cyklus Flétna - 21. Chci víc!
Flétna
21.
Chci víc!
Pavlovi se rozjasní tvář. Něco se v něm uvolní, i když uvnitř přetrvává smutek. Přisune se k němu. Diví se své odvaze.
„Líbíš se mi.“ Nechápe své jednání, protože veškerou iniciativu nechával vždy na Hikarovi. Ale zítra odjede. Už nikdy ho neuvidí. Proč se zdržovat, když chce jedno? Chtěl by jedno a to zažít to o čem dlouho snil. Dozvědět se, zda to nebyla pouhá iluze.
Hikaru pořád váhá, ale nakonec přijme nevyhnutelné. Dotkne se jeho tváře a dívá se mu do očí. Budeš toho litovat? Ptá se.
Pavel neví, co po něm chce. Chce jen cítit jeho rty na svých, jeho ruce na svém těle. Proč váhá? Nechce ho? Zamrazí ho. Co když lhal i v tomhle? Chce se odtáhnout, najednou si připadá nemotorně, směšně.
„Nebudeš toho litovat?“
„Čeho?“
„Nic.“ Nevím jak začít. Poprvé v životě nevím, kde začít. Jsem nervózní, ale proč? Už to dělal. Není nezkušený, ale Pavel mu mezitím obtočí ruce kolem krku. Přitiskne se k jeho tělu. Hikaru ucítí nával touhy. Konečně je to tady. Je mu strašně líto, že se tohle stalo. Už bez rozpaku ho odsune, až spadne v pokroucené poloze na pohovku.
Pavel se protáhne, zadívá se mu do očí. Téhle noci si může dělat, co chce. Hikaru odsune ruce, které chtějí rozepnout knoflíčky. Sedne si mu na nohy a uvězní ho. Dívá se mu do očí, zatímco ruce hladí tělo.
„Chci tě.“
Hikarovy rty se zvlní. V této chvílí jím vládne touha a tak by to mělo být. Skloní se nad něj a políbí na krk. Olízne ho a drobnými polibky bloudí po jeho pokožce. Krk, brada, tváře, závan na uchu a lehké kousnutí jen zvyšuje požitek. Přesune se k obličeji. Olízne spodní ret, který vzápětí vsaje. Bojuje se svoji i Pavlovou touhou.
Pavel nechápe, co s ním provádí. Hoří nebo je spíš jak na jehlách. Každý drobný dotek zvyšuje jeho touhu. Nikdy by neřekl, že to může být tak nádherné.
Dolní ret. Napuchlý citlivý. Líbí se ti to? V očích úžas, spokojenost, touha. Pavlovy ruce si ho k sobě majetnicky přitáhnou. Vklouzne dovnitř pod svršky, aby cítil nahou pokožku, vlnění svalů. Hikaru má co dělat, aby se nesmál. Nedočkavec, ale i on touží po milování.
Oplatí mu polibek a bojuje s jeho jazykem věčnou bitvu. Odtáhne se od něj, pozoruje jeho tvář. Není ani dokonalá, ani překrásná. Je jeho. Pohladí ho po tváři, divoce políbí, ale hned vyklouzne. Posadí se mu na stehna a pozoruje ho z výšky. Pavel si olízne rty. Rukou přejde ke rtům. Pohladí si spodní ret a špičkou prstu vklouzne mezi rty. Jazykem ho obkrouží.
„Svůdníku.“ Pavel nerozumí, co říká, a je mu to jedno. Tón hlasu jasně napovídá, že se směje, ale jemu to nevadí. Smích k lásce patří nebo ne? A pak je toužebný. Je mu strašně dobře, že po něm touží. Aspoň toto není iluze. Hikaru se spíš dál věnuje odkrývání tajnosti, které skrývá. Knoflíček za knoflíčkem vyklouznou ze své dírky a odhalují ukryté poklady. Hikaru zatím nic jiného nedělá, ale upřeně pozoruje každý okrytý kousek těla. Nemůže se dočkat, až ucítí jeho teplo, hladkost. Vklouzne a pomalu ji odhrne. Zalituje, že nemá na sobě kimono. Později si je spolu oblečou. Rukama krátce přejede odshora dolů po hladké kůži. Zavrtí se a rukou sklouzne ke klínu. Zamne rukou.
Pavel zasténá. Je vzrušený. Proč to musí protahovat?
„Musíš to protahovat?“
„Hm.“
„Neznáš nic jiného?“ Chce se vymanit ze sevření jeho nohou i putujících rukou, mít volnost, aby se mohl připojit, nejen rukama. Prsty klouže po Hikarově těle, ale je mu to málo. Chce ho vidět nahého, chce ho hladit. Držet v objetí.
„Znám, ale proč spěchat. Spěcháš?“
„Do půlnoci se mám vrátit, jinak mám zaracha,“ uvědomí si, co ho celou dobu tlačilo jako noční můra. Čas, že to opět nestihnou, že opět budou někým vyrušení.
„Stihneme to třikrát!“
„Tři… Třikrát?!“ zakoktá se. Třikrát ho mít v sobě, milovat se, mít ho v ústech. „To…,“ přestane nebo ze sebe udělá hlupáka. Zasténá, když se Hikaru dotkne jeho bradavky. Špičkou prstu kolem ní krouží. Vzrušuje ho to. Zazmítá se, ale je to beznadějné. Frustrovaně hledí do jeho pobavené tváře. Moci mu oplatit to jeho mučení a v tom mu to dojde. Ruce vyklouznou zpod roláku a sklouznou dolů. Přitisknou se k jeho klínu. Přejíždí sem a tam a zároveň tlačí.
Hikaru se usměje. Líbí se mu to. Pavel se snaží ignorovat svou vlastní touhu i to co s ním provádějí Hikarovy ruce. Rozepínají knoflík u kalhot, vklouznou dovnitř. Uvědomí si, že to jenom zvýšilo i jeho touhu, když se dotkl mužství. Dychtivě ho vydoluje z jeho úkrytu.
Hikaru si toho nevšímá a dál pokračuje s hlazením bradavky. Vezme ji mezi prsty a jemně zmáčkne, pustí a opět, až jsou tvrdé. Přejede po nich bříškem palce. Perfektní. Dokonce na něj zapomněl. Skloní se a políbí ho. Vklouzává do úst se stejným rytmem, jako za chvilku bude v něm.
Když ho pustí, Pavel se nadzvedne a stáhne ze sebe košili a z Hikara rolák. Přitiskne se k němu. Je to jiné než s Míšou, je to krásnější, volnější, jiné…
Hikaru se z něj zvedne a chce stáhnout kalhoty, ale to už před ním Pavel klečí a drží ho.
„Jsem tvým zajatcem?“
„Ano. Teď budeš dělat, co já chci.“ Jednou rukou ho drží a druhou rukou sklouzne k svému klínu a vytáhne ho na svobodu jako před chvilkou Hikarovi. Pustí ho a políbí na špičku údu. Pozoruje, jak se chvěje pod jeho dechem. Prsty ho zkoumá, přejíždí odshora dolů. Líbí se mu to. Když se rozkročí, zajede i dál, až k dírce, kde jemně zatlačí. Vrátí se zpět k varlatům, které podebere a jemně mne. Celou dobu pozoruje jak je před ním vztyčený. Jako nanuk. Jen olíznout, vzít do úst, pohltit ho, až úplně roztaje. Vezme špičku údu mezi rty a saje. Jedna ruka se věnuje varlatům a druhou ho obemkne. Prsty stahuje pokožku a zasouvá si ho hluboko do úst.
Hikaru má přivřené oči a vyrazí jemně jeho ústům vstříc. Tohle mě asi zabije, pomyslí mátožně. Nádherné. Bude z něj skvělý milenec, když zajede do krátkých vlasů. Čechrá je, ale zároveň mu vychází vstříc.
Pavel zatím zkouší všechno možné, aby zvýšil jeho slast. Zoubky ho jemně okusuje, přejíždí po celé déle, aby ho vzápětí pomalu do sebe vsál. Nakonec si ho jen zasouvá do úst a ruka přejíždí po jeho hladké pokožce.
„To stačí.“
Pavel mimoděk zakňourá jako by mu vzali oblíbenou hračku. Hikaru ho zvedne. Pavel ucítí na svém těle jeho mužství. Přitiskne se k němu a instinktivně se o něj otírá.
„Proč? Dělám to rád.“
To tedy ano, pomyslí si Hikaru. „Později se mu můžeš věnovat, jak jen budeš chtít.“
„To je dobře. Dělá mi to dobře.“ Hikaru zatím stahuje Pavlovy kalhoty. Nad tangami pozvedne obočí. Zajede za šňůrky, až se mu zaříznou do těla.
„Někdy je mám rád,“ zamumlá rozpačitý Pavel.
„Říkám snad něco?“ Schýlí hlavu k jeho rtům. Ochutná se. Zamručí spokojeností. Pavel si spokojeně pomyslí, že dobře udělal, když si je vzal. Líbá ho a tiskne se k němu. Rukama sklouzne k zadku a snaží se stáhnout Hikarovy kalhoty. Hikaru si je sundá sám. Stojí a dívají se na sebe. Pavel si povzdechne, přistoupí k němu a pohladí od hrudi, až dolů. Líbí se mu strašně moc. Klidně přistoupí k pohovce. Vzpomene si, že se chtěl milovat v posteli. Jen sen, bláhové představy. Vyzývavě se posadí, i když je v něm malá dušička.
Hikaru k němu dojde a jenom si k němu sedne. Hladí ho, zkoumá jeho pokožku, konturu, obrysy svalů. Od hrudi k penisu, až k nohám. Najednou ho přetočí, že je opřený a nohy se dotýkají země. Klekne si mezi roztažená stehna. Vezme ho do úst, až Pavel skoro vyletí. Potom se uklidní a jemně vrní, aniž si to uvědomuje. To je nádhera. Nohama obtočí Hikarovo tělo, jak si toužebně přeje ho dotýkat.
Hikaru zatím rukou zajede úplně dolů a jemně mu tře okolí kolem dírky. Vymaní se ze zajetí Pavlových nohou a přistoupí ke skříni se zásuvkou. Dal sem posledně pár věcí a potom je zapomněl vyndat. Teď je rád. Pavel na něj nespokojeně hledí. Pozoruje ho a ruce samovolně sklouznou na jeho tělo. Jedna k bradavce a druhá k údu.
Hikaru vytáhne kondom a gel. Trochu se natočí, aby neviděl, jak si ho nasazuje. Přejde k němu s gelem v ruce a opět si klekne. Odtáhne ruku, políbí do dlaně. Mohl by to ještě zvrátit, ale nechce se mu a Pavel je na tom určitě stejně.
V Pavlovi zatrne, takže konečně je to tady. Má mu to říct? Kašle na to. Hikaru ho zatím hladí po těle. Vzrušuje ho to.
Vezme gel a nalije si ho ještě na kondom. Pavel se sesune trochu níž a položí nohy na pohovku. Uvědomí si, že má stažené svaly. Snaží se uvolnit, ale moc mu to nejde. Sakra, přece to zvládne, ale uvědomuje si napětí v těle.
Hikaru zatím zkoumavě se dotkne jeho zadku. Uvědomí si jemné chloupky, zatímco v klíně je nemá. Holil se? Tancuje tak asi ano. Prstem jemně tlačí na stěnu otvoru. Ještě a pomalu pronikne dovnitř. Pavel s bušícím srdcem vnímá ruku a potom povolení svěrače. Má to za sebou.
Hikaru vytáhne prst a opět jemně ho tře. Potom si ho k sobě přisune a zatlačí údem. Pavel zavře oč a stiskne rty. Bolí to. Snaží se uvolnit, ale nejde to. Mimoděk se nadechne a vydechne.
Hikaru stiskne rty. Myslel, že to půjde lehčeji. Nalije ještě víc gelu a pronikne opět jen prstem. Pavel, když neucítí tlak, povolí. Nejraději by řekl, nech toho, ale mlčí. Opět ucítí, jak v něm vzrůstá vzrušení. Líbí se mu, co s ním tam dělá. Opět, ale tentokrát klidně čeká, až do něj vklouzne. Drží si stehna. Hikaru pomalu zatlačí, vyklouzne a dokola.
Najednou to povolí, Pavel zasykne a vnímá jak je plný. Hikaru klidně vyčkává. Políbí ho na rty, zatímco ho rukou hladí po těle. Vnímá jak je těsný. Zkusí se pohnout, ale Pavlova ruka ho zadrží.
„Pavle, ty jsi… To je hloupost.“ Pavel nic neříká. Sakra, co má říct? Že je to poprvé. Když se milovali s Míšou, nějak chtěl to udělat, ale vždycky ho vmanipuloval do sebe. Něco říkal, že to tak má raději. Začíná o tom tvrzení pochybovat, ale líbí se mu, jak ho naplňuje.
Hikaru se opět pohne. Jde to snadno. Pomalu přirazí. Odtáhne se, ale nevyklouzne, rukou vezme Pavlův úd a přejíždí po něm.
Pavel cítí, že opět v něm roste vzrušení. Hikaru do něj pomalu pronikne, zatímco rukou laská partnerův úd. Pavel cítí, že vyvrcholí. Olízne si vyschlé rty a s Hikarovým přírazem vykřikne.
Hikaru ho hladí a vymačkává vše. Potom ho vezme za nohy, drží je, zatímco proniká dovnitř sem a tam. Dívá se, jak vklouzává a vychází ven. Pavel leží uvolněně na pohovce a vstřebává dozvuky vyvrcholení. Je to tak jiné než s Míšou. Krásnější.
Hikaru z něj vyklouzne, pustí nohy. „Otoč se.“ Pavel rychle vykoná, co chce a vyšpulí zadek. Tělo leží na pohovce, zatímco nohy jsou na zemi. Hikaru do něj snadno vklouzne. Chytí ho za boky a přiráží. Pavel si uvědomí, že v něm pomalu roste napětí. Je mu skvěle. Uvolní se a vnímá jenom všechny pocity, které ho zaplavují. Rukou sklouzne k svému údu a začne si ho přejíždět. Chci ještě, chci ještě víc.
Hikaru z něj vyklouzne, sundá kondom a třením vyvrcholí. Dívá se, jak tekutina dopadá na Pavlovo tělo. Ten otočí k němu hlavu.
Hikaru ho políbí na záda. „Líbilo se mi to.“
Pavlovi se uleví. Neuvědomil si, že chtěl právě ta slova slyšet. To, že se mu s ním to líbilo. Vstane a neví, co dál má dělat. „Ještě dvakrát!“ vyletí z něj najednou a zrudne.
Hikaru se rozesměje. Vstane a přitiskne se k němu. „Ano. Půjdeme do koupelny.“
„Jo cítím se ehm trochu ulepený,“ zčervená. Hikarovi se to líbí, když se Pavel vytáhne na špičky a pošeptá mu do ucha. „Máš někde to kimono?“
Hikaru už je zabalil, ale vytáhne je. Když si ho představí v jeho oblečení, něco se v něm sevře. I kdyby měl balit znovu, najde ho.
„Běž do koupelny, přijdu tam. Ano.“
„Dobře a dvakrát!“ Hikaru ho pleskne po zadku. Pavel jde kroutíc boky jako nějaká štětka. U dveří vyplázne jazyk, ale za dveřmi zvážní. Pohladí si rozjitřené tělo. Bylo to skvělé. Chci víc!
Hikaru jde k zavazadlům. Přesně ví, kde jsou. Rychle je vytáhne, podívá se na kufry, ale rychle se od nich otočí a odchází. I přes to, že má rád Japonsko, Čechy mu učarovaly a je tu rád. I když to tu není lehké a nemá všechno, co chce, bylo tu krásně.
Otevře dveře do koupelny. Voříšek – sama musel mít rád koupání, protože velká vana a sprchový kout tvoří luxus. Momentálně je koupelna plná páry. Netušil, že má rád vedro, proto nechá otevřené dveře. V domě jsou sami, tak co by se stalo.
Pověsí jukaty na věšáček. Otevře dveře do sprchy. „Pavle?“
„Promiň, ale začal jsem bez tebe,“ zazní z kouta, když se k němu přitiskne mokré tělo. Pěkné moc. „Umyješ mi záda?“
„Vůbec na tebe nevidím.“ Otevře dveře. Za chvilku trochu páry zmizí. „Měl jsi říct, že miluješ saunu.“
„To ano. Mamka s taťkou jsou z toho na mrtvici. Nechápou, jak se mohu sprchovat v horké vodě. Tedy vařící.“ Natáhne k němu houbu a zmáčkne ji, až spadne velký kus pěny.
Hikaru ji s úsměvem vezme. Pavel se otočí ke stěně obložené zelenými kachličkami. Postaví se a roztáhne nohy, zatímco vyšpulí zadek. Ohlédne se.
„Měli by na tebe poslat mravnostní,“ zabručí Hikaru japonsky. Zmáčkne houbu, až pěna spadne na záda. Pozorně sleduje, jak klouže dolů po ladných křivkách Pavlova těla.
Pavel se zavrtí. Kdy už začne? Nechápe, proč musí být tak pomalý. „Ach, to je ono,“ zamumlá, když se ho dotkne ruka a přejíždí záda až dolů a stále níž, až sklouzne mezi nohy a hladí ho. Potom dolů po stehnech, lýtkách a zpět.
„Ještě předek nebo ho máš umytý?“ řekne mu do ucha a jemně ho kousne. Pavel se otočí a opře se o chladné kachličky. Vzadu chladno vepředu vášeň. Klidně by se nechal mýt stokrát.
„Zapomněl jsem.“
„Výborně, tak dokončíme to mytí, ale potom mi to oplatíš.“
„Samozřejmě.“ Pavel pozorně sleduje, jak mu houbou umývá dokonce krk, potom hrudník, vyhne se bradavkám a myje mu ruce. Mazlí se dlaněmi a prsty. Líbí se mu to, jak o něj pečuje, hladí, laská. Nakonec sjede k údu, který pořádně namydlí. Pustí sprchu, kterou zavřeli, a oplachuje Pavla. Pozoruje, jak je opět připravený. Zavře vodu a vybere gel. Pomalu ho vymačkává na houbu, kterou zamne, aby se zpěnila.
„Teď ty.“ Stojí uprostřed velkého sprchového koutu. Pavel ho obchází.
„Přemýšlím, kde začít.“
„Můžeš si dělat, co chceš.“
„Já vím.“ Zaváhá. Neví, jestli je to teď vhodné, ale k čertu. „Miluji tě.“
Hikaru se nadechne, ale mlčí. Pavel je rád, že to neřekl. Přejde k zádům. Políbí ho mezi lopatky. Potom ho začne drhnout. Hikaru se začne smát. Je to ďáblík, protože má pocit, že z něj strhne kůži. Pavel si klekne a začne mýt zadek. Pečlivě umývá rýhu, až dolů.
„Chceš být ve mně?“
„Dneska ne!“ zarazí se, protože si uvědomí, že nebude další milování. Nechce. „Ne. Já - necháme to tak ano,“ koktá. Hikaru se otočí, vytáhne ho na nohy a rychle se domyje.
„Nic se nestalo.“
„Ale jo.“ Obejme ho. „Promiň, jsem jak uřvaná bába. Já - je mi s tebou krásně. Jen to potřebuji říct. Nic víc.“
Hikaru přikývne. I on by to rád řekl. Že mu bude chybět. Pavel má víc odvahy než já, uvědomí si. Je mi s ním skvěle. Jednou si někoho najde a ten dotyčný si bude moci blahopřát. V duchu zakleje. Rád by jím byl on. Možná, kdyby ten zmetek Kazumi žil déle… prostě ten mizera vždy zkazí, co se dá.
„To je dobrý. Dáme si něco chladnějšího.“
„S tímhle?“ Sjede pohledem ke klínům a oba je tam pohladí.
„Proč ne?“ Vytáhne ho z koutu ven. Vezme osušku lososové barvy a utře ho. Pavlovi se to líbí, když mu zahalí hlavu a tře mu vlasy. Otočí se, aby mu utřel i záda. Vnímá jeho ruce. Proč se s ním cítí jinak než s Míšou?
„Tak a teď tě pěkně oblečeme.“
Pavel si uvědomí, že vzrušení neopadlo. Naopak jemně nadouvá látku kimona. „Říkal jsi, že se to jmenuje jinak. Jak?“
„Jukata. Nosí se v létě, doma nebo ve známém prostředí. Taky v místech, kde jsou horké prameny.“
„Vypadá to, že budu muset lépe sledovat to anime, co mi pořád vnucuje Jarda. Počkej, utřu tě!“ Zatáhne za ručník a skoro mu jej vyrve. Se stejnou vervou ho utře. Neopomene se ho dotknout na penisu, pohladit tělo, slíbat kapky vody… Nejraději by si klekl a vzal ho od úst.
Hikaru vyjde ven a zavře dveře. Vede ho k sobě do ložnice. Pavel zesmutní, když uvidí dva velké kufry. Otočí se od nich a lehne si na břicho.
Hikaru si vedle něj sedne. „Co je?“
Pavel pohladí pokrývku. Je na nich kostkovaný obyčejný vzorek. Mimoděk si vzpomene na povlečení se vzorem medvídků, které měl v pěti letech. „Odjíždíš! Co by bylo?“ rupnou mu nervy. „Promiň, já se…“
„Nemůžeš se s tím smířit.“ Položí mu ruku na záda.
„Jo,“ zahuhlá, ale nedokáže setřást jeho ruku. Nemůže dělat nic. Posadí se a jukata mu mimoděk sklouzne z ramene. „Hikaru, proč tu… pořád dokola. Nemohu to nějak vytěsnit z mysli.“ Hikaru fascinovaně přejede po odhaleném rameni. Vypadá sexy. Políbí ho na něj.
Má pravdu, proč to pořád omílá a zdržuje od toho, co oba chtějí? Zavrtí se a kimono popojede dolů.
„Nádhera.“ Hikaru je pomalu stahuje dolů, až se objevují ramena, klíční kosti, bradavky. Pavel si lehne. Hikaru by ho nejraději zachytil do svého skicáku nebo na fotografii, jak tu leží odhalený a přece zahalený. Natáhne ruku, pomalu vklouzne pod jukatu. Pohladí hedvábné stehno. Posune se výš. Pavel zavře oči a nechá se hýčkat.
Pavel s výkřikem klesne na břicho. Neuvěřitelně, že dokázali se udělat stejně. Na netu četl, že to prostě není možné, ale spíš by to přičítal šikovným Hikarovým rukám. Leží polonahý v jutace a zívá.
„Chce se mi spát.“
„Tak se prospi. Odvezu tě.“
„Opravdu ti to nebude vadit? Nechápu, proč jsem tak unavený.“ Přetočí se na záda. Hikaru si vedle něj lehne. Přitáhne spadlou pokrývku a oba přikryje. „Nechce se mi spát. Chci být vzhůru a dívat se na tebe.“
„Není na mě nic zajímavého.“
„Ale je, protože tě miluji. Nevím, co budu bez tebe dělat. Zvykl jsem si.“ Může si to dovolit říkat, protože je tma a on ho už nikdy neuvidí. „Bavilo mě, když jsme se učili, když jsme předstírali, že tě jen doprovázím. Nebo jen myslet po nocích na tebe a jak to poprvé bude.“
Hikaru mlčí a hladí ho po vlasech.
Pavel naslouchá jeho tělu. Je to zvláštní pocit. Hřejivý, bezpečný a vzrušující. „Vidíš, slíbil jsi třikrát. Bylo to jen dvakrát.“
„Ještě není konec noci.“
„Máš pravdu. Víš co, zůstanu tu déle.“
„Dostaneš to, jak tomu říkáš?“
„Zaracha. K čertu, tak dostanu. Mohu?“
„Zavolej taťkovi.“
Odfrknutí. „Už vím předem, co mi řekne. Ať jsi doma nebo si mě nepřej.“
„Bojí se o tebe. Je to normální. Taky bych se bál.“
Pavel váhá. Rukou hladí Hikara po hrudi. Mne bradavku. „Myslíš? Já nevím. Asi jo. Dodělám školu a potom nevím a je tu Bára. Nevím, zda na ní někdy budu hrát.“
Hikaru přemýšlí. Váhá. Pochopí, co mu chce říct? Neví. „Víš, abys byl jejím skutečným partnerem, musíš v sebe uvěřit.“
„Nechápu. Uvěřit v sama sebe? Já si věřím. Myslím. Nevím sám. Chce se mi spát. Zavolej mu ty. Na tebe dá. Nechápu, proč tě má rád a mě ne.“
Hikaru se usmívá, hladí ho, když ucítí tiché oddechování. Usnul. Políbí ho do vlasů. Je vážný. Něco zaslechne. Podívá se na budík. Půl desáté. Přivře oči. Kdo je to? Vymaní se z Pavlovy náruče. Opatrně jde k hluku.
Zaslechne šťavnatou nadávku. V japonštině. Vzteky se mu zatmí před očima. Jasně si vzpomíná.
„No tak si to užijte. Vrátím se k ránu. Jen ho moc nestrhej!“
To, že je ráno? A ještě dělá hluk! Vzbudí Pavla. Spěšně k němu přejde a zacpe mu ústa.
Ayumi sebou začne zmítat. Hikaru ho vleče do knihovny. Po chvilce Ayumi zkrotne a jde vedle něj.
„Co tu děláš?“ zasyčí. Zavře dveře, opře se o ně. Ten tedy vypadá. Jak se dokázal za tak krátkou dobu opít?
„Vracím se. Bolí mě hlava, chce se mi pít. Jdu do kuchyně. Psss…,“ zasměje se. „Jdu potichu.“ Málem vrazí do stolku. Hikaru ho podepře a vede do kuchyně.
„Bože, potřebuju vodu.“ Pustí ji a strčí pod ní hlavu. Přidává si studenou. „Brr!“ Hikaru mu podá utěrku. Ayumi se nad ní ušklíbne.
„Je to lepší. Cítím, že se mi přestává houpat svět. Kolik je?“
„Deset čtyřicet pět.“
„Sakra, já myslel, že pět hodin. Asi jsem musel špatně vidět. Moc silný alkohol. Promiň. On tu ještě je?“ Tiše hvízdne. „Panečku, dal bych si říct,“ když zaregistruje zmačkanou jutaku. „Udělej mi čaj.“
Hikaru bezmocně vzdychne. Udělá oběma čaj a postaví je před ně.
„Omlouvám se ti, Hikaru.“
„To bys měl.“
Ayumi provinile sedí a upijí čaj. Je silný a dobrý. Zkoumavě pozoruje naštvaného Hikara. Nedává to na sobě znát, ale on dobře ví, že by ho nejraději přetrhl jako hada. Je už takový od té doby, co se dozvěděl, že Kazumi je po smrti.
„Nenadchlo tě, že je po smrti.“
Hikaru si vzpomene na své myšlenky. „Nikdy neuměl nic načasovat.“
Ayumi přemýšlí a potom se rozesměje, když mu dojde, jak to myslel. „Promiň, ale máš pravdu. Nechce se ti?“
Hikaru upije čaj. „Ale ano. Chtěl jsem nazpět, ale najednou nevím.“
„Je v tom Pavel? Tolik ho miluješ?“
Hikaru se zamračí. „Nevím sám.“
„Jsi zmatený ani se ti nedivím. Vždy jsi dával přednost starším. A najednou ti vlítne do života takové třeštidlo. Proč sis nenašel někoho jiného?“
„Sám nevím. Tak nějak to vyplynulo. Promiň, že tě tím zatěžuji.“
Ayumi upije čaje. Hlava se mu už pročišťuje. „Jsi můj přítel.“
„Ano.“
Ayumi sedí a přemýšlí. Nevypadá vůbec šťastně. „Zůstaň tu.“
„Cože?“
„Zůstaň tu, popřemýšlej trochu, a kdo ví.“ Prohrábne si vlasy. „Smrdím.“
„Nemohu tu zůstat. Matka a otec – chtějí, abych přijel.“
Ayumi vstane. „Vysvětli jim to.“
„Ne. Odjedu. Co bych tady dělal? Víš, že můj život je v Japonsku. Naučil jsem se dost, ale nevím, čím to je. Chci zpět.“ Zvedne k němu oči. Ayumi si povzdechne. Co má na to říct? Co?
„Dobře. Jdu do postele, ale řeknu ti jednu věc. Děláš chybu a velkou.“ Otočí se ke dveřím, zachytí se kliky. Usměje se. Ještě není střízlivý. Snaží se dojít potichu do své ložnice. Tam spadne do podušek a spí.
„Hikaru.“
Hikaru zvedne hlavu od nedopitého šálku čaje. „Probudil ses?“
„Vypadá to tak. Chyběl jsi mi.“ Posadí se mu na stehna, až látka sjede dolů a odhalí klín. „Proč tu jsi?“
„Ayumi se vrátil, ale už spí.“
„Aha.“ Začne ho hladit na údu. S potěšením pozoruje, jak mohutní. Hikaru ho líbá, až sotva popadají dech. Pavel se nadzvedne a pomalu si ho nasměruje dovnitř.
„To ne!“ vyrazí ze sebe.
„Proč? Nebude mě to bolet. Vidíš.“
„Ochrana…“
„Vím, ale já ti věřím. Nepotřebujeme ho, ne.“ Zhoupne se, aby ho měl v sobě úplně, a potom nadzdvihne. Hikaru ho chytí za zadek a pomáhá mu. „Líbí se mi to.“ zavrčí a jemně ho kousne do odhaleného ramene.
„To jsem rád, protože mě taky. Nádhera. Nemohu pochopit… ještě…“ Vyklouzne z něj a prudce dosedne. A ještě a potom zrychlí.
„Ne!“ zvolá, když se chce Hikaru zvednout. Chci to!“ Šílenství, ale omamné, pomyslí si, když Hikaru vykřikne a on se k němu přitiskne. Cítí, jak v něm pulzuje, jak se stahují svaly.
„Tohle už nikdy víc nedělej!“
„Dobře, ale jsi to ty, Hikaru. Nikomu jinému to nedovolím. Spokojený?“
Hikaru neví co na to říct. Pavel vstane. Má pocit, že upadne, tak se mu klepou nohy z nezvyklé námahy. „Zítra budu nejspíš úplně k ničemu.“ Nakloní se k němu a pošeptá. „S Míšou jsem se chránil. Nic nehrozí.“ Nebude mu říkat, že byl první.
Hikaru se usměje. Ví to. Pavel je na rozdíl od jeho vrstevníků rozumný. Jako by byl už dospělý, i když se někdy chová ještě jako dítě. Jako před chvilkou. Bláznovství ho nechat vyvrcholit do sebe. Poklekne si a vezme ho do úst. Pavel mu vyjde vstříc. Zakloní hlavu, když vyvrcholí. Nechá na sebe dopadat semeno. Vstane, umyje se. Namočí utěrku. „Otoč se.“ Otře ho. Potom ho popadne do náruče a jde.
„Jsem těžký!“ směje se Pavel, ale drží se ho jako klíště.
„Ještě tě zvládnu,“ bručí Hikaru. V ložnici ho položí na postel.
„Třikrát, splnil jsem to.“
„Hm, lehneme si. Kašlu na taťku. Stejně už to nestihnu.“
„Zavoláš mu.“
„Ok.“ Vzpomíná si, kde má oblečení. V knihovně. Jde do ní a vezme mobil. Zazvoní. Chvilku čeká.
„Tati, přijedu později.“
„Budeš mít zaracha! Okamžitě sem přijedeš nebo si mě nepřej! Zítra máš školu, uvědomuješ si to?“
„Tati, prosím.“
„Ne.“
„Nepřijedu. Chci tu zůstat a nejezdi sem!“ zavěsí.
Vilém ohromeně naslouchá ztichlému telefonu. Tak to tedy ne! Tohle si dovolovat nebude, hošánek zlatej. Tady platí jeho slovo. Nebude si vyskakovat. Stále tu bydlí a on byl dost hodný, když mu dovolil za ním jít. Vezme na sebe bundu a v pyžamu vypadne ven. Zadrkotá venku zuby. Tohle je klendra. Zamne rukama. To si nikdo dovolovat nebude. Je drzý fracek a málo ho třískal. Co si o sobě myslí? Neměl být tak benevolentní.
A dost!
„Dovolil ti to otec?“
„Ano.“ Položí mobil na noční stolek a položí se na bok vedle Hikara. Ten ho zkoumavě pozoruje. Pavel natáhne ruku a s hravostí putuje po látce. Jeden krůček prstů. Druhý krůček. Prsty neomylně směřují ke klínu.
„Co tak chvilku vynechat?“
„Nechce se mi. Máme spoustu času.“
„Pavle, ty lžeš. Táta ti to nedovolil.“
Pavel zrudne. Hikaru si povzdechne. Co má s ním dělat. „Oblečeš se a půjdeš.“
„Ne!“ posadí se. „Chci tu ještě zůstat, já nechci odejít. Prosím.“
Hikaru zavrtí hlavou. „Ne. Uvědom si, že tě sem otec nemusel pustit.“
„Je mi osmnáct! Mohu si dělat, co chci.“
Hikaru se rozzlobí. „Vstávej a mazej domů.“
Pavel se přikrčí. „Prosím, jen…“
„Ne. Jdeme!“ vytáhne ho na nohy. Pavel ví, že přestřelil.
„Půjdu sám!“ V knihovně se obleče. Rozhlédne se kolem. Bude mu to chybět. Ne místnost s knihami, ale vůně té místnosti, učení, všechno. Ty hodiny, kdy mohl být s Hikaru. To mu bude chybět. Popotáhne.
„Nebreč. Slzy na mě neplatí.“
„Já vím.“ Zvonek. Oba jdou otevřít.
„Tak a dost, ty nevděčný spratku. Hned domů. Ehm omlouvám se.“ Přitáhne si bundu a přešlápne. Uvědomí si Hikarův vzhled. Jako by vstal uprostřed milování a Pavel, snad nebrečel?
„Neudělal jste mu něco?“ najednou ho chytí za kimono. „Jestli jo…“
„Tati, nech toho!“
„To tedy ne! Co ti udělal?! Co, sakra!“
„Nic. Opravdu nic. Pusť ho.“
Ayumi vykoukne z pokoje. Proč ho Hikaru nezarazí? Stačil by jeden chvat a byl by volný.
„Omlouvám se, pane Krátký.“
„Jak omlouvám?! Zavolám policii.“
„Tati, nech toho!“ zařve Pavel. „To je moje chyba. Nechci, aby odjel!“ zařve. Všichni ztichnou. „Nechci,“ říká tišším hlasem. „Miluji ho. Byl na mě hodný. Nebo snad chceš podrobnosti?“
Vilém zrudne. Spratek drzej. „Mlč a do auta. Fofrem. A stejně budeš mít zaracha. Nevylezeš z baráku, dokud nezčernáš!“
„Ale…“
„Ven!“
Ayumi má toho dost. „Dobrý den. Omlouvám se, ale tohle je Hikarův dům,“ naznačí jemně. „Nevím, co se tu děje, ale proč tu Hikaru nezůstaneš déle? Nemusíš hned jet domů.“
„Cože?“
Hikaru se otočí k Ayumimu. Tohle si s ním vyřídí.
„Hikaru…“
Vilém neví kudy kam. „Sakra, co se to tu děje? Může mi to někdo říct? Tak odjíždíte nebo ne? A proč Pavel brečel?“
Hikaru v duchu nadává a Ayumiho by poslal na severní pól.
Ayumi si povzdechne. Takhle mluvit mezi dveřmi. Opravdu nejsou v Japonsku. „Je mi líto, co se stalo, ale Pavel zřejmě plakal, protože Hikaru odjíždí. Nic nezvyklého. Omlouvám se za svého přítele. Hikaru by nemusel odjet hned, ale až na konci roku. Kdy končí kroužky, ale otec ho povolal nazpět domů. Říkal jsem mu, že otec pochopí, že tu má povinnosti, ale nechtěl o ničem slyšet.“
„Ayumi, dost.“ Ayumi zmlkne. Hikaru se otočí k Vilémovi a Pavlovi. Mluví k oběma, ale slova platí pro Pavla. „Nechtěl jsem to protahovat, jelikož nakonec stejně odjedu, proto jsem to chtěl ukončit. Omlouvám se, že jsem ti neřekl celou pravdu.“
„Chápu,“ řekne Vilém. Přešlápne, začíná mu v tom pyžamu být důkladná zima.
„Já ne. Myslel jsem, ty nechceš… Já chci, abys tu zůstal.“
„Pavle…,“ začne Vilém.
„Pavle, za čtyři měsíce, bych musel stejně odjet. Je lepší odjet hned teď. Takhle… Chápej, i když tu zůstanu, odjedu.“
„Ale mohli bychom spolu být čtyři měsíce,“ namítne Pavel.
„Jenom čtyři měsíce.“
Vilém se mračí, nakonec zavře dveře. „Má pravdu. Jen bys prodloužil svou agónii.“ Položí mu ruku na rameno.
„Ne! Já to zvládnu. Zvládnu.“
Hikaru s Vilémem se na něj dívají. Mají se mu podvolit?
„Pavle, běž do auta!“
„Ale…“
„Řekl jsem, běž a neodmlouvej!“ Pavel sklopí hlavu, ale potom přistoupí k Hikarovi a demonstrativně ho políbí. Odejde k autu, kam se posadí a dívá se do tmy.
„Je tvrdohlavý.“
„Ano.“
„Líbí se vám, vidím to.“
Hikaru přikývne.
„Nejsem tomu rád. Vůbec ne, že se do vás zamiloval. Myslel jsem, že jen… Necháme to. Odjedete? Slyšel jsem, že vás rodiče i žáci mají rádi. Vyučujete dobře.“
„Povinnost vůči otci a matce. Musím.“
„Dobře. Omlouvám se za Pavla. Tohle by nemusel zvládnout.“
„Zvládne, to jen vy dva mu nevěříte.“ Ayumi k nim přistoupí. „Omlouvám se, že se do toho míchám.“
„To máš pravdu, Ayumi.“
„Ale co, když nezvládne? Na to jste asi zapomněl. Dobrou noc.“ Odejde. Podívá se na zamračeného Pavla. „Do konce roku zaracha.“
„Jsi blázen, že pouštíš takovou šanci.“
„Ayumi, prosím nepleť se do toho.“
„Budu. Jsi můj nejlepší přítel. Zahazuješ tu někoho, kdo tě miluje i přes tvé chyby.“ Hikaru zrudne.
„Aha, snažil ses ukázat v tom nejlepším světle, co?“
„Ayumi…“
„Jdu spát. S hlupákem se bavit nechci. Měl bys tu zůstat a připoutat ho k sobě.“
„Chápeš, kde je Japonsko a kde jsou Čechy?“
„A mezi nimi je Londýn!“ Práskne dveřmi, i když hlava se mu tím málem rozskočí.
„Počkej, jak to myslíš?!“ Váhavě se za ním dívá. Ayumi měl vždy smysl pro vztahy. Nechápe, jak je to možné, ale s Kazumim mu taky radil, aby ho nechal být a předtím taky. Genji je teď šťastný a málem ho neposlechl.
„Fajn, zůstávám!“ Je blázen. Co tím chce Ayumi dokázat?
„Neřvi, bolí mě hlava a jdi spát!“ uvidí rozcuchanou hlavu jeho přítele. „Jo, zítra si chci poslechnout, jak hraje.“ Jsem zvědavý, jak se dostane přes otce. Ještě tu týden zůstanu, rozhodne se v mžiku.
Zešílel jsem.
