8. 9. 2013
Návrat Gorgoneho
1.
Ghaane Gorgone
2553 rok dekády Erie, velitelský křižník národa eredanů
Vysoký bledý muž se dívá z paluby křižníku na vesmír, který ho obklopuje. Kolem rtů má trpkou vrásku. Je na cestě na hlavní planetu své domoviny. Těší se tam i zároveň ne, protože svůj život, od odchodu z planety, prožil jenom ve vesmíru. Na pevnou zem se dostal málokdy. Na svůj domov si pamatuje matně, i když se tam občas staví, není to jeho domov. Ten je tady, zde na bitevní lodi.
„Ghaane, zpráva.“
Muž zvedne oči k svému pobočníkovi a zároveň druhému nejvyššímu veliteli na téhle lodi, ve volném černém šatě, která zahaluje jeho postavu, ale zároveň odkrývá přednosti těla. V tváři má kamenný výraz. Natáhne ruku, do níž mu vzápětí vklouzne zpráva. Otevře ji. Jeho tělo se mimoděk narovná, když pozná zprávu od Vládce. Otevře ji a ruka mu klesne. Tajně doufal… Zmáčkne ruku a zpráva se rozplyne na částečky, které už nikdo neposkládá.
„Předávám ti velení, ghaa Tatiane.“
„Ano, pane.“ Vymění si místa. Světlé bezvýrazné oči spočinou na svém veliteli. „Udržuj kurz, planeta Khlays.“ Posadí se. Pak vytočí hlavu za odcházejícím velitelem. Co se asi stalo? Neklidně poposedne. Má zlé tušení, ale jak zjistit, co mu chtělo nejvyšší velení, když zpráva už neexistuje? Slabě si povzdechne.
Ghaan Gorgone dojde do své kajuty. Posadí se do velkého křesla, které se automaticky natočí jeho oblíbeným směrem, k výhledu ven do vesmíru. Tentokrát ho nevidí rád, proto se vrátí k stolu. Dotkne se ho a vyvolá si mapu oblasti, kterou prolétají. Bezvýznamná soustava o několika planetách. Na jedné z nich se vyvinul nepatrný život nehodný zkoumání. Až přijde čas, planeta bude buď použitá nebo přetvořená.
Prudce ji zavře. Kamenná tvář se dívá na obraz rodné planety, který namaloval známý malíř Grandr. Vzpomíná si, jak mu ten úkol zadal, když dosáhl postu nejvyššího velitele vesmírných sil. Byl na vrcholu neoblíbeného řemesla, ale jeho rodina je na něho i přes to pyšná. Byl druhý z pěti dětí a netušil, co má studovat. Rozhodl se pro armádu. Vojenská akademie na Khlays ho naučila všemu, co potřeboval. Jeho první služba byla na lodi Impedi a byla to pouhá přepravní loď. Když se díky jeho zásahu dostala z obklíčení eradanů, dostal vlastní velení na jiné lodi a jeho kariéra šla nahoru závratným tempem.
Teď nastal čas pádu. Tušil, že jednou to přijde. Jeho rodina bude zahanbená, ale nemůže se protivit rozkazům. Opět si vybaví zprávu, která mu došla. Jméno odesílatele velmi dobře zná.
„Tvá cesta na Khlays je zbytečná.“
Pár slov, ale význam jasný. Jeho život nestojí ani za to, aby po něm štěkl kern. Teď jen vybrat, jak chce zemřít. Je několik způsobu, ale celé jeho já se tomu brání. Vždy považoval život za příliš vzácný, než aby jim mrhal, proto taky poslední bitvu prohrál. Vlastně ustoupil, protože by si vyžádala příliš lodi, příliš životů. To, že do další války mají plnou funkční armádu, to, že nepřítel padl do menší léčky a je pocuchán, to nikoho nezajímá. On nedodržel rozkaz. Čekal vězení, degradování, ale smrt ne, i když měl čekat, protože osoba, která mu poslala telegram, ho nenávidí stejně, jako kdysi ho milovala.
Ukončí to spánkem, rozhodne se. Usne věčným spánkem. Zvedne se. Nechce volat doktora sem, protože by to vzbudilo rozruch. Jde do lékařské sekce, která je nejlépe vybavená a nejvíc odolná proti zničení. Po jeho nástupu na post vrchního velitele vesmírné flotily, tohle bylo první, co nařídil a dalo mu hodně práce tyto opatření prosadit.
„Vítej, ghaane Gorgone!“ přivítá ho hlavní lékař s úsměvem. Neznatelným posunkem všechny vyhodí. Ti zmizí jako pára nad hrncem, jen modré oblečení zavlaje. „Jsem rád, že jsi sem přišel podívat. Potřebuješ něco?“
„Trochu mě bolí hlava, proto potřebuji velmi silné prášky.“
Doktor ztuhne, jeho oči se zamží. Velmi rychle pochopí, co chce. Nikdy si nestěžoval na nic a zvláště ne na bolesti hlavy. Podle něj jediný zdravý člověk v armádě je právě ghaane Gorgone. „Jak si přeješ.“ Dotkne se za sebou skříně, která se otevře. Polkne, pak vezme modrou náplast. Ihned skříňku zavře. „Tady. Usneš po tom raz dva tři.“
„Děkuji, doktore. Bylo po poslední šarvátce hodně zraněných?“
„Už jsou všichni pryč. Pár lehkých zranění, dvě těžká, ale řekl bych, že vlastní vinou, než čímkoliv jiným. Staráš se o nás dobře,“ naznačí úklon hlavy.
„Děkuji. Nechť zavládne mír,“ rozloučí se. Doktor se shrbí. Kdyby měl nějaké pochybnosti, pak s tímhle pozdravem ho utvrdil, že velitel si chce vzít život a přitom je nejlepší ze všech velitelů, které kdy armáda měla. Bouchne do stolu, pak mu oči zahoří. Rychlými pohyby si otevře pár informací. Spokojeně přikývne.
„Prosím, ghaa Tatiana do lékařské sekce. Jeho přítomnost má nejvyšší prioritu.“ Jako hlavní doktor má jedno z nejdůležitějších míst, k tomu jsou s Tatianem dlouholetí přátelé i příbuzní. Nebýt jeho, pak ještě je na planetě Khlays. On ho přemluvil, aby šel na vojenskou bitevní loď léčit.
Tatiane zvedne hlavu, když zaslechne zprávu. Vojáci na můstku napjatě očekávají, co udělá. „Velení převezme iraa Iraine.“ Žena udiveně zvedne hlavu a přemístí se ze svého monitorovacího stanoviště na velitelské. „Kurz udržuj stejný.“ Rychle odejde. Čelo má svraštělé. Co mu Titane chce? Určitě je to důležité, protože se viděli před nástupem do služby. Zahráli si partii gemboku, kdy on opět prohrál. Takhle brzy a ve službě… Nevzpomíná si, že by někdy ho povolal. Skoro běží po chodbách a nevšímá si pozdravů ostatních. V černém šatě vrazí do lékařské sekce. Hrne se k boxu, kde uvidí Titaneho. Má před sebou otevřené nějaké mapy, ale k Jedinému, teď se nemohou zastavit! Mimo to, po opuštění soustavy přejdou do hyperprostoru.
„Titane, doufám, že máš dobrý důvod, proč mě odvoláváš z můstku!“
„Posaď se a neřvi mi tu. Nemám to rád. Zavři ten box!“ Tatiane ho poslušně zavře. Vždy měl posvátnou úctu před svým příbuzným. „Poslouchej, co se stalo s ghaanem Gorgonem?“
Tatiane se zarazí. Vybaví si velitelův nečitelný pohled.„Dostal zprávu. Něco se děje? Víš snad, co v ní bylo?“ spustí na svého přítele.
„Netuším, ale dneska přišel a chtěl něco velmi silného na bolest hlavy.“
Tatiane se posadí. „Tušil jsem to.“
„No, k Jedinému, co to má být? Nepřemýšlej, proč si chce vzít život, ale hlavně, jak tomu zabránit.“
Tatiane vyskočí, až se židle vytratí. S hrůzou se dívá na Titaneho. „To…“
„Jo. Uděláš to. Tady je vhodná planeta. Vyšleš ho v malém průzkumném letounu. Budeme ho potřebovat. Je nebo není nejlepší velitel?“
„Je nejlepší!“ řekne pyšně, ale mozek mu odmítá poslušnost.
„Přesně. Válka se protáhne. Dobře vím, že poražení nejsou. Budou bojovat, dokud budou jejich uši na hlavách!“
„To ano, ale je to příkaz nejvyššího velitelství!“
Doktor se k němu nakloní. „Tak poslouchej, Tatiane. Ty jsi mě sem naverboval. Pamatuješ co, jsi řekl? Není lepšího člověka než je ghaane Gorgone! On ukončí tuhle hrůznou válku, která trvá už padesát dekád. Uvěřil jsem ti. Šel jsem sem. Nelituji toho, to si nemyslí, ale poslouchej! Chci vidět, jak ta válka skončí. Potom, co jsem ho poznal, věřím, že jedině on nás dovede k vítězství. Prohrát nemůžeme,“ řekne smutně. „Jenže pokud bude mrtvý, potom bude válka se protahovat do nekonečna.“
„Já…“
„Půjdeš a uděláš to! Jsi jediný, kdo to může udělat.“
„Je to jeho povinnost! Bude mě nenávidět!“ zaúpí. „To nemohu udělat!“
„Tak ho necháš zemřít? Tady ho pošleš. Tyhle souřadnice budeme znát jen my dva. Nikdo jiný. Až přijde čas, vyzvedneme ho a bude to.“
„Pak nás oba zabije.“
Doktor se narovná. „Za mír? Klidně. Naše rodiny jsou na okrajových planetách. Na kteroukoliv z nich mohou kdykoliv zaútočit, kdyby chtěli. Dobře víš, že sice je nepsaná úmluva o neútočení na planety, ale jakmile by velitelství uznalo, že tím něco získá, smlouvy vypovědí.“
„Já… Dobrá.“
Titane se usměje. „Díky moc.“
„Ne, já děkuji. Jeho život stojí za všechny potíže. Vyšleme ho těsně před hyperskokem. Budu předstírat, že stále tu je, ale potřebuji pomoci.“
„Jakou?“
Tatiane se usměje. „Bude muset být nějakou dobu nemocný doopravdy.“
„Maličkost. Léčit se bude u sebe. Jsi druhý nejvyšší důstojník. Nezkaz to, Tatiane. Jeho život je příliš vzácný.“
Tatiane se zamračí. Ví to až moc dobře. Až tohle zvládnou, budou muset s doktorem zfalšovat zprávu o jeho smrti. Nejlépe bude, když ho pohřbí ve vší tichosti ve vesmíru. Odejde z boxu. Titane se posadí, zahledí se na planetu, kam by měl ghaane Gorgone dorazit. Snad vybral dobře.
Mezitím Gorgone, aniž tuší o spiknutí, dojde do své kajuty. Posadí se do křesla. Dívá se na modrou náplast. Stačí přiložit ke kůži a pak jen čekat. Zahledí se na vesmír, na kajutu, pak přiloží ji k ruce. Počká, až náplast si přivykne, ochranný obal se rozpustí a náplast se k pokožce přichytí. Kdykoliv by ji mohl strhnout a přestat, ale ví, že si to nemůže dovolit. Rozkaz je jasný. Shrne si volný rukáv přes paži. Posadí se, pozoruje tu podivnou soustavu. Je zvláštní, nevyužitá, ale krásná jako mnoho dalších soustav. Za chvilku přejdou do hyperskoku. To už nebude nic vědět. Až budou v hyperprostoru, bude mrtvý. Vždy chtěl zemřít ve vesmíru. To se mu splnilo, i když si myslel, že to bude v bitvě.
Cítí, že lék zabírá. Zívne si, pohodlně se posadí. Oči se mu zavřou a on usne. Dech se stane mělčím, tep se sníží na hranici únosnosti.
Loď se připravuje k hyperskoku v místě, kde nenaruší soustavu.
Dovnitř vejde ghaa Tatiane. Okamžitě strhne modrou náplast z ruky. Tělo přenese na vozík a zakryje ho. Teď nejhorší část. Rychle ghaana odveze k malé průzkumné lodi, kde ho uloží. Měl by být připoutaný a připravit se na skok, ale buď ghaane nebo on. Výběr je jasný. Připoutá ho, pak mu položí na palubní desku vysvětlující dopis a váček s různými kameny. Snad tam na té planetě budou mít nějakou cenu.
Vnímá, jak na jeho tělo je kladena stále vyšší tíha, až se skoro nemůže hýbat, ale i tak ještě naprogramuje letoun na místo přistání. V koutku rtů si setře krev. Zavře ho a doplazí se k bezpečnostním dveřím. Otevře je, ještě stihne natáhnout ruku k odeslání nákladu, když si uvědomí, že musí počkat. Odpočítává a nevšímá si krve, která se objevuje v koutcích oči, v uších a jak teče z nosu. Olízne si rty.
„Teď!“ V posledním momentu vědomí odešel průzkumným letoun do vesmíru a křižník přejde do hyperprostoru. Nevnímá, jak o další okamžik se u něj objeví doktor s dalším ošetřovatelem ve skafandru. Ukládají ho na lůžko a někam vezou.
Letoun zatím, i když se mírně zachvěje skokem velké lodě, pokračuje ve svém letu, jak byl naprogramován.
2011 rok, město Davidson
Zvonek cinkne, muž zvedne hlavu od pultu. „Dobrý den, přejete si? Něco na lov pstruhů nebo větších ryb? Možná lososů?“
Muž v loveckém se rozhlédne. „Rád bych koupil nový prut. Ten co mám je nevyhovující.“
„Ale jistě. Zde máme…“ nedokončí, protože dovnitř vejde muž ve volném černém oděvu, který kdysi nosil i on, než se ho zbavil. I on je stejně bledý. Padne na zem.
„Ghaane Gorgone, přijmi můj život!“
Prodavač se zarazí, ale zachová kamennou tvář. „Nějaký blázen, nevšímejte si ho! Tak, který byste si vybral? Tenhle silnější? Mám doporučení, že se s ním výborně loví…“
Ghaa Tatiane šokovaně poslouchá, co jeho velitel říká. On je obchodníkem?! Jak ponižující pro velitele nejmocnější armády v známém vesmíru! „Ghanne Gorgone, prosím, vrať se,“ pokračuje dál.
Gorgone se opět podívá na svého bývalého pobočníka. „Jestli odtud nezmizíš a budeš dál vyvádět, pak zavolám policii.“ S dřívějším životem nemá nic společného. Nechce se mu vracet na křižník, do země, která ho odsoudila k smrti. Podruhé by totéž nedokázal.
Tatiane pochopí, že je odmítnut, ale co čekal? Nadšené přivítání? Jenže Titane a další mu dali rozkaz, že se nesmí bez něj vrátit. „Všichni si to přejeme, včetně velitelů dalších lodi.“
„Víte co, já se vrátím někdy jindy,“ pronese muž, který chtěl nakoupit. Ta situace je podivná a ten prodavač nic nedělá. Místo, aby už volal polici, dál se vybavuje s tím podivínem v nějaké divné řeči. Další přistěhovalec!
Gorgone, zde oficiálním jménem Gregory Gorgone, zakleje. Má po obchodu a zřejmě celý dnešní den bude na nic. Zadívá se na ležící postavu. „Velmi se omlouvám, hned to vyřeším. Mám nejlepší lovecké potřeby v okruhu sta mil,“ vemlouvá se mu.
„Ehm jindy.“ Muž ze široka objede napůl ležícího muže, Gorgone otočí ceduli na Zavřeno.
„Kvůli tobě jsem přišel o zákazníka,“ zasyčí ve své mateřštině, pak ale přejde na angličtinu. Doufá, že ho aspoň napadlo naučit se jazyk, když si nevyměnil oděv. „Nezajímá mě nějaká válka. Nevrátím se a vstaň konečně. Jdeme domu. Mám po náladě. Dnes bych neprodal ani chcíplé červy,“ povzdechne si. Tatiane váhavě se zvedne.
„Jak můžeš být obchodníkem?! Ty, který jsi velel celé flotile!“
„Tady je to jiné. Změň ten oděv, proboha. Hned. Nechci, aby si mí sousedé mysleli, že jsi mimozemšťan a vezmi si tohle. Slunce by tě dostalo!“ Hodí mu náhradní klobouk. Sám si nandá měkký plstěný, svůj oblíbený. Vyjde zadními dveřmi pryč, zabezpečí obchod před vniknutím. Klíče schová do kapsy. Pěšky vyrazí k domovu. Za ním pokorně Tatiane. Je rád, že je naživu, což je úspěch. Kdyby zemřel velitelovou rukou, dalším by byl na řadě doktor Titane, pak jeho spolubojovník z Indiente a pak další, dokud by se neobměkčil.
„Gregory, mohu za tebou zajít a kdo to je?“ ozve z balkonu menšího domu.
Gregory vzhlédne k světlovlasému muži, který sedí u kávy a pozoruje hlavní třídu malého městečka. „Známý. Přijď večer. Nebude tu dlouho!“
Tatianovi poklesne nálada. Kdo to asi je? Vypadá to, že tu velitele každého zná, když vidí, jak se směje a odpovídá na pozdravy. Bude asi těžko ho odtud dostat, ale napne všechny síly.
Gorgone ho dovede k svému domu se zahradou, kde má kytky a malé zeleninové políčko. Vejde dovnitř. Sundá si klobouk. „Tak nestůj tam, pojď dál.“
„Já, děkuji.“ Je mu divně ho takhle vidět. Nemá uniformu, ale jiný oděv. Taky má dům. Nevzpomíná si, že by někdy nějaký měl, nebo možná má a neví o tom. Dřív by bylo nevhodné se zajímat o tyhle věci. Je pravdou, že svého velitele bezmezně obdivuje. Po tom, co se zjistilo, že velitel nezemřel, měl krušno, ale dokázal všem pokusům vyzvědět, co se tehdy stalo, odolat. Popravdě je rád, že to tehdy přežil. Rozhodně si servítky nebrali.
Stojí v domě, který je mu tolik cizí. Jejich vlastní dům je velká místnost, která se přizpůsobuje tomu, co zrovna potřebuji. Tady jsou pevné zdi, které odděluji malé prostory. Všechno tak pevné…
„Nestůj tam a pojď. Zuj si ty boty.“
„Ano, ghaane.“
„Neoslovuj mě tak. Nejsem jim.“ Byl na ten titul tak pyšný až do té události.
„Pro mě a mnoho jiných jim navždy zůstaneš,“ řekne oddaně.
„Dobrá dobrá, takže jsi mi to vyřídil a teď můžeš jít.“
Tatiane polkne. Ten jemný odstín netrpělivosti moc dobře zná. „Nemám se bez vás vracet.“
Gorgone se k němu otočí. „Cože?“
„Nemám se bez vás vracet,“ řekne statečně.
„Kdo tohle spískal? Vlastně jeden jediný člověk. Titane, že?“
Tatiane mlčí, i když už vidí, že se zlobí. Není to na něm vidět, ale dělal mu pobočníka velmi dlouho, kdy se naučil rozlišovat i ty nejjemnější nuance. Mlčí.
Gorgone se najednou rozesměje, čímž Tatiane překvapí. „A jak to chceš zařídit?“
„Zůstanu tu. Pochop, ghaane,“ čímž mu připomene, čím býval, „potřebujeme tě. Jako nikdy jindy. Jsme v katastrofálním stavu. Není nikoho, kdo by byl schopen vést armádu.“
„Ghaa Iliane?“
„Mrtvý.“
Gorgone je v šoku. „Ghaa Iniane?“
Tatiane zoufale zavrtí hlavou. „A co ghaa Zrntiane?“
„Přešel k nepříteli.“
Gorgone se opět rozesměje. Vybaví si jeho tvář, dlouhé vlasy, kterými se rád probíral. Jeho milenec, s kterým se často nevídával. Když se sešli, snažili si to užít na maximum. „Co když tě zabiju?“ jistě s tím počítali, ale chce vědět jejich plány.
„Přijde doktor Titane, pak další, odkud nepovolíte.“
Gorgone se posadí do křesla. Tatiane konečně pochopí k čemu to je. Nábytek. Vypadá jako u nich, ale je to tak zvláštní. Neposadí se, čeká na rozhodnutí svého velitele. Gorgone ho tak nechá. Vezme si klobouk a vyjde na zahradu. Tatiane si dovolí podívat velkým oknem, co dělá. V šoku, s otevřenou pusou se dívá, jak něco bere a začne jezdit po zelených rostlinách. Měl se něco o tom světě naučit, ale tenhle vývoj nepředpokládal. Nemůže tomu uvěřit, co to dělá.
Gorgone seká trávu a přemýšlí, co s tím. Takže všichni trochu schopní velitele jsou mrtví, ale jak je to možné? Nejvyšší velitele se málokdy zúčastňují bojů. Většinou jen v krajních mezích. Moc schopných velitelů nezbývá. Zadívá se na kůlnu, kterou přestavěl na menší domek, kde jsou knihy o válce na téhle planetě. Ani tady v sobě nedokázal zapřít vojáka, který by nezkoumal nepřítelovou slabosti. Ochromilo ho, jak se zde bezcitně nakládá s lidskými životy. Ještě hůř než u nich a teprve v posledních letech konečně přišli na to, že život je cennější než technika. Zajímalo by ho, kdy zjistí, že směr vývoje robotů a jiné techniky je k ničemu, že válku stejně povedou živí lidé.
Otočí sekačku a jde nazpět.
Když sem dorazil, byl v šoku. Na palubní desce našel dopis, který vysvětloval celou situaci. Ironii osudu zrovna přistál na čtvrtého července za mohutného ohňostroje, ale to tehdy netušil. Věděl jen, že skončil na dně jezera. Nezbývalo mu nic jiného než si tu zařídit druhý život. Jediné štěstí bylo, že měl drahokamy, kterými si tu zařídil celou existenci. Od identifikačních papírů, přes jméno až dům a malý obchod. Mohl by žít jen tak, ale nebavilo ho to a protože je tu jezero, hory s horskými potoky, je tu mnoho rybářů a nadšených lovců. Sice je teď okurková sezóna, ale na podzim v jeho obchodě se netrhnou dveře.
Při další otočce zahlédne Tatiana. Stále stojí v pozoru, jak byl naučen. Nejspíš tam bude stát tak dlouho, dokud mu nedá pohov. Když si tu zařídil život, tak se už na něho nezlobil, ale v té stíhačce tehdy zuřil. Dokonce praštil rukou do palubní desky, což nikdy v životě neudělal. Voják si má zachovat chladnou hlavu, razil. Vztek ničemu nepomáhá. K tomu pomáhají různé věci. Jako sekání trávy. Člověk by nevěřil, jak je to tak uklidňující. Doseká ji. Podívá se na hodinky. Za hodinu přijde jeho přítel. Určitě přinese dobré víno. Tahle planeta má hodně špatných věcí, ale víno rozhodně patří mezi ty lepší. Uklidí ji a pak přejde k zeleninové zahrádce. Vezme salát, okurku, rajčata. Připraví salát. Opět se zadívá na Tatiana. Zatvrdí se. Jen ať si tam stojí!
Doma zajde do kuchyně. Cestou si sundá klobouk. Tatiana ignoruje.
Ten stále stojí a bojí se byť pohnout, i když by si rád sedl do toho křesla. Vypadá nepohodlně, ale cesta sem nebyla zrovna snadná. Je jasné, že ghaane se na něj velmi zlobí. Nediví se. Dlouho odolával a říkal, aby jel někdo jiný, ale nakonec pod tlakem se podvolil. Titane povídal, že má pro něj slabost. To určitě.
Po chvilce usoudí, že je tu krásně. Nechápe co k čemu je, protože je to úplně odlišný svět, ale to venku budou zřejmě nějaké rostliny. Pípne mu komunikátor.
„Ghaa Tatiane, jsi tam?“
„Ano, doktore.“
„Našel jsi ghaana?“
„Ano.“
„Výborně. Je v pořádku?“
„Jen pokračuj,“ zašeptá mu u ucha teplý velitelův hlas. Tatiane polkne.
„Ano je.“
„Výborně. Bylo to narychlo, ale údaje ze sběru sondy ukazovaly, že je to vhodné prostředí pro přežití…“
„Doktore, tohle je vražedné prostředí.“
„Ghanne Gorgone, vítej zpět. Hned připravím vše pro váš návrat.“
Gorgone se usměje, čímž doktora vytočí. Povídalo se, že jeho úsměv je stejně vzácný jako stojící kometa. „Ale já se nechystám nazpět. Vypni to.“ Tatiane ihned přeruší spojení.
„Ghaane, prosím, potřebujeme tě.“
Gorgone se prudce otočí. „Tak, že se mě chtěli zbavit? Ne. Pro svět jsem mrtvý. Ty odjedeš a s doktorem pomlčíte. Zemřel jsem na nehostinné planetě.“
„Jak přikazuješ.“ Gorgone opět odejde. Tatiane osamí. Co má dělat, aby ho přesvědčil? Zkoumá jeden nápad za druhým, ale každý následující zavrhne jako nevyhovující. Neví kudy kam. Připomene si, jak to všechno vzniklo.
Kdysi dávno žili jako jeden národ na planetě Eradan. Postupně se rozdělil na dvě větve. Srsnatý národ, jak jim říkali, protože měli těla potažené srsti a oni v podzemí. Srsnatý národ, který žil na povrchu planety, jim říkal Bledý národ, protože nevycházeli na slunce, ale drsné prostředí je nutilo, aby šli ve vývoji kupředu rychleji než ti nahoře a proto brzy ovládli celou planetu. Nejdřív se věnovali své planetě, pak ale přišlo zkoumání vesmíru a zde se prokázalo, že Srsnatý národ je odolnější. Odešli ze své původní planety na jinou, sousední. Nevšímali si toho, co se děje na druhé planetě. Začali obsazovat různé planety a vznikl mezi nimi čilé bitky, až před jednou dekádou, roku 2000 přesně zaútočili na jednu planetu.
Začal bratrovražedný boj, který už trvá přesně padesát dekád a žádná ze stran nemůže vyhrát. Střídavě se přiklání štěstí k té nebo jejich straně. Nakonec se války začaly vést výhradně ve vesmíru, i když někdy zasáhly obydlené planety. Stav dodržují pomocí smluv obě strany. Někdy si říká, zda vůbec někdo ví, proč to všechno vzniklo. Se současným velitelem ghaanem Gorgonem vysvitla naděje, že by mohla válka skončit. Celá armáda za ním stála, ale pak přišel šok v podobě rozkazu, že si má vzít život.
Armáda je složka společnosti, kterou se opovrhuje na rozdíl od jejich nepřátel. Eradané říkají, že nic nepřináší společnosti, jenom zmar, ale na druhé straně pýcha jim nedovolí, aby ta druhá strana vyhrála. Osobně soudí, že tohle je pravý důvod celé války.
Armáda byla ohromena ghaanovou smrt. Někomu ale nedalo spát, že nepřivezli tělo a on skončil ve výslechové vládní místnosti. Byl rád, že se tehdy vrátil živý. Od zmizení velitele, šlo s jejich armádou z kopce, proto se armáda usnesla bez vědomí vládnoucí špičky, že dosadí vhodného velitele. Tehdy doktor Titane začal správným lidem říkat, co by se stalo, kdyby ghaane Gorgone byl naživu.
Proto tu teď je.
Zvuk.
„Ahoj, Ralphe,“ ozve se. Tatiane proti své vůli se k hlasu svého velitele otočí, ale nic nevidí. „Připravil jsem menší… Nech toho.“ Smích? Vzácnější než stojící kometa… Vzpomene si na pořekadlo na lodi.
Gorgone se zatím jde přivítat se svým přítelem Ralphem. Ten ho obejme a políbí. V ruce drží láhev vína. „Víš, co mám rád.“
„Samozřejmě.“ Jde do obýváku, kde ztuhne, když uzří toho cizince. Nápadně připomíná Gregoryho. Je stejně bledý, má stejně svázané vlasy i výška je podobná. Nebýt jiných očí, pak by řekl, že jsou dvojčata. „Co ten tu dělá?“ vyhrkne neomaleně, aniž by si uvědomil, že je na návštěvě. S ním rozhodně nepočítal. Plánoval příjemný večer s večeří a milováním, ale tohle je jaksi něco jiného. Nebo snad Gregory chce to dělat v trojce? Otočí se k svému milenci.
„Toho si nevšímej. Ber ho jako ozdobu domu,“ řekne opovržlivě. Tatiane zamrká. Tohle je skutečný ghaane, ne ten podivný cizinec, kterého tu našel.
„Ozdoba?“ udiveně spatří. „Já si myslel, že my všichni…“ zarazí si, když si uvědomí nechápavý pohled. Tohle rozhodně neměla na mysli.
Tatiane pochopí, že ti dva spolu něco mají. Takže zřejmě je to ghaanova hračka na pobavení. Je rád, že si zde ghaane někoho našel, ale mohl by být hezčí, i když musí brát, že zdejší rasa je odlišná od nich.
„My tři co?“ optá se nechápavě Gorgone.
Tatianovi to dojde rychleji než jeho veliteli. „Chtěl říct, že bychom my všichni tři skončili…,“ nemůže najít vhodný výraz, proto to řekne v ernadštině.
Gorgone se nevěřícně zadívá na svého přítele. Ten pochopil, že udělal něco neodpustitelného. „Jen jsem si myslel, omlouvám se.“ Přistoupí k němu a políbí ho na tvář. Tatiane fascinovaně na něj zírá. Polibek je velmi intimní záležitost.
„Dobře. Co kdybychom si udělali posezení venku?“
„Ale nemáš rád sluníčko. Jsi nemocný.“
„Jednou to vydržím. Vezmu si klobouk a bude to v pořádku.“
„Tak to rád. Připravím stůl.“ Rozpačitě se zadívá na Tatiana, který dál tam stojí a ani se nehne. Gorgone to tak nechává. Tatiane citlivým sluchem zaslechne jak se Ralph, divné jméno, ptá, zda tam bude takhle stát věčně. Bude tu stát, dokud si to ghaane nerozmyslí a neodletí s ním, pomyslí si.
„Musí tu opravdu být? Cítím se tak divně, když tam tak stojí.“
„Už jsem ti říkal, ber ho jako kus nábytku nebo sochu. Je naprosto…“začne hledat slovo, které by vystihovalo jeho pobočníka a zároveň druhého nejvyššího důstojníka jeho vlajkové lodi. Mračí se, ale pořád nemůže to najít. Je inteligentní, chytrý, pořádkumilovný, oddaný a mohl by vyjmenovat toho tolik, ale to jedno slovo mu stále uniká. Vlastně nikdy se nad svým zástupcem nezamýšlel. Bral ho vždy jako, že tam je. To, že se odváží jít proti rozkazu nejvyššího velení, by nikdy do něj neřekl. „Nech ho být.“ Pohladí svého milence po ruce.
Tatiana z toho zamrazí po zádech. Ještě nikdy nic ho tak nefascinovalo jako právě ta gesta.
„Tak dobře, ale musím se přiznat, že je to pro mě nezvyklé.“ Gorgone tomu nechápe, protože u nich je to úplně jedno. Nikdo nikomu nepřekáží a popravdě i na tak velké lodi jako je jeho křižník, je někdy velmi málo místa. Nakloní se k němu a začne ho líbat. Ralph mu polibky vrátí. Brzy to přeroste ve vášeň, že navrhne, zda by nechtěl jít do ložnice.
Tatiane je pozoruje, jak se zvednou. Drží se za ruce, takže jistě jdou se milovat. Konečně našel vhodný ekvivalent jejich slova. Olízne si rty, když pozoruje stůl, kde jedli. Jak zvláštní zvyky…
„Tatiane, je někde poblíž?“ ozve se doktor zničehonic. „Už povolil?“
„Ne. Není. Odešel se milovat.“
„Och, někoho tam má? To je dobře, aspoň není tak sám, ale je to horší, protože nebude se mu chtít ho opustit.“
„Je tu spousta zvláštních zvyků, Titane. Vůbec jim nerozumím, ale ghaane vypadá, že se mu odtud nechce.“
„Tomu věřím, ale nepovol. Udělej všechno proto, aby sem přijel. Všechno, rozumíš!“
Tatiane se nadechne. „Poslouchej mě! Nejsem nějaký jen tak počkej. Momentálně jsem ghaanem. Takže jsi pod mým velením.“
Doktor se usměje.
„Nenechám si od tebe rozkazovat! Takže, co se udělá a co ne, to je moje věc, rozumíš? Když nebude chtít přijít, tak nepřijde. Jak se má iraa Iraine?“
„Dobře, ale byla by ráda, kdyby ses vrátil. Průzkum povídal, že eradané mají o tuto soustavu zvýšený zájem. Možná je přilákal náš křižník, kdo ví? Rychle to vyřiď. Bitva je na spadnutí.“
„Já vím. Nemám ty schopností co ghaane Gorgone.“
„Ale máš, ale on je něco víc, promiň. Budu končit. Dorazila mi zásilka rostlin a zvířat z té planety. Je báječné být na lodi, kde člověk má volnou ruku. Měj se.“ Komunikátor pohasne. Tatiane si povzdechne. Má si sednout nebo ne? Ne. Dokáže, že to vydrží. Jistě se s ním vrátí. Svůj národ miluje víc než cokoliv jiného. Eradané – stále se jmenuji stejně podle planety, která byla jejich domovinou a kterou zničili v boji, takže tam nikdo nežije.
Gorgone povalí do postele svého milence. Má chuť si dopřát pořádného sexu, jak to říkají pozemšťané. I tak je udivený, že mají stejnou strukturu těla, že stejně funguje, ale popravdě jeho odbornost je někde jinde, než aby přemýšlel, zda jsou nějak příbuzní nebo co to znamená. Rozhodně sex je stejně skvělý jako měl předtím. Možná lepší, protože své milování obohatil o pár věcí.
Stáhne mu šortky a ukáže se klín s vztyčeným údem. Olízne si rty. Tohle opravdu miluje. Lehne si mezi jeho nohy a vezme ho do úst. Jednu ruku má v klíně, druhou dráždí Ralphovu bradavku.
„Bože, jsi nejlepší!“ zašeptá Ralph.
„To jsem rád,“ zamumlá a opět ho vezme do úst. Miluje, když kvůli němu šílí, až se přestává ovládat. Když se objeví první náznaky vyvrcholení, nechá toho. Ralph, který už zná jeho zvyky, se přetočí na čtyři a očekává. Všechno se v něm svírá touhou, ale zároveň je trochu stažený očekáváním, kdy to bude. Hlavu skloní až k povlečení a dívá se na svůj úd. Nejraději by si ho vzal do pusy a udělal si to, tak mu v něm cuká.
Gorgone vezme lubrikant, namaže sebe i jeho a pomalu do něj pronikne. Zbožňuje, když je uvnitř něj a ten ho svírá tak těsně, že skoro z toho šílí. Rukou vklouzne mezi těla, zatímco jemnými pohyby a vrtěním se snaží dostat ještě hloub.
Ralph pozoruje ruku, která hladí jeho penis. Fascinuje ho, jak si s ním dokáže hrát i v této poloze a pak vystříkne, až pár kapek dopadne skoro k němu. Tělu to přinese úlevu, ale v ten samý moment se Gorgone povytáhne a opět do něj zajede. Pevně svírá jeho boky rukama a vzrušení opět stoupá spirálou, až Gorgone zakřičí, že to slyší Tatiane, který zčervená, když si uvědomí, co to znamená. Povzdechne si, ale dál čeká.
Gorgone z Ralpha vyklouzne. Ten se k němu přiblíží a začne ho olizovat. Je ochablý, ale dobře ví, že pod jeho péči opět se hezky vzpřímí. Nechápe, jak dokáže mu to udělat, že mu tělo řve rozkoší, ale chce, aby mu to udělal znovu. Doslova cítí, jak jeho zadek touží být opět naplněn jeho semenem. Gorgone mu cuchá vlasy. Moc dobře ví, co jejich těla žádá a chce jim to dopřát.
Ralph ho olízne po celé délce a pyšně se na něj podívá. Je skvělý a za chvilku bude opět v něm.
„Podívej se, jak ti krásně stojí. Potřebuje hezké hnízdečko, kam by se mohl schovat. Svět je krutý,“ řekne s úsměvem a lehne si na záda.
„Kdepak, ty sám,“ přikáže mu a lehne si na záda. Rád se dívá, jak na něm jezdí. Má tak na dosah všechno, po čem touží. Ruce se zaměří na jeho tělo, zatímco dosedá. Je roztažený, takže mu to nedělá problém. Dosedne a zavrtí se. „Nejraději bych, kdyby do mě se vešly i tvé koule!“ nadzvedne a opět se zprudka posadí. Gorgone mu pomáhá v jízdě, až skoro nemůže a tak z něj vyjde. Přemýšlí do jaké pozice, ale to už je na boku a Gorgone do něj ho zasouvá.
„Tak co líbí?“
„Moc!“ zakřičí, protože příraz byl opravdu tvrdý, ale chce to tak. Chce, aby ho přesně takhle šoustal.
Tatiane se ošije. Opět si olízne rty, protože najednou by takhle chtěl být. Místo toho pozemšťana. Chtěl by se dotýkat svého velitele. Když mu to na mysl přišlo, zhrozil se, ale tělo zareagovalo takovým způsobem, že se udělal. Ještě nikdy se mu to nestalo, ale představa, že jeho obdivovaný ghaane by si ho tímto způsobem všiml, bylo až moc. Shrne si do pasu oděv, až zůstane nahý. Dotkne se malé bradavky, ale velmi citlivé. Sevře ji mezi prsty, až vystříkne jemná krůpěj, ale rychle ji schová, když si uvědomí, co dělá.
„Ááá!“ vykřikne Gorgone a drží ho na svém pulsujícím údu. Pak vezme do ruky jeho penis a rychle ho udělá, až se zhroutí. Těžce oddechují.
„Chci ho mít uvnitř napořád.“
„To nejde,“ řekne trochu příkře. Shodí ho ze sebe, ale Ralph si z toho nic nedělá. Rozvaluje se na posteli a pozoruje štíhlé hubené bledé milencovo tělo. Je neuvěřitelné, co vydrží. Gorgone si k němu lehne. Nechá se hladit a občas i jeho pohladí.
„Já vím. Myslíš, že nás slyšel? Co by asi řekl tomu, že tu takhle šoustáš s chlapem?“
„Nic, co by.“
„Jemu to není divné?“
„Ne. Myslím, že jsem ho dvakrát zahlédl s Arinem.“
Ralph otevře pusu, jak to řekl samozřejmě.
„Samozřejmě může mít kohokoliv, chce. Nemyslím, že by mu někdo řekl ne, kdyby projevil zájem, ale je taky dost vytížený a to jeho velení…“
„On je voják? Prý v armádě to dělají mezi sebou normálně.“
„Určitě.“ Netuší jak v pozemské, ale u nich je to normální i mezi běžným lidem. Prostě sex je volný. Políbí ho na rty. Je už dost pozdě. „Měl bys jít.“
„Vyhazuješ mě, abys mohl být s ním a šoustat ho?“
„S Tatianem?!“ zvolá užasle, ale pak se rozzlobí. „Padej!“ Hodí po něm oblečení. Ralph je sebere a vypaří se. Už poznal, že když je v takové náladě, tak je lepší zmizet.
Gorgone v šoku se za ním dívá. On s Tatianem? Taková hloupost. Je jeho pobočníkem, zástupcem velitele. Nikdy by mu na mysl nepřišlo mít něco se svým podřízeným, i když by mohl, ale chce mít na lodi klid. Vlastně teď se už ho to netýká. Položí se na postel, dotkne se penisu. Vezme ho do ruky a jemnými tahy si ho hladí. Jen tak bezmyšlenkovitě, zatímco dlí u problému, který sem do jeho vyhnanství přinesl právě jeho pobočník. Aby ho čert vzal, jak říkají pozemšťané. Vstane a jde se napít. Stále tu stojí v stejném pozoru. Nic neřekne.
Postaví se před něj a dívá se mu do oči. Tatiane má co dělat, aby nesklouzl k jeho tělu, ale cítí, že jeho tělo začíná být z jeho přítomnosti úplně mimo a k tomu ještě pach, který vydává, mu říká, že chce totéž. Chce mít sex, uvědomuje si smysly a já taky. Přesto nic neudělá ani jeden.
Gorgone nic mu neřekne a jde spát. Tatiane se uvolní. V myšlenkách přemění oděv na jednoduchý pásek kolem útlých boků. Pohlaví je vztyčeno a dožaduje se pozornosti a tak ho vezme do ruky a začne si ho honit. Když vykřikne, skousne si rty, aby ghaane nic neslyšel. Uleví se mu, ale ta dráždivá představa jeho a velitele je nesnesitelná.
Přemění zpět oblečení do původního stavu. Ghaane by nebyl rád, kdyby ho tu našel nahého. Bude čekat.
„Tatiane, pořád nic?“ ozve se komunikátor.
„Doktore, lezete mi na srdce. Jestli okamžitě s tím voláním nepřestanete, vracím se sám a budete se muset spolehnout, že dokážu udržet jejich lodě od hlavní planety.“
„Mlčím. Hodně štěstí.“
Tatiane zavře opět komunikátor. „K Jedinému, copak musí být tak otravný?“ Jako by neznal ghanna Gorgonea. Je skvělým velitelem, ale hnout s ním proti jeho vůli, je skoro nemožné. Jestli nebude chtít odjet, tak neodjede. Ale situace si vyžaduje jeho přítomnost. Musí to nějak dokázat už jenom proto, že vše leží na jeho hlavě.
Tak celou noc stráví v úvahách, jak donutit svého bývalého velitele k odchodu, ale každý plán se mu zdá hloupější než ten předchozí. Pozoruje svítání. Je tu hezky, přestože je to zaostalá planeta
