cyklus Flétna - 23. Poslední cesta
Flétna
23.
Poslední cesta
„Pojedu, tati! To mi nezakážeš!“ řve nepříčetně Pavel.
„Ticho! Probudíte Moni,“ vlítne na ně konečně Jarmila. Zuří. „Jestli se vzbudí, budete ji uspávat vy dva!“ Třískne dveřmi a na to se rozlehne řev. Oba se na sebe provinile podívají. Chvilku čekají, zda se neobjeví.
„Pojedu!“ zařve už potichu, ale aby dal větší důraz, dupne nohou.
„Pavle, ne. Chceš se ještě víc trápit?“
„Jo, co je ti potom? Klidně chci.“
„Jenom doufáš, že si to rozmyslí, ale on si to nerozmyslí,“ důrazně mu říká. Uši napíná k řevu. Utišuje se?
Pavel uhne očima. Otec má pravdu. Proč si to nechce přiznat? Proč? Otočí se a odchází. Vilém se skoro zhroutí do pohovky. Už půlhodinu na sebe ječí kvůli tomu, zda má doprovodit Hikaru na letiště nebo ne. Jen se diví, že Jarmilka na ně nevlítla. Ticho. Vstane a po špičkách se přikrade k ložnici. Potichounku otevře dveře.
„Pss!“ Vilém se podívá na svou ženu. Porod oproti očekávání proběhl snadno. Byl u toho. Tentokrát tam chtěl být. Zavolali ho hned, jak začaly porodní bolesti. Celou redakci nechal na bedrech Janičky a sám vypadl. Bylo to šílené i nádherné, když poprvé Moni držel v rukou a políbil Jarmilku. Neuvěřitelný pocit. Teď lituje, že nebyl u prvního porodu.
Zavře dveře. Vyjde nahoru k Pavlovým dveřím. Zaklepe.
„Co je!?“
Hněv v něm vzkypí. Takto se s ním mluví? Opanuje se. Další hádka by nebyla dobrá. Otevře dveře. Samozřejmě, že by utekl.
„Jak se chce dostat na letiště?“
Pavel se na něj podezřívavě podívá. „Taxíkem. Co je ti potom?“ vyjede ještě ve vlivu hádky.
„Chovej se slušně, mladej, nejsi mamut!“
„Jasně.“ Stojí proti sobě. Vilém by mu nejraději dal pohlavek, ale má to částečně taky na svědomí. Kdyby Hikaru tehdy nežádal, neudělal by to. Určitě. I když…
„Zítra pojedeme.“
„Tati!“
„Ticho, nebo si to rozmyslím a nechci vidět žádné slzy!“ zavře za sebou dveře.
„Jupííí!“ zaslechne. Zaposlouchá se. Ticho. Moc mu ustupuji, ale ať nepočítá, že léto profláká na koupališti. To, že dostal trojku za ajiny, ho ještě neopravňuje si myslet, že sežral svět. Bude dřít!
Ustele si na pohovce, protože nechce budit Jarmilu. Brzy ráno vstávají. Namačká budíka v mobilu.
Pavel mezitím s mobilem v ruce telefonuje.
„Hikaru!“
„Copak je?“ Hikaru přestane balit příruční taštičku. Posadí se na pohovku. Upije ze skleničky s vínem. Jejich poslední rozloučení bylo velmi bouřlivé a krásné. Chtěl, aby to tak zůstalo.
„Zítra se u tebe stavíme s taťkou, odvezeme tě.“
Hikaru se zarazí. „To bude skvělé.“
„Jsem rád, protože jsem si myslel…“
Je zaražený. Nečekal to. Myslel si, že mu Pavlův otec nedovolí jet. Co má dělat? Nechce slzy a nechce zoufalé objímání, ani trapné mlčení. „Sakra!“ zašeptá.
„Říkal jsi něco? Není to skvělé?“
„Ale je. Jsem rád, že mě odvezete.“ Vůbec se mi to nehodí. Nechci žádné scény! „A nechceš raději zůstat zde?“
„Hikaru?“ nevěřícný tón. „Já myslel, že… Jestli to chceš, zůstanu.“
„Ne, ne. Samozřejmě jsem nadšený, ale nechci jít proti tvé rodině.“
„Aha,“ uleví se Pavlovi. „V pohodě. Taťka to sám navrhl. Mohu k tobě přijít?“ optá se nejistě.
Hikaru si povzdechne. „Promiň, ale ještě balím. Byl bych raději sám.“
Pavel posmutní, ale chápe ho. Jen by se tam motal. „Jasně. Miluji tě.“ Vypne mobil, aniž by dal šanci Hikarovi odpovědět. Posadí se a zírá na zeď. Nakonec zhasne světlo, ale spát se mu nechce. Hikaru se kvůli němu zdržel, až do konce roku. Oslavili to spolu. Šampaňské k pití, šampaňské na těle. Rozkoš, které se nechce vzdát. Hikara nebo rozkoše?
Lehne si. Zítra ho uvidí naposled. Tušil to, že si to nerozmyslí, ale v hloubi duše doufal, čekal na zázrak, že si to rozmyslí. Jenže čím on je? Jenom pitomým klukem. Nic víc. Stejně ho miluje. Schoulí se. Snaží se vybavit si, co se za ty čtyři měsíce stalo. Má pocit, že je to jedna velká rozplizující se freska. Jako by nebylo nic důležitého. Všechno se přelévá, mísí. Od začátku.
Chci si vybavit ty dny. Nechci zapomenout. Nechci!
Přestěhoval se k němu. Ne, skoro. To si pamatuje velmi dobře, protože to nebylo najednou, ale nějak postupně. Zjistil to dost kuriózním případem. Usmívá se. Proč si člověk pamatuje úplné blbosti?
„Kde mám to tričko? Kde ho, sakra, mám?“ šeptá zuřivě pro sebe. Chtěl si ho dnes vzít. Vždy si ho bere, když je jaro, ale najednou je pryč. Jeho oblíbené černé tričko se šedými aplikacemi. Dlouhý rukáv. Prostě nic na léto, nic na zimu. K tomu v něm vypadá IN. Ale najednou zde není. Vypařilo se. Seběhne do koupelny, kde mají koš na prádlo. Vysype ho a prohrabává. Najde ho, i kdyby měl zpřeházet celý barák.
Zničeně se posadí. Nikde. Kde ještě by mohlo být? Taťka. Uklízel prádlo a přimíchalo se. Uklidní se a vyrazí do ložnice rodičů. Postýlka. Nová. Tu jeho už dávno vyhodili. Vrhne se k šatníku.
„Co to děláš? Nehodláš jít do školy?“ Když si ho prohlíží v džínech a bosého. Těžko uvěřit, že už si žije svým životem. U Hikara je pomalu víc než doma.
„Jo. Hledám černé tričko.“
„Tak u mě ho nehledej.“
„Tati, já ho musím mít. Jen se podívám,“ škemrá zoufale.
„Ne. Myslíš, že bych nepoznal tvoje a moje tričko?“ Pavel se zardí. Kruci, to je fakt. Taťka má nejméně o tři čísla větší než on. Do jeho by sotva narval ruku. „Eh, jo… já půjdu.“ Bude si muset vzít to tmavomodré. Kruci, kde může být?
Jiřinu sotva pozdraví.
„Hej, co je ti?“ Zastaví ho v šatech s rozpínacím pleteným tlustým svetrem staženým páskem. Knihu drží v rukou, jako vždy.
„Nemohu najít tričko. To černé.“
„Jaké černé? A díval ses v praní? Nebo možná visí na šňůře nebo…“
„Co nebo?“
Jiřina se k němu nakloní. Upřeně se mu dívá do tváře. „Sežraly ti ho krysy!“
„Fuj! Nemáme krysy.“
„Seš si jistej?“ ušklíbne se. „Starý barák. Hodně jídla. Vypasené krysy…“
„Jo jsem si jistej a není to starej barák! Je fungl novej. Zatraceně, kde může být? Podívej, Jarda. Hele, málem, že se nepřelomí v pase.“ Oba se zastaví a čekají na něj.
Jarda k nim běží a mává jako šílený. Zastaví před nimi a oddechuje jak po maratonu. Jestli běžel takhle od svého domu… „M…mám to!“ otevře batoh a hrabe se v něm. „Podívej se.“ Na rukou se mu skví pruh látky. Pavel skloní hlavu a přemýšlí, k čemu to je. „Výšivka?“
„Přesně tak. Je úplně stejná jako v anime.“
„Dobrá práce. Teď už máme vše hotové.“
„Vy jste blázni.“
„Mě do toho nepočítej,“ řekne uraženě Jiřina. „Já jsem blázen jen v tom, že kamarádovi pomohu. Nejsem to milá osoba s měkkým srdcem?“ S nosem nahoru od nich odchází.
„Měkká osoba? Široké srdce? Kde to vzala?“ nese se dvojmo. Oba se ušklíbnou.
„Hele, chci tě vtom vidět, je to jasné?“ ozve se Pavel, načež se zachmuří.
„Co je ti?“
„Ale nemohu najít svoje oblíbené tričko. Černé s šedou aplikací.“
Jarda zavrtí hlavou. „A v prádle to není?“
„Není.“
„Sorry, to ti nepomohu.“ Pavel si povzdechne. To mu pomůže. Chtěl se blýsknout před Hikaru, ale teď z toho bude prd.
„Ty vole, dnes je opět tělák!“ Oba sebou trhnou. „Já se picnu, jestli opět dostaneme kliky.“
„Za to mohou naši drazí spolužáci.“ Nějak zjistili, že když je zdrží, potom musí cvičit hezky kliky a sedy. Vyhodit se je neodvážili, ale proč s tím něco učitelka neudělá? Někdy ho napadá, zda není ráda, že je může šikanovat, ale vždy to odežene. Motýlek je fér. Sakra, vždyť se nezdržují naschvál. „Svině,“ řekne nelichotivě.
„Neurážej chudáky zvířátka. Nejsou to ani svině,“ pronese moudře Jarda. „Hele, naši začali vydávat konečně mangy. Mrkni se.“ Vytasí se s knihou, na jejímž obale je úžasný kluk.
„Hezkej,“ ocení Pavel jedním mrknutím. „Bílý vlasy, štíhlý… je…“
„Ne! Tohle!“ otevře uprostřed knihu a tam je chlápek a nahotinky.
„No a?“
„Paráda, ne? Tohle jsou tělíčka. Já vím, že ti to nic neřekne, ale mě jo! Mít tak kolem sebe harém.“
„Jedině pěkných kluků.“
„Tomu se říká revers harém!“
Pavel se po něm koukne. Proboha, kde bere tyhle informace? „Revers harém? Co je to?“ Samozřejmě to tuší, ale chce to slyšet. Co kdyby to byl harém zvířat. U nich člověk nikdy neví.
„Harém naruby. Místo stáda pěkných koček je tam stádo pěkných kocourů. Ovšem musel bys zabít tu kočku, co jí obletují.“
„No problem!“ Ujistí ho vehementně. Oba se zasmějí a zahledí na školní vrata. Uvědomí si, že se konec školního roku pomalu blíží. „Sakra, kde je to černé tričko?“ zamumlá sám pro sebe. „Zajdu za účou. Nemůže nás terorizovat!“
Jarda pokrčí rameny, než pochopí, o čem to Pavel mluví. „Vykašli se na to. Já je dělám rád.“
„Já ne!“ zavrčí. Jarda zavrtí hlavou. Dnes má nějak mizernou náladu. Pavel pořád přemýšlí, kde by to tričko mohlo být. Když se blíží hodina tělocviku, vzpomene si, že slíbil, že zajde za učitelkou. Přece to takhle nejde. Copak on může za to, že je kluci vždy zdrží? Nechce jim ustupovat a převlékat se na záchodě. Možná by to bylo rozumné, ale už kvůli Jardovi nechce. Jak ho zná, šel by s ním. Sevře pěsti a jde do kabinetu učitelky. Zaklepe. Nic? Kde může být? Jde se podívat do tělocvičny, ale ani tam není. Podívá se na hodinky. Zase se zpozdí. Zajde za ní po hodině. Dnes to ještě vydrží.
Samozřejmě. Jarda ještě oblečený, tedy polosvlečený. Opravdu vypadá dobře. Posadí se na lavičku a začne se svlékat. Jarda se posadí vedle něj.
„Tak co?“
„Nebyla tam. Optám se po těláku. Co, že se nesvlékáš? Bojíš se mě?“ napřáhne ruce jako pařáty a zkřiví tvář do hrůzostrašného výrazu.
Jarda se začne smát. „Nech toho, vypadáš jak pitomec!“ Rychle se převlečou.
„Opět padesát kliků a dřepů!“
„To neudělám,“ zasténá. „Odmítám.“
„Nech toho a dělej. Mám divný pocit,“ zabručí Jarda s přivřenýma očima. Někteří z kluků se jim nestydatě smějí, ale vidí i pohledy, které je litují.
„Cože?“ ale to už klesne dolů s napřaženýma rukama před sebou. „Jak to myslíš?“ optá se při dvacátém.
„Nevím, ale makej. Já jí ukážu, té staré rašpli, co dovedu!“
Pavel udělá další dřep. „Je jí dvacet pět nebo kolik?“ mumlá mezi cvičením.
„Tak vy se tu ještě bavíte, pánové? Dalších padesát navíc. Potřebujete to jako sůl.“ Jarda mrkne na Pavla. Zdá se, že zatnul zuby. Usměje se. Zvládnou to. On to tedy zvládne.
„Nemohu víc!“ zašeptá po padesátém kliku Pavel. Leží a prudce oddechuje. Jarda v pohodě pokračuje dál.
„No tak…“
„Ale, ale, pán nemůže nebo co?“
Pavel zvedne hlavu k jejímu obličeji. Najednou se mu vybaví slova profesora Zlámalíka. „Ne, každý je na tvé straně, Pavle.“ Ona? Proč? A proč do toho tahá Jardu?
„Tak fajn. Dost a jděte k ostatním.“
„Ano, paní profesorko.“ Náhradníci. Celé dvě hodiny si při košíkové neškrtli. Proč?
„Jdeš za ní?“ optá se ho zklamaný Jarda, který košíkovou miluje.
„Ne.“
„Proč? Byl jsi tak rozjetý. Hm, ani se nepotřebuji sprchovat.“
„Nechápeš? Zlámalík mi řekl, že ne všichni učitelé jsou mnou nadšení. Já… kurva práce! Proč?“ bouchne pěstí do stěny. „Nejvíc mě sere, že do toho zatáhla i tebe!“
Jarda ho vytřeštěně pozoruje. „Ty si myslíš, že jako ona?“
„Jo. Schválně, jestli i ostatním ročníkům dělá to samé. Jenže jak to zjistit?“
„Snadno!“ plácne ho Jarda po zádech. „Mám v prváku jednoho, co ujel na anime. Určitě to pro mě udělá, ale i tak je to sprostý. Vždyť je učitelka!“
„Jo a svět žije v míru. Jdu za Hikaru.“
„Měl by ses k němu přestěhovat na furt. Já běžím, nebo mi Jiřina uteče.“
„Čau zítra.“
Pavel se dívá za Jardovými zády. Nevadí mu to, že s ním cvičí, za to jakým je. Raději odtud vypadne, nebo se rozbrečí. Doma hodí tašku a vezme kolo. Večer Jiřina nedoučuje, protože bude šít ten pitomý kostým. Šlape k zámečku. Je pravdou, že tam ještě nebude, ale má klíče. Rozhlíží se po prvních známkách jara. Už, aby tady bylo, i když na druhou stranu se přibližuje čas, kdy Hikaru odjede.
V poklidu šlape, občas kolem něj projede auto. Ještě je chladno, ale už to přece jen není jako v zimě. Je zvědavý, co Jarda zjistí, ale i tak, jestli je to pravda, potom, proč sakra?! Proč všichni jsou takoví? Copak může za to, že se mu líbí kluci? Jsou jiní než ženy. Jsou takoví, jak to říct, a ani neví. Cítí se s nimi lépe, víc jim rozumí. Doprčic, prostě jsou úžasnější než ženské.
Tak je tu. Zamkne kolo a strčí klíč do dveří. Vejde dovnitř. Vůně uklízení. Je blázen. Jde rovnou do knihovny, kde si vezme učebnici. Na stole je přikrytý talířek. Nakoukne pod něj. Koláče. Makové, ty on rád. Jenom Hikaru jim nemůže přijít na chuť. On zas nemusí ty mořské řasy. Ještě syrovou rybu, když někdy udělá je Ok, ale jinak se živí českým jídlem.
Posadí se na pohovku s knihou v klíně a učí se. Občas se podívá na hodinky, ale utíká to pomalu. Odloží knihu, přetáhne přes sebe pokrývku a čeká. Proč se musí čas tak vléci? Usne, ani neví jak. Neslyší otevírání dveří.
„Pavle?“ Do knihovny vejde Hikaru. Posadí se na okraj pohovky. Cítí se unavený. Sedí a pozoruje Pavla. Kdy se do něj zamiloval doopravdy? Možná už do začátku, nebo jak úporně hraje na flétnu své tetě, kdo ví.
Povolí si kravatu. Vstane. Jen ať se prospí. V ložnici se svleče a obleče jukatu. Pavel si je velmi oblíbil. Usměje se.
„Hikaru?“
„Copak je?“ přistoupí k němu a políbí. Má pocit, že když jim zbývá tak málo dní, má být co nejněžnější, ale noci jsou jiné. Divoké a vášnivé. Jako by chtěli za těch pár měsíců dohnat, co jim nebylo umožněno.
„Jsi doma.“
„Ano. Dobrý večer. Máš hlad?“
„Ano.“
„Co je ti?“ diví se. Když je s ním, je úplně jiný, tak co se děje? „Stalo se něco?“ Pavel jde za ním do kuchyně.
„Učitelka tělocviku… No nemá mě ráda!“ Hikaru dá vařit vodu a vyndá makarony. Snad tam má ještě to kuře.
„To je mi líto.“
„Já vím a k tomu jsem ztratil své oblíbené tričko.“
„Tričko?“
„Černé s šedým, víš, říkal jsi, že se ti líbí.“
„Tak to jsem nedávno skládal do skříně.“
Tehdy si poprvé uvědomil, že s Hikarem napůl bydlí. Vedle trička měl i další oblečení včetně spodního prádla, kartáčku na zuby a dalších pár věcí. Kdyby nemusel jezdit domů, nejspíš tam bydlí. A Motýlek? Ukázalo se, že bere dva různé metra na lidi. Bylo mu smutno a s Jardou dělali kliky pokaždé.
Byly to krásné dny a uvědomil si, že se musí toho ještě hodně učit. Začalo to docela nevinně. Nikdy předtím by neřekl, co všechno mamka musí zvládat. Zavíral oči nebo to nechtěl vidět, proč vlastně? Byl tak sobecký? Kdy to vlastně začalo? Aha prvního máje. Čas lásky a on si vždy vzpomene na Máchu a Jarmila, Viléma… Museli to mít těžké. Ten den se rozhodl, protože se Hikaru pozdě vracel domů, že připraví něco k jídlu on. Rád se díval, jak mamka vaří. Problém byl, že se zřejmě asi dost dobře nedíval. Chtěl udělat kuře a nějaký moučník. Vždy vařil Hikaru.
„Co budeš dělat?“ ozve se Jiřina, když sklapne učebnici fyziky a protáhne se. „Bože, Elektrika nám dává zabrat.“
„Jdu nakoupit.“
„Nakoupit? Jasně, hodně štěstí.“ Pavel přikývne. Je pondělí a Hikaru se zdrží pozdě do noci. Povídal, že musí ještě něco zařídit. Času má dost. „Tak se měj.“
„Jasně, díky.“
Takhle si aspoň myslí, že začalo jeho velké dobrodružství. Jak jinak. V pondělí se vždy učil s Jiřinou. Jeho první samostatný nákup si pamatuje dobře. Kupodivu. Doma si už předem sepsal, co bude potřebovat. Raději koupí vše, co bude potřebovat, než aby mu to potom chybělo.
„Tak co budeme potřebovat. Zeleninu,“ mumlá si Pavel pod nosem. Ta je tamhle. Zamíří si to s nákupním vozíkem k zelenině. Sakra, zaječí v duchu, když vidí spolužačku Olinu. Co ta tady dělá? Odklidí se mezi nádobí. Vykukuje, kdy už přestane konečně nakupovat.
Konečně. Tak co tam má napsáno? Kuřecí prsíčka. Namíří si to k masně. Prohlíží si ceny. Prsní nebo stehenní a mražené nebo chlazené. Mražené jsou cenově levnější, ale musí je rozmrazovat. Chlazené nemusí. Bude stačit 0,658 kg? Oh bože, že jsem nedával lepší pozor, kolik toho má být! Vezme chlazené a doufá, že je to OK. Nakoupí ještě koření. Má pocit, že Hikaru je doma má, ale jistota je jistota. Zaplatí nákup. Ještě, že si vzal kartu. Jídlo je drahé, myslí si na kole, už na cestě domů. Udělá něco báječného. Mamce to jde tak snadno.
Je jenom škoda, že je pořád s Moni. Naštěstí není nijak uřvaná. Prakticky od té doby, co jí přivezli, tak spí, jí nebo se jí mění plenky a smrdí to nechutně. Jinak je to ehm, no nic moc. Myslel, že s ní bude větší sranda, ale mamka říká, že musí vyrůst.
Byl stejný?
Kolo opře o zeď, otevře si a tašky odtáhne do kuchyně. Pyšně se podívá na stůl.
„Do toho!“ Z batohu vytáhne kuchařku, v které si našel recept. Zdá se být jednoduchý a taky málo ingrediencí. Sice mu dělaly problém ty omáčky, ale vzpomněl si, že Hikaru má rád sladkokyselou omáčku a má jí hodně. Zvládne to.
Tak nejdřív zbavit prsa kůže. Super, obchod to udělal za něj. Výborně. Co dál. Víno není to stejné, co tam psali, ale je červené, snad to nebude vadit. Počkat ehm nakrájet kuřecí prsa na sedmicentimetrové kousky a tlusté dva a půl cm. Proboha má mamka v kuchyni pravítko? Znejistí. S nožem v ruce hledí na prsíčka. Co teď? Vzpomíná si, zda tu viděl pravítko. Otočí se k telefonu. Má zavolat mamku? Ale co když Moni spí? Nejspíš by smažil ty plátky ze svého těla. Bude to muset zvládnout. Kolik asi je sedm centimetrů? Zavře oči a nakrájí. Jeden zvedne do výšky. No možná má deset centimetrů a tenhle zas pět.
„Sakra!“ To se ztratí v tom obalu. Odstrčí nakrájené kousky kuřete a koukne do kuchařky. Misku. Víno, lžíce kukuřičného škrobu, sójovou omáčku, tu má Hikaru moc rád a cukr. Promíchat. Cha! Když se dívá na své dílo. Obalit v tom. Ne hodit to tam a promíchat. Výborně. Tak co teď? Aha přikrýt plastikovým obalem a dát do ledničky. Sakra, plastikový obal? Jako sáček? Rozhlédne se. Kde má Hikaru, sákryš, sáčky? Prohrabe všechno, ale nenajde je. Měly by už být v lednici, zneklidněně si řekne. Otevře mikrovlnku a na misku narazí plastový obal a to vše dá do lednice.
Druhá fáze hotová. Teď jen počkat hodinu. Ještě udělá hranolky. Ty jsou lehké a friťák Hikaru má. Počkat… Ježíš mleté mandle! Zoufalé hledí na celé mandle v sáčku a k tomu jsou hnědé.
Mami pomoc! Sáhne po telefonu. Tady se nedá nic dělat.
„Mami?“ zašeptá.
„Co je a proč mluvíš potichu?“ podiví se Jarmila. „Jsi u Hikara?“
„Ano. Já… ehm… no… víš… potřebuji pomoc“
„Oh a s čím? Počkej, přendám ji.“
Pavel zrudne, když mu dojde, že mamka kojí. Je to takové zneklidňující, když ji viděl s odhaleným prsem a Moni jak sála mléko. Raději zmizel do pokoje. Přešlápne.
„Tak povídej.“
„Nebudeš se smát, že ne.“
„Jistěže ne. Tak bumbej, počkej, podám ti ho…“ Pavel by se nejraději propadl pod zem. Musí vykládat takové věci po telefonu? „Tak povídej. Je hodňoučká. To ty jsi byl divočejší.“
„Už jsi to říkala. Vařím.“
„Co? Máš problém?“
„Jo. Mandle… ne kuře v mandlích, doprdele! Kuře obalované v kukuřičném škrobu a mandlích.“
„A problém je v čem?“
„Ty mandle jsou celé a v šlupce!“
Pavel svírá telefon a skřípe zuby. Sakra, co je na tom divného, že se v tom nevyzná?
„Dobře, uvař v hrnku vodu a hoď tam mandle. Slupka sleze nebo jí pomůžeš, ale neuvař je! Když nebudeš vědět, zkoušej to a proboha neopař se. Potom najdi Brown… mixér. Víš…“
„Mami, vím, co je to mixér!“
„OK nečil se. A tam je prostě na kousky rozmixuješ. Chceš ještě něco poradit?“
„Ne, děkuji,“ řekne škrobeně.
„Pavle.“
„Co je?“
„Jsem na tebe pyšná. Pa.“
Pavel se dívá na telefon. Pyšná? Zvládne to? Za deset minut stahuje první slupku. Některé nejdou, ale ty sní, i když jsou horké. Mixér najde snadno. Za chvilku se na talířku kupí posekané mandle.
„Hotovo, co dál? Nemám to už vyndat? Ne, ještě dvacet minut,“ mumlá si pro sebe. Hranolky? Co bude dřív? Ty uděláš, až dorazí Hikaru, což bude za nedlouho. Možná si měl vybrat něco lehčího, ale co? Nebude mu přece dělat řízek!
Smíchá škrob a mandle. Hotovo. Ušlehat vejce. Už je chce hodit do mixéru, když si vzpomene na řízek. Vidličkou rozšlehat a je to. Olej rozehřát na 190 stupňů. To jde jak po másle. Tak obalovat. Tiše si u toho pobrukuje, když jednotlivé proužky tahá z marinády, strká do vajíčka a potom obaluje. Hezky je pokládá na dřevěné prkno. Šup do oleje. Hlídá hodinky i to aby byly zlatové.
„Hotovo.“ Pyšně se dívá na zlatavé proužky. Vezme jeden a ukousne. „Ku... lvy!“ zavřeští a pustí kousek. Neví, co dřív foukat. Zda ruku nebo jazyk. Utře si slzy. Proč se tam nepíše nechat vychládnout? Pomyslí si vztekle. Mobil.
„Co je?!“ vyštěkne.
„Jak to jde?“ ozve se klidný maminčin hlas.
„Mám to! Jenom mám spálenou ruku a jazyk. Bolí to jako svin…ehm čert!“ zaslechne smích a ticho.
„Doprdele!“ Vrazí do friťáku ještě hranolky. Snad přijde včas.
„Jsem doma!“ zaslechne. Vykoukne z kuchyně.
„Ahoj. Máš hlad?“ V očích mu září pýcha, když zahlédne překvapený výraz. Snad mu to bude chutnat.
Tak nějak to tehdy bylo.
Chutnalo, vzpomene si. I ta sladkokyselá omáčka se k tomu hodila a obdivný pohled v černých očích způsobil, že zapomněl na spálenou ruku i jazyk.
V té době si uvědomil, že je naprosto nepřipravený s někým žít. Mamka byla doma s Monikou a on ji požádal, zda by ho nenaučila základy. První co ho učila, bylo praní. Bílé prádlo, barvené prádlo, žehlení. Nikdy netušil, jaká je to dřina, ale nikdy si nemyslel, že to bude těžké, jak mamka řekla.
„Buď si vyděláš prachy na hospodyni, nebo se to naučíš, nebo budeš žít v chlívě. Ovšem v tom případě nepočítej, že za tebou budeme jezdit.“
„A já sem mohu jezdit?“
„Jistě.“
Nikdy by neřekl, jak žehlička umí být záludná a ještě záludnější materiály. Nejspíš si bude kupovat pouze nemačkavé látky. Když se párkrát spálil, začal být opatrnější. Nejvíc žehlil Moničiny věci. To byla sranda. Jeden tah a měl to. Ovšem proč žehlit spoďáry, nechápal nebo povlaky. Nechal by je tak. Jenom doufal, že mu to k něčemu bude. Přece jen žít s rodiči ani v chlívě se mu nechtělo.
Nejkrásnější vzpomínkou, ovšem když pomine promilované noci, byly jeho narozeniny. Samozřejmě ne z důvodu, že dostal hodně dárků, ale z překvapení, které mu připravil Hikaru. Nikdy by netušil, že něco takového je možné a Jarda? Ten nad dárkem doslova blahem slintal.
Narozeniny mám prvního června. Byl jsem strašně zvědav, co bude, ale den byl kouzelný. Dokonce ani Černá můra nebyla tak jedovatá, anebo možná to bylo telefonem od Hikaru. Pozval mě do restaurace. Jídlo si ani nepamatuji, ale potom jsme šli k němu domů.
Červenal jsem se tehdy? Kdo ví, ale dostal jsem dárek v drahém balicím papíře s obrovskou mašlí. Opatrně jsem to rozbaloval. Pokukoval jsem po Hikaru, který seděl naproti mně. Vždy mě zajímalo, jak v té poloze dovedou tak dlouho sedět. Mě za chvilku brněly nohy. Se smíchem jsem se vždy posadil do tureckého sedu.
„Co je to?“ ptá se Pavel zvědavě.
„Uvidíš,“ pronese to tak neutrálním hlasem, jak to jenom jde. „Ale líbilo se ti to.“
„Vypadá to moc velké a dělal sis s tím takovou škodu.“ Pavel pokukuje po té čtvercové obludě. Copak se takhle balí dárky? On zabalí do papíru, převáže a finito. Tady to je nádherný papír s drobnými bílými kytičkami. Velká mašle, v jejímž středu trůní košíček s naaranžovanými oříšky. Miluje je. Ani neví, kde začít. Je to škoda to roztrhat.
„Nelíbí se ti to?“
„Ne… tedy ano, ale huch, tak do toho. Víš, nikdy jsem nic podobného neviděl. Dokonce, ani když jsem byl na brigádě.“
„Balil jsi dárky?“
„Jo, před vánocemi. Tehdy… no to je jedno.“
„Co?“
„Tehdy ještě nikdo nevěděl, že jsem gay. Teď… jsem blb.“ Raději zatáhne za mašli. Ta se rozevře a zůstane jen košíček. Pomyslí si, že je to nádhera. Jenže co s tím bude dělat? Dá to mamce. Zajede za sotva neviditelný okraj papíru a …rup…
„Doprčic!“ zasykne.
„Stalo se něco?“
„Nic. Jen jsem chtěl ten papír dát mamce. Ona tyhle věci sbírá. Prý je škoda je vyhodit, když se může použít opět,“ mumlá rozpačitě a rudne. Ty idiote, co tu kdákáš za voloviny?
„To je dobrý.“ Hikaru se usmívá. Pavel miluje jeho úsměv a nejraději by nechal dárek dárkem a strhl z něho oblečení. Odhrne papír.
„Ty vole! Co to je?“
„Otevři. Sám jsem zvědavý.“
„Ty to nevíš?“ Nějak se bojí to otevřít. „Není v tom had? Že ne!“
„Není. Určitě.“ Pavel to otevře a údivem hledí na látku. Nevěřícně se podívá na Hikaru. „Jukata!“ pustí ji a skočí mu kolem krku, až spadnou na zem. Líbá ho. „Mohu ji zkusit?“
Hikaru se usměje. „Jistěže. Vyzkoušej ji. Snad jsem se trefil.“ Pavel se zvedne a začne se svlékat. Má svoji jukatu.
„Jedna je teplejší a druhá je tenčí,“ vysvětluje Hikaru rozpačitě.
„Ta je krásná!“ vykřikne uchvácený Pavel. Tmavošedá s jemnými žlutými kapry.
„Ryby štěstí,“ řekne Hikaru s úsměvem. Roztáhne ji a Pavel se ohromeně dívá na látku.
„Je krásná!“ vydechne. Zašilhá po druhé. Hikaru ji rozloží. Je čokoládová s větvičkami stromu na rukávech a dole. „Nádhera,“ zašeptá.
„Tak a teď tě naučím, jak se to správně váže. Levou část přeložíš přes pravou, teď tenhle pásek a ten si omotáš kolem těla dvakrát. Vzadu nad zadek vepředu tak pod břicho a zavážeš na půlmašličku. Tak, teď to ve směru hodinových ručiček otočíš a je to hotovo.“ Přistoupí k němu. „A takhle se to snadno svléká!“ obejme a zatáhne za mašličku. Kimono se rozevře.
„Ty vole!“ nadšeně zvolá a vyzkouší sám. Pokojem zní Hikarův smích, když to otočí špatně a kimono se nakrabatí.
Vyplázl jsem tehdy jazyk nebo ne? Kdo ví. Asi ano… usne.
„Pavle! Vstávej!“ Pavel otevře oči.
„Co je?“
„Tak já jdu. Hikaru odjíždí. Vstávej. Sám jsi to chtěl!“ Pavel vstane. Podívá se na budík. Pět hodin. V deset odlétá, ale musí tam být dřív. Rychle se umyje a už je dole.
„Najez se!“
„Nestihneme to!“
„Sedni a jez! Nebo nikam nejedeme.“
„Ok!“ popadne chleba a ve stoje jí. Vilém si jen povzdechne a dopije kávu. Neviděl moc rád, když Jarmilka vstala a chystala jídlo, ale prý se Moni stejně vzbudila ke krmení.
„Tak jdeme.“ Popadne lehkou bundu, vezme klíče a vyjde ven. Zívne. Bože, proč je takový vůl a jede? Pavel usedne na přední sedadlo. Mlčí. Začíná si uvědomovat chybu, kterou udělal.
Vilém se na něj mrkne. Nu což. Co sis nadrobil, to si sněz. To byl zas jednou geniální nápad, ale musí poznat, co je dobré a co ne. Že jeho nápady nejsou vždy v pořádku. Musí se učit, i když za ten půlrok se hodně změnil a vyspěl. Možná, že mu to prospělo.
Bojím se vystoupit. V domě se svítí. Mám strach. Proč to muselo takhle dopadnout? Proč jsem se zamiloval? Proč musí odjet, proč nemůže život plout hladce? Proč?
„Ahoj!“ Pavel přistoupí k Hikarovi a políbí ho.
„Ahoj. Děkuji vám, že mě svezete.“
„To nic,“ zabručí rozpačitě Vilém. „Kde jsou zavazadla?“
Hikaru se otočí a vynáší zavazadla. „Omlouvám se. Hlavně dárky a pár věcí.“ Pavel si vzpomene na kufr, který si vezl domů.
„To je dobrý. Auto to uveze.“ Vilém otevře kufr, z kterého vyndal vše, až na to nejnutnější. Začnou to skládat. Pavel se k nim nakonec připojí. Uvědomí si, že neměl chtít jet. Když jsou uvnitř, chytne ho za ruku.
„Promiň.“
Hikaru ho obejme. Vilém se zastaví. Neměl by naslouchat, ale…
„Neměl jsem jezdit. Já se omlouvám. Jsem pitomec.“
„Nejsi a já jsem rád, že jsi tu.“ Vilém odejde k autu. Pitomec? To jo. A on s ním. To bude nejhorší léto, jaké kdy zažije. Je mu smutno. Za Pavla.
Hikaru zavře dům. Prohlédne si ho.
Zamiloval jsem se do něj. I do Pavla, ale zůstat tady není možné. Nepatří sem. Připadá si jako cizinec a stýskalo by se mu a s Pavlem? Nevydrželo by mu to. Chápe Pavla, proč chtěl jet, ale na druhou stranu to není dobrý nápad.
„Tati, můžeme sedět vzadu? Budeš náš taxikář, jo?“
„Samozřejmě.“ Bože, opravdu za ta léta nadělal hovadin, že by jim mohl vystlat Václavák, a tohle je největší z nich. Hikaru se lehce zachmuří, ale usadí se dozadu. Pavel vezme jeho ruku do své.
„To ne!“ zamumlá Vilém po dvaceti minutách. Pustí si rádio. Musí tak mlčet? Kvůli tomu nechtěl jet. Dusno, že by se dalo krájet tupou lžící. Oba mlčí.
„Pane Takahashi, co budete dělat v Japonsku?“ Aspoň slovo! Aspoň něco! Už nemohu slyšet ani písničky.
„Budu učit na univerzitě a ve volném čase hrát se skupinou.“
„A stíháte to? Myslel jsem, že je to velmi náročné. Zkoušky a podobně.“
Pavel se obrátí k Hikaru. Začíná chápat, proč byl otec proti. Už od začátku. Proč to nevěděl?
„Tati, díky.“
„Není za co,“ odpoví automaticky. Mrkne na Hikaru. Zřejmě si myslí to stejné. Není nadšený tím Pavlovým výmyslem. On taky ne.
Proč jsem to chtěl? Proč? Všechno je tak jiné, než si představoval. Život, Hikaru, láska, škola i tahle cesta. Myslel, že bude rád, ale má tušení, že tou cestou není nadšený. Jenom chtěl být s Hikarem. Nic víc.
„Chtěl jsem být s Hikarem, omlouvám se.“
„To je dobrý, Pavle. Neomlouvej se.“
„Já musím. Je mi trapně.“ Připustí po chvilce ticha. Hikaru ho pohladí po tváři.
„Nic se nestalo.“
Pavel se rozbrečí, ale otočí hlavu k okénku. Pozoruje svítání. Je šedé, slunce je jako vyhaslé.
„Právě proto jsem nechtěl jet. Jestli brečíš, vystup!“
„To je dobrý. Sakra, nemohu brečet nebo co? Co je na tom špatného?“
„Pavle, je tu pan…
„Hikaru, tati! Hikaru chápeš?“
„Jasně. Uklidni se.“
„Nechci, abys odjel!“ V autě nastane ticho.
„Já musím.“
„Skutečně?“
„Ano.“ Pavel se odvrátí. Dívá se na krajinu, na vzdálené domy, v kterých někdo spokojeně žije. Proč ne on?
„Už tam budeme,“ prohodí do ticha Vilém. „Omlouvám se vám, Hikaru. Neměl jsem mu to dovolit.“
„Já mu rozumím.“
„Já ne.“ Oba se na sebe usmějí. Rozumí si. Hikaru obejme Pavla. „Mám tě rád.“
„Vím. Promiň.“ Pavel se k němu přitulí. Proč byl takový vůl? Mohl ještě tady strávit v jeho náručí a místo toho co? Byl nasraný, že odjíždí.
„Jsme na místě.“
„Mnohokrát děkuji za odvoz.“ Vyndají zavazadla a jdou k terminálu.
„Letíte přes Finsko?“
„Ano. Pavle, prosím můžeš mi koupit nějaký anglický časopis?“ Podá mu peníze. Vilém se zarazí, ale Pavel se rozeběhne, ale po pěti krocích se vrátí.
„Je to jedno jaký?“
„Samozřejmě. Něco vyber.“ Počká, až je z doslechu. „Zámeček, prosím můžete se o něj postarat?“ Zdvořile se ukloní.
„Proč ne Pavel?“
„Možná později. Nechci, aby si dělal naději, že se vrátím a dávejte na něj pozor, když hraje na Báru. Je dost tvrdohlavý, aby to zkusil.“
Vilém se rozhlédne po letišti. „Vy ho máte skutečně rád.“
„Ano mám.“ Vilém přikývne. „Pochyboval jste?“
„Ano. Nechápu…“
„To nemůžete… Co jsi koupil?“
„Ode všeho trochu. Hikaru,…“
„Musím jít.“
„Ano.“ Rozpačitě se Rozhlédne kolem sebe. Hikaru si povzdechne, nakloní se a jemně ho políbí. Vezme tašku a odchází k celnici. Pavel chytí otce za rukáv, potom ho pustí.
„Je mi to líto.“
Pavel nic neřekne a zamíří si to ven. Po tvářích mu stékají slzy. Vilém se ještě dívá za Hikaru, jak předkládá pas. Otočil se. Usměje se a zamává mu. Hikaru odpoví a potom se ztratí mezi ostatními.
