Shounen - ai povídky

Flétna

24.

 A rok je za námi

Vilém upijí kávu v kuchyni, čte přitom noviny a jedním uchem naslouchá Jarmile. Zajímalo by ho, o čem to mluví. Koutkem oka pozoruje mávání své už skoro jednoroční dcery. Sedí v dětské židličce a vehementně se ohání lžičkou. Přitom nadšeně něco vykřikuje.

„Cože?“

„Viléme, už zase jsi neposlouchal.“

Vilém zavře noviny. Co to říkala? Pavel. „Mluvila jsi o Pavlovi. Co s ním je? Známky donesl domu perfektní. Můžeme být spokojení, ne?“

Jarmila se zamračí a posadí se k Moni. „Broučku, tvůj tatínek je natvrdlý.“

„Nemluv tak před dítětem. Poslouchám.“ Napije se opět kávy. Dnes si vzal volno. Už měl kanceláře plné zuby. Vypadá to, že ho očekává přednáška jménem Pavel. Má toho plné brejle. Když neřeší nějaké články, pak doma řeší Pavla nebo něco jiného. Mít na jeden den klid. Jistě, cítí trochu vinu, za to co se stalo, ale není zodpovědný za jeho debilitu. Je už dospělý. „Chceš snad mluvit o tom řidičáku?“

„Ne.“

„Tak o čem?“ V duchu pátrá, o čem to sakra mluví. Je pravdou, že když si vzpomene na léto a prázdniny, berou ho osypky. Bylo to strašidelné. Bylo to ohavné. Vstane a jde si udělat ještě jednu kávu. Neměl by, ale potřebuje trochy vzpruhy a sladkého, pomyslí si, když zahlédne čokoládu. Vytáhne ji, zatímco vaří kávu.

Tehdy Pavel taky jedl čokoládu a hodně. Docela tomu rozuměl, protože, když někomu zmizí první láska, je vytočený, ale přeháněl to s tím sladkým. Nebýt toho, že tancoval, tak je z něj nejspíš novodobý Otesánek.

„Pavle, co kdybys jel s Jardou na písák?“

„Mám snad zaracha,“ zabručí Pavel. „Učím se, nevidíš?“ zamává nějakou útlou knížečkou. „Nemůžeš jít někam jinam?“ Vilém zaskřípe zuby.

„Jak chceš, mladej, ale potom si nestěžuj.“

Pavel se přetočí na posteli. „Stěžuji si snad? Nestěžuji a Jiřina je pryč a Jarda taky. Ostatní se mnou nemluví a ani nechci je vidět. Nechápu, co bych jako tam měl dělat? Čumět do blba?“

„Najít si nové přátele?“

„Nechce se mi!“ odsekne. „Učím se.“

„Zítra někdo přijde na opravu bazénu.“

„Fajn!“

Vilém sevře ruce v pěst. Moci mu tak natřískat rozum do hlavy. Není první ani poslední, komu zmizela láska. I on měl na střední lásku. Hezká učitelka historie, bohužel zmizela. Ne, vdala se, vzpomene si. K tomu dá opravit bazén, aby pán měl doma pohodlí, a on jen řekne fajn! Rozzuřený odejde z pokoje.

„Co se ti stalo? Pavel? Pořád trucuje?“

„Nesnáším ty jeho sebelítostivé stavy. Co z toho má?“

„První láska,“ broukne mile. „Každý jsme si tím prošli. Chce to čas.“

„Čas? Já bych mu dal čas. Já bych mu nejraději nařezal. Je jak tvrdohlavý osel. Má co chtěl. Jako bych mu neříkal, nedělej to. Ne, pán má vlastní rozum, a když chci pomoci, tak na to kašle!“

„Děláš si o něj starost!“ Vilém se rozvalí na pohovce.

„Mám a velkou. To není normální. Nebo ti připadá normální, že se dva měsíce učí?“ podívá se na ní skeptickým pohledem. „Znáš nějakého středoškoláka, co tohle provádí? I kdyby se země hroutila, určitě jsou na diskotéce, nebo se válí u vody nebo se válejí v křoví.“ Odfrkne si. Iluze o dnešní mládeži nemá. Jarmila se rozesměje. „Nesměj se, na tohle jsou statistiky. Když vezmou učebnici na konci prázdnin, pak je to nějaký šprt. Dokonce odmítl prázdniny u tety na Moravě. Chápeš to? Jezdil tam rád.“

„Možná máš pravdu, ale dobře víš, že chce jít na tu výšku. Jen ať se učí. Ono to ještě nikomu neublížilo.“

„Neublížilo, ale není to normální. Opravím bazén.“

„Jsi moc hodný.“ Vilém si povzdechne. Hodný? Neví, co má dělat. Celé léto se snažil, ale Pavel ne. Je úplně apatický. Jako by se z toho nemohl vzpamatovat. Čert, aby se v tom vyznal. Měl ho opravdu rád? Co když se z toho nedostane? Nechce mít doma pana Zombíka. Dokonce mu dovolil tancovat. S těžkým srdcem, ale dovolil.

„Pavle, jen jsem se chtěl optat, zda se nechceš setkat s Jirkou. Není tak špatný.“ Zakroutil by mu krkem, že jeho hodného chlapečka svedl na scestí, ale jak se říká, na to musí být dva. Zřejmě byl jen hodným na povrchu.

„S Jirkou? Proč? On ti něco chtěl?“

„Ale ne. Jen jsem si říkal, ufff… zapomeň na to.“

Pavel se posadí. Knihu odloží vedle sebe. Vilém zachytí na obálce modrého draka. Aspoň se pořád neučí, dokud mu nedojde anglický nápis. Zblázní se.

„Co to čteš?“

„Tati, nejsem malý kluk. Co chceš?“

Malý ne a s otcem se takhle nemluví. Trochu slušnosti by mu prospělo. On se tu nad ním trápí a on nevděčník na něj řve. Skoro. „Trochu slušnosti by ti prospělo. To je anglická kniha?“

„Jo a co má být. Mohu si snad číst, co chci, ne?“

„Jistěže.“ Zvedne hlavu a málem se skácí, když uvidí na poličce nad posteli zarámovanou fotku Hikara. Oklikou to nepůjde. Nemůže sedět doma. „Jen jsem ti chtěl říct, že jestli chceš tancovat, můžeš, ale chci vědět, kde a kdy.“

„Tancovat? Hm? Neříkal jsi, že to pro mě není vhodné?“

„Já ti dám! Nic nebude.“ Rozzuřeně se zvedne.

„Tati, počkej. Díky.“

„Jasně, jdu do kanceláře.“

„Teď?“

„Jo.“ Bude tam klid. Od Moni, od Pavla. Aspoň na chvilku nebude mít ten jeho apatický smutný výraz před očima. Měl by skákat radostí. Ne, to ne. Mladej pán je chcíplejší než mrtvola. Pche. Zamilovaný. Blbost. Jen vyvádí.

„Pěkná fotka,“ zamumlá si pro sebe, když Pavel dole pomáhá mamce s vařením. Aspoň něco dělá. Kdyby to nebyl chlap, řekl by, že erotická. Jenom těch fotek v pokoji má trochu víc, než je záhodno. Kdyby to byli různí, ale z každého úhlu se na něj dívá ten stejnej. Zbláznil by se z takového pokoje.

„Kdy přijedou na ten bazén?“ ho vrátí opět na zem.

„Zítra. Říkali, že okolo deváté. Půjdu spát. Moni vyrostla.“

„Pořád je malá. Víš, nechci to říkat, ale těším se, až začne žvatlat a uvidím první krůčky. Je roztomilá, ale…“

Vilém ji políbí na tvář. „Chápu. Těším se taky. Co myslíš, řekne poprvé táto nebo mámo?“

„S tím jak před ní pořád opakuješ: Táta, tati, tatínku… Pak asi tvoje.“

„Zas mama je výraznější. Možná bych měl pozvat Tomáše.“

„Proč proboha?“

„No, mohl by posoudit, zda nepatří na psychiatrii… auu!“

„Je jen zamilovaný. To přejde, uvidíš.“

„Netrvá to nějak dlouho?“ zabručí neochotně. Možná by potřeboval něco, co já vím…tady.“ Jarmila mu podá místo toho plenu a on utře Moni rty.

„Slintá.“

„Jak lokomotiva.“

„Nedělej si starosti. Opravdu se z toho dostane. Ježíš…“

„Co je.“

„Jak dlouho už hraje?“

Oba se na sebe podívají a Vilém se rozeběhne. Prudce otevře dveře do Pavlova pokoje. Opět. Nesnáší ten nepřítomný pohled, zaťaté prsty. Jak vůbec může tak hrát? Má pocit, že Pavel okamžikem vybuchne a on taky. Prokletá flétna! Vyrazí mu ji z ruky.

„Dost! Vyhodím ji!“

„Ne!“ zaječí Pavel na koberci. Hlavu si tiskne v dlaních. „Moje chyba… moje chyba…,“ mumlá. „Nemohu… zbabělec… Proč?“

Vilém sebere flétnu a nese ji dolů. Položí ji doprostřed konferenčního stolku. „Vyhodím ji. Nemá to cenu. Je úplně mimo. Vůbec jsem si neuvědomil, že hraje.“

Oba nešťastně pozorují flétnu.

„Je to naše chyba.“

„Tati, vrať mi ji. Musím ji ovládnout.“

„Proč? Tetě Míle to vysvětlíme. Neměl jsem to tehdy po tobě chtít a Hikaru taky ne.“

„On nechtěl. Ale já… je moje!“ Popadne ji a vyběhne z domu. Jarmila s Vilémem se po sobě podívají. Co teď?

„Počkáme. Musíme si o tom promluvit. Dá se vůbec něco takového zvládnout?“

Vilém zavrtí hlavou. „Nevím, ale jedno vím. Mám hlad.“ Vstane a jde k lednici. Obloží si tři chleby a posadí se vedle Jarmily, která v náručí houpe Moni. Nechce se vůbec o ničem bavit. Nejméně o Pavlovi a jeho záchvatech. Být Pavel menší, jednoduše vezme kožený pásek a seřeže ho. Byl by klid. Jenže teď je stejně velký jako on. Vezme ovladač a zapne na televizní zprávy. Jarmila se zvedne a odejde do ložnice. Vilém jenom ztlumí hlas.

Tak je doma. Vstane a jde na chodbu. „Jdeme.“

„Je moje.“ Flétnu tiskne k sobě.

„OK. Jdeme. Nebo neumíš poslechnout? Jsi snad malej harant?“

„Nevezmeš mi jí, že ne?“ Vilém si prohrábne vlasy. Proč na ní tolik lpí? Vždyť ji nenávidí, tak proč? „Chci ji. Ona…“

Vilém pozoruje jeho zmatek. Je jako malé dítě, které brání plyšáka, když se má koupat a nechápe, že se namočí a poškodí. Mému medvídkovi se nic nemůže stát…

„Musíme si promluvit.“

„Už zase?“

Vida jak rychle mu otrnulo.

„Přesně tak. Jinak flétna skončí v bazaru. Jdeme nebo chceš probudit Moni?“

„Ne.“ Obejde ho a jde nahoru. Vilém za ním. Na to už jsem starý, pomyslí si. Začínám si přát trochu klidu. Možná by měl toho nechat, ale nerad vidí, když se trápí. S Moni se opět vrátili vzpomínky na to, jak byl Pavel malý. Pravda, už není, ale ta tendence ho chránit je tu stále.

„Tak co chceš?“

„Co nejdřív trochu normální mluvy? Od chvíle co Hikaru odjel, jsi pořád vzteklý. To nejde. Já sice chápu, že je ti mizerně…“

„Tak mě nech být!“

„Aby ses pohřbil v sebelítosti? Chlapečku, nejsi sám na tomto světě. Odešel a co? Je to snad jediný chlap na světě? Já ti řeknu tohle. Není a teď flétna. Nechci, špatně, já si nepřeji, abys hrál bez dozoru. Když hraješ, vypadáš jak Zombie. Nechci nic říkat, ale nedopadlo by to dobře a já tě nechci místo maturitního plesu navštěvovat na psychiatrii.“

„Když ty to nechápeš. Já… máš pravdu, promiň. Hikaru vždy říkal, že… To je jedno. Nějak mám pocit, víš, že musím hrát, že jinak mi nedá pokoje, ale problém je, že nevím, jak na to.“

Vilém se posadí a dívá se na Pavla. Za ten rok se neuvěřitelně změnil. Nejen fyzicky, ale i …povzdechne si… rozumově. Nejen, že se nekroutí jak paragraf, ale učí se, dokonce občas mluví i logicky.

„Měl by sis někam vyrazit.“

„Nemám na to náladu. Raději tu zůstanu. S tou flétnou, co mám dělat?“ optá se bezradně. „Já chci, aby byla spokojená, ale ona je prostě úplně jak utržená ze řetězu,“ dodá omluvně.

„V tom ti neporadím. Jen já ti nevím. Zkoušel ses něco dozvědět v knihách?“ Pavel místo odpovědi ukáže na sloupek knih. Vilém se zvedne a zadívá se na tituly.

„Tak z toho by se dala udělat disertace,“ zamumlá.

Pavel se zasměje. Vilém se otočí. „Slíbíš mi to?“

„Jo. Kéž by uměla mluvit. Takhle cítím pouze její pocity. Vztek, frustrace, smutek… Já to všechno ani neumím pojmenovat, co cítím,“ pracně hledá odpovědi, které nezná. Zůstala mu jenom ona. Všichni zmizeli. Hikaru a ona je tu. Mohl by se to naučit. Hikaru povídal, že by to mohl zvládnout. Nemůže se vzdát. Cítí, že je to správné. Neví, co bude dělat. Poprvé ji vzal do ruky týden potom, co odjel.

„Týden, jeden den, tři hodiny, dvě minuty,“ zamumlá s pohledem na kalendář a na hodiny. Uvědomuje si, že je to šílenství, ale jako by někdo vzal kus jeho samého a někam odvezl. Schoulí se na posteli.

 „Chybí mi!“ vykřikne v myšlenkách. Kdyby to tak mohl vrátit zpět. Lehne si, zírá na pokoj plný slunce, ale nic nevnímá. Otočí se ke stěně. Chce s ním být. Proč ho nemůže vytěsnit z myšlenek? Pohled mu padne na černé pouzdro. Ty taky! Zaječí. Jsi k ničemu.

Ucítí smích. Vědoucí, zlý, ale i smutný. Zježí se mu chloupky. Co chceš?! Ví dobře, co žádá. Chce hrát. Vezme ji do ruky. V tu chvílí zapomíná na Hikaru. Vyndá ji. Fascinovaně hledí na její nádheru.

Hraj! Hraj! Dám ti vše. Jen hraj! Udělám tě šťastného! Zapomeneš… šeptá mu svými pocity. Nutí ho vzít ji, hrát a zapomenout na vše.

A on to udělá. Hraje. Už v prvním momentu si uvědomí, že to byla chyba, že ji neměl brát do ruky. Cítí, že už to není on, že je někým jiným. Hraje, neuvědomuje si čas. Hlava ho bolí, nemůže pořádně dýchat, vše plave, ale hraje dál.

Neví, co bylo dál.

Bolí, bylo první, co si uvědomil a potom výbuch vzteku. Nikdy nic takového nezažil. „Ne!“ křičí, aniž si uvědomuje, co dělá. Nejsem! Nejsem! Já to zvládnu! Zvládnu… „Nech mě na pokoji!“

Pocit závan… Nemohu…

Ticho a on si uvědomí, že je mu zima, žaludek se ozývá hlady, ale nemá na nic chuť. Vstane z podlahy a přemístí se na lůžko. Zavře oči. Hlava. Proč já? Usne. Na zemi se válí flétna, kolem které se vznáší smutek, touha i vztek.

Ráno vstal…

Vilém se dívá na zamyšleného Pavla. O čem přemýšlí? Už je to dávno, co za ním přišel a svěřoval se. Teď jen mlčí. Člověk, aby z nich doloval každou informaci. Myslí si, že zvládnou svět. On si to taky myslel, když byl v jeho věku. Je to divné si na to vzpomenout a zjistit, že vlastní dítě dělá tu stejnou chybu.

„Uvidíš, vše dobře dopadne.“ Položí mu ruku na rameno.

„Myslíš?“ otřese se. „Bojím se jí. Co když…“

„Takhle nemysli. Já nevím, možná jsou nějaké techniky.“

„Jak to myslíš?“

Vilém svraští čelo. „Ovládnout to. Je to souboj vůli a ty prohráváš. Nějaké umění. Jóga nebo něco podobného. Soustředění. Nechceš to zkusit?“

„Jiřina dělá jógu,“ vzpomene si. „Já se jí na to optám. Možná by to pomohlo.“ zamumlá. „Díky.“

Vilém přikývne. „Jdu dolů, nebo chceš ještě hrát?“

„Ne. Myslím, že pro dnešek je konec. S ní zapomínám na svět,“ zamumlá a uzavře ji do pouzdra. Ignoruje silnou nelibost, která na něj zaútočí.

Vilém si pomyslí, jaké to je. Podle Pavlova výrazu se zdá, že to nechtěla. Nedá se nic dělat. Kdyby došlo na skutky, Pavel je mu bližší. Poletěla by ven na smetiště. Míle by to vysvětlil. Stejně by ho zajímalo, jak tohle všechno vzniklo. Možná by zkusil přečíst nějakou tu knihu.

„Nechceš si dát čokoládu?“ optá se Jarmily, když ho z myšlenek vyruší pískot konvice. Cítí v ústech sliny a touhu si ji dát.

„Ne. Klidně si ji dej. Tak se posaď.“

„Miluji ty tvoje rozhovory. Dnes ti to sluší,“ nadhodí zkusmo. Nezabere to, ale zkusit to může.

Jarmila se usměje. „Díky. Vím, že to nesnášíš, ale je to vážné.“

Vilém se posadí, otevře čokoládu a celou ji rozláme. Nevzpomíná si, kdy měl čokoládu. Teď ji potřebuje. „Tak co mi chceš říct?“

„Pavel.“

„Já vím? Co s ním je? Už se z toho dostal. Má víc přátel, s Jiřinou chodí na jógu. Pololetní vysvědčení je perfektní. Dokonce i angličtina je na úrovni, že může číst knihu a přečte ji do týdne. Nechtěli jsme to snad?“

„Jo. To ano, ale my jsme to chtěli. Ne on.“

„Tak to ne. Zadrž. Nic proti jeho vůli jsem nedělal.“

Jarmila prudce bouchne do stolu. „Tomu ty říkáš v pořádku, když má za půl roku sedmého kluka?“

„Uch tolik?“ zarazí se s dílkem u úst.

Jarmila zvedne oči. „Jsi v té redakci tak zahrabaný, že to ani nevíš. Viděl jsi snad jedinou fotku Hikara u něho v pokoji? Neviděl. Najednou někam zmizely. Kimono taky, anime taky… Jeden mu vydržel týden! Víš jak mi je, když se neorientuji a on mi řekne… Milan? S tím nechodím… Takovým shovívavým úsměvem, jako bych byla dementní.“

„Zas na druhou stranu už není tak zahrabaný do té sebelítosti.“

„Fajn, ale nemusí z něj být zrovna don Juan, co je střídá jak ponožky… Sedm kluků za půlroku. To znamená od poloviny září.“

„No dobře. Baví se. Je mladej, prostě hledá toho pravého.“

Bum! „Idiote!“

„Jarmilo, klid a neříkej mi idiot.“

„Jsi?! Já nechci mít syna… a co když někde něco chytí? Hikaru byl jeho první. Vyzná se v tom… no teď už ne. Teď má tolik zkušeností jako nějaká pornohvězda.“

Vilém cítí, že rudne. „To přeháníš.“

„Kdepak. Nepřeháním. Nemám to ráda. Nejsem proti známosti, ale chci se v tom vyznat. Tak jeden za rok, za dva roky. Proč ne? Ale dva za měsíc?“

„Neumíš…,“ Díky za čokoládu, pomyslí si zoufale. „A co já s tím?!“ zařve.

„Neřvi, probudíš Moni. Víš, jakou to dá práci ji uspat?“

Vilém zkrotne.

„Ahoj. Co tu křičíte?“ do obýváku nakoukne Pavel. „Jdu ven s Ríšou.“

„Ríša je?“

„Můj kluk. Chodíme spolu. Jdeme do kina a potom uvidíme. Tak čau.“

Jarmila bezmocně sleduje dveře. „Myslím, že minulý víkend šel s Robertem, ne říkal mu Bobík.“ Otřese se. Zoufale sedí na židli, muchlá utěrku v ruce.„To je na mě moc.“

„A co jako s tím chceš dělat? To má žít jako mnich? Nebo ho mám uvázat doma k posteli? Nejspíš uteče i s tou postelí.“

„Ne. Chci tu mít Hikaru.“

„Je v Japonsku,“ řekne lakonicky.

Jarmila zrudne. „Nedělej ze mě vola. Víš, co tím myslím!“ syčí. „Chci mít tu druhého Hikaru. Ne Ríši, Míši, Jardy, Jiříky, Bobíky… To je hnusné jméno.“ Zasténá. „Něco s tím uděláš.“

Vilém ji pozorně sleduje. Jako co má v tom udělat? „A jako co mám udělat? Najít někoho a říct mu. Hele, toho si vezmeš a je to?“

„Dobrý nápad. Pro začátek. Je mi jedno, jak to provedeš, ale chci mít klid.“

Bum. Jarmila nadskočí. „Mám toho dost. Pořád Pavel, Pavel. Ať si to řeší sám. Pořád říká, že je dospělý, svéprávný. Já se mu do života míchat nebudu.“

Bum! „Už jednou ses zamíchal a mám z něho pornohvězdu. Mít tu drzost tak ho najdu na youtube!“

„Áááá…. Áááá!“ oba pohlédnou k ložnici.

„Za to můžeš ty!“ uhodí do stolu. Odstrčí židli a jde do ložnice. Vilém dojí poslední dva kousky. Je fakt, že za to trochu nese odpovědnost, ale snad to není tak zlé. Přece nemůže… vyjde na chodbu a potom ven na zahradu. Je jaro.

„Ahoj.“

„Ahoj tati. Půjdeme. Ríšo, jdeme!“ Zpoza rohu vyběhne kluk.

Je mu vůbec patnáct? Zamrazí ho. Prohlíží si hnědovlasého hubeného kluka s brýlemi na očích.

„Počkej…“

„Tati, nestihneme kino.“ Ríša se zazubí. Bože, kolik mu je? Než stačí něco říct, už jsou pryč.

„Kurva práce!“ zakleje.

„Nebuď před dítětem sprostý! Třísk!“ okno se zavře.

„Doprdele! To je revoluce či co?!“ zařve ještě víc a naschvál. Co teď? Má podruhé zasahovat? Bude muset, ale jaký bude výsledek? Co když to bude větší katastrofa než teď?

V září se rozhodl. Už nemohl vidět ten jeho apatický vzpomínající pohled. Připomínal mu bernardýna, co slintá nad prázdnou miskou. Jeho život se skládal ze tří věcí. Škola, učení s Jiřinou, knihovna a pravda, taky ten tanec. Jezdil tam častěji a vracel se sice spokojený, ale divně zamlklý. Vždy jim řekl, kam jede, s kým a kdy přijede. Zombie.

Pravda, Bára jako flétna to ještě umocňovala. Byl s ním, když hrál. Bylo to mrazivé, bylo to nechutné, bylo to strašné. Ne hra. Ta byla okouzlující, ale ten jeho výraz. Žádná radost.  Nemá pro tu hru žádné slovo. Čím dál víc se snaží tomu vyhýbat, ale jako by to nebylo možné. Jarmila rovnou řekla, že s tím nechce nic mít společného. Ale ví, že ji to trápí.

Osmý kluk za půl roku. To je opravdu dost. Nechce se mu podruhé zasahovat, ale má jinou možnost? Není bůh, ale má pravdu. Proč vždy ženské mají pravdu a proč ho vždy přesvědčí? Ale jak to zařídit?

Tehdy udělal podle něj tu nejgeniálnější věc pod sluncem. Sehnal si informace. Je novinář. Proč to tehdy dal přeložit, proč? Docela pěkný článek o japonské hudební skupině Noughts. Nechápe, proč si dali anglický název. K tomu podle něj tak divný. Ale jsou úspěšní a samozřejmě k tomu byly články v japonštině. Požádal jednoho známého, který se tím zabývá, aby to přeložil. Chtěl vědět něco víc. Je výhodné být novinářem.

Za týden dostal překlad. Nestačil zírat, co se tam psalo. Nezajímal ho zpěvák s nádherným hlasem a vášní pro bílou ani ostatní členové skupiny.

Hikaru Takahashi. Byla pravda, že učil na univerzitě, ale podle toho byl nechutně bohatým, někdo se má. K tomu velmi virtuos – na flétnu.  Zřejmě i Japonci mají rádi drby, protože o něm tam byla zmínka o přelétavosti, další zmínka o nehodě s nějakým Kazumim, který zemřel. Přelétavý jako ptáček a jim to zřejmě – tedy novinářům nevadilo. Poslední noticka byla, že se ukazuje ve společnosti nějakého mladíka zatím neznámé totožnosti. Článek byl starý měsíc. Mít ho tady, nejspíš by ho zaškrtil, že si s Pavlem jen zahrával.

Ve vzteku, ale i chladnokrevně ten článek rozšířil. Internet je přeci skvělá věc…

Samozřejmě, že si všiml, že zmizely fotografie, jeho výlety do města byly častější. Nejdřív měl obavy, jak zareaguje a že se přestane učit. Naštěstí se učil ještě víc. Taky hrál víc a domů si přivedl, ehm… Jo, Milana. Vysokého blond kluka s modrýma očima a koženém obleku se cvočky. U obočí měl piercing. Mládí… a on se spokojeně zahrabal opět do novinařiny. Jeho tah měl úspěch. Myslel si to až doteď.

Ríša byl vysoký plavovlasý bůh s modrýma očima v saku a kalhotách jak ze žurnálu. Chyběla mu cedulka made in Germany. Ale má ho vrátit tam kde začal? Posadí se na lavičku, vnímá zpěv ptáků. Zahlédne veverku. Je zrzavá a pokukuje po něm. Zamává jí, ale ona bleskově zmizí. Musí to říct Jarmilce, ale nejdřív s tím něco udělá. Pokud bude co.

Zvedne se a jde do domů.

„Nemáš sedět venku. Nastydneš. Ještě není léto.“  Políbí ho na tvář. „Chceš něco k jídlu?“

„Nějaký chleba. Jdu s tím zkusit něco udělat, ale za výsledek neručím.“

Jarmilčin úsměv je mu odměnou. Taky nevidí ráda, jak se Pavel trápí. Vsadil by se, že ho stále má rád, protože první láska je prostě první. Posadí se v obýváku k internetu. Vyvolá staré soubory a zadá název příslušné skupiny.

 Čeká. Někdy mu připadá, že Google není tak rychlý, jak to pořád inzerují. Má to! Docela čerstvé. Hm minulý měsíc.

„Co to máš?“ uslyší za sebou Jarmilku a vedle notebooku přistane talíř s chleby a pití. „To je přece…“

„JO.“

„Viléme, co jsi tehdy provedl?“

„Nic. To nejlepší pro něj. Vida…,“ zírá na článek v angličtině. Vyvolá ho.

„To je on. Proboha! Viléme!“ Vilém se opře o židli. Vezme chleba. „Nemohl jsem vidět, jak se trápí.“

„Ty…“

„Nech toho. Ty bys to taky udělala.“

„Ale takhle se mu montovat do života, určitě by to překonal.“ Posadí se vedle něj. Vilém vnímá její unavenou tvář. Nemá to rád.

„Přetěžuješ se. Zvolni.“

„Nech toho!“ vyjede. „Tu situaci napravíš, i kdybys ho měl sem přitáhnout. Co tam píšou?“

Vilém zaváhá. „Že chodí s někým jiným.“

„To je pravda nebo tvůj výmysl?“

„Tedy Jarmilo?! Za co mě máš? Já nefalšuji zprávy.“

„Ale leckdy si je upravíš, aby vyzněly lépe. Jsi novinář, miláčku.“ Vezme si druhý chleba. „Ztloustla jsem.“

„Choď na cvičení,“ odpoví automaticky. „I když jsi stejně hezká jako v osmnácti.“

„Lichotníku. A teď mi řekni, co chceš dělat?“

„Ještě nevím, protože je to v japonštině. Dám to jednomu známému přeložit.“

„Co když tehdy lhali?“

Vilém se zadumá. „Nelhali.“

Jarmila má na rtech otázku, jak to ví. Podívá se mu do očí. Zřejmě si to ověřoval. Byla by ráda, kdyby to byla lež, ale jak si to mohl dovolit? Je pravda, že i ona měla radost, že se konečně neplouží domem jako mátoha. Bylo to na nervy vidět ho. Sotva pozdravil a ležel jen v knihách. Buď ve svém pokoji nebo u bazénu nebo na zahradě. Snídani, oběd, večeři zhltl. Jediné okamžiky, kdy se nezdál být mrtvolou, byly, když pustil hudbu. To vždy vzala Moni na procházku.

„Je mi ho líto.“

„Jo, mě taky. Teď zbývá čekat,“ podotkne, když odešle stránku jednomu známému. Zato ten druhý článek nemusí. Přesně ví, co tam píšou. Zakroutí krkem, až mu v něm lupne. Povzdechne si. To je vyčerpávající. Jarmila se na něj starostlivě dívá. Zvládnou to?

„Jarmilo, je Pavel doma?“ optá se tiše jako by ho na patře mohl slyšet. Tašku pohodí na pohovku.

„Není, proč se ptáš? Pss, usíná.“ Vilém přistoupí ke kočárku, v kterém spí Monika. Nahlédne. Je rozkošná. Jde do kuchyně, kde si ohřeje jídlo. V klidu dojí.

„Tak co?“ optá se Jarmila a posadí se vedle něj. Vilém si ji prohlédne. „Zhubla jsi?“

Začervená se. „Trochu. Začala jsem cvičit. Tak co je?“

„Došel mi článek.“

„A co má být? O čem to mluvíš?“ nechápe ho. „Chceš kávu?“

„Teď? Spíš teplé mléko. Udělej mi čaj. Jsem unavený,“ schválně ji napíná, ale potom si uvědomí, že opravdu neví, o jaký článek se jedná. „Ten článek o Hikarovi.“

Jarmila se živě otočí. „Povídej.“

„Vilém vytáhne papíry z hnědé brašny. Přečti si to podtržené.“

„Vítěz soutěže o Zlatou flétnu, hmm… Bára? Kruci!“ vyhrkne. Zvedne k němu oči. Vilém se kření od ucha k uchu.

„Jo. Říkal mi, že se zamiloval, ale popravdě věřila jsi tomu?“

Jarmila zčervená. „Moc ne.“

„Já taky ne. Elegie pro Báru. Dokonce tam má i čárku nad a. Dá se to najít na netu?“

„Nevím, ale zkusím to. Když ji psal, nezapomněl. Možná tehdy řekl pravdu. I když do našeho klacka… neskutečné.“

„Není tak špatný,“ brání svého syna.

„Jarmilko, zářivý taky ne. Nedělám si o něm iluze.“ Oba se pousmějí. „Ale mám ho rád a udělám kvůli němu hodně. Takže…,“ zadívá se na svou ženu. Čeká. Odsouhlasí ten jeho šílený nápad?

„Pošli to. Uvidíme. Jinak co tam ještě máš?“ optá se, když zahlédne soubor s názvem Londýn.

„Malé překvapení, ale jedině, když…“

„Když co?“ optá se, protože Vilém se odmlčel.

„Sám nevím,“ odpoví neurčitě. „Ale řeknu ti to, jestliže to půjde provést. Miluji tě.“ Jarmila se usměje. Tohle neslyšela už hodně dlouho a zní to krásně. Pohladí mu ruku.

O týden později Vilém večer zvedne hlavu, když zaslechne buch, buch, buch… Co se tam děje? Zvedne se a jde nahoru. Zaklepe.

„Dál!“

Otevře dveře a zbledne. Doprdele! Zakleje v duchu, když vidí velký plakát Hikaru. Chybí pár centimetrů k nadživotní velikosti.

„No není parádní? Dal jsem si ho udělat podle jedné fotky. Stál dost, to víš barvy, ale je nádherný. Musím se hodně učit. Jo tati, začnu trochu víc jezdit na tancování s Jirkou.“

„Proč?“

„Potřebuji prachy. Hotovo.“

„A co Ríša?“

„Jaký Ríša?“ Vilém vidí, že si vzpomíná. „Dal jsem mu kopačky. Hotovo.“

Vilém si prohlíží pokoj. Chybí už jenom vonné tyčinky. Je zvědavý, co tomu řekne Jarmila.

„Ahoj, co se děje? Panečku! To je plakát!“ vyhrkne. Zděšeně pohlédne na Viléma. Ten pokrčí rameny. „Tati, chci hrát, zůstaneš tu?“

„Samozřejmě.“ Mauzoleum. Přesné označení. Památník. Přesnější. Chrám. Dokonalé, pochmurně přemýšlí o všech názvech. Hrobka? Potřese hlavou. To už je asi moc.

„Pavle, lepší se to.“

„Co, co?“ udýchaně řekne s nepřítomným výrazem ve tváři. „Pořád to nejde. Něco tomu chybí.“

„Pro dnes pozdě. Nejsi pro ni partnerem. Mává si s tebou, jak chce.“ Zarazí se. Není to příliš kruté?

Pavel se zarazí. „Hikaru to říkal taky.“

„Co?“

Pavel svraští čelo. Jak mohl na to zapomenout?  „Abys byl jeho hodnotným partnerem, musíš uvěřit sám v sebe. Proč se mi to zdá divné? Ne, to řekl Ayumi.“

Protože mluvil i o osobě nebo o Hikarovi? O čem vlastně? Kdo to vlastně řekl? Vilémovi ihned dojdou ty slova. Flétna i Hikaru. Zamrazí ho. Z flétny i ze slov. Dojdou mu? „Dnes už nehraj, ano.“

„Ano,“ řekne duchem nepřítomný Pavel. Dívá se na flétnu.

Vilém váhavě odejde. 

„Jsi krásná,“ pohladí ji. Flétna se radostí zachvěje. Hřejivý pocit sklouzne po Pavlovi. „Chci hrát, protože ho miluji, ale nepomáháš mi.“

Chci hrát, milovat… smích, ale jiný než dřív. Pro něj? Otázka, která ho ovijí jako had.

„Ano. Pro něj.“

„Hraj, hraj,“ šeptá mu hlásek. Cítí ho na sobě, její pohled.

„Ne!“

Výbuch vzteku. Řev, zklamání.

„Ty nechceš hrát!“ pevně řekne. Stále se dívá na štíhlé tělo ve svých rukou. „Ty sama to nechceš a neumíš to.“

Co?! Výkřik nelibosti. Nevěřícnosti.  Pavel se třese se pod náporem vzteku.

„Neumíš to, protože nejsi partnerem pro nikoho. Jen sama pro sebe. Ty jsi sama. Je mi tě líto. Vyhodím tě.“ Zvedne se. Má pocit, že jím někdo manipuluje. Otevře okno.

Ne!

„Ano. Nestojíš za nic.“ Ticho. Překvapí ho, že nic necítí. Otřese se chladem. Podívá se na flétnu. Necítí nic. Je pryč? Pochybuje.

Najednou do něj uhodí lítost, smutek, touha, směs pocitů, které nezvládá. Odhodí flétnu, která pomalu padá do zahrady. Zůstane osamoceně ležet na studené zemi. V mdlém světle měsíce se leskne jako chladný kus kovu.

Pavel se posadí. Objímá kolena a civí na koberec. „Hikaru…,“ sklouzne mu ze rtů. Po tvářích se mu začnou koulet slzy. Musí ho vidět. Bolí ho to. Nadechne se, ale má pocit, že vzduch není. Musím, ještě jednou. Aspoň jednou.

Zvedne se a vypotácí se ven. V ponožkách jde po chladné zemi a hledá flétnu. Zvedne ji se špínou. Mlčí. On i Bára. Vrátí se do pokoje. Ušpiněnou ji položí na stolek. Dívá se na ni.

„Chci hrát,“ odrazí se od něj smutek i touha. Žádost. Zvedne ji.

„Jednu melodii.“

„Ano.“ Přiloží si ji ke rtům. Čeká to co vždy. Chaos, násilí, ale tentokrát je klid. Nadechne se a foukne. Projede jím čirá radost. Krása, šeptá Báře.

Ano…

„Lhal mi! Zase!“ zavrčí Vilém. Zvedne se a běží nahoru, ale zpomaluje. Dnes je to jiné, přesto otevře dveře a nakoukne. Krása, omámeně si pomyslí. Pavel se zavřenýma očima klidně hraje.

„Pavle?“ Má pocit, že už mu ji nemusí rvát. Překvapí ho, když přestane a usmívá se.

„Tati, dohodli jsme se.“

„Jak?“

Pokrčení ramen.„Já sám nevím. Chceš něco zahrát?“

„Jasně.“ Posadí se do křesla u psacího stolku a naslouchá. Nechá se ovíjet tóny překrásné melodie. V hlavě mu uzrává plán. Je rád, že to udělal. Podívá se na plakát, fotku v kimonu. Na posteli zpozoruje modré kimono. Jukata, vzpomene si na správný název. Do pokoje proklouzne Jarmila. Opře se o zeď. Očima sklouzne na Viléma. Ten přikývne. Vše v pořádku, říká a jeho žena se usměje.

1. červ. „Tady máš od nás dárek.“ Podává mu obálku. Pavel ji rozpačitě přijme. V očích má otázku.

„Víš, dobře ses učil, dostal ses na vysokou. Vysvědčení budeš mít excelentní,“ říká Jarmila. „Tak jsme si řekli, že si zasluhuješ parádní prázdniny. Doufám, že se ti to bude líbit.“

Pavel otevře obálku. „Londýn?“

„Potřebuješ slyšet rodilé mluvčí, ne jen pořád číst. Máš vše zařízeno. Hotel, letenku, vše.“

„Ty vole!“

Jarmila obejme Viléma. Nikdy by neřekla, že její manžel je takový intrikán. Kam se na něj hrabe. Teď už bude vše záviset na Pavlovi.

Flétna - 25_A rok je za námi 2

Komentář