

„Ano děkuji.“ Servírka odejde. „Hezká.“

„Kateřina,“ vysloví pomalu. „Dcera majitele restaurace.“ To mu řekl Pavel. Ayumi se to pokusí vyslovit. Zasměje se, jak mu to nejde.

„Umíš to pěkně.“ Místo do menu se dívá na stěny ozdobené umělými květinami a řezbami ze dřeva.

„Ty dělal bratr Kateřiny, Michal. Studuje v Praze na vysoké a tohle dělá jako koníček. Velmi se mi líbí a jeden povezeš mé mamince.“

„Dá se to koupit? Líbí se mi ta jachta na moři. Krása.“

„Nevím, optáme se Kateřiny.“Ayumi se konečně ponoří do jídelního lístku. Čte názvy. Chce něco neobvyklého. Něco typicky českého. Má rád jídlo, ale zatím nic moc toho neochutnal. Louská názvy jako kuřecí řízek, svíčková, rajská… Vzhlédne. Hikaru určitě bude vědět.

„Hikaru, chtěl bych nějaké typické české jídlo.“

„Svíčková. Bude ti chutnat. Pavel povídal, že ji dělají podle původní receptury Kateřininy babičky a pravým domácím knedlíkem.“

„Knedlíkem,“ převaluje neznámý název v puse.

Hikaru pokrčí rameny. „Ještě jsem nezjistil, jak by se to dalo říct japonsky.“

Ayumi hlasitě zaklapne lístek.

„Pilsner jednou a vám vodu. Už máte vybráno?“

„Ano. Auymi – san si dá svíčkovou a já si dám tři druhy sýrů s americkými brambory. Děkuji. A ještě jestli bychom mohli být tak smělí. Váš bratr Michal prodává ještě ty krásné řezby? Mému příteli se velmi líbí už od prvního pohledu a rád by nějaký koupil domů, pokud to samozřejmě bude možné.“

„Jistě, optám se. Je doma. Sice spí, ale ráda ho probudím.“

„Tak co?“

„Spí, ale ráda ho probudí.“ Ayumi se začne smát. Z kuchyně vykoukne kuchař, Kateřinin tatínek. Zavrtí hlavou a hned se ptá své dcery, kdo to je.

„Japonec, přítel Hikaru,učitele z hudebky.“

„To se musím snažit, aby jim tu chutnalo.“

Kateřina pokrčí rameny. Vždycky to říká. Vyběhne nahoru těšíc se, že Michala pořádně probudí. Potichu vleze do šerého pokoje. Postaví se  k oknu. Je už po poledni a on na to není zvyklý. Roztáhne závěsy.

„Brácho, budíček!“ zařve mu přímo u ucha.

„Doprdele!“ zakleje. „Zavři to okno!“

„Okno je zavřené, pouze jsem roztáhla závěsy. Máš dole zákazníka, tak zvedni tu svou línou prdel a mazej!“

„Sklapni, čúzo!“

„Imbecile, škoda, že jsi můj brácha! Seru na tebe!“

„Jak to mluvíte?“ ozve se přísný maminčin hlas. „Tak jsem vás nevychovala! Ihned se omluvte.“

„Mami, dobré odpoledne, je ti lépe?“

„Trochu.“

„Víš, jak se z lesa ozývá tak se do něj volá!“

„Nebudu se jí omlouvat. Probudila mě!“ zařve Michal na ségru. „Je to kráva, co mi řve do ucha. Potřebuji klid.“

„Po tom flámu ti nejspíš třeští hlava. Vstávej a hned, nebo přijdeš o prachy na tý svý holky!“

Brácha nevychovaně vyplázne jazyk. „Závidíš!“

„Jako ty tvoje prsaté husičky? Ani náhodou. Jo jdu dolů. Máme hosty, kdybys to náhodou zapomněl. Mami, zatím.“ Vztekle se podívá na svůj plochý hrudník. Zatracený Michal. Dělá ji to naschvál.

„Jen běž, Michale!“

„Jasně. Už se soukám, nemáš něco na hlavu? Ibalgin cokoliv?“

„V lékárničce.“ Odejde. Michal za chvilku sejde dolů. Obdivně sklouzne po těch dvou. Jako nebe a země, jako slunce a měsíc. Ten nádherný kontrast ve výšce. Paráda. To by chtělo zpracovat.

„Dobrý den, jmenuji se Michal. Prý se vám něco líbí z těch věciček.“

Ayumi se usměje. Hezký kluk, vytahané tričko, odrbané džíny a boty, co pamatovaly lepší časy. Vlasy neučesané a pod očima velké kruhy. Včera to nejspíš přehnal s pitím. „Ano, ale chci vědět, zda máte ještě něco víc.“

„Samozřejmě. Mám to v garáži. Moc mě to baví,“ povídá zkomolenou angličtinou. Kateřina přitom vyvrací oči. Je to hňup. Proč musí mít za bráchu blbečka? Chápe to někdo? Ona rozhodně ne. „Jestli chcete, mohu vám to ukázat!“ nadšeně je zve česky.

„Prr, brácha, jsou tu kvůli jídlu.“

„Ale…“

„Půjdu rád. Hikaru, budeš tak laskav a zavoláš mě k jídlu?“

„Samozřejmě a půjdu taky. Možná tam ještě něco objevím.“ Všichni, až na zdrcenou Kateřinu vyjdou ven. Michal je vede do garáže, kde si udělal místo pro své řezbářské pokusy. Bavilo ho to už od dětství, kdy dostal nůž s mnoha nožíky a zkusil vyřezat svou první věc. Uchvátilo ho a teď má malou dílničku, kde spíš odpočívá.

„To je moje království, prosím vyberte si.“ Ukáže na malý prostor, v kterém je auto. Hikaru s Ayumim se protáhnout do zadu. Minou nářadí, nějaké trubice, kolo bez kola, nějaké šrouby rozházené po podlaze. Na stěně visí další nářadí. Když minou auto vstoupí na zem posypanou pilinami. Stolička, stůl napůl zastavěný dřevem, v rohu další dřevo, nějaké nářadí, o kterém nevědí, k čemu slouží.

„Tady!“ ukáže do kouta. Ayumi začne je obracet. Nakonec vytáhne dva. Zahradu v plném květu a starý námořní koráb. Ukáže je Hikarovi, který přikývne.

„Moje oblíbené. Tohle je zahrada u Zámečku, samozřejmě jste tam nebydlel,“ komolí, co se dá. Přemýšlí, kolik si říct.

„Dva za jeden,“ ozve se chladný hlas. Hikaru to rychle přepočítá.

„Deset yenu.“

„Vezmu si je.“ Otevře peněženku a vytáhne čtyři tisícovky. „Prosím.“

„Ehm díky.“ Ayumi se otočí a odchází.

Hikaru se ukloní, když vidí jejich rozpaky. „Děkujeme, víte, můžete to do něčeho zabalit?“ Už si zvykl, že to tady není jako v Japonsku. Stýská se mu po nákupech v obchodech, kde ho obsloužili se vším všudy.

„Ehm, snad něco najdu,“ podrbe se ve vlasech a zmateně se kouká po papíru. Hikaru si povzdechne. Raději odejde.

„Jsou pěkné, viď?“ řekne nadšeně Ayumi.

„Jsou, ta zahrada je rozkošná. I ten koráb. Jako živý.“

„Děkujeme?“ řekne Ayumi česky, když před ně Kateřina položí jídlo. Ayumi se rozpačitě dívá na knedlíky, maso a omáčku.

„Je to dobré, neboj se. Chceš hůlky?“

„Ne, už jsem si zvykl, naučil, i když na některé věci si nemohu pořád zvyknout.“

„Dobrou chuť.“ Hikaru zopakuje.

„Tak jako já.“ Vloží si do úst kousek sýru. Hermelín, usoudí podle chutě.

„Tady to je a díky,“ položí obě dvě dřeva na vedlejší stůl. Hikaru s Ayumim si slabě povzdechnou.

„Děkujeme.“

„Jo.“ Michal už přemýšlí, co udělá s penězi, když ho Kateřina zastaví s nataženou rukou.

„Do hajzlu!“ vrazí ji dvě tisícovky a uteče. Kateřina je sroluje a schová do kapsičky. Tak a má peníze zpět. Stoupne si za pult a pozoruje ty dva. Baví se tiše, usmívají. Jsou úplně jiní. Zvlášť ten v bílém je divnej.

Zvonek jemně cinkne. Aj. Pavel s tátou. Tak to bude zajímavé, protože je viděla několikrát spolu venku. Položí skleničku na své místo a číhá, co z toho bude. Z kuchyně vykoukne její otec, co se to děje. Když uvidí Viléma, zamává mu.

Pavel s otcem si nejdřív ničeho nevšimnou. Po návštěvě maminky, která byla unavená, ale poznala i Pavla, se rozhodli, že nebudou vařit, ale zajdou do restaurace.

„Ahoj, Čestmíre!“ zavolá Vilém a rozhlédne se spokojeně. Je tu prostě útulno a to on má rád. „Kateřino, oh?“ zarazí se, když uvidí Hikaru s dalším cizincem. Nějak se množí, pomyslí si nelichotivě, ale vzápětí si vynadá.

„Hikaru!“ Pavel udělá krok, když se zarazí. Pomalu se ukloní jak Hikarovi tak tomu druhému. Kdo je to? Hikaru mu čte v očích. Hikaru s Ayumim se zvednou.

„Watanabe - san to je Krátký - san, otec Pavla.“ Pavla úplně vynechá.

Ayumi se hluboce ukloní. „Těší mě, že vás mohu poznat a vaší krásnou zemi.“

„Děkujeme.“ Ukloní se. Pavel si vzdychne nad jeho nemotorností.

„Prosím, moje vizitka, kdybyste cokoliv potřebovali, prosím ozvěte se.“ Ayumi jim podá vizitku. Vilém ji přijme.“

„Tati dej mu svoji,“ řekne Pavel česky. Vilém se začne hrabat v peněžence, potom ji vytáhne a podá ji. „Prosím.“

„Děkuji moc. Je mi velmi líto, že jsem teprve přijel a nemohl vaše městečko poznat lépe, ale určitě to napravím. Velmi děkuji.“ Velmi pečlivě si ji uloží do peněženky. Očima sklouzne po Pavlovi, který uctivě stojí opodál. Je opravdu zajímavý. Musí se na něj více vyptat.

Hikaru sklouzne na Pavla. Je na něj pyšný.

„Omlouváme se, že rušíme.“

„Vůbec ne,“ namítne Hikaru. „Jsem rád, že jsem vás mohl představit svému příteli. Mohu vás pozvat k našemu stolu?“

„Ne, tati,“ zašeptá Pavel. Vilém ho poslechne.

„Děkujeme, ale teprve si objednáme. Určitě si máte co říct.“

Ayumi se ještě jednou ukloní a čeká, až odejdou. Vilém se posadí za stůl na opačném konci. „Nesnáším tyhle formality. Jak tak mohou žít?“

„Asi jako my, tati. Dám si řízek se salátem.“ Objedná si z poledního menu. Zasněně pokukuje po Hikarovi.

„Měl jsi pravdu, je rozkošný a ty zelené oči. Fascinující. Pořád jsi mi neřekl v čem je výjimečný. Víš, je to výborné.“  Trochu zápasí s vidličkou a nožem, ale Hikaru si pomyslí, že to zvládá lépe než on na začátku.

„Tancuje striptýz.“

Ayumi vytřeští oči a málem se otočí za tím vytáhlým klukem. „Vážně?“

„Jistěže. Sám jsem ho viděl. Je úžasný. Smyslný, jako by měl jinou osobnost. Takhle se zdá neohrabaný, ale je to jen zdání. Jak se spustí hudba, jako by zapomněl, že se hrbí, že je pokroucený. Líbil se mi. Popravdě mě pořádně vzrušil a okolí taky.“

Ayumi se usměje. Hikaru si dává záležet, aby jeho partneři byli smyslní, protože on sám je, ale do toho chlapce by to neřekl.

„K tomu má flétnu s duchem Bárou.“

„S čím?“

„Dlouhá historie. Učím tady hudební výchovu,“ podepře si bradu a dívá se na Ayumiho, který si dopřává knedlík. „Když ke mně přišel, měl zobcovou flétnu, ale co s ní a tak jsem mu řekl, aby si sehnal příčnou.“

Ayumi přikývne.  Má krásnější zvuk a flétna se řadí mezi jejich oblíbené nástroje.

„Za krátko se objevila jeho matka, abych učil jejího syna angličtinu. Tak jsem přikývl. Další hodinu přišel s flétnou. Začal hrát jako mistr.“

„Duch?“

Hikaru přikývne. „Nikdy jsem se s tím nesetkal. Sám ji necítím. V mých rukou je mrtvým kusem kovu, kdybych to měl říct. Možná je to tím, že je Pavlovou příbuznou, nevím sám. Bára je dcera jeho tety Míly. Zemřela při autonehodě a Míla na ni hodně visí.“

„Takže?“

„Neumí ji ovládnout. Vypadá to, že s Bárou se o tu flétnu přetahují. Musím se přiznat, že nevím, co s tím. Zkouším všechno možné, ale když začne hrát, úplně ho ovládá. Začarovaný kruh.“

Ayumi se rozesměje. „Neskutečné a on je tvým…“

„Ayumi!“

„Dobře. Mlčím. Musím se ti přiznat, nečekal jsem, že je to tady takové. Nemyslím jenom prostředí, ale i lidi. Pustíš mi dnes večer ten hrad? Bylo to fascinující. Nic podobného jsem neviděl. Chtěl bych to zažít.“

„Ta sekera nebyla příjemná, ale jsem rád, že to chceš pustit. Stejně bych ti to pustil.“ Oba se rozesmějí. Pavel sebou trhne. Zamračí se.

„Co je ti?“

„Nic, tati.“ Směje se, ale s ním málo. Proč musí být tady ten chlápek? Sevře skleničku s džusem.

„Děkujeme za návštěvu,“ řekne Kateřina.

Hikaru s Ayumim se pokloní. „Děkujeme.“

Pavel se vykloní, aby je viděl. Žárlím, ale přece je to jenom přítel. Nemusím, nebo musím? Zamračí se.

„Co to s tebou je?“

„Díky, že sis všiml. Nic. Dělám si starost o maminku. Půjdu se učit k Jiřině.“

„Dobře a já si půjdu na chvilku lehnout.“

„Tak to je hrad, kde se to konalo?“ Oba se dívají na dominantu kraje. Má věže, hradby. „Škoda, že je zavřený.“

„Není sezóna. Musíš sem přijet příště.“

„Přijedu a teď, co je tu dál?“

„Fajn, chceš vidět školy, restaurace?“

„Aha, takže nic zajímavého.“

„Ano.“ Oba se usadí do auta. „Chceš si večer vyrazit do města?“

„Samozřejmě, že s tím počítám. Co kdyby nás Pavel - kun doprovodil?“

„Nemůže, protože má domácí vězení. Kvůli tancování,“ vysvětluje mu.

„To je ale škoda, chtěl bych ho vidět tancovat.“

Hikaru zatočí na příjezdovou cestu. Zamrazí ho v zátylku. Je tu krásně a on si oblíbil Zámeček. Oba sedí v autě, pozorují zimní poklid krajiny.

„Hikaru, dobře jsi udělal. Je tu krásně a skvělí lidé.“

„Ano. Pojď, ukážu ti, čím se tu baví.“ Vystoupí. O patnáct minut později se dívají na video.

„Ty jsi to vážně snědl? Jaké to bylo?“

„Popravdě, nic horšího jsem nejedl. Bylo to nějaké zrní, nevím sám, neosolené, neomaštěné s hrudkami. Prostě vězeňská strava středověku.“

„Závidím ti. Kolik je? To uběhlo. Jedeme, ať si tě užiju.“

Oba vyrazí do známého klubu. „Tady tančil?“ optá se Ayumi a dívá se na prostředí. Je k sežrání. Tohle je opravdu perfektní.

„Za Skota! Každý chtěl vědět, zdá pod tím kiltem něco mají nebo. Jednou whisky a jednou colu.“ 

„Zdravíčko šéfe, máte sebou někoho jiného?“ Kolem něj se otře hubený plavovlasý kluk. „Tsss, řeknu to Pavlíkovi, takhle mu zahýbat.“

„Co to říká!“ zařve Ayumi, protože se zrovna spustila hudba.

„Klidně můžeš, ví to.“

„Ó trojka, ale musím jít.“ Pošle polibek.

„Kdo to byl?“

„Nejspíš jeden z tanečníků, protože znal Pavla.“

„Tak mě zajímá, jak vlastně je zkušený?“ Otázka zanikne v další melodii. Rozhlédne se kolem, když zahlédne obdivné pohledy. Usměje se. Proč by si nemohli zatančit?

„Hikaru, jdeme tancovat!“

„Zbláznil ses? Dozví se to a bude mal…“ Ayumi mu přitiskne prst na rty a vezme ho kolem pasu, ruce sklouznou na zadek. Sevře ho. Hikaru ho obejme. Tohle by chtěl zažít s Pavlem. Umíní si, že se optá Viléma, zda by mohli spolu si vyrazit do klubu. Rozesmátí, kolem čtvrté, vypadnou na čerstvý vzduch.

„Hikaru, je tu báječně.“

„Po třech whiskách? Nedivím se ti. Tak zalez.“ Dojedou domů, kde usnou. Ráno si se zalepenýma očima dají kávu. Sedí v kuchyni, mžourají na sebe.

„Jako zastara.

„Souhlasím. Jen mi chybí saké.“

„Mám, jestli chceš,“ nabídne mu s úšklebkem Hikaru.

„Dej pokoj. Zvoní telefon.“

Hikaru se zvedne a dojde pro telefon. Chvilku zírá na displej, než si uvědomí, že to jsou rodiče. Proč volají teď? Vytočí číslo nazpět.

„Tati?“

„Hikaru, můžeš se vrátit.“

„Cože?“ nechápe Hikaru. Stojí, dívá se ven na bílou zahradu.

„Stalo se něco?“ zaslechne Ayumiho hlas. Zvedne ruku.

„Kazumi zemřel. Můžeš se vrátit. Hikaru, jsi tam?“

Hikaru polkne. Nečekal to. Myslel, že tu stráví zbytek života. Ve vyhnanství, do kterého se dostal svou tvrdohlavostí. „Jsem. Nečekal jsem to. To je nádherná zpráva.“

„Ano. Konečně budeme pohromadě. Těšíme se na tebe. Vrať se co nejdřív.“ Hikaru odloží telefon.

„Kazumi zemřel.“ Sevře telefon a usměje se. „Mohu domů, chápeš to?“

Ayumi přikývne. „Co Pavel?“ Hikaru svěsí ramena. Zapomněl na něj. Podívá se do Ayumiho očí. Musí to udělat, i když nechce, ale vždy věděl, že když se vyskytne možnost, potom se vrátí. Nemyslel si, že to bude tak brzy.

„Rozejdu se s ním. Bude lepší, když to udělám hned. Ayumi, dělám dobře?“

Ayumi posmutní. Hikaru ztratí tu krásnou energii, kterou vyzařuje. Už ji ztrácí, ale nevidí východisko. V mžiku se rozhodne. „Ano. Zůstanu tu s tebou, dokud to tu nevyřídíš.“

Hikaru k němu přijde a obejme ho. „Děkuji moc.“ Svírá ho. Očima bloudí po předmětech, stolu, kde oba sedí a učí se. Neví, jak mu to řekne. Bojím se toho, přizná si. Ale bude to lepší pro oba, protože východisko není. Odjíždí.

Flétna - 19_Noční můra

KOMENTÁŘ