cyklus Flétna - 19. Noční můra
Flétna
19.
Noční můra
Co si jen na sebe vezmu? Dumá doma před zrcadlem. Nakonec se rozhodne pro tmavozelený upnutý rolák, který dostal od mamky k vánocům, džíny, trochu starší, ale padnou mu jak ulité. Na ruku si připne stříbrný řetízek. Zasněně se prohlédne v zrcadle. Bude se mu líbit? Všechno se v něm chvěje. Dneska se vykašlou na nějaké učení. Jaké je to poprvé? Co bude cítit a zvládne to?
„To je výborné,“ pochválí taťkovi kaši ze sáčku a čtvrteční karbanátky.
Vilém se podiví jeho náladě. „Něco se stalo?“
„Kdepak. Pojedu za Hikarem, učit se.“
Vilém má na jazyku štiplavou poznámku. „Jo učit se?“ ale nechá to být. Taky byl mladý. Zajímalo by ho, co si tehdy jeho rodiče mysleli, když si přivedl Jarmilku. Jak to brali, že jsou spolu v posteli?
„Nad čím přemýšlíš?“
„Nad ničím. Vrať se hned po hodině. Musíš fakt tancovat?“
Pavel se pousměje. Zřejmě nikdy nevysloví to, co dělá. „Striptýz?“ provokuje ho, i když taky to slovo nemá rád, ale táta má pravdu. Je to striptýz.
„Neprovokuj, nebo neznám bratra a zakážu ti to.“
„Promiň,“ zkrotne ihned Pavel. „Když mám z toho peníze a víš, jak se těžko shání brigáda.“
„To vím,“ zabručí. Každou chvilku má někoho v novinách se žádostí aspoň o brigádu.
„Jiřina si taky shání. Nevíš o něčem?“
„Jiřina?“
Pavel přikývne. „Mohl by ses po něčem podívat?“
„Mohu a dávej pozor. Silnice nejsou bezpečné.“
„Ale tati, jezdím bezpečně a s helmou. Nic se mi nestane.“
Vilém zrudne. „Mazej.“ Ježíši, to vědomí, že přesně ví, jak to bude probíhat - to je šílené. Jak to zvládá Jarmilka? Vědět, že v tašce pod knihami má jeden balíček kondomů, které mu osobně koupil, ale lepší, když je má. Zavrtí hlavou, když se snaží vypudit myšlenky na Pavla a Hikaru. To je na něj moc. Zvedne se a v obývacím pokoji si nalije štědrou dávku slivovice. Možná po jednom panáku, bude vidět svět jinak.
„Nevidím,“ usoudí po dvou, ale není to špatné. Nalije si třetí. „Jarmilko, budu si na to muset zvyknout. Nevím jak, ale přece… Ježíš, Monika…,“ zarazí se a vytřeští oči. To je pěkné jméno pro jeho dceru, vzápětí se vrátí k původní myšlence, že ho to čeká znovu. Opět chvíle, kdy zjistí, že to Moni bude dělat se svým klukem.
„Internet! Tam o tom něco musí být.“ Nejistě se přesune k laptopu.
Ještě párkrát šlápnout do pedálů a budu tam, těší se Pavel, ale zároveň si povšimne narůstající nervozity. Snaží se ji potlačit, ale má pocit, že otočí kolo a uteče. Ani si nevšimne a stojí před Zámečkem. Tolik se toho změnilo od jeho první návštěvy. To byla noc a on se tu vloupal. Měl tehdy kliku, že Hikaru nezavolal policii. Později se navzájem doučovali. Bylo to krásné, i když byl nervózní jako pes, když se snažil dostat ze sebe kloudnou větu v ajině. A on tam seděl, klidný, vznešený, elegantní, jak z jiného světa.
„Super přirovnání,“ zabručí. „On je z jiného světa.“
„Co si to pro sebe bručíš?“
Pavlovi z rukou vyklouznou klíče. „Fuj, jsem se lekl. Nic, Hikaru. Sluší ti to,“ odváží se říct i přes chuchvalec v krku.
„Děkuji, ale pojď dál. Mrzne.“
„Jasně.“ Sundá si batoh a ztuhne. V duchu zakleje. Zapomněl ty pitomé kondomy a to je měl připravené u počítače. To nic. Hikaru je určitě bude mít. Natáhne se a chce ho políbit, když se Hikaru jemně odtáhne. Pavla zamrazí. Stojí a pozoruje ho. V knihovně za dveřmi stojí Ayumi. Je mu smutno, z toho, co chce Hikaru udělat, ale jiné východisko nevidí. Rád by to zvrátil.
„Stalo se něco?“ optá se tiše Pavel. Už není nervózní, ale spíš se bojí. Všechno v něm křičí, že se něco špatného stalo, ale naprosto neví co a co má s tím dělat. Hikaru se nikdy neodtahoval od jeho doteků. Náhodných i těch úmyslných.
Jsem zbabělec, protože nemám odvahu mu to říct. Dívá se do jeho nevinných, ale neklidných zelených oči. Ošije se.
Ayumi zavře oči. Nenajde odvahu mu to říct, ale on to za něj neudělá. Pohne se. Ve skutečnosti to nechce slyšet. Postaví se k francouzskému oknu a pozoruje ponurnou zahradu. Jen jehličnany jsou zelené, ostatní jsou povadlé nebo přikryté sněhem.
Pavel se otočí za zvukem. Tázavě se zadívá na Hikaru. „Je tu někdo?“ ptá se očima.
„Ayumi, odjíždí zítra večer.“ Pavlovi se ulehčí. Tak proto se odtáhl. Má pocit, že chaos se uklidnil.
„Já se tak těšil,“ řekne tlumeně. „Mám odejít?“
Hikaru přešlápne. Copak neumím říct: Dost!
„Pavle, nechceš jít do kuchyně?“
„Samozřejmě.“ Vyrazí napřed. Je mu líto, že nic nebude a zřejmě ani učení. Během toho roku se na tom stal závislým. Těšil se, až si sundá boty, vejde do knihovny, Hikaru před něj položí čaj a sušenky v nějaké pěkné mističce. Zvykl si na jeho usilovné učení písmenek a on taky. Líbilo se mu, když se usmíval i mračil, když naříkal nad složitostí češtiny. Zajímalo by ho jaká je japonština. Je mu trochu líto, že dnes hodina nebude.
Posadí se za stůl. Hikaru se opře o linku, v duchu si nadává do pitomců.
Pavel ho chvilku pozoruje a potom si uvědomí, že mu chce něco říct. Opět ho zamrazí. Váhavě se ho optá. Tuší, že by neměl, ale zvědavost je silnější. „Stalo se něco?“
Hikaru si slabě povzdechne. „Včera volal otec.“
„To je výborné, ne.“ Ví, že se Hikaru těší na jakýkoliv kontakt se svou rodnou zemí. Myslí si, že k ní tíhne víc než on. On by mohl bydlet někde jinde, Hikaru… jak to říct… patří tam. Opět ho zamrazí. Uvědomí si, že v kuchyni je chladno.
„Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěl, proč jsem tu?“
„Jo, nějakej parchant Kazumi nebo tak nějak, tě vyhodil. Jak tohle může ještě dnes projít?!“ rozhořčí se.
Přesně stejná reakce, když to slyšel poprvé. Rozčílil se, jak tohle může v dnešní moderní době existovat. Hikaru se tehdy bavil, protože Pavel nic neví o složitých pravidlech, kterými se řídí jejich společnost. „Přesně tak. Otec mi včera kvůli němu volal.“
„Ano?“
„Zemřel.“
„To je skvělé, ne!?“zvolá nadšeně Pavel, když si vzápětí uvědomí, že tohle není zrovna nejvhodnější. „Oh, promiň, chci říct… no je… mi to líto!“
Hikaru se mimoděk usměje nad jeho reakcí. Je jako jeho, jenže on to neřekl. Musí to říct, než ztratí odvahu. „Odjíždím do Japonska.“
„Kdy se vrátíš?“ Pavel nepochopí. „Musíš na ten pohřeb? Není to divné?“
„Ne, Pavle, už se nevrátím.“
„Cože?!“
Hikaru uhne očima. Nemůže vidět jeho obličej. „Chci se s tebou rozejít. Odjíždím zítra večer s Ayumim do Prahy a potom do Londýna. Já se těším do…“
Pavel v šoku na něj zírá. Odjíždí? Rozchází se s ním. „To ne!“
Hikarovi ztvrdnou rysy.
„Nemůžeš odejít, přece mě miluješ nebo ne?“ zatěká po kuchyni, až oči uvíznou na vysoké Hikarově postavě.
„Odjíždím domů a je to.“
„Ty jsi lhal!“ Zaječí a vstane. Rukama se opírá o stůl. „Lhal jsi mi.“ Nemůže věřit, že to může tolik bolet. To není pravda. „To není pravda, jen mě chceš zkoušet, že? Nikam nejedeš,“ drmolí. Snaží se něčeho pevného zachytit.
„Odjíždím, promiň mi to, ale netušil jsem. Říkal jsem ti, že se jednou chci vrátit do Japonska.“
„Beze mě,“ zašeptá, když mu to celé dojde.
„Cože?“
„Nic.“ Dívá se na obrus. Lhal mi, nemiluje ho.
„Pavle, omlouvám se, opravdu je mi líto, ale pochop to. Já bych tu nemohl žít napořád.“
„Chápu.“ Co jsem? Jen nějaký přechodný odpad? Milenec na zahřátí postele? Zavře oči. Ne, to je příliš obludné, aby to byla pravda. Probudí se ze snu, Hikaru bude vedle něj a bude se usmívat.
„Miluji tě.“
„Ne!“ Pavel vstane. „Lžeš, protože jinak, jinak… bys mě nikdy neopustil!“
Hikaru sevře rty, když vidí jeho horečnatý pohled plný bolestí. Ublížil jsem mu. Ví to od první vteřiny, kdy otce zaslechl: Vrať se domů. Jinak to nejde. Co má dělat?
„Hikaru… to vše je sranda,“ zkouší naposled, nevšímaje si, že míchá češtinu i angličtinu dohromady.
„Je mi to líto, Pavle. Já…“
„Mohu jet s tebou.“
„Ne.“
„Prosím, ani si mě nevšimneš.“ Má pocit bláznovství. Jedna část ví, že je konec, druhá usiluje, aby vše pokračovalo. Obě se sváří, nadávají si, ale zatím vyhrává naděje, že vše je jenom noční můra.
„Pavle, to nejde. Tvůj svět je tady. Co bys tam dělal?“
Miloval tě? Je to tak málo? Potlačí slzy. Posadí se. „Je konec.“
„Ano.“ Hikaru si oddechne - je konec. Přijal to. Je mu to líto, ale zároveň je rád. Vypořádá se s tím. Je silný a rodiče mu pomohou. Časem si někoho najde. Mladšího a možná hezčího. Někoho, kdo bude patřit do jeho světa. Ne, jako on. Cizinec ve vyhnanství bez budoucnosti.
„Hikaru, miluješ mě?“ Proč toužím slyšet tu lež?
„Ano, miluji tě.“ Je to pravda, ví to. Jenže postupně na Pavla zapomene a on na něj. Je to lepší pro oba, že se nic nestalo.
„Proč lžeš?!“ Najednou vybuchne. Rukou praští do stolu. „Kdybys nelhal, ale ty ne. Lžeš. Byl jsem jen záskok do postele, aby ses nenudil. Je to pravda, viď? Nikdy jsi mě neměl rád. Využiju ho, potom odkopnu. Dyť je to jen nějaký kluk. K čemu by mi byl? Naučím ho, co mám rád a budu mít někoho, s kým strávím hodiny nudy. Rodina nebude namítat, proč taky, jsem bohatý!“ štěká jednotlivé věty. Třese se vzteky. „Máš smůlu, já… já… Miluji tě, ty parchante!“ otočí se a bouchne dveřmi, až se vysype sklo. Hikaru uskočí před úlomky skla. Chrání si obličej.
To není pravda, chce říct, ale nikdo tu není, jen vyděšený Ayumi.
„Jsi v pořádku?“
„Jsem!“ setřepe ze sebe opatrně zbytky skla a vyrazí za Pavlem. Venku se rozhlédne. Nikde, jen vidí mizící záda. „Ublížil jsem mu, Ayumi.“
„Nešlo to jinak.“ Zezadu ho obejmou dvě paže. Ucítí jeho vůní. „Jinak to nešlo.“
„Já vím. Zabalím si,“ řekne, ale dál stojí v mrazu a dívá se na cestu mizicí v šedém odpoledni. Je tu smutno.
Pavel zběsile jede na kole. Nemá ponětí kam. „Vždy jsem chtěl odjet domů. Nezůstanu tu, Pavle!“ Chtěl už ho tehdy varovat. Je pitomec, že se zamiloval! Na tvářích ho zaštípou slzy. „Nebudu brečet, nebudu.“ Zastaví se na autobusové zástavce do města. Posadí se na lavičku, rád, že tu nikdo není. Sedí, slabě vnímá chlad a snaží se dát dohromady myšlenky. Je sám, odjíždí. Kreslil si společnou budoucnost. Hikaru vyučuje, on ještě dodělá tenhle rok, příští už má maturu a potom půjde na výšku. Bude jezdit domů za Hikarem. Bydleli by v Zámečku a rodiče by nemuseli přestavovat dům. Bláznivé dětinské sny rozmetané jedním telefonátem.
Nikdy s ním nepočítal. Měl ho jako matraci nebo průvodce na zpříjemnění chvil. Nic pro něj neznamenal. A on mu věřil, že ho miluje. Každé jeho slovo ho rozechvělo do konečků prstů a on ho odhodí, jako by tu nebyl! Proč to udělal? Proč?
Chvěje se, když si uvědomí prázdnotu, kterou jeho slova vyvolala. Už nikdy nebudou středeční hodiny s ním a Bárou. Už se nikdy nepřijde k nim domů učit nebo na večeři. Nebudou se procházet po městě, předstíraje, že ho jenom doprovází. Nebude u něj doma a nebude se dívat na to kimono, co má na sobě. Popotáhne. Utře si slzy, které se začaly koulet. Vytáhne mobil.
Zvedni to, zaklíná Jiřinu. Potřebuje ji. Nic.
„Ahojky, nadiktujte vzkaz, možná se vám ozvu.“
Sám.
Zima.
Nechce domů, nechce nic dělat. Apaticky sedí na lavičce, začíná si uvědomovat zimu, i jak ho lavička studí na zadek. Začíná mu být nepohodlně. Rty se mu smutně zvlní. Život v troskách, sny v troskách a on uvažuje nad tím, že mu mrzne zadek. Začne se chechtat. Nakonec se opře o sklo zastávky. Zírá na bílou nádheru kolem sebe. Je krásně, smutně. Bílá - barva nevinnosti. Přesně to odpovídá jeho náladě, ale on si to neuvědomuje. Je mu všechno fuk.
Dnes měl být významný den.
Chacha.
Byl. Je.
„K čertu! Ty hajzle!“ Jak mu to mohl udělat? Dnes mu chtěl dát všechno. Proč jsem si to šetřil? Proč? Taková blbost.
„Hej, jedeš nebo ne?“
Pavel vzhlédne k autobusu a milému staršími řidiči. Zná ho, protože s ním často jezdí. Ne… má na rtech. „Ano, jen zamknu kolo. Počkáte prosím?“
„Jasně, mladej, ale dělej. Mám kvůli nehodě zpoždění.“
Pavel zamkne kolo. Nasedne do autobusu. Z tašky vyhrabe peněženku a podá mu pár mincí. Něco dostane nazpět.
„Jedeme!“
Je tu sám, ale okolí ho nezajímá. Roztřese se, jak si uvědomí teplo, ale jemu je zima. Cítí promrzlý zadek, prsty u nohou, i rukou. Popotáhne. Podívá se na hodinky. Sedm hodin. Tři hodiny na zastávce. Zavře oči a teplo ho ukolébá.
Někdo jim zatřese. „Vstávej nebo chceš jet do Prahy?“
„Ježíš, děkuji moc.“
„Není za co. Jsi v pořádku?“ optá se po chvilce zaváhání. Něco se mu na tom klukovi nezdá. Občas ho takhle vidí jezdit posledním autobusem. Jen jednou prvním. Nikdy není opilý ani mu nic nepozvracel. Tichý slušný mladík. Možná proto se optal. Jen aby neutekl z domova.
„To je dobrý.“ Vyběhne ven na ulici. Uvědomí si, že i město je pod špinavě bílým sněhem. Pomalu se loudá na hlavní třídu. Neví proč tu je, ale nechtěl být tam, kde zná snad každý strom. Tady se na chvilku se svými myšlenkami ztratí.
Koupí si horké kaštany, které nemá rád a uždibuje je. Poslední dva vyhodí do koše. Sedne si opět na lavičku. Nechce jít do kavárny mezi lidi. Nechce vidět páry, jak navzájem cukrují nebo si vyprávějí.
Byl blázen.
Je blázen.
Chtěl mu dát všechno a on ho odhodil. Proč? Proč to udělal? Opravdu ho neměl rád?
Měl tě rád. Řekl ti to.
Lži.
Pravda.
„Lhal, protože jinak by tu zůstal.“ Zvedne se. Vykašle se na něj, jako to udělal on. Najde si někoho jiného. Proč si vždy myslel, že jednou najde velkou lásku? Nic takového neexistuje. Je jenom sex, jako na netu, jako v televizi. Ta slaďounká slovíčka jsou jenom výmysl. Nic takového neexistuje. Vyspí se s někým a bude to. Půjde do klubu a sbalí někoho ochotného. Proč ne? Chtěl to už dávno, měl takových nabídek. Rozhodl se to udělat s Hikarem a on ho odmrštil. K čemu by mu to bylo? Je to jenom na překážku.
Sny o domově, práci a takové blbosti, to neexistuje. Jsou to jenom blbé sny. Dorazí před klub. Uvědomí si, že ještě není otevřen. Vrátí se a toulá se po městě. Je už tma, ulice osvětleny pouličními lampami, které vrhají světlejší stíny mezi tmavými. Lidí pomalu ubývá. Občas potká policejní hlídku, která si ho podezřívavě změří. Nevšímá si jich.
Kolik ještě? Půl hodina. Půjde. Jde ke klubu. Je otevřeno, když si uvědomí, že nemá peníze na vstupné. Někdo za mě zaplatí, pomyslí si na nabídky, které dostával. Postává na rohu klubu, když si ho všimne ochranka.
„Hej ty!“
Pavel se k němu otočí.
„Čekáš na někoho?“
„Ne.“
„Jdeš tančit?“
Pavel chce zavrtět hlavou. Proč ne. „Jo.“
„Tak pojď dál! Nestůj tam! Je opět plno.“ Pavel se usměje. Je rád, protože má pocit, že je z něj rampouch.
„Díky. Jsem promrzlý na kost.“
„Ty tu nemusíš platit. Hele, budete předvádět ty Skoty?“ Byli báječní.
„Dnes ne.“
Chlapovi se protáhne obličej. „Škoda, to bylo dokonalé. No, určitě přijdete s něčím úžasným. Těším se, i když musím být tady. Tak běž. Lístek!“ zadrží starší pár. Pavel proklouzne dovnitř. Nadechne se vůně. Hned na začátku narazí na objímající se pár. Bezostyšně se líbají. Odvrátí hlavu. Bolí ho to. Chtěl by… Udělá to. Kašle na svět, kašle na nějakého Japonce. Najde si někoho. Určitě. Nemůže to být tak těžké.
„Ušáčku, co tady děláš? Netušil jsem, že tu vystupuješ. Chyběl jsi mi,“ pošeptá mu někdo do ucha.
Pavel chladně zváží, zda má do toho investovat. Je to číšník, bude pracovat do rána, potom bude vyřízený. Ne. „Ty mě taky. Dáš mi trochu vody?“
Číšník mlaskne. „Jsi bez forcy, co. Něco ti donesu. Jen tu postůj.“
„Jasně.“ Chtělo by to něco horkého.
„Cola.“
„Díky,“ procedí mezi zuby. Nemá rád, když je odkázaný na něčí pomoc.
„Není za co, ušáčku. Musím běžet. Co bys řekl menšímu rande?“
Pavel sevře přinesenou colu. Hikaru, já bych chtěl… „Uvidíme.“ Nezahodím ho. Možná by mohl posloužit. Bolí ho, ale když už vidí jasně, co chce… Zatracený Hikaru. Nebude na něj myslet. Pomstí se mu, protože mu lhal.
„Paráda!“ rozzáří se číšník. Ten kluk se mu líbil hned na začátku. Vypadá tak nevinně, rozkošně, jako někdo kdo potřebuje pevnou ruku. On ji přesně takovou má. Bude to paráda.
Pavel opřený o zeď, ho sleduje, ale brzy se vrátí k ostatním hostům. Neuvědomuje si, že každého srovnává s Hikaru. Ten je malý, ten je tlustý, ten starý a ten má začínající pleš. Tenhle chodí jako paragraf a tenhle je nevkusně oblečený. Odvrátí se, když si všimne známé postavy. Automaticky si k němu zamíří.
„Ahoj.“
„Pavle! Jé, co tu děláš? Radi, znáš ho? To je Pavel. Skvělé tancuje, ale co tady děláš? Jirka povídal, že máš zaracha.“
„Už neplatí,“ odpoví, když si uvědomí, že je konec s tancováním. Otec bude nadšený.
„Aha. To je skvělé. Hele, kdo tě přejel?“
„Cože?“ nechápe Pavel, usrkne colu.
Míša zabubnuje prsty na bradě. Potom se usměje. „Co se stalo?“
„Ehm nic.“ Rozhlédne se po možných úlovcích.
Míša přimhouří oči. Tomu uvěří jedině dementní husa nebo blondýna. On není ani jedno. Obejme ho. Pavel se otřese, když si uvědomí dotek, ale potom si uvědomí, že potřebuje někoho, ke komu by se přitiskl. Míša se zamračí, když si toho povšimne.
„Lžeš, ale roztomile. Půjdeme do zadu. Radi, dvakrát něco ostrého.“
Radi se podezřívavě prohlédne Pavla. „Výjimečná situace.“ Vezme do ruky dva velké panáky. Odvede ho dozadu. Nikdo tu není a on je rád. Posadí ho a vtiskne mu do ruky skleničku. „Na ex!“ poradí mu.
Pavel do sebe hodí vodku. Oklepe se. Míša přikývne a dá mu ještě druhou. „Tak na ex!“ Pavel chce zavrtět hlavou, ale přísný Míšův pohled zapůsobí.
„Tak co se stalo?“
„Ale, no dobře. Mám zákaz tancování. Přišel jsem se rozloučit.“
Lže a neumí to, pomyslí si Míša, ale nechá toho. Pavel chladně uvažuje. Proč ne? Vždy to chtěl s ním dělat. Není špatný. Vstane a přistoupí k němu. V hlavě si uvědomuje, co dělá, ale zároveň ho něco odrazuje.
„To je mi líto,“ odpoví Míša. Co chce dělat, zmateně přemýšlí. Ten jeho pohled se mu vůbec nelíbí.
„Co kdybychom na to vlítli,“ zašeptá Pavel bez červenání. Políbí ho, ale trefí se někde na bradu.
Míša přimhouří oči. Něco se muselo stát, ale políbí ho. Pavel ho obejme a otírá se o něj.
„Nebo nechceš?“
„Proč ne. Za půlhodinku končím a můžeme ke mně zajít.“ Chce vědět, co se stalo. Tohle není normální. Jenže má toho nechat?
„Je to daleko?“
„Jsi nějak nažhavenej, broučku.“ Míša si uvědomí, že s ním mluví jako se zákazníkem. V duchu se otřese. Vždyť je to jeho kamarád.
„To jsem. Pospíšíš si?“
„Jistěže.“ Není svatej, a proč by toho nevyužil? Stejně dneska nikoho jiného nemá. Chtěl někoho sbalit v klubu, ale takhle si to pořádně užije. Začne ho líbat. Pavel mu odpoví s divokou chladností. Nejsi jedinej, Hikaru… Proč ne? Nechtěl mě. Proč si to neužít? Zapomenout na toho parchanta. Sladké řečičky, falešné úsměvy…
„Hej… Ó netušil jsem, že tu někoho máš.“ Do místnosti vstoupí vysoký blond kluk. Zvědavě si je prohlíží. V očích otázku. „Kdo to je?“
„Radku, to je Pavel. Počká tu na mě.“
„Jasně. Bože, mám pocit, že dnes se nezvednu.“
„Co se stalo?“
„Nataženej sval nebo co.“
Pavel zaváhá. „Chceš to rozmasírovat?“
„Ty to umíš?“
Pavel přikývne. „Profesionálně ne, ale myslím, že nebudeš litovat.“
„Beru, záchrano. Hej Míšo, přiveď ho opět. Je užitečnej.“ Natáhne nohu Pavlovi do klína. Pavel ji sundá.
„Druhou.“
Radim spokojeně přikývne. „Dobrý,“ ocení. Pavel pokrčí rameny. Jemu je to jedno. Pečlivě rozmasírovává sval. Když má pocit, že je dobrej, vezme tu druhou. Radim přimhouří oči. Super. Zavrní slastí. „Jsi božskej. Chodíš s někým?“
Pavel si ho prohlédne. „Ne.“ Přestane masírovat.
„Ten bejvalej musí být vůl. Já bych tě nepustil.“
Pavel se usměje. Nebyl dost dobrej, nemiloval ho. Zesmutní. Radim zvážní. „Ty ses rozešel. Je mi líto.“
Pavel neopatrně stiskne víc sval. „Já ne.“
„Dyť to říkám. Je to blázen, nechat někoho takového.“ Zkusmo zahýbá nohou, blaženě přikývne. „Dobrý. Zachránil jsi mi život a mému příteli ušetřil námahu.“
Tak nic. Opatrně položí nohu na zem. „Zkus to.“ Radim udělá dva kroky. Je nadšený. „Nechceš mi to dělat častěji?“
„A co tvůj přítel?“
„Není žárlivý.“ Pavel zavrtí hlavou.
Do šatny nakoukne roztomilá blond hlava,„Radku, nesváděj mi ho. Půjdeme?“
„Jasně.“ Pavel počká, až se Míša převlékne. Radek je pozoruje. Dělá blbost, usoudí o Pavlovi a Míša, ten ho nemá rád. Jen se s ním vyspí, vezme prachy a odejde. Je mu ho nějak líto. Ty dva nechápe.
„Radku, návštěva.“
„Ježíš, zapomněl jsem. Díky moc!“ pošle Pavlovi vzdušnou pusu, ale ten ji neregistruje. S Míšou vyjdou ven a jdou k Míšově pronajatému bytu. Míša mlčí, protože neví co říct. Nakonec vezme Pavla pod paži a přitiskne se k němu.
Ví vůbec, co chce? „Víš, vůbec do čeho jdeš?“
„Samozřejmě!“
Krásně lže. Proč je tak průhledný a proč já ne? Hm, kašle na to. Když to chce udělat, proč by mu v tom bránil. Nejde násilím. Je to jeho dobrovolné rozhodnutí. Užijou si a půjdou po svém.
„Tak jsme tu. Co dělá Jirka?“
„Co já vím?“ Možná mu měl zavolat. Možná to bude lepší. „Jestli nechceš, najdu si někoho jiného.“
„Jasně, že ne.“ Vede ho dovnitř. Je ve vražedné náladě a zítra toho bude litovat, ale odmítnout ho nehodlá ani opít. Na to je dost střízlivý. Proč si vybral jeho? Nemá rád, když ho někdo využívá. Jasně za peníze je to něco jiného. Jde do toho s plným vědomím, ale od Pavla? Jenže má ho poslat ven? Má ztratit možnost se s ním vyspat? Může tam ulovit někoho, kdo by… Svědomí? Zavrtí hlavou. Pavel se k němu vždy zachoval fér a neohrnoval nad ním nos, když se dozvěděl, co dělá. Má ho nechat jít nebo ne?
„Je tu hezky.“ Míša se podívá po bytě. Nic moc, ale musí tu mít hezky a čisto, když si někoho přivede. Pokrčí rameny.
„Ujde.“ Pohodí klíče na botník, skopne boty. „Chceš něco k pití?“
Pavel na chvilku pocítí, že dělá blbost, ale odsune to. Chce to. K čemu tak dlouho čekal na Hikara? K čemu? Aby ho odkopl jako psa, protože se najednou vrací?.
Míša ho pozoruje. Začíná brát zpátečku, ale to by neměl. Přistoupí k němu a začne ho líbat, zatímco rukou mu sklouzne ke klínu. „S tímhle něco provedeme.“ Pomůže mu. Lepší, když to udělá on, než někdo v nějakém zaplivaném koutě nebo autu. Cítí z něj, že je rozhodnut udělat blbost.
Pavel přikývne. Nemá už ani sílu namítat. Proč ne? Udělá to. Chtěl to, ale on ne a Míša je milej.
„Tak to chci vidět.“
Výborně. Dostal kuráž. „Jsi v rukou odborníka.“
Pavel neví, jak na to reagovat, ale už je dostrkán k pohovce. Mimoděk ho napadne, že si představoval postel, chladné pokrývky, teplé rty, pomalé svlékání. Začne ze sebe všechno stahovat. Míša si povzdechne. Opravdu nerad tohle dělá, ale co, zvládne to. Možná nakonec to nebude tak špatné. Poklekne před ním.
Pavel zavře oči. Ucítí teplý dech. Hikaru. Ne! Vyžene ho z představy. Zasténá pod zkušeným Míšovým laskáním. Otevře oči. Nádhera. Zajede rukou do Míšových blond krátkých vlasů. Přitiskne si ho více ke klínu.
Míša mu zatím přejíždí úd prsty i jazykem. Vyndá si ho a nechá na tvář dopadat sperma. Zajímalo by ho, zda Pavel udělá pro něj to samé. Podiví se, když ho Pavel donutí usednout na pohovku a už mu rozepíná kalhoty. Užívá si Pavlových nezkušených doteků, ale o to je to dráždivější. I když je vidět, že už to dělal. Možná přece jenom není tak nezkušený, jak vypadá.
Pavel si zkouší všechno, co si už předtím zkoušel, když najednou vytryskne. Pocítí chvilku hořkostí, která ihned zmizí. Podívá se do Míšovy tváře. Ten se k němu skloní a začne líbat. „Jdeme pod sprchu a potom do postele, co ty na to? Líbilo se mi to.“
„Jasně.“ Vstane a jde za Míšou. Stoupnou si pod sprchu a umývají se.
„Vypadáš dobře.“
„Jasně, že jo.“
Pavel si prohlíží Míšu. Je všude vyholený. „Jak to děláš?“ přejede mu hladký zadek.
Míša se samolibě uculí. „No, k někomu chodím. Popravdě, jednoho maniaka to baví víc než sex.“ Pokrčí rameny. „Lidé jsou různí. Jestli chceš, mohu ti ho doporučit. Nic nechce, jen tě do hlaďounka vyholí. Tady bys to potřeboval.“ Vrátí mu pohlazení. Pavel se trochu začervená.
„Jasně, dáš mi pak adresu?“
Míša nedá najevo údiv. Bouří se, je ochoten v tu chvílí vyzkoušet cokoliv. Kdyby navrhl trojku, nejspíš na to přistoupí. „Jasně, huch už zase ho máš pěkně chtivého.“ Vezme do ruky Pavlův úd. Přitiskne se k němu, ale zavře vodu. „Půjdeme do postýlky. Za ta léta jsem zjistil, že pohodlí je pohodlí.“ Vyžene ho ze sprchového koutu. Utřou se a jdou do ložnice. Pavel se opět zarazí, když ho najednou Míša se smíchem strčí a on do ní sletí. Překulí se, ale to už na něm Míša sedí. Skloní se a začne ho líbat. Neví, kdy se rozhodl, ale je tu věc, kterou neudělá, i když asi o to Pavlovi jde. Příliš by toho litoval. On ne, ale Pavel. I když většinou to není on, kdo rozhoduje, tentokrát to bude opačně.
Vezme z nočního stolku kondom a gel. Natáhne ho Pavlovi. Podle toho jak se tváří, zřejmě to nikdy nedělal, ale je to lepší. Ještě ho potře gelem. Pavel ho pozorně sleduje. Už to viděl, ale reálie jsou jiné.
„Počkej!“ když mu dojde, co chce udělat.
„Copak?“ políbí ho a nasedne. Stiskne rty, jak dosedá narychlo. Zhoupne se, aby do něj vklouzl úplně.
„Nic!“ zachroptí Pavel. To je úžasné. Míša se samolibě usměje a nadzvedne. Spustí se a opět. Pavel opět zasténá, sevře mu boky a potom hladí penis. Je mu skvěle. Na chvilku se vytrácí Hikaru i to, co se stalo. Při vyvrcholení na vše zapomíná. Nadzvedne se a pozoruje, jak se Míša rychlými pohyby rukou udělá.
Položí se zpět do podušek. Takové to je? Pěkné, ale příště to chce opačně.
„Vida, vida, tohle bylo pěkné.“
„To ano. Máš to tu hezké.“ Neví, o čem jiném by se bavil. Míšovi je to jedno. „Jak dlouho tancuješ?“
„Od šestnácti. Devět let.“
„Hodně dlouho.“ Nikdy se neptal na věk, ale nevypadá na tolik. Spíš o hodně mladší.
„To ano a nejspíš to budu dělat, dokud budu moci.“
„Takže je ti…,“ prst na rtech ho umlčí.
„Neříkej to.“ Vstane a beze studu dojde do koupelny. Přinese vlhký ručník. Kdysi to nedělal, ale jeden zákazník to vyžadoval. Od té doby to dělá pokaždé a zákaznici i on je rád. Pavel pozoruje, jak se předvádí. S úžasem zpozoruje, že by měl ještě chuť, ale bohužel ten dole je unavený. I tak to bylo nádherné. Ale chtěl poprvé tyhle pocity zažít s Hikaru, který se na něj vykašlal. Jen ať si zmizí tam, odkud přišel. Je to cizák!
„Máš ještě chuť?“ optá se Míša. Viděl jeho pohled i povzdech. Taky jemnou vrásku na čele. Rád by věděl, co se stalo, ale ptát se? Řekne mu to sám nebo ne? Později se to dozví tak jako tak.
„Mám, ale nemohu,“ pohladí si ho a nadzvedne. Míša hupne do postele, až se prohne a zavrže.
„Sousedi to milují,“ zašeptá mu spiklenecky a Pavel se rozesměje, když mu to dojde. Uvědomí si, že je mu to fuk. „Tohle?“ Nadzvedne ho. „Chce jenom trochu péče. Uvidíš, jak ti bude stát.“
Pavel si o několik minut později uvědomil, že měl pravdu. Míša si klekne na čtyři a vyšpulí zadeček. „Zvu tě a protáhni to.
„To nebo ho?“
Míša se ušklíbne. „Obojí a důkladně. Nešiď mě.“
Pavel si navlékne kondom, udělá vše, jak to viděl a vklouzne do něj. Míša se napne a potom si jednou rukou začne hladit úd. Pavel přiráží a pozoruje Míšova záda a i to jak se zasouvá a vysouvá. Hladí zadek i záda, kam dosáhne. Blaženě si uvědomí, že tohle měl udělat dávno.
Kašlu na tebe! Pomyslí si vítězoslavně při vyvrcholení.
Míša se ráno dívá do Pavlova obličeje. Jsou čtyři hodiny a tenhle malý dareba by měl být ve škole. Vyjde nahý na balkon, otřese se chladem a zapadne dovnitř. Bude ho muset vzbudit a na Pavla dopadne tvrdá realita. Doufá, že to zvládne a nepokusí se dál bouřit. Mohl by trefit na někoho horšího. Políbí ho.
„Vstávej!“
„Hikaru?“ ozve se. Míša se smutně usměje. Takže dotyčným je ten Japonec, kterého viděl posledně. Jeli po sobě jako nadržení králici. Nebýt Jirky, asi by to udělal tam.
„Vstávej!“
„Míšo?“
„Škola. Padej.“ Hodí po něm oblečení. Je konec. Jako vždy.
„Cože?“
„Neslyšíš? Je škola a já se chci vyspat.“
Pavel vstane, navleče na sebe oblečení. Pokukuje po nahém Míšovi. „Já…“
„Bože, padej. Chce se mi fakt spát.“ Se zákazníky se takhle nechová, ale ti vědí, kdy mají odejít. Je mu ho líto, ale Pavel si musí uvědomit realitu. Sladké řečičky mu nepomohou. Tak jedině nakopnutí.
Pavel přikývne, na chodbě sebere tašku. S taškou pocítí tíhu toho, co se stalo. Zastaví se. Míša opřený o futro ho pozoruje. Doufá, že se tu nerozbrečí. Nesnáší to.
„Míšo, díky.“
Aspoň tak. Dveře se zavřou a Míša jde do postele. Uvědomí si, že se aspoň jednou nemusí sprchovat. Zavře oči a usmívá se. Pavel na to přijde. Jen se zřejmě chtěl pomstít. „Samaritáne?“ zabručí a usne.
Pavel vyjde do špinavého města. Ani noční poprašek nedokáže skrýt šeď běloby. Světla osvětlují nevyspalé tváře. Nedívá se do nich. Nemyslí. Jde na zastávku, kde se posadí na poslední volné místo. Je mu jedno, zda studí nebo ne. Vedle něj sedí a stojí další zívající lidé. Čeká na autobus domů.
Domov – Hikaru.
Zmizel.
Sny zmizely.
I vítězoslavná chuť milování zmizela.
Začíná sněžit. Zvedne se a nastaví tvář chladným mokrým vločkám.
„Blázen!“ prohodí někdo z davu. Ostatním je to jedno. Jsou znechucení, že je tma, musí vstávat a musí do práce.
Je mu to jedno. Chtěl by, aby se vše vrátilo, ale ví, že to není možné. Jeden okamžik jediná situace a všechno se sype. Jak to říkal Marek? Když se sere jedno, sere se všechno a od jisté doby se opravdu sere všechno.
„Hej, jedeš nebo ne?“
„Samozřejmě.“ Jiný řidič ne tak milý. Určitě by ho nevzbudil. Odolá se optat, kde je ten druhý. Možná mu skončila služba, kdo ví. Posadí se vedle starší ženy, která podřimuje. Jak se dokáže asi vzbudit? Za oknem sněží stále hustěji. Dívá se na známou krajinu. Když jel s Hikarem poprvé autobusem, myslel, že se rozskočí samým štěstím. Teď je rád za to, že sedí.
Co má dělat?
Vystoupí na zástavce, kde nechal kolo. Najde pouze zámek. Má zavolat policii? Vyndá telefon. Je mu to celkem jedno, ale otec bude řádit. Lhostejně se podívá na telefon. Vybitý. Vždyť je to jedno. Je blízko Hikarova domu. Podívá se do města, udělá krok a zastaví se. Na nepřikryté vlasy dopadají vločky. Rozpijí se. Ignoruje je. Stojí se sklopenou hlavu.
Nenaplnilo ho to.
Myslel, že se sexem vše vyřeší.
Zbyla pouze prázdnota.
Jako by ten večer nebyl. Ta noc bez lásky, vášně. Bylo to milování? Byl to sex? Co to bylo? Bylo mu krásně, ale nestačilo mu to. Něco mu chybělo. Neví co. Do města je to daleko. Otočí se k domu a brodí se čerstvým sněhem. Je tu slušně napadáno. Nevnímá promočené boty. Svítí se. Zastaví se, srdce se mu svírá.
Chtěl se sem vracet. Snil o tom.
Ztratil to. Sny zmizely, jako zmizí ten sníh. Proč? Nezasloužil si to? Provedl něco? Proč Hikaru? Chtěl jsem jenom mít domov, práci, přítele. Ty snad ne? Zazvoní.
„Jdu otevřít!“
„Jasně, Ayumi!“
„Dobré ráno!“ zachraptí Pavel. Ayumi. Ten se otočí.
„Hikaru – kun, máš tu Pavla!“
Hikaru pustí triko. Vyběhne z ložnice. Zařve: „Kde jsi byl?!“
„Mohu si zavolat?“ Nemá odvahu se mu podívat do tváře. Zradil. Ne jeho, sebe. Je mu mizerně. Chtěl toho moc?
„Zavolám sám. Kde jsi byl? Jsi promočený.“ Vtáhne ho dovnitř, stáhne mu tašku z ramene, svlékné bundu. „Ayumi, zavolej Krátký - san, mám ho v mobilu. Ty, pojď. Měl bys dostat na zadek.“ Vede ho do koupelny. Vezme huňatý ručník a tře mu vlasy. Má pocit, že se dotýká ledovce. „Tvůj otec tě všude hledal.“
„Aha. Hikaru…“
„Co je?“
„Vyspíš se se mnou, než odjedeš?“ Hikaru pustí ručník. Podívá se do tváře Pavla. „Prosím, kvůli mně.“ Chce zažít na krátkou chvíli sen. Možná tentokrát nechce tolik.
Hikaru si ho k sobě přitáhne. „Ano.“
Pavel přikývne. „Děkuji.“
