Shounen - ai povídky

Flétna

 7.

Flétna

Co mám dělat? Myslí si při chůzi z hodiny. Hikaru ho celou dobu držel v náručí a mlčel. Ani se mu nediví. Tohle každého hned tak nepotká. Podívá se na pouzdro s flétnou. Bára - jeho mrtvá sestřenice a teď s ním prostřednictvím flétny mluví. Co má dělat?

„Ahoj, Pavle. To je Roman.“ Zastaví ho Katty, avšak Pavel ji vidí až do žaludku. Chce se svým objevem pochlubit. Je mu to jedno.

„Ahoj. Mohu s tebou mluvit?“ Úplně ignoruje Romana. Může být skvělý, ale v ruce má starost, která ho parádně tíží.

„Jistě,“ odpoví líbezně Katty.

Je nasraná, odhadne Pavel, ale je mu to jedno. Kašle na nějaké kluky. „A kdy?“

„Víš co? Já půjdu a ty si to vyřiď,“ řekne s úsměvem Roman.

„Ale ne. Půjdu s tebou. Pavel počká.“ Přitulí se k Romanovi a hledí na něj jak na svatý obrázek.

Pavel se otřese. No brr, to je hnus. Prohlédne si Romana. Kalhoty, bílý svetr s výstřihem do V a tmavá bunda. Na ruce hodinky a zlatý řetízek. Dokonale upravené hnědé vlasy, hnědé oči. Prostě hnědý playboy v bílém, usoudí na závěr prohlídky.

„Katty, ale už jsme tu. Nemusíš mě doprovázet.“

„Roman chodí na Aikido. Je mistrem,“ chlubí se hned.

A? To mě tak zajímá. Sice jednou svou částí chápe, proč mu to říká, ale krucinál on má jiné starosti, než poslouchat o nějakém hnědém blbcovi, co švihá sebou na žíněnku.

Roman se skloní ke Katty a políbí ji. „Pa, uvidíme se večer.“

„Pa,“ odpoví omámeně. „Není dokonalej a hezkej a chytrej a k tomu mistr?“ říká mu nábožným tónem.

„Vsadím se, že má auto a konto v komerční,“ odtuší Pavel.

„A co má být? Jsou to jenom výhodné bonusy k jeho kráse. Co chceš?“

„Víš, že hraji na flétnu…“

„A to jako kvůli tomu mě zdržuješ od Romana? Hovado pitomé! Jdu, ještě ho dohoním.“

„Je posedlá duchem.“

„Co?“ zastaví se.

Vida, přece jen není tak důležitý. Těžko si tuhle Katty v minisukni, vínovém flaušovém kabátě a černých kozačkách, představit jako vyznavačku černé magie. „Flétna. Je v ní duch Báry, mojí sestřenice. Ona byla mistryní,“ zdůrazní to slovo a v duchu se zašklebí jejímu zamračení. „Samozřejmě v hraní na flétnu,“ dokončí.

„A co? Jak se projevuje?“

„Tak, že utáhnu nejsložitější skladbu. Umím na ten pitomý nástroj hrát!“

„To jako fakt?“ vykulí oči a zapomene na svou image dokonalé dívky pro Romana s kontem. „Ukaž!“

„Tady ne. Je to drahý nástroj, a kdyby se mamka dozvěděla, že s ní někde flakám, nejspíš by mnou flákla taky. Ukecala tetu Mílu jen tak tak, aby mi ji půjčila.“

Katty podupává nohou v kozačce, potom se podívá na elegantní zlaté hodinky a chytne ho za ruku. „Jdeme. Máme ještě chvilku čas.“

„Na co?“

„Na vymýtání a chci to vidět.“

„Hej, počkej, já musím domů!“ brání se.

„Ani za nic na světě. Jsi v mých spárech… nebo chceš, aby všichni věděli, že Jiřina čeká mimčo? Opravdu?“

Kolem projede auto, které zpomalí. Pavel si nevšimne otcovy tváře, který je oba překvapeně sleduje. Bude si muset doma s Pavlem promluvit. Dnes se utrhne z práce dřív a bude to. Rozjede se vyšší rychlostí.

Katty ho neposlouchá a spěchá k sobě domů. Otevře dveře, začichá, spokojeně přikývne a vletí do svého pokoje. Pavel zůstane stát v otevřených dveřích. „Co zavírat?“

„Zavři je. Je sice čtvrtek, ale vem to ďas, stvořím svoje vlastní kouzlo a trochu ho upravím. Počkej, musím…,“ vyběhne z jednoho pokoje v županu a přeběhne ke dveřím, na kterých je holčička se sprchou. Pavel nestačí zírat a jen tiskne flétnu k sobě. Zaslechne proud vody. Pokrčí rameny a zavře dveře. Sundá boty a přidá je k ostatním. Narovná se a vejde dovnitř. Chaos, když šlápne na podprsenku. Bože, ona se zbláznila. Posadí se na židli u počítače a odsune klávesnici. Na uprázdněné místo položí flétnu a dívá se na ni. Doprdele, proč já? Proč ji teta Míla neprodala?

Otevře a dívá se na kovovou nádheru.

„Zahraj něco.“

„Co to bylo?“

„Coby? Očistná koupel, troubo. Nejspíš jsem vás nic nenaučila.“

„To musíte takové věci provádět?“

„Před každým větším kouzlem, ano. Tak zahraj.“ Pavel ji neochotně vytáhne a srdce se mu sevře. Ještě teď si pamatuje, jak to dopadlo u senseie. Katastrofa. Stoupne si a najednou cítí na svém těle doteky senseie.

Katty se udiveně dívá, jak se Pavel narovnává. Mění se. Protře si oči. Vypadá úplně jako někdo jiný. Udělá krok vzad a najednou se pokojem rozezní tóny něžné melodie. Zasykne. Tak teď věří a rychle přejde k Pavlovi. Zarazí ho dřív, než se dostane do moci ducha.

„Tak co?“ ptá se zadýchaně.

„Je tam. Je to poprvé, co jsem se takhle s duchem setkala. Neuvěřitelné a říkáš, že je to Bára?“

„Jo.“ V ruce drží stříbrné tělo flétny.

„Tak jdeme na to a chceš to opravdu?“

„Co jako?“

„Vyhnat ji. Ale je to duch. Jdeme na to.“ Těší se, že předvede svou moc. Z truhly vyjme serepetičky. Černou svíčku, olej a vykuřovadlo. Do kuchyně doběhne udělat kávu a za chvilku se vrátí s hrnkem čerstvé kávové sedliny. V další ruce nese hrnek mořské soli, kousek mandragory vytáhne opět z truhly. Potom hmoždíř a palička, tři nalezená vraní pírka. „Zvedni nohu.“

„Cože?“ nechápe Pavel, ale je pohlcen její energií.

„Potřebuji otisk tvé maličkosti. Tak ji zvedej!“ Pavel poslechne a Katty mu začerní nohu a potom ji přitiskne na papír. Hodí po něm hadr. „Umyj se.“

„Jasně.“ Čistí si nohu, zatímco pozoruje, co bude dělat. Katty zatím pomaže svíčku olejem, potom ji a vykuřovadlo zapálí. Do hmoždíře dá kávovou sedlinu, sůl a mandragoru a drtí. Pavel se musí smát, jak to dělá s vyplazeným jazykem. Začne otáčet paličkou proti směru hodinových ručiček. Udělá to šestkrát. Začne drmolit.

Zamícháme černá zrnka proti směru ručiček,

Vraním pírkem s přibývajícím leskem hned.

Odstraň démona drženého v té flétně,

Který zde otiskl tuto šlápotu.

V hmoždíři palička sůl zamíchá,

A posedlost od nás utíká.

Už ať jsi pryč, temný démone,

Zastav útok, ať nás mine.

Otoč se a směs opačně zamíchej,

Okovy tohoto prokletí odemykej.

Směs v otisku a pírko vzpřímené,

Ten tam je Belzebub, já teď chráním tě.

Nechť se tak stane!

Směs dá na stopu a na flétnu, a zapíchne do ní tři vraní pírka, aby stála. „Hotovo, smělče. Do úplňku bude Bára pryč.“

„Nejde to rychleji?“

„No dovol? I tak jsem to urychlila a teď padej. Ježíš! Tolik? Naši se vracejí. Dělej, otevři okno.“ Pavel plní poslušně rozkazy.

„Katty, jsme doma! Jdu dělat večeři.“

„Jasně! Teď!“ popožene Pavla, kterého vystrčí z pokoje rovnou do náruče taťky, který zrovna zkoumá cizí boty. „Jeje ahoj. To je Pavel, kamarád ze školy. Už odchází. Vysvětloval mi Archimédův zákon přitažlivosti.“

„Čeho?“ Pavel se ocitne s bundou, taškou, flétnou a botami venku ani neví jak. Sedne si na schod a obuje se. Položí si na klín flétnu a dívá se na ni. Otevře a zkoumá. Vypadá stejně. Uloží ji do pouzdra a seběhne schody. Venku se zamračí, když si uvědomí, jakou má domů štreku. Pomalu, ale s důkladným vztekem se loudá ulicemi k domovu. Nejraději by zrovna teď Katty viděl na dně moře.

„Nasedej!“

„Jé, tati, díky.“ Při představě těch tři kilometrů se mu dělá blbě.

„Jdeme si promluvit.“

„Co je?“

„Měl jsi rande s holkou?“

„Jo a co má být, Je mi už sedmnáct.“ Bude, ale to je jedno.

„Kruci!“ praští do volantu, až se ozve zatroubení. „Tak co mi tu říkáš za povídačky, že jsi gay. Víš, jak jsem se lekl?“

„Ale já jim jsem. Vadí ti to?“

Vilém zmateně na něj mrkne. „Tak to vyklop. Jsi nebo ne? Nemůžeš být převlečená kachna. Jasně že nevadí.“

„Tak jo. S Jiřinou si prostě zkouším, jaké je to s někým chodit. Víš, abych potom nebyl překvapený. Klape nám to a sama to navrhla. Prej sem tupej,“ povzdechne si.

Vilém se ulehčeně usměje. „A co tahle holka?“

„Katty? Kamarádka ze školy, ale mám problém.“

„Jaký?“ Podiví se. Už je to nějaký pátek, co za ním přišel, s tím, že potřebuje pomoc. Občas něco se školou, ale i tak většinou hledá pomoc u kamarádů a oni - rodiče jsou na posledním místě. V dalších věcech už o rady nestojí. Tohle je svátek, že chce pomoc. Samozřejmě mu pomůže.

„Týká se to Báry.“

„Tolik holek a nemůžeš toho využít. Někteří by za to dali duši. Kdo je to?“

„Bára je dcera Míly.“

„Míla? Jako myslíš tetu Mílu?“

„Jo.“

„Ale je přece mrtvá. Snad nemluvíš se záhrobím?“

„Skoro jo,“ zašeptá a stiskne pevněji pouzdro. Ještě zatáčka a budou doma. Otec zaparkuje před domem a otočí se k němu.

„Pavle, já vím, že to není lehké být ve škole a spoustu věcí okolo toho, ale to se zlepší. Uvidíš. Nemusíš si bájit takové báchorky.“

„Doprdele, to je fakt!“ vybuchne. „Kurva, myslíš, že bych si vymýšlel? Víš jak mi je? Hnusně!“

„Nebuď sprostý.“ Povzdechne si. Sám někdy nadává jako dlaždič. Jak z toho ven? Důkaz. Přesně to teď potřebuje. „Chci důkaz.“ To ho zarazí.

„Flétna. Ona je ve flétně a já najednou umím hrát.“

Vilémovi cuknou koutky úst a pak se rozesměje naplno. Pavel ztuhne, otevře dveře a práskne jimi.

„Netřískej moji novou octávkou, nevděčníku!“

Pavel prudce otevře branku, kopne do ní a nechá ji být. Jako černý mrak vlítne do domu, ani nepozdraví mamku a vyběhne  po schodech k pokoji.

Vilém se zamračí. Možná ho měl brát vážně, ale kdo by bral takovou pitomost vážně? Duchové a flétna? Blbost. Vystoupí z auta a neopomene ho pohladit. Zavře branku a zapřemýšlí, kam dal mazací olej. Mávne nad tím rukou a pomyslí, že to udělá o víkendu.

„Jarmilko, jsem doma.“

„Ahoj. Co se děje?“ kývne nahoru.

„Ale, vymyslel si, že ve flétně sídlí duch Báry. Nech ho být a řekni, jak ses měla?“ skloní hlavu a přitiskne ucho k bříšku.

„Ještě nic není cítit. Pojď, udělám tousty.“ Odvede ho do kuchyně.

Pavel se zatím nahoře dívá na pouzdro. Vztekle ho otevře a vytáhne flétnu. Postaví se a ví, že nepotřebuje žádné noty. Ucítí opět velké hřejivé ruce, vůní Takahashiho, ale ty se vytratí pod nadšeným Bářiným pocitem, že opět bude hrát.

„Hrej… Hrej… Víc!“ sténá flétna.

Pavel přiloží flétnu ke rtům a foukne.

„Doprdele!“ zahrčí Vilém se soustem v krku a začne se dusit. Jarmila ho plácne, ale Vilém stále kašle. „Ten… zmetek… pravdu!“ Ukáže na strop a Jarmila zvedne hlavu. Zarazí se.

„To je Pavel?“ optá se nedůvěřivě.

„Jo a ve flétně prý sídlí duch Báry.“ Pohodí toust na stůl a vyběhne nahoru. Bez klepání rozrazí dveře. Zajíkne se a Jarmila, která vyběhla za ním, si přitiskne ruku k ústům. Takového ho neznají a ty čisté nádherné tóny. Jarmila si okamžitě vybaví Báru a její kouzelnou hru na nástroj. Očarovala kde koho a potom její tragická smrt ukončila její kariéru.

„Dost,“ zasípe Vilém, ale Pavel hraje dál. Nevnímá nic kromě hry.

„Dost!“ odlepí se ode dveří a oderve mu flétnu od úst. Pavel ji křečovitě drží a lapá po dechu. Zvedne k němu oči a Viléma vyděsí prázdný výraz ve tváři „Promiň, měl jsi pravdu.“ Třese jím. Má strach jako nikdy v životě.

„Že jo,“ Pavel pustí flétnu a posadí se na podlahu. Sedí opřený o postel a civí do prázdna. „Dnes jsem to zjistil se senseiem. Omdlel jsem na hodině.“

„Zažaluji ho. Měl mi to dát vědět.“

„Ne prosím, nechtěl jsem, abys to věděl.“

„Viléme, co budeme dělat?“

„Zničíme ji.“

„To ne! Mílu by to zabilo a víš, jak je na tom špatně.“

Pavel o vymýtání mlčí. Nevěří, že se to Katty podaří.

Vilém si sedne, ruce složí na kolena a zarytě civí do zdi. V hlavě přemítá, co s tím. Chce to nějakou rychlou akci. „Jedeme.“

„Kam?“

„K Takahashimu!“ Vezme flétnu a schová ji do pouzdra. „Míla je doma?“

„Kde by jinde byla?“

„Rodino, oblékat se, nastoupit do auta, jedeme.“

Pavel se podívá na mamku. Není tím nadšena a on popravdě taky ne. I když vidět učitele ještě jednou by možná za to stálo.

„Ehm, co kdybych vás ohlásil?“

„Cože?“ nechápe Vilém.

„Já pojedu na kole a optám se, zda vás přijme.“

„Kdo co má rozhodovat zda nás přijme? Jedeme!“ zahřmí Vilém a zvedne se. „Jdeme.“

„Víš, možná má pravdu,“ řekne tiše Jarmila a nehne se ze svého místa. „My si zatím popovídáme, co s tím uděláme a co s Mílou. A pak, máš tam nedojedené tousty. Tousty!“ vykřikne a vyrazí ven.

„Neběhej ze schodů!“ zařve za ní Vilém a rozeběhne se za ní. „Jsi těhotná!“

„Vidíš, co jsi napáchala?“ zlobí se na Báru Pavel. „Jsi po smrti a stejně dovedeš udělat binec. Jedu za Takahashim. Víš, je to úžasný chlap a nádherný k tomu. Tedy na Japonce.“

„Co tady ještě žvaníš za pitomosti? Už máš být na cestě. Mazej a ne, že ho budeš obtěžovat!“

„Cože? Já? Tati, za co mě máš? Za nějakého sexuálního úchyla?“

„Bych se nedivil!“ zavrčí a práskne dveřmi. Pavel za ním vyplázne jazyk a zvedne Báru do náruče. Snese ji dolů a položí na stůl. „Jedu.“

„Nezapomeň na světla!“ připomene mu mamka, „A tady na cestu!“ strčí mu toust do pusy.

„Horké,“ zabručí Pavel a vyndá si ho z pusy. Olízne roztékající sýr. Miluje tyhle toustíky. Zadívá se na další.

„Pavle?!“ výhružně se ozve otec.

„Jasně, mažu!“ Vypadne, zatímco jí křupavý toust se šunkou a sýrem, který se krásně táhne. Raději pojede za sexy chlapem, než se učit ájinu. Ájina, zasténá, když si uvědomí, že ji má první hodinu a potom mu odlehne. Je experimentální hodina. Už na kole se uchechtne při představě, jak vypráví Můře o vymýtání Báry z flétny nebo o tom, jak se složil do mužné Japoncovy náruče. Nejspíš by ji postihl infarkt, pomyslí si škodolibě, ale zároveň nadšeně. No nebylo by na škodu, kdyby pár měsíců nepřišla do školy. Kuš, nikomu nic nepřát zlého, děcka… vzpomene si na Katčina slova. Co když má pravdu?

Stočí řídítka na příjezdovou cestu. Odloží kolo o zeď domu a zazvoní. Přistihne se, že se snaží upravit vlasy a stát rovně. Nic. Měl by být doma. Najednou něco uslyší a tiše jako myška jde dozadu za dům.

Strne, když uvidí svého senseie i přes pozdní hodinu shrabávat listí. Rytmickými pohyby je shrabuje na jednotlivé hromádky, a když je z nich hezká kupka, vloží ji do pytle. Nemůže se vynadívat a tak se opře o budovu a sleduje ho. To jak se skloní a když vezme hrábě a natáhne se ke spadanému listí. Zatouží být těmi hráběmi. Propleskne se. Takové hlouposti. Uvědomí si, že někam zmizel a potom ho uvidí.

Jde k němu. „Dobrý den, sensei Taka… Takahashi,“ škobrtne na jménu.

„Pavle, vítej. Co tady děláš? Lekci máme v neděli,“ vyslovuje slova pečlivě a pomalu. Jde k růžím a odhrne si pramen vlasů, které mu vyklouzly z culíku. Natáhne štíhlou ruku k růžím a neopomene si k nim přivonět. „Zahrada je v nepořádku,“ řekne a ustřihne růži. Podá ji Pavlovi. Ten ji ohromeně přijme. Nemůže ze sebe nic dostat. Může se jenom okouzleně dívat, jak stříhá růže a podává mu je. Nic takového nikdy nezažil. Drží je a nevadí mu slabé píchání od trnů.

„Jsi tu kvůli flétně?“

„Ano.“

„Tušil jsem to. Pojď dál, prosím.“ Ukloní se mu a vezme mu z rukou růže. Jde před ním a Pavel za ním. Obdivuje jeho vysokou postavu i nenucený ladný krok. Polkne, když mu zrak sklouzne k nohám a k zadku. Doslova ho svrbí ruce, aby se tomu zakázanému doteku poddal. Vyjekne, když do něj vrazí. Ten se otočí a udiveně pohlédne na Pavla.

„Všechno v pořádku?“

„Ano.“ Bože, ta vůně, to tvrdé tělo. Vzruší se. Zakleje. Vstoupí za senseiem dovnitř a automaticky si sundá boty.

Hikaru se usměje. „Prosím, pojď dál.“ Maličko se ukloní a vede ho do knihovny. Pokyne mu, aby se usadil. „Čaj?“

„Ano. Děkuji.“ Ví, že by bylo zbytečné odmítnout. Hikaru odejde s růžemi do kuchyně a nalije vodu do konvice. Vyndá čaj a nechá ho zapařit. Mezitím z růží odstraní listy a trny. Vloží do vázy a upraví. Zkoumavě si prohlédne kytici. Jednu růži vytáhne a nožem zkrátí stonek.

 Kde mohou být? Myslí si nervózní Pavel. Podívá se na hodinky. Deset minut pryč. Zvedne se a dívá se do zahrady. Je tma a jeho upoutají stíny stromů. Jsou velké, tmavé, děsivé. Skoro jako Bára. Otřese se.

„Omlouvám se, za světlo.“ Místnost se rozsvítí a Takahashi postaví vázu doprostřed stolu. Z šálků zavoní jasmínový čaj. Pavel se způsobně usadí ke stolu a ochutná čaj i sušenku. Koutkem oka zaregistruje, že od té chvíle co sem přišel, uplynulo deset minut.

Hikaru zatáhne závěsy a posadí se vedle Pavla. Je krásný a sedí rovně, i když jen chvilkově. S pomocí flétny se naučí stát i sedět rovně. Nechápe, že se to nenaučil dříve a rodiče to zanedbali. Čeká, až se Pavel ozve. Je zvědavý, co mu chce říct.

Pavel se ošije, když velké francouzské dveře zmizí a s tím i stíny a pohyby větví u stromů. Najednou je tu útulno, skoro až moc intimně. Čeká, až se ho optá sensei, proč přišel.

„Jsem tu kvůli flétně.“

„Nevíš, co s ní?“

„Ano. Otec a matka s vámi chtějí mluvit. Mohou přijet?“

Hikarovýma očima proběhne překvapení. Mluvit? O čem? Vždyť je to jasné. Buď Pavel ovládne Báru, nebo Bára jeho, nebo nebude používat flétnu. Co s ním chtějí projednávat?

Je snad z kamene, pomyslí si Pavel, když nezaregistruje žádný výraz. To ho to nepřekvapilo? „Chtěli by přijet teď.“

„Samozřejmě.“ Rozhlédne se kolem sebe. Není připraven na návštěvu, ale nic nezmůže. Ti Evropané! Nemají smysl pro etiku.

„Děkuji.“ Vytáhne mobil a dojde mu, že by nebylo vhodné volat u stolu. Málem se ukloní. „Omluvte mě.“ V duchu zakleje. Něco ho nutí být zdvořilým a k tomu mluvit správně česky. K čertu s těmi cizinci.

„Mami, můžete přijet. Ano ne… Já nevím a nebudu se ptát…  A jak to mám sakra vědět? Neumím anglicky. Že je to moje vina?… Otcova taky. Měli jste mě to naučit!“ sklapne telefon.

Hikaru sedí ohromeně. Takovým tónem mluví se svými rodiči? On by si to nikdy nedovolil. Opravdu je mezi nimi velký rozdíl.

„Prý jsem se měl učit víc! Já to vím, sakra!“ Prudce se posadí a natáhne se pro sušenku.

Hikaru se zatím uklidní. Musíš si zvykat, že je to tady jinak, než u nich doma.

Pavel ji vztekle jí. Měl se učit! To teď taky ví. Nemusí mu nic říkat. Povzdechne si a mrkne po senseiovi. Zdá se, že je vše v pořádku. Je rád.

„Za chvilku tu jsou.“ Dnes mu to sluší, myslí si. Tmavé kalhoty, modrý rolák, který je natáhnutý na skvostné hrudi a ty delší vlasy… Jen je rozvázat a nechat se unášet jeho náručí. Zajímalo by ho jakým je milencem. Taky tak chladným? Nebo naopak dravým jako bystřina? Bystřina? Blbe. Paidiote.

„Už tu jsou,“ řekne rozpačitě Hikaru a vstane. Přemýšlí, zda má dost bot. Když tak dá svoje. Otevře dveře.

„Kde je ten mizera?!“ Hikaru šokovaně pozoruje paní Krátkou, jak kolem něj proletí. Natáhne po ní ruku.

„Omlouvám se, je těhotná.“  Vilém si v duchu pogratuluje za perfektní výmluvu.

„To jsi nemohl zavolat dříve? Hodinu ti to trvalo,“ slyší z knihovny.

„Něco pro vás!“ Hikaru převezme z rukou Pavlova otce plastovou nádobu.

Z knihovny se ozve zavřeštění. „Mami, já za nic nemohu! Au to bolí!“ To křičí Pavel? Není to od něho hezké myslet si něco takového o svém žákovi, ale podle zvuku řve spíš jako pavián. Hikaru se nejistě podívá na Pavlova otce, který si pracně stahuje boty.

„Uff, konečně. Jarmilky si nehleďte. Je těhotná, víte.“

„Ale váš syn ne.“

„Potěš pánbů, to by ještě chybělo,“ zabručí a dojde mu, co řekl. Rozesměje se. „Dobrý vtip,“ pochválí ho a Hikaru v duchu zavrtí hlavou. Vtip? Nemyslel to jako vtip. Ti lidé jsou zajímaví.

„Je to nezdárný syn, ale děkuji, že se o něj staráte. Ó boty! Omlouvám se, ale zapomněla jsem. Dívala jsem se na nějaký film, že je to pro vás důležité. Bože, tolik pravidel,“ říká Pavlova maminka napůl česky napůl anglicky. „Mluvit s vámi bude Vilém. Jíte koláče?“

„Koláče?“ podívá se na dózu.

„Ano, ale dejte si je až potom. Jsou s ovocem. Tak doufám, že vám budou chutnat. Viléme, co tu stojíš jako sloup? Řekni něco.“

„Ano. Jsme tu kvůli tomuhle.“ Podívá se na pouzdro s flétnou, které má pod paží. 

„Já vím. Pavel – kun, mi to už řekl.“

„Pavel – kun?“

„Och omlouvám se. Pavel – san,“ zabručí. Nějak začal o něm myslet jinak. Vilém si všimne jeho očí. Jsou rozpačité a něco jako by chtěly zatajit. Na rozdíl od ostatních se umí podívat do očí. Kdyby ne, byl by mizerným novinářem. Oči okno do duše. Kéž by to bylo pokaždé.

„Máte to tu krásné,“ vychvaluje Pavlova maminka úklid zámečku. „Starej Voříšek měl tady mírný chaos,“ řekne. O mrtvých jenom dobrý, ale měl tu bordel. „Ještě jednou děkuji, že učíte toho nezdvořáka angličtině. Určitě vám neřekl, že to potřebuje jako sůl.“

„Jako sůl?“ zaujme ho to.

„Ano. Potřebuje ji nutně,“ vysvětli Pavlův otec. „Jarmilko, co kdybychom přistoupili k věci?“

„Ach. Jistě.“ Otočí se, na nic nečeká a jde do knihovny.

Hikaru za ní bezmocně hledí.

„Je těhotná,“ pokrčí rameny Vilém a jde za Hikaru, který nese dózu v ruce. Všichni se usadí vedle naštvaného Pavla.

„Čaj?“

„Ano, děkuji.“

Hikaru je rád, že může odejít do kuchyně.

„Pane Takahashi,“ ozve se, když čeká na vodu. Lekne se a otočí. Pavlův otec.

„Přejete si?“ V duchu skřípe zuby. Nemohou posedět na místě?

„Víte, jde o Pavla,“ prohrábne si vlasy a usadí se za jídelním stolem s krásnou kyticí podzimních květin. „On je trochu zvláštní, a kdyby něco zkoušel, prosím nijak ho neraňte.“

Hikaru nechápe, co chce říct. „Omlouvám se, ale nechápu, co chcete říct.“

Vilém zrudne, nadechne se. „On je gay a no kdyby, Ježíš, já nevím, co říct.“

Hikaru má pocit, že je rudější než rajče. Bože, co si o něm myslí? Že bude svádět svého žáka? Počkat… On?

„No, pokud by k něčemu došlo, pak ehm ho naučte všemu,“ dořekne statečně s kamennou tváří Vilém. Bylo snazší to vymyslet než říct.

Hikaru se ukloní. „Samozřejmě.“ Tomu rozumí, a jestli se něco stane, jistě ho naučí všemu, i když dneska je to jinak a on je Evropan. Možná Pavel už vše umí a on ho nebude zajímat. Přece jen jsou věkově rozdílní. Ale, jeho otec to nepředpokládá. Bude ho učit, jako jeho kdysi vše naučil jeho bývalý přítel.

„Děkuji.“ Tak trochu má pocit, že si nerozuměli anebo spíš ano. Neví sám. Je divné, že ho to nepřekvapilo, ale nebýt to cizinec, nikdy by něco takového nepožádal. Je lepší, když se Pavel vše dozví od někoho solidního, než v nějaké zaplivané uličce od bůhví koho. Sice Pavlovi důvěřuje, ale touha, je touha a ta se pak neohlíží na nic. A Hikaru je pro někoho jako Pavel určitě snem. Tedy snad bude, a když ne, nic se nestane.

„Pomohu vám.“

„Kdybyste otevíral dveře. Děkuji moc,“ ukloní se. „Pavel je moc pěkný a zajímavý chlapec. Je divné, že nemá přítele.“

Asi jsme si nerozuměli, pomyslí si Vilém zoufale. Pěkný a zajímavý? On? Ten klacek pokřivený? K tomu přítel? Tohle má být v rodině. No je, přizná po chvilce. Snad bude diskrétní, napadne ho. Společně jdou do knihovny.

Hikaru položí tác a nalije čaj do šálků.

„Jsem rád, že jste s naší návštěvou souhlasil,“ začne Vilém a popíše, co se stalo nahoře v pokoji.

„Je to docela obvyklé, i když jsem se s tím ještě nesetkal. Nevím, jak chcete pomoci. Máte tři možnosti. Vlastně čtyři.“

„Jaké? Nechci, aby se jí Pavel dotkl!“ vybuchne Jarmila.

„Buď Bára ovládne Pavla, nebo Pavel flétnu. Nebo odevzdáte flétnu majitelce a koupíte mu jinou. Nebo bych ji mohl poslat svému příteli, aby se ji pokusil očistit. Mám přítele kněze a určitě by mou prosbu neodmítl.“

Pavel se narovná. „Já bych ji rád ovládl. Tedy hrál, ale s Bárou nevím. Ona je…“

„Taky je možné, že je s nástrojem až příliš pevně svázána.“ Natáhne ruku pro čaj s hrníčkem, na kterém je vzorek bambusových rostlin. Upije a položí ji ke stejnému tácu a konvičce. „Taky je možné, že majitelka nebude souhlasit.“

„Majitelkou je teta Míla. Byla to její dcera. Po její smrti je v špatném psychickém stavu. I po těch letech na ní nesmírně visí. Trochu se bojím, že by chtěla odejít.“ Vyhne se slovu sebevraždě, ale podle výrazu pana Takahashiho to pochopil. „Kdyby to bylo možno nějak využít…,“ nedokončí větu.

„Nejsem psycholog, pane Krátký.“

„Já vím, ale přesto bych chtěl, abyste s námi jel za tetou. Prosím.“

Hikaru si povzdechne a neví, co má dělat. Zrak mu padne na Pavla. Co ten si o tom myslí? Byl by to zajímavý experiment, ale musel by souhlasit s hraním. On si myslí, že by Báru svedl ovládnout, ale chce to i Bára?

„Pavle, komunikuje s vámi slečna Bára?“

„Trochu ano. Chce hrát. Stýská se jí po tom. Je to jen pocit,“ říká v češtině. Vilém to překládá.

Chovají se k němu mile a popravdě ho to velmi zajímá. S ničím podobným se nesetkal. „Pojedu,“ svolí.

„Děkujeme.“ Jarmila se chce zvednout, když ji zarazí pohled Pavla a Viléma. Usadí se vedle Hikaru, který se v duchu usměje. Je to zvláštní rodina. Krátký – san hodně vysoký a podobný k Pavlovi. Taková starší kopie. Maminka zas malá, ale dost zdědil z její povahy a Pavel? Pokroucený roztomilý a naprosto k němu nevhodný partner a přesto ho přitahuje. Ale je to zřejmě jednostranné. Pochybuje, že by on přitahoval Pavla.

Pavel zkoumá dno šálku a v duchu si spílá. Nechápe, proč ho přitahuje zrovna on. Je Japonec a k tomu si ještě rozumí jako kočka a pes. Prostě naprosto nevhodné a k tomu starší. I když to není na závadu. Možná by ho mohl něčemu naučit. Ale jak dát najevo, že se mi líbí? Nemohu mu napsat dopis. To by se zděsil a nic nepochopil. Angličtina není jeho silná stránka a pak, stydí se. Není lehké někomu naznačit, že se mu líbí. Kdyby aspoň nebyl tak vysoký, hezký a disciplinovaný. K tomu je to jeho učitel.

To je na tom nejhorší. Musí se optat holek. Nenápadně, jak by měl někomu vyznat svou náklonnost. Láska určitě ne, ale tohle slovo je to přesné. Bylo by příjemné mít takového přítele. Občas by za ním zašel, pobavili se… Povzdechne si. Sen.

„Pavle, co je s tebou?“ ucítí matčinu ruku na čele.

„Nic, mami. Nech mě být.“ Hikaru se jemně zamračí, ale nic neřekne. Vzpomene si na sebe. Taky si v duchu myslel, co chtěl i když se neodvážil to dát najevo, jako Pavel. Copak jsem tak starý? Aspoň vedle Pavla si tak připadá.

„Přijdete na hradní slavnosti?“

„Samozřejmě. Pan Krátký mě už pozval. Velmi se těším. Ještě jsem nikdy na podobné akci nebyl.“ Zamkne Zámeček a usadí se vedle Pavla. Vnímá jeho sotva znatelnou vůní, ale o to víc cítí jeho stehno. Neznatelně pohne prsty a dotkne se ho přes kalhoty. Jen bříšky prstů.

Pavel má pocit, že vyletí z kůže a tak se mračí čím dál víc. Na klíně má položenou flétnu. Zdají se mu ty prsty nebo? Propalují se skrz látku a on je doslova cítí na holé kůži. Má pocit, že ho svlékají a zároveň hladí. Opět se vzruší a v duchu zaúpí. Dnes v noci se udělá. Důkladně a dvakrát a bude si představovat svého senseie, jak ho povalí na žíněnku, roztáhne mu nohy a vezme do úst.

Neměl jsem si nic představovat. Zavrtí se, čímž se Hikarovy prsty mazlivě dotknou jeho větší plochy.

Mami, tati to je mučení! Chce zařvat, ale mlčí a snaží se odpoutat od představy Hikara, jak ho vytrvale šoustá.

Zrudne a neuvědomí si, že se mu zrychlí dech.

Hikaru sedí a naslouchá vrnění motoru. Citlivým sluchem zachycuje Pavlovo dýchání. Co mu je? Bojí se snad?

„Jsme tu. Nezáleží jen na nás, Pavle, ale i na tetě. Musím, pane Takahashi, poděkovat, že jste svolil jít s námi.“

V tu chvílí Hikaru pochopí, že pan Krátký má nějaký plán, do kterého ho zahrnul, ale Pavel zřejmě o ničem neví. Vyslechne je a potom se rozhodne.

Jdou k domu a Vilém zazvoní na zvonek M. Padaná. Čeká.

„Kdo je tam?“ zahrčí ve zvonku.

„Vilém. Mohu nahoru?“

Hikaru pochopí, že ne všichni se k té ženě dostanou.

Ticho.

Bzzz.

Povšimne si, že se Pavlovým rodičům uleví. Vyjedou výtahem, v kterém je namáčknutý na Pavla, do třetího patra. Vystoupí. Má pocit, že se jeho žákovi ulevilo, i když neví to jistě.

„Viléme, co tu děláš?“ pozdraví je ve dveřích starší žena s prošedivělými vlasy. „Jarmilo, Pavlíku, ty jsi zas o kousek vyrostl. Pojď, podívám se na tebe. Panečku, už jsi pořádný chlap.  A to je kdo? Číňan?“

„Japonec, Mílo. Můžeme dál?“

„Když už jsi tady. Ale čaj ode mě nečekej.“

„Nečekám.“ Vejdou dovnitř a Míla je vede do kuchyně.

„Máte sebou flétnu? Ty učíš Pavlíka? Je to dobrá flétna,“ říká. „Dala jsem za ní tehdy majlant, ale tolik po ní toužila. Co bych pro svoji Barunku neudělala. Je moc hodná.“

„Je to trochu jinak, než si myslíš. Pavle zahraj. Pane Takahashi, můžete ho pohlídat?“

„Ano.“

„Musím?“ optá se mrzutě Pavel. Najednou se mu nechce hrát, nechce se na ní učit. Nechce mít nic společného se stále živou Barunkou.

„Nechci ji vidět. Půjčila jsem ji jen proto, že na mě Jarmilka naléhala. Stejně tu dlouho nezůstanu. Jsem už stará. Dej ji pryč, ti říkám!“

Vilém Mílu zadrží. „Prosím, počkej,“ usměje se.

„Nechci jí…“

Pavel, který pochopil, co chce otec udělat, ji se stopou nechuti vezme a přiloží k ústům.

Míle začnou téci slzy, když ji spatří. Usedne a v ruce muchlá svetr. Je těžké ji vidět.

„Báro?“ zašeptá a melodie zněžní a potom se rozbrečí naplno.

Hikaru ho zadrží a melodie zanikne.

„To byla… moje oblíbená, chápete. Báro?“

„Je v té flétně,“ řekne jemně Hikaru a Vilém to přeloží. Pavel s flétnou stojí a neví kudy kam. Nesnáší to. Kdyby mohl, vypadl by z bytu. S povzdechem odloží flétnu do pouzdra.

„Pavlíku, zahraješ mi? Prosím, mou oblíbenou.“

Pavel zavrtí hlavu, když ucítí otcovu ruku. S přemáháním vezme flétnu.

„Pane Krátký, on na to není připravený,“ řekne rezolutně Hikaru. „Jestli chcete, aby na ni hrál, musí se naučit ovládat. Sebe i Báru. Nedovolím to!“ Rázně vezme flétnu a schová ji do pouzdra.

„Viléme! Co říká? Ať hraje!“

„Ne!“ odmítne Hikaru, i když zcela nechápe, co ta žena povídá.

„Pavlíku, prosím, zahraj… Ne? Pak, zahraji sama!“ vezme flétnu a přiloží si ji k ústům. Nic. Pustí flétnu a po tvářích se jí koulejí slzy. Jarmila vstane, zažehne sporák a položí na ní konvici s vodou. Za chvilku do ticha a vzlykání zapíská. Vytáhne krabici čaje.

„Jaký chcete?“

„Ovocný. Všem,“ řekne a dívá se, jak Jarmila vyndá hrníčky. Před všemi položí hrnek s čajem.

„Nemohu tomu uvěřit. Ona je tady. Vždy jsem to věděla. Nastoupím na to léčení, ale občas mi musí zahrát. Viléme, slib mi to.“

Hikaru se zamračí a zadívá se na Pavla. Není z toho šťastný. Zamrazí ho. Tohle nemusí dobře dopadnout. Pokud Pavel bude odmítavý, pak by mohl skončit velmi špatně. Pavel to udělá kvůli rodině i Míle, ale co on a Bára? Flétna i majitel musí být v dokonalé souhře, ale to nebudou.

Napije se s pocitem katastrofy.

Flétna - 8 - Klub