Shounen - ai povídky

Flétna

8.

 Klub

„Budeš tam určitě? Tentokrát je to něco jiného.“

„Jo už jsem to slíbil. Sakra Jirko, proč mě najednou přemlouváš k něčemu jinému?“

„Nevím sám. Možná je to tím, že to nerad děláš. Mohu vědět, proč jsi zničehonic změnil názor?“

Pavel si přetře obličej. Je unavený a do toho mu v pátek večer zavolá Jirka, jeho druhý kamarád. Neví, jak jinak jejich vztah vyjádřit. Možná by se spíš hodil pracovní, ale za ten rok a něco si vybudovali takový poklidný přátelský vztah. On je v jejich dvojce starší a spolu chodí na různé večírky, kdy tančí či případně jde vše dolů, až na slipy nebo tanga, i když ve skotském čísle nemají nic. Vzpomíná si, jak to vzniklo.

Byli slavit šestnáctiny.

„Jsi tam?“

„Jo. No protože potřebuji prachy. Stačí?“

Dlouhá pomlka.

„V něčem jedeš?“ Jirka ví, že mu nikdy na penězích moc nezáleželo. Jak říkal, bylo příjemné je mít, ale kvůli tomu se nesedře. Na rozdíl od něj. Jirka prachy potřebuje.

„Proč bych měl? Nech toho. Budu tam. Stačí to? Mám vzít nějakou masku nebo tak?“

„Ne, všechno budu mít. Neztloustl jsi, že ne?“

„Za co mě máš? Jasně, že ne a cvičil jsem.“

„Ó, tak to je vážné. Uvidíme se zítra večer na zastávce. Jako vždy.“

„Jasně. Budu tam.“ Vypne mobil a praští sebou na postel, až tiše zaúpí. Vzhlíží ke svému idolu, ale místo toho vidí starostlivé černé oči v nezvyklém obličeji. Přetočí se a zírá na budík, jehož vteřinová ručička pomalu obíhá kolečko.

Zamračí se. Proč Jirka volal? Vždyť celkem o nic nejde. Ví, že potřebuje prachy, zatímco on ne, ale nikdy nevolal tolikrát. Práce v klubu. Může tam narazit na kohokoliv, ale Jirka mu slíbil, že si tváře málokdo všimne. Zachvěje se. Malý úlet od jeho povinností. Žádná škola, žádná matika ani hudebka. V tu chvíli je středem pozornosti a on na sobě cítí pohledy přítomných. Svlékají ho, odhadují a on si s nimi dělá, co chce. Taková malá moc. Na večírcích je to stejné, akorát odchází jako první a nabídek zůstat má požehnaně. Ale ví, jak to dopadá. Jirka na rozdíl od něj zůstává. Sex někdy jen s oslavencem a někdy se to zvrtne. Nechce být hračkou v něčích rukách.

Celý rok a něco od doby, co ho oslovil na tom večírku. Chtěl se rozšoupnout, proto si vyjeli a tam potkal Marka. Zaujal ho a dostal nabídku, že ví o někom, kdo by mu dal za jeho tanec prachy. Od té doby pracují spolu. Má tušení, že i pro Jirku je výhodnější, když má za parťáka někoho mladšího, ale jistý si tím není. Za tu aktivitu má peníze. Šetří si je na vysokou školu, i když tam by si taky chtěl najít podobný flek. Škola je prej drahá, i když rodiče souhlasí s tím, aby se učil dál.

Dvě minuty, které uplynuly od telefonu. Nechce se mu, ale začne tančit. Pořád lepší než hrát na flétnu a poslouchat Báru, jak do něj nezřetelně hučí své jednotvárné: Hrát, hrát, hrát. Nechce ji už nikdy slyšet.

Po rozhovoru s Mílou, kdy slíbil, že bude na flétnu hrát, odvezli senseie domů, Viděl na něm, že si dělá starosti a i to jiskření mezi nimi se ztratilo. Chybí mi, povzdechne se u otáčky a sehnutí, aby vynikl jeho zadek. Jirka ho všemu naučil, i na co se chlapi rádi dívají. Naprosto ho poslouchá a Jirka ví moc dobře, co si může dovolit. Kdyby k němu možná něco cítil, mohli by spolu spát, ale takhle nechce. Jirka i další mu nabízeli takzvané zaučení, ale odmítl. Ale se senseiem by se rád zaučil. Určitě toho zná… Povzdechne si nad pitomostmi, co ho napadají, a vypne věž. Měl ji ztlumenou, i když mamce s taťkou to nevadí. Vyhlédne ven a jde do koupelny. Pod horkou sprchou se důkladně umyje. S ručníkem na vlasech přeběhne do pokoje.

Se zabalenou hlavou do modrého ručníku vytáhne učebnice. Tím, že si zatancoval, ho to napružilo. Ponoří se do tajů netajů ájiny. Za půlhodiny, kdy skončí se šrocením slovíček, vstane a fénem si vysuší vlasy. Upraví si patku, vycení zuby a prohlédne se v zrcadle. Zasmuší se. Proč nemůže vypadat trochu zajímavěji? Narovná se a zkoumavě se otáčí v zrcadle. Ten nos je divný a oči by mohly být výraznější. Děsný!

Nic moc, až na postavu, tu má docela pěknou, ale obličej takový fádní. Tajně doufá, že se to ještě zlepší, stejně jako dole jeho chlouba. Vráti se do pokoje, kde si sedne k počítači. Možná si měl vlasy umýt zítra, ale ráno jde do knihovny. Kdo ví, koho tam může potkat.

ICQ a zpráva. Odpoví. „Nazdar, Kosťo…“

V půl jedné to zabalí, ale ještě se mu nechce jít spát.  Zívne, protře si oči a prohlíží si plochu. Diablo. Stará věcička, ale má vyjít nová. Pustí se do hry. Jo! Když najde super brnění a navlékne se. Má pocit, že má síly za tři. S tímhle prorazím na další úroveň, pomyslí si.

Ve tři hodiny v noci, rád nerad zabalí, když vypadne proud. Znechuceně přemýšlí, proč zrovna teď. Potmě se došourá do postele a zakutá do pokrývek. Zívne a nic neví o světě.

Ráno se dopotácí do koupelny a z koupelny do kuchyně. „Je něco k jídlu?“ zaskřehotá, zatímco se sesune do křesla. Nohu zkroutí pod sebe a druhou natáhne pod stůl. Jarmila na něj pohlédne. Bože, musí sedět jako paragraf?

„Narovnej se. Jídlo hned tak nebude. Jdeš dnes do knihovny?“

Nechce se mi, ale potom si vzpomene… „Ano a večer jedu s klukama do města.“

„Do města? Jako bys v něm nebyl. Já vím,“ když zahlédne jeho protočení panenek. „Tady máš. Dobrou chuť.“

Pavel si nabere smaženici a položí na chleba. Ukousne. „Kde je taťka?“ optá se s plnou pusou. Ach jo. Odezva nulová. Polkne. „Mami, kde je taťka?“

„Povídal něco o nějakém článku kvůli spalovně nebo co. Mohlo by to ovlivnit i nás…,“ pohladí se po břiše. „Nerada bych měla poblíž takové monstrum. I tak nežijeme zdravě.“

„Mimino?“ zašklebí se. Ti s tím nadělají.

„Tady máš seznam a nevracej se bez těch knížek!“

„Ale mami, to je na týden!“ Zoufale prohlíží papír snad s dvaceti knihami.

„Padej!“ Nemilosrdně naznačí vyhazov a Pavel raději rychle zhltne vajíčka.

„No jo,“ zabručí, sebere seznam, vezme připravené průkazky, tašky a ještě zívaje vyrazí ven. Zima, napadne ho. Jen trochu sněhu a bude drkotat zuby. Nesnáší zimu. Zaparkuje kolo před vchodem do knihovny a vejde dovnitř. Není nijak malá ani velká, ale konečně ji před dvěma roky zmodernizovali a dostali počítače i další vymoženosti.

„Dobrý den,“ zdvořile je pozdraví a podsune jim seznam. Proč by on je měl hledat?

„Ahoj, Pavlíku! Jak se máš?“ odněkud se vynoří teta Míla. Pavel zakleje.

„Dobrý den, teto. Přišla jste si něco půjčit?“ Blbá úvaha, zaúpí.

„Ano. Když už odjíždím, chci mít co číst. Jak se má Bára?“ Hlas ji zněžní.

„Dobře. Je uložena v knihovničce a je v pořádku.“ V duchu zaúpí ještě víc. Bavit se o mrtvé, jak je uložena. To zavání morbidností.

„To jsem ráda. Až se vrátím, zahraješ mi?“

Pavel zaskřípe zuby. Kéž by se povedlo to vymýtání. „Samozřejmě.“

„Děkuji,“ pohladí ho po tváři. „Jsi moc hodný a jsem ráda, že jsem ji tehdy Jarmilce půjčila. Jsi celý ona. Taky moc hodný.“

Co na to říct? Zabručí.

„Tak já tě nechám. Pozdravuj Jarmilku a Viléma. Jsou to skvělí lidé a ty jsi celý po nich.“

„Ano. Vyřídím.“ Snaží se zachytit známou vůní, ale ta nikde.

„Nebudu tě zdržovat. Určitě máš hodně co půjčovat. Jarmilka vždy byla velkou čtenářkou. A přijď pro nějaké skladby. Určitě se ti budou hodit. Připravím ti je.“

„Ano. Přijdu. Děkuji.“

„Děkuji ti.“ Opět ho pohladí po tváři a odejde.

Konečně. Vrhne se k regálům, napjatý zda tam nenajde senseie. Není tu, povzdechne si zklamaně. Nu což, ale zítra ho uvidí znovu. Zajímalo by ho, co říká na to, že chce hrát. Podle výrazu se mu to moc nelíbilo. Rád by mu řekl o tom vymýtání, ale neví, zda by to zvládl. Je to moc složité. Hodí do košíku pár knih, do další se začte. Nakonec ji sklapne, přihodí k ostatním a jde k pultu.

„Tak tady to máš. Míla ti přinesla z hudebního oddělení nějaké skladby. Prý nebude doma, nebo co. Hraješ na flétnu?“ podává mu sešity.

„Ano. Trochu.“

„To je můj oblíbený nástroj kromě piana. Hodně štěstí a musíš je vrátit do čtrnácti dnů!“

„Samozřejmě.“ Sebere tuny knih a uvažuje, co to udělá s jeho zády. Vyjde z knihovny a je mu podivně líto, že neviděl senseie. Chybí mu, proto se zamračí.

„Dobrý den!“

„Jejej, dobrý den, Takahashi – sensei!“ nadšeně zvolá a vzteky málem kopne do kola, když zjistí, že jde do knihovny a on z knihovny. Vrátit se s těmi knihami dovnitř by bylo jako říct: Jsem zamilovaný vůl. „Jdete do knihovny?“

„Ne. Chci se optat, zda přijdeš zítra na hodiny.“

„Určitě. Ve tři?“

„Ano, budu velmi rád,“ Ukloní se a Pavel to automaticky udělá taky. Ozve se hvizd a zaregistruje Jardu. Doprdele! Zakleje sprostě. To bude v pondělí blázinec. Možná by neměl chodit do školy. Už to vidí. „Poklona, milostpane. Račte jednoho šikmoočka?“ Brr.

„Vlastně nemohu,“ rozpačitě zamumlá. „Mohu přijít dřív?“

„Dřív? Proč?“ uvědomí si, že je to neslušné, ale už to vyletělo.

„Slavnost na hradě.“

„Zapomněl jsem. Tak v jednu a kdy představení začíná?“ povídá pečlivou angličtinou. Pavel s překvapením zjišťuje, že mu docela dobře rozumí. Že by ty pravidelné večery nad ájinou k něčemu přece jenom byly? Nebo to je tím, že má tak vynikajícího učitele? Taky krásného, přizná si.

„Začíná to v šest hodin.“

„Výborně. V jednu ano.“

„Ano.“

„Nashledanou,“ řekne česky a maličko se ukloní. Spíš schýlí hlavu. Pavel se zdrží jakýchkoliv projevů. Nedaleko totiž pořád visí Jarda s vyplazeným jazykem jak lovecký pes.

Stočí kolo k Jardovi a podívá se na něho. „Jestli uslyším něco v pondělí, je z tebe mrtvý muž!“ naznačí říznutí na krku.

„Já nic. Jen jsem se díval, jak Pavlíček ó se uklání nějakému Japoncovi. Bože, to vypadalo.“

„Jardo, nečil mě. Co za to chceš?“

Jarda zvažuje. „Pět domácích úkolů z češtiny.“

„Tři!“

„Platí. Musím mazat nebo se taťka oběsí na větvi.“

„Copak?“

„Jdeme kupovat zimní boty. Mají slevy.“

„Hodně štěstí!“ Vyděrač mizernej a to si říká kamarád. Odfrkne si, nasedne na kolo a vyplazí se z náměstí pryč.

„Mami, nesu knihy!“

„Polož je do obýváku!“ zaslechne z koupelny. Pokrčí rameny a položí je na konferenční stolek. Vybere si svoje a jde nahoru. Měl by se připravit. Zadívá se na budík. Ještě dvě hodinky. Smutně se zadívá na počítač. Doslova ho svrbí ručičky, aby otevřel nějakou hru. Potom se zatvrdí a chvilku přemítá o tom, jak mu Černá můra uznale dává jedničku. Vzpamatuje se ze snu a vytáhne učebnici. Znechuceně se mrkne na nápis Angličtina. S ještě větší nechutí ji otevře.

Po dvou hodinách ji zavře se spokojeným pocitem. Udělal maximum. Vezme batoh a proplíží se dolů.

„Už jdeš?“

Doprčic! „Ano, mami.“

„Ať jsi brzy doma!“

„Ale mami je mi sedmnáct.“

„Hmm, tak žádný alkohol!“

„Mami je mi sedmná…,“ zarazí se, když si uvědomí, že se prodává od osmnácti, i když by to mohl obejít, ale pokud by potom měl na mamku dýchat. To tedy neví, jak by to zvládl. „Nebudu pít.“

„Dobře. Na to máš dost času. Jedete autobusem?“

„Ano, ale nazpátek budu mít odvoz. Neboj, je spolehlivý.“

„Máš telefon? Ukaž.“

Ukáže ji telefon a skřípe zuby. Kdyby nebyla těhotná, ale jasně slyší otce, aby ji nerozčiloval.

„Je dobitý a peníze máš?“

„Mami?!“ už zasyčí výhružně.

„Plav a dobře se bav.“

„Jojojo,“ zavrčí a vypadne. Bože, to je horší než koncentrák, napadne ho a utíká k zastávce. Už z dálky vidí červené auto. Rozhlédne se kolem, jestli poblíž nešmejdí někdo, koho zná. Nikdo. Pro jistotu si stáhne čepici přes uši a ještě přehodí kapucí. Usedne na místo řidiče.

„Zdar, špiónatore!“

„Dělej!“

„No jo. Kvůli tobě se nezabiju. Jak to jde?“

„Celkem nic moc,“ zavrčí Pavel a stáhne si kapuci. „Zasedla si na mně Černá můra, takže musím válet ájinu, jinak adios vysoká a učím se na flétnu u Japonce, co je gay.“

„Kecáš!“

„No dovol?“

„Nic. Je pěknej?“ V hlase zazní dychtivá otázka. „Zkušený Japonec a ty coby jeho žák natažený na stole a on si s tebou dělá, co chce.“

„Perverzáku,“ řekne Pavel, ale doslova takhle si to fantazíruje.

Jirka se rozesměje. „Tos tedy do toho spadl rychle.“

„Hovno a nekecej, co je to za klub?“

Jirka po něm střelí pohledem. Takže se zamiloval. Otázka je, zda to ví. On mu to říkat nebude. „Nový, ale mají tam už program a projevili zájem. Tak dnes by byla taková ukázková.“ Mrkne po něm, co on na to.

„Nemohu pravidelně jezdit do města,“ povzdechne si a kouká ven. Je tma a on ji nemá rád. Taky nemá rád zimu s dlouhými nocemi.

„Neboj, naše večírky nám nikdo nevezme. Za čtrnáct dní máme jeden.“

„Dobře. Zítra máme u nás hradní slavnost. Přijdeš?“

„Blázníš? Nechodím na takové akce,“ šmahem odmítne. „Mám rád něco jiného. Mám přítele.“

„Opravdu? Gratuluji a uvidím ho?“

„Sotva,“ řekne škrobeně. Sevře volant. „Neví, že tohle dělám. Je seriózní a nesměj se.“

„Klídek! Jsem jak ryba,“ zchladí ho Pavel a zadívá se na Jirku. Je vysoký, štíhlý a ohebný. Rád tancuje a pohybuje se. Pokud ví, dělá jógu a ještě nějaký bojový sport. Má na tohle samostatné číslo a lidi při tom doslova řvou. Jednou, to byla sranda, měli předvést něco exotického. Jirka někde splašil kilty a samozřejmě pod tím nesměli nic mít. Kdyby ho nezapudroval, asi by byl červený jako rajče, ale na akcích se to stalo oblíbeným číslem. Jen se bojí, že až na to otec přijde, potom nastane tanec svatého Víta.

„Já zas to řekl taťkovi.“

„Opravdu a co?“

„Hmm počkej, víš, že ani nevím. Jen to nemám říct mamce a rozčilovat ji.“

„To máš kliku.“ V Jirkově hlase se ozve závist. Pavel ví, že to neměl tak jednoduché jako on. Je rád, že má takové rodiče. „Jsme tu.“

„Tady jsem ještě nebyl.“

„Je nový.“ Oba se zahledí na pochmurné místo osvětlené pouze dvěma pouličními lampami. Nad vchodem nesvítí žádný neon, jen visí povrzávající železný štít. Pavel polkne. I ten chlap, co tam postává, vypadá v tom dlouhém plášti podivně.

„Seš si jistý, že tu nemučí lidi?“

„Nemučí, ale výzdoba je opravdu trochu děsivá. Zvykneš si a platí královsky. Taky tam nechodí žádní nýmandi.“

„Aby tam nechodili jenom sadisté. Rád bych odtud odešel ve zdraví,“ podotkne, ale Jirka už je venku a tahá z auta kufr. Pavlovi nic jiného nezbude, než vysednout. Otřese se, když ven vyleze pořízek. Tomu by se vyhnul i za plného světla.

„Nazdar, Jirko. To je tvůj parťák? Není nějak mladej?“

„V pohodě, Karle. Můžeme dál?“

„Jasně. Za hodinku to vypukne. Majitel se zbláznil.“ Otevře jim dveře. Pavlovi se odlehčí přátelským oslovením i příjemným hlasem. Vejdou dovnitř, minou šatnu a roztáhnou těžký závěs.

„Ty vole!“ projeví údiv Pavel a zírá na louče osvětlující přízračnou scénu, jak vyšitou z nějakého hororového snímku. Jde dál a rozhlíží se po červených klubovkách, které člověka spolknou jak malinu. Dlouhý barový pult s něčím co nápadně připomíná mučicí nástroj. Ten snad nebudou používat. Všimne si tyčí, kterých je hned několik. Pochopí, že to bude jejich role. Tyče jsou doslova obklopeny klubovkami a stoly. Mezi diváky a tyčemi je jediná přehrada a to dost chatrné stolky.

„Máš pravdu, tohle je dost zvláštní podnik.“

„JO, ale podle toho co jsem slyšel, je hitem a to osvětlení, intimní, hodně intimní…,“ naznačí, co se děje v tmavších koutech, kam nedosahuje světlo z pochodní. „V některých případech jsou i živé stoly v soukromých saloncích. Majitel se vyzná a taky si nechává za to platit. Lidi za atrakci zacvakají cokoliv.“

„Do toho nejdu,“ zabručí, ale cítí motýlky v břiše. Vzrušení prostupuje celým tělem a on se doslova vidí na jednom z těch stolů jako zákusek. Vyžene perverzní představy z hlavy. Možná kdyby jen jeden, ale… ne dav. I když někdy si představuje, jak je vydaný na milost a nemilost cizím osobám a potom se udělá, ale ví, že fantazie a realita jsou dvě různé věci.

Jirka otevře nějaké dveře a otočí se k nim pár tváří v různých stadiích úprav. Některé zná.

„Nazdar, Míšo!“ zvolá nadšeně. Přijde k útlému chlapci, kterého ihned obejme. Má ho rád, i když si vydělává tělem a tím, že tančí. Plachý úsměv neodpovídající jeho zkušenostem i cynismu. Už dávno zjistil, že vůči němu se chová jinak. Možná je to tím, že spolu nespí.

„Nazdárek. Jak se máš v tom zapadákově?“

Pavel se uculí. „Fajn. Představ si, že mám dokonalého učitele.“

„Na sex?“ vydechne a klidně se na něj dívá. Na nohy si obléká tenké punčochy s podvazkem. „Povídej!“

„Na Flétnu!“ naznačí hraní. „Je Japonec.“

„To jsou úchyláci!“ poznamená Tom. „Hej, dete dneska ve skotském?“

„Jirko?“

„Jo jdeme. Lidi to milují. Chceme se předvést v tom nejlepším světle.“

„To jo a zvlášť, když před nimi bouchneš nohou a stahuješ si ty podkolenky a oni se málem svezou pod stůl, aby viděl, zda pod tou sukní něco máš nebo ne. Osobně jsem se svezl taky,“ zachechtá se při vzpomínce na jedno jejich číslo. Pavel si pomyslí, že v sobě nejspíš něco má. Ve vzduchu je cítit nasládlý pach mariánky. Jednou to zkusil, ale byl snad střízlivější než dříve. Zbytečně vyhozené prachy, tehdy usoudil.

„Bingo, Tome. Nezáviď.“

„Pche. Co říkáte výzdobě? Majitel je pošuk první kategorie. Mučicí nástroje!“

„Pokud mě neumučí. Chybí tu jen upíři.“

„Nechybí!“ zavrčí někdo a kousne Jirku do krku.

„Fuj!“ odskočí. „Probůh, tohle bude mít úspěch!“ vyhrkne a prohlížejí si zrzka, který je oblečený jako džentlmen ze staré dobré Anglie.

„To bude,“ uculí se bledý jako sníh, až se ukážou špičáky. „Dal jsem si na tom záležet.“

„Pavle, musíme sebou hejbnout. Máme dvě vystoupení.“

„Dvě? To jsi neřekl!“ vyhrkne.

„Promiň, zapomněl jsem,“ uculí se, ale Pavel, ví, že ne. Rychle ze sebe všechno shodí a začne se strojit do kiltu.

„Tady máš!“ podá mu slipy. „Poprvé budeme s tímhle a podruhé už naostro. Dobrý?“

„Jo, v pohodě.“

„Máte tyč číslo tři,“ řekne jim ten svalouš od vchodu, který se objevil v šatně. „Víš, kde to je?“

„Jasně. Jen nevím, co s hudbou. Bude se to mastit s ostatními!“

„No jo,“ řekne Pavel. „Bez hudby to není ono!“

„Klídek, naklusejte tam a je to. Jen to tam odhopkejte a o nic se nestarejte!“

Oba pokrčí rameny a vyjdou ze dveří. Pavel má v žaludku kámen a v krku chuchvalec strachu. Je to takhle pokaždé. Dusá pravidelným rytmem k trojce. V duchu slyší dudy. Teď chybí. Jak je na tom Jirka? Pomyslí si, ale to už vcházejí do kruhu. Je plný a samí chlapi. Ani jediná ženská. Usměje se a zazní hudba z Posledního mohykána. Nic žertovného. Lidi se na sebe rozpačitě podívají. Jen jednomu se v očích zableskne a pohodlně se usadí.

V okamžiku, kdy na stůl dopadnou nohy a opřou se o okraj stolu, mohou všem vypadnout oči z důlku a zkoumavě pozorují, zda pod tou sukní něco je nebo ne.

Pavel se v duchu ušklíbne, dunivá hudba se změní v ostrou a oni naschvál a pomalu trochu vykasají kilty a stahují podkolenky.

Sotva vnímá lačné pohledy přítomných, když spolu tančí a pomalu se svlékají, když se sehne dolů, až se kilt nadzdvihne a pošlu polibek. Někteří si málem lehnou na stůl a potom najednou konec. Nadzvednou kilty a zašklebí se. Pošlou opět polibek a vypadnou.

„Perfektní!“

„Viděl jsi toho dlouhána, co zíral, že měl málem jazyk na vestě? Jak šel upír, Denny?“

„Perfektně. Trochu se mi zadrhl zip, ale dobrý. Za hodinu další kolo.“ Z jiné šatny vyjdou polooblečení kluci a jdou místo nich.

„Zábava na celý večer, co? Nezačíná, ale brzy?“

„Právě, že ne. V tuhle dobu má takový program jedině tenhle klub a všichni jdou sem, a když už jsou tady, zůstanou, ale nejvíc narváno bude za hodinu. Jestli chceš, já padám. Můžeš si dělat, co chceš.“

„Mám žízeň, jdu si dát kolu.“

„V tomto?“

„JO,“ řekne a z podkolenky vyroluje pětistovku. Hvízdne.

„Co je?“

„Ani jsem si nevšiml, jak se tam dostala. Ten snad musel číhat na moji nohu pod stolem!“ schová bankovku a jde. Má aspoň na útratu. V temném koutku pozoruje ostatní, co jen tak ledabyle tančí u tyče. Jen se předvádějí, pomyslí si. Nic seriózního. Jen předvést tělo a nadopovat publikum.

„Colu, zlatíčko?“ osloví ho starší číšník s obojkem na krku, v černých upnutých kalhotách, které neskrývají naprosto nic. Zajímalo by ho, jestli si je honí nebo jsou fakt takhle vybavení. Ale kdesi viděl obrázky s velkými poklopci. Co vycpávky?

„Jo, dík. Je to tu divné.“

„Ale vynáší!“ usměje se a odejde. Pavel se začne vlnit do chytlavé melodie. Zajímalo by ho, jak to udělali, že není slyšet druhou melodii. Nakloní hlavu a natáhne ruku. Sklo. Ty vole, to je dost sebevědomej, když si uvědomí, kolik skla je mezi jednotlivými tyčemi. Průsvitná království sama o sobě, a že je polotma, není to vidět. Určitě jsou nerozbitná, ale i tak… Rozhlédne se důkladněji. Kdo to tu vlastní? Sleduje, jak si dva svalnatci berou do parády hosta, který přebral. Majitel zřejmě nesnáší ožraly. Decentní klub pro pobavení. Líbí se mu to.

„Kuk. Nechceš zajít na pití?“ K tělu se mu přitiskne o dost starší host s dech beroucím dechem. Pavel odvrátí hlavu, když ucítí, že je volný.

„Odvedu vás k vašim přátelům,“ zaslechne. Uleví se mu.

„Tak tady máš, cukroušku. Víš, že jsi k nakousnutí?“ povídá mu číšník a položí mu ruku na stehno. „Máš pod tím něco? Díval jsem se a byl jsem celý rozrajcovaný z té představy.“

„Podívej se sám, když jsi tak zvědavý,“ řekne drze, ale srdce vynechá, když mu ruka putuje po stehně.

„Kdybych nemusel makat, užijeme si to. Co říkáš po práci?“

Pavel se slibně usměje. „Možná,“ vezme colu z tácu a usrkne.

„Dobrý den.“

Prsk! „Kurva!“ vyletí z něho a ztuhle otočí hlavu. Sensei! Panicky se kolem sebe rozhlédne.

„Kurva?“ otáže se Hikaru a prohlíží si toho známého i neznámého cizince. Vypadá dokonale a stojí tu rovně. Přišel před chvilkou a odmítl stůl. Jen se chtěl podívat. Řidič taxíku měl zřejmě rito, že ho sem dovezl, ale rozhodně toho nelituje. Určitě inkasoval pak další peníze za odvoz z toho neřestného místa.

Pavel neví kudy kam.

„Obtěžuje tě?“

„Ne! Ne!“ zvolá a mává rukama, až vylije colu. Ochranka se zkoumavě podívá na Japonce a na tanečníka.

„Tak fajn, kdyby něco.“

„Jasně!“ Co ten tu dělá?

„Je tu pěkně.“

„Ano,“ hlesne a uvědomuje si sukni, jeho klouzavý pohled a vůní. Uvědomí si, že by to mohl prásknout rodičům. „Neříkejte to mamce,“ zaprosí.

Hikaru nadzvedne obočí a zkoumavě si ho projíždí. Je překrásný. Sladký v tom skotském úboru. A jak se zdá, rodiče o těch jeho úletech nic netuší. Usměje se, až se Pavlovi málem podlomí nohy a zatouží mít jeho ruku pod sukní. Zrudne.

„Nic neřeknu.“

„Děkuji moc.“

„Drink?“ Číšník nevraživě pozoruje toho zasraného cizince. Všechno shrábnou jen oni, parchanti.

„Gin s tonicem,“ poručí si a položí bankovku na tácek.

Číšník odpluje a Hikaru se opět zaměří na Pavla. Vybaví si slova Pavlova tatínka. Má se mu věnovat. Rád by, ale ten věkový rozdíl. Najednou někdo do něj strčí a on přistane na Pavlovi.

Pavel za dotyčným vykřikne: „Ty hajzle!“

Hikaru takhle zůstane a Pavel si najednou uvědomí ruku na látce sukně. Všechno se v něm sevře a vnímá na svém těle svalnaté tělo. Uvědomí si, že na rozdíl od jiných, nijak netouží se zpod něho dostat. Ať tam tou rukou zajede! Zaprosí všechny svaté.

„Gin s tonicem. Užij si to, maličký!“ Číšník vytvoří rty pusu, i když skřípe zuby. Co se dá dělat. Odchytí si někoho jiného, ale příště bude jeho. Je sladký.

„Ty bastarde!“ zavřeští zklamaný Pavel a cukne sebou. Opět nic. Doprdele, ale má to smůlu.

„Hajzle? Bastarde?“

Pavel zrudne. Bože, on tu vyřvává jako poslední děvka na ulici. Míša by mu nejspíš zatleskal za barvitost jazyka. „To je… to je…,“ neví, jak dál.

Hikaru k němu přistoupí blíž. Vzrušuje ho. Napije se a odloží skleničku na vysokou poličku. Chytne Pavla za ruku a odtáhne z dosahu louče. Jsou jen matnými stíny v zábavním podniku, kam se lidé přišli bavit a nehledí na konvence.

Dívá se mu do obličeje a ruku opět položí na látku. Hladí ji sem a tam. Pavel se opře o stěnu, jinak by se nejspíš sesunul podél zdi na zem a roztáhl nohy. Bože, tohle je neuvěřitelné. Konečně. Zavře oči, aby se nemusel dívat do černých očí. Rty pootevřená, ústa zvoucí k líbání.

Hikaru pomalu nadzdvihne sukni. Prahne cestovat nahoru a dotknout se ho. Skloní hlavu a políbí ho na krk. Putuje ústy po tvářích a krku. Olízne slanou pokožku a Pavel si povzdechne. Ruka doputuje nahoru a Hikaru se odtáhne. Měl by narazit na cokoliv, ale nic pod tím zřejmě nemá. Vzal své převlečení doslova? Zdá se, že není tak nevinný. Sklouzne rukama na zadek, ale narazí na zeď a vrátí se k údu.

Pavel neví, co má cítit dřív. Mrazení z toho kradmého loupícího doteku. Nebo vzrušení, které mu tepe mezi nohama. Slyší své zasténání. Chtěl by ho mít. Na pokraji vědomí si uvědomuje bušící srdce i nezvyklost toho, co provádějí. Udělá malý úkrok a rukou se chytne Hikarova ramene.

Sevřel ho! Zasténá, když ucítí pevné sevření. Cítí jeho dech. Políbí ho. Poprvé a…

„Pavle! Na plac! Sakra, co to děláte! Nemůžeš vydržet nebo co?“ Hikaru otřeseně pozoruje staršího muže, jak se snaží přivést Pavla k vědomí. Prostoupí jím vlastnická pýcha, že je příčinou Pavlova stavu.

„Nechte ho!“ dotkne se Jirky, ale to už se Pavel vzpamatuje.

„Jirko?“

„Kdo by to do tebe řekl. Takhle na veřejnosti!“ Pavel zrudne. „Hele, je to tvoje věc, kde to děláš, ale za pět minut máme být na placu. Běž se opláchnout.“

„Doprdele!“ Rozeběhne se dozadu ke dveřím s nápisem zaměstnanci.

„Doprdele?“ zopakuje Hikaru, který se už vzpamatoval z prožitku na rozdíl od jeho těla.

Jirka bezostyšně sklouzne k jeho klínu, přistoupí a jemným pohybem zakrouží v klíně. „Ten tě tedy vyrajcoval. Pa, krasavče.“ Jirka se usmívá. Ale ten Pavel je vykuk. Najít si takového chlapa. Je k sežrání. Možná se vyplatí počkat. S tímhle by si to rád rozdal kdykoliv a kdekoliv.

Zklamaný Hikaru se snaží uklidnit. Takhle se naposled cítil hodně dávno.

Pavel se vzpamatuje, ale dobře si uvědomuje, že je vzrušenej, jako nikdy jindy. Jasně, tancováním se mu trochu zvedne a chlapi to mají rádi, ale moc ne. I Jirka je z toho spokojenej, protože nemá rád, když to trčí, ale zas ne, když je povadlej jak nezalévaná kytka. Prý to potom svádí k nepředloženostem. Nebude rád. Jde za Jirkou a ten mu klidně nadzvedne sukni.

Pavel mu ji vyrve a přimáčkne si ji ke klínu, rudý až za ušima. „Co to děláš?“

„No, jen se dívám, v jakém jsi stavu. Necháme to dnes takhle. Hele, to byl ten učitel?“

„Jo.“

Bum. Pavel vyhekne pod Jirkovou ránou do zad. „Gratuluji. Pěkný chlap. Jdeme.“

Vyrazí k třetí tyči, kde se osazenstvo vyměnilo. V Pavlovi hrkne a Hikaru ho s údivem pozoruje. Opře se o čalounění a pozoruje jeho představení.

Pavel se zakončením váhá, ale nakonec stáhne kilt. Zalapání po dechu a on se dívá někam nad hlavy lidí. Polibek a jdou takhle přes celou místnost. Za dveřmi se sesune. „Kurva! Kurva! Potřebuji panáka!“

„Klídek.“

„No jo. Víš, co si o mně musí myslet? Stačí, aby to prásknul rodině, a jsem bezdomovec.“

„Hele, když to nespolkne, nestojí za nic. Věř mi.“

„Já vím,“ řekne Pavel, ale je mu hnusně. Vzrušený a k tomu znechucený.

„A nepřemýšlej, že bys toho nechal!“ začne mu vyhrožovat.

„Chceš mě vydírat?“

„A mám?“

„Ne. Mám to předvádění rád.“

„Já vím!“ převléknou se do normálního oblečení. „Za chvilku jsem zpět.“

„Byl jsi skvělej!“ Pusa na tvář a objetí křehkého těla.

„Míšo, jak ti to šlo?“

„Málem, že jim nevyjely oči z důlku a z kalhot ptáci!“ zasměje se. „Co je ti?“ Posadí se na stoličku, kterou si přitáhne k Pavlovi.

„Potkal jsem tu svého učitele.“

„Aha a ten tě rozrajcoval, co? Mohu se mrknout?“

„Kruci jo! A co má být? A ne!“ vyjede a odráží jeho nenechavé ruce.

„Tak ho ojeď a máš to!“ Očima sklouzne k jeho klínu. Znechuceně mlaskne. Zadívá se do Pavlových očí, ale najde tam odmítnutí.

Pavel se začne smát, až slzí. Míša se usmívá. Je rád, že vykouzlil smích na Pavlově tváři.

„To je nejlepší rada. Prostě s ním šukej, dokud nebudete mít oba dost. Věř odborníkovi.“

„Tobě se to řekne. Není to tak lehké.“

„Právě, že je to jednoduché. Víš jak na to, tak to udělej. Bude dobře tobě i jemu, že mám, Jirko, pravdu.“

„Jasně, Míšo. Pavle, tvůj podíl.“

„Nerad se dělím,“ zabručí Míša, který se začne taky převlékat.

„Dík.“ Jirka se posadí na židli, kde seděl před chvilkou Míša.

„Jestli to nechceš dál dělat, pochopím to.“

„Ne. Je to v pořádku. Zůstaneš tu?“

„Odvezu tě.“

„Ne, pojedu autobusem, když si máknu, stihnu poslední spoj.“

„Dobře,“ řekne zamračeně Jirka. Neví, proč s ním nechce jet. Měl jen jedno pivo. „Už je ti fajn?“ mrkne ke klínu.

„Co s tím tolik máte? Jo. Dobrý.“ Ale necítí se tak. Nejraději by si zašel na záchod, ale stydí se, protože je tam určitě fůra lidí. Sakra. „Tak příště a co to bude?“

„Vymyslím něco nového. Chce to změnu.“ Jirka se uculí a Pavlovi je jasné, že přesně ví, co to bude. Zaváhá, ale potom si řekne: Raději to nevědět. Vyjde ze dveří, když k němu někdo přistoupí.

„Dobrý den.“

„Dobrý večer!“ s úžasem pozoruje, že je okamžitě vzrušený na maximum.

„Dobrý večer. Krásně jsi tancoval.“

„Dík,“ zrudne. „Musím stihnout autobus.“

„Odcházíš?“

„Mamka,“ vymluví se.

„Doprovodím tě.“

„Nemusíš.“ Tlačí se kupředu mezi hosty, batoh na zádech. Hikaru neochvějně za ním. Vyzvedne si kabát, zatímco Pavel venku stojí a podupává. Dívá se na hodinky. To nestihne.

„Rychle!“ Táhne Hikaru za sebou. „Stihli jsme to!“ řekne se zafuněním a klesne v autobuse na zadní sedadla. Vedle něj se usadí Hikaru. Vůbec nechápe, proč  s ním jede. Snadno by si mohl zavolat taxík. Tamto intermezzo, jako by to nebyl on a přesto… koukne se po Pavlovi. I on byl aktérem. Ale teď se dívá ven a jeho ignoruje.

„Proč to děláš?“

„Těžko vysvětlit. Jindy,“ zabručí. Do té doby snad na to zapomene.

Hikaru pokrčí rameny a zauvažuje. Položí mu ruku na stehno. „Byl bych rád tvým milencem!“

Pavel ztuhne a otočí se k němu.

„Můžeš si to rozmyslet.“ Jemně ho pohladí po stehně.

Pavel se na nic nezmůže a v hlavě má chaos. Rozuměl dobře? Oni dva milenci? Musí se ujistit a chce to vůbec? Tohle je moc rychle!

„My dva milenci?“

„Ano,“ přisvědčí. Od otce dostal povolení a líbí se mu. Dovedl by si představit, že spolu spí i přes věkový rozdíl.

Pavlovi to pořád nedochází. Stále pevněji svírá batoh a dívá se na velkou ruku, která se začíná sunout výš. Tak pokradmu, tak rozkošně, až z toho běhá mráz po zádech a v těle létají drobní motýlci. Otřese se.

„Je ti zima?“

„Není. Jsme tu!“ protáhne se kolem něj a spíš vyběhne, než vyjde z autobusu. Na chvilku neví, kde je, ale pak se rozeběhne k domovu.

Hikaru vystoupí a zamračeně se za ním dívá. Proč utekl? Nedovede to pochopit.

„Zámeček?“ zaslechne. Otočí se k řidičovi. Přikývne.

„Nastupte!“ Zřejmě má nastoupit. Nastoupí a za chvilku mu zastavuje u lesní cesty. Poděkuje úklonou a opustí autobus. Je rád, že nemusí volat taxík. Jde lesní cestou a dává pozor, aby nezakopl. Pořád přemýšlí o podivném Pavlově chování. Proč utekl? Ani se nerozloučil. Čím to může být?

Odemkne dveře a přezuje se. Je teplo a tak jde do knihovny. Nechtěl toho moc? Přece jen se znají krátce. To bude ono. Moc spěchá. Zítra se mu omluví a bude to. Spokojeně přikývne a zkontroluje telefon, zda někdo nevolal. Ayumi!

Zvedne telefon a už vytáčí zpáteční číslo.

„Ayumi?“

„Hikaru, kde jsi byl?“

Hikaru se usměje a začne mu vyprávět svou anabázi za zábavou. Je šťastný, že zavolal. On to všechno pochopí lépe než on. Zatouží, aby se tu ukázal. Co by asi Pavlovi řekl?

Pavel tiše vejde do domu a podiví se, že branka nezaskřípala. Vyjde nahoru do pokoje a stane u okna. Pořád se nemůže zbavit dojmu, že je to všechno jako sen.

„Milenci?“ na okno nakreslí srdce. Má ho rád? A co sensei? Proč to řekl? Možná proto, že tu nikoho nemá, ale má ho rád? A má rád on jeho? Byl dnes z něj vzrušený, ale to mohlo být atmosférou podniku a tancem.

Dívá se na ulici, na stromy a potom zatáhne závěsy. Nechce nic vidět.

Nechává mu na rozmyšlenou. Chce to? Tělo říká ano, ale ve skutečnosti… spát s ním bez lásky? Má ho rád nebo ne? Co má dělat?! Lehne si na postel a přetáhne pře sebe pokrývku.

Možná to špatně pochopil. Ano určitě. Nezná angličtinu natolik dobře. Určitě mu řekl něco jiného. Ale co ta ruka na stehně? Ještě ji tam cítí. Schoulí se do klubíčka a tělo se mu chvěje touhou po dotecích. Chce mít sex, ale…

Flétna 9 - Hradní slavnost