cyklus Flétna - 20.Iluze
Flétna
20.
Iluze
Pavel zvedne ručník. Vytře si do sucha vlasy. Nemá odvahu se podívat do Hikarovy tváře. Ví, co udělal, ale neví, zda dobře. Přesto chce, aby spolu byli. Na chvilku. Momentík…
„Telefon.“ Ayumi podává telefon Pavlovi.
„Děkuji moc.“ Matně si uvědomí, že sklonil hlavu.
„Tati?“
Ayumi pokyne Hikarovi. Oba odejdou do knihovny. Ayumi se posadí, zatímco Hikaru stojí a dívá se do zahrady. Otočí se k Ayumimu. „Prosím tě, mohli bychom odjet zítra? Tedy pokud něco nemáš.“
„Proč ne? Kde byl?“
„Nevím, ale…“
„Ale?“
„S někým byl,“ odpoví smutně. Neměl by být překvapený, ale popravdě je.
„Oh.“ Ayumi je překvapený. Neřekl by to, ale možná trochu Pavla chápe. Ale rozhodně to tu nemíní rozebírat. Hikarovo rozhodnutí určitě má co do činění s Pavlem.
„Za chvilku tu bude otec. Je rozzlobený.“ Smutně se usměje Pavel. „Děkuji za půjčení telefonu. Já - jestli mi to dovolí, objevím se večer. Omlouvám se za to, co jsem udělal.“
„Já se omlouvám.“
Ayumi sleduje, jak se navzájem omlouvají. Bylo by to směšné, kdyby nebylo napětí, které znepříjemňuje atmosféru. Je mu jich líto, ale prostě tohle nemůže vyjít. Možná kdyby tu Hikaru zůstal déle, potom ano, ale musí se vrátit do Japonska.
„Otec bude mít radost.“
„Proč?“
Pavel uvažuje, zda to má říct. „Souhlasil s mým tancováním.“ Jako by to bylo před sto lety. Měl takovou radost. Další roztříštěný fragment jeho života. „Pod podmínkou, že bys mě doprovázel.“
V Hikarovi se zatají dech. Kdyby ho mohl opět vidět tančit ve světlech. Nevinně i smyslně, s potěšením, které ostatní vnímají a rozpaluje je. I jeho. „To je mi líto.“
„To nic. Řeknu Jirkovi, že to padá. Stejně se budu muset učit.“
Zvonek.
„Musel jet jak ďábel,“ poznamená tiše. Nebojím se. Je mi to celkem jedno, co se stane. I kdyby mi ho dnes zakázal vidět. „Zavolám ti večer a za vše děkuji.“
Hikaru ho nedoprovází. Ayumi si ho prohlíží.
„Nedívej se tak.“
„Jasně. Mlčím.“ Oba sedí a napínají uši.
„Ahoj, tati. Promiň.“
Vilémovi zamrznou slova. Celou cestu zuřil. V noci se probudil u Pavlova počítače. Vůbec si nevybavoval, jak se tam dostal. První co uviděl, byly jeho pracně koupené kondomy.
Nevzal je. První myšlenka. Já ho zabiju. Druhá myšlenka. Kde je? Třetí myšlenka.
Dostal šílený strach a začal volat. První telefonát byl Hikarovi, kterého probudil, ale ten o ničem nevěděl a potom všechny známé i kamarády. Přitom zjistil, že jich moc nemá. Dokonce zavolal Jirkovi, kterého vyrušil zřejmě z žhavého sexu. Bylo mu to jedno. Přednější je Pavel. Nebyl nikde.
Celou noc seděl v obýváku a čekal na telefonát. Ručička hodin se pomalu šinula dopředu. Párkrát sáhnul pro telefon, že zavolá policii, ale ví, co by mu tam řekli. Kolik mu je let? Sedmnáct? Jo pane, to někde flámuje. Zavolejte až za několik dní. Zná postup.
Ráno mu zavolal ten druhý Japonec. Děsivé jméno. Něco na Aj. Naskočil do auta a vyjel. Zuřil. Nadával. Svíral volant a jel jako ďábel.
Když ho viděl, málem mu vrazil.
„Ahoj, tati. Promiň.“ Neví, co se stalo, ale vypadá jako by ho někdo vzal, hodil do pračky a otočil knoflík. Nikdy ho v takovém stavu neviděl. Zlost ihned vyprchala.
„Jsi v pořádku?“
„Doma, prosím.“
„Jasně.“ Jde k autu, nasedne a vyjede. Opatrně. Občas se podívá na připoutaného Pavla. Zírá ven, ale vsadil by se, že nic nevidí. Co se stalo? Co? Snad mu někdo neublížil? Co když někdo zjistil, že je gay a pořádně mu nandal? Ale nevypadá, že by měl nějaké modřiny.
Mohou se objevit později.
„Tak mi řekni, co se stalo?“ optá se v obýváku. Neví proč, ale každému udělal velký hrnek černého čaje s medem. Drží ho, aby ho zahřál. Pavel proti němu sedí a vypadá sklesle.
„Hikaru se se mnou rozešel.“
Bum. „Kurva!“
Vyjádřil to lépe než já, pomyslí si Pavel. „Přesně. Odjíždí do Japonska.“
„Proč ses nevrátil domů?“
Pavel uhne očima. „Nevím.“
„Dobře. Jsi schopen jít do školy?“
Pavel chce říct ne, ale potom si uvědomí hodiny v posteli, kdy bude jenom přemýšlet o tom, co se stalo. „Ne, chci tam jít. Zbláznil bych se.“
„Dobře. Jak to mohl udělat?“
„Prostě to tak je. Tati mohl bych tě o něco požádat?“
„Copak?“
„Dnes večer, já - mohu jet za ním?“
Vilém málem upustí modrý hrnek s bílými puntíky. Jít k němu opět? Zbláznil se? Vždyť mu dal kopačky. Proč? „Proč?“
„Tati!“ Pavel se začervená.
„Oh, bože!“ zvolá, aniž si uvědomí, že to řekl. Zrudne., když mu to dojde. „Nechci to říkat, ale víš, co děláš?“
„Vím. Mohu?“
Dospěl. Jeden jediný den a už není dítětem. Taková rychlost. Co má dělat? Dobře ví, proč tam jde. Povolit mu to? Sedí tu sklesle a ani neochutnal čaj. Přitom ho zbožňuje. Kéž by tu byla Jarmilka. Určitě by mu poradila. Co má dělat?
„Ale přijedeš sem.“
„Dobře. Já jenom…“
Neříkej to.
Pavlovy rty zvlní smutný úsměv. „Jenom se rozloučím. Díky, tati.“ Zvedne se, čaj odloží na stolek, aniž by se napil. Musí se připravit do školy.
Je skvělé, že první hodinu mají češtinu, pomyslí si smutně na svůj oblíbený předmět.
Vilém se pohodlně opře. Popijí čaj a dívá se na televizi. Není to vůbec snadné, myslí si. Měl by se zvednout a jít do klasického kolotoče práce a práce. Kdyby tak mohl zůstat doma a nic nedělat, aspoň jeden den, ale to ne. V létě si plánovali dovolenou. Ale s miminem a to co se stalo Pavlovi, bůhví, zda vůbec nějaká bude. Rozešel se s ním. Možná je to tak lepší. Vzpomíná si, že i jemu říkal, že se mu stýská po Japonsku.
Dal svolení, aby s ním spal, i když se jedná o jeden den. A k tomu s plným vědomím. Měl mu to zatrhnout? Vypadá to, že ví, co dělá, ale co když to nezvládne. Co když zas něco provede? Odloží prázdný hrnek. Pomalu vyjde k Pavlovu pokoji. S pohledem na hodinky zaťuká. Ještě má čas.
Vyspal se vůbec? Kde vlastně byl?
„Pavle, kde jsi vlastně byl? Měl jsem o tebe strašný strach a nemáš telefon?“
„Promiň, ale vybily se mi baterie. U jednoho kamaráda ve městě.“ Vzpomene si na kolo. „Taky mi ukradli kolo.“
„Cože?!“
„Jo. Je mi to líto. Já si ho koupím.“
„O to nejde. Jak můžeš být tak nezodpovědný? Začínám pochybovat, zda tě mám někam pouštět!“
„Ale tati, řekl jsi, že mohu.“
„Tak se podívej. Nejdřív nepřijdeš domů. Víš, jaký jsem měl strach? Kdybych věděl, že po tobě začne pátrat policie, zavolám jim. Takhle jsem vzbudil všechny tvoje známé, na které jsem získal kontakt. Ale ne, ty neuvažuješ. Prostě si jen tak zmizíš. Můžeš být rád, že tu nebyla Jarmila.“
„Tati, už jsem se omluvil. Nevěděl jsem co dělat.“ Sklesle sedí na posteli.
„Domů se vrátíš ráno a teď kolo. Nejde o to, že ti je ukradli. Krade se kde co, ale kde se to stalo?“
„Na zástavce u Hikarova domu, ale zamknul jsem je.“
„Fajn, zkusím pojišťovnu, ale moc na to nedám. Co tě napadlo nechat tak drahé kolo u zastávky. Jak ses cítil?“ změní najednou téma.
„Mizerně.“
„Přesně tak. A co bys udělal, kdyby za tebou přišel syn a chtěl pustit za někým, kdo mu ublížil?“
„On mi…“
„Ale ano. Tak co?“
„Tati, prosím.“
„Dobře, ale o půlnoci tě tu chci vidět a nepojedu pro tebe. Jestli tu nebudeš na minutu přesně, dostaneš zaracha, až zčernáš.“
„Dobře. Hikaru mě přiveze.“
„Zatracený člověk! Je to tvoje věc, ale pamatuj, že známky budou stejné ne-li lepší! Jinak si mě nepřej!“ Povolí mu nervy. Stojí tu, dívá se na něj a on má pocit kruťase. Ať. Musí si uvědomit, do čeho jde.
Pavel mu nic nevysvětluje o svém snu, který se stal nereálným. Že chce aspoň přivolat zpátky prchavé štěstí, které předevčírem zažíval. Možná se mu to nepodaří, ale je to jeho věc. Otec by řekl, že je nejspíš blázen nebo masochista. Kašle na to. Na vše. Chce vrátit čas. Chce vrátit ty krásné pocity. Na den, na hodinu, na minutu. Ví, že je to iluze, že potom přijde vystřízlivění, ale víc toho nemá.
Nemíní si zhoršit známky. Bude dřít jako kůň. Co by taky měl dělat? Tancování jde do kytek, Hikaru jde do kytek, celý život jde do prdele. Jediná naděje tu zůstává, že když bude mít dobré známky, dostane se na vejšku. Jiřina mu pomůže.
„Pavle, nechoď. Tohle nestojí za to.“ Neví, proč tam jde. Ne kvůli sexu, i když nejspíš na něj dojde. „Budeš chvilku šťastný a co potom? Krutý pád,“ zkouší to Vilém opět. Nemůže se dívat, jak se bude trápit.
„Já to vím, tati. Nevím, jestli dělám dobře, ale…“
„OK,“ řekne nazlobeně. „Ale potom nechci nic slyšet. Je to jasné!“
„Jasné. Díky.“
Vilém jde připravit svačiny. Beztoho mu pomůže, jak bude umět. Když tak se dnes poptá po nějakém psychologovi. Nemá v ně nijak velkou důvěru, ale možná Pavlovi pomohou, když bude chtít. Nebo Tomáš bude vědět, protože tohle zvládnout je nemožné. Nejdřív zamilovaný, potom to, že je gay a teď rozchod. K tomu Jarmila. Zatracený život! Proč nemůže chodit rovně, ale klikatě? Vytáhne chleba a zaregistruje, že by chtělo nakoupit. Budou to muset bez Jarmilky nějakou dobu zvládnout. Pomalu namaže chleba, položí na máslo sýr, salám. Zavine do ubrousku. Jarmilka nikdy nechtěla slyšet o tom, že by si kupovali jídlo. Vezme z dolejší přihrádky lednice banán a dá do dózy. Kupodivu si je Pavel bere, i když občas se nad tím ušklíbne. On vždy najde svačinu, když zrovna má hlad. Nemusí nikam běhat. Zívne si, protože byl celou noc vzhůru.
Protře si oči a mrkne na kuchyňské hodiny. Zářivka mu osvětluje tvář bledým světlem. Nesnáším tmu, když se podívá oknem ven. „Svačina!“
„Díky, tati. Mohu navštívit mamku?“
„Samozřejmě. Kup ji nějaké pomeranče. Máš na ně?“
„Jasně.“
„Řekni ji, že se večer stavím.“
„Jasňačka. Ahoj!“
Vilém nic neřekne. Pavel zabouchne vchodové dveře, otevře vrzající branku a jde k Jiřininu domu. Jde známou cestou, ale má pocit, že je jiná než obvyklé. Studenější a prázdnější. Jako by se něco změnilo.
„Co se děje?“ vyhrkne Jiřina, která ho vyhlíží. „Včera o půlnoci mi volal tvůj otec, jestli nevím, kde seš. Dala jsem mu pár telefonních čísel. Bože, ty vypadáš!“
„Jak?“ optá se zvědavě.
Jiřina chvilku přemýšlí. Potom luskne prsty. „Jako zombie. Víš, takový bledý, pohybující se na příkaz pána. Je fakt, že jsi stále živej… Jsi?“ optá se s úsměvem, i když je krapet vyděšená jeho zjevem.
„Jasně. Nejsem zombie a nekousnu tě do hrdla.“ Snaží se usmát. „Promiň, není mi do smíchu.“ Zaváhá, ale zpráva, že Hikaru odjíždí, se rozšíří rychlostí blesku. „Hikaru odjíždí do Japonska.“
„Sakra!“
„Otec to vyjádřil tvrději,“ řekne.
„To se nedivím. Je mi to líto. Co budeš dělat?“ Soucitně se ho dotkne.
Pavel pod její rukou trhne. „Co by? Přežiju to. Budeš mě dál učit?“
„Jo budu. Na to se spolehni. Taky chci odtud vypadnout.“ Oba se šourají směrem ke škole.
„Že neuhodnete tu největší novinu na světě!“ Vybafne na ně Jarda z úkrytu za sloupem.
„Ne.“
„Představte si včera jsem viděl nové anime. Jsem prostě zamilovanej. Ona je tak rozkošná, tak nádherná…“
„Kdo?“
„No přece Felli Loss. Je tak kawaii. Nádherná, pomilováníhodná. Je esperkou, chápete.“
„Ne!“ nese se dvojmo od nechápajících tváří.
„Ehm, to je telepatka. Jak to, že to nevíte? No prostě je kawaii a ta její rozkošná uniforma. Nevím, jestli je hezčí ta oficiální nebo ta vojenská. Hele víte, že uvažuji o tom, že bych si dal ušít kostým právě z toho anime? Letos mohu jet na festival, to jsem už říkal, ne?“
„Jo.“ Pavel je vděčný, že nemusí pořád myslet na to, co se stalo i na dnešní večer. Jiřina ho chce zarazit, ale potom si řekne, že je lepší, když někdo bude mluvit. I tak mezi nimi zavládla pohřební nálada.
„Nejsi zamilovaný do Pavlíny?“ optá se Jiřina. Celou dobu o ní básní a teď nic? Divné, ale to jsou ti chlapi.
„Ehm no jo, to je ale jiné. Tohle je ideál, chápete. Takový po zemi vůbec nechodí. No jen řekněte, která ženská by měla dlouhé stříbrné vlasy a jemně fialkově šedé oči? No - která?!“
„Žádná.“
„Přesně tak. Už rozumíte mému nadšení!“
„Jo, ale není živá.“
Jarda posmutní. „To je její jediný kaz. Hele, tady to je.“ Vytáhne obrázek vytisknutý z počítače.
„Jardo, tohle je chlap! Stříbrné vlasy nemá,“ upozorní ho Jiřina.
„Jo jasně. To je uniforma, kterou si chci ušít.“
„Těžká,“ usoudí Jiřina.
„Myslíš?“
„No jo a hodně látky a tyhle výšivky! To nebude snadno udělat. Hádám, že chceš dokonalou kopii.“ Pavel je pozoruje. Má pocit, že si Jiřina právě úplně nevědomky kope hrob. „Jo přesně tak. Vyznáš se.“
„Trochu. Babička mě kdysi naučila… Hej, co to děláš?!“ Snaží se vymanit ze zajetí klečícího Jardy, který ji drží bezostyšně za nohy. „Pusť mě!“ zmítá se a mává taškou.
„Prosím, Jiřinko, já to chci. Udělám ti pomyšlení. Cokoliv. Budu tvým otrokem!“
„Ty ses zbláznil.“
Pavel se rozesměje, když se mu potvrdí, co Jiřina na sebe ušila. Jiřina po něm nevraživě koukne. „Přestaň se smát.“
„Prosím. Buď mou záchranou. Látku dodám. Fakt. Šetřil jsem na to jak blázen. Prosím!“
„Sežeň si profesionální švadlenu.“
Jarda posmutní. „Nemám na to. No tak.“
„Ne!“ Konečně se ji podaří ze sevření vymanit, aniž by ho po hlavě bouchla taškou. Jarda vstane a začne do ní hustit, jaká je skvělá, nádherná, božská.
Pavel se začíná proti své vůli usmívat. Jiřina nenajde klid. Je zvědavý, jak dlouho vydrží Jardův nápor. Jelikož ho anime drží asi dva roky, řekl by, že je dost vytrvalý. V šatně se k ní nenápadně nahne.
„Jsem zvědavý, kdo vyhraje.“
„No přece já,“ řekne chladně.
„Sluníčko moje, taková maličkost bude pro tvoje skvělé prstíky hračkou. Prosím, prosím. Pomoz mi. Víš, jak po tom toužím?“
„Jardo, slyšíš na slovo Ne?“
„Neslyším, protože - protože já chci mít kostým!“ zařve na celou šatnu. Ostatní se po něm podívají.
„Neječ, paviáne!“
„Kdo je pavián? Já? Jiřinko, sluníčko naší třídy. Jsi tak báječná!“ podaří se mu chytit ruku a políbit. Jiřina ji vztekle vytrhne.
Tak si myslím, že vyhraje Jarda, řekne si v duchu Pavel, když vidí letět šestou kuličku k Jiřinině lavici. Její nervy musí být na pochodu. Ke konci vyučování je nadšený, protože se mu to podařilo přežít. A to jen díky jim oběma.
„Hele, nechcete jít do cukrárny?“
Oba se zarazí. Vždy chodili v úterý, ale teď… „Jdeme. Zvu vás.“
„Jasně!“
„Nazdar mládeži, co vy dnes tu?“
„Zakládáme nový zvyk, paní Fadrná. Sedneme si tamhle do kouta.“
„Samozřejmě.“
„Tak co si dám?“ pronese nahlas Jiřina. „Dnes na postavu kašlu. Budeme hřešit. Jardo, co si dáš?“
„Uniformu!“
„Ale ne! Už zase?“
„Jiřinko, prosím. Já fakt nikoho nemám.“
„Prosím tě, tak si nějakou nabal, která umí šít. Pavlína?“
Kluci se na ní podívají skepticky.
„Fajn, není to snadné, ale taky ne nemožné.“
„Jenže to bude trvat léta! Já to potřebuji to léta!“
„Ani náhodou. Musím se učit. Dva větrníky a horký čaj,“ objedná si a odmotá si dlouhou červenou šálu. Ušklíbne se. Zamává jí. „Moje vlastní práce.“
„Ty vole!“ se nese obdivně cukrárnou, až se dvě starší dámy na ně pohoršeně podívají.
„Šikovná. Kdo tě to naučil?“ pronese majitelka cukrárny.
„Babička, paní Fadrná. Dřív jsem toho hodně dělala, teď už tolik ne. Loni zemřela. Měla ráda ruční práce.“
„To už se málo vidí.“
„Taky ji to říkám. Je prostě šikovná a dám si ananasový dortík a čaj,“ objedná si Jarda.
„Taky si dám čaj, je tam zima. K tomu pařížský dort. Děkujeme.“
„Jasně.“ Odejde dozadu připravit objednávku.
Všichni tři si svlečou bundy. „Hele víš, že se Hikaru vrací do Japonska?“
Jarda se zarazí. „Ani se nedivím, co by tady našel? Nic. Jsme zapadlí vlastenci, proto Jiřinko, prosím staň se mým andělem.“
„Ne a dost!“ Jarda schlípne.
Že by prohrál, zauvažuje Pavel v modrém roláku. Ne, ten se nevzdá. Ale já jsem se vzdal. Odežene myšlenky.
„Tak tady to máte. Copak se stalo, že nepřišli ostatní?“
„Ale malá hádka?“ usměje se Jiřina a pustí se do větrníků. „Je to hřích a kila budu cítit navíc, ale je to dobré.“
„Ty Jiřino, kde jsi včera byla?“
„Jo, ty jsi mi volal, promiň, ale dala jsem se na jógu.“
„Ani nevím, že to tady je.“
„Objevila… mňam, to je dobrota… před nedávnem. Okamžitě jsem tam začala chodit. Uklidňuje to, formuje postavu, je to super. Vřele doporučuji. Nechce některý z vás na to chodit? Jsou tam samé ženské. Možná jedna bude umět šít.“
„Jo a kolik jim je?“ optá se skepticky Jarda. „Pod sedmnáct nejdu.“
„Aha. Tak nic.“
Nevzdal se, zaraduje se Pavel. Fandí mu, aby Jiřinu udolal.
„Tak a co teď? Jsem přeslazená, co tvůj ananas? Držíš dietu?“
Jarda zahuhlá s plnou pusou. „Ne, byl výborný. Nejspíš půjdu domů. Není co dělat.“
„Já jdu za mamkou.“
„Co se stalo?“
Pavel si uvědomí, že se to stalo v pátek. Tak krátce. On měl představu několika dní. „Uklouzla v koupelně, proto je v nemocnici. Táta povídal, že ji testují jako králíka, tak doufám, že je v pořádku,“ snaží se o lehčí tón, ale nikdo se neusmívá.
„A dítě?“
„To je OK, ale nechají si ji tam. Musím ještě koupit pomeranče.“
„Zajdi po cestě do Billy, mají je tam v akci. Jsou sladké,“ poradí mu Jiřina s rukama ovinutýma kolem hrnku s čajem.
„Díky moc a večer se uvidíme.“
„Jasně!“
Pavel vyrazí do nemocnice. V Bille koupí síťku pomerančů. Těší se na mamku, ale neví, jak ji říct, že se s Hikaru, rozešel. Musí na to jít jemně a hlavně nesmí vypadat jak… povzdechne si… zombie. Otec by ho nejspíš přizabil, kdyby se mamce po jeho návštěvě přitížilo. Bude lepší, když ji to řekne on sám, než, aby jí to vydrbali ty zdravotnické káči. Počká na autobus, který ho doveze do nemocnice. Uvědomí si, že to bude stíhat jen tak tak.
Za půlhodiny je před nemocnicí. Ověří si, kdy odjíždí mu autobus. Za hodinu a potom za Hikaru. Vejde do nemocnice a jde rovnou na patro, kde jeho mamka leží. Strčí hlavu do dveří.
„Mami?“
„Pojď dál. Pomeranče? Super a otec?“
„Přijde k večeru, má moc práce. Kam ti to mohu dát?“
„Polož je tam.“ Ukáže na stolek.
„Nechceš jeden oloupat?“
„Jasně. Tak povídej.“
„To je to na mě tak vidět?“ Pavel vezme jeden pomeranč a začne ho loupat. Voňavé slupky dává do papírového kapesníku, který vytáhl z kapsy.
„Jsem tvoje matka. Tak co?“
Pavel na chvilku přestane loupat. „Hikaru odjíždí do Japonska.“
„To je mi líto, ale jednou by odjel.“
„Já vím!“
Jarmila se posune výš. „Nepočítal jsi, že to bude tak brzy.“
Pavel sklopí hlavu, ale dál loupe pomeranč. „Jo a neříkej, že takový je život! Táta mi toho řekl dost.“
„Tomu věřím. V tomhle ti neporadím. Prostě to musíš…“
„Já to vím!“
Jarmila se usměje. Samozřejmě, že to ví. Ví všechno, ovšem něco jiného je připustit si to, že je konec. Nebude to mít vůbec lehké. První lásky jsou jako jizvy. Ani laserem je neodstraníš. Zůstanou vyryty do duše po celý život. Může si najít později někoho jiného, ale hluboko v něm zůstane vždy jako první Hikaru. Jen doufá, že nebude hledat někoho na truc. Jen, aby si dokázal, že dokáže žít bez něj. Ráda by ho toho ušetřila, ale stejně jako první dětskou nemoc, si i tohle musí prožít sám. Ona s ním jenom může být.
„Tady máš. Jiřina povídala, že jsou sladké.“
„Nechceš?“
„Nemám na ně chuť. Chtěl jsem ti to jenom přijít říct.“ Rozhlédne se po nevlídném pokoji. Bílo, slabý pach dezinfekce, postel, stolek, skříň a televize.
„Nic moc, co?“
„Jo. Už něco vědí?“ optá se zvědavě.
„Kdepak. To jim bude trvat a nakonec nezjistí nic. Jsou opravdu sladké. Poděkuj jí, a co chceš teď dělat?“
Přesně jsem čekal, že se optá. Celý čas si to sumíroval v autobuse. „Rozloučím se s ním a soustředím se na školu. Bohužel tancování jde do kytek, sorry, mami. Jiřina povídala, že mě bude dál doučovat. Flétnu nechám plavat. Bez Hikara ji nezvládnu.“
„A teta Míla?“
„Pravda. Tak občas jí zahraji. Stejně to hraje ona, ne já.“
Jarmila sní pomalu poslední kousek pomeranče. Povídá o škole, o Jardovi, který zjistil, že Jiřina umí šít a jak chce stvořit nějaký kostým. Usmívá se a on je rád. Podívá se na hodinky. Bude muset jít. Uběhlo to, ani neví jak.
„Budu muset jít.“
„Víš, fandím Jardovi.“
„Já taky. Je to fajn kámoš. Tak se měj a dávej na sebe pozor.“
Jarmila se usměje. I když ho nechal, měl na něj dobrý vliv. Už se nekroutí jako paragraf, ale dívá se zpříma na svět a dokonce si o ní dělá starosti. Vyrostl, ale hlavně dospěl. Už to není ten chlapec, který si rozbil koleno na kole, který za ní přišel s pláčem, ale i tak, pořád je její.
„Tak jak se máme?“ ozve se ode dveří vřelý hlas.
„Tomáši, dobře, co mě pustit?“
„Přes mou mrtvolu.“ Oba se na sebe usmějí, ale Jarmila poté zvážní. Potřebuje být doma. Zvládne to Pavel?
„Jsem doma! Odjíždím!“ Ticho a v tom si vzpomene, že mu otec říkal, že bude v práci pozdě do noci. Z lednice vezme chleba, namaže ho, ale nechá ho být. Má žaludek na vodě. Vyjde nahoru. Má ještě čas, ale ne moc. Vybere si oblečení. Bílou ležérní košili s tmavším potiskem na dolním okraji, černé džíny, tanga. Všechno to uloží a jde do koupelny. Prohlíží se, když si uvědomí noc s Míšou. Byl vyholený. Vyhrabe z přihrádky jednorázové žiletky. Všude se nemůže oholit, ale vepředu to zvládne. Když jednou, tak pořádně. Když si uvědomí houští, vezme matčiny nůžtičky. Lepší. Oholí se. Je mu trochu divně, ale odhodlaně pokračuje.
Vypadá to lépe a taky, když měl Míšu v ústech, no bylo to lepší. Vleze do vany a pustí sprchu. Důkladně se umyje, i vlasy. Podívá se na hodinky a zakleje. Tím holením strávil víc času, než chtěl. Natáhne na sebe košili, uvědomí si chvějící ruce. Spustí je podél těla. Co si to namlouvá? Že ho tím získá zpět?
Zasní se. Jsou spolu, jdou po hlavní ulici, on se směje, Hikaru je vážný jako vždy. Lidé je zdraví. Nasednou do auta. Hikaru mu se samozřejmostí položí ruku na stehno. Oba se těší domů. Zaparkují před domem, ale ještě v autě zůstanou. Líbají se, jako kdyby se poznali poprvé, a potom jdou domů.
Píp. Píp. Mobil. Trhne sebou. „Ano?“
„Pavle, byl jsi u mámy?“
„Jo, proč se ptáš?“
„Kvůli pomerančům. Koupil jsi je?“
„Nejsem dítě, jasně že jo. Celou síťku.“
„Fajn. Ehm… Dobrou noc.“ Pavel zavrtí hlavou. Kontroloval ho nebo co? Pohodí telefon na postel. V zrcadle si upraví vlasy, jeden pramínek z něj nějak vybočuje. Nakonec je spokojený. V koupelně na sebe nastříká zbytek své oblíbené vůně. Snad se mu bude líbit. Zůstane na sebe civět. Poznává se i ne. Odvrátí tvář. Najednou chce zůstat doma, nikam nejít. Žít dál v iluzi.
Nakonec vezme tašku přes rameno. U počítače zpozoruje kondomy. Hodí je do tašky. Je mu divně. Kdyby tak mohl rozluštit své pocity. Dole natáhne bundu. Rychle vyjde ven. Pečlivě zamkne a s bušícím srdcem vyjde ven.
Co to dělám, proboha?
Neví.
Na náměstí nasedne do jediného taxíku, který tam čeká na zpozdilé nebo spěchající.
„Zámeček.“
„Jasně.“
Ticho se rozprostře a on pozoruje osvětlené ulice. Občas se mu zdá, že poznává známé, ale svou tvář, která prokmitne ve skle auta, nepoznává. Cizinec.
Proč to dělám? Jsi cvok? Odkopl tě a ty jdeš za ním s prosíkem o jednu noc. Jako nějaký dokař. Bože co to dělám? ale nemá odvahu se sebrat a odejít. Chce to udělat, zároveň má strach. Proč se v tom piplám, vždyť si jenom užiju. Bylo mi s ním krásně.
„Sto osmdesát.“
„Tady. Zbytek si nechte.“ Podá mu dvoustovku. Zadívá se na osvětlený Zámeček. Srdce v krku. Taxík zavrčí a odjede. Pavel osamí. Uvědomí si hloupost svého počínání. Zahodil vše, kvůli pár minutám. Obrátí se a chce odejít, když se dveře otevřou a on se ocitne v osvětleném obdélníku. Smutně se usměje. Už není úniku. Musí to dokončit, i když je to nejhorší, co mohl udělat. S úsměvem, o kterém doufá, že je vřelý, se otočí ke dveřím.
Bolí to. Bolí, protože doufal, že tohle jednou zažije.
Světlo je jenom iluze.
„Pavle, dobrý večer.“ Kéž bych odešel! Proč jsem váhal? Ne, proč jsem to chtěl? Miluji ho.
„Dobrý večer, Hikaru.“
„Pojď dál. Je ti dobře?“ Pavel si sundá boty, vezme papuče. Hikaru mu pomůže z bundy, pověsí ji na věšák. Zkoumavě ho přejede. Je krásně oblečený a ta vůně.
„Ano. Proč?“
„Kvůli té zimě. Ráno jsi byl promrzlý. Myslel jsem, zda vůbec přijdeš. Půjdeme do knihovny?“
Pavel pocítí vděčnost, že hned nejdou do ložnice. Cítil by se opravdu hrozně. Takhle se jen navrství další iluze, hořce si uvědomí. Iluze tvořená zdáním domova, tepla. Lásky. Je iluze špatná?
„Je mi opravdu dobře. Kde je Ayumi?“
Ayumi odešel. Prý to nechce vědět, nechce se na to dívat. Vzal taxíka a zmizel do města. Prý se jede pobavit a přijede k ránu. „Není tu.“
To je dobře. „To je mi líto.“
„Opravdu?“
„Jistě.“ Je překrásný. Proč někdo neřekne, že muž dovede být krásný? Ale stejně v tom kimonu byl okouzlující. Sem k němu nepatří. Proč si myslel, že ano?
Hikaru se posadí do křesla. Pozoruje ho. Bylo by zajímavé vědět, jak si to představuje, protože on to neví. Je pravdou, že ho stále přitahuje. Možná je i zamilovaný, ale srdce je jedna věc, druhá věc je hlava. Ty dvě spolu jdou málokdy ruku v ruce.
Miluji ho. Proč vše musí být složité? Usmál se. Nesměle, jako by nevěděl, co tady dělá. A možná je to pravda.
„Budeš se dál učit česky nebo sem přestaneš jezdit? Prodáš to tu?“
Hikaru se zarazí. „Ne. Možná sem přijedu, možná někdo z rodiny nebo známý. Je tu krásně a Voříšek – sama, vymínil, že se to neprodá.“
„Aha. Půjdu na výšku, dostanu se tam. Jiřina mi pomůže.“
„To je dobře. Pavle.“
Je to tu. Cítí sucho v krku, napjatý žaludek. Co na tom, že ho miluji, když ho nemohu mít. Byl bláznem, protože nikdo takový ho nemůže milovat. Řeči, které se dobře poslouchaly. Mám odvahu žít se snem?
„Musím se přiznat, že poprvé v životě nevím, co mám dělat.“
Pavel vytřeští oči. „Cože?“
„Nevím, co mám dělat. Nevím, jak se mám zachovat. Nejsi můj milenec, ale nejsi prostitut. Jak se mám chovat?“
Pavel má pocit, že se zblázní. On to nechal na něm a teď, aby to vše udělal sám. „Tak se ke mně chovej jako k známosti na jednu noc.“
Hikaru přimhouří oči. Chce to tak doopravdy? Podle zvednuté brady a přímého pohledu jo. Vstane. Nalije do skleniček. Taky východisko.
„Chceš se napít?“
Pavlovi se uleví. Nemusí nic dělat. Je rád, protože se může soustředit na svoji touhu? Iluzi? Čert ví co, ale chce zažít chvíle, které ztratil.
„Rád.“ Přijme skleničku. Upije. Nechutná mu to příliš, ale nedá to najevo. Hikaru se k němu nakloní. Políbí ho na rty. Krátce. Pavlovi se zatají dech. Proč je to jiné než s Míšou? Proč? Ublížil mi a Míša ne a přece v něm jeho dotek vyvolává tisíckrát větší odezvy než Míšův. Sakra, proč? Je to kvůli lásce nebo feromonům, jak říkají odborné časáky, které čte Olina? Možná je měl číst lépe, když se nudil.
Pavel najednou sklopí hlavu. „Proč?“
Hikarovi se uleví. Konečně ta Pavlova podivná maska spadla. Posadí se vedle něj. „Proč? Protože nechci, abys trpěl, protože já sám nevím. Chtěl bych tu zůstat, ale odjedu. Tohle není moje země. Cítím se tu jako nějaké exotické zvířátko. Promiň. Myslel jsem, že když se rozejdeme, zapomeneš a půjdeš dál.“
„Myslel sis špatně.“
Hikaru se usměje. „Asi ano.“
„Nechápu, proč bys tady nemohl žít,“ vede dál svou Pavel. Přece tu má práci, dům, má jeho. Má vše, neuvědomuje si to?
„Protože mě to nenaplňuje, promiň.“
„Aha. Sny sláva…“
„Možná.“
„Je to k ničemu. Byl jsem s Míšou.“
„Je fajn, ne?“ Je mu to líto. Ještě před pár dny myslel, že bude jeho první. Měl jsem to být já.
„Jo je. Prodává se, ale byl milej. Asi poznal, že se mi něco stalo. Ráno mě vyhodil z bytu.“
Hikaru strne. Chudák.
„A nelituj mě. Líbilo se mi to.“
„To je dobře.“ Není vůbec rád.
„Ale myslím, že s tebou by to bylo hezčí.“
„Proto jsi to navrhl?“
Pavel pokrčí rameny, opře se o něj. Je mu hezky, když se o něj může opírat. Tohle je to pravé, pomyslí. Žádný sex, nic takového. Taková milá hřejivá přítomnost toho druhého. Uchopit ten pocit, držet, nepustit.
„Asi ano, ale něco jsem chtěl říct. Nevím co.“ Narovná se a zamračí. Už to měl. Něco, co bylo velmi důležité. „Přítomnost někoho, nevím sám. Byla to jenom myšlenka. Důležitá.“ Mračí se ještě víc.
Hikaru se usměje. Přítomnost toho druhého, hřejivé teplo domova, Pavle – to jsi měl na mysli. Je neskutečný. To co chce je neskutečné. Neměl by tohle znát. Kde je sobeckost, klapky na očích a slovo Já. Je jiný než ostatní, ale proč?
„Není to důležité. Nejsem asi ve své kůži. Musím do půlnoci být doma, jinak mám zaracha do konce roku.“ Opře se o něj. Opět se v něm objeví vzpomínka na něco důležitého. Měl to, ale je to jedno. Stačí mu, když slyší tlukot srdce. Proč někdo chce slyšet víc? Je to nejhezčí hudba. Zamračí se. Proč si to myslí?
„Víš, jaká je nejhezčí hudba?“
„Jaká?“
„Tlukot srdce.“
Hikaru ztuhne. Tlukot srdce? „Proč si to myslíš?“
„Nevím, jen když tak sedím, poslouchám, napadlo mě to. Divné, že?“
„To ne.“ Ztrácím se v jeho myšlenkách. Jsou divné na někoho, komu je osmnáct. Někdo k tomuhle nedojde nikdy. Možná to jen četl.
„Ayumi je tvůj přítel?“
„Nejlepší.“
„Máš se. Já zrovna své ztratil. Nelíbí se mi to. Proč jsou lidé tak hnusní?“
„Jsou jen slepí.“ Celý den si představoval tenhle okamžik. To, že tu budou sedět a vést filozofické úvahy, ho nenapadlo.
„To já vím. Taťka mi řekl, že moje sestra se bude jmenovat Monika. Líbí se ti?“
„Pěkné jméno.“
„Moni na ni bude volat. Odstěhoval bych se za tebou.“
„A nechal školu, rodinu?“
„Nevím. Necháme toho.“
„Ty sis začal?“ pohladí ho po vlasech.
„Líbí se mi to. Vzrušuje mě to. Červenám se. Řekl jsem to.“
Hikaru se usmívá. Nevzpomíná si, kdy mu bylo tak dobře. Příjemně, něžně. „Proč by ne. Člověk by měl druhému říct, co má rád. Když si vzpomenu, jak mě to učil.“
„Kdo?“
„Jmenoval se Takuma. Byl starší a trpělivější. Pořád mě nutil, abych něco povídal. Chtěl jsem sex a on chtěl o mně vše slyšet. Nikdy jsem nepochopil proč.“
„Nikdy?“
„Jsi nějak zvědavý.“ Možná začíná konečně chápat, proč tehdy Takuma chtěl o něm vše vědět. Možná byl tehdy příliš do sebe zahleděný, že ho tehdy nepochopil. Tohle je za ním, ale s Pavlem by to mohl změnit, kdyby dostal šanci.
„Jako kotě. Stejně jsem naštvaný, že odjíždíš. Sere mě to. Kdybych to mohl změnit.“
Hikaru zaváhá. Prodloužit muka? Ne, ale jedno chce udělat. Skloní se a jeho rty se jemně otřou o Pavlovy. Ten spokojeně zavře oči. Opětuje polibek.
„Nebuď netrpělivý.“
„Já jsem netrpělivý. Trpělivý mohu být potom.“ Vstane na všechny čtyři. Prohne se v zádech a zakrouží boky. Hikaru se usměje. Takový je ve světle reflektoru. Smyslný přitažlivý. Světlo opadne a vše se změní. Chceš mě, říká celým vzezřením.
Ano.
