cyklus Flétna - 22. Kompromisy
Flétna
22.
Kompromisy
Hikaru váhavě hledí na telefon. Tolik nejistých možností. Co když ředitelka už někoho našla? Byla v šoku z toho, že chce odejít. Prosila ho, aby zůstal nějaký čas, dokud nenajde náhradu, ale uprostřed školního roku to prý bude skoro nemožné a profesor Nepomucký má plno. Taky co když si to Pavel rozmyslel? Nebo to jeho otec nedovolí. Taky jeho rodina.
Nejdřív to vyřídí se svou rodinou. Odhodlaně namačká telefonní číslo.
„Hikaru?“
„Tati, dobré ráno.“
„Proč voláš? Stalo se něco tobě nebo Ayumimu – kun?“
„Ne, kdepak. Jen, víš, nemohu přijet.“
„Tvoje matka se na tebe moc těší. Mohu se optat proč? A kdy se hodláš vrátit? I Akira se po tobě ptá.“
Výmluva. Nesnáší lhaní, ale tady to jinak nevidí. „Víš, že tady učím a ředitelka školy má problém najít za mě náhradu. Chci zůstat do konce června.“
„Ach tak. To je jiná. Zapomněl jsem, že tam máš povinnosti. Samozřejmě, že smlouvu budeš muset dodržet. Matce to vyřídím i Akirovi.“
„Děkuji. Byl jsem tak rozradostněný, že jsem na to zapomněl.“
„Chápu. My taky. Nechceš něco poslat?“
„Ne,“ když si vzpomene na Pavla. Už není cesty zpět. Ať to dopadne, jak dopadne, zůstane tu. „Ale chtěl bych mluvit s maminkou. Něco bych potřeboval.“
„Samozřejmě. Dojdu pro ni.“ Hikaru čeká, dívá se z okna na bílý sníh. Tam, kde žije, není tak velká zima, ale tady uvnitř zámečku je útulno. Dveře se za ním otevřou. Ayumi.
„Hikaru, proč tvůj otec říká, že nepřijedeš a co potřebuješ?“ ozve se udivený hlas matky.
„Mami, je mi to líto, ale musím zde zůstat do června. Ale chtěl bych tě o něco požádat.“ Otočí se a podívá se na Ayumiho. Tohle nemusí slyšet. Přikryje sluchátko. „Zmiz, Ayumi!“
Ten si ho udiveně prohlédne. Co se děje?
„Zmiz!“
„OK!“ vypadne na chodbu, ale přitiskne ucho ke dveřím. Nic neslyším, moc tlusté dveře, pomyslí znechuceně.
„Hikaru!“
„Promiň, mami, ale je tu Ayumi.“
„Pozdravuj ho, prosím. Tak co potřebuješ?“
„Jukatu, ale trochu teplejší.“
„Dobře.“
„Děkuji ti. Je to dárek pro mého studenta. Učil mě jazyk a dělal mi doprovod.“
„Takže je mladý.“
„Osmnáct.“ Kagome naslouchá hlasu svého syna. Zvláštní. „Děkuji moc.“
„A výška?“ Hikaru zaslechne matčin smích. Je rád, že je v dobré náladě. Brzy bude opět s nimi.
„Asi sto sedmdesát pět.“ Ještě chvilku se baví o všem možném a potom přeruší spojení. Otevře dveře a vtáhne dovnitř Ayumiho.
„A teď mi vysvětli, proč tu mám zůstat? Uvědomuješ si, že to zraní mě i Pavla? Jenom oddálíme nevyhnutelné!“ Má chuť mrsknout telefon o zeď.
Ayumi se na něj dívá. „Protože nevíš, co bude.“
„A ty ano? Teď musím za ředitelkou, že to odvolávám. Bude mě mít za blázna. Potom za jeho otcem. Víš, jaké to je, sedět před rodičem a žádat ho o takovou věc? Ne? A pak Pavel. Co myslíš, že udělá?“
„Pusť mě. Nejspíš ti skočí kolem krku a políbí. Je impulzívní. Mohl bys přestat být tak chladný. Taky trochu méně žárlivý a vůbec o co ti jde, nebo ho máš opravdu rád?“
Hikaru zaprská. „Ne, jasně že ne. Proto chci zmizet…“
„Je to milé, že ses konečně zamiloval. Když si vzpomenu, kolik jsi jich odmrštil. Na každém něco bylo, a když si vzpomenu na Takumu.“
„Takuma.“ Na Hikarově tváří se rozlije ruměnec.
„Jsi až příliš hezký, Hikaru. To je tvůj největší problém. Myslíš, že máš každého v hrsti.“
„Takže kvůli tomu potřebuji lekci?“
„Ne. Mám tě rád, to víš. Chci, abys byl šťastný. Pavel je pro tebe vhodný. Rozveselí tě. Je opravdu škoda, že se narodil tady. Ale srdce je srdce. Nikdy nevíš, co udělá a co uděláš ty.“
„Odkdy ses pasoval na dohazovačku?“
„Nevím, asi to bylo tak vždy a víš, co mě štve?“
Hikaru si prohlédne Ayumiho opět v bílém. On sám se oblékl do obleku. „Nevím.“
„Že nemohu sobě nikoho najít.“
Hikaru ho obejme. „To je mi líto. Jedu za ředitelkou.“
„Dobře. Pojedu taky. Mezitím se pokusím něco nakoupit.“
Hikaru vyprskne smíchy, když si vzpomene na svoje první nákupy, i jak Pavel s ním potom chodil a občas tajně volal mamce, aby zjistil něco o potravinách. Smáli se. Vůbec se s Pavlem cítil šťastný. Oba vezou kabáty. Hikaru ho vysadí před supermarketem a sám odjede do domu dětí a mládeže. Vyjde do druhého patra, kde má kancelář ředitelka. Zaťuká.
„Dále!“
Vejde dovnitř. Za stolem sedí malá uštvaná žena s brýlemi na očích. Udiveně si ho prohlíží. Vstane. Hikaru zaregistruje stejný kostýmek jako včera. „Dobrý den. Co mohu pro vás udělat?“
Hikaru se ukloní. Příliš vřele ho nevítá. „Velmi se omlouvám, ale je to moje chyba. Byl jsem špatně informován. Nemusím ihned odjet. Omlouvám se za starosti, které jsem vám přidělal.“
Andrea Kusá se posadí. Pokyne mu k velké židli potažené zelenou látkou. Hikaru se posadí.
„Popravdě už od rána sedím na telefonu a volám. Sháním za vás náhradu. Nebyla jsem tím nadšena, zvlášť uprostřed roku, ale chápu, že jsou situace, kdy se nedá nic jiného dělat. Takže chcete pokračovat v učení?“
„Rád bych. Prosím, ještě jednou se omlouvám.“
„Nechte toho. Osobně jsem ráda, ale chtěla bych nějaké záruky, že mi neodjedete za měsíc, to jistě chápete. Nechci podruhé tohle zažít.“
„Určitě ne. Zůstanu tu do konce roku.“
„Výborně. Jsem ráda, že nemusím dál telefonovat. Rodiče, ale i žáci vás mají rádi. Prý učíte skvěle a dělají pokroky. Dokonce Pavlínka Krejčová říkala, že chce jít na konzervatoř. Konečně ji to začalo bavit, za což jsme vám strašně vděční. Je to talent, jaký se hned nevidí. Byla by škoda ho zahodit. Zatím to po vás měl vzít profesor Nepomucký, ale bude rád, když už toho tolik nebude mít. Přece jen není nejmladší.“
Musela být zoufalá, protože najednou je uvolněná. Je rád, že mu dala druhou možnost. Musí přiznat, že má tu práci rád. „Budu muset ještě někam zajít. Mnohokrát děkuji, že jste mi dovolila tu zůstat!“ Hluboce se ukloní.
„Dobře, ale neutečte mi znovu!“
„Ne, samozřejmě. Děkuji moc.“ Vyjde ze dveří. Tak dvě překážky jsou odstraněny. Jde to až moc lehce.
„Ayumi?“
„Prosím tě, co to tu mají za divné věci?“
„Bavíš se?“
„Nebetyčně, ale pokud nebudeme mít co jíst, zažaluj ten obchod a ty prodavačky. Jsou tak neuctivé. Strašné jednání. Jak sis zvykl?“
„Zvykl. Musel jsem. Poslouchej, zajedu ještě za Pavlovým otcem.“
„Nechceš nejdřív zajít za Pavlem?“
„Ne.“
„Hodně štěstí. To musí být maso…,“ zaslechne mumlání a potom už ticho. Nasedne do auta. Obdivných pohledů přítomných žen si nevšímá. Dorazí do redakce. Se sevřeným žaludkem pozoruje budovu. Odhodlaně do ní zamíří. Opět ho přivítá známý mumraj a hlasy. Počítače vrčí, tiskárny vyplivují papíry. Blázinec, ale zdá se, že všem to vyhovuje.
„Tamhle. Co jsem ti řekla?! Co? Sedíš si na uších? Bože, prosím dodej mi to hned. Korekce…? Neumíš češtinu? Ne? Dobře, ale je to naposled.“ Třískne sluchátkem, když si uvědomí, kdo tu je. Otočí se, ale už je pryč. Šéf bude potřebovat nejspíš flašku. Telefon opět zazvoní.
„Jana… Ne tam! Sem, ke mně. Chápeš ke MNĚ!“
Hikaru zaklepe na známé dveře. Cítí, jak mu buší srdce, v krku má sucho.
„Dále!“ řev.
„Dobrý den.“
„Hikaru?“ vyhrkne udiveně. Okamžitě vyvěsí telefon. „Posaď se. Ehm, posaďte se.“ Zmateně uvažuje, proč tu je. Snad ne kvůli Pavlovi. No kvůli tobě ne, řekne si ironicky. „Co potřebujete?“
Hikaru se posadí. Neví, jak začít. „Omlouvám se za svůj vpád sem, ale jedná se o Pavla.“
„Proč chodíte za mnou? Jak mi včera řekl, je dospělý a může si dělat, co chce. Pacholek jeden, co si myslí? Dospělý… promiňte. Děti.“
Hikaru se pousměje. „Jste rodina. Nemyslel to tak.“
„Myslel.“
„Spát, zítra jdeš do školy a zaracha máš do konce roku.“
„Jsi tyran, abys věděl! Je mi osmnáct a mohu si dělat, co chci!“
„Dokud jsi v mém domě, tak na to zapomeň, hošánku. Až si začneš vydělávat, bude to jiná. Teď nás budeš poslouchat a na Hikara zapomeň!“
„To tedy ne. Mám ho rád! A já si vydělávám. Mohu kdykoliv odejít.“
„Pavle, on odjede.“
„Já to vím, že mě nechce!“
Utekl se slzami v očích. První láska. Proč se zamiloval do někoho takového?
Teď tu sedí a něco chce. Tuší co bude chtít a on to nepovolí. „Tak co potřebujete?“
Bude muset jednat na rovinu. „Ayumi mě přesvědčil, že tu mám zůstat. Taky jste měl pravdu. Mám tu povinnosti. Byl jsem strašně rád, že se mohu vrátit. Zapomněl jsem. Děkuji vám za připomínku. Paní Andrea Kusá byla velmi laskavá a vzala mě nazpět. Velmi se omlouvám za způsobené potíže.“
„To je hezké. Má o jednu starost méně a co já s tím?“ Jen ať se vymáčkne. Svého syna mu nedá jen tak. Byl blázen, když to poprvé udělal. „Proč vlastně tu jste?“
„Rodina mého bývalého přítele je velmi vlivná. Vlivnější než moje. S něčím jsem nesouhlasil, proto jsem musel odejít. Přibližně v té době jsem zdědil Zámeček a rozhodl se přijít sem. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že Kazumi – san, to je můj bývalý přítel, zemře. Překážky se ztratily a jeho rodina už netrvá, abych žil ve vyhnanství.“
„Zvláštní příběh.“
„U nás velmi obvyklý. Musel jsem odejít od rodiny i milované práce. Taky jsem hrál v kapele. Ayumi je zpěvák. Přijel mě navštívit.“
„Aha. To je mi líto.“
„Děkuji.“
„Ale rád bych věděl, co já s tím vším mám společného.“
„Jste otcem Pavla. I když to nedává najevo, má vás rád. Po dobu co tu budu, chtěl bych se s ním stýkat.“ Na zádech cítí ledovou kapku potu.
„Jsem. Bohužel.“ Co má dělat? Nepovolit to? Jestli to Pavel zjistí, bude zuřit. Na druhou stranu má zákaz vycházek a má ho poslouchat. Zas je dospělý, to má pravdu. Může se kdykoliv sbalit a odejít a Hikaru by mu poskytl útočiště.
„Bude to pro něj velmi těžké, když odjedete. Jen se to zbytečně prodlouží. Nejsem tím nadšený, chápete mě? Je to můj syn.“
Hikaru sklopí hlavu. „Hai. Já to vím, ale Ayumi tvrdí, že to bude v pořádku.“ Mimoděk sevře ruce v pěst. Neví, jak by snesl ho učit hrát na flétnu a nedotýkat se ho. Možná by to vydržel, ale co Pavel?
„V pořádku? Už teď se vše sype. Nevím co dělat,“ přizná rozpačitě Vilém. Rád by viděl Pavla šťastného, ale za tuhle cenu? „Rád bych mu to dovolil, ale bojím se o něj. Vy odjedete, ale on tu zůstane. Co, když to nezvládne? Od té doby, co se to provalilo, mám strach. Ve škole se zlepšil, ale sám dobře vím, jaké to tam je. Domů mu volá méně lidí, a tváře, které jsem vídal, nepřicházejí. Dřív se dveře netrhly, skoro, kolik měl kamarádů. Teď mu jich zůstalo pár. Vidím i na sobě soucitné pohledy. K tomu mám ženu v nemocnici.“
„Chápu.“
„Houby chápete! Co byste dělal vy na mém místě? Povolil mu to?“
„Nejspíš ne.“
„Tak vidíte. Mám tu vás, z druhé strany Pavla a teď bábo raď. Už i tak ustupuji. Mám pocit, že ustoupím víc a úplně se mi to vymkne z kontroly. Nemůže si dělat, co chce.“
Nesouhlasí. Nějak to tušil. Nebude se s Pavlem scházet za jeho zády.
„Zas na druhou stranu vím, jak je bláhové jít proti proudu. Nejspíš by utekl, nebo by si ve škole s vámi dělal, co chtěl. Nemám pravdu?“
Hikaru zrudne.
„Mám pravdu, že? I kdybych to nepovolil, tak budou hádky, uteče, může se stát cokoliv.“ Vstane, přejde k oknu, dívá se ven na lidské hemžení. Má mu to dovolit? Podle toho, že tu Hikaru je, ho má rád, ale nemá to budoucnost. Proč to jenom nevidí?
„Víte, že to nemá budoucnost?“
„Ayumi myslí, že ano, ale já nevím. Mám Pavla velmi rád.“
„K čertu s vámi. Tak dobře, ale nejdřív se optejte Pavla. Taky si s ním promluvím. Nebude si dělat, co chce. Nastolím určitá pravidla.“
Hikaru vstane, ukloní se. Nechápe, proč to dovolil, ale je rád. „Děkuji mnohokrát.“ Ukloní se a vyjde ven. Vilém se za ním dívá. Zbláznil se. Celý svět je bláznivý a on ustupuje. Neměl by, ale chce vidět Pavla šťastného. Otázkou je, co bude, až to skončí. Zvládnou to? Pomalu, ale nějak to zvládnou. Položí sluchátko na přístroj, který se ihned rozdrnčí.
„Vilém Krátký.“
Hikaru zaparkuje před supermarketem. Vejde dovnitř a začne hledat Ayumiho. Vypadá to, že i tady na sebe strhl veškerou pozornost. Chvilku ho pozoruje, jak zápasí s názvy plechovek.
„Ještě dobře, že je tam angličtina, že?“
„Máš pravdu. I když na některých není. Podívej se do košíku, co mám. A koupil jsem nějaké víno. Jak se vedlo?“
„Práci mám a Pavlův otec nám dal svolení. Nechápu jakým zázrakem.“
„Tvá výřečnost a Pavel?“
„Dnes ho uvidím na hudebce. Jestli si ho chceš poslechnout, pojď, ale potom zmizíš!“
„Jasně. Jsou tu pěkné ženy, ale nevidím nikde školní uniformy. Nenosí je?“
„Nenosí.“
„Škoda. Uniforma je…“
„Sexy!“ zasmějí se, protože na to mají stejný názor. Plechovka je hozená do košíku a Ayumi přejde k dalšímu regálu. Zkoumá podle obrázku, co by to mohlo být. Hikaru se usmívá.
Odpoledne jedou spolu do domu dětí a mládeže. Ayumi sedí v koutě a postupně pozoruje jeho studentky. Opravdu jsou všechny moc mladé. Je to škoda, protože Hikaru je výborný učitel a hudebník taky. S napětím se dívá na hodinky.
Podívá se na drobnou hnědovlasou dívku s houslemi. Zvládá je opravdu bravurně. Má talent. Hikaru jí něco říká. Uvědomí si, že pro něho to nebylo lehké naučit se cizí jazyk. K tomu úplně sám. Ale zvládl to. Je obdivuhodný.
Odchází.
„Bojím se, že nepřijde.“ Sedne si k němu.
„Přijde.“
Hikaru zavrtí hlavou. „Většinou už tu je. Něco se muselo stát.“ Váhá. Má mu zavolat?
„Přijde. Vidíš?“ Někdo zaťuká na dveře a ty se otevřou. Unavený a hlavně uřícený Pavel vejde dovnitř. Zarazí se, když uvidí Hikaru s Ayumim. Zmateně se rozhlédne. Jak to, že tu je? Čekal svého bývalého profesora. Ještě před chvilkou volal, zda bude hodina. Neptal se s kým. Je zmatený.
„Ahoj, Pavle.“
„Hikaru – sensei.“ Hikaru strne, ale Ayumi se usměje.
„Dobrý den, Pavle. Jak se daří?“
„Děkuji, dobře.“ V očích otázky.
„Ayumi by chtěl slyšet, jak hraješ.“
„Aha.“ V hlase se mu ozve zklamání. Je tu jenom díky Báře. Nenávidí ji. Nenávidí. Otevře pouzdro a stoupne si k notám, které nepotřebuje. Přiloží ji k ústům a ihned ho obklopí melodie a její pocity, štěstí, frustrace, smutku i vzteku. Nejraději by ji vyhodil oknem ven. Nesnáší to, jak se nad ním snaží převzít vládu a daří se jí to.
Ayumi očarovaně naslouchá hudbě. Nezná skladbu, ale je kouzelná. Pozoruje Pavla. Je znechucený. Nerad hraje. Povzdechne si. Je to škoda. Proč to Hikaru nechal tak daleko zajít? Proč ho nenaučil hrát? Vždyť by to zvládl.
Najednou se Hikaru zvedne, flétnu mu skoro vyrve. Ayumi to udiveně pozoruje. Pavel si sedne na podlahu a mírně se kolébá. V hlavě má chaos.
Bára vzteky vykřikne. Nechce! Chce hrát! Pavla zaplaví vztek. Rozežene se, ale Hikaru ho zadrží. Uvězní ho ve svém objetí. Pokyne Ayumimu.
„Zmiz!“
Ayumi poslechne. Co se stalo?
„Už je to v pořádku.“
„Ne!“ zachroptí Pavel.
„Jsem tu.“
„Nejsi!“ Pavlovi sklouznou slzy a dopadnou na flétnu. Ta se okamžitě utiší. Pavel zavře oči. „Nejsi. Odjedeš, proč jsi neodjel?“
„Zůstávám tu do konce roku.“
„Školního,“ dojde ihned Pavlovi.
„Ano. Už je ti lépe?“
Pavel se k němu ještě víc přitiskne. Vždy to bolí, když na ní hraje. Ty závany jejích pocitů, touhy… To není on. Bojí se, protože se ztrácí. Když hraje, není to on. Posmívá se mu, nutí ho hrát dál, i když už nemůže. Pavel se odtáhne a políbí ho. Miluje ho. Nemůže mu odolat. Je jako droga, kterou potřebuje víc a víc.
Hikaru ho začne líbat, ale stále ho drží v náručí. Okamžitě se vzruší.
„Záleží na tobě, zda budeš chtít ty měsíce být se mnou nebo ne.“
Bojím se, ale… „Chci.“
„Dobře.“ Pustí Pavla, který si ihned položí hlavu do jeho klína. Blaženě zavře oči. Zůstane s ním. Je mu jedno, kvůli čemu tu zůstal.
„Nechci, abys byl smutný, až odjedu.“
„Nebudu,“ slibuje.
Hikaru pochybuje, ale nemůže mu odolat. Je blázen, že tu zůstává. Měl by se s ním ihned rozejít.
„Naučím tě používat Báru.“
„Proč?“ prudce vstane. „Nesnáším ji. K čemu ji potřebuji? K ničemu.“
„Protože touží po hraní, protože má své city. Je živá. Jenom ji musíš přijmout.“
„Nemusím.“ Opět si lehne. „Musím zpracovat taťku,“ zamumlá mu v klíně česky.
„Zpracovat?“ Pavel se usměje. Jo, protože ví, co udělá. Bude to boj, ale vyhraje. Je mu jedno, co se stane potom, ale teď je jeho. Patří k sobě.
„Polib mě.“ Hikaru mu vyhoví. Ta noc byla málo, chce víc. Chce - neví co. Možná je blázen vázat se na někoho tak mladého, i když Pavel ví, co chce na rozdíl od jiných. Ale na jak dlouho? Jaký bude, vydrží jim to? Možná má Ayumi pravdu. Ale pořád v něm zůstává otázka, zda z toho něco může být. Ty rozdíly mezi nimi nejsou zrovna malé.
„Ahoj, tati! Mám hlad!“
„Něco si vezmi, pracuji,“ ozve se Vilém z obýváku. Sedí a mračí se. Jak zná Pavla, za chvilku k němu přijde.
„OK!“
Napjatě naslouchá štrachání a lehké, sotva zřetelné pobrukování. Má dobrou náladu, jak už dlouho ne. Je rád, i když za chvilku opět vypukne boj. Odstrčí notebook a přitáhne si k sobě studenou kávu. Čeká.
„Máš chvilku čas?“
Je to tady. Prohlédne si Pavla. Vysoký a chodí rovně. Když si vzpomene na ten paragraf před půlrokem, je to radikální změna. Hezky oblečený. Proč si zrovna musel najít toho Japonce? Je mu skoro osmnáct. Romantický ideál. Najde si někoho svého věku, odtud. Je to jen přechodné.
„Mám. Copak chceš?“
„Chtěl bych, no kdybys odložil to domácí vězení.“
„Ne.“
„Ale tati, no tak do června. Potom mi je můžeš napařit.“
Vilém cítí, že se začíná bavit. Zajímalo by ho, zda mu chce říct pravdu. „Ale potom budou prázdniny. Léto. Rád chodíš na plavečák a jezdíš na kole ven. To by padlo.“
Pavel se posadí. Chvilku žmoulá kus mikiny. „Stejně nemám s kým. Tak je mi to jedno. Budu se učit.“
Vilém si povzdechne. „Dobré známky potřebuješ teď, ne o prázdninách. Zamítá se.“
„Ale tati, potřebuji to.“
„Proč?“ Upije studené kávy.
„Ehm no protože to potřebuji.“
Vypadá, že mi nebude chtít říct pravdu. „Nemá to něco společného s Hikaru?“
Pavel zrudne. „On za tebou byl?“ optá se nesměle.
„Ne. Jsem novinář. Ředitelka volala, že už nikoho neshání, že tu zůstává. Jenom se obává, že prý jí uteče.“
„To neudělá! Nikdy!“
„Fajn a proč jsi mi to neřekl hned?“
„Protože bys byl proti,“ zamumlá.
Vilém neví, zda se má smát nebo brečet. „Pavle, uvědomuješ si, že do týdne bych to věděl? Možná dřív.“
„Jo! Je to hnusné malé místo. No, ne tak úplně.“
„Dobře. Jakmile Hikaru odjede, máš domácí vězení na čtyři měsíce.“
„Jupí! Tati, mám tě rád.“
„Sednout!“ Pavel poslechne a posadí se. Podezřívavě si otce prohlíží. Co zase chce? „Budou určitá pravidla a potom mi řekneš, co ve škole. Ale pravdu, milánku. Lež ucítím na sto honů. Takže se budeš učit. To je nejdůležitější. Jestli tě bude chtít doprovodit někam… budu vědět kam, kdy, jak a s kým. Je to jasné, jinak můžeš zapomenout na cokoliv. V obyčejný den do jedenácté doma. V pátek nebo v sobotu si dělej, co chceš. Stejně bys utekl. Jestli se ti zhorší průměr, je konec.“ Vilém se zamračí. Ještě něco? Snad ne. V duchu si to sumíroval celé odpoledne.
„Dvanáct!“
„Ne a nehádej se, nebo zapomenu, že nějaký Hikaru existuje.“
Pavel sevře rty. Je to tvrdé, ale popravdě čekal, že řekne rovnou NE. „Dobře.“
„Výborně a teď škola. Jak to jde?“ V hlase se mu objeví starost.
„Dobrý. Je to jako vždy.“
„Dobře, ale kdyby byla nějaká šikana, chci to vědět.“
„Tati, poradím si.“
„Já vím a utíkej nahoru. Převlékni se.“
„Mohu za Hikarem?“
„Dnes ne. Běž se učit nebo chatovat, co já vím. Nebo mu to zavolej. A řekni mu moje podmínky. Nechci, abys mu lhal a padej.“
Pavel zrudne. V kuchyni sebere chleba s čajem a jde nahoru. V pokoji odloží talíř s jídlem a vytáhne mobil. Se zkříženými nohami, se posadí na postel. Vytočí číslo.
„Hikaru, to jsem já.“
„Pavle, jak se máš?“
Pavel se přetočí na záda. Dívá se na svůj světlý obdélník. Musí tam někoho dát. Vypadá to divně. „Táta povolil. Asi se stal zázrak, i když má hnusné podmínky.“
Hikaru se usměje. Pavel má štěstí, že má takovou rodinu. Je zvědavý, zda si svoje štěstí uvědomuje.
„Prý do jedenácti mám být doma, ale v pátek a v sobotu ne. Hm, mohu zítra přijet?“
„Samozřejmě, ale nejdřív si uděláš úkoly a budeš se učit.“
„I ty, Hikaru?“ Rozesměje se. Je šťastný. Hikaru se usmívá. Naproti němu sedí Ayumi. Pozvedne skleničku s vínem. Přiťukne.
Druhý den jde do školy. Cestou vyzvedne Jiřinu. Bude jí to muset konečně říct. Je to lepší, než aby se dozvěděla od někoho jiného. Nechce to tajit a pak ono to stejně utajit nejde. Jak se říká, když to ví jeden, pak je to tajemství a když to vědí všichni, potom je to veřejná záležitost.
„Hele Jiři, mám menší problém.“
„Někdo ti zas nadával?“
„Ne. Víš, už jsem si zvykl. Někdy se tím bavím.“
„Lidi jsou blbí. Tak co jsi mi chtěl říct?“ V ruce knihu a jde vedle Pavla, který ji občas usměrní, aby nepadla za oběť sloupům.
„Mohla by ses trasu naučit nazpaměť.“
„Zkoušela jsem to, nejde. Brr, proč musí být zima? Stránky se v rukavicích těžko otáčejí.“
Pavel se usměje a zatahá ji za dlouhou bambuli na čepici. „Chodím s Hikaru.“
„Hm. Hezké.“
„To je vše?“ je zklamán.
„Jo a co jako bych měla dělat? Hodit si provaz? To po mně nechtěj. Stejně to tak muselo dopadnout. Hezký mladý učitel tajemného původu a nesmělý student, k tomu hezký, hm chodíš rovně. To je přímo vražedná kombinace.“
„Odkdy čteš románky?“
Jiřina zaklapne knihu. „Asi od té doby, co jsem se dozvěděla, že učitel chemie je rozvedený.“
Pavel se nechtě zasměje. „Fakticky?“
Jiřina vážně přikývne. „Jo. Snažím se dohnat vzdělání. Je tam pár dobrých tipů jak na to, včetně sexuálních praktik.“
„Tak uvažuji, je něco takového pro nás? Víš s dobrými tipy.“
Jiřina se pobaveně usměje, když kolem proběhne hnědé tornádo a poklekne doprostřed chodníku. V ruce drží pugét kytek.
„Aa sakra!“ Jarda nasadil těžký kalibr. Tomu ženská odolá těžko.
„Kdes ji ukradl?“
„Tetě ze zimní zahrady. Doufám, že to nepozná. Prosím.“
„Díky!“ Vezme mu kytku a mine ho.
„Prosím, neodhazuj mě. Prosím udělám, co budeš chtít.“
Jiřina se zastaví. Pavel zauvažuje. Dostal ji?
„Mám vše, ale děkuji za květiny.“
„Pavle, rozehřej ji trochu.“ Pavel pokrčí rameny. Těžko. Má ji rád, ale jít s ní do postele? Ani náhodou. Musela by vypadat krapet jinak.
„Dobrý den, Jardo.“ Ostatním pokývne.
„Dobrý den, pane profesore.“ Kolem nich projde profesor chemie. Jiřina jako u vytržení hledí za ním.
„Hele, je mu asi třicet,“ pošeptá jí do ucha Pavel. „Mohl by být tvým dědečkem.“
„Nechápeš to. Je perfektní. Určitě chodí do posilovny. Jen se podívej na ten zadek,“ šeptá mu skoro do obličeje.
„To tedy chodí.“
„Cože?“ Jiřina obrátí pozornost na Jardu. „Odkud to máš?“
„Bydlí vedle nás. Má tam pronajatý byt. Co je?“ zaskučí, když ho Jiřina chytí pod krkem.
„On bydlí vedle vás?“
„Jo. Přistěhoval se minulý týden. Po staré Kropáčkové. Nechápu, jak tam může žít. Smrdělo to od ní jak z opičárny. Sakra, pusť mě, nemohu dýchat.“
Jiřina ho pustí.
Jarda má kostým, pomyslí si s úšklebkem Pavel.
„Poslouchej. U sebe nemohu šít, ale u vás jo.“
Jarda zmateně přikývne. „Po… Počkej, jako souhlasíš?“ Vyvalí oči a zapomene jít.
„Jo. Dej sem obrázek, protože musíme nakoupit látky. Domluvíme se, kdy k tobě přijdu, a přestěhuješ si k sobě můj šicí stroj. OK. Budu šít u tebe.“
„Jasně. No jasně!“ poskočí a obejme ji.
„Hele, pusť mě!
„Jasně, má královno. Udělám ti, co ti na očích uvidím.“
To by měl, i když zřejmě bude dělat špióna. „Jiřino a doučování?“ Jiřina se s úsměvem zastaví. Zdá se, že Pavlovi láska přece jen nezatemnila mozek. Je ráda.
„Pokračujeme. Jo Jardo, Pavel chodí s Hikaru.“ Pavel zrudne. V tu chvílí by ji přerazil. To je tak, když něco řekne ženský.
„Ehm, no gratuluji,“ řekne rozpačitě Jarda. Jiřina schová do tašky knihu a popadne je pod podpaží.
„Tak jdeme, nebo to nestihneme.“ Cestou se zastaví v pekárně. Nakoupí dobroty, které jdou na postavu.
„Měla bych držet dietu. Kašlu na to.“
„Hele, buzík,“ ozve se z fronty.
„No ne, on tu je nějaký heráč! Dobrou chuť,“ usměje se zářivě Jiřina. „Nevšímej se heráču. Nejsou kvalitní a chuťově taky ne. Nejlepší je šunka nebo uzené. A uzené ještě za tepla.“ Provokativně se rozhlédne. Spolužáci uhnou očima. Někteří se zasmějí, ale hned zmlknou.
„Obdivuji tě.“
„Hm. Jsou to blbci. Opravdu, jiné přiléhavější jméno pro ně nemám. Jdeme nebo to nestihneme.“
Se zvoněním se usadí v lavicích, když si Pavel vzpomene, že je angličtina. Do dveří vejde v černém oblečení Černá můra. Odsouhlasí si docházku, potom se postaví před lavice.
„Nesnáším v jakékoliv formě šikanu, má milá holátka. Jestli uvidím jediný hozený papírek po někom, pak bude vyzkoušený. Totéž platí pro každého.“ Všichni se podívají po Pavlovi. Ten neví kudy kam. Sakra, nemohla držet zobák? Teď to teprve bude mít těžké.
„Jestli si myslíte, že někomu nadržují, tak ne. Nemám ráda bordel, holátka.“ Na přísných rtech se objeví prchavý úsměv. „Šetřete naše lesy. Otevřete si učebnice na straně osmdesát. Pavel zopakuje, co jsme minule brali. Anglicky,“ dodá nemilosrdně.
Díky ti bohu, pomyslí si Pavel. Odkašle a spustí.
„Jde to. Mohlo by to být lepší. Tak a menší domácí cvičení na téma. Zima. Chápu, že je to nudné a opakující, proto to oživíme. Zima a můj sněhulák! Ticho,“ skoro zašeptá. Třída se okamžitě zklidní.
Jiřina si spokojeně brouká. Zvedne ruku.
„Ano, Jiřino?“
„Prosím a co když jsme sněhuláky nestavěli?“
„Potom si to vyzkoušejte nebo použijte svoji fantazii. A teď budeme pokračovat.“
„Ty vole, kde já seženu sněhuláka?!“ zanaříká Katty.
„Já to mám OK. Stavěl jsem ho u babči. Otázkou je, jak to sepíšu?“ zamudruje ob lavici Tomáš.
Jiřina se posadí na okraj Pavlovy lavice. V ruce drží jablko. Příští hodina je čeština. Pavel ani Jiřina se nemusí učit a úkoly mají.
„Není špatná.“
„Myslíš Černou můru? Zbláznila ses? Chyba lávky to je. Teď dostanu nálepku učitelský buzík.“ Bum. Rozbalí papír. Marek. „Profesorský teplouš.“
„Hele, neměl jsi pravdu. Možná někdo neví, že lesy pomalu mizí.“
Pavel se zasměje. Zmačká ho a hodí do koše, do kterého se netrefí. Nechá to být. „Neměl, je mi to jedno a je tu čeština.“ Oba se posadí nazpět do lavice. Jiřina schová nakousnuté jablko.
„Čeština je jazyk, který byste měli zvládnout do maturity. Je povinný, mládeži. Budeme trénovat souvětí.“
Třídou se ozvou nelibé poznámky. Zlámalík se usměje. Chápe oblíbenost českého jazyka, ale student gymnázia by ji měl umět. Jasně, za pár let ji nebude umět, ale on odvede dobrou práci a něco se jim pokusí do hlav natlouci. Zazvoní, všichni, aniž čekají na propuštění, vypadnou.
„Pavle, pojď se mnou. Vezmi mi ty sešity.“
Jiřina ho sleduje. Co mu chce tříďas? Pavel jde za ním s hromadou sešitů.
„Polož je tam!“ ukáže na volné místo. „Počkej ještě.“
„Ano.“ Už zase. Proč se do toho montují? Proč ho nenechají žít? Profesoři i spolužáci. Co z toho mají?
„Jelikož jsem tvým třídním, zbylo to na mě.“ Usměje se. „Chci jenom, kdyby vzniklo mezi tebou a ostatními nějaké nedorozumění, abys mi to řekl.“
„Žádné nejsou.“
„Jak chceš, ale můžeš kdykoliv přijít. Nerad bych tě navštěvoval v nemocnici a taky nechci řešit nějaké konflikty. Někdy je to zbytečné.“
„Rozumím. Pane profesore, vám to nevadí?“ Oba vědí, o čem mluví.
„Mně ne, ale jsou tu nejen studenti, ale i někteří jiní, kterým to vadí. Rozumíš.“
Pavel pochopí. Celý sbor není zrovna na jeho straně. Kdo to asi je? Podívá se na svého profesora češtiny. Je fajn, uvědomí si.
„Děkuji.“
„Tak běž.“ Pavel vypadne.
„Co ti chtěl?“
„Normálka. Prej mu mám říct, kdyby něco.“
„Hm. Možná bys měl o formátu 3D,“ naráží na tři kluky ze staršího ročníku.
Pavel zavrtí hlavou. Kdepak. Ani náhodou. S tímhle se porve sám, ale horší jsou učitelé. S těmi nic neudělá. Jiřina se na něj podívá. Něco ji dělá starosti, ale co? Jdou vedle sebe, když do něj někdo strčí, až odletí na stěnu. Podívá se na toho kluka.
„Sorry.“ Běží dál.
„Po chodbách se nelítá, blbče! Je ti něco?“ Jiřina se k němu starostlivě nakloní. Pavel si tře rameno. Má pocit, že o ně málem přišel.
Kolem něj se utvoří hlouček. „Buzík smradlavej. Nechává se píchat do prdele. Hnus.“ Souhlasné přidaní i slovní odezva. Jiřina si pomyslí o ovečkách a beráncích. Tupí a poslušní, blbečci. Už se nadechuje k rázné odpovědi, když se Olina procpe dopředu.
„Oj, Lenička. Já slyšela, že to ráda děláš na záchodě. Hezky dozadu, abys náhodou neměla mimčo…“ Hlouček okamžitě prořídne.
„Díky.“
Olina pokrčí rameny. „Nevykládej si, že ti fandím! Jsi mi šuma fuk. Jen si vyřizuji účty s Lenkou. Je to kurva. Mějte se.“ Hrdě odkráčí. Je jí to jedno.
Pavel si ohmatá žebra. Je to dobrý. „Díky.“
Jiřina nasupeně hledí za Olinou. „Kráva!“
Pavel se usměje. „Pojď, půjdeme. Víš, že s Jardou jste jediní dva, kdo se mnou mluví? Jo, občas ještě Katty.“
„Jedině, když něco potřebuje. Závist světem vládne.“
„Nechápu.“
„Nemusíš a nestav se jak ubožák. Jsi, co jsi.“
„A co jsem?“ Jiřina ho popadne za ruku a táhne, jak ji to jenom dlouhá sukně dovoluje.
„Milej, kluk. Bude zvonit.“ Konec hodiny a dvě hodiny těláku. Co asi budou dělat? Mohli by hrát košíkovou.
„Vypadni někam jinam.“ Kluci se postaví před Pavla. Goliáš versus David. Má chuť se smát, kdyby to nebylo tak smutné.
„Hej, co blbnete!“ ozve se Jarda. „Nekape vám na karbid?“
„A ty taky. Když s ním šukáš, tak můžete jít někam jinam. Mám to zopakovat? Vypadněte někam jinam!“
„Co se to tu děje?!“ ozve se přísný hlas vysoké učitelky. Kluci rozpačitě uhýbají. „Máte být už v tělocvičně. Pavle, jak to, že nejsi převlečený? Dvě minuty jinak celé dvě hodiny budete posilovat a já to splním!“
„Kluci ze sebe začnou stahovat oblečení jak o život. Pavel s Jardou si vyberou skříňky na kraji. První neopomenou do nich strčit.
„Vy prasata!“ zařve za nimi Jarda.
„Nech je být,“ ozve se Pavel. „Jestli chceš přestat se mnou mluvit, pochopím to.“
„Tak to ne. Nevím proč. Kašli na ně. Máš pravdu. Nejspíš budeme dělat kliky.“ Napne svaly a rozesměje se. Díky posilovně je to pro něj hračka.
„Jo, jenže já žádné nemám.“
„Chyba. Musíš o sebe dbát. To mi vždycky říká taťka. Prej ženské nesnáší pupkaté chlapy.“
„Myslíš, že chlapi jo?“
„Nevím, ale víš co. Líbí se ti rozměklé bábovky?“
„Ne.“ Pavel se zakření a vyběhne ze šatny.
„Hej vy dva, padesát dřepů a pětadvacet kliků,“ zvolá na ně Motýlek. Jarda sebou plácne a vedle něj Pavel. Má pravdu. Kdyby Hikaru byl rozměklý slimák, nebyl by rád. Zas nějaké velké svaly taky nemá rád. Jarda má tak akorát. Možná by mohl trochu cvičit. Optá se ho. Co ví, dělá kulturistiku už nějaké tři roky. Prej do té doby mu to otec nedovolil. Ale zřejmě to příliš vážně nebere. Prostě, aby byl v pohodě.
„Tak jaký byl tělák?“ optá se jich Jiřina.
„Zajímavý. Sakra.“
„Co je?“ Pavel ukáže na bundu. Jiřina k tomu přivoní.
„Hořčice. Klídek, to půjde dolů.“ Pavel smutně obleče svou oblíbenou bundu. Věděl to. Jenom to trochu trvalo, ale snad si nakonec všichni zvyknout. Prostě na sebe nesmí upozorňovat.
Ahoj, Hikaru.“ Povytáhne se a políbí ho. Hikaru se uhne a on si omráčeně uvědomí, jak mu to v bílém roláku a džínech sluší. Jarda má pravdu. Rozměklého slimáka by nechtěl za nic na světě.
„Konnichiwa. Ahoj. “ Ustoupí. Rozechvělý Pavel vstoupí.
„Sluší ti to,“ pošeptá mu do ucha Hikaru a vezme bundu, kterou pověsí na háček. Potom sáhne do košíčku. „Pro tebe.“
Pavel vezme klíče. Podívá se na Hikara. Sevře je a hned potom je pečlivě schová do tašky. Hikaru se usmívá. Je rád, že je stihl udělat.
