Shounen - ai povídky

Flétna 2 – Hodiny angličtiny

Pavel si vyndá prst z pusy a zamračeně pozoruje okousaný nehet. Tohle naposled udělal, když byl na tom opravdu špatně a to bylo - ano už to asi má. Když dělal přijímačky na školu. Tehdy všechny nehty odešly. Potom to nějak zvládl. Nastraží uši a otočí se ke dveřím. Přísahal by, že slyšel klapnout hlavní dveře. Mamka přišla. Otře si prst o kalhoty a na klávesnici položí učebnici angličtiny. Na plochu monitoru vytáhne stránky s anglickým textem. Ostatní rychle pozavírá.

„… next – příště… last…,“ opakování matka moudrosti, si v duchu opakuje, ale uši má přilepené ke dveřím. Je to mamka nebo není? Jistě může to být otec, ale…

„Jsem zpět.“

„Mami?“ udivený výraz ve tváři. „Kde jsi byla tak dlouho?“

„Nepředstírej, že ses učil,“ řekne znechuceně, odsune učebnici, klávesnici a položí před něj dlouhé černé pouzdro.

Pavel se špatnou předtuchou se na to dívá jak na mambu. Doprdele, kde to jenom sehnala, v duchu zavrčí.

„Mě nemůžeš oklamat. Určitě jsi dělal něco jiného.“

Nedělal jsem vůbec nic, opraví mamku, ale drží jazyk za zuby.

„Tady to máš a příští čtvrtek jdeš za profesorem Takahashim.“

„Za profesorem?“ vyvalí oči údivem. On je to profesor? „Odkdy?“

„Jistěže je profesorem. To mi řekla teta Míla. Znáš ji. Má přehled, co se děje ve městě a zvlášť pokud se jedná o hudbu.“

„Ehm… ta co ztratila svoji…,“ v ten moment si vzpomene. Teta Míla je ve skutečnosti vzdálenou matčinou sestřenicí. Byla svobodná, což byl docela skandál, ale daleko větší byl kvůli nemanželskému dítěti. Mamka ji měla ráda. Jak se jenom jmenovala, ano, už to má… Barbara. Teta Míla jí dala západní jméno, místo českého, ale všichni ji nazývali Bárou. Moc si na ni nepamatuje. Byl malý, když se to stalo. Autonehoda a ona v nemocnici zemřela. Teta Míla k nim přestala docházet. Uzavřela se v bytě a čas tráví mezi prací, domem a hřbitovem. Jednou zaslechl mamku, že je tam den co den, a že jí to škodí. Bára byla hudebně velmi nadaná, podle matčiných slov a ta flétna byla zřejmě její. Neví proč, ale najednou má strach se jí dotknout. Mít nástroj po mrtvém…

„Báru. Schovávala ji. Nechtěla, ale nakonec mi ji půjčila. Proto jsem se tak dlouho zdržela.“

„Jak se má?“ Neví, zda se ptá z povinnosti nebo to doopravdy chce vědět.

Mamka zavrtí hlavou a v očích se jí objeví smutek. „Špatně. Možná proto mi ji půjčila. Pořád mluvila o tom, že se s ní znovu setká. Měli jsme ji tehdy víc pomoct, ale odmítala to. Zdála se tak silná… Promiň, že tě s tím otravuji.“

„Ne, to je v pořádku. Skoro si ji nepamatuji.“ Vezme do ruky pouzdro a otevře. Vytáhne nástroj na světlo a okouzleně zírá na jeho nádheru. S úctou pozoruje její ladnost. Dotkne se chladného kovu. Má divný pocit. Jako by ho někdo sledoval. Rychle ji schová.

„Výborně hrála na flétnu. Talent od boha,“ trochu znechuceně se podívá na Pavla.

„Já za to nemohu, že jsem to nepodědil,“ řekne na sebeobranu, ale je pravdou, že v rodině nikdo talentovaný není. Mamka by si to měla konečně uvědomit, že z něj Mozarta nikdy mít nebude. No, tak úplně pravda to není. Taťka skvěle píše a dokonce chystá knihu. Mamka má zas dar jednat s lidmi. Proč on je průměrný, je záhadou. Možná se to vtělilo do toho, že je gay?

„To nic. Ne, každý má nějaký talent. Prostě se snaž.“

„Ano, mami,“ řekne povinně, ale žere ho to. Chtěl by v něčem vynikat. Něco umět opravdu skvěle, aby na něj rodiče byli pyšní. Povzdechne si a otočí se k učebnici. Koutkem oka zavadí o černé pouzdro. Opatrně je vezme a uloží do knihovničky na volné místo. Zavrtí hlavou. Má z ní divný pocit. Otočí se, ale mamka už je pryč. Odechne si. Klesne opět do křesla u počítače a otevře chat, který zuřivě bliká.

Co je?

Mizerná nálada?

Matka

Znám to.

….

Chceš něco?

Jsi nějak nevrlý…

Neser mě… odpoví a zavře ICQ úplně. Neví, proč má dnes tak blbou náladu. Nejdřív odmítnutí ho učit, poté co se tam dokopal jít. Potom mamka a nakonec podezřelá flétna. Zavrtí hlavou nad tím nesmyslem. Podezřelý je tu akorát Japonec…

Telefon.

„Hele, nemusíš mi zavírat. Co se děje a vyklop to.“

„Marku, víš, co mi můžeš…“

Smích. Přesně ví, jak to na druhém konci linky vypadá. Marek rozvalený s časopisem na posteli a culí se jak největší pitomec pod sluncem. „Jo vím, právě proto to vyklop. Černá můra?“

„Ne, flétna.“ Začne mu vyprávět celou historii flétny, Báry a učitele na hudebku.

„Máš to těžký. Ahoj ve škole a hodně štěstí.“

Pavel zírá na telefon s pocitem podvodu. On si vylévá srdce a on mu popřeje hodně štěstí. „No počkej, já si vzpomenu, až budeš u mě o něco žebrat!“ vzteky odhodí telefon na gauč a zírá na počítač.

„Večeře!“

Ach jo, povzdechne si. Jak se má všechno stihnout naučit? Sleze dolů a uvelebí se pokrouceně na židli. „Co dnes bude?“

„Co? Chleba s máslem a čaj.“

„Cože? Jenom to? Mami, jsem ve vývinu. Potřebuji něco výživnějšího!“ Má hlad a jídlo vypadá jako pro bezdomovce. „Nemáš tam něco jiného?“

„Nemám a dost. Budeš jíst, to co je. Kvůli flétně, kvůli tvé budoucnosti jsem nestihla uvařit. Tak mlč a jez!“

Před Pavlem přistane bílý talíř s dvěma krajíci chleba. Je fakt, že přidala na máslo paštiku, kterou on nerad.

„Nemáš ani ponětí jak žijou na ulici nebo v Africe. Častokrát…“

„No jo,“ zabručí, načež mu přistane pohlavek.

„Nemají co do úst. Měl bys být vděčný za to, co máš.“

„Mami, jsem.“ To vypadá na dlouhou zpověď o tom, jak se má dobře. Že jiná děcka pracují několik hodin denně, zatímco on si stěžuje. Někdy mamku přepadne záchvat a potom musí poslouchat přednášku o tom, jak je šťastný. Problém je, že vůbec není šťastný. Nechce Černou můru, nechce senseie a chce mít klid. Jako teď: Poslouchá přednášku o hladomoru v Africe a Asii. Ti mu můžou být doslova ukradení. On chce v klidu proplout školou a jít na vysokou. Pryč z téhle díry. Chce si zařídit svůj vlastní život.

„Zase jsi neposlouchal. Padej.“

„Neposlouchal,“ přisvědčí drze, sebere hrnek a vyběhne nahoru. Čaj odloží k počítači a lehne si. Zírá do stropu, kde má vylepeného svalnatého muže. Mamce namluvil, že je to světoznámá hvězda popu. Ve skutečnosti by s tak přitažlivým chlapem chtěl strávit noc. Je mu mizerně, že bydlí na malém městě. Chtěl by si někoho najít. Praští do polštáře a touží, aby mu zavolal Marek. Oba mají své vlastní tajemství. Na potvoru poslední dobou se nic neděje. I ty okurky se ne a ne objevit. Pes tu chcípl.

Vstane a otevře učebnici angličtiny. Praští do ní rukou. Musí se ji naučit. Pustí se do slovíček. Nevnímá, jak mamka tiše pootevře dveře a pochvalně se usměje. Sejde dolů a posadí se k televizi. Ve středu se dozví konečně pravdu. Těm těhotenským papírkům z drogerie nevěří.

„Viléme, jsi tu brzy.“

Vysoký muž s hnědými, už značně prokvetlými vlasy k ní přistoupí a pohladí ji po břichu. Unavené šedozelené oči se na ni dívají za skly kulatých brýlí.

„Myslíš, že bude?“

„Nevím, ve středu se to dozvím. Vypadáš unaveně. Sedni si. Jak ses měl?“

Vilém si sedne naproti ní a zavře oči. 

„Jarmilko, myslíš, že… Díky.“ Slabě se usměje a povolí si kravatu. „To zas byl den. Nevíš, proč všichni novináři neumí dodat článek včas?“

„To nevím. Tady máš.“ Podá mu šálek s kafem. „Moc pracuješ.“

„Budeme to potřebovat,“ zahledí se jí na bříško. „Co myslíš, bude to kluk nebo holka?“

„To je přece jedno. Hlavně, aby bylo zdravé.“

„Pokud bude po našem Pavlovi, chraň nás bůh. Co jsi dělala?“

„Sháněla flétnu.“

„Co?“

„Sháněla příčnou flétnu.“ Zamračí se a sevře rty. Poposedne a zpříma se zadívá na svého muže. „Byla jsem u Míly. Mluvila o tom, že se setká s Bárou. To není normální. Mám strach. Zajdi za ní. Na tebe z celé rodiny nejvíc dá.“

Vilém přikývne. „Dobře, ale víš, že jsem to zkoušel už několikrát. Nechce o psychiatrovi ani slyšet. Rád bych jí zařídil sanatorium. Mám tam známého. Určitě by ji vzal.“

„Vím to, ale bojím se, aby si neublížila. Dokonce mi dala Bářinu flétnu.“

Vilém odloží šálek a unaveně zírá na stůl. To je špatné. Ta flétna pro ni byla chrámem.„Zítra za ní zajdu.“

„Děkuji.“ Natáhne ruku a pohladí ho po hřbetu ruky. „Viděla jsem toho nového učitele.“

„Na hudebce? Vždyť víš, že ten náš ňouma nemá talent. Proč ho trápíš?“

„To vím, ale je to Japonec a umí anglicky. Aspoň pochytí něco z angličtiny.“

„Nevěříš mu.“

„Ale no tak. Nikdo z rodiny, kromě Báry, neměl hudební talent, ale potřebuje angličtinu, aby se dostal na vysokou. Víš, že po ní moc touží. Takhle jsem mu zaplatila hodiny.“ Uculí se a Vilém se rozesměje.

„Jsi šikulka. Půjdu si něco vzít na zub a zalezu do postele.“

„Samozřejmě. Víš co, běž se osprchovat, a já ti udělám večeři.“ Vstane a políbí ho na rty. Vzpomene si, kdy se setkali. Bylo to na zábavě a protančili celou noc. Od té doby kupodivu je stále do něj zamilovaná. Taky měli pár těžkých chvil, ale překonali to. Některé kolegyně ji v práci Viléma závidí a ona je na něj pyšná. Vypadá stále jako mladík. Když si vzpomene na některé manžele a jejich pivní břicha nebo pleše…

„Zamyšlená a pobavená,“ Vilém přistoupí a obejme ji kolem pasu. Vdechne její vůní šamponu a mýdla. Za ta léta ho vůbec nezměnila a jemu se to líbí.

„Jen jsem si říkala, že mám doma krásného chlapa,“ políbí ho na tvář. „A pusť mě, nebo tu večeři nedostaneš.“

„Jsi lepší než večeře.“

„Já ti dám,“ rozzlobí se naoko. Vstane a jde udělat chleby s vajíčkovou pomazánkou. Nakrájí k tomu ještě rajčata na plátky a osolí je.

„Ahoj, tati. Jak to šlo?“

„Normálka.“

„Jako vždy. Jé, mami, mohu si dát?“ Už zažil, že mu nedala nic. Jeho odbude paštikou a taťkovi udělá hody. Tomu se říká spravedlnost?

„Hned ti namažu a Viléme, co víš o tom Japonci?“

„O tom Japonci?“ pobaveně se usměje. „To jste vy, ženské.“

Ještě dobře, že jsem se neoptal já, pomyslí si Pavel a usedne na židli. Nohu zkroutí pod sebe a vezme chleba. Řekl by: To jste vy, chlapi? Asi ne.

„Abys nebyl bez večeře.“

„Ale no tak. Zdědil Zámeček po starém Voříškovi. Příští týden bych chtěl udělat interview. Podle toho, co vím od ředitelky z Domů dětí a mládeže, je profesorem v Okayamě. Konzervatoř.“

„A proč tedy odešel?“

„To bych rád zjistil tím interwiev.“

„Zajímavé. Prý je gay.“

„Na sexuální orientaci se ho ptát nebudu,“ řekne škrobeně. „Nejsme Blesk, ale seriózní deník.“

Tatínek je puritán, pomyslí si Pavel i Jarmila.

„A nepočítej, že mě k tomu umluvíš. Je to jeho věc,“ ještě zaslechne Pavel cestou do svého pokoje.

Zajímalo by mě, co by řekl na moji orientaci. Taťka i mamka jsou obdivuhodně tolerantní, ale na kolik by byli tolerantní u vlastního syna? I tak je zázrak, že se to ještě neprovalilo. Ještě dobře, že se nemají ve zvyku ptát na to, kde a kdy bude mít nějakou holku. Mohl by sehnat nějakou kamarádku… Hloupost, nemohl. Která by začala chodit s gayem? Je to blbost.

Zrak mu padne na knihu a zhnuseně ji zavře. Možná by ho mohl doučovat taťka. Anglicky to válí moc dobře. Otázka kdy? Většinou chodí domů hodně pozdě a někdy až k ránu. To padá. Proč se kvůli tomu tak čilí, když stejně s tím nic nenadělá. Naprosto bez energie si připraví věci do školy a jde se osprchovat.

Zaleze do postele a chvilku zírá na svůj vysněný idol. Ten Taka... Takahashi je, ale jo. Je mu trochu podobný. Schoulí se do klubíčka a s polštářem v rukou usne.

Ráno ho vzbudí budík. Uvědomuje si, co je to za zvuk, kam má jít a první hodina je angličtina. Co by asi mamka řekla, kdyby se pokusil zůstat doma?

„Máš horečku, nemáš, tak padej!“ to by byla celá její odpověď. Vůbec by ji nezajímal těžký depresivní stav jejího syna. Hrůza z Černé můry už vůbec ne. Možná by řekla, že čeho se bojíš, to musíš odstranit. Zamžourá a v hlavě se mu vyrojí spousta nápadů, jak by šlo Černou můru zlikvidovat. Možná pálení nad ohníčkem, aby se jí seškvařila ta její křídla…

„Vstávat!“

Pavel otočí hlavu na stranu a mrkne na budík. Proč jenom ho budí? Může si lebedit ještě nejméně pět minut. Pět minut ve vyhřáté postýlce sněním o tom, jak zabít jednu černou potvoru. Většinou sní o tom, jak má byt, dobrou práci, je úspěšný nebo jak má nádherného přítele, který ho miluje a povícero slyší…

„Vstávej nebo pro tebe dojdu!“

Pavel odhodí pokrývku a nevrle zabručí. Miluje svoji vyhřátou postýlku a nerad z ní vylézá. Moci tak v ní zůstat navždy! Zatouží po nádherném snu. Asi dvakrát, to byl mladší, se rozhodl ignorovat matčino druhé varování a potom i třetí volání. Postel měl plnou vody. Studené.  

„Už jdu!“

„Jsem vzhůru,“ zařve ze dveří a zívne. Mohla by ho konečně nechat na pokoji a nebudit. Jenže u mamky je to zvyk.

„Máš tu snídaní. Musím běžet!“

„Jasně!“

Taťka je pryč a mamka spěchá do školky. Tenhle rituál je už roky neměnný. Ona řve na něj a on řve na ní. Pečlivě se obleče do džín a vezme si modré tričko. Ví, že mu sluší, ale ještě se přesvědčí ve velkém zrcadle. Na ruku připne stříbrné řetízky a prohrábne vlasy, aby byly trošku rozcuchané. Perfektní. Chleba si vezme do ruky a vyjde ven. Cesta je jako každé ráno, beze změny. Jen Jiřina má pozoruhodně útlou knížku.

„Není nějak krátká?“ optá se zvědavě.

„Krátká? A co chceš po poezii? Bichli?“ řekne opovržlivě. Pavel si v tu chvíli připadá jako ignorant.

„Aha. Nechtěla bys mě doučovat?“

„Najdi si někoho jiného. Nemám čas.“

„To si říkáš kamarádka? Udělám cokoliv.“

Jiřina zvedne hlavu od knihy a zpytavě se na něj dívá. „Teče ti do bot, co?“

„Jo,“ přizná neochotně a šourá se vedle ní. „No tak, co ti to udělá? Hodinka denně, tak týdně.“

„Ani měsíčně. Nemám na to čas.“

„Ty krávo!“

Jiřina se zastaví. Ví, že není zlý, ale takhle ji říkat nebude. „Ten domácí úkol ze zeměpisu, opiš si ho od někoho jiného. Pa, Pavlíčku a hodně štěstí u Můry,“ dodá jedovatě.

„Ty…!“

„Nech toho, nebo se rozčilí ještě víc,“ zastaví ho Láďa a nevěřícně kroutí hlavou. „To sis u ní posral.“

Pavel sklesle hledí na postavu před sebou. „Jo.“

„No nic, soucit ti projevovat nebudu.“ Jemně se od něj distancuje. Pavel za ním závistivě hledí. Ten se má. Na něj si Černá můra nezasedla.

„Tak, pane Krátký, zdá se, že slovíčka umíte. Za to ta gramatika a mluvení… nevím, nevím…,“ našpulená ústa a Pavel zatíná ruce. Hraje si s ním jako kočka s myší. Co si ta Černá mrcha myslí? Sleduje, jak mu dává známku. Nedělá si iluze o tom, že by to byla byť dvojka.

Čtyřka a to se večer nadřel. Smutně kouká na známku. Mrcha parazitická.

„Vezměte si příklad z Pavla. Doufám, že nedopadnete jako on. Proto učit se. Angličtina vám, milí studenti, otevře dveře kamkoliv. Nic jiného a teď si otevřete na straně patnáct. Domácí úkol…“ Duševní zasténání se nese třídou. Marek zasténá nahlas.

„Ahoj.“

„Jdeš z pohřbu nebo ti umřel kamarád? Takže čtyřka nebo pětka?“

„Mami… čtyřka,“ rezignuje z výmluv a zkroutí vysokou postavu do podivného úhlu.

„Já tě nechápu. Chceš se někam dostat a hned první známka čtyřka.“

„Zasedla si na mě, ta černá mrcha.“

„Takhle o své učitelce nemluv!“ vybuchne, ale vzápětí se uklidní.

„Promiň, ale si fakt zasedla.“

„A taky ji umíš mizerně. Dva roky jsi ji flákal. Teď si to sněz.“

„Mohla bys mi pomoci. Můžeš…“

Ledový pohled by zmrazil i Saharu. Věděl to, tušil, a zatímco ostatní rodiče by klidně zašli za učitelkou, mamka ne. Je tvrdá jako ocel. Do pekla s ní. Narovná se z nezvyklé polohy a sedí. Nenávistně pohlédne na učebnice. Nenávidí je. Ani si nevšimne, že mamka odejde.

„Nenávidím!“

Jarmila, která zrovna otevře dveře, se smutně usměje. Já vím, ale jestli si chceš splnit sen… „Nesu obložené housky a jablko. Jistě máš hlad.“ Aspoň, že umluvila toho Japonce. Snad mu pomůže. Přece jen je to učitel a anglicky umí. Nechce, aby opakoval ročník a zkazil si budoucnost. Ale to pochopí o hodně později. Zavře dveře a sejde dolů.

„Mami, jdu do knihovny!“

„Počkej, půjčíš mi tam tohle.“ Jde k televizi a vytrhne papírek ze žlutého bločku, do kterého si píše seznam knih.

„Dobře.“ Aby si vzal krosnu. Mamka s otcem jsou nadšení čtenáři, i když kdy otec čte, je pro něj záhadou.

„Díky,“ políbí ho na tvář a Pavel se zaškaredí.

„Nejsem malý,“ nelibě zavrčí. „Japonština?“ podiví se seznamu.

„No ano. Člověk má mít různé zájmy.“ Na seznamu pozná dvě detektivky pro taťku. „Nezůstávej tam dlouho. Víš, že se musíš učit.“

„Proč tam asi jdu?“ mručí pro sebe a vezme velkou tašku. Hodí ji na kolo s košíkem a vyrazí. Možná je to potupa jezdit na kole s košíkem, ale on se nechce tahat s knihami na zádech. Cestou pozdraví kamarády a zaparkuje před knihovnou. Mrkne se na hodinky. U pultu s kabáty zaregistruje známou postavu.

„Ahoj, Jiřino.“

Ta se od něj odvrátí.

„No tak, ujely mi nervy. Sorry. Nemyslel jsem to tak.“

Jiřina si povzdechne.

„Omlouvám se. No tak!“

„Tak jo, ale učit tě nebudu.“

„Proč?“

„Z principu.“

„Dyť mi dáváš opisovat úkoly.“

„A nevšiml sis, že jenom takové, které bys zvládl, nebo nejsou důležité?“

Pavel vytřeští oči.

„Taky se všechno musím naučit, i když se to nezdá.“

Pavel na ní zírá. Má pravdu, uvědomí si. „Kurva!“

„V knihovně se nenadává, mladý muži.“

„Má pravdu. Je mi líto, ale musíš to zvládnout sám.“ Sebere knihy a odchází. Pavel se za ní dívá a svírá pěsti. Doprdele, ani Jiřina ho nechce učit.

Projede kartu čtečkou a turniket se mu otevře. Vejde dovnitř a nejdřív jde do oddělení beletrie. Má štěstí, protože až na jednu knihu - Vlčí zima - sehnal všechno. Dokonce i detektivky a pro sebe našel Seznamku smrti. Má rád kriminální romány. A teď o poschodí níž do naučného oddělení.

Vrátí knihy a ničeho si nevšímá. Jde k cizojazyčným učebnicím. Sice pochybuje, že tam něco najde, přece jen je většinou rozbrakovaná, ale něco tam musí být. Přehrabuje se a s uspokojením zaregistruje známé červeno modré barvy. Vytáhne ji a hodí do košíku. Vstane, nakloní hlavu k jednomu titulu, udělá krok a zaúpí, když do někoho vrazí. Ihned odskočí… Vzhlédne …

„Eh?“ na nic víc se nevzmůže a zírá do podmanivých černých očí svého učitele.

„Dobrý den, Krátký – san. Jste v pořádku?“ Prohlíží si svého žáka seshora. Vypadá opravdu zajímavě s tím udiveným výrazem v očích. Pohledem sklouzne ke košíku, v kterém zaregistruje barevné obaly, které mu bohužel nic neříkají. Ale nějakou dobu tu pobude a měl by se naučit jazyk.

„Ano.“ Vypadá naprosto úchvatně. Je snad vyšší než dřív a jeden pramínek mu vyklouzl z účesu. V očích starostlivost. Je úžasný, v tu chvílí přesvědčí sám sebe.

Něco řekne japonsky.

Zní to, jako když na něho štěká pes, akorát to není tak zuřivé.

„To jsem rád,“ řekne anglicky a obrátí se k těm podivným názvům. Pavel se narovná a uvědomí si, že je skoro stejně vysoký. Jen oproti němu je daleko hubenější. Prohlíží si knihy a uvědomí si, že je nervózní. Nejraději by vzal zpátečku, ale ty knihy musí mít. Cítí pot po celém těle. Takhle horko mu nebylo už dlouho. Mimoděk si utře čelo.

Hikaru se otočí a Pavel zaregistruje neznámou vůní. Zatočí se mu hlava a opře se o regál.

„Není vám něco?“

„Ne, Vybíráte si knihu?“ řekne pečlivou angličtinu, pyšný, že dal dohromady větu.

„Ano. Něco o vašem jazyku, ale všechno je pryč,“ řekne trochu nešťastně.

Pavel se zarazí a pohlédne do košíku. „Pokud byste chtěl, prosím.“ Vytáhne těžce nalezenou knihu anglicko -  českého jazyka.

Hikaru si ho pátravě prohlédne a všimne si, že je to pro začátečníky. Vzpomene si na jeho matku. Příjemná pěkná dáma. Chtěla, aby na něj mluvil anglicky.

Pavel si připadá podivně, když si ho tak prohlíží. Najednou vytřeští oči, když se mu ukloní.

„Děkuji moc. Nevím, jak bych za ten dar poděkoval. Jestli, mohu se vám nějak odvděčit.“

„Ehem no nemusíte.“ Má pocit, že mu hoří i uši. Ošije se. Připadá si opravdu jak nějaký šupák. On v perfektním obleku, dokonale učesaný, až na ten pramen a on džíny se záplatou a tričko, o kterém ví, že má dole skvrnu neznámého původu. Zakleje.

„Možná hodiny angličtiny. Studoval jsem ji,“ nabídne mu rozpačitě.

„Udělal bys to pro mě?!“ Má pocit, že radostí vyletí z kůže a rozzáří se tak, že Hikaru o krok ustoupí. „Potřebuji to jako sůl.“

Hikaru se usmívá, protože vůbec nemá zdání, o čem ten mladík mluví. Tiše si povzdechne a čeká, až mu dojde, že mluví česky. Ale zdá se, že je tím nadšený.

„Víte, zasedla si na mě Černá můra. Jasně, nevíš, kdo to je, ale je to šílená angličtinář…“ zarazí se a zrudne doopravdy.

„Promiňte,“ omluví se anglicky.

„Je to má chyba, že jsem vás na to neupozornil,“ řekne tiše, ale oči mu září. Maličko se usměje. Od odchodu z Japonska se příliš neusmíval. Taky neměl důvod. Je rád, že neztratil tu schopnost.

Pavel na něj zírá jako na ufouna. Taková zdvořilost. Neví vůbec, co má říct. Odkašle si a pokusí se o stejně hezký úklon, i když si připadá velmi trapně.

„Budu rád, když ehm anglicky budete učit?“

Hikaru si povzdechne. S tímhle bude větší dřina, než s flétnou.

Pavel se narovná. Je pyšný a zdá se, že sensei to pochopil. Dalo mu dřinu sestavit kloudně větu. Má pocit, že ještě teď plave v potu a je mu vedro, jako by bylo čtyřicet stupňů.

„Budu se těšit na vaši návštěvu.“

Pavel přemýšlí, jak to říct. „Mám nějaké peníze a dvě hodiny týdně?“ Dvakrát neví jak říct.

„V neděli odpoledne,“ navrhne mu jemně Hikaru. „Nevím, jestli budete moci přijít. Kdyby vám to nevyhovovalo, můžete si říct, kdy.“

„V neděli ve tři?“ Moc to nepochopil, ale neděli rozuměl.

„Jistě. Rád vás přivítám na Zámečku.“

Pavel vytřeští oči. Zámeček? To řekl už česky. Zřejmě neví, jak se to řekne anglicky. Osobně mu je to putna. Prohlédne si ho. Rozhodně mu nevadí, že takový hezký chlap ho bude učit.

„Chcete ještě pomoci?“ optá se.

Hikaru se s knihou ukloní. „Ne. Děkuji moc za knihu. Budu muset jít. V neděli.“ Ukloní se ještě jednou.

„E, nashledanou?“ řekne rozpačitý Pavel. Je z těch poklon a zdvořilostní mluvy grogy.

„Nashledanou,“ řekne pečlivě česky Hikaru a odchází. V ruce knihu, pro kterou si přišel. Nechá si ji odepsat ze svého čtenářského konta a vyjde z knihovny. Zajímavý mladý muž. Konečně se něčím bude zabývat. Když odjížděl do České republiky, nic o ní nevěděl. Znal akorát Prahu, o které mu vyprávěli jeho známí a vychvalovali si ji. Víc nic. Po tom maléru, se rozhodl odjet do cizí země. Všichni ho od toho zrazovali, ale on cítil, že si to zároveň přejí.

Musí uznat, že je tu krásně. Jen mu chybí auto, ale mohl by si nějaké levné pořídit. Pěšky vyrazí k zámečku. Je daleko, ale je zvyklý chodit.

Pavel vykukuje z uličky mezi regály a pozoruje jeho odchod. Tiše si povzdechne. Vypadá nádherně. Možná by mohl vyměnit plakáty. Ale mamce by už těžko nakecal, že je to zpěvák. Najednou si uvědomí, že ho v neděli uvidí.

Zajásá a vzpomene si na hodiny angličtiny. Tu proklatou Černou můru dostane, i kdyby měl vylízat dno svého účtu. Vybere pár dalších knížek. Japonštinu objedná u knihovnice a s narvanou taškou vyrazí z knihovny.

„Pavle?“

„Jiřino, co ty tady?“

„Čekám na tebe. Co asi?“

„Jdu domů. Tedy jedu.“

„Chceš ještě doučovat?“

„Díky, ale asi víš, proč to děláš,“ řekne ještě pod dojmem Takahasiho a Jiřina vytřeští oči nad dospělým rozhodným tónem. „Bude mě učit můj učitel z hudebky. Ten Japonec,“ vysvětluje, když se na něj Jiřina dívá jak na strašidlo. Je na mně něco divného? Upře pozornost na skvrnu. Ne, o ní ví jen on.

„Nic nikomu neřeknu,“ přisahá. „Vím, že to potřebuješ.“

„Cože?“

Jiřina se k němu nakloní. „No je gay, ne,“ pošeptá mu tajemně.

Pavel se zarazí. Krucinál, zapomněl na to. „Jestli se to proflákne, tak si mě nepřej!“ zasyčí a Jiřina se usměje. Konečně je to Pavel. Na chvilku dostala strach, že se z něj stal mimozemšťan.

„Budu chodit na Zámeček.“

„Cože?“ vyjekne a Pavel přikývne. „Děláš si legraci, že?“ řekne nervózně a rozhlédne se, jako by náměstí bylo narvané lidmi a všichni ji poslouchali.

„Ne.“

Jiřina sevře rty. Ona, Pavel, Láďa, Jarda, Marek a Katty byli velmi častými hosty Zámečku, než se přistěhoval ten Japonec. Jednoho večera tam šli a zahlédli světlo. Nezjišťovali, co a jak a zmizeli. 

„Zbylo tam pár věcí…,“ řekne tiše.

„Vím. Pokusím se, ale za nic neručím.“

„Skvělé.“ Oba stojí a dívají se po sobě.

„Budeš o tom mlčet. Nechci poslouchat nadávky.“ Nechce, i když byly by pravdivé.

„Neboj, ode mě se to nedozví. Půjdu.“

„Měj se.“ Nasedne na kolo a obtížený knihami vyrazí. Povzdechne si. Nechápe, že se tehdy od Katty nechali k tomu propůjčit. Ale naštěstí to skončilo. Cítil se při těch jejích schůzkách trochu divně.

„Jsem doma!“ zařve a pečlivě uklidí boty. Tašku dovleče do obývacího pokoje a roztřídí knihy.

„Máš všechno? A nekřič.“

Pavel se otočí. „Není ti dobře?“ Rychle vstane a jde k mamince.

„Ne, je to dobré, ale asi budeme mít malé.“

„Malé.“ Zvědavě pohlédne na maminčino břicho a vzpomene si, jak mu vysvětlovala, jak se tam dostal on. Má kliku, že je učitelkou. Aspoň to nebyli obvyklí ptáčci a motýlci. Poškrábá se ve vlasech. „Kruci, já budu mít brášku.“

„Nebo sestru.“

„Posaď se.“

„Nejsem ze skla,“ usměje se. „Měli všechny knihy?“

„Jo. Ale musel jsem objednat japonštinu. Kdybys něco potřebovala, řekni si. Budu se muset učit.“ Taťka mu posledně říkal, aby mamku nerozzlobil, že potřebuje klid. „Chceš donést vodu? Mléko?“ napadne ho a zakleje. Co má dělat?

Jarmila se usměje nad zmateným chováním svého syna. Vypadá jak kulička neštěstí. „Nic. Sedni si a řekni, jak bylo v knihovně.“

„Opravdu nic nepotřebuješ?“ Byl by raději, kdyby mohl něco udělat.

„Tak mi dones vodu.“

Pavel vystartuje, jako by mu hořelo za patami a za chvilku položí tácek se sklenicí vody.

Jarmila si povzdechne. Je stejný jako otec. Ten taky kolem ní lítal, když čekala Pavla. Málem to nepřežila a byla ráda, když se narodil. Zdá se, že to tentokrát bude muset trpět od obou. Napije se, aby Pavlovi udělala radost.

Pavel si mimoděk oddechne a usedne. Chvilku váhá, jestli má říct o Takahashim. Ne, bude mlčet. Peníze má svoje a může si ho dovolit platit. Vlastně neví, kolik bude za doučování chtít. Domluví se v neděli.

„Potkal jsem tam Takahashi Hikaru,“ vzpomene si, jak mu mamka říkala o správném vyslovení.

„Opravdu a co tam chtěl?“ podiví se.

„Sháněl anglicko českou učebnici.“

„To asi nesehnal.“

„Dal jsem mu jednu, co jsem tam ulovil. Je starší, ale to nevadí.“

„Dobře jsi udělal. Musí se tu cítit hrozně. Nerozumí jazyku a nemá si s kým promluvit a většina lidí anglicky moc neumí. Včetně tebe,“ zaryje trochu. Musí mu občas připomenout, že by se měl učit.

„Já vím. Zvládnu to.“

„To je dobře a co sis půjčil?“

„Detektivku Seznamka smrti, Krev elfů a Zaklínače. Možná sem neměl jezdit. Jsem zvědavý, s čím otec přijde,“ vzpomene si, že bude dělat interwiev.“

„To já taky. Řeknu mu, aby ho pozval na oběd.“

„Na oběd?“ Mamka ráda hostila lidi a dost často se stávalo, že přišel domů a v obývacím pokoji bylo hlučno jak na Silvestra. „Neměla by ses šetřit?“ vzpomene si, co říkal otec. Musí se šetřit, Pavle…

„Jsem těhotná, ne nemocná!“ vyjede a povzdechne si. Už aby to bylo za ní, ale ještě si není jistá, jestli bude mít dítě. „Není to jisté, že budu mít dítě.“

Pavel neví, co na to říct. „Tak já jdu.“

Útěk ze situace, kdy neví kudy kam. Jarmila se usměje. „Běž se učit.“

„Rozkaz!“ odpoví vesele, jako když byl mladší. Srazí nohy k sobě a zasalutuje. Vyběhne nahoru s knihami v náručí a položí je do knihovničky. Může být rád, že má tak skvělé rodiče. Určitě pochopí i to, že je jiný než ostatní děcka. Ale má to říct teď, když je mamka těhotná? Ne, počká. Devět měsíců… zasténá. Vydržel to předtím, vydrží i teď. Zapne počítač a vytáhne učebnici. Vybaví si černé oči a ústa, která se na něj přísně dívala. Zasténá a zavře dveře. Klesne na podlahu, opře se o dveře a rozepne si kalhoty.

„Doprčic!“ podívá se sklesle na postel. Zavře oči a jemně si přejede po penisu. Olízne si rty a vybaví si, jak by jeho nový učitel vypadal nahý.

Hikaru zatím po staré asfaltce, kterou lemuje lesík, jde ke svému obydlí. Listuje knihou a čte si co, znamená.

„Forest – les.“

„Dinner – vec…re?“ zaklapne slovník. Někdo mu bude muset s tím pomoci. Povzdechne si a jde dál. Měl si pořídit slovník nebo učebnici. Jenže tehdy moc neuvažoval a myslel, že je tady sežene snadno, ale nic. Internet zatím taky nemá. Je to mizerný. Mine ho auto a on cítí na sobě pohled v zrcátku. Zachmuří se a odbočí na lesní cestu.  Za necelou minutu se před ním vynoří Zámeček. Nemůže věřit, že je jeho majitelem. Pana Voříška potkal jen jednou, ale velmi se mu líbil. Kdo by to řekl, že je to jeho vzdálený příbuzný. Zavrtí hlavou nad souhrnem náhod. Budova má dvě patra a uprostřed vchod. Je dobře vybavený a velmi moderní, i když budova musí pocházet z minulého století. Včera mu konečně zapojili telefon. Mohl by zavolat své rodině.

Zamračí se, když si vzpomene, proč tu je. Otevře hlavní vchod a zavře. Knihu zanese do místnosti, která je opravdovou knihovnou. Všechny čtyři stěny jsou obloženy knihami. Pouze tam, kde je velké francouzské okno, nic není. Uprostřed místnosti leží nádherný koberec, na kterém stojí dvě křesla, očalouněná vínovým potahem a starý stoleček. Příjemně se tu čte, obzvlášť odpoledne, kdy oknem dopadají sluneční paprsky až do západu slunce.

Usedne do jednoho z křesel a otevře knihu. Snaží se ji rozlouskat, ale po chvilce ho z toho bolí hlava. Anglická výslovnost tu je, ale měl si půjčit knihu i o české výslovnosti. Odloží ji na stolek a sedí. Dívá se na slunce, které pomalu zachází za obzor. To vše mu patří. Zvedne se a dojde pro telefon. Usedne do stejného křesla a váhavě se na něj zadívá. S rodiči mluvil od té doby, co odjel z domu jen jednou.

Vytočí číslo. Měli by už být doma.

„Dobrý den, maminko,“ řekne klidně.

„Hikaru – kun,“ zaslechne a zamrká. Poslouchá vyprávění a usmívá se přitom. Chybí mu a jazyk taky. Utře si oči a dál poslouchá. To, co chtěl říct, už není důležité.

 Fletna - 3_Rande