Shounen - ai povídky

                                           Flétna

                                               9.

                                    Hradní slavnost

„Vstávej!“

„Mami, co je? Stalo se něco?“ Nad sebou si matně uvědomuje mamku. Protře si oči, když si uvědomí, že je příliš jasno. Automaticky se podívá na budík. Jedenáct. To díky senseiovi. Nedal mu vůbec spát. Uvědomí si své vzrušení.

„Nic, jen že už jedeme na hrad. Vše je připraveno, ale přece jen to raději překontrolujeme. Jen doufám, že mi padne kostým.“

„Určitě. Přijdu okolo jedné. Vlastně ne.“

„Dobře, ale začíná to v šest, taky se musíš obléci.“

„Dobře.“ Pořád si uvědomuje své vzrušení. Kruci může už odejít? Proč jen vzrušení nepřestává? Mělo by tím rozhovorem splasknout.

Jarmila mu zcuchá neposlušné vlasy, políbí na čelo a odejde. Pavel sebou praští nazpět do postele. Má pocit, že včera lámal skály, ne pouze zatancoval taneček. Vše si vybaví i návrh senseie. Milenci, zrudne, ale rázně odhodí pokrývku, stáhne si trenýrky. Prohlíží si ho. Že by byl větší? Zaštrachá pro pravítko. Omyl – pořád je stejný. Položí se a zírá na svůj idol na stropě, zatímco ruka mu pravidelně přejíždí úd.

Fádní, nemastné, neslané. Potřebuje to něco jiného. Druhou rukou si položí na bradavku, zmáčkne ji, až zasykne bolestí. Přivře oči.

„Dobrý den, sensei.“

„Dobrý den, Pavle, pojďte blíž.“ Jde blíž, odloží flétnu, když najednou ho stáhne k sobě a sundá mu kalhoty. To je ono, když si představuje, jak klidně mu roztahuje nohy, přikládá svůj penis k jeho dírce a zatlačí. Bolí ho to, ale je v tom něco vzrušujícího. Zasténá. Do ruky mu stříká semeno. Malátně se přetočí na druhou stranu. Udělal se.

V koupelně si uvědomí, že je v baráku sám.  Prohlédne si tvář v zrcadle. Dobrý, žádný uhrák. Z ničeho nic si vzpomene, že se dnes domluvili na jednu hodinu. Má co dělat, aby dojel tam, potom nazpět do domu, potom na hrad, který je přece jenom dál. Bude tam celé město. Musí se přiznat, že se moc těší. Trochu mu dělá starost sensei a to, jestli přece jen něco neřekne otci. Už na návštěvě u tety Míly poznal, že si otec s tím Japoncem padli do oka. Nechápe proč. Byl by raději, kdyby se od sebe drželi zdaleka. Potřese hlavou.

Měl by přemýšlet, jak to dnes všechno zvládnout. Rychle se umyje, stejným tempem se obleče, v kuchyni sní připravený chleba. Nedělá si nic teplého, jen se napije džusu z krabice. Otřes si rty, naháže nějaké učebnice do tašky a vyrazí.

Pěkné počasí na hradní slavnosti, pomyslí si. Mhouří oči před poledním sluníčkem, které pořád ještě docela slušně svítí. Zítra si vyjede k rybníku. Vlastně nevyjede. Začíná mu nepovinný předmět. Dvě hodiny konverzace angličtiny. Po dlouhém váhání si ho přidal k programování, které ho baví, obsluha počítače a literární seminář. Na tom trvala mamka, že prý doma nechce mít kulturního nevzdělance.

Kolo stočí na lesní cestu. Vzpomene si na něj, jak pracoval na zahradě. Opře kolo o zeď, stáhne si helmu, uhladí vlasy. Prohlédne se. Vypadá snad dobře, i když možná si měl vzít lepší džíny.

„Chceš se stát mým milencem?“ Ježíš! Zapomněl na to jak na smrt! Co, když bude chtít odpověď? Zpanikařeně se otočí ke kolu, že odjede, když se otevřou dveře.

„Dobrý den, Pavle.“

Ztuhle se otočí nazpět k domu. Nedívá se mu do tváře, ale mimo něj.

„Dobrej,“ zahučí rozpačitě. V tu chvílí by si vynadal. Slyšet ho mamka, nejspíš by teď seděli doma a povídali si o správnosti českého jazyka. Upřímně nesnáší gramatiku, i když ji díky mamce perfektně zvládá.

„Dobrej?“ V hlase zazní tázavý výraz.

Pavel hledá slovo, jak to říct. „To je dobrý den.“

Hikaru se chvilku mračí, ale potom mu to dojde. Zřejmě nespisovný tvar. Už to slyšel od pár lidí. Stejně jako nashle.

„Nashle?“

Pavel přešlápne z nohy na nohu. „Taky.“ Pozve ho dál? Hikaru jako by si uvědomil, kde jsou, ustoupí. Pavel vstoupí dovnitř, vymění si boty za pantofle. Přemýšlí, jak rychle si na to zvykl. Čeká, co bude dál. Položí mu tu otázku?

Hikaru se diví, co s ním je. Možná se bojí toho, že to řekne rodičům, ale tohle je jeho věc, proč to dělá. „Já nic rodičům neřeknu,“ promluví laskavým tónem a vede ho do obývacího pokoje.

„Děkuji moc. Mám peníze na školu.“

„Chápu.“ Zřejmě nechce zatěžovat rodiče, i když vydělávat si tímto způsobem? Počká, až se Pavel usadí a odejde do kuchyně, kde připraví čaj. Do žluté mističky nasype máslové sušenky, které koupil. Už je ochutnal a jsou výborné. Konvici s čajem, šálky i misku postaví na tác, s kterým šikovně dojde do pokoje. Musí se přiznat, že se těší na to, jak se spolu budou učit. Rád by ty hodiny rozšířil, ale Pavel má jistě hodně učení, ale přesto se optá. Mohl by k nim jezdit.

Včera mu to možná neměl navrhovat, přeskočí mu myšlenky z lekcí jazyků na jeho návrh. Ale je rád, že to pověděl. Neví, zda ho miluje, protože na to je ještě brzy. Hlavně se mu líbí a přitahuje ho. Rád by svíral štíhlé Pavlovo tělo ve svém. Rád by se s ním mazlil. Chybí mu sex i vše, co s tím souvisí.

Vida už rozložil učebnice, ale dál se na něj dívá jak ryba na kuchaře. Zajímalo by ho, co mu je? „Trochu čaje?“ optá se anglicky, hezky zřetelně. Vzpomene si na své učitele. Musel se dobře naučit anglicky, protože to vyžadovala práce i maminka. Částečně i proto, že s Voříškem – sama si psal anglicky.

„Ano, děkuji. Sensei, já…“

„Ano?“ posadí se na židli. Sám trochu upije.

Pavel se nadechne k odpovědi. „Ta včerejší otázka…,“ zrudne, neví jak dál.

Hikaru se na něj nečitelně dívá. „Odpovíš mi, až budeš chtít. Zopakujeme si přítomný čas.“

Pavlovi se uleví, ale zároveň není rád, protože neví, jak dál. Co mu mám říct? Ucítí velkou, ale štíhlou ruku na své. Je uklidňující, ale přitom ho ten dotek vzrušuje. Dívá se na ni.

„Nemysli na to. Stačí říct ano nebo ne.“

Pavel vymaní ruku. Co to po mně chce? Proč to chce? Bože, co mám dělat? Hikaru ho lítostivě pozoruje. Uvědomí si, že je mu sedmnáct a chce odpověď, s kterou by měl problémy dospělý. Je hlupák, když si myslí, že mu dopoví. V jeho věku on byl zmatený svou orientací, protože nevěděl, co dělat a on na něj tlačí.

„Pavle.“

„Ano?“

„Nemusíš odpovídat. Zapomeň na to.“

Pavel vzteky málem vykřikne. Zapomenout?! Copak to jde? Mimoděk se mu zkřiví tvář vzteky. Je blázen nebo co? On to chce, ale co má dělat? Poddat se touze, milovat se jen proto, že chce? Sakra, proč nemůže být jako ostatní, kteří prostě to dělají jen proto, že to dělají ostatní?

„Ano.“ Začnou se učit, ale někde vzadu v mysli mu zůstává otázka: Budeš mým milencem a odpověď čekající na výbuch. Na jiskérku, která by ji zažehla a řekla Ano nebo Ne. Bojí se toho. Bojí se své touhy i toho, co mu to přinese, ale to si uvědomuje jen okrajově, spíš to cítí, než umí vyjádřit.

„Čtyři hodiny?“ řekne pečlivě Hikaru.

Pavel radostně přikývne. „Půjčil jsem si knihu o logopedii.“

„Vím, co to je,“ řekne pečlivě česky. „Pavle, mohli bychom mít více společných hodin?“

Pavel se zamračí. Skousne si dolní ret.

Hikaru na něj fascinovaně zírá. Líbí se mu to, přitahuje ho to, ale bude se držet zpátky. Pavel není připravený na jakýkoliv vztah. Zajímalo by ho, kolik už měl milenců. Nedělá si iluze, že by to bylo jinak, Spíš naopak.

„Já se podívám na rozvrh, ale ve čtvrtek bych měl čas.“ Vidí, že mu nerozumí. „Ve čtvrtek.“

Hikaru si přehraje svůj rozvrh. Pavel není poslední, ale kdyby počkal… „To máme hodinu.“

„Ano.“

„V šest hodin, konec.“

„V šest hodin končím,“ automaticky ho opraví.

„V šest hodin končím. Rodiče ti to dovolí?“ optá se už anglicky.

„Mamka bude skákat radostí,“ suše řekne. Tenhle rok potřebuje zvládnout angličtinu. Pokud ne, může zapomenout na své plány ohledně vysoké školy. „Matka mít radost,“ řekne jednodušeji.

„Děkuji,“ skloní hlavu.

Pavlovi je to trapné. „U mě doma, ano.“

„Samozřejmě.“ V hlavě si poznamená, že musí přinést něco Pavlovým rodičům.

Pavel pochmurně přemýšlí, že snad rodiče nebudou proti. Copak mamka, ale co otec? Dnes se jich optá. Budou v euforické náladě z hradních radovánek a budou přístupnější. Jak jednou kývnou, nevezmou to zpátky.

Hikaru zatím pozoruje Pavla. Je tak mladý. Proč si to neuvědomil dřív? Tam v té tmě na něj působil o hodně dospěleji, proto mu možná navrhl, to co navrhl a jeho otec? Chovají se takto všichni rodiče? Asi ne, ale on ho dokonale chápe. Jaký asi je? Zná ho pokrouceného jako paragraf, zná ho zachmuřeného i vylekaného a samozřejmě sexy. Za tak krátkou dobu ho poznal neuvěřitelně.

„Co Bára?“

Pavel se na něj polekaně zadívá. „Nehraju.“

Hikaru přikývne. Ani se mu nediví.

„Nevadí vám to?“

Hikaru neví, co říct. „Jde o tebe ne o mě.“ Právě probírali i tyhle zájmena, takže by mu měl rozumět.

Pavel se rozpačitě dívá na ubrus, který žmoulá. „Všichni na mě tlačí. Chtějí hrát.“

„Chtějí, abys hrál,“ řekne vážným tónem. Pavel přikývne, ale nezopakuje to. Hikaru se zamračí. Co má dělat? Mohl by zkusit flétnu poslat příteli do Tokia, aby se pokusil s tím něco udělat, ale povede se mu to? Rozhodně mu zavolá v nejbližší době.

„Já nechci, bojím se.“

„Bojíš se ovládnutí.“

Pavel pokrčí rameny.

„Bojíš se, že to nebudeš ty?“

Pavel se rozzáří a začne přikyvovat.

Hikaru neví, co říct. Pokusí se promluvit s Pavlovými rodiči, ale nebude Pavlovi dávat naději. Uvidí se. Rozhodně se mu pokusí pomoci, protože za to cítí odpovědnost. Kdyby nechtěl příčnou flétnu, nemuselo se to stát. Zajímá ho, zda opravdu tak mizerně hraje.

„Sensei, já budu muset jít,“ vytrhne ho Pavel z myšlenek. Už má zabaleno. Uvědomí si, že mu ty hodiny přirostly k srdci. Je škoda, že je konec, když si uvědomí, že ho dnes uvidí. Vyprovodí ho ven.

„Krátký - san.“

„Ano?“ Už zase to divné oslovení. Nejraději by ho smazal ze zemského povrchu. Má pocit, že ho odděluje od jeho učitele. Vyděsí se nad tou úvahou.

„Dnes budete na hradě?“

Pavel napůl pochopí. „Ano.“ Zářivě se usměje. Nasedne na kolo. „Bude to prima!“ zakřičí za sebou, zatímco s úsměvem šlape lesní cestou na asfaltku vedoucí do města.

„Prima?“ Co to je? Jde hledat do velkého Japonsko - českého slovníku, který pracně sehnal. Není to tam, takže to bude opět nějaké zkomolené slovo. Uvědomí si, že je skoro pět hodin. Musí se ustrojit, ale do čeho? Kimono? Jak je to moc slavnostní? Uvědomí si, že o tom nic neví. Najede na stránky, ale není z nich vůbec moudrý. Nakonec se odhodlá zavolat Vilémovi. Vytočí číslo.

„Pan Krátký – san, mohu mít malý dotaz? Omlouvám se, že volám tak pozdě. Je to ode mě velká nezdvořilost. Jak se má vaše paní?“

„Dobře, co potřebujete?“ optá se, zatímco objímá svou ženu v dlouhých vínových šatech s čepcem pomalu vyšším, než je ona sama.

„Víte, já se ještě jednou omlouvám za moji neznalost, ale nevím, jestli Hradní slavnosti jsou formální zábavou. Je mi velmi stydno, že vám volám.“

Vilém se zarazí, protože neví, o čem mluví. Formální slavnost?

„Víte, je to moje chyba, ale bude vadit, že přijdu spíš obleku než v kimonu?“

Vilém se rozesměje.

Hikaru sevře telefon v ruce. Je mu blbě.

„Promiňte, ale stačí džíny, svetr a bunda. Je to jen zábava. Neberte si nic formálního, mohl byste si je roztrhnout nebo ušpinit. Rozhodně ne oblek ani ne kimono.“

„Velmi vám děkuji za radu. Ještě jednou se velmi omlouvám za nezdvořilý dotaz a moji smělost i neznalost.“

Vilém si na druhém konci povzdechne. Ty řeči o zdvořilosti Japonců jsou pravdivé. Musí provolat nesmírně mnoho peněz.

„Děkuji moc za radu.“

„Není za co, čekáme vás a vezměte si teplou bundu. Večerem je chladno.“

„Děkuji Krátký – sama,“ osloví ho zdvořile. Je rád, že ví, jak se má obléknout. Neví, jak poděkovat.

„To je v pořádku. Omlouvám se, ale ještě tu potřebuji něco dodělat.“

Hikaru se zděsí. Ještě pana Krátkého zdržuje. Pokloní se, zatímco telefon oněmí. Odloží telefon, přejde do ložnice. Zaváhá. Nemá si přece jen vzít něco formálnějšího? Nakonec to zavrhne. Dá na radu pana Krátkého. Dnes mu Pavel vysvětlil, co je pán a další věci. Zdá se, že tady to není tolik formální, ale to mu povídali, když se sem chystal. Něco si přečetl, ale vypadá to, že si toho přečetl málo. Docela se u toho bavil, přizná se. Jako by jeho formalita Pavlovi byla k smíchu. Je pravdou, že když ho oslovil formálně, málem že si neukousl vlastní krk. Vybere tedy džíny, měkoučký smetanový svetr a sako. Prohlédne se v zrcadle. Snad to bude vypadat dobře.

Venku zatroubí auto. Vyděsí se, že je tolik. Nestihne tam být včas. Ze stojanu si vezme deštník, obuje si boty.

„Děkuji, že jste počkal,“ poví anglicky. „Hrad.“

„Jasně. Jedou tam všichni. Taky tam zůstanu a kašlu na taxy. Stejně v té době nikdo nebude chtít odvézt, ale potom to bude jiné.“

Hikaru polovině věcí nerozumí a je mu to jedno. Je rád, že se aspoň trochu začlenil do společnosti. Večer zavolá domů a bude vyprávět o pozvánce, o tom co zažil. Určitě to bude něco zajímavého.

„Tak jsme tu.“ Hikaru pochopí. Zaplatí, vystoupí a rozhlédne se kolem. Davy lidí. Děti rodiče, které je okřikují. Starší lidé dívající se na horu. Vůně, nad kterou se mu sbíhají sliny. Nějaké neznámé volání a středověce ustrojení lidé s tácy před sebou. Zvědavě se rozhlíží kolem sebe. Zahlédne fotoaparáty i kamery. Vynadá si, že sebou nevzal aspoň foťák. Zajímalo by ho, jak to probíhá. Z ničeho nic se cítí opuštěně. Kéž by mu někdo vysvětlil, co má dělat. Měl se optat Pavla.

Už se chce optat jednoho muže, když zaslechne bubnování a klapot kopyt. Koně? Automaticky uhne stranou. Někdo ho přimáčkne skoro k hradbám, ale díky své výšce vidí perfektně.

„Uhněte se, chátro bídná! Pán projíždí! Stranou, vy povaleči! Bando líná! Kmáni! Z cesty!“

Hikaru si pomyslí, že je škoda, že ničemu nerozumí.

Trubky. Muž na koni v modrobílém šatu s korouhví. Zřejmě znak pána hradu. Pohlédne vzhůru do vážného obličeje rytíře za ním. Vilém! Mrkne o kousek dál k ženě na koni. Je ve vínovém a koně drží nějaký mladík. Ne, je to žena v chlapeckém oděvu. Neusmívá se, nepřístupná, hrdá hradní paní a Pavlova maminka. Opět si začne spílat, že sebou nevzal fotoaparát. Nakonec průvod. Ještě dva rytíři vážně se tvářící a za nimi šašci, kejklíři, kteří žonglují s plechovými talíři, dámy v různých sukních bohatých i normálních, muži se zbraněmi a dokonce kat s velkou sekerou. Usmívají se, mávají jim, některé ženy házejí květiny, rozdávají polibky. Zamává taky. Najednou skoro vytřeští oči. Pavel a sluší mu to, když si ho prohlíží v modrém pážecím šatu. Jde s dalšími třemi. Dvěma dívkami a jedním klukem. Tohle je opravdová proměna, usoudí. Skoro jako v tom klubu.

Pavel ho zahlédne. Zamává mu, něco pošeptá druhému pážeti a odpojí se. Lidé se mu uhýbají, tak se k Hikarovi snadno dostane.

„Ahoj.“

„Ahoj, Pavle.“

„Líbí?“

„Ano, ale nevím, co mám čekat.“

Pavel přemýšlí, zda mu stačí jeho slovní zásoba. Zkusit to může. „Začne to ohněm. Potom půjdete do hradu. Tam bude hra. Pak půjdete do hradu. Po skupinkách.“ Tady se zarazí. Neví jak dál. „Uvidíš.“

„Děkuji ti.“ Najednou nad hradem přímo nad věží se objeví barevné světlo.

„Začíná to! Musím jít!“ Odběhne za pokřikování spolužáků, kteří ho znají. Ten na ně vyplázne jazyk, ukáže prostředník, přidrží si sametovou čepici s brkem a maže do hradu. Snad stihne zaujmout místo, a když ne, nic se neděje.

Hikaru se za ním ohromeně dívá. Je to kluk! On se zbláznil, že mu to navrhl. Muselo to být tím prostředím možná i líčením. Tam vypadal starší. Jako někdo, kdo má zkušenosti, komu je nejméně dvacet. Otřese se, protože tímhle chováním mu je najednou nějakých patnáct.

Při vstupu hradní bránou dostane program. Převrací ho v rukou ještě na plastové židli, kam se posadil jako ostatní. Rozhlíží se kolem. Ucítí zajímavou vůní. Vypadá to dobře. Položí program na židli a jde ke stánkům. Jsou tam fronty, ale jeho zajímá, co tam je. Vypadá to dobře. Postaví se do jedné z menších front. Obsluhují je ženy i muži v krojích. Halekají na známé a pokřikuji.

„Jen přistupte blíže! Nejlepší svářáček na světě! No tak, ty kmáne, nelíbí se ti, co tu máme?! Tak vypadni! Staročeské bramboráky! Přistupte blíže. Pivečko, vašnosto?“

„Jeden.“ Ukáže na kelímek se svařeným vínem.

„Jasně, nejvelmožnější pane. Račte jeden svářáček. Třicet korunek, jemnost pane.“ Hikaru podá bankovku, přijme nazpět a jde se s plastovým voňavým kelímkem posadit. Přičichne. Zajímavě to voní a hřeje. Upije. Hodně aromatické, ale není to špatné. Pomalu to vypije, rozhlíží se po ostatních. Zahlédne svoje žáky i ostatní učitele ze školy. Přemýšlí, že by si došel ještě jednou pro to voňavé pití, ale to už se ozvou famfáry a třeskot mečů. Automaticky se podívá k cimbuří, kde se nějací chlapi ohánějí meči a štíty. Třesk se rozléhá po celém nádvoří a některé menší děti křičí, ale většina se skvělé baví a živě komentují průběh soubojů.

Další famfáry, chlapi seskočí, propletou se mezi židličkami a stoupnou si k provizornímu pódiu. Ještě jednou zazní famfáry a přitom se osvětlí trubači. Spustí se hudba. Hikaru hledí, jak se vyrojí různí tanečníci. Uvědomí si, že jsou to amatéři, ale dávají do představení tolik nadšení. Líbí se mu to. Moc tomu nerozumí, ale to nevadí.

Něco se zpívá. Vepředu zahlédne profesora Nepomuckého, jak se napjatě dívá. Zřejmě má s tím něco společného.

Po čtvrthodině pochopí, že se jedná zřejmě o milostný trojúhelník mezi rytířem pánem hradu, jeho manželkou, kterou hraje paní Krátká a rytířem, který je na návštěvě. Rytíř zbaběle prchá z hradu, kdežto prchlivý manžel nechává manželce stít hlavu. Baví se a líbí se mu to. Vzadu zahlédne Pavla, coby zřejmě panoše, protože právě on usvědčuje za tučný měšec svoji paní. Zrazuje ji, protože mu nedovolila mít románek s nějakou Bětkou, která zřejmě byla zaslíbená někomu jinému.

Uchváceně hledí na všechny aktéry. Na konci se zřejmě z paní stává duch, který bloudí po hradu, ale i rytíř hledá klid, protože po smrti své paní zjistil pravdu. Dokonce i Pavel bloudí jako duch. Jen doufá, že to pochopil dobře. Ve čtvrtek by to mohli probrat při hodině. Všimne si, že někteří lidé to natáčejí. Možná by se mohl optat Pavla nebo pana Krátkého, zda by šlo dostat záznam. Ukázal by ho u sebe doma. Vstane a s ostatními nadšeně tleská. Usmívá se, když se klaní. Nakonec odejdou.

Hikaru se rozhlíží, když si uvědomí hlad. Rychle jde k jídlu, které tam mají. Prohlíží si, co lidé berou. Je to dost různé. Rozhodně není to, co se jí u nich doma. Bude si muset zvykat na jinou stravu. Nakonec ukáže na klobásu s hořčicí a párkem. Váhavě do něho kousne. Maso příliš tučné. Není to špatné. Je to úplně něco jiného, ale má hlad, přizná si poctivě. Nemyslel, že program bude trvat tak dlouho. Povšimne si, že vznikají skupinky, které mizí v útrobách hradu.

Co má dělat?

„Pojďte!“ Hikaru pohlédne do tváře dívky, kterou viděl s Pavlem. „Jmenuji se Jiřina,“ povídá perfektní angličtinou. „Pavel povídal, že se mám o vás postarat. Seznámím vás s ostatními.“ Vede ho ke skupince mladých lidí, kteří dřív pokřikovali na Pavla. Zřejmě jeho spolužáci.

„To je Katty. Její zájem je mobil a kluci.“

„A tohle je Jiřina s knihami,“ opáčí docela slušnou angličtinou Katty. „Marek, Mařka, Jarda, Olina, Pavel a Petr, dvojčata. Miluška. Půjdete s námi, že?“

„Zdá se, že ano. Děkuji za pozvání.“

„Není za co. To Pavel. Prý jste na něčem takovém poprvé.“

„Ano. Co se teď bude dít, slečno Jiřino?“

Ta vyprskne smíchy. „Říkejte mi Jiřino. Teď půjdeme do hradu. Budou tam členové souboru, provedou nás hradem, řeknou historii, někoho popraví, někoho umučí… Uvidíte sám. Nechte se překvapit.“

„Umíte dobře anglicky,“ pochválí ji. Proč ona nedoučuje Pavla? Jsou přece kamarádi. 

„Děkuji. Mnoho hodin nad knihami. Budu vám dělat průvodce.“

„Děkuji,“ ukloní se. Cítí na sobě pohledy. Možná by s tím měl přestat. Ne, je to zdvořilé poděkovat. Nebude měnit svoje zvyky.

„Bando, jdeme!“

„Hele, odkdy děláš šéfa?“

„Od té doby, co dělám průvodce panu Takahashimu,“ zašklebí se Jiřina. Postaví se rukama v bok. „Má někdo nějaké námitky?“

Skupinka mlčí. Vyrazí ke vchodu hradu, kde stojí dva strážní s halapartnami. Jsou vousatí, ve zbroji a nikterak čistí. Prohlížejí si každého, kdo prochází dovnitř.

„Stát!“ překříží jim vstup halapartny. „Mýtné!“

„Hele, nejsme na mostě!“ projeví obdivuhodné znalosti Marek. Přesto z kapsy vytahuje peníze.

„Ty kmáne! Odmlouváš?! Hej stráž, do vězení! A toho taky!“ ukáže na Hikaru.

„Nebojte se!“ zasyčí Jiřina, která pochopila, že Pavlova rodina zase zaúřadovala.

„Hej, proč? Mám prachy!“ ukazuje Marek peníze, když je chycen za límec a vlečen. Hikaru ucítí v zádech halapartnu. Má chuť zvednout ruce.  Je popostrčen. Za pobaveného davu i pokřiku, jsou vedení pryč.

„Mami, já chci pryč!“ zavřeští nějaké dítě. Matka ho pobaveně vezme do náruče. Něco mu šeptá do ucha, aby vzápětí odešli ke stánku s cukrovou vatou.

Malé pobité dveře jsou otevřeny a oni se ocitnou v úzkém průchodu. Hikaru se ocitne v místnosti osvětlené loučemi. Na dřevěném špalku sedí kat s červenou kápí a otvory pro oči. V ruce velký krvavý nůž. Sekera je zabodnuta do většího špalku, u kterého stojí dřevěný kbelík.

„To jsou ti rouhači, Jene?“

„Ano.“

„Do vězení, než je umučíme!“ zachrastí velkými klíči. Otevře dveře v mřížích. Marek s Hikaru jsou popostrčeni dovnitř. Rozhlédnou se kolem. Seno a nic víc.

„Hej, já zaplatil!“ Nechce tu být.

„Ticho, ty buřiči. Mám tě umlčet?“ Špinavý strážný vytáhne bič a švihne jím. Zachechtá se. „Cože večeře?!“ Otevře mříže a pohodí před ně dřevěné misky s něčím bílým.

„Tak žerte, vy kmáni! Co hledíte? Nechce se vám? Paní vás příliš rozmazluje. Kdybych já tu vládl, chcípli byste hlady! Nebudete?!“ Vytáhne nůž, olízne ho jazykem…

Hikaru vezme dřevěnou misku. Začíná mít pocit, že to myslí vážně. Přemýšlí, čím má jíst. Marek nechápavě hledí na misku. Podívá se na Hikaru. Pavla zabije, jestli v tom má prsty, ale ví, že tyhle věci jsou přichystané pro náhodné diváky. Jenže on není náhodný divák!

Hikaru se strnulým výrazem nabere kaši prsty. Oddechne si při prvním soustu. Dá se to jíst, i když je to nemastné neslané.

Dveře se otevřou, vstoupí stráž a s nimi docela vyděšená žena.

„Přivádíme ti panečnici nestoudnou. Podívej se, jak je nestydatá!“ Svléknou jí kabát a ukáže se krátká sukně a svetřík s velkým výstřihem. Žena se ožene, ale strážný ji jen plácne přes zadek.

„Do vězení, ty svodnice počestných mužů! Vida, jak se nám to tu plní, ale teď je čas na mučení. Sem s tímhle!“ ukáže na Hikaru. Hikaru s upatlanými prsty se začíná bavit, proto se postaví zvědavý, co bude dál. Ohromeně zírá, jak ho dva statní chlapi, kteří smrdí snad močůvkou, berou pod paží a vlečou k žebříku. Zná to z knížek. „Uvidíme, ty šelmo lítá, co vydržíš. No tak připoutejte ho a roubík do úst. Ne! Rád slyším výkřiky, když je natahuji.“

Oni to snad myslí vážně, když mu přivazují ruce i nohy. Zaslechne zaskřípání, ale to se jen otevřely dveře.

„Tohle bývala hladomorna a mučírna, ve které vznešený pán z Kostiře mučil nejen své vězně, zajatce, ale i poddané. Měl velmi rád jejich řev, zvlášť zvečera.“

„Tak řvěte,“ tiše zašeptá kat Hikaru. Hikaru zamrká a potom zařve. V místnosti nahoře sebou trhnou. Menší děti se rozbrečí. I dospělí poblednou.

„Toho si nevšímejte,“ zrovna říká Pavel své skupince. „Jen tam někoho mučí. Běžná středověká praxe.“

Hikaru v tu chvílí zaječí, jako by ho brali na nože. Musí říct, že se baví.

„Jen křič, ty zlosyne, který nechtěl platit mýtné. Mám rád křik,“ šeptá a Hikaru křičí, jako by ho na nože brali. Tohle mu doma neuvěří.

„Co se tu děje?“ vrazí do horní místnosti vznešený pán Vilém z Kostiře. „Víte, že nemám rád mučení v noci, když spím a tito, kdo jsou? Nějaká cháska se prochází po mém hradě? Do vězení!“ Strkají je dolů do vězení.

„Děti nemusí.“ Za ním stojí Jarmila ve vínovém oděvu s lízátky v rukou. Děti zapomenou na křik a jdou k paní, která je hodná a líbí se jim. Nějaká matka se úzkostně podívá po svém dítěti.

„Tak dolů, ty hampejznice. Co okouníš?! Nechceš vidět vězení? Se ti nedivím!“ zachechtá se Vilém a popostrčí ji dolů. Pomyslí si, že je zřejmě nováček, protože ostatní jdou spořádaně. Dole žena uvidí kata a přivázaného Hikaru. Zaječí a skácí se. Zbrojnoš se podrbe ve vlasech. „Sakra, tohle nebylo v plánu,“ zahučí si do velkých přilepených vousů.

„To bude v pořádku,“ zahučí naštvaně muž vedle ní. „Máte to pěkně udělaný.“ Přehodí si ji přes rameno. „Odvedu ji. Škoda!“ zklamaně se rozhlédne po mučírně osvětlené pouze loučemi.

„Co vokouníte? Vy chásko líná! Neviděli ste mučírnu, budižkničemové? Tak tohle je žebřík! Kate, natáhni ho trochu víc!“ Přikáže. Kat vezme za kliku a stroj zavrže. Hikaru zaječí.

„Dost! Kdo je to? Vypadá na cizince!“ Dovnitř vejde Vilém. „Co spáchal tento podivný cizinec?“

„Nechtěl platit mýtné, pane Viléme!“

„Já ho zaplatil!“ zařve Marek z vězení. Kruci chce už ven. Ta ženská vedle něj celou dobu fňuká, že si ušpiní plášť.

„Ticho, ty cháme! Neozývej se v přítomnosti našeho pána, neb vyfasuješ sto ran bičem!“

„Doprdele!“ zakleje nevybíravě Marek a posadí se na seno. Chce být nahoře a ne dřepět tady na seně jako ukázkové zvířátko pro hosty. Ví, že to někteří už zažili, ale proč on? Dal peníze za prohlídku!

„Budeme ho soudit! Vemte ho nahoru. Pozná, že u nás vládne právo a spravedlnost! Kate, odvaž ho a ty Jene a Ctirade přiveďte ho do zasedací místnosti! Zvu vás k spravedlivému soudu,“ obrátí se k ostatním, kterým zbrojnoši vysvětlují, k čemu sloužila zařízení. Muž s černými vousy, ve zbroji hradní stráže, právě nabízí jednomu muži vyzkoušení palečnice naprosto zdarma.

„Nahoře je bylinkář. Za úplatu vás ošetří. Nechcete a vy pane? Máme taky jeden kus španělských bot. Druhý je v opravě u kováře. Nevyzkoušíte? Podívejte … Pane Viléme!“

„Jene?!“ Vilém ho vezme za ucho. „Máš zajatce dovézt k soudu!“

„Ano, pane!“ klidně odhodí botu za sebe. Ví, že je tam seno. Popadne Hikara pod paží a spíš ho vlečou, než vedou. Hikaru je rád, že poslechl a nevzal si kimono. Polije ho hrůza, co by se s ním stalo. Před nimi jde pán Vilém z Kostiře. Nahoře najde svou paní v zajetí děti. Usměje se. Sluší ji to.

„Má paní, bude soud.“

„Můj milovaný choti, teď? Cožpak musíš pracovat i pozdě v noci?“

„Bohužel. Musím dostáti své povinnosti, a jestli chcete vidět, jak právo zdejší vítězí, prosím můžete se taky zúčastniti.“

Jarmila nadzvedne sukni a poklesne v kolenou. Vilém natáhne ruku, do které vklouzne menší ručka s výrazným prstenem. Vede ji do velkého zasedacího sálu, kde se tísní už pořádná hromada lidí.

Usadí svou paní a vyhlédne ven na nádvoří, kde je zrovna Jiřina nucena projít se po laně.

„Já nechci!“ Bohužel není ji to nic platné a vkročí na lano, které se zhoupne a plachtí dolů. „Doprdele!“ zakleje.

„Nezkoušej to víc! Nemáš na to!“

„Ale já chci!“ zavrčí vztekle nad neúspěchem a jde znovu. Vedle je obrovský stan a před ním kotel, ve kterém velkou vařečkou usilovně míchá Katty. Vypadá se, že si náramně přizvukuje se ženou, co vypadá jako vaše tchýně v osmdesáti a kterou byste rádi pohřbili, protože překáží. Vedle ní stojí muž v turbanu a kaftanu, a s knihou v ruce něco zaříkává nad kotlem. Kolem stojí děcka i dospělí a zírají, jak z kotle stoupají různé výpary.

„A dáme tam tohle! Ne!“

„Ehm ne…Bum!“ Kašel a slzící oči. „Sakra, přehnala jsem to,“ zanaříká ředitelka školky, coby čarodějnice.

Vilém se ušklíbne. Jde k svému křeslu s vysokým opěradlem. Přemýšlí, jak se daří ostatním v pokojích, kde zaučují další v umění stlaní, v prádelně ukazují ženy mužům své vnady a vysoko obnažené nohy a v kuchyni určitě podávají něco pořádně nechutného. A jako každý rok se najde někdo, kdo ten blevajz školních kuchařek ochutná. Vedle v místnosti zas knihovnicí ukazuji krásné iluminace a dokonce si někteří mohou vyzkoušet čtení starých textů. Každý, kdo přečte kousek správně, dostane starobylý text na pergamenu s pečeti.

Vše probíhá, jak má. Zamračí se jako správný vládce hradu.

„Na kolena, mí poddaní!“ přikáže. Rozhlédne se kolem. „Soud začíná, právo zvítězí! Má paní.“

„Viléme, můj manželi, neboj se o mě a našeho malého!“ přiloží si ruce k břichu.

„Chceš, abych byl milosrdnější, má paní?“

„Můj pane, čekám pouze potrestání toho zpupníka.“ Položí mu ruku na jeho. Láskyplné gesto mezi manželi.

„Co spáchal, ten nevděčník, jež urazil pohostinnost mého domu?“ Dovnitř napochodují pevným krokem zbrojnoši. Zbroj i halapartny se jen blyští. Pokleknou.

„Pane Viléme, tento muž po výzvě nechtěl zaplatit mýtné. Proto jsme ho dali do vězení. Pane Viléme, konali jsme, jak nám zákon i právo ukládá.“

„Ano. Tak se stalo.“

„Děkuji. Co ty na to obvinění, cizinče?“ Přeloží mu do angličtiny.

„Ničeho jsem se nedopustil. Nestačil jsem ani dát peníze, když mě popadli a dali do vězení.“

„Slyšeli jste to!“

„Ano a cizinec lže!“

„Nejsem lhář!“ Dojde Hikarovi, co řekl. Někdo přistoupí k pánovi Vilémovi.

„Panoši, řekni, co máš na srdci?“

„Jestliže ten může zaplatit, měl by mít peníze, můj pane.“

„Má pravdu. Ukaž peníze, cizinče. Jestli je budeš míti, propustíme tě s omluvami, ale jestli nebudeš je míti, pak tvoje hlava se skutálí na nádvoří! Tak zákon praví!“

Hikaru sjede rukou do bundy. Kde je?

„Okradli mě!“

„Ty mě obviňuješ z krádeže?!“

„Ne, to ne!“

„Já stojím za svými lidmi. Jsou mými poddanými a žádných hanebností by se nedopustili, cizinče. To ty tu lžeš a kradeš jak straka! Zákon mluví jasně. Hlava dolů! Moje milovaná, je mi líto, ale bohužel cizinec se projevil hanebně.“

„Můj milovaný choti, jednej, jak právo ti káže. Odejdu se svými dámami do svých komnat, kde netrpělivě tě budu vyhlížet.“ Zvedne se, poklesne v kolenou, dvě dvorní dámy v skromnějších šatech se závoji na nízkých kloboucích taky a jdou do komnat.

„Právo zvítězilo! Vezměte toho lháře a dolů s ním na katův špalek. Na nádvoří s ním pro výstrahu všem, kdo by chtěli krást a šidit. Ať vidí, že v zemích českých právo existuje!“

„Ano, pane!“ Hikaru je vytažen na nohy a vlečen na nádvoří, kde jsou shromáždění lidé. Někteří vykují z oken a dívají se, kdo bude popraven. Jakmile se objeví, ozve se jekot, který rve uši.

„Ticho!“ zařve zbrojnoš. Dva muži za panem Vilémem vlečou křeslo, dávaje pozor, aby je nepoškodili. Postaví je na nádvoří. Ozvou se fanfáry.

Před lid vystoupí muž jednoduše oblečený, který má v rukou listinu s visící velkou pečetí. „Poddaní moji, abyste viděli spravedlnost, dne léta páně tisíc tři sta devadesát dva, z milosti našeho nejmilostivějšího krále a pana Viléma z Kostiře, je tento muž odsouzen ke ztrátě hrdla za nezaplacení mýtného! Tímto rozsudek nabývá platnosti. Kate, vykonej svoji práci čistě a ty buď rád, že padneš sekerou a neoběsí tě u cesty jako lotra ničemného!“

Zbrojnoši popadnou Hikaru, donutí ho pokleknout do prachu nádvoří před špalek. Kat zatím pečlivě brousí sekeru brouskem. Přejde k špalku a tne. Větev zapraští. Zavrtí hlavou, vytáhne brousek a okázale ji brousí.

„Hej, kate, začni!“ zavřeští někdo z okna věže. „Je tu nuda!“

„Pane?“

„Kate, jednej!“ Kat se postaví nad Hikaru, který je přimáčknutý tváří k hrubému dřevu. Začíná se bát. Co chtějí dělat? Najednou ucítí svistot sekery řezníka Vomáčky z náměstí. Ozvou se famfáry a smích i jekot. Všichni tleskají. Strážní pomohou Hikarovi na nohy.

Pavel si pomyslí, že je fakt bledý, ale nediví se mu. Ten svistot velké sekery je děsivý.

Zbrojnoši ho donutí opět pokleknout před rytířem. Hikaru se podiví. „Tímto tě cizinče, pasujeme na občana města a hradu. Vítej zde a slav! Hrad ti je přístupný, jak budeš chtít.“ Ucítí váhu meče na ramenou. „Povstaň a ukloň se našemu pánu Vilémovi z Kostiře.“

Hikaru vstane, ukloní se, když k němu přistoupí Pavel se šerpou. Povytáhne se na špičky a šikovně mu ji dá přes ramena. Upraví mu ji.

Vilém k němu přistoupí. „Líbilo?“

„Měl jsem trochu strach, ale bylo to nádherné.“

„Potom dostanete video, ale teď musíme jít. Zábava ještě neskončila.“

„Ještě?“ Málem zasténá.

Vilém se usměje jeho výraznému zděšení. „Pavle, proveď pana Takahashiho po hradě.“

„Ano, tati.“ Pohlavek.

„Ano, pane Viléme.“

„Šaškárna,“ zavrčí Pavel. „Pojď.“ Vejdou do hradu, aniž je zastaví stráž s halapartnami. „Peníze jsou na opravu hradu, na nákup nábytku a tak, vysvětluje Pavel. „Kuchyň.“ Zavede ho do kuchyně, kde se činí kuchařky ze základky a gymnázia. Každá má dlouhou sukni, bílou halenu, na vlasech čepec. Ohně jsou rozdělány, kotle na ohních a v místnosti to voní všelijak.

„Ochutnáte, cizinče, panoši? Na dnešní hostinu jsme samé vybrané krmě připravili.“

Pavel zvedne ruce. „Ne, díky!“ Po zkušenostech z minulých let, už nikdy více.

„Rád!“ odpoví Hikaru. Překvapeně zazírá na dřevěnou naběračku, v které plave nějaké oko. S kamennou tváří usrkne. „Dobré!“

„Ty jsi fakt dobrej.“ Ukazují mu co a jak. Opět zalituje, že nemá kameru. Tohle je něco. Pavel se snaží překládat, seč to jde.

Vyjdou do druhého patra, kde narazí na komorné, kteří ukazují stlaní postele. Narazí tam i na mamku s dvorními dámami, které vyšívají v rámech. Všude svítí louče. Pavel ho zavede i na věž, kterou opravili teprve loni. Otec už plánuje, jak by toho mohli využít. Někdy má pocit, že hrad je jeho druhé já. Rozhlédnou se po krajině. Město mají jak na dlani.

Stojí vedle sebe ruce položené na zdivu. Malíčky se skoro dotýkají. Vnímají pouze sebe i ten kradmý dotek. Pavel cítí, že by chtěl, aby Hikaru byl pánem hradu, zavlekl ho do své postele a udělal z něj otroka. Pohrouží se do krátkého snu.

„Ohňostroj,“ zachraptí svému učiteli.

I Hikaru je okouzlený západem slunce, atmosférou místa, i tím, co se s ním dělo. Nádherný zážitek. Je moc zvědavý na to video. Doma mu budou závidět.

„Půjdeme.“ Sejdou dolů na nádvoří, kde se už tísní jak návštěvnicí, tak i hosté, děvečky, zbrojnoši, dvorní dámy i pacholci s koňmi, kteří vozili děti na hřbetě. Napjatě se dívají na nebe, až se rozzáří divukrásnými barvami. 

Nedaleko, vedle panošů s trumpetami, stojí Vilém a Jarmila, jako pán a paní hradu, kterému vládli aspoň na chvilku.

Najednou se ozve bum a nebe se rozzáří modrými květy. Nějaké dítě se pod vlivem hluku rozbrečí a je konejšeno okolím. Ale i ono nakonec zírá na nádherné květy, které na ně padají. Tiše a udiveně hledí na tu krásu. V očích jim září přání i touhy, které se splní nebo ne, ale na okamžik jsou dětmi a očarovaně se dívají na krásu, kterou neodmítne nikdo.

Pavel se zadívá do černých očí, v kterých se odráží barvy. Vidí v nich touhu, smutek i bolest. Co asi vidí v jeho? Přání vyplouvají na povrch, zrcadlí se v očích. Chtěl by přikývnout, ale hlava ho nechce poslouchat, chtěl by se dotknout jeho ruky, ale nedovažuje se. Jazyk svázaný údivem nad jeho přáním. Cítí, že oba si přeji totéž.

Hikaru pohlédne na Pavla. Je překrásný, když v očích zahlédne přání i plamínky. Vyzývají ho, ponoukají, aby splynul se stíny a políbil ho. Nemá odvahu, ale najednou všechny překážky padly a je mezi nimi pouze touha po jednom. Sedět blízko sebe, dotýkat se a dívat se na nádheru, která září na nebi.

Touha v očích.

Touha ve tvářích, ale snít je lehké, aspoň pro ten okamžik. Víčka se přivírají, rty pootevírají. Touha se zrcadlí jasně i smutně. Chtěl by to udělat. Chce to udělat. Udělá to.

Bum!

Trubky.

„Je konec, přátelé, hosté, všichni. Děkujeme za krásný okamžik a doufám, že příští rok přijdete opět. Nashledanou!“

Vilém najde pohledem Pavla s Hikaru. Povzdechne si, když si všimne kradmých pohledů, skoro stydlivých. Mládí. Je krásné i hloupé, ale umí být bezstarostné. Nejhorší je, když zjistí, že už nemůže být bezstarostné. Obejme Jarmilu kolem ramen. Chtěl by ho toho ušetřit. Pro něj je to jako by četl ve vlastní knize osudu. Taky se díval na Jarmilu kradmými pohledy.

„Co je ti?“

„Miluji tě, víš.“

„Lichotníku.“ Usměje se. „Myslíš si, že pan Takahashi se na nás bude zlobit?“

„Určitě nebude. Bylo to krásné, ne?“

„Ano a příští rok to ještě vylepšíme. Uvidíme, kolik toho získáme.“

„Budeme se snažit.“

Ještě jednou pohlédne na místo, kde zahlédl Pavla s Hikaru. Nejsou tam. Zamračí se. Nechce, aby dospěl, ale tím, že se zamiloval, dospěje sám. Je mu tak nějak divně u srdce.

Flétna - 10 - Vzpomínky