18. 10. 2013
Harnohův sen
3.
Ghaane Gorgone
O pár chvilek později už si vybaluje v přidělené kajutě věci. Posadí se a dívá se ven. Co asi tak bude na tři denní cestě dělat? Mohl by se spojit s přáteli nebo taky pracovat. Nakonec otevře soubory s motory. Ponoří se do práce, že si nevšimne jak startu, až ho příjemný hlas vyzve k tomu, aby se uložil, že vcházejí do hyperprostoru.
Harnoho ulehne do připraveného boxu. S napětím očekává průchod, ale kromě tíže moc toho nezaznamená. Takhle jsou všichni na palubě, ale co kdyby mohli chodit? Nebyla by to výhoda? Takhle by mohli nepřítele překvapit. Usměje se. Přemýšlí už jako Gorgone, ale on by nemohl být velitelem. Nedokázal by vydat rozkaz, o kterém ví, že po něm zemřou lidi. V tom Gorgonea obdivoval.
Druhý den cesty zaslechne vyzvání, aby se dostavil ke kapitánovi. Překvapeně vyjde z kajuty. Zamíří si to na můstek.
„Dobrý den, kapitáne Bredre.“
„Dobrý den, Harnoho. Je mi tvého bratra líto. Byl skvělý velitel. Prosím, můžeš jít za mnou?“
Harnoha to překvapí, ale jde do vedlejší místnosti.
„Depeše od Vládce. Pro tebe.“ Podá mu zprávu.
Harnoho ji udiveně otáčí.
„Za chvilku se to objeví. Testuje vaší strukturu.“
„Aha. Netušil jsem…Oh!“ Automaticky ji podá kapitánovi. Ten otevře ústa, potom mlčky přikývne. Aniž se dotkne komunikátoru, řekne. „Jedeme nazpět na Khlays, kde počkáme do dalších rozkazů.“ Vrátí depeši Harnohovi. Ten plave na obláčku naděje. Je možné, že by…
„Jakmile to bude možné, přejdeme do hyperprostoru.“
„Ano, já vím, kapitáne. Moc děkuji. Pojedeme nazpět spolu?“
„Jistě. Rády bych tě pozval na večeři.“
„Děkuji. Rád přijmu.“ Jemně se ukloní. Moc dobře ví, že to není obvyklé, že kapitáni lodi rádi jedí sami. Je to pocta, které si váží každý, kdo ji dostane, protože kromě Vládce a vrchního velitele, je kapitán nejvyšší osobou, které nikdo nemůže nic nakázat. Harnoho odejde do své kajuty. Ihned se spojí s Ardurem. Možná…
„Ardure.“
„Harnoho, proč voláš? Stalo se něco?“
„Možná,“ řekne. „Co zítra děláš?“
„Já?“ podiví se Ardur.
„Ne, tvůj mazlíček. Tak co děláš?“
„Celkem nic. Je svátek, ale proč se ptáš?“ doluje z něj.
„Protože zítra budu na Khlays.“
Ardur se na něj podívá, potom se usměje. Ten jeho rozzářený obličej a to jak mluví… „Gratuluji.“
„Tedy a já tě chtěl překvapit, ale Vládce mě chce vidět, proto obracíme. Počkej, musím končit. Přecházíme do skoku. Miluji tě.“
„Já tebe taky. Vida budu muset zabalit.“
„Proč?“ optá se nechápavě Harnoho, když si vybaví, proč za ním přišel. Obraz se zachvěje a zmizí. Vztekle se rozhlédne, když zazní: „Z důvodu hyperskoku se veškerá komunikace přerušuje.“ Hned se uloží do boxu, který se neprodyšně zavře. Po přejití do prostoru se sám otevře. Vylítne, když si uvědomí, že je to stejné zbytečné. S tímhle se něco musí udělat, pomyslí si. Jak bratr takhle mohl bojovat? Úděsné.
Druhý den ráno v uniformě stojí v paláci a očekává přijetí. Snaží si nevšímat těch, kteří kolem něj procházejí a pohrdavě kloužou po jeho obyčejné hnědé uniformě.
„Harnoho!“ ozve se. Dveře se otevřou a Harnoho vejde do prostorné místnosti se stolem dvěma židlemi. Na stěnách jsou různé obrazy. Na druhé straně stolu sedí Vládce. Harnoho se ukloní.
„Byl jsi drzý, když jsi to řekl, ale obdivuji odvahu.“
„Děkuji.“
„Nevím, zda je to poklona. Tak jak si to představuješ?“
„Můj bratr…“
„Vím to.“
„Pak…“
„Nebudeme se o tom bavit. Jistě ten důvod, proč jsi zde, je asi tvůj bratr ghaane Gorgone, nejvyšší vrchní velitel, ale já chci si popovídat o lodi.“
Harnoho přikývne. Zjistí někdy, kdo dal příkaz zabít jeho bratra? „Moje vize je taková.“ Začne vykládat vše. Tváře mu zrůžoví a oči září. Vládce mu trpělivě naslouchá.
„To je vše.“
„Ti lidé půjdou za tebou?“
„Ano,“ řekne pevně.
Vládce se zadívá na jeden z obrazů představující poslední svět, který obydleli. „Dobrá. Dostaneš peníze. Jedna loď,“ vztyčí prst. „Lidi si seženeš sám a máš na to tři dny. Do té doby bude loď s kapitánem Bredrem čekat a pojedeš na Brasil. Kdo se nalodí, toho budeš mít. Nikdo nic neřekne. Bude to nejpřísnější tajemství. Jestli to někdo někde řekne, projekt okamžitě zastavím.“
„Děkuji.“ Víc než čekal.
„Teď běž.“
„Ještě jednou děkuji. Ta válka už skončí. Věřím tomu.“
„Vládce pokyne. Harnoho odejde, když se ozve volání.
„Ardure, jedu za tebou.“
„Už mám skoro zabaleno. Mohu si sebou vzít Kieria?“
„Vezmi, cokoliv potřebuješ. Musíme sehnat ostatní lidi. Mám na to tři dny. Eryncas bude souhlasit a ten Ambien…“
„Už jsem mu volal.“
„Ještě někoho na komunikaci. Prosím, pomůžeš?“
„Jistě. Nechci se tam nudit sám!“ odpoví se smíchem a ukonči rozhovor. Harnoho vyrazí do známého domu. Sám obvolává lidi, u kterých předpokládá, že by mohli mít zájem. Eryncas ihned kývne. Zarden v šoku kývne taky.
Večer v Ardurově domě stojí proti sobě. Oba dva mají v rukou skleničku.
„Myslíš, že tam všichni budou?“
„Určitě,“ řekne sebejistě Ardur. Trochu udiveně si prohlíží mladšího muže, který dokázal nemožné, ale skutečný důvod proč Vládce povolil, už se asi nedozví. Ovšem důležité je jedno. Že Harnoho splní si svůj sen. Pomalu natáhne ruku a položí ji na tvář.
Harnoho odloží sklenku. Tak je to tu? Je to ono? Snaží se přitisknout k ruce, která se ho dotýká. Doslova se do ní vpít. Nikdy by netušil, že láska může být až tak závratná. Udělá krok, aby nezůstalo u toho doteku. Baží po něčem víc. Chce se ho dotýkat, chce cítit jeho nahou pokožku na své, dotýkat se ho rty a zkoumat neobjevená místa, aby si je mohl vrýt do paměti a následně je objevovat opět.
„Chtěl bych vidět tvou ložnici,“ řekne krapet napjatě, jestli to není příliš brzy.
„Je docela nudná,“ odpoví, „ale můžeš na ní změnit, co chceš, i když spíš budeme za chvilku někde jinde. Možná to nemá ani cenu.“ Rozkošnicky prohrábne dlouhé černé vlasy.
„Má. Myslím, že má.“
Ardur s potemnělýma očima si prohlíží Harnohovu napjatou tvář. „Má.“ Vezme ho za ruku a jde hloub do domu. Místnosti se přizpůsobují, jak jimi procházejí, až dojdou do místností, která Ardurovi slouží jako ložnice. Místnost se rozjasní, když světlo je zastaveno.
„Polojasno.“ Světla ztlumí. Šaty zmizí a kolem boku se objeví úzký proužek. Harnoho se nedočkavě k němu přitiskne, čímž Ardura překvapí. Rukama ho obejme a ruce pomalu po světlých zádech kloužou na zadek, který pevně stiskne. „Líbíš se mi.“
„A ty mě už strašně dlouho,“ odpoví a políbí ho.
„Spěcháš! Zbytečně.“ Povalí ho na postel a posadí se mu na stehna. Neskrývá své vzrušení, i když se ovládá lépe než Harnoho.
„Máš pravdu!“ založí ruce za hlavu a vystaví na obdiv své tělo se vztyčeným údem. Ani on se nestydí ukázat svou touhu po svém milenci. „Můžeš si dělat, co chceš.“
„I svázat?“ optá se laškovně.
„Ehm, no…“ znejistí. „Nešlo by to normálně?“
Smích. Ardur se nakloní k jeho uchu a olízne je. Sklouzne ještě níž a dotkne se krku, který mají citlivý. Harnoho se zachvěje a tělem mu projedou jiskry, které jeho touhu ještě víc rozjitří. Sklouzne z jeho nohou a nezaváhá a začne od nohou, které hladí. Ihned pozná, že to miluje, jako i on. Hladí lýtko stále výš a výš. Harnohovy očí potemní touhou.
„Nemůžeš rychleji?“ zavrní nedočkavě.
„Pomaleji je lepší pro mne i pro tebe.“
„Víš, momentálně nemá… Ano!“ vykřikne, zatímco se mu tělo vzepne pod dotekem na údu, který nedočkavě touží po láskání. Mohutný výstřik potřísní Ardurovou překvapenou tvář. „Byl jsem no nadržený!“ řekne se zubící Harnoho. „Já ti říkal, že si máš pospíšit. Ardur se rozesměje. Skloní se k jeho povadlému údu a pečlivě ho očistí. Harnoho zvednutý na loktech s roztaženýma nohama to sleduje. Ardur ještě naposled olízne úd, když je povalen na postel. Zalapá po dechu, když si ho Harnoho svými ústy osedlá. Pohltí ho do sebe jako vesmír. Zasténá. Ruce sevřou jemné pokrývky. Nikdy by neřekl, že bude tak skvělým milencem.
Harnoho se blaženě stará o Ardura. Když se zvedne, něžně ho obemkne do rukou a zálibně si ho prohlíží. „Líbí se mi. Je krásný,“ řekne přímo. Nakloní se k Ardurově tváři a políbí ho na rty. Pak se opět začne věnovat jeho tělu. Zaujmou ho bradavky a přemýšlí, co chce dřív. První touha jeho orgasmem se ukojila, ale pocítit ho, jak do něj proniká, ještě stále trvá. Poklekne vedle něj na čtyři a vystrčí zadek.
„Ty si dovedeš říct, co chceš.“
„Dělám to, co mám rád a hádám, že ty taky. Chci vědět, jaké to bude, až ho do mě dostaneš.“
„Ty divochu.“
Harnoho se zasměje do polštáře. „Vadí ti to?“
„Ne, naopak.“ Namíří si to svým údem k zadku, který je tu jenom pro něj. Popravdě takovou otevřenost při prvním milování nečekal a je tím nadšený, protože tím, jak se mu oddává, tak dává najevo, že mu věří. A on to splní. Pomalu do něj proniká. Ví dobře, že si to vychutnává stejně jako on. Dlouhými tahy ruky hladí mladší tělo. Když pronikne do něj, sevře jeho boky a drží, aby si zvykl na jeho vpád.
„Víš, že ho máš velkého?“
„Ano?“ Ví to, ale nějak chce to slyšet od něj.
„Ano, máš a mně se to líbí. Pasuje mi tam. Pohybuj se!“ přikáže mu a sám se odtáhne a nabodne se na vzrušený tepající úd. Ardur mu to ochotně splní a začne přirážet. Harnoho s široce otevřenýma očima vnímá každý jeho vpád, příraz, stisk rukou. Ušima loví jeho vzdechy. Doufá, že se mu jeho tělo líbí. Nechce, aby od něj odešel.
Ardur naposled mohutně přirazí. Když se vzpamatuje, zakleje. Políbí ho na lopatky. „Omlouvám se, ale vylil jsem se do tebe. Nechtěl jsem. Promiň. Zapomněl jsem se,“ přizná zkroušeně. „Už se to nestane.“ Vyndá ho z něj. Nechápe, jak se mu to mohlo stát, ale touha a jeho bezprostřednost vykonala své a on se neovládl. Úplně zapomněl, že ho má vytáhnout.
„Nevadí.“ Otočí se na bok. Sleduje Ardura, který stále klečí na posteli. Obemkne jeho úd a očistí svým jazykem.
„Jsi laskavý, že mi to promíjíš.“
Harnoho ho krátce políbí. „Už jsem ti říkal, že to nevadí. Prostě se to stalo.“
„Ale… Dobře. Pojď ke mně.“
„A ty ke mně!“ opáčí drze Harnoho, když si uvědomí lepkavost mezi nohama. Zatváří se udiveně, ale potom si vzpomene na příčinu. Je to divný pocit. „Jen se očistím.“ Rozhlédne se, kde by mohla být koupelna. Vstane. Ardur se zamračí. Taková chyba. Vylít se do jeho těla! Ještě u nezkušeného mladíka by se to poprvé prominulo, ale u něj?! Harnoho je laskavý, že to vzal takhle. Příště se musí více opanovat.
„Tak jsem tady.“ Obejme ho a nohama ovine Ardurovo tělo. Pohlédne do jeho tváře. Má tam vrásku hlubokou jako kaňon. Začne mu masírovat čelo. „Co se stalo? Mračíš se jak slunce, když zalézá za mraky.“
„Moje selhání,“ řekne těžce. Není schopen to dostat z mysli.
Harnoho chvilku přemýšlí, o čem to mluví. Nakloní se k němu. „Mě to nevadilo, opravdu. Přijmu od tebe, co jen budeš chtít.“
„Počkej, snad si nemyslíš, že jsme takový perverzák, co své semeno vyléval do druhých! Jak…“
„Ale ne! Je to stejné, jako když jsem potřísnil tvou tvář. Bojím se, že to udělám znovu. Příliš mě vzrušuješ a neovládl jsem se.“
„Ale to je jiné.“
„Ardure, je to stejné, jen prostě ses udělal do mého těla. Nevadilo mi to. Možná trochu,“ přizná, když si vybaví lepkavý pocit, mezi nohama. „Může se to stát. Teď si mě vezmeš podruhé a bude to správně.“
„Ty chceš?“
Harnoho, který dosud hladil Ardurův klín, přikývne. „Ano chci. Chci zažít opět ten úžasný vstup a to jak do mě vrážíš a potom chci cítit teplo tvého semeno po celém těle,“ řekne bezostyšně. „I na tváři!“ dodá. Položí se na záda, přitáhne polštář a dá si ho pod záda. Sám si zvedne nohy co nejvýš a obnaží zadek s čekající dírkou milencově pohledu.
Polibek. „Jsi neuvěřitelný.“
„Ne, to ty,“ zasténá, když do něj zajede už opět plně vzrušený úd. Zasténá. Rukama obejme tělo, které ho tlačí do pokrývek. Pohybuje se zároveň s Ardrurem, ale spirála, kterou v něm Ardur vyvolal ne a ne ustoupit. Cítí tlak na svém údu, i jak je tlačen mezi těly. Najednou je doslova přibitý k posteli. Ardur nad ním klečí a jeho sprška semen dopadá na tělo, na bradavky, krk a na zbytky na tvář. Slastný rozkošnický výraz v milencově tváři ho doslova omráčí. Jemné dlouhé prsty začnou roztírat semeno po jeho tělo a zároveň ho z něho jazyk slízává. Když se nad jeho rty ocitne Ardurův penis, olíže ho a řádně očistí, ale celé tělo, tedy přesněji nejvíce jedna část těla, mu cuká nenaplněnou touhou.
Ardur beze slova mu roztáhne nohy, lehne si mezi ně a vezme jeho pulsující úd mezi rty. Líže ho, saje a hraje si s ním, až má Harnoho pocit, že zemře. Vyvrcholí do připravených úst. Prsty pevně svírají pokrývky pod orgasmem a má pocit, že se vylévá neskutečně dlouho. Studený vzduch a lízání ho probere. Ardur si vedle něho lehne. Přitáhne si ho k sobě a hladí po zádech. Neví, co říct, ale bylo to dokonale.
„U Jediného, chce se mi spát. Ardure, stalo se něco?“
Ardur vezme do ruky pramen černých smolných vlasů. Přitiskne si je ke rtům. Harnoho zrudne. To milenecké gesto bylo daleko intimnější, než co spolu dělali. „Nic. Jen žasnu, že jsem si tě nevšiml dřív. Jsem starý, a proto si mohu dovolit tu malou hloupost, ale zas na druhou stranu jsem přišel o tolik skvělých let.“
„Které máme před sebou.“
„Ano, máme a to je dobře. Zítra odjíždíme. Nebudeš se za takového dědu stydět? Na planetě bude spousta…“
Harnoho se zamračí. „Nech toho a nikdy si neříkej dědo. Jsi nádherný a jsem šťastný, že sis mě všiml. Miluji tě,“ řekne se samozřejmostí let, kdy to věděl. Zívne si. „Promiň, ale nějak padám.“
„Byl to náročný den. Spi.“ Harnoho se přitulí k teplému tělu. Spokojeně zavře oči. Ardur ještě se na něj dívá, jemně ho hladí, než zahalí překrásné tělo do pokrývek.
Ráno se probudí s polibkem na rtech a odhozenou pokrývkou. Zamžourá na Harnoha, který se mu začne věnovat. Slastně zaúpí. Při vyvrcholení už je plně vzhůru a může mu jeho laskavost oplatit.
„Rád bych tohle zopakoval každý den,“ navrhne dost nejistě Ardur.
Harnoho se na něj překvapeně podívá. „Byl jsi spokojený? Nějak no, vím, že to není moc ve zvyku, ale jsem rád, že se ti to líbilo a samozřejmě, že pokud budu u tebe, vždy ti ráno moje ústa poslouží.“
„Moje taky, ale musíme hodně věcí připravit a napadl mě ještě někdo, komu bych mohl zavolat.“
„Ty myslíš při našem milování ještě na někoho jiného než na mě?“ řekne na oko uraženě.
„Ne, to mě napadlo včera, když jsem se díval jak vedle mě klidně spíš. Vypadal jsi šťastně a krásně.“
Harnoho zrudne. „Ach tak. Dobře.“ Zvedne se a jde se vykoupat. U snídaně se krátkým polibkem rozloučí a jdou po svých záležitostech. Harnoho navštíví Aliema Lungema. Do armádního komplexu je vpuštěn a hned zaveden za svým velitelem.
„Už se mi to doneslo. Gratuluji, Harnoho, ale jak jsem pochopil, o celé věci se má mlčet, ale i tak, co máš v plánu?“
Harnoho zaváhá. Aliem mu velmi pomohl. „Chci se svými přáteli postavit dvě nové lodě. Budou od shora až dolů vybaveny novými systémy, materiály. Budou to nejlepší lodě naše armády.“
Aliema přikývne. „Dvě? Myslel jsem...“
„Ne,“ přeruší ho rázně Harnoho. „Postavím dvě. Ta druhá už by nikdy nemusela vzniknout. Když se udělá jedna součástka, může se udělat i druhá. Vrchní velitel bude raději ze dvou nových lodí než z jedné.“
Aliema se na něj obdivně podívá. Zdá se, že krev Gorgoneho se projevila i u mladšího bratra, i když trochu jiným způsobem. „To bude. Dobrá. Zde jsou listiny, které ti otevřou každý komplex na Brasilu.“
„Děkuji.“
„Ne, já děkuji. Možná konečně… Konečně budeme mít na co pyšní. Máš volnou ruku, ale zároveň chci znát výsledky. Každý týden mi podáš zprávu.“
„Ano.“
„Šťastnou cestu.“
Harnoho skloní hlavu a odejde. Další den, kdy opět skončil u Ardura, je v odletové hale. Žaludek má sevřený strachem, zda přijdou nebo ne. S každým příchozím mu padá ze srdce další kousek tísně. Když tu jsou všichni, pronese.
„Děkuji všem, že se chcete účastnit mého malého projektu.“
Eryncas se zazubí. „Malým bych ho nenazvala, ale proč ne. Jsem Eryncas a spoustu z vás znám. Myslím, že se představíme během cesty. Ráda bych hned probrala další věci. Kdo je tu přes materiál?“ rozhlédne se.
„Eryncas se nemůže dočkat, až provede své sny a myslím, že to platí o nás všech, ale nejdřív na loď nebo nám odletí.“ Nalodí se. Teprve až na palubě lodi kapitána Bredra se důkladněji seznámí. Kapitán Bredr je v šoku, když vidí, kolik lidí se nalodilo. Netuší, proč tam jedou, když jejich oděv je civilní, ale dostal rozkaz celou skupinu i s Harnohem dopravit na Brasil. Už jim poslal vzkaz, že se zdrží. Nebyli nadšení, protože na jeho zásoby netrpělivě čekají. Později po společné večeři, protože chtěl vědět víc, tak si najde pár věci. Je v šoku, když zjistí, že má na palubě známé vědce, některé i několikrát vyznamenané.
„U Jediného, co se to tu děje?“ Odvahu se optat nenajde celou dobu cesty.
Harnoho během cesty mluví s každým ze skupiny a ptá se ho, co potřebuje. Jsou dost skeptičtí, ale on věří, že vládce dodrží sliby, které dal. Ardur se tím baví, ale těsně před přistáním ho odvleče do své kajuty.
„Moc pracuješ. Co se mě věnovat?“
„Mám starosti. Moc mi nevěří a já mám strach, že Vládce jen tak mluvil do větru. Mám strach, že nedostanu na výzkum vše, co potřebuji. Co když se mě jenom chtěl zbavit?“
„Teď o sobě pochybuješ?“
„Ne, ale bojím se, že zklamu jejich sny. Všichni touží po tom, aby předvedli, že mohou být lepší a dokonalejší nejen zbraně, ale i prostředky k ochraně lidi. Ambient se mi zmínil o jednom muži, který by se rád připojil. Prý vyvíjí nové technologie v lékařství.“
„Dost zvláštní…“ zarazí se, protože si uvědomí, že opět sklouzli do rozmluvy o práci. Myšlenkou stáhne oděv do pásku. Nahý k němu přejde a posadí se na stehna. Lehce se ho dotkne a svalí ho na postel, která se ihned zdvojnásobí. Momentálně v místnosti kromě postele nic není a za oknem ubíhá vesmír.
„Promiň,“ zašeptá Harnoho a stáhne svůj oděv taky. Zavře oči, aby lépe vnímá doteky Ardurových rukou a rtů. Ponoří se do víru vášně, kdy zapomene na práci i na své pochyby, ale taky na sny ostatních.
Druhý den přistávají na planetě Brasil, která byla daná k dispozici pouze armádě. Dívají se na červená prašná oblaka. Loď se do nich ponoří, aby přistala na portu. Tam už čeká velení.
První vystoupí Harnoho. Za ním ostatní. Velitel je v šoku, protože sice se dozvěděl, že mají přijet nějací civilisté, ale tolik? Klouže po tvářích. Je rozpačitý a neví, koho má oslovit.
„Dobrý den, jsem Harnoho. Zde jsou rozkazy od velitele Aliema Lunga.“ Velitel je převezme. Čte a v jeho obličeji je nejdřív nevíra potom úžas.
„Mohl bych mluvit s tebou o samotě?! Poodstoupí dost daleko, aby citlivé uši nezachytily z toho, co bude mluvit. „Ten dopis, je to pravda?“ vyhrkne. „Bude se stavět nová loď? Kompletní? A co oni?“
„Ano, bude. Posvětil to Vládce osobně.“
„Kdo jste?“
Harnoho přemýšlí, ale potom nezaváhá. „Mým bratrem byl ghaane Gorgone.“
Velitel oněmí, ale pak se usměje. „V tom případě je to v pořádku. Jste tu vítání. Co potřebujete nejdřív?“
„Myslím,“ otočí se po svých přátelích. „Myslím, že se budeme nejdřív chtít seznámit s vedoucími jednotlivých projektů. Potom ubytování a u večeře, jestli by nám někdo něco řekl o planetě a jejich možnostech.“
„Jako by se stalo. Nová loď. To už tu nebylo dlouho.“
„Jestli mohu a bude to jenom mezi námi dvěma. Ostatní to vědí. Postaví se dvě lodi. Rád bych mluvil s někým, kdo má na starost výrobu.“
„Dvě… U jediného, hned ho sem dotáhnu! Zatím vás zavedu do konferenční místnosti. Nepoužívá se, ale věřím, že se tam všichni vejdou.“ V podvečer je konferenční místnost nacpaná k prasknutí. Harnoho se zvedne, čímž utiší šum. Rozhlédne se. Na jedné straně v menší převaze jsou jeho přátelé s Ardurem, na druhé straně domácí v hnědých uniformách s označením ke kterému sektoru přísluší.
Ardur ho úsměvem povzbudí.
„Děkuji za skvělé přivítání na Brasilu. Mé jméno je Harnoho, ale spíš budete znát mého bratra ghaaneho Gorgoneho. Chci říct jen důvod, proč tu jsem. Mám postavit loď. Novou. Od pláště až po vnitřní systémy včetně zbraní. To jsou mi přátelé, které mají své vize. Věřím, že své a jejich skloubíte dohromady, že tahle nová loď vyhraje tuhle válku. Děkuji.“ Ticho a potom mumlání, které přejde ve zvědavost.
Eryncas se zvedne, s úšklebkem se zadívá na Harnoha. Potom silným hlasem vyzve: „Jsem Eryncas a ty, co mají na starost zbraně, ráda bych vás poznala. Neznám armádní hodnosti, takže netuším, kdo na tom dělá, ale věřím, že mě aspoň trochu znáte. Chci poznat vaši práci a chci vám ukázat mou.“ S těmi slovy se zvedne skupinka mužů s jednou ženou.
„Radan a to je můj tým. Znám tě a jsem zvědavý. Myslím, že tohle je fajn místo, ale znám lepší. Venku mám vznášedlo, které nás dopraví do našeho sektoru.“ Eryncas se šťastně zazubí. Podle toho chlápka vypadá, že má kliku na spolupracovníky.
„Tak zatím. Harnoho, díky!“ Cítí, že konečně se dostala do svého živlu.
„Jsem Ardur, spolutvůrce teorie hyperskoku.“
„Já na tom pracuji. Mé jméno je Lincion Raput. Rád tě poznávám.“ Harnoho se dívá, jak konferenční místnost se pomalu vyprazdňuje. Když už zůstane poslední, zadívá se na ně.
„Motor?“ optá se nadějně.
„A já myslel, že už nikoho nevyfasujeme,“ usměje se světlovlasá žena. „Kyriena.“
„Harnoho. Jsem rád, že tě poznávám. Všechny.“
„Jedná otázka. Tohle všechno, je skutečnost nebo sen?“
„Skutečnost, ale nebudeme to mít lehké.“
Kyriena pokrčí rameny. „Nikdy jsme to neměli lehké. Nevadí mi bojovat za sny a za novou loď už vůbec ne. Nikomu z nás. Pojď, odvedu tě k nám.“ Harnoho s ostatními za vzrušených řečí odejde. Místnost se vrátí do původního stavu jako předtím.
