28. 10. 2013
Harnohův sen
4.
Ghaane Gorgone
2555 rok dekády Erie, planeta Brasil,
Harnoho právě zkoumá motor, ale dobře ví, že jeho myšlenky lítají sem a tam. „Končíme.“
„Dobře.“ Kyriena se na něj zvědavě zadívá. Nejdřív pochybovala, ale nakonec ho začala respektovat, jak pro jeho znalostí, tak i pro zápalnost a umíněnost. „Stalo se něco?“ přejde k němu a sevře mu rameno. Harnoho sebou trhne. Zadívá se na ni.
„Možná. Promiň, dneska mají všichni volno.“ Vyjde ven pod oblohu, na kterou si už dávno zvykli. Jde k společenským místnostem, když uvidí Eryncas. Takže i ona, pomyslí si, když vidí její zachmuřenou tvář. Chce taky dezertovat jako ostatní, ale nediví se jím. Stavba lodi neprobíhá, tak jak si to představoval. Vlastně neprobíhá prakticky vůbec. Netuší, kde je chyba, ale o každý transport musí doslova žebrat a aby se něco hnulo… Ale kde je chyba?
Zastaví se a čeká, až k němu přijde.
„Chceš taky utéct?!“ vyjede.
Eryncas se zarazí, zadívá se pozorně do jeho očí. „Možná, ale chci s tebou mluvit. Jdeme.“ Vede ho k parku, který tu byl vybudován pro armádní vědce. Posadí se na ozdobnou lavičku. Jako v celém parku, tak i zde je všechno z přírodních materiálů.
„Tak co mi chceš? To co ostatní?“ Jediný, kdo si nestěžuje je Ardur.
„Popravdě tak trochu ano.“ Odfoukne si ofinu z čela. Zahledí se na velký strom. „Musíš uznat, že věci nejdou tak, jak jsme si to na začátku představovali.“
„Pět let. Vím to. Už dávno měla být postavena. Nebo aspoň zatím kostra, ale dělám, co mohu, aby každá dodávka sem došla!“ vyjekne prudce. Schoulí se. Má pocit, že všechny zklamal, včetně svého bratra.
Eryncas mlčí. „Poptávala jsem se. Víš, že mám hodně přátel na nejvyšších pozicích.“
„Vím.“
„Pár známých mi pošeptalo, že nejsou nadšení tvý…“
„Mělo to zůstat v tajnosti!“
„Myslíš si, že taková věc se dá utajit?“ řekne shovívavě. „Ujišťuji tě, že to nejde, ale poslouchej. Ti lidé, kteří tím nejsou nadšení, tak to sabotují.“
„Cože?“ Harnoho rovný jako svíčka ji nevěřícně pozoruje.
Eryncas přikývne. Sehne se a zvedne ulomenou větvičku. „Házejí ti klacky pod nohy, Harnoho. Nejdřív jsem si myslela, že je to omrzí, ale jsou vytrvalejší, než jsem tušila. Rozhodli se prostě, že tu loď nepostavíš. Možná se jim nelíbilo, že jsi je obešel a získal rovnou Vládce.“
„Ale prohráváme. Četla jsi zprávy? Viděla jsi? Jsou tak…“
„Ps. Jistěže jsem je viděla. Jenže mám tušení, že si myslí, že se to zvrtne jako předtím, že zase vyhraji a půjdou nahoru. Popravdě nijak si s tím hlavu nelámou, ale já mám starost. Poslední bitvy byly dost špatné a k tomu, co si budeme říkat. Velitelé nejsou tvůj bratr, který věděl, co dělá. A Zrntaine se mi vůbec nechce líbit.“
„Bratr říkal, že je to dobrý velitel,“ řekne mimoděk.
„Dobrý možná, ne skvělý. Od smrti tvého bratra jde to s armádou špatně. Někteří mají pocit, že to tak má být.“
„A úpět pod jejich nadvládou? Chceš to?!“
„Ani náhodou. Proto ti to říkám. Ovšem je toho víc.“
„Co ještě?“
Ernycas se zamračí. „Někdo sabotuje naše výsledky. Netuším kdo, ale mám pocit, že nejdeme dopředu tak rychle jak bychom měli a ty nehody. Kdybys nebyl tak unavený, pak by sis spočítal, že jsou příliš časté. Nikdo u nich nepřichází o život, ale nelíbí se mi to.“
„To není možné! Kdo by…“
„Nevím,“ odsekne podrážděně, ale poslední dobou děláme testy vícekrát, protože se ztrácejí výsledky nebo jsou pokaženy. Řekla bych, že máme na planetě někoho, kdo tu sympatizuje se… s Khlays. A někdo vynáší ještě dřív než ty, výsledky našich bádání. Ono stejně by se to dostalo ven, tak je to jedno, ale není to hezké.“
„To…“
„Víš co? Optej se ostatních. Potvrdí ti to. Já už jdu. Zůstanu tu s tebou, ale jestli chceš tu loď, potom vyřeš tyhle otázky. Nemůžeme se vléct tak jako teď. Tímto tempem loď bude stát, až nebudeme vidět na čísla.“ Zvedne se a půvabně odchází. Ohromený Harnoho cítí, že to co řekla, je pravda. Má ve všem pravdu. I u něj dochází k věcem, ke kterým by nemělo.
„Na co se díváš?“ ozve se těsně u jeho ucha. Harnoho sebou trhne, ale potom se uvolní. Ardur. Jeho jediné světlo v téhle pustině. Ne, není to pravda, ale skoro.
„Na nic.“
„Opravdu?“ přisedne k němu a vezme za ruku. Jemně ji políbí na hřbet ruky. „Lžeš a roztomile. Něco se stalo. Vidíš, máš vrásku mezi obočím. Za chvilku budeš starý muž.“
„Chtěl bys mě i tak?“
Ardur si ho prohlíží. „Jistěže. Zůstanu s tebou do konce svých dnu, pokud mě dřív neopustíš.“
„Nikdy!“ vykřikne vášnivě. „Co kdybychom šli do mého bytu?“ navrhne krapet rozpačitě.
Ardur ho nechápe. I po pěti letech to zní tak nejistě. Úplně jinak, než když leží s ním v lůžku a miluji se. Tam je otevřený a dává mu najevo, jak mu věří, ale mimo ní je plachý, jako by s ním mluvil poprvé. „Velmi rád, ale řekni, co tě trápí?“ Viděl odtud odcházet Eryncas, o které je známo, že říká věci naplno. Řekla mu snad něco? Poslední dobou vidí, jak by všichni rádi odešli. „Je to kvůli výsledkům v práci? Něco nejde, jak by mělo?“
„Ne, ne. Všechno je v pořádku. Dokonce konečně se mi podařilo dodělat ty testy. Jsou velmi slibné a Ru říkal, že i palivo je už kompletní. Vylepšili je.“
„To je skvělá práce.“ Při rozhovoru o úspěších, vejdou do velké budovy, kde jsou všichni ubytování, kromě vzdálenějších sektorů, které mají své vlastní budovy. „Nechceš na oslavu něco nalít?“
Harnoho se na něj dívá, potom se posadí. „Ne, děkuji. Lhal jsem. Nic nejde, tak jak jsem si představoval. Nic!“
„No tak, je to jenom únava. To přejde. Zítra den bude jasnější.“
Harnoho automaticky kývne, ale dobře ví, že to tak nebude. V hlavě mu pořád zní Eryncasina slova. Sabotáž, sabotáž. Kdo by mohl chtít poškodit ostatní? Polibek na tvář ho vzruší a ruce, které ho hladí přes látku, způsobí, že automaticky nechá zmizet oděv do pásku. Lačně se zadívá na svého přítele, který je už taky nahý. Přejde k němu zepředu a klekne si na podlahu. Roztáhne mu nohy a dívá se na jeho úd. Harnoho se netrpělivě chvěje, až si ho vezme do úst, což nemusí čekat dlouho.
Ardur ho olízne. Potěšeně vnímá, jak se vztyčuje a mohutní. Vezme ho co nejhlouběji. Rukama hladí štíhlé světlé nohy. Harnoho mu je nakonec položí na ramena. Sténá slasti pod spirálou vášně, kterou v něm vyvolal.
„Už budu!“ zašeptá a nakloní se směrem k Ardurovi. Vjede mu rukou do vlasů.
Ardur ho pečlivě olíže, ale to už je Harnoho netrpělivý a tak se zvedá a klekne si na křeslo. Vystrčí zadek a vyzývavě se zadívá na Ardura. Ten vstane a namíří si to k jeho dírce. Pevně sevře rozkošné obliny, a které neopomene polaskat, předtím než do něj se pomalu vtlačí.
Harnoho se sykavě nadechne, ale potom celé tělo uvolní. Vnímá každý příraz, každé sevření nebo jeho nádech. Zvyšuje to jeho pocit slasti a když vykřikne a ucítí teplou spršku na zádech, prohne se. Ardur se skloní a slíže i své semeno. Potom ho vezme do náruče. Usídlí se v stejném křesle, které se přizpůsobí jim dvěma. Oba dva mlčí, jen vnímají svá těla a přítomnost toho druhého.
„Je ti lépe?“ pohladí ho po dlouhých vlasech.
„Ano je,“ odpoví lehce, ale dobře ví, že lže.
„To jsem rád. Zůstaneš tu u mě?“
Harnoho zvedne hlavu, zadívá se do krásných žlutých očí. Jsou jak kousky slunce. „Ano.“
Druhý den ráno, spokojený jde na své pracoviště, kde potká Kyriena. Mračí se a jeho se zmocní neblahá předtucha. Rozeběhne se k ní. „Co je?“ vyhrkne, když spatří na její tváři slzy. Ta jenom ukáže ke sklu, kde je prototyp motoru. Harnoho se otočí k motoru. Je na cucky.
„Jak je to možné?!“
„Nevydržel to a to už jsme si říkali, že už konečně to máme.“ Narovná se. „Uděláme další testy, vylepšíme materiál. Povede se to.“ Harnoho ji obdivuje, ale zároveň v mysli mu vzklíčí podezření. Motor běžel bezvadně hodně dlouho a najednou je na cucky? Není to tak doslovně, ale stojí.
„Jdu dovnitř.“
„Neblázní, půjde tam někdo jiný,“ namítne Kyriena, ale to už Harnohova uniforma se mění v skafandr, který ho má ochránit od všech nebezpečných vlivů. I tak dobře ví, že tam nemůže zůstat dlouho. Potřebují lepší materiály, pomyslí si jako mnohokrát předtím, ale to taky vázne. Všechno stojí, ale tentokrát za tím tvrdě půjde.
Vejde dovnitř a jde k motoru. Přemýšlí, kde by se mohla objevit chyba. Únava materiálů? Ale všechny jsou už otestovány, tedy kromě jednoho. Jde k němu. Rozpálený. Takže tady je chyba? Ne, vybaví si zprávu o stavu materiálů. Chyba to není. Čím vyšší teplota, tím materiál je odolnější, proto je vhodná na motory lodí, které pracují neustále. Tak v tom případě kde? Palivo?
Jde je zkontrolovat. Ne, stav je v pořádku. V tom případě to musí být nějaká součástka, ale těch tady je hodně. Bude to trvat týdny, než… Počkat. Jestliže přijme teorii, že je to sabotáž…
Kyriena začne bušit na stěnu. Měl by odejít, ale zatím tam stojí a nic nedělá.
Potom takový člověk nemá mnoho času. Může sem přijít kdokoliv. Bude to něco na povrchu, ale co? Rychle začne prohledávat očima povrch motoru, když strne. Rychle přejde k tomu. Někdo zasáhl takovým způsobem, že část krytu je narušená. Takže Eryncas měla pravdu, ale kdo to byl?
„Harnoho, jdi pryč! Jsi tam přes limit!“ konečně uslyší. Ihned odejde. Závadu našel. „U Jediného, co jsi tam dělal? Mohlo tě to zabít!“
Bude to někdo nový. Někdo kdo s ním přijel nebo byl poslán později. Tihle jsou tu už léta. Nebo by je někdo koupil? Rozhodně potřebuje pomocníka.
„No tak!“
„Promiň. Můžeš se mnou na chvilku.“
„Jistě. Našel jsi něco?“
„Možná.“ Oděv se ihned změní v uniformu, ale nejdřív musí projít očistou. Potom jde do své kanceláře. Pak zabouchne dveře a vede ji někam jinam, až nakonec skončí venku. Zmatená Kyriena za ním pobíhá.
„Tak dost, co je?!“
„Někdo narušil motor a ten teď stojí. Někdo sabotuje naše úsilí.“
Kyriena otevře pusu, potom ji zavře. Zavrtí hlavou. „Ne.“
„Ano.“
„Ne, odmítám takové obvinění. Nikdo by… Všichni jsou tu dobrovolně,“ řekne zmateně, když vidí Harnohův neoblomný výraz. „Co chceš dělat?“
„Jednoduchou věc. Pomůžeš mi?“
„Ano. Nechceš to ještě někomu říct? Je to závažný zločin.“
„Ne. Tentokrát neusnu a nebudu doufat, že se to zlepší. Jak dopadneme dotyčného, zkontaktuji Vládce. Musí nám pomoct. Takhle to dál nejde.“
„Ne, to ne,“ přisvědčí tiše Kyrien. Nikdy by neřekla, že v jejich malém společenství může k tomu docházet, ale pokud Harnoho má pravdu, pak je to špatné. Nikdy neměla důvod někomu odtud nedůvěřovat, ale co když se to dělo po celou dobu, co zde byla? Armádu nikdo moc zrovna nemá rád. Mohl někdo jejich usilovnou práci ničit? Je pravda, že nikdy neměli takové kapacity jako teď, ale to neznamená, že neměli výsledky!
„Kyrieno, kde teď probíhá nějaký hodně důležitý test?“
„Palivo,“ zašeptá. „Nemyslíš si snad… Vždyť by nás ohrozil!“
„Nemyslím si, že by zašel tak daleko, ale může udělat cokoliv. Jedeme tam.“ Vezmou si a vozítko a vyrazí po pružné cestě. Harnoho vyvolává údaje na svém panelu a mumlavě je zkoumá. „Měly by skončit za pár dní.“
„A co náš motor?“
„Ten se dá zachránit a vsadím se, až se to vyřeší, bude vzorně šlapat. Dopadnu toho zbabělce!“ Za chvilku stojí před komplexem, které se stará jen o vývoj paliv a různých směsí. Je to jedná velká chemická továrna. Přivítají je, ale brzy se rozejdou po svých úkolech. Harnoho zajde do skladu, kde si vezme zařízení pro monitorování.
„Co když je to více lidi?“ napadne Kyrienu, která hlídá, aby je nikdo neviděl, jak to zařízení montují.
„Něco mi říká, že ne. Jestli chceš, můžeš odjet. Zůstanu tu.“ Spojí se s Ardurem a řekne, že bude u motoru celou noc, protože se vyskytl problém.
„Dobře a nechceš, abych za tebou přišel,“ projeví starost Ardur.
„Ne, kdepak. Je to nudná práce a stejně budu většinou času v skafandru. Miluji tě.“
„Já tebe taky. Dávej na sebe pozor.“
„Neboj, budu.“
„Myslím, že tu zůstanu s tebou. Víš, že se objevila nová hornina?“
„Ne,“ podiví se. „To by mohl Zarden nakonec zůstat.“
„Pořád se ti snaží utéct? Možná to je on?“
„Ne,“ odmítne. „Popravdě netuším, kdo to může být.“ Sedí ve vozítku nedaleko komplexu a chystají se k dlouhé noci, které tu jsou. „Nevím, kdo to může být. Měli jste tu takové problémy dřív?“
Kyriena pokrčí rameny. „Jistě, vždy jsou nějaké kiksy, ale nepátrali jsme, zda jsou to náhody nebo ne. To víš, my jsme vědci ne Pátrací složky. Brali jsme to jako nepodařený pokus,“ pokrčí rameny. „A jelo se dál,“ řekne žertovně. Po tomhle sedí v tichu, pouze aby kontrolovali sledovací zařízení. Zatím jim jen ukazuje návštěvy zaměstnanců s označením příslušného sektoru, ale i jich ubývá, až nakonec zůstává jen velmi málo z nich a tak někdy i dlouho dobu nikdo nejde.
„Chce se mi spát,“ zamumlá Kyriena. „Když jsem v práci, tolik mi to nevadí, ale tady, kde jenom sedím…“
„Někdo jde,“ ozve se v Harnohově hlase vzrušení.
„Kdo? Má správné označení, ach zapomněla jsem,“ řekne Kyriene, když si uvědomí, že jejich oblek se dokáže přizpůsobit jakémukoliv, co si majitel přeje.
Harnoho sleduje dlouhé vlasy, chůzi a vzrůstá v něm podezření. Ne, to nemůže být pravda, ale dalším krokem v něm jistota roste. Muž zmizí za dveřmi.
„Je to on?“
„Ano je, protože by tam neměl nic dělat. Pojedeme, vím víc než dost.“
„Nezabráníme mu v tom?“
„Ne. Už nám nebude vadit.“ Vyjede a jede do svého sektoru. Nad nimi zuří ve vysokých polohách písečná bouře. Nikdy se vlastně neptal, jak ten úkaz vzniká, ale je pravda, že díky tomu je neproniknutelný, takže monitorování dění na planetě je skoro nemožné. Možná kdysi… U Jediného, proč?
„Děkuji ti, Kyriene.“
Ta na něj starostlivě pohlédne. Podle toho, jak vypadá, musí to být někdo známý. „Dobrou noc. Zítra.“
„Zítra,“ přikývne. Vyjede k bytu. Vejde dovnitř, ale ten je prázdný, Posadí se do křesla a roztáhne clonu, aby viděl ven. Je to krásný svět, i přes ty bouře, ale jak tak vypadá, hodně se spletl. Netuší, jak dlouho čeká, když dveře klapnou.
„Už ses vrátil?“
„Ano, Ardure. Podívej se na tohle.“ Aniž by vstal, v místnosti začne promítat kousek, co natočil v sektoru pro paliva. Ardur se posadí. S kamennou tváří se dívá na záznam.
„Co chceš dělat?“
„Chci vědět, co jsi tam dělal.“
„Zajímalo mě, kdy na to přijdeš. Mohu za všechny nehody.“
„Ne, je tu ještě někdo. Sám bys to nezvládl. Kdo to je? Proč jsi to udělal? Tohle všechno bylo jenom kvůli tomu, aby ses ke mně a sem dostal? To nebylo nutné.“
Ardur si ho zamyšleně prohlíží. „Ne, to ne. Mohl jsem sem přijet jako každý jiný nebo dokonce s pověřením. Prostě se to tak stalo.“
Harnoho netuší, co dřív má řešit. Zda jejich lásku nebo zradu. Rozhodne se nejdřív vyřešit jejich vztah. Ardur vyčkává, protože tentokrát ví, že je to na Harnohovi. Jen je mu líto toho všeho, protože tuší, jak to dopadne. Vstane, protože nemůže snést jeho zraněný, smutný a bolestivý pohled. Jako by byl rozerván na kusy.
„Hned zítra odejdu.“ Nemá smysl tady déle pobývat, když byl odhalen. Nebýt jeho bývalého a jeho vyhrožování… Pak nikdy by to neudělal. Když se to vezme, byly to jedny z nejšťastnějších dnů, jaké zažil.
„Miloval jsi mě vůbec?“ optá se tiše Harnoho, který si to vnitřně už dal dohromady, takže je schopen logicky a bez emocí mluvit.
Ardur se k němu otočí. Tohle nečekal. Posadí se. „Ano,“ řekne popravdě. „Líbil ses mi už dlouho, ale měl jsem tehdy někoho jiného. Možná kdybych tušil, jaký je to zmetek, nikdy bych si s ním nic nezačínal.“
„Miluješ mě?“
„Ano, miluji. To co se stalo s námi dvěma, nemá nic společného.“
„Od svého partnera bych zrovna nečekal, že mě zradí.“
„Nikdy nikoho jsem neměl a prostě jsem nemohl nijak jinak.“
Harnoho přikývne. Takže se dostávají k druhé věci. Proč to udělal. Je rád, že k němu nepředstíral nic, že to byla skutečnost, ale ta druhá věc je možná ještě závažnější, protože jak věřit člověku, který zradil jeho sny? Dá se to ještě napravit? I přes to, co se stalo, miluje ho, ale pokud bude trvat na tom, že bude dál provádět sabotáže, potom se budou muset rozloučit. Přitom mu tolik pomohl, ale hlavně ho podporoval.
„Ty zpožděné dodávky, taky za to můžeš?“
„Věř mi, já vím, že asi mi neuvěříš, ale za tím stojí někdo jiný. Myslím si, že jeden nebo dva ze Spoluvládců. Věděl jsem o tom, ale neřekl jsem ti to. Promiň.“
„Někdo jiný.“
„Ano, ale mohu se dohadovat.“
„Dobrá. Proč jsi vlastně tohle dělal? Jsou tu tví přátelé. Všechny, nejen mě, jsi zradil. Proč? Pro peníze? Pro postup? Proč vlastně?“
Ardur se zvedne, začne se procházet sem a tam. „Popravdě, když jsi mi to oznámil, že se ti to povedlo, tušil jsem problémy. Co jsem nečekal, bylo to, že ten problém budu já. Někdo oznámil mému už bývalému milenci, že mám s tebou poměr a tak je napadlo mě k tomu využít. Nejdřív jsem odmítl, ale potom se zranil Kier. Byl se mnou už velmi dlouho. Musel jsem ho tam nechat v jeho péči. Potom začali prostě vyhrožovat a já,“ sklopí hlavu, „poddal jsem se. Jen jsem si říkal, že to prostě krapet oddálím, nic víc, ale po první machinaci to zašlo dál a najednou mě vydírali, že ti všechno řeknou. Máš pravdu, že nejsem jediný. Znám jen jednoho dalšího, ale zjistil jsem, že jsou tu starší, kteří zdržují vývoj potřebných věcí. Nějak mi to začalo připadat samozřejmé.“
„A zprávy z bojiště jsi bral taky jako samozřejmost? Prohráváme ještě tvrději, než když jsme začali.“
„Já vím, ale… Nevěděl jsem, jak z toho ven, aniž bych se bál, že tě ztratím,“ odmlčí se. Vlastně netuší, co čeká. Pak se narovná. „S těmi dodávkami bych to mohl zařídit.“
„Jak?“ optá se, protože tohle je další věc, která ho straší. Má mu odpustit? Vybaví si, jak byl překvapen, když mu Gorgone jednou řekl, jak je to se zajatci a zrádci. Má ho k nim pustit nebo ho ponechat? Je pravdou, že ho tu potřebuji, zvlášť on. Dokáže ho uvolnit, povzbudit, ale i je skvělý vědec. Co má dělat?
„Mohu získat spojení přímo s Vládcem. Nikdo nemusí vědět, že máš problémy. Jestli ti slíbil pomoc, potom to určitě dodrží.“
Harnoho odsune z jazyku, otázku: Jak ti mám věřit? „Spojíš ho se mnou?“
„Určitě. Nechtěl jsem, ale zároveň podlehl jsem.“
Harnoho mu nebude říkat, že je to v pohodě, protože není.
„Znám jeho tajemníka.“
„Proč jsi…“
„Zkusil jsem to, ale odmítl mě. Možná se ještě zlobil, že jsem ukončil jejich vztah kvůli tomu druhému, ale jestliže mu vysvětlím situaci, pomůže.“ Ihned navolí správné číslo. Za chvilku se objeví bledá tvář s vlnitými vlasy na ramena. V očích má překvapení, když je vidí.
„Ardure, co potřebuješ? Jak vidím, někoho sebou máš. Harnoho?“
„Zdravím, Srsone.“
„I já. Něco potřebuješ. No, nediv se. Znal jsem tě dost dobře, dokud… Dobrá, nebudeme vytahovat minulost na světlo. Jsou nějaké problémy s lodí?“
„Jak to víš?“
„Logická úvaha. Vládce se tím rozhodnutím stal velmi nepopulárním, včetně mě, ale jsem mu oddaný. Takže, co potřebujete?“ optá se a ohlédne se za sebe, ale potom se vrátí nazpět k nim.
„Ztrácejí se dodávky, hodně se jich zpožďuje nebo je nedostaneme. Někdy až za velmi dlouho. Tímhle tempem…“
„S tím jsi musel počítat.“
„Já vím, ale ne v takové míře. Překvapilo mě to,“ přizná. „Vím, že nemáme rádi armádu, ale kvůli tomu sabotovat výzkum, který by pomohl i v civilním životě? Všechno, co zde vymyslíme, vyzkoušíme, jde automaticky i k vám. Máme velmi slibné výsledky a k tomu byla objevená nedávno hornina s neobvyklými vlastnostmi, která by mohla pomoci při nehodách vozidel, ale jak máme pracovat, když nedostaneme materiál?“
„Takže nedostáváte dodávky?“ ozve se jemný hlas a oni uvidí Vládce. Automaticky uctivě se zvednou.
„Ano.“
„Srsone, porosím tě, zařiď to, i kdyby měly padat hlavy.“
„Ano, Vládce.“ I Srsone stojí a posadí se, jakmile odejde. Zřetelně si povzdechne. „Tak jste vyhráli. Nasadím na to mého bratra z Pátrací patroly a někoho vám pošlu. Jmenuje se Faadne a sní o tom, že bude zkoumat nevyzkoumané. Zaměřuje se na motory.“
„V pořádku.“
Na Srsonových rtech se objeví prchavý úsměv. „Nebojte se, pomůže vám, ale radil bych, Harnoho, jedno. Zbav se některých lidí a drž to, co děláš víc pod pokličkou.“
„Budu.“
„Výborně. Končím.“
Harnoho svěsí ramena. Neuvědomoval si vůbec, jak během rozhovoru s Vládcem byl napjatý. Tak tohle má vyřízené, ale jedno ještě nemá. „Kdo jsou ti zbývající?“
„Jednoho znám, protože jsme chtěli udělat stejnou věc. Besnie.“
„Ten? Znám ho. Nemá nic kloudného na starost, akorát rozváží materiál. Příhodná práce, kdy má přístup do všech objektů.“ Opře se. Je unavený a chce se mu spát. Ardur ho pozoruje. Co chce teď dělat? Ovšem on má zcela jasno. Musí se sbalit a odjet. Je mu to líto a vlastně netuší, jak do té pasti spadl.
Když se po chvilce vrátí, uvidí, že Harnoho spí. Muselo ho to vyčerpat, pomyslí si. Přizpůsobí křeslo jeho parametrům a zvedne nohy. Natáhne se a vezme roh pohovky, z které příkazem se stane deka. Přikryje ho. Je sice akorát, ale Harnoho je rád přikrytý. Tichounce zabalí věci. Ráno odlétá kapitán Bredr. Může letět s ním.
Druhý den ráno s mohutným zívnutím otevře Harnoho oči. Protáhne se. To je přece jeho byt. Potom si vybaví všechno, co se stalo. „Ardure!“ zakřičí. Posadí se a pohovka se změní v křeslo. Vstane a křeslo zajede do podlahy. Jde k oknu, vyhlédne ven. Hezky je tam, ale co s Ardurem?
„Ardure!“ zvolá ještě jednou. Pak se otočí. Jeho oči sklouznou po bytě a pevných věcech, které tu jsou. Vypadá to… „Ardure?!“ vykřikne s děsem v duši. Rychlým příkazem spustí všechny stěny, čímž vznikne jemný otřes. Nikde není. Vyběhne ven. Kam mohl jít? Potom se zastaví na lodích.
„Ne, to ne! Neodjížděj!“ zaprosí v duchu. Vezme vozítko ze včera a plnou rychlosti jede k lodím. Jedna právě startuje. Ať tam není! Prosím, ne! Zaparkuje a vyběhne. Už z dálky vidí, jak mluví s kapitánem Bredrem. Uhoněný k nim doběhne.
„Harnoho, co tu děláš?“
Ten nedopovídá, jak se snaží popadnout dech. „A co ty?“ opáčí.
„Jedu na Khlays.“
Harnoho se narovná. Měl by krapet zapracovat na kondici. „Nikam nejdeš.“ Ardurovou tváři proběhne údiv. „Zůstaneš zde. Potřebujeme tě tu. Já tě potřebuji.“ Velitel Bredr se decentně vzdálí.
„Veliteli, měli bychom odstartovat.“
„Ještě chvilku počkáme.“
„Ano, pane. Oznámím to věží.“
„Zradil jsem tě, maličký.“
Harnoho ho obejme. „Mně to nevadí, pokud už to nikdy neuděláš.“
„Ale…“
„Žádné ale. Chci vypustit tu loď do vesmíru s tebou po svém boku.“
Ardur přikývne. Harnoho ho pustí, obrátí se na kapitána. „Prosím, můžeš vyndat Ardurovy zavazadla?“
„Jistě.“ Odejde, aby vydal příslušný příkaz. Harnoho se skloní ke své ruce, potom zaváhá, ale ví, že to musí udělat. Napřáhne ji k Ardurovi.
Ten se dívá na jeho ruku a ví dobře, co to znamená. Přiloží ji k Harnohovu komunikátoru. Odteď, bude Harnoho vědět, kde se nachází.
„Děkuji.“
„Ne, já děkuji, maličký za druhou šanci, kterou si nezasloužím.“
„Harnoho! Harnoho!“ Oba dva se otočí k běžící Kyrien. Vypadá i na tu dálku velmi rozrušená. Něčím mává. „Lodě. Letí sem spousta lodí a všechny plně naložené.“ Harnoho se usměje. Srsone splnil slib. „Jak jsi to dokázal a co ti zrádci?“
„Příští lodi pojedou na planetu Khlays. Odteď veškeré informace půjdou přese mě.“
„Klidně. Neuvěříš mi, co všechno sem posílají a ještě nějakého člověka.“ Odtáhne ho od Ardura.
„Ardure, tvé zavazadla. Mám něco vyřídit…“
„Už žádné zprávy. Už nikdy.“
Bredr se usměje. „Skvělé. No, já jsem jen velitel, který létá s nákladem. Nic nevím. Přeju mu, aby se mu to podařilo.“
„I já.“ Pomalu se vydá za maličkým, i když malý není, ale pro něj zůstane tak. Druhá šance, kterou dostal a nesmí to tentokrát pokazit. Komunikátor zapípá. Vypne ho. Už ho nechce nikdy vidět, i když tuší, že po Bredrově zprávě si to budou muset vyříkat.
2560 rok dekády Erie, planeta Brasil
Konečně je hotová. Skoro. Na přídí má nápis planety, kde se zrodila. Na její počest. Kolem něj stojí spousta jeho přátel, kteří mu k tomu snu pomohli. Nedaleko stojí základní posádka, i když loď by klidně mohla letět sama. Už chce pronést slova, když se ozve komunikátor.
„Ghaane Tatiane?!“
„Harnoho, můžeš na chvilku?“
Ten se zamračí, ale ustoupí od ostatních. Ardur s Kyrienou se po něm podívá, ale zdá se, že chce být sám a k tomu mu volá nejvyšší vrchní velitel. „Jistě, co potřebuješ?“
„Jak je na tom loď?“
„Poslední testy dopadly dobře. Zítra by měla k tobě odletět, ale přiznám se, že nevím, zda ti pomůže.“ Za těch pět let, postavili dvě lodě, ale i mnoho normálních, na kterých už dali lepší vybavení a další, které byli staré skořápky, jen opravené. Jenže zprávy jsou děsné a podle posledních to vypadá, že bude obsazená hlavní planeta. Nedokáže si to představit.
„Bude, protože ghaanem se stane tvůj bratr Gorgone a on ji svede využít. Promiň, že jsem ti to neřekl dřív.“
Harnoho je ohromený. Gorgone, jeho skvělý bratr je naživu. „J… Jak?“ Dostane ze sebe.
„To spískal doktor. Omlouvám se ti. Právě pro něj letíme. Jen doufám, že to přežiju, tak jsem ti to chtěl říct.“
„To je úžasné!“
„Nikomu to zatím neříkej, protože netušíme, zda Gorgone bude chtít z planety odejít a opět velet armádě.“
„Dobrá. Mám druhou loď, stejnou jako Brasil.“
Na ghaanově tváři se objeví radost. „To nám pomůže. Děkuji.“ Harnoho se vzmůže jen na přikývnutí. Obrátí se ke svým přátelům. Zaslouží si to. Přejde k nim, rozhlédne se po tvářích, které tu s ním byly po deset let. Nikdo neodešel, ale naopak vytrvali s ním. Všechna vítězství a prohry nesli společně.
„Tak je to tady. Nečekal jsem, že ji někdy uvidím. Je krásná a mohu říct, že nám vyhraje všechny bitvy. Další se, což možná někdo neví, ale brzy byste to zjistili, se právě dokončuje. Zítra by měla vyjet na svou první plavbu. Jistě to uhodli, ale mám i jinou zprávu. Musím říct, že mnou otřásla. Chtěl bych, abyste si ji nechali pro sebe a přáli si, aby udělal to co, by každý z nás udělal. Můj bratr Gorgone žije.“ Ticho. Potom se všichni po sobě začnou otáčet.
Neměl jsem to říkat, bleskne Harnohovi hlavou, když uslyší směrem od posádky, ale taky od ostatních mohutné projevy radosti. Zalévá je to jako vlny. Přikývne hlavou.
„Ticho!“
„Pane, s nadšením dovezeme loď našemu veliteli, kamkoliv to bude zapotřebí.“
„Děkuji.“
„Pojedu s nimi,“ řekne Ardur, který vytrval po boku Harnoha jako jeho milenec, ale taky jako vědec. Už nikdy nezradil.
„Ty…“
„Pojedu. Někdo bude muset vysvětlit pár věci.“
„Pojedu kvůli sítí,“ řekne Ambiente, který v šestém roce přišel s tímto nápadem. Harnoho ihned mu dal volné pole působnosti. „Pomohu Ardurovi. Kdyby bylo potřeba cokoliv přizpůsobit nebo změnit, vysvětlit, budeme toho schopni. Jestliže se Gorgone vrátí, potom můžeme čekat vítězství, ale taky další lodě.“
„To rozhodně. Takže kdo tu zůstává?!“
„No, měl by ses zeptat, kdo tu nezůstává, Harnoho,“ řekne Eryncas. Půvabně se protlačí přes ostatní. Jak dříve se odlišovali nekonformitou, tak teď všichni mají stejné hnědé uniformy. „Mám nápad na menší loď s dalekým dostřelem, pro maličkou tak tři osoby v posádce.“
„Měl bych taky. No já zůstávám.“
„U Jediného, tak já taky?“ přitaká Zrntane. „Pořád ještě je tu ta látka, kterou jsme našli a u které jsme ještě plně nevyužili její přednosti. Potřebovali… Au!“
Eryncas do něj šťouchne.
„Děkuji. Děkuji všem.“ Jak bylo plánováno, posádka se nalodí a s ním i Ardur a Ambiente. Před odjezdem k němu přijde. Štíhlou rukou se dotkne vlasů.
„Vrátím se hned, jak budu moci, maličký,“ osloví ho něžně. Harnohovi se sevře srdce, ale pouze přikývne. Když ho vidí odlétat, je mu strašně smutno, ale ví, že se bratr o něj postará a hlavně jeho bratrovi ukáže všechny přednosti lodě. Kromě něj, snad nikdo ji nezná lépe. Když se ztratí v písečných mracích, rozhlédne se po svých přátelích. Nakonec odletěl i Faadne kvůli motorům. Měli slavit, ale…
„Jdu pracovat,“ zabručí Eryncas.
„Nápodobně. Uvidíme se zítra při spuštění té druhé lodě, ale jsi tajnůstkař.“ Harnoho se usměje. Ani náhodou. Všichni to věděli. Zadívá se směrem k obloze. Bratr je naživu a právě mu poslal loď. Otázkou je, zda mu pomůže, ale musí pevně věřit, že ano. Nejvíc ho mrzí, že odlétl Ardur, ale chápe ho. Někdy má pocit, že stále chce dokázat, že mu může věřit, ale on mu věří. Věří i to, že Gorgonemu předá loď, tak jako by tam byl on. Pípnutí.
Vládce! „Ano.“
„Gratuluji, Harnoho. Spokojený?“
„Ne, chci další lodě.“ Ohromení a potom smích. „Dobrá máš je mít, ale nepokoušej trpělivost všech příliš. Kvůli tobě nejsem tak populární jako dřív.“
„Budu se snažit.“ Usměje se. „Přinesli jsme mnoho užitečného, ne?“
„Ano, to ano. Jen tak dál.“
„Děkuji za možnost splnit svůj sen.“
„Tvůj nebo bratrův?“
„Obou,“ řekne odvážně.
Vládce chvilku na něj se dívá, potom vypne komunikaci. Harnoho si oddechne. Zamíří si to k nové lodi, když se ozve další spojení. Aliem. Tvář se mu rozzáří.
„Gratuluji. Tak jaký je tvůj další cíl?“
„Nejlepší armádu na světě. Nejlepší lodě. Všechny.“
Alieme nadzvedne obočí, potom se pousměje. „Tak to se vsadím, že tohle Vládce netuší. Máš hodně nepřátel, dávej na sebe pozor.“
„Budu. Děkuji za podporu.“
„Já nic, to ty, Harnoho.“ Vypne spojení. Harnoho přemýšlí, jak je to zvláštní, že jak Aliem tak Vládce se nezmínili o Gorgonemu. Co, když to nikdo netuší? Jestli to praskne a on ublížil mimoděk bratrovi, tak to bude katastrofa. Ne, za ta léta, zde vytvořili společenství bez nějakých záškodníků. Všichni mají jeden cíl. Jak zlepšit nejen lodě, ale aby to šlo použít pro běžný život. Dojede a vstoupí dovnitř.
„Tak co?“
„Je to slibné, ale jsme na začátku, Harnoho. Jsem nadšená,“ odpoví Kyriene. „Splnil jsi náš sen.“
Harnoho se usměje a zadívá se na nový model motoru. V hlavě se mu začne vířit, jak to ještě vylepšit. Vlastně, kam až mohou zajít? Nekonečno v tomhle neexistuje.
